„Je všechno v pořádku?" zeptal se trochu váhavě Blaise, když došel k jejich stolu, kde si pravidelně dávali lekce o životě ze svých protějších světů, a našel tam sedět velmi nazlobenou nebelvírku.

Hnědovláska se na něj podívala s nepopsatelnou intenzitou v očích, načež se postavila a pokynula mu, aby ji následoval do zadnější části knihovny, kde nebude tolik lidí.

„Harry se zbláznil!" vykřikla frustrovaně, ale stále hodně tiše, aby je neslyšel někdo, kdo nemá. „Od začátku roku s Ronem spekulují zda je Malfoy smrtijed. Harry je tím poslední dobou úplně posedlý. A já z toho brzy zešílím."

Blaise nevěděl, co by na to měl říct, a tak mlčel. Nemohl si nevšimnout, že se Potter poslední měsíce chová jinak. Teď už alespoň věděl proč.

„Takže?" vydechla, když nic neříkal.

„Takže co?" nechápal její otázku.

„Je, nebo není?" upřesnila.

„I kdybych to věděl, je ti snad jasné, že bych ti to nemohl říct," odpověděl částečnou lží. Věděl to. Znal pravdu o tom, jestli se pod Dracovou uniformou skrývá znamení nebo ne. Nebyl ze svého kamaráda nadšený, ale taky ho nemohl příliš tvrdě soudit, neboť znal celou pravdu o tom, jak k tomu došlo. Byl asi jediný. Blaise věděl, že kdyby si musel vybrat nejlepšího přítele, vybral by s Theodora, protože pro něj byl nejvíce snesitelným zmijozelem, ale taky věděl, že Draco považuje za nejlepšího přítele právě jeho, a proto mu řekl, jak ke znamení přišel.

Hermiona přikývla. „To je fér. Jen abys věděl, já si to o něm nemyslím," řekla tiše.

Překvapilo jej to. Očekával, že to bude cítit stejně jako její dva kamarádi.

Náhle se v jejím obličeji mihlo zděšení, ale dřív než se Blaise stihl zeptat, o co šlo tentokrát, vyhrkla: „A ty?"

„A já co? No vážně, dneska nemluvíš napřímo jako jindy," vyhrkl netrpělivě. Neměl rád, když s ním lidi nemluvili na rovinu.

„A ty jsi dneska nějaký pomalý," odsekla a zhluboka se nadechla. „Ptala jsem se tě, jestli ty jsi, nebo ne?" upřesnila, ale stejně to napřímo neřekla.

Blaise její otázka naštvala. „Co si myslíš? Moc dobře víš, že kdybych já, nebo snad někdo z mojí rodiny, byl na jeho straně, Křiklan by mě do svého klubu nepozval. Proč si myslíš, že tam nepřizval Theodora?!" vyštěkl a ani se nesnažil o to být potichu, jak moc nazlobený na hnědovlásku byl.

„Nemůžeš se divit, že jsem se zeptala," bránila se Hermiona, ale nezněla příliš přesvědčivě.

„Nic ti do toho není, nemusíš znát všechny odpovědi světa, Grangerová," řekl svým ledovým hlasem a otočil se na odchod, ale kolem jeho zápěstí se obmotaly drobné prsty.

„Pokud to tak vidíš, tak prosím, jen jsem si myslela, že jsme přátelé," hlesla tiše a pustila jej, aby mohl odejít, jak měl původně v plánu.

Jenže Blaise se nehnul ani o milimetr. Její prohlášení jej šokovalo snad ještě víc, než všechno, co mu doposud řekla. Bylo to zcela absurdní. Nejspíš už vážně zešílela. A přesně to jí i řekl.

Hermiona nad tím pokrčila rameny. „Možná, že ano, a co má být? Myslíš si, že nevím, jak směšně to zní? Považuji tě za přítele, Blaisi. Měl bys to brát jako lichotku, nejsi zrovna žádný sympaťák roku," řekla, načež odešla, než by stihl dodat něco, co by ji akorát naštvalo. Byla si jistá, že nevěděl, jak má její vyznání přijmout, a věděla, že když něco neví, je ještě dvakrát nepříjemnější než obvykle.

Blaise byl do vzpomínek ponořený tak moc, že když vešel do kavárny a rozhlédl se kolem sebe, na malý moment se zaleknul, že je v Příčné ulici a ne v Cambridgi. Po bližším přezkoumání se ujistil, že je na správném místě, a tak se automaticky rozešel ke svému stolu, avšak v půlce cesty se k němu přidala Hermiona, která jej chytla za ruku a co nejrychleji jej k tomu stolu dotáhla, aby jej mohla strčit do křesla a vrazit mu do ruky šálek s espressem.

„Taky tě rád vidím," ušklíbl se, když se posadila do druhého křesílka.

Hnědovláska nad tím protočila oči. „Tak už se napij," popohnala ho.

Hned mu došlo, že to bude opět nějaký její experiment, a tak se s menšími obavami poprvé podíval na šálek, který držel v ruce. Množstvím kapaliny to odpovídalo lungu, ale barvou to kafe nepřípomínalo ani zdaleka. Nebyl si ani jistý, zda by tu barvu dokázal pojmenovat, a možná ani nechtěl. Nevypadalo to jako něco, co by chtěl pít.

„Vážně musím?" zeptal se, ale nespouštěl pohled z nápoje, který neuměl identifikovat.

„Uznávám, že barva se moc nevyvedla, ale chutově je to výborné. Jen to zkus, neotráví tě to," odpověděla hnědovláska s nedočkavostí.

Blaise jí věnoval skeptický pohled, než si přiložil hrníček ke rtům a dopřál si opravdu miniaturní doušek. Zprvu cítil jen kávu, ale když se mu to v ústech pomalu rozleželo, ucítil něco dalšího. Aby poznal, co ta druhá přísada byla, musel se znovu napít, a tentokrát pořádně. Pak už nebylo tak těžké uhodnout, co v kávě bylo, ale i tak ho tato kombinace překvapila.

„Ty jsi tam dala dýňový džus?" podivil se.

„Chtěla jsem něco originálnějšího než dýňové latté," vysvětlila. Od konce letních prázdnin si lámala hlavu nad letošním podzimním menu. Loni se držela klasiky, ale věděla, že ne každý pije latté a chtěla tuto příchuť dopřát i ostatním. Zprvu tam dala jen dýňový sirup, ale to moc nefungovalo. Pak si vzpomněla na všechny ty roky v Bradavicích, kde se v podstatě nepije nic jiného než dýňový džus. „Musela jsem si dokonce udělat svůj vlastní džus. V mudlovském světě je téměř nemožné ho sehnat," dodala šeptem.

„Ale proč bys dávala dýně do kávy?" nechápal pointu celé situace.

„To je taková mudlovská zálěžitost. Příchod podzimu, Halloween, a tak," objasnila spěšně. Sama si nebyla jistá, jak to vlastně celé vzniklo.

„Musím neochotně uznat, že je to pitelné," řekl a na důkaz pravosti svých slov se znovu napil. „Počkej, tak proto tu máš všechny ty dýně a listí! Když jsem sem dnes vešel, myslel jsem si, že jsem se nějakým způsobem ocitl v Příčné ulici."

Hnědovláska se rozhlédla kolem své kavárny. Dokud to neřekl, tak si ani neuvědomila, jak moc se to podobá podnikům v kouzelnickém Londýně. Ne, že by všude měli dýně a výzdobu z listí, ale ta atmosféra se nedala popřít. „Hádám, že to dává smysl, když se Halloween hodně točí kolem čarodějnic a jiných stvoření, o kterých si mudlové myslí, že neexistují."

Blaise přikývl. Vážně to dávalo smysl.

„Jak to jde vlastně s lektvary?" zeptala se se zájmem.

„Pořád jsem ve vařící fázi. Nedělám nic jiného, než že vařím, testuji, upravuji, znovu vařím. Je to začarovaný kruh, ale jsem si jistý, že to znáš," odpověděl s menším úšklebkem.

„Nevím, jestli bych vaření kávy přirovnala k vaření lektvarů," zasmála se. „Přece jen po špatně uvařené kávě se nestane, že by někdo mohl umřít nebo být vážně zraněn."

„To sice ne, ale mohlo by ti to odradit platícího zákazníka. A ty zákazníky přece potřebuješ," trval na svém.

„Radši to dopij, ať můžeme jít," změnila téma.

„Jít kam?" zeptal se překvapeně Blaise, který se nemohl nevšimnout, že je Hermiona v kavaráně sama.

„Na trhy," zazubila se na něj. Nemohla se dočkat, až uvidí tohohle čaroděje, který si myslel, že je lepší než všichni ostatní, jak se prochází po farmářských trzích.

„Ale co kavárna?"

„Oh, neboj, za chvíli přijde Emily," ujistila jej. Stejně tak jako jí se nelíbilo, že by kvůli ní Blaise zandebával lektvary, jemu se nelíbilo, že by kvůli němu zanedbávala svou kavárnu.

A jako na zavolanou se dovnitř přiřítila blondýnka, která začala Hermionu zasypávat omluvami za svůj pozdní příchod. Hnědovláska nad tím jen mávla rukou a ujistila jí, že se nic neděje, ale že už budou muset s Blaisem vyrazit a uvidí se později.