O víkendu na Hermionu čekalo další překvapení. A bylo ještě větší, než to, že se tu Blaise před víc jak měsícem zčistajasna objevil. Po jejich pátečním rozhovoru totiž v sobotu nepřišel. A neukázal se ani v neděli. V pondělí už byla značně nervózní, protože nebylo možné, aby ji poslechl. Tak snadno se nevzdával. Neměl to v povaze. Jediné vysvětlení bylo, že něco chystal, a to se jí ani trošičku nezamlouvalo.

Hermiona zrovna dočistila kávovar, když se otevřely dveře, které kvůli myšlenkám o tom, co na ni Blaise asi chystá, zapomněla zamknout.

„Omlouvám se, ale už máme zavřeno," řekla omluvně dřív, než zvedla hlavu.

„S tím počítám," řekl přesně v moment, kdy se konečně podívala jeho směrem a jejich pohledy se střetly.

„Věděla jsem, že máš něco v plánu, když ses tři dny neukázal," zamumlala.

„Musel jsem se vrátit do Londýna za matkou. Řekl jsem jí, že budu pryč jen pár dní a pak jsem se jí celý měsíc neozval," vysvětlil.

Hermiona tentokrát nedokázala ovládnout svůj výraz, a tak se jí v obličeji odráželo, jak moc šokovaná byla. „Počkej, to mi chceš říct, že jsi tu celou tu dobu zůstával?"

„Samozřejmě, přece nebudu každý den jezdit sem a tam vlakem," odfrkl si.

„Stačilo by, kdybys se přemístil za hranice území Cambridge," poukázala na fakt, což ji poněkud zaskočilo, neboť ona už taková nebyla. „Nicméně, to jsi tu vážně žil jako mudla? Není to pod tvou úroveň?"

Blaise jen pokrčil rameny. „Myslel jsem, že bych tě mohl doprovodit domů."

„Nezlob se, ale byla bych radši, kdybys nevěděl, kde bydlím. Jediné na co mohu přistoupit je procházka po okolí, pokud na tom trváš," navrhla kompromis. Stejně chtěla využít toho, že zrovna nepršelo a jít se projít kolem univerzity. Trochu jí to tady připomínalo Bradavice, takže se po práci vždy ráda procházela.

„Vzhledem k okolnostem beru vše, co mi nabídneš," souhlasil rychle, aby si to nestihla rozmyslet.

Hermiona přikývla a došla si pro věci, než společně opustili kavárnu. Tentokrát nezapomněla zamknout, i přes fakt, že se její myšlenky točily jen kolem toho, jestli byl dobrý nápad s ním trávit tolik času. Jedna věc jí totiž nešla do hlavy. Proč tu byl? Předpokládala, že po jejím odchodu se celý kouzelnický svět dozví pravdu o jejím zmizení, jenže Blaise byl tu, a to znamenalo, že to nevěděl. A pokud to tak doopravdy bylo, Hermiona nechtěla, aby se pravdu dozvěděl. Nechtěla vidět, jak se v jeho očích změní, až to zjistí. Dodnes má před sebou Ronův pohled, když mu to řekla.

„Takže, co se stalo?" zeptal se po chvíli, kdy vedle sebe jen kráčeli v tichosti.

„Už jsem ti řekla, že o tom nebudu mluvit," připomněla mu.

„Moje chyba, myslel jsem tím, co se stalo mezi tebou a Weasleym. Byl jsem dost dlouho pryč, do Londýna jsem se vrátil teprve loni na Vánoce. Trochu jsem předpokládal, že tě na plese uvidím po boku Weasleyho, ale nestalo se tak. Vlastně jsem tě neviděl vůbec, a dovol mi ti říct, jak tato skutečnost zkazila celý večer," vysvětlil.

Hnědovláska ignorovala pocit štěstí, který se jí na pár vteřin rozlil po tělě. Věděla, že to nemyslel tak, jak by si ona přála. 

„Ron neunesl odmítnutí," svěřila se alespoň s částí toho, co se po válce stalo.

„Odmítla jsi ho?" vyhrkl překvapeně.

Hermiona se na malý moment zamračila. Zjevně tehdy celé Bradavice věděli, že Rona milovala. Jenže co Blaise netušil, bylo to, že čím víc času s ním trávila, tím víc se její city k Ronovi vytrácely. Doufala, že ani tuto skutečnost se nikdy nedozví.

„Když se Ron po bitvě o Bradavice konečně rozmyslel, bylo už pozdě. Moje city k němu už byly pouze kamarádské," rozvinula svou odpověď lehce.

Blaise přikývl na náznak pochopení, ale nic dalšího neřekl. Nevěděl, co by měl říct. Příliš se bál, že řekne něco, co ji naštve a odepře mu i tento malý kontakt, který s ní mohl mít. Musel zjistit, co se stalo, i kdyby to mělo trvat několik let. Uměl být velmi trpělivý. Jen by si přál, aby to mohl říct Theodorovi, ale věděl, že to bylo zbytečně riskantní.

„Jak jsi mě vůbec našel?" chtěla vědět, neboť to byla další věc, která jí vrtala hlavou.

„Rád bych řekl, že to byl výsledek precizně zpracovaného plánu, ale musím přiznat, že to byla pouhá náhoda. A jsem za to rád, protože jsem byl připravený projet každý kousek světa, abych tě našel," přiznal neochotně.

Po jeho slovech se znovu objevil hřejivý pocit. Tohle začínalo být nebezpečné. Blaise byl součástí života, který se tak pracně snažila nechat za sebou. A dařilo se jí to. Nemohla mu dovolit to teď zničit.

„Myslela jsem to vážně, měl bys začít měnit své plány v realitu a ne tu ztrácet čas," povzdechla si.

„Jenže pro mě to není ztráta času," odporoval jí Blaise.

„Hermiona, kterou jsi znal, je pryč. Válka lidi mění, měl bys to pochopit, taky jsi se změnil."

Bylo zvláštní, jak mu to jen tak povídala. Chyběl jí její typický zápal. Měla pravdu, Hermiona, kterou znal, byla pryč, ale on věřil tomu, že to nebylo napořád. Věřil, že pokud s ní stráví víc času, znovu objeví tu nebojácnou nebelvírku.

A navíc tu byl ten nemizející pocit, že by měl přesně vědět, co se dělo. Její kdysi bledá kůže, byla teď ještě bílejší. Pod očima měla kruhy, které ani trochu nevypadaly zdravě. Blaise musel také poukázat na fakt, že značně pohubla, i když to znamenalo přiznat, že ji v jejich šestém ročníku sledoval až příliš. Chyběl jí její typický zápal, její jiskra. Věděl, že pro ni nemohlo být lehké projít si válkou, ale zároveň měl tušení, že tahle její změna s tím nesouvisela. Malý hlásek v jeho hlavě mu našeptával, že ví, co se stalo, jenže on tomu nemohl přijít na kloub. 

„Zapomínáš na fakt, že mě nezměnila válka, ale ty. Změnil jsem se díky tobě. To díky tobě jsem pro všechny ty lidi dělal to, co jsem pro ně udělal. Nesnesl jsem to, jak jsi mě viděla, i když jsem věděl, že takový doopravdy jsem. Před tebou mi to nikdy nevadilo. O víkendu jsem o tom přemýšlel, a mám pro tebe návrh. Dej mi čas do Vánoc. Dovol mi tu s tebou být. Nemusí to být ani každý den, jako jsem tu byl do teď. Nechci to jen tak vzdát. Myslím to smrtelně vážně, když ti řeknu, že šestý rok byl nejlepší, jaký jsem v Bradavicích zažil. Vždycky jsem si myslel, že jsem lepší než ostatní. Nerad jsem s ostatními mluvil, neboť mě to kolikrát fyzicky bolelo, ale s tebou to bylo jiné. Rád jsem si s tebou povídal," svěřil se jí. Sice to neměl v povaze, jenže tady už nemohl nic ztratit.

„To se sice hezky poslouchá, ale já nechala celý kouzelnický svět v minulosti a tvá přítomnost mi připomíná staré časy a přináší bolestné vzpomínky. Měl bys to prostě nechat být. Já to tak udělala a konečně s tím umím i žít," řekla mu naprosto otevřeně. Potřebovala, aby pochopil, že jí vlastně jeho přítomnost ubližovala.

„Ale jsi šťastná?" položil jí prostou otázku.

Hermiona mohla zalhat a říct, že byla. Bylo to snadné, ale nemohla se k tomu přinutit. Milovala svou kavárnu, kterou si tu vybudovala. Měla ráda Emily. Její práce ji vlastně i docela bavila. Jenže pravda byla taková, že nebyla šťastná. Ne v tom větším měřítku. Smířila se se svým životem, ale pokud by měla obraceč času, vrátila by se do minulosti a všechno by udělala jinak. Postarala by se o to, aby nikdy neztratila svou rodinu.

„Dovol mi to, prosím," naléhal, když neodpověděla.

Mohla mu říct pravdu. Mohla mu říct, co se stalo. Mohla tu náplast strhnout rychle. Nechat ho jít a zapomenout na to. Potíž byla v tom, že když hleděla do jeho indigových očí, bylo daleko těží ho nechat jít. Nebylo to tak snadné jako nemyslet na jejich společné chvíle potom co jej dva roky neviděla. Tehdy jí to přišlo mnohem lehčí, než teď.

„Jen když mi slíbíš, že u toho začneš rozjíždět svůj byznys," dala protinabídku, protože by se nenáviděla ještě víc, kdyby kvůli ní odkládal své sny.

Když s její nabídkou souhlasil, pokračovali v jejich procházce v tichosti a Hermiona se tak mohla ve vzpomínkách vrátit do chvil, kdy od něj přijala podobnou nabídku.

Blaise si nemohl nevšimnout pohledů, které McLaggen po celý večer věnoval Grangerové. Upřímně mu z toho bylo špatně. I kluk jako on snad musel mít nějakou sebeúctu a pochopit to, že o něj nestála.

Jakmile Křiklan rozpustil jejich klub, rychle se připojil k té otravné nebelvírce a po jejím boku se vydal kamkoliv, kam zrovna mířila. Nic na jeho společnost neřekla, což bylo divné, ale možná si jen konečně vzala k srdci jeho radu o tom, že o sobě nemá smýšlet tak vysoce.

„Tvé znalosti kouzelnického světa mají mezery. Evidentně se vše nedá vyčíst v knihách," promluvil a snažil se přitom neznít moc posměšně.

Nic mu na to neřekla, jen mu věnovala velice naštvaný pohled.

„Není to samozřejmě tvá chyba, těžko tě to mohli naučit tví rodiče – ne, nekoukej se na mě takhle, tak to prostě je. Ale dnes je tvůj šťastný den, protože jsem se rozhodl, že tvé mezery doplním," oznámil jí.

Hermiona se zastavila, načež si jej přeměřila pohledem. „Výměnou za co?" chtěla vědět, neboť nebyla včerejší.

„Řekneš mi svůj názor na náš poslední překlad run a pak doplníš mé mezery mudlovského světa," odpověděl bez mrknutí oka.

„Můj názor na překlad run? Co to znamená?" nechápala.

„Trochujsemsezaseklapotřebujinovýúhelpohledu," vydechl tak rychle, až mu skoro nerozuměla.

Beze slova přikývla. Dnes se cítila velkoryse, a tak se rozhodla, že si ho nebude dobírat. Sama moc dobře věděla, jak těžké bylo si říct o pomoc.

„Proč potřebuješ doplnit mezery o mudlech?"

„Protože k mé nelibosti v mudlovském světě trávím mnoho času a nerad ze sebe dělám hlupáka, neb žádný hlupák nejsem," zavrčel neochotně. „Ber, nebo nech být, je mi to jedno."

„Pojďme do knihovny. Ještě nám zbývá nějaký ten čas, než bude večerka, tak můžeme projít ten úkol na starodávné runy," souhlasila, čímž překvapila nejen jeho, ale i sama sebe.