Hermiona byla na cestě do knihovny, když vtom byla někým trochu hrubě zatažena do prázdné třídy. Už chtěla začít křičet, ale naštěstí zahlédla známé oxfordky, které ji uklidnily, a tak se Blaisovi jen vytrhla ze sevření.

„Co to děláš?" sykla nechápavě a věnovala mu velmi naštvaný pohled.

„Měla bys tento rok odjet o něco dřív," oznámil jí.

„Cože?" vyhrkla. Jak ho tak sledovala, něco na něm bylo jinak. Skoro by i řekla, že působil nervózně, což bylo zvláštní, neboť Blaise nikdy nebyl z ničeho nervózní.

Blaise rozhlédl kolem třídy, jako kdyby tam nebyli jediní, a pak k ní přešel blíž. „Nevím přesně kdy, ale brzy se tu objeví smrtijedi. Já mizím, ty bys měla taky," varoval ji tiše.

„Jak to víš?" chtěla vědět.

Odpovědi se jí však nedostalo. Nebylo to ovšem ani potřeba. Nebylo těžké si dát dvě a dvě dohromady. Harry měl pravdu. Malfoy byl smrtijed a teď sem přivede i ostatní. Všichni studenti budou v nebezpečí, a to rozhodně nemohli dovolit.

„Kam jdeš?" zeptal se, když se kolem něj prosmýkla a zamířila ke dveřím.

„Postarat se o to, aby byli ostatní v bezpečí," odsekla, ale zastavila se.

„V bezpečí? Zbláznilas se? Nikdo nebude v bezpečí a zvláště ne ty."

„Já se nebojím. Klidně si zbaběle uteč, ale já zůstávám," řekla tvrdohlavě.

Blaise si odfrkl. „Není to útěk, ale zdravý rozum. Co si myslíš, že se stane? Nebudou dvakrát váhat použít jednu z kleteb, které se nepromíjejí. Nevím, jestli to chápeš, ale tohle není žádná hra."

„Neboj se, chápu to moc dobře. Umím se o sebe postarat. A postarám se i o ostatní, já totiž nemyslím jen sama na sebe," vyštěkla. Kdo si myslel, že byl, aby jí mohl říkat, že neví do čeho jde?

„Těžko se o ostatní postaráš, když budeš mrtvá," řekl chladně.

„To tebe trápit nemusí, tobě přece stejně na nikom nezáleží, ne? Jsi přece velký Blaise Zabini, který je lepší než ostatní, ale víš ty co? Nejsi! Nikdy jsi neudělal nic pro to, aby to byla pravda," sykla, přičemž moc dobře věděla, že mu tím chtěla ublížit, a ani nevěděla proč. Proč se vlastně v prvé řadě hádali? Svým způsobem od něj bylo hezké, že ji chtěl varovat. Měla jeho varování přijmout a nechat to být, jenže taková ona nebyla. Ve všem se vždycky musela šťourat.

Blaise ji probodl pohledem. „A co má být? Ty jsi zas jen obyčejná malá holka mudlovského původu, která tu ani nemá, co dělat!" vrátil jí úder.

Hermiona věděla, že Blaise nikdy v životě nikomu nenadával do mudlovských šmejdů, ale tímhle svým prohlášením dal jasně najevo, co si o ní myslí. A taky věděla, že jí tím chtěl ublížit, přesně jako ona ublížila jemu.

„Sbohem, Blaisi," řekla jen a tentokrát doopravdy odešla.

Tehdy si myslela, že jejich podivné přátelství tímto momentem skončilo, jenže Blaise se pak spojil s Harrym a nabídl mu svou pomoc, což by od něj nikdy nečekala. Nicméně, pak už se viděli jen jednou, než se jejich cesty na pár let rozdělily. Pak se tu musel objevit a urputně trvat na tom, že ji bude navštěvovat. Hermiona se stále nemohla rozhodnout, jestli za to byla ve finále ráda, nebo ne. Nejspíš nakonec byla, i když to nerada přiznávala. Sice ho ztratila, jak přesně věděla, že se stane, ale na druhou stranu měla spousty nových vzpomínek, které mohla uchovávat v srdci. A i když ji to velmi bolelo, cítila se lépe, než když prvně opustila kouzelnický svět a nechala vše za sebou.

„Mio, ty sis zase neotevřela okénko!" pokárala ji Emily, která jí z ruky vytrhla páku s namletou kávou a místo ní jí tam vrazila adventní kalendář.

Hnědovláska jí věnovala omluvný úsměv. Emily jí kalendář koupila, aby podle jejích slov, měla každý den alespoň malou radost, jenže Hermiona téměř každý den zapomněla, že nějaký kalendář vůbec existuje.

„Nezastaví se tu zase tvoji přátelé?" zeptala se Emily, zatímco jí dělala kávu.

„To nevím, ale o víkendu za nimi mám jet," odpověděla Hermiona a kousla si do čokoládového zvonu, který měla v kalendáři. Minulou neděli sem vzala Harryho a Ginny, aby jim ukázala, co ty tři roky mimo kouzelnický svět dělala. A z části taky kvůli tomu, že se musela vrátit, ale nechtěla, aby jejich společný čas tak brzy skončil. V sobotu si sice povídali dlouho do noci, jenže i tak jim to nemohlo vynahradit ztracený čas. Harry s Ginny tu z toho byli nadšení, a jak Hermiona předpokládala, rudovláska si s Emily padla do noty.

Emily jí podala šálek kávy. „Víš něco o Blaisovi?" špitla svou další otázku.

„Ne. Je to tak, jak jsem ti řekla. Blaise by se nezahazoval s někým jako jsem já," řekla vyrovnaným hlasem.

„Jenže já tomu nevěřím," protestovala blondýnka, která sice Blaise moc dobře neznala, ale posledních pár měsíců byla svědkem jejich interakcí, a viděla, jak se na ni čaroděj díval. Přece by vážně nebyl tak hloupý, aby to všechno zahodil jen kvůli tomu, že už nemá magii.

„Věř si čemu chceš, Emily, ale tak to prostě je," povzdechla si Hermiona. „Budu se teď muset vrátit k pečení. Brzy budeme potřebovat další cukroví," oznámila jí a odešla do kuchyně.

Potřebovala se nějak zaměstnat, aby neustále nepřemýšlela nad čarodějem, který vlastnil její srdce, a tak se rozhodla, že letos napeče hromadu cukroví a na každý stůl v kavárně dá talířek, aby si mohli hosté brát. První várka z minulého týdne se jí začínala značně zmenšovat, a tak si musela udělat zas nějaké zásoby.

„Myslíš si, že mám udělat víc vanilkových rohlíčků, nebo důlkových koláčků?" zeptala se, když uslyšela, jak se jí za zády otevřely dveře.

„To nevím, ale rád ochutnám obojí," promluvil hlas, který rozhodně nepatřil Emily.

Hermiona se rychle otočila čelem ke dveřím, přičemž upustila váleček na zem, když pohlédla na Blaise, kterého tu rozhodně nečekala.

„Je tu někdo, kdo by tě chtěl vidět," hlesl Blaise, když nic neřekla, a pak se zhluboka nadechl. „Potřebuješ si něco poslechnout, ale bude to chtít soukromí."

„Bude to stačit tady? Mám dost práce," zamumlala hnědovláska, když se alespoň trochu vzpamatovala a sebrala váleček, který následně položila do dřezu.

Blaise přikývl, i když věděl, že s rozhovorem, který je čekal, stejně moc práce neudělá. „Hned jsem zpět," oznámil jí a zanechal ji v kuchyni samotnou.

Hermiona neměla ani šanci začít přemýšlet o tom, co tu dělal, nebo koho za ní přivedl, neboť byl opravdu hned zpátky a spolu s ním se v její prosté kuchyni objevila i velmi elegantní žena, kterou neznala, ale rychle si domyslela, že se bude jednat o Blaisovu matku.

„Dobrý den," pozdravila ji, zatímco se její mysl snažila přijít na to, proč sem Blaise svou matku přivedl.

Postarší žena jí místo pozdravu věnovala menší úsměv, načež se začala rozhlížet po místnosti. Hnědovláska se náhle cítila zahanbeně. Sice toho moc o jednotlivých čistokrevných rodinách nevěděla, ale podle toho mála, s čím se s ní Blaise podělil, si myslela, že patřili k jedněm z nejbohatších rodin kouzelnického světa.

„Můžeme jít klidně jinam," řekla tiše.

„To nebude nutné, drahá," ujistila ji Jacqueline a svůj pohled upřela na Blaise. „Co kdybys si šel dát jednu z těch káv, o kterých jsi mi poslední dny básnil," navrhla mu, ale znělo to spíš jako rozkaz, než návrh.

Blaise to nepotěšilo, ale stejně poslechl a zanechal je tam o samotě. Věděl, že k tomu stejně nemůže dodat víc, než jeho matka, a tak bude muset na svůj rozhovor s Hermionou ještě chvíli počkat.

Hnědovláska jej vyprovodila pohledem a ztěžka polkla, když se za ním zavřely dveře.

„Říkala jsem mu, že sem nemá jezdit," vyhrkla, když jeho matka nic neříkala. Netušila, proč by s ní chtěla paní Zabiniová mluvit, a tohle bylo jediné, co ji napadlo. Určitě jí chtěla vynadat za to, že jen celé měsíce mrhala časem jejího drahocenného syna.

Jacqueline, která nevěděla, co tím hnědovláska myslela, její prohlášení ignorovala. „Mohu?" zeptala se a ukázala na prázdnou židli.

Hermiona přikývla, načež se váhavě posadila na druhou židli. Věděla, že teď stejně žádnou práci neudělá, takže nemělo cenu tam jen tak stát, když paní Zabiniová seděla.

„Upřímně, netuším, kde mám začít," svěřila se jí Jacqueline. „Určitě víš, že jsem několikanásobná vdova."

Hermiona znovu přikývla. Něco málo o tom zaslechla a Blaise se již také párkrát zmínil o mužích své matky, ale nevěděla, co za jejich úmrtími bylo. A i když byla trochu zvědavá, nikdy se Blaise nezeptala.

„Věc se má tak, že jediný muž, kterého jsem kdy milovala, byl Blaisův otec, Antonio. Jenže jsem nebyla sama. Má sestřenice Monique také chtěla jeho pozornost a neunesla, když si Antonio vybral mě. A tak mě jednoduše proklela. Myslela si, že ho nemiluju. Tolik se ale mýlila. Její kletba se projevila až po jeho smrti," dopřála si menší pauzu a zhluboka se nadechla. „Pokud se do mě někdo zamiluje, a já jeho lásku neopětuji, zemře. A jelikož mé srdci už navždy patří mému prvnímu muži, není z toho cesty ven. S každým dalším manželem se to zhoršuje, už ani pomalu nemohu chodit mezi lidi, stačí, aby se mnou prohodil jen pár slov a je uvězněn v mé kletbě."

„To je mi líto," zachraptěla hnědovláska, která něco takového nečekala. O to víc byla zmatenější tím, proč jí to vypráví.

„Člověk si časem zvyknem. Celá ta léta se tu kletbu snažíme zlomit, ale bohužel se zdá, že z toho je jen jedna cesta ven," řekla tiše a věnovala jí nečitelný pohled.

Jenže Hermiona nebyla včerejší. Sice neznala tuto specifickou kletbu, ale většina kleteb měla stejný princip. A pokud kletbu nezruší její sestřenice, nebo se do někoho nezamiluje, vyřeší už to jen jedna jediná věc.

„To byste Blaisovi ale neudělala, nemám pravdu?" vydechla skoro neslyšně.

Jacqueline ji chvíli jen beze slova pozorovala. Musela přiznat, že se jí tato dívka zamlouvala. Ještě nemohla dělat žádné závěry, neboť ji osobně příliš neznala, ale Blaise jí v předchozích dnech o Hermioně Gragnerové dost vyprávěl, a ona sama si něco našla z dob před jejím zmizením. A udělalo to na ni dojem. Dokázala si ji představit po boku svého syna.

„Byla jsem to já, kdo Blaise vedl k tomu, že je lepší, než všichni ostatní. Popravdě, neměla jsem radost, když se v šestém ročníku začal podobat svému otci. Neměla jsem radost, že jsi ho začala měnit, i když jsem tenkrát nevěděla, kdo jsi. Vlastně, jedna má část radost měla, ale převažovala ta část mě, která se bála. Nemohla jsem tušit, jestli se na něj část kletby v mém těhotenství nepřenese, a tak jsem se ho snažila od všech držet dál. Tvrdila jsem mu, že by s nikým neměl zahazovat svůj drahocenný čas," vysvětlila, přičemž se stále snažila oddálit moment, kdy té mladé dívce bude muset říct, že i ona se chytla do jejího prokletí.

„A přenesla?" zeptala se malinko vyděšeně. Nedokázala si představit, že by Blaise musel procházet tím samým jako jeho matka.

„Zjistili jsme to teprve nedávno, ale vypadá to, že ano. Pokud se do kletby chytí čaroděj, jeho první známka prokletí byla ztráta magie," řekla opatrně a čekala, až si to hnědovláska spojí.

Hermioně kdysi neříkali nejbystřejší čarodějka pro nic za nic, takže jí to trvalo jen pár sekund, než si uvědomila, co se jí tu vlastně paní Zabiniová celou tu dobu snaží říct.

„Kolik?" vyhrkla otázku, která ji momentálně zajímala ze všeho nejvíc.

„Prosím?" nechápala Jacqueline.

„Kolik času mi zbývá?" upřesnila.

„Oh, drahoušku, neboj, ty nám neumřeš," ujistila ji. „Blaise říkal, že nemáš magii už roky, a u mých mužů to nikdy netrvalo tak dlouho. Mám důvod domnívat se, že pro tebe ztráta magie znamená to nejhorší."

„Ale jistě to nevíte," poukázala na fakt, který jí z toho vyplýval.

„To nevím. Ovšem je tu ještě jeden faktor, který je potřeba brát v úvahu, ale to už není na mně," sdělila jí něžně a postavila se na odchod. „Nejspíš teď pár dní budu v naší chaloupce, kdybys se chtěla na cokoliv zeptat. A když mě teď omluvíš, musím si dát kávu ve zdejší kavárně. Údajně jde o jednu z nejlepších na světě," usmála se na ni, a zanechala ji v kuchyni samotnou.

Hermiona tam zůstala sedět, zcela neschopna něco dělat. Vždycky si myslela, že se jí uleví, když bude znát příčinu zmizení své magie, ale místo úlevy přišel strach. Co když se Blaisova matka mýlila a ona zemře? A jak vůbec bylo možné, že ztratila magii v době, kdy do Blaise ani zamilovaná nebyla? Jak se zdálo, bude muset paní Zabiniovou opravdu navštívit, aby to mohly probrat více do detailu. Potřebovala informace.

„Jsi v pořádku?" vyrušil ji z přemýšlení Blaise, který se v kuchyni objevil hned, jak jeho matka odešla.

„Samozřejmě, jen přemýšlím o tom, co asi bude s kavárnou až umřu," odpověděla.

„Ty neumřeš, Hermiono, alespoň ne v blízké době," řekl pevným hlasem, zatímco k ní přešel blíž.

„To nevíš jistě. Tvá matka by se mohla mýlit," namítla hnědovláska.

Blaise si klekl na podlahu a chytil ji za ruce. „Vím to jistě. Všechno je to jen záležitost srdcí."

Hnědovláska na něj párkrát zamrkala. Nebylo možné, aby jí skutečně naznačoval to, co si myslela, že jí naznačoval. „To mi chceš opravdu tvrdit, že mě miluješ?"

Blaise přikývl.

„A jsi si jistý, že to není jen tou kletbou?" povzdechla si a sesunula se k němu na podlahu. „Žijeme v rozdílných světech, Blaisi. Tohle na tom nic nemění. Tvůj život je v kouzelnickém Londýně a můj tady v Cambridgi."

„Můj život je tam, kde jsi ty," namítl rychle. „Přiznávám, že mi trvalo trochu delší dobu to pochopit, ale teď už to vím. Svým způsobem jsi to byla vždycky jen ty, Hermiono," sdělil jí s úsměvem.

Viděl, že není jeho prohlášením zcela přesvědčená, a chápal to. Jenže musel udělat něco, aby jí dokázal, jak pravdivá jeho slova byla. Proto se k ní naklonil a spojil jejich rty v něžném, ale tak trochu naléhavém polibku.

Hermiona netušila, jestli Blaise cítil to samé, co ona, ale jakmile se jejich rty semkly v jedny, celým jejím těle projela podivná, ale zároveň vzrušující energie. Možná to bylo tou kletbou, a možná ji Blaise doopravdy miloval a tímto polibkem se cosi zapečitilo. A i když to znělo spíš, jak z nějaké mudlovské pohádky, Hermiona se rozhodla, že na tom vůbec nezáleželo.

„Miluju tě, Hermiono," hlesl tiše, když se od sebe nepatrně odtáhli. Bylo to vůbec prvně, co to řekl nahlas, a musel uznat, že to ani trochu neznělo špatně. Už teď věděl, že jí to bude říkat velmi často.

Hnědovláska se odtáhla ještě o něco dál a obdařila jej oslňujícím úsměvem. „A já miluji tebe, Blaisi," špitla na zpátek. Věděla, že toho ještě budou muset hodně probrat, a nebude to jednoduché, ale to ji momentálně ani trochu netížilo.

Blaise ji chtěl ještě jednou políbit, ale koutkem oka zahlédl něco podivného. „Hermiono?" oslovil ji opatrně s pohledem upřeným na vznášející se váleček.

Hermiona následovala jeho pohled a polekaně vyskočila na nohy, když viděla, že váleček, který byl ještě před chvílí ve dřezu, nyní levitoval ve vzduchu. A když se rozhlédla po kuchyni, zjistila, že to nebyl jediný létající předmět.

„Co se to děje?" vyhrkla ve chvíli, kdy všechny předměty spadly zpátky na své místo.