S příchodem listopadu se začínaly dny zkracovat, jak už bylo zvykem. Hermiona se zrovna vracela z kostela, ve kterém zapálila svíčky za všechny, které během války ztratili. Dnešní svátek zesnulých ji dostal do poněkud melancholické nálady. Od rána se jí nic nedařilo a na malý okamžik se cítila stejně mizerně, jako když opouštěla pozemky Doupěte. Tehdy byla natolik mimo, že si ani nepamatovala, jak se dostala domů. Vlastně o sobě nevěděla několik dní, které strávila zahrabaná v peřinách. I nyní se chtěla schovat do teplého objetí deky, ale jakmile uviděla před kavárnou stát Emily, bylo jí jasné, že nic takového se dít nebude.

„Stalo se něco?" zeptala se okamžitě místo pozdravu, když k ní došla. Emily měla od kavárny klíče, takže si klidně mohla odemknout a počkat na ni uvnitř, kde by ji neobtěžoval studený vítr, takže jí přišlo podivné, že čekala venku.

Blondýnka zavrtěla hlavou. „Ne, nebo ano. Já nevím. Potřebovala bych s tebou mluvit," mumlala s pohledem upřeným k botám.

„Chceš být v kavárně, nebo půjdeme nahoru?" dala jí na výběr, zatímco odemykala dveře.

„Radši bych šla k tobě. Docela bych si dala jeden z tvých bylinkových čajů," odpověděla nervózně.

Hermiona přikývla a zamknula za nimi dveře, načež se přemístily do horního patra, kde se nacházel její skromný byteček. Emily se posadila na gauč a Hermiona se odebrala do kuchyně, aby jim mohla uvařit čaj. Doufala, že bylinky její kamarádku alespoň trochu zklidní. Neměla nejmenší tušení, co se mohlo stát. Nikdy Emily ještě takovouhle neviděla, a to ani v období zkoušek, kdy byla neustále vystresovaná.

„Tak tady to je," řekla jemně, když jí podávala hrnek čerstvě uvařeného čaje.

„Děkuji," špitla blondýnka a pozorovala Hermionu, jak se usazuje na druhý konec gauče se svým vlastním hrnkem čaje.

„To nestojí za řeč," ujistila ji. „Proč mi nepovíš důvod tvé návštěvy?"

Emily si povzdechla. „Pamatuješ si, jak jsem měla minulý týden narozeniny?"

„Samozřejmě," přitakala Hermiona, která začínala být opravdu zmatená.

„Dozvěděla jsem se určité věci, které mi zněly naprosto absurdně, ale jak jsem o tom tak celé dny přemýšlela, nejspíš tomu začínám věřit," svěřila se s tím, co ji tížilo. Pravidlo jejich rodinného tajemství bylo, že o tom s nikým nesmí mluvit, ale pokud se její tušení prokáže býti pravdivé, věděla, že s Miou to probrat může.

„Jaké věci?" chtěla vědět Hermiona, která začínala mít nepříjmený pocit, že ví, kam tím Emily mířila, i když to nedávalo smysl, protože blondýnka nepocházela ani z jedné rodiny původních obyvatel Cambridge.

Emily si se svou odpovědí dala na čas. I když už se se svým rodinným dědictvím sžívala, i tak jí to přišlo malinko směšné. A co když se plete a udělá ze sebe akorát před hnědovláskou hlupáka? Mohla to přinejhorším celé uhrát na vtípek? No, nic jiného ji nezbývalo, pokud se doopravdy plete.

„Jsi čarodějka?" vyhrkla svou otázku dřív, než by se sebrala a zbaběle utekla pryč.

Hnědovláska její otázkou nebyla tolik šokovaná, díky tomu, že už si to před pár sekundami domyslela, ale i tak na ni párkrát zamrkala. Pak se napila svého čaje a s povzdechem se na ni zahleděla. „Musím přiznat, že jsem to nečekala. Vždyť ani nemáš jejich příjmení," hlesla tiše.

„Příjmení mám po mamce. Naši vždycky trvali na tom, abych používala jen to, což jsem nikdy nechápala, teda až do teď. Můj táta se jmenuje Knight," vysvětlila, zatímco se snažila přijít na to, jestli jí touto odpovědí podtvrdila její domněnku.

Hermiona jen přikývla.

„Všechno mi vysvětlili a obeznámili mě s faktem, že se na našem území aktuálně jedna čarodějka nachází. Zprvu jsem to považovala jen za hloupý vtip, ale všichni se u toho tvářili tak vážně. A když jsem pak měla čas nad tím přemýšlet, začala jsem mít podezření, že jsi to ty. S Blaisem jste občas mluvili o věcech, které mi nedávaly smysl, ale teď už to chápu. A když je řeč o něm, je taky čaroděj, že ano?" drmolila a její dřívější nervozitu pomalu nahrazovalo nadšení.

„Neřekli ti celou pravdu. Já už čarodějka nejsem," špitla a statečně bojovala se slzami, které ji začaly tlačit v očích. Za ty tři roky to nahlas vyslovila teprve potřetí.

„Co tím myslíš?" nechápala Emily.

Hermiona si znovu povzdechla. „Máš pravdu. Blaise je kouzelník a pochází z celé linie kouzelníků, což znamená, že je čistokrevný. Moji rodiče jsou mudlové, tedy lidi bez magie jako ty. Občas se stane, že i když jsou rodiče kouzelníci, narodí se jim dítě bez magie. A pak se taky může stát, že se mudlům narodí díte s magií. To se stalo mně. Někteří kouzelníci si myslí, že v jejich světa nemáme, co pohledávat. Celý svůj život jsem bojovala, abych dokázala opak, jenže jak se ukázalo, nejspíš měli přece jen pravdu, a lidi jako já tam nepatří. Moje magie je pryč. Už jsem jen obyčejný člověk," svěřila se jí s těžkým srdcem a ani si do této chvíle neuvědomila, jak moc to potřebovala. Tíha na jejích ramenou byla o poznání menší, když se s tím mohla svěřit člověku, o kterém věděla, že ji nebude za nic soudit.

„Co se stalo?" chtěla vědět Emily, kterou už začalo opuštět i to nadšení, a místo toho se začala cítit ustaraně.

A Hermiona se pro jednou nesnažila minulosti vyhnout. Bez sebemenšího zaváhaní odvyprávěla Emily vše, co se v jejím relativně krátkém životě odehrálo. Pověděla jí o tom, jak se její magie začala projevovat, a jak dostala v jedenácti letech dopis z Bradavic. Řekla jí o svých kamarádech, jak moc Bradavice milovala, a co musela snášet kvůli svému původu. Informovala jí válce, kterou vedli, a kterou se jim podařilo vyhrát, i když během ní ztratili spousty lidí. Konečně jí pověděla celou pravdu o jejím přátelství s Blaisem, i jak o svou magii v dodatkovém ročníku přišla, a proč se rozhodla odstěhovat právě sem do Cambridge.

Když své vyprávění dokončila, uvědomila si, jak moc lépe se cítila. Najednou se její osud zdál být o něco přijatelnější. Neuvědomila si, jak moc to potřebovala s někým probrat. A jak by taky mohla, když nikdy neměla na výběr. S Ronem to dopadlo katastrofálně a těžko mohla zdejším mudlům vyprávět o kouzelnickém světě. A Blaise nepřicházel v úvahu, pokud chtěla jejich přátelství udržet.

„Nenapadlo tě někdy zjistit, proč jsi svou magii ztratila? Přece to muselo mít vysvětlení," optala se něžně blondýnka.

„Měla jsem to v plánu. Nehodlala jsem to jen tak vzdát, ne po tom všem, čím jsem si prošla. Jenže po té hádce s Ronem jsem byla jak ochromená. On byl můj nejlepší kamarád. Když tak reagoval on, jak by reagoval zbytek kouzelnického světa?"

„Jak by reagoval Blaise..." zašeptala blondýnka, která už to celé začínala chápat.

„Ach, Emily, co já to vlastně dělám," vzlykla Hermiona, která už to déle nevydržela, neboť ten malý pocit úlevy, který ještě před chvílí pociťovala byl náhle pryč.

Najednou se jí to celé zdálo zbytečné. Pořád si namlouvala, že jí to nevadí. Jenže, jak by jí to mohlo nevadit, když ve válce bojovala za jejich budoucnost? Kvůli tomu ztratila rodiče. A pro co? Pro to, aby ji magie opustila, když už nebyla v kouzelnickém světě déle potřeba? Ještě nebylo pozdě se vrátit a zjistit, co se jí stalo, ale problém byl, že neměla sílu. Nechtěla znovu všem dokazovat, že k nim patří. Byla z toho už unavená.

Ale hodit to všechno za hlavu, jako to dělala do teď? Dělat, že se nic z toho nestalo? V tento moment si začínala uvědomovat, jak zbytečná její existence byla. Už nikdy nezažije ten pocit naplnění. Mít kavárnu bylo sice fajn, ale původně měla jiné plány. Plány, které měli pomoci změnit kouzelnický svět. Udělat jej lepším. A místo toho vařila lidem kávu...

Emily svou kamarádku sevřela v pevném objetí a nechala jí, aby se z toho vyplakala. Přišlo jí to kruté, a rozhodla se, že bude muset udělat průzkum, aby zjistila, jestli k její situaci něco nenajde. Musela jí pomoc, neboť po vyslechnutí jejího příbehu nemohla dovolit, aby někdo tak úžasný jako byla Mia, skončil navždy v jejich malém městečku.

•••

Tak konečně víme, co se Hermioně stalo 😏.