Emily nervózně přešlapovala před budovou radnice, zatímco čekala na svou kamarádku. Původně s ní byla uvnitř, ale protože až moc zasahovala do konverzace, která tam probíhala, její otec ji požádal, aby odešla. Chvíli se s ním hádala, než byla vykázaná ven.

„Abys tady nevystála důlek," řekla pobaveně hnědovláska, když po dlouhém jednání s radou, konečně opustila budovu.

„Jak to dopadlo?" vyhrkla nedočkavě Emily.

Hermiona si povzdechla. „Povím ti to v kavárně."

„Takže to dopadlo špatně, že?! Já věděla, že tam mám zůstat," řekla Emily, přičemž jí koutky rtů značně povadly a vypadalo to, že se každou chvílí rozbrečí.

„Nějak to vyřešíme, Emily," ujistila ji Hermiona, která si ani nebyla jistá, jak ty novinky přijmout.

V posledních dnech už se jí život několikrát obrátil o sto osmdesát stupňů a nějak ty změny nestíhala vstřebávat. Nebyla z aktuální situace příliš nadšená, ale na druhou stranu věděla, že to usnadní spoustu věcí s Blaisem.

„Kde jste byly?!" dožadoval se odpovědi Blaise, který podobně jako Emily u radnice, nervózně přešlapoval před kavárnou, která byla k jeho překvapení zavřená.

„Musely jsme něco zařídit," odpověděla Hermiona a odemkla dveře do kterých opatrně strčila blondýnku, která byla podezřele potichu.

„Je všechno v pořádku?" zeptal se, když je následoval dovnitř.

„Jak se to vezme," odpověděla neurčitě a zamířila si to rovnou za pult, aby mohla Emily uvařit jeden ze svých bylinkových čajů. „Dáš si s námi čaj, nebo bys raději kávu?"

„Víš, že kávu nikdy neodmítnu," řekl s menším úsměvem a vydal se k ní za pult, aby jí pomohl.

A zatímco Hermiona připravovala čaj, Blaise se vrhl na přípravu kávy. Hermiona si nemohla pomoc a po očku jej sledovala. Opět zůstával v jejich rodinné chaloupce, takže teď spolu trávili téměř každý den. Krom toho, že spolu probrali, jak to mezi nimi bude dál, vyjasnili si i jejich chování v posledních dnech. Blaise ji převážně ujišťoval, že kdyby o Ronovi věděl, nikdy by ji do Doupěte nepřemístil, ale že se nemohl dál koukat, jak si myslela, že ji ostatní nechtějí vidět, když to bylo právě naopak. Pak se taky ještě jednou sešla s jeho matkou, aby více do detailu probraly vše, co se týkalo té kletby.

Blaise si vzal šálek hotové kávy a přesunul se blíž k hnědovlásce. „Hotovo?" chtěl vědět, přičemž jí věnoval polibek na tvář.

Hermiona přikývla a nechala jej, aby ji chytil kolem pasu, načež se společně odebrali zpátky ke stolu, kde seděla Emily. Tam se posadili vedle sebe, což byla další věc, která se v posledních dnech změnila. Neustále byli v blízkosti toho druhého.

„Tvůj oblíbený," řekla Hermiona s menším úsměvem, když své kamarádce podala čaj, který jí vařila vždy, když byla ve stresu ze školy.

Blondýnka se na ni vděčně usmála, ale nic neřekla.

„Začínám se vážně bát toho, co se mi chystáte sdělit," zamumlal Blaise, když je obě pozoroval.

„Ono to vlastně není nic tak hrozného," ujistila jej Hermiona. „Vzhledem k tomu, že se mi moje magie začíná vracet, museli jsme se domluvit, co se bude dít dál. Byl to dlouhý rozhovor, ale dopadlo to tak, že se budu muset odstěhovat pryč," obeznámila je konečně s verdiktem, který rada vynesla.

„Ale vždyť je to tvůj domov!" vyhrkl šokovaně Blaise a chytil ji za ruku, aby jí vyjádřil, alespoň trochu podpory.

„To je tak nefér, to ti přece nemůžou udělat!" přidala se Emily.

„Přiznávám, že to není ideální, ale nemohu tím být příliš překvapená, když svou magii zatím neovládám. Budu se muset všechno naučit znovu, ale snad to půjde rychleji, než prvně," snažila se je uchlácholit. Nechtěla, aby z toho byli smutní.

„Myslím, že s tvým talentem se vše naučíš během pár měsíců, a to možná přeháním," ušklíbl se Blaise, který ani trochu nepochyboval o jejích schopnostech. A i když nebyl potěšen tím, že se musela odtud odstěhovat, byl rád, že se jí začala magie vracet. Navždy by si to vyčítal, kdyby kvůli němu už byla do konce života bez kouzel.

„Mám čas všechno vyřešit do konce roku -"

„Jenom?" přerušila ji Emily. „Vždyť to není ani měsíc!"

„Jak jsem řekla, není to nejlepší situace, ale věřím, že se to zvládne. Hlavní je vyřešit to, co bude s kavárnou," řekla Hermiona, která sice nevěděla, kam se odstěhuje, ale věřila v to, že by na pár dní klidně mohla zůstat u Ginny s Harrym, až jim řekne, co se stalo. Plus teď měla Blaise, který ji na holičkách určitě nenechá.

„Můžu se ti tady o to postarat, než se vrátíš," navrhla okamžitě blondýnka.

Hermiona jí věnovala lítostivý pohled. „Dohoda zní tak, že i když se svoji magii naučím ovládat, už tu nemůžu žít. Mohu jezdit na návštěvy, podobně jako Blaise jezdí, ale nepřejí si, abych tu bydlela, pokud mám magii," vysvětlila.

„To snad nemyslí vážně?!" vyjekla Emily šokovaně.

„Musíme jejich rozhodnutí respektovat. Koneckonců tu jsou určitá pravidla. A nemusíš se bát, budu za tebou jezdit tak často, jak to jen půjde," ujistila ji.

Emily to ale příliš neuklidnilo. „Budu to muset ještě vstřebat a říct tátovi, jak ošklivé to od nich je."

„To vážně nebude třeba," snažila se ji přesvědčit.

„Stejně se ti tu o to mohu postarat, kdybys chtěla," vrátila se k původnímu tématu.

„Ale co škola?"

„Bude se muset upravit otevírací doba, a taky bude potřeba najmout další lidi. A až dostuduji, budu se tady tomu moc věnovat naplno, když tu stejně zůstanu vzhledem k našemu rodinnému tajemství," řekla jako kdyby nešlo o nic velkého.

„To bys pro mě opravdu udělala?" vydechla nevěřícně hnědovláska.

„Samozřejmě. Odvedla jsi tu velký kus práce a lidé to zde zbožňují, nemůžeme dovolit, abys to tu zavřela."

„Tak to, abych z tebe udělala spolumajitelku," usmála se Hermiona, která bojovala se slzami, i když tentokrát šlo o slzy štěstí.

Emily se po její větě úplně rozzářily oči a veškerý její předchozí smutek byl pryč. Než však stihla vyjádřit svou radost, či vděk, kavárnou se rozezněl zvonek, který oznamoval příchozí osobu.

„Dobré odpoledne, děvčata, máte už otevřeno?" optala se paní Davidsonová.

„Jen pojďte dál," vyzvala ji Hermiona a zasmála se nad faktem, že paní Davidsonová úplně vyignorovala Blaise.

„Půjdu já," řekla Emily, když se začínala Hermiona zvedat.

„Děkuji," usmála se na ni hnědovláska, která si vůbec nestěžovala, že může Blaisovi zůstat nablízku.

„Jak se doopravdy cítíš?" chtěl vědět Blaise, když Emily odešla obsloužit starší paní.

Hermiona si povzdechla. „Víš, že ani nevím? Všechno se strašně rychle neustále mění. Nemám čas si na ty změny ani zvykat. Bude mi to tu velmi chybět, ale jak jsem řekla Emily, hodlám sem často jezdit. Snažím se na to nahlížet z té lepší stránky, takže z toho nejsem zas tak moc smutná, i když líto mi to samozřejmě je," svěřila se mu.

Blaise jí povzbudivě stiskl ruku, za kterou ji stále držel. „A co je tou lepší stránkou?"

„I přes fakt, že ještě nejsem připravená se do kouzelnického Londýna vrátit, mudlovský Londýn je hned vedle, takže si budeme mnohem blíž," obeznámila jej s novou skutečností. Sice jí to bude chvíli trvat, než si něco najde, ale to ji momentálně netrápilo.

„To se mi ovšem velmi líbí," řekl spokojeně a ukradl si jeden malý polibek. „Víš, že tu jsem pro tebe, když budeš potřebovat s něčím pomoc, že ano? Mohla bys zůstat na Manoru v některém z pokojů pro hosty, než si něco najdeš, a nebo se můžeš zabydlet v nějaké z našich nemovitostí. A pokud bys se chtěla od Londýna radši držet dál, vyber si jakékoli jiné město a nějak to zařídíme," informoval ji.

Na pár sekund na něj jen hleděla se zasněným výrazem, než si jej rukou, za kterou ji nedržel, přitáhla do dalšího polibku. „Kletba, nebo ne, jsi ten nejlepší muž, jakého jsem si mohla přát," zamumlala, když se od něj odtáhla.

Blaise se na ni zazubil. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys se mnou nešla na vánoční ples?"

„Na ten ministerský?"

„Přesně na ten. Chápu, že ještě nejsi připravená se plně vrátit do kouzelnického světa, ale budou tam i tví přátelé, a myslím, že bychom si to mohli užít," snažil se ji opatrně přemluvit.

„Hm, jeden večer bych nejspíš zvládnout mohla. Krom toho, jsem si jistá, že víc, než mé zmizení, bude všechny zajímat, jak jsem zrovna já zvládla ulovit Blaise Zabiniho," ušklíbla se.

„Už jsem ti říkal, jak moc tě miluju?"

„Dneska ještě ne," poškádlila jej. „Ale kdyby tě to zajímalo, tak já tě taky miluju."

„Jak jinak, jsem přece neodolatelný," uchechtl se a přitáhl si ji do dalšího polibku dřív, než by mohla začít protestovat.