Cítím, jak má podstata pomalu opouští tento svět. Až do poslední chvíle sleduji tvou tvář. Úsměv a optimismus v tvých myšlenkách upokojují mou duši. Konečně mám pocit, že jsi úplný, přestože já strádám.

I na mém odchodu je něco dobrého. Už víc nejsi dítětem, které jsem miloval. Ani andílkem se zlatou svatozáří. Tvůj svět se změnil, ty jsi dospěl.

A jediné, co ti může připomenout mou existenci, je stará kresba v zaprášených deskách. Jen další z výplodů tvé fantazie, na nějž jsi pravděpodobně zapomněl chvíli po tom, cos ho zvěčnil na papír.

„Děkuji a sbohem, andílku," vydechnu bezhlesně.

Je čas.