„Ty už jsi to někdy dělal?" zeptala se podezíravě Hermiona, když opustili s Blaisem led a posadili se na lavičku, aby se mohli přezout.

„Jako jestli jsem někdy v předchozích letech navštívil mudlovské kluziště? Odpověď je ano. Každý rok jsme sem zašli spolu s Theodorem a Dracem," odpověděl zcela vážně, ale koutky rtů mu cukaly nahoru.

„Tak, jak je možné, že ti to tak šlo?" nechápala. Ona sama si nebyla na ledě nějak zvlášť jistá, a to kdysi chodívala s rodiči na kluziště často, takže nechápala, jak Blaise mohl bruslit bez sebemenších problémů, když stál na bruslích prvně v životě.

„Přirozený talent," ušklíbl se a postavil se, načež jí podal ruku, aby jí pomohl vstát.

Pak se společně vydali vrátit půjčené brusle, přičemž ji Blaise stále držel za ruku. Hermiona se snažila příliš nesoustředit na to, jak ji jeho ruka hřeje, a místo toho přemýšlela nad tím, co jí unikalo ohledně Blaisova náhlého talentu na bruslení. A netrvalo jí dlouho na jeho tajemství přijít. Tolik si zvykla na jejich chvíle v Cambridgi, kde nemohli kouzlit, až by skoro zapomněla, že je Blaise stále kouzelník, a k tomu čistokrevný.

„Použil jsi magii, že ano?" prohlásila vítězně, když vrátili brusle a vydali se ke stánkům s občerstvením.

„Musel jsem si trochu pomoci, víš, jak nesnáším, když vypadám jako idiot. Kdybych na ten led vlezl bez magie, skončil bych velmi rychle na zadku, a to jsem chtěl vynechat," vysvětlil a zatáhl ji k jednomu ze stánků. „Dáme si čokoládu?" navrhl, ale na její odpověď nečekal a rovnou jim objednal.

Blaise si dnešní den náramně užíval. Určitě na tento den bude ještě dlouho vzpomínat. Hermiona za ním ráno přijela do Londýna a společně si dali snídani, než se vydali na vánoční trhy. Po obědě se přesunuli do Hyde parku, kde se nacházeli právě teď. Celý park byl pokryt nejrůznějšími atrakcemi, stánky a světýlky. Nyní už se stmívalo, takže všechna ta světýlka zářila oslňujícím světlem, a k tomu všemu ještě včera konečně sněžilo, takže atmosféra byla zcela dokonalá. Dokonce i Blaise z toho začínal mít sváteční náladu.

Jenže i tak tu byl jeden malinkatý zádrhel. Oslavy v Doupěti už probíhaly celou hodinu a bylo to na něm, jestli se rozhodne tam Hermionu nějakým záhadným způsobem dostat, nebo ne. Theodore mu poslední dny posílal minimálně tři dopisy za den a on už z toho trochu začínal šílet. Cítil se pod strašným tlakem, protože nevěděl, co by měl udělat.

Sice pořád nevěděl, co se tehdy stalo, ale měl zpět svou nebelvírku. A ano, ani teď se nemohl zbavit pocit, že na ní bylo něco jinak. Neustále měl pocit, že by ji měl před něčím zachránit, i když nebyl žádný rytíř v leské zbroji. Bál se, že pokud ji do Doupětě vezme, všechno se pokazí. Nechtěl ji zklamat. Ale také věděl, že se potřebuje znovu setkat s přáteli, aby věci uvedli na pravou míru.

„Mohla bych tu být klidně celý víkend," vydechla spokojeně hnědovláska, zatímco usrkávala horkou čokoládu.

Blaise přikývl. „Musím uznat, že to není vůbec špatné. Ovšem nejsou to jediné plány, které na dnešek máme," oznámil jí a snažil se v hlase skrýt nervozitu, která se ho zmocňovala.

„Vážně? A co by to mělo být?" vyzvídala natěšeně Hermiona. I ona si dnešní den užila. Dnešek byl patrně ten nejlepší den od doby, co neměla magii.

„To je tak trochu tajné," hlesl s pohledem upřeným na svůj kelímek čokolády.

„Myslím, že už jsem ti někdy zmiňovala, jak nesnáším překvapení," řekla s menším zamračením, které jí ovšem na tváři nezůstalo moc dlouho. „Kdy musíme vyrazit?"

„Nemáme žádné časové omezení, ale čím dříve vyjdeme, tím to bude nejspíš lepší," zamumlal. Měl si do té čokolády nechat nalít nějaký alkohol na kuráž.

„V tom případě mě veď," usmála se.

Blaise se jí pokusil úsměv oplatil, ale nějak extra se mu to nepovedlo, tak jí radši nabídl rámě, a když se do něj zavěsila, začal je vést ven z parku. Kdysi se s Harrym v Doupěti sešel, takže je tam naštěstí mohl přemístit, ale musel to chytře zaonačit, jinak s tím Hermiona nebude souhlasit. Bohužel ho nic nenapadlo.

„Víš, kam jdeme?" zasmála se, když se jen tak motali kolem parku.

„Něco hledám," odpověděl jí, zatímco co ji vedl co nejdál od zvědavých očí. „Chtěl bych, abys věděla, jak moc mi na tobě záleží," řekl a jemně ji chytil za paži.

Hermiona zatajila dech. „I mně na tobě velmi záleží," vydechla tiše.

„Tak mysli na to, že bych ti nikdy neublížil," řekl, jenže než se mohla zeptat, co tím myslí, přitáhl si ji do objetí, a pak zažila něco, o čem si myslela, že už nikdy v životě nezažije.

Jakmile se nohami dotkla země, vymanila se z jeho sevření a o pár kroků od něj ustoupila. „Co jsi to udělal?" zašeptala nevěřícně.

Chtělo se jí zvracet. Akorát nevěděla, jestli bylo tím, že se tak po dlouhé době přemisťovala, nebo tím, že ji Blaise bez jejího svolení někam přemístil. A když se rozhlédla kolem a zjistila, že ji přemístil před Doupě, její srdce se kompletně roztříštilo. Zabodl ji do zad nůž stejně jako to kdysi udělali její přátelé.

„Vezmi mě zpátky," zachraptěla.

„To nepůjde," řekl a zamával na Theodora, který už netrpělivě pochodoval před Doupětem.

„Blaisi, myslím to vážně. Vezmi mě zpátky!" dožadovala se, přičemž cítila, jak celé její tělo začínala ochromovat panika. Oči se jí zalily slzami. Netušila, co bude dělat. Pokud ji Blaise nepřemístí zpět do Londýna, bude muset jít pěšky.

„Už byl nejvyšší čas," prohlásil Theodore, který k nim došel.

Hermiona chytla Blaise za rameno. „Vezmi mě domů," zaprosila ho.

Na Blaise toho náhle bylo moc. „Pokud tu tak moc nechceš být, tak se přemísti sama!" vykřikl, čehož okamžitě zalitoval. Hermiona od něj znovu ustoupila, ale tentokrát byl pohled na ni ještě horší, než když ji v lednu našel v Camridgi.

Hermiona byla kompletně paralyzovaná strachem. Střet s jejími bývalými přáteli byl nevyhnutelný a Blaise se konečně dozví pravdu, a pak ji opustí. I když na tom už nezáleželo, neboť ji zradil.

Než se stihla rozhodnout, jestli má utéct, venku už se objevili i Harry s Ginny. „Hermiono!" vyjekla nevěřícně rudovláska, která se k trojici rozeběhla s Harrym v patách.

„U Merlina, jsi opravdu tady," popotáhla a sevřela ji u sebe v objetí.

Hnědovláska jí krapet zmateně objetí opětovala. A když se kolem ní obmotaly další paže, na chvíli měla pocit, že se jí to možná jen zdá. Proč by ji jinak vítali s otevřenou náručí, když si mysleli, že tu nemá, co dělat?

Bohužel neměla šanci se zeptat, neboť se venku objevil další člen Weasleyovi rodiny. Ten ovšem nebyl z jejího návratu nadšený jako Ginny s Harry.

„Ty!" sykl Ron, který se k nim přibližoval s zuřivým výrazem ve tváři.

Blaise s Theodorem si vyměnili nechápavé pohledy, ale zatím se rozhodli nezasahovat. Svoje role už splnili, a teď to bylo na nich.

Hermiona sevřela Ginny o něco pevněji. „Vezmi mě pryč, prosím," zamumlala zoufale. Nechtěla tu být, až se to Blaise dozví. Bude radši, když se jejich cesty rozejdou s tím, že jí zlomil srdce, než s tím, že uvidí, jak jí začne pohrdat.

„Pryč? Sotva jsem tě získala zpátky," nechápala Ginny. Harry teď stál vedle nich a obezřetně sledoval blížícího se zrzka.

„Prosím. Já- já ti to vysvětlím, jen mě vezmi pryč," prosila ji dál.

Ginny, která ji nehodlala znovu ztratit, udělala přesně to, o co ji žádala. Bez dalšího zaváhání se s ní přemístila k nim domů, čímž tam zanechala dva nebelvíry a dva zmijozeli samotné.

„Co tady ona dělala?" vyprskl Ron.

Harry se na něj zamračil. „Co tím myslíš? Konečně ji po tolika letech vidíme a tohle je tvoje reakce?"

„Nemá tady co dělat," odsekl.

Blaise po jeho slovech zatnul ruce v pěst, ale Thedorova ruka na jeho rameni mu zabránila v tom jej praštit. Zatím.

„Proč bys něco takového říkal?" nechápal Harry.

„Protože sem nepatří. Nepřemýšlel jsi nad tím, proč zmizela? Není to čarodějka, není jako my. Je to jen obyčejná mudlovská šmejdka," řekl zhnuseně.

To už se Blaise z Theodorova sevření vytrhl a chystal se Weasleymu jednu vrazit. Jenže byl zřejmě poněkud pomalý, protože Harry dal Ronovi pěstí jako první.

„Zbláznil jsi se?!" zeptal se Harry ledovým hlasem, na který by i Blaise mohl být pyšný.

„Řekl jsem jí, aby se nevracela. Myslel jsem si, že když je tak chytrá, tak to pochopí. Co by tady dělala, když už nemá magii? Nepatří do našeho světa," vysvětlil Ron.

Blaise se poplašně podíval na svého kamaráda, který mu oplácel stejný pohled. Oba si velmi rychle spojili dílky k sobě a došlo jim, co se stalo.

„Běž," pobídl jej Theo.

Blaise přikývl a bez dalšího slova se přemístil pryč.

„Jak jsi mohl?" hlesl Harry a vrátil se dovnitř, aby dal všem vědět, že Ginny musela zcela náhle odejít, a že on půjde také. O Hermionině návratu se rozhold zatím pomlčet, dokud nebude vědět víc.

Theodore, který zůstal s Ronaldem venku sám, se bez jediného pohledu jeho směrem taktéž vydal dovnitř, aby se s Daphné vrátili domů. Jak se zdálo, musel řešit další problém. Nutno podotknout, že se jednalo o problém, kterou už nějakou dobu řešil s Blaisovou matkou. Nyní bylo ještě víc potřeba, aby našli řešení. Byl by nerad, kdyby Hermionu opět ztratili, když ji konečně našli.