Hermiona od Ginny vděčně přijala kapesník. Ginny je přemístila k nim domů, takže nyní seděla na gauči v neznámém obývacím pokoji. I tak měla pocit, že už tu někdy byla. Všechno zde bylo tak osobité a bylo to zcela v souladu s jejich charaktery.

„Ani nevíš, jak šťastná jsem, že tě tu mám," řekla Ginny, když Hermiona stále nepromluvila. Když je sem přemístila, byla velmi rozrušená, a tak ji posadila na gauč a nalila jí sklenku vodu. Sama se posadila do křesla, aby jí dala trochu prostoru, i když netoužila po ničém jiném, než ji pevně sevřít v objetí, aby se ujistila, že jí zase nezmizí neznámo kam.

Hnědovláska se snažila po jejích slovech znovu nerozbrečet. „Ale proč?" vydechla s roztřeseným hlasem.

„Jak to myslíš?" nechápala Ginny. „Zmizela jsi beze stopy. S Harrym tě celou tu dobu hledáme. Byli jsme i v Austrálii, protože jsme si mysleli, že jsi se vydala za rodičemi."

Hermiona byla jejím sdělením poněkud zaskočena. „Našli jste je?" zašeptala a ztěžka polkla.

„Ano, a nemusíš se bát. Mají se dobře," ujistila ji Ginny.

Náhle se v obývacím pokoji objevil velmi rozzlobený Harry, když však uviděl Ginny a Hermionu, jeho zloba se pomalu začínala vytrácet. Vzal si příklad ze své snoubenky a posadil se do druhého křesla.

„Zrovna jsem Hermioně říkala, jak jsme rádi, že ji máme zpátky, a že jsme v Austrálii našli její rodiče, kteří tam vedou poklidný život," zasvětila Ginny Harryho, na kterém poznala, že není úplně ve své kůži. Netušila, co se po jejich přemístění odehrálo, ale vypadalo to, že to nebylo nic dobrého.

Harry přikývl a přesunul svou pozornost na svou kamarádku. „Poslouchej mě, prosím. Nevím, co přesně ti Ron před lety řekl, ale jestli je jen z poloviny pravda to, co mi řekl dnes, musíš vědět, že my to tak necítíme. U Merlina, nikdy jsme tě nepřestali hledat. S Theodorem jsme se snažili vystopovat tvou magii, ale nikdy jsme nic nezachytili," oznámil jí s určitou naléhavostí v hlase.

„Nemohli jste nic zachytit, neb už nekouzlím," popotáhla hnědovláska.

„Takže mluvil Ron pravdu?" zeptal se opatrně Harry.

Hermiona se zhluboka nadechla. „Nevím, co ti Ron řekl, ale skutečnost je taková, že jsem během dodatkového ročníku začala ztrácet magii, až jsem ji ztratila úplně," vysvětlila jim tiše, přičemž zavřela oči, aby nemohla vidět jejich výrazy. Sice jí Harry řekl, že to necítí stejně jako Ron, ale nikdy si nemohla být jistá tím, jak budou reagovat.

„Ach, Miono," vydechla soucitně Ginny a přesedla si k ní na gauč, aby ji mohla znovu obejmout. „Jak je vůbec něco takového možné? Přece když už jednou magii máš, jen tak ti nezmizí," nechápala.

Hnědovláska si položila hlavu na její rameno. „To jsem si taky myslela. Ani McGonagallová netušila, co se děje. Nikdy jsem nezjistila, proč se to stalo. Jen jsem se snažila s tím naučit žít."

„Ale proč jsi odešla? Nemusela jsi na to být celé ty roky sama," povzdechla si Ginny, která neměla daleko k slzám. „A co s tím má vlastně společného můj bratr?" zeptala se, když jí došlo, že už byl Ron několikrát zmíněn.

Harry si vyměnil s Hermionou pohled, aby zjistil, jestli to řekne sama, nebo to nechá na něm. Osobně preferoval první možnost, neboť sám toho zas tolik nevěděl. Rozhodně ale byl na Rona naštvaný a pár dní ho nechtěl vidět. A to si ještě bude muset rozmyslet, jestli mu to vůbec někdy odpustí.

„Ron byl první komu jsem to řekla," svěřila se váhavě. „Byl to jeden z mých nejlepších přátel, ani zdaleka mě nenapadlo, že by to mohlo dopadnout tak špatně. Neměla jsem v plánu opustit kouzelnický svět, ba naopak. Chystala jsem se zjistit, co se mi to vlastně stalo. Jenže Ron dal jasně najevo, že už u vás nejsem vítaná. Řekl mi, že bych se měla vrátit tam, odkud pocházím. V očích se mu odrážela jen nenávist. A pokud takhle reagoval člověk, který měl být můj nejlepší kamarád, a který tvrdil, že mě miluje, jak by asi reagoval zbytek kouzelnického světa, až by se to dozvěděl?"

„Rozhodně ne takhle," protestovala rudovláska okamžitě. „My bychom tě nikdy neposlali pryč."

Hermiona pohlédla na Harryho, který souhlasně přikývl. „Teď už to vím," vydechla s měnším úsměvem. „Jenže tehdy toho na mě bylo moc, a tak jsem radši utekla, než abych zjišťovala zda to opravdu cítíte jako Ron."

„Hlavní je, že tě máme zpátky. Je ti doufám jasné, že už tě nikdy nepustíme?"

„Souhlasím s Ginny," přitakal Harry, který tak nějak stále nemohl uvěřit tomu, co se dneska stalo. „Jen mě ještě zajímá, jak do toho všeho zapadá Zabini."

Při zaslechnutí jeho jména hnědovlásce uniklo pár slz, které rychle setřela. „Blaise mě čirou náhodou našel na začátku roku. V Cambridgi jsem si otevřela malou kavárnu a on se tam zastavil na kávu. Je to na delší vyprávění, ale od té doby za mnou jezdí téměř každý víkend. Zprvu mi to přišlo divné, myslela jsem, že se má ztráta magie objeví ve všech možných novinách, ale Ron si to zřejmě nechal pro sebe, a tak Blaise nevěděl, že už jsem jen mudla. Tedy až do teď," odmlčela se, aby se párkrát nadechla a zahnala pláč, který se o ni pokoušel. „Tolik jsem se tomu bránila, ale já hloupá se do něj zamilovala. A on mě teď bude nenávidět stejně jako Ron," vzlykla a pevně Ginny objala.

Bylo to prvně, co si to přiznala. Prvně, co to řekla nahlas. Milovala Blaise Zabiniho.

Harry se na svou snoubenku splašeně podíval. Ginny mu věnovala poněkud smutný úsměv, zatímco začala Hermionu konejšivě hladit po vlasech. „S Ronaldem si to ještě vyřídím, to se neboj. A co se týče Blaise, pokud bude reagovat stejně, je to jen další pitomec, který nestojí za to, abys kvůli němu plakala, ano? Co kdybys tu s námi dnes zůstala? Máme pokoj pro hosty a musíme ti odvyprávět vše, co se v době tvé nepřítomnosti odehrálo."

„Děkuji," zamumlala hnědovláska vděčně.

•••

Blaise nechápal, jak mohl být tak slepý. Vždyť to měl celou tu dobu přímo před očima! Všechny ty měsíce, kdy se ho snažil hlas v jeho hlavě varovat, ale on nevěděl před čím. Nyní to bylo tak jasné, až jej to skoro oslepovalo.

Ani netušil, jak se mu z Doupětě do Manoru podařilo přemístit v jednom kuse. Byl příliš rozrušený zprávami, které se dozvěděl, ale nemohl na nic čekat. Musel začít jednat, pokud chtěl Hermionu zachránit. Nemohl nechat dopustit, aby ji čekal stejný osud, jako matčiny muže.

Bez zaklepání vtrhl do zimní zahrady, kde věděl, že si jeho matka bude dopřávat odpolední čaj. „Ztratila svou magii!" vyhrkl jen, co překročil práh.

Jacqueline se otočila na svého syna. Nejdřív byla zmatená, ale když jej uviděla, výraz v její tváři se změnil na ustaraný. Ještě nikdy Blaise neviděla tak moc zdrceného. Okamžitě vstala z křesílka a přešla k němu.

„Co kdybys se zhluboka nadechl a pak mi to řekneš všechno hezky od začátku," navrhla, přičemž mu položila ruku na záda, aby jej mohla dovést k jednomu z křesílek a opatrně jej do něj donutit usadit.

Blaise udělal, jak mu matka řekla, ale ani trochu mu to nepomáhalo. „Ztratila svou magii," řekl znovu, tentokrát pomaleji. „Proč ztratila svou magii?"

Jacqueline se posadila zpátky do křesílka. „Vždycky jsem se obávala, že tento den nastane. Tolik jsem se tomu snažila zabránit, ale stejně jsem selhala. Tolik mě to mrzí, Blaisi," vydechla roztřeseným hlasem. Tohle se nemělo stát. Ne jejímu synovi.

„Takže ji ztratím?" zeptal se zlomeně.

„Víš, že to tak nemusí dopadnout," připomněla mu, zatímco ho pohledem zkoumala. Začínala mít pocit, že to nebude tak zlé, jak se na první pohled zdálo. „Jak dlouho už nemá magii?"

„To nevím přesně, ale vypadá to, že už je bez ní tři roky," odpověděl tiše.

„Tři roky jsou velmi dlouhá doba. Možná se na tebe ta kletba nepřenesla ve stejné síle. Sám moc dobře víš, že i když je ztráta magie prvním příznakem u kouzelníků, po třech letech byli moji muži už dávno mrtví," snažila se jej uklidnit. „Je to ta dívka ze školy?"

Blaise jí věnoval překvapený pohled. „Jak to víš?"

„Copak si vážně myslíš, že jsem si nevšimla změny, kterou jsi prošel? Jednou jedinkrát jsi v dopise zmínil něco o jakési otravné nebelvírce. Bylo to vůbec prvně, co jsi mi napsal o nějaké dívce. Musím přiznat, že jsem z toho nebyla nadšená, neboť jsem se tolik obávala toho, že se na tebe ta kletba přenesla. A jak se zdá, opravdu se tak stalo. Ještě mi pověz, je to ta samá dívka, kterou jezdíš navštěvovat do Cambridge?"

Blaise jen přikývl. Nemělo by ho překvapovat, jak všímává jeho matka byla. Koneckonců, byl úplně stejný a už dávno věděl, že to zdědil po matce a ne po otci.

„Pak si myslím, že se nemáš čeho bát," sdělila mu s menším úsměvem.

„Co tím myslíš?" nechápal. Přece opravdu nemohli slepě věřit tomu, že jediné, co Hermionu postihlo, byla ztráta magie. Nemohl si dovolit tolik riskovat. Ne, když byl v sázce její život.

„Budeš to muset zjistit sám. Nejsi přece hloupý."

„Tohle je vážná situace! Chápeš, že může umřít?!" vykřikl netrpělivě Blaise.

„Samozřejmě, že to chápu, už jsem si tím prošla několikrát. Znáš tu kletbu, Blaisi, víš, jak funguje. Bohužel pro mě a muže, kteří se v té kletbě chytí, mé srdce bude navždy patřit tvému otci. Otázkou je, komu patří to tvé," řekla, načež vstala a zanechala jej v zahradě samotného.

Jak se zdálo měla spoustu práce. Musela si víc zjistit o celé té sitauci, aby se na sto procent ujistila, že má pravdu a Blaisově dívce nehrozí nic vážnějšího než ztráta magie. Pokud by se totiž pletla, a její syn ji nemiloval, jak předpokládala, musela se ujistit, že ji neztratí.