Blaise začínal dýněmi pomalu pohrdat. Říjen se zcela nesl v duchu této tykvové zeleniny, a on už se nemohl dočkat listopadu a vánoční výzdoby. Vánoce sice taky dvakrát nemiloval, ale momentálně to pro něj byla ta nejhezčí vyhlídka, kterou měl.

Zvedl ruku plnou oranžového slizu, a lámal si hlavu nad tím, jak z něčeho tak nechutného, může vzniknout tolik dobrot. Jeho znechucení bylo přerušeno zvonivým smíchem, a tak rychle pohlédl před sebe na hnědovlásku, která ho sledovala s pobavenými jiskřičkami v očích. V tu chvíli zapomněl, jak moc ho dýně štvaly.

„Jsi typický čistokrevný snob," zasmála se, ale podala mu utěrku, aby si mohl otřít ruku.

Rozhodl se její poznámku ignorovat, přece jen měla pravdu. „Bude to mít celé nějakou pointu, že ano?" zeptal se místo toho.

Hermiona pozvedla ostrý nůž a ušklíbla se na něj. „Samozřejmě, že ano."

Blaise ztěžka polkl. Musel přiznat, že takto vypadala i drobná dívka, jakou Hermiona byla, velmi děsivě. Než si však stihl představit, jak ho tím nožem propíchne, zabodla čepel do dýně a začala tam cosi vyřezávat. Byl nyní ještě zmatenější. Celé to trvalo jen pár minut a když se na svou oranžovou kouli spokejně usmála, vložila dovnitř zapálenou svíčku a hořejší otvor přikryla odříznutou částí dýně.

„Tadá!" prohlásila a otočila k němu svůj výtvor čelem. „A teď ty," dodala a natáhla k němu ruku s nožem.

Blaise si od ní nůž váhavě převzal a dlouze se zadíval na její dýni, odkud na něj hleděl zlý obličej. Stále nechápal smysl toho, co dělali, ale teď už bylo zřejmě zbytečné klást nějaké otázky. Místo toho se radši pustil do práce, aby to měl co nejdřív za sebou. Po celou dobu na sobě cítil hnědovlásčin pohled, ale tím se nenechal rozhodit. Byl odhodlaný vyřezat stejně hrozivý obličej, jako vytvořila ona. Když byl hotový a chystal si oddychnout, že byl konec, napadlo ho ještě něco. Byl to velký risk, ale jakmile se mu ten nápad jednou usadil v hlavě, nemohl jinak.

Hnědovláska s napětím čekala, jak se tím popere. Líbilo se jí, že se tu nesmělo kouzlit. Sledovat Blaise jako mudlu se jí neskutečně zamlouvalo. Dávalo jí to malý kousíček naděje, že by to přece jen nemuselo ve finále dopadnout špatně. Že by mu možná nevadilo, když už ona sama nebude nikdy kouzlit.

„Tadá!" zopakoval teatrálně a ukázal jí svůj výtvor.

Hermiona párkát zamrkla, aby se ujistila, že vidí správně. Blaisovu dýni zdobil strašidelný obličej podobný tomu jejímu, ale co bylo vyřezáno navíc, byl malý blesk nad očima. Nemusela dvakrát přemýšlet o tom, koho tím chtěl znázornit. Překvapením pro ni však bylo, když se jí místo známé bolesti chtělo smát.

A tak to udělala. Naplné hrdlo se rozesmála.

Bývalému zmijozelovi se na tváři usadil upřímný úsměv. Mohlo to dopadnout jen dvěma způsoby, a on se modlil k Merlinovi, že to bude právě tento případ, kdy ji to pobaví, než aby ji to rozesmutnilo. Její smích pro něj byl největším úspěchem, kterého v životě dosáhl. Byla to ta nejlepší melodie, kterou jeho uši mohly slyšet. A zatímco se nepřestávala nad jeho Potter-dýní smát, on se vrátil do okamžiku, kdy ji takhle rozesmál prvně.

Hermiona byla smutná. Ron se ve společenské místnosti ocucával s Levandulí, a i když se jí při tom pohledu chtělo stále zvracet, uvědomila si, že už jí to nevadí tak moc, jako předchozí měsíce. Nebolelo ji to. Měla by být ráda, ale místo toho jí bylo smutno. Nikdy moc nevěřila v to, že by mezi ní a Ronem mohlo být něco víc než přátelství, ale i tak se cítila, jako kdyby o něco přišla. Byl její první láskou.

„Proč neslavíš s ostatními?" vytrhl ji z přemýšlení hlas, který tu rozhodně nečekala.

„Proč netruchlíš s ostatními?" zeptala se na místo odpovědi.

Blaise se uchechtl a posadil se vedle ní. „Sklepení je lepší se vyhýbat, když prohrajeme zápas. Hlavně když jde o prohraný zápas s vámi. Draco je vždy po zbytek dne nesnesitelný."

„A kdy nesnesitelný není," zamumlala si pod nosem.

„Tak do toho, teď odpověz ty mně," pobídl ji.

„Nevím, jestli se mi chce, přišlo by ti to hloupé," odsekla. Blaise už nějakou dobu znala, a věděla, jak přemýšlí. Vysmál by se jí a ona by ho pak za to nejspíš praštila.

„Jak chceš, Grangerová," odfrkl si, ale zůstal sedět vedle ní.

Cítil se podivně. Nelíbilo se mu, že byla smutná. Nebyla s ní zábava, když se litovala. V hlavě si přehrával všechny jejich společné chvíle, načež se myšlenkami usadil na té jedné, kdy ho nazvala svým přítelem. Tehdy byl strašně naštvaný. Prý přátelé, cha! Jako kdyby se snad on mohl kamarádit s někým jako byla ona. Bohužel právě v tento moment, kdy vedle sebe jen v tichosti seděli, došlo mu, že měla pravdu. Stali se z nich přátelé.

S povzdechnutím vytáhl hůlku a zamumlal slova kouzla, o kterém doufal, že jí zvedne náladu. Jakmile mávl hůlkou, objevil se kolem nich roj barevných motýlů. Téměř okamžitě na sobě ucítil její pohled, který ovšem za pár sekund přesunula na poletující motýly. Blaise si dovolil na ni koutkem oka pohlédnout, a byl potěšen, když zjistil, že se jí na tváři pomalu usazuje malý úsměv. A když jí jeden z motýlů přistál na nose, z plného hrdla se rozesmála.

„Děkuji, Blaisi," řekla jen mezi smíchem.

Zmijozel cítil, že se na ni chtěl usmát, ale udržel si vážnou tvář. „Není za co, Hermiono," hlesl tiše.

•••

Theodore vystoupil z krbu a smetl ze sebe zbytky letaxu. Nebylo to tak dávno, co mluvil s Blaisem o Hermioně, a věděl, že mají do Vánoc ještě času dost, ale i tak začínal být značně nervózní. Myslel si, že to bude snadné před Harrym utajit. Koneckonců během války tajil věci, které mohli stát ostatní život, kdyby se o nich dozvěděl někdo, kdo neměl, a zvládal to excelentně. Proto nemohl pochopit, jak se mu už třikrát málem podařilo před Harrym prořeknout.

„To jsou mi vážení hosté," ušklíbl se příchozí Blaise, který zaslechl letaxovou síť.

„Potřebuji panáka," vyhrkl Theo, načež si to rovnou zamířil do nejbližšího salonku.

Blaise jej v tichosti následoval, a zatímco se hnědovlasý čaroděj zhroutil na pohovku, on se přesunul k baru, aby jim mohl nalít ohnivou whiskey.

„Nestává se z tebe alkoholik?" zeptal se s menším náznakem humoru, když mu podal plnou skleničku a posadil se do křesla.

Theodore se okamžitě napil, ale nic neřekl.

„Nemám pro tebe žádné nové zprávy, pokud je to důvod tvé návštěvy," promluvil Blaise, aby se od něčeho mohli odpíchnout.

„Možná z toho začínám šílet," zamumlal Theodore.

„Musíš se uklidnit, co je to s tebou? Na panikaření tu byl vždycky Draco, a ne ty. Do Vánoc zbývají skoro dva měsíce a Harry svou žádnost ještě neuskutečnil, pokud vím," snažil se ho uchlácholit.

„Ještě ne, ale brzy to udělá," připomněl mu.

Blaise přikývl. Problém byl, že listopad byl za dva dny, takže to znamenalo, že žádost o ruku může přijít opravdu brzy. Ale taky klidně mohl Harry čekat až na konec měsíce. Bylo těžké hádat, kdy se vysloví.

„Hermiona je pryč už skoro tři roky. Měsíc nebo dva už nehrají žádnou roli," řekl nakonec.

„Jen si chci být jistý, že jsme na stejné straně. Jsi si jistý, že děláš vše pro to, aby to vyšlo?" vydechl Theo, než se znovu napil.

„U Merlina! Některé věci prostě neuspěcháš, Theodore! Taky chci, aby se znovu viděla s tou svou bandou nebelvírů, ale nemůžu na ni vyvíjet nátlak," odsekl naštvaně Blaise.

„Asi bych měl jít," zamumlal a váhavě se postavil.

„Ven trefíš," bylo vše, co mu Blaise řekl a nezapomněl u toho použít ten nejchladnější tón hlasu, který uměl. Nemohl uvěřit, že Theodore přišel k němu domů jen, aby ho zpochybnil. To bylo podlé i na zmijozeli.