„Zase odmítáš vstávat?" uchechtne se Nagi, která mě přišla vzbudit. Jenom se k ní otočím zády a přemýšlím nad tím, že bych takhle zůstala po zbytek dne. Nemám vůbec náladu vylézt z postele ven anebo jít mezi lidi v tomhle stavu. S oteklýma očima, vlasy do všech stran a s myšlenkami na ukončení svého nezáživného života.

„A divíš se mi po včerejšku?" zamumlám skoro neslyšně a má kamarádka se s krátkým povzdechnutím posadí vedle mě. Když ucítím jak se postel za mnou lehce prohne, pootočím hlavu, abych na Nagi lépe viděla. Nevypadá o nic líp než já. Na spánek se nejspíš taky vykašlala, ale jenom kvůli mně. Super, teď se cítím ještě provinile.

„Chceš zůstat dneska doma?" Mám nebo nemám? Nemyslím si, že bych dnes dávala ve škole pozor a jak už jsem říkala, vůbec na společnost nemám chuť. Jenže nechci Nagi přidělávat zbytečně starosti, už tak má těch svých dost.

„Zvládnu to," pomalu se posadím a hned si protáhnu ruce, abych svou kamarádku plně přesvědčila. Jenže Nagisa si mě sjede podezřelým pohledem a mně nezbývá nic jiného než se rychle postavit na nohy a dát si sebevědomě ruce v bok. Až na to, že se tak vůbec necítím a má spolubydlící není tak blbá, aby mi to z obličeje nepřečetla.

„Jsi si jistá? Kdyžtak bych tě zašla omluvit. Víš, že mi to nedělá problém a chápu to," s vděčným úsměvem se na ni otočím.

„Jak už jsem řekla, je to v pohodě. Půjdu do školy, tak se běž zatím nachystat ty než ti zaberu koupelnu," mrknu na svou kamarádku, která ještě chvíli váhá, ale nakonec vstane a odejde se připravit. S povzdechem spadnu obličejem na postel.

„Co to se mnou krucinál je," zamumlám zoufale do polštáře a zavřu oči, které hned zase otevřu. Nepotřebuju znovu usnout. Při mé smůle, by se mi ještě o Doyoungovi zdálo a to je opravdu to poslední co potřebuju. Je pryč a nejspíš se tu už neobjeví. Musím se s tím smířit. Jo. Bude mi tu bez něj dobře. Konečně se budu moct soustředit na svou budoucnost, od které jsem jen pár krůčků. Navíc si můžeme psát. Ale spíš se přikláním k tomu, že se budeme bát jeden druhému napsat. Ano, to zní skvěle. Hlavně žádné rozptylování.

Podívám se na telefon, jestli mi náhodou nepřišla od Doyounga zpráva, ale nic. Žádné upozornění ani zmeškané volání. Že by nebyl ještě na místě? To sotva. Spíše na mě zapomněl. Nepřekvapuje mě to. Každý kdo mě měl “rád” na mě zčista jasna zapomněl a jméno Maya Kotori mu bylo naprosto cizí. Jsem si jistá, že s ním to bude úplně stejné.

Dojdu k zrcadlu na mé velké skříni a zděsím se při pohledu na sebe. Dneska můžu úspěšně prohlásit, že cena největšího strašidla patří jenom mně, protože to, co vidím naproti sobě rozhodně není ta nezávislá May, se kterou svých dvacet dva let žiju.

„Koupelna je volná!" cuknu sebou, když na mě po chvíli mého prohlížení se v zrcadle zavolá Nagi. Ještě jednou zhodnotím svůj obličej a pak jdu koupelnu obsadit

***

„Půjdeme si sednout k Brownům, dneska mají dvě pizzy a jednu zdarma," oznamuje nám nadšeně Berny a u toho se mu sbíhají sliny.

„To nezní špatně, co ty na to, May?" otočí se na mě s úsměvem Nagisa a pustí vchodové dveře školy. Ani nevím jak, ale dnešní hodiny mi hrozně rychle utekly a absolutně nic si z nich nepamatuju. Přesto jsem tam však musela jít, aby neměla Nagi větší podezření, anebo se o mě nemusela doma starat. Jestli mám být upřímná, tak toho trochu lituji, protože mezitím co tu teď stojíme v té šílené zimě, tak jsem mohla ležet doma v posteli a celý den prospat.

„Je mi to jedno," pokrčím rameny a schovám si ruce do kapes kabátu. Nemám náladu na restauraci, pizzu a už vůbec ne soucitné pohledy mé kamarádky. Jsem v pohodě, tak v čem je problém?

„Co je to dneska s tebou? Vypadáš jako zombie," sjede si mě podezřelým pohledem Berny a já hned nahodím přesvědčivý úsměv. I slepý by mi to zbaštil.

„Nic, jenom jsem unavená. Šla jsem pozdě spát, ale to přejde. Vždyť to znáš," mávnu rukou jako by má nespavost nebyla žádné překvapení, což je pravda, protože si nepamatuju kdy naposledy jsem se pořádně vyspala. Vlastně ano, vzpomínám si. Bylo to u Doyounga.

„Čaute, krásky," obejme nás s Nagi kolem ramen Dongmyeong. Překvapeně zamrkám, protože zrovna jeho jsem tu opravdu nečekala. Opravdu mi musí Doyounga všechno a všichni připomínat?

„Nazdar," uchechtne se má černovlasá přítelkyně shazující jeho ruku ze svého ramene.

„Já jsem tu taky," ozve se uraženě Berny a od Dongmyeonga si vyslouží jenom nezaujatý pohled. Nemyslím si, že by Berny stál o objetí od Dongiho. Už jen ta představa je vtipná a nutí mě se pousmát.

„Kampak máte namířeno?" dá si jednu ruku do kapsy a druhou má stále kolem mých ramen. Chvíli přemýšlím jestli ho mám taky odstrčit, ale nemám na to sílu. Jsem ráda, že se vůbec držím na nohou a neusínám ve stoje.

„Jdeme k Brownům na oběd, co ty?" oznámí mu Nagisa náš plán a Berny ji propaluje pohledem. Je mi jasné, že se ti dva nemají v lásce. Pochybuji, že je to jednostranná nenávist, ale vycházet by spolu přeci jenom mohli. Ani jednoho z nich by to nezabilo. Když jsme u toho, vlastně ani nevím jaký problém ti dva mezi sebou mají.

„Viděl jsem tady May s tebou, takže jsem musel jít pozdravit," pokrčí rameny a hned na to se ušklíbne. Mám pocit, že jsem jediná, která tuší co teď přijde, „můžu jít s vámi?" já to věděla!

„Proč ne?" rozzáří se Nagisa mezitím co se Berny mlátí do čela. Chudák kluk. Bude muset strávit několik hodin v přítomnosti člověka, kterého z neznámého důvodu nesnáší. Nakonec ta pizza byl jeho nápad, takže si za to může sám. Kdyby mlčel, nic z tohoto by se nestalo.

„A co ty, May-" zmateně zamrká při pohledu na mě. Až teď se mi totiž konečně podíval do obličeje. No tak nejsem namalovaná, svět se ale přece nezhroutí. Nebo snad ano?

„Ježíš, ty vypadáš!" zděsí se a hned na to se ode mě odtáhne. Berny s Nagi se snaží zadržet smích, mezitím co já na Dongmyeonga zoufale hledím.

„Tak to ti pěkně děkuju," zamručím a otočím se na školu za sebou. Jazykovka. Layla má dneska stejný počet hodin, ale říkala, že se o pár minut zpozdí. Mohla bych na ni počkat. Možná tu bude Doyoung- na co to zase myslím? Ten je v Koreji a určitě nemá čas psát své české kamarádce.

„May," luskne mi před obličejem Berny a tím mě probudí z mého nekonečného přemýšlení.

„Děje se něco?" zmateně na něj hledím a podívám se i na ostatní. Nagisa se na mě dívá stále svým ustaraným pohledem mezitím co Dongmyeong se snaží zjistit kam se poděla jeho krásná kamarádka a co s ní udělalo tohle strašidlo. Tedy já. I když teď tak přemýšlím, můžeme si my dva říkat přátelé? Není to prostě jenom brácha mého kamaráda?

„Ptali jsme se tě, jestli už můžeme jít. Jenže ty ses zastavila a začala ses dívat na školu," uchechtne se Berny a tentokrát i on se na mě dívá ustaraně. Což není zvykem, protože můj drahý přítel si stojí za tím, že May Kotori se o sebe dokáže vždycky postarat. Proto opět nahodím přesvědčivý úsměv a s rukama v kapsách se ke svým přátelům otočím čelem.

„Můžete jít napřed. Počkám na Laylu ať tam může být s námi. Měla by se tu objevit i Nel, takže můžeme v restauraci sedět pak všichni spolu, to zní fajn ne?" navrhnu svůj nápad a všichni, kromě Dongmyeonga, který jen protočí zoufale očima, ihned přikývnou na souhlas. Vyhnu se tak dalším otázkám a lítostivým pohledům.

„Dobře, tak my teda půjdeme a sejdeme se tam," řekne s úsměvem Berny a všichni se rozloučíme.

Rychlým krokem se vydám k velké bílé budově. Ne proto, abych stihla Laylu. Ne kvůli tomu, abych se tu viděla s Nel. A rozhodně není důvodem obdivovat školu. Chci se jenom zastavit na místě, se kterým mám spjatých několik vzpomínek s člověkem, kterému se podařilo mi za těch pár měsíců převrátit život vzhůru nohama.

Není tu jenom pár hodin a já už šílím. Doletěl v pořádku? Myslí na mě tak jako já na něj? Doufám, že ne, protože obojí je moc špatně! Musím se soustředit na studium pokud chci být úspěšná psycholožka. Nesmím se nechat rozptylovat člověkem, který stejně žije na druhé straně světa a bůh ví, jestli si se mnou jenom citově nehrál. A můj cíl je se odstěhovat do Austrálie, ne tady strávit zbytek svého života čekáním na někoho, kdo mi o svých citech lhal. A že mi lhal, protože buďme upřímní. Kdo by měl zájem o holku, která nosí věčně své rudé vlasy rozházené do všech stran, její umění se líčit je na 0, její styl oblékání je jako z pravěku, její zuby jsou křivé stejně tak jako i nohy a postava není hubená jak těch modelek z časopisu.

Za to Layla, ta je krásná. Dokonce i Nela s Nagisou. Tohle je přesně ten typ holek, které si zaslouží pozornost celého světa.

Zastavím se před bílou budovou a zkontroluju čas na telefonu. Mezitím co minuty ubývají, kolem mě prochází mnoho neznámých studentů jak dovnitř tak i ven. Několik z nich mi dokonce nabídlo, jestli se nechci jít dovnitř ohřát. Slušně jsem je odmítla, protože nikdo z nich netuší, že mám přísný zákaz vejít do budovy jazyků. Důvod? Nejspíš proto, že chci být psycholožka a jistému učiteli to vadí natolik, že kdykoliv mě vidí má co dělat, aby vzteky nebouchnul.

„May, co tu děláš?" zmateně zamrká má zrzavá kamarádka vycházející z budovy. Divím se, že se mnou vůbec po tom všem, co jí na mě tak vadilo, ještě baví. Přesto se mi však vnitřně ulevilo, protože ztratit dlouholetou kamarádku by mi dneska vážně moc radost neudělalo.

„Ahoj, čekám na tebe," pousměju se a rozhlížím se kolem jestli čirou náhodou neuvidím někde stát Nelu. Jenže ta tu nikde není takže nejspíš na své dvojče nečeká. Což mě překvapuje, protože jedna bez druhé nedají ránu. Že by se taky pohádaly?

„To je od tebe hezké a koho hledáš?" uchechtne se, když si všimne mého pohledu. Ihned se jí začnu zase věnovat.

„Nelu," odkašlu si a ona pomalu přikývne na souhlas. Chvíli se rozhlíží kolem a pak vezme do rukou svůj nový Samsung s růžovým obalem. Nevím kde ty prachy na nový telefon pořád bere, ale taky by se mi hodily, nebudu lhát.

„Za chvíli tu bude, počkáš se mnou?" zeptá se mě s úsměvem a já pomalu přikývnu. Přeci jen jsem se vymluvila na ně dvě, tak by bylo taky fajn do restaurace přijít s oběma.

„Ostatní šli k Brownům tak mě napadlo jestli nebudete chtít jít taky," řeknu dřív než mezi námi nastane trapné ticho a obě dvě se budeme modlit za cestu do restaurace nebo nejlépe domů do teplé postele.

„Já půjdu určitě ráda, ale nevím co Nela," vrátí se zpět pohledem ke svému telefonu a já vím, že v tuhle chvíli bude ticho. Podívám se do okna za sebe a spatřím svůj odraz. Dongmyeong měl pravdu, vypadám hrozně. Mohla jsem si dát aspoň rašenku, i když silně pochybuji o tom, že by se tu teď někde objevil hezký kluk. Nebo Doyoung. Proč mám v hlavě pořád jeho jméno? Je to k zbláznění.

„Už jsem tu!" zamává na nás Nel z dálky a s Laylou se k ní rozejdeme. Mezitím co se svou sestrou se jenom pozdraví, mně věnuje hřejivé objetí. Díky tomu se cítím víc výjimečně. Navíc nebýt jí, tak bychom tam stály v trapném tichu bůh ví jak dlouho. A to opravdu snášet nechci. A ještě k tomu s Laylou. Nikdy nevím na co se zeptá a při mé smůle by to bylo nekonečné vyslýchání o Doyoungovi a tohle téma je opravdu to poslední, o kterém bych se chtěla bavit.

***

„Kde jste byly tak dlouho?" zeptá se nás Berny sedící vedle Nagisy. Před sebou má už jednu sklenici prázdného piva a poslední kousek salámové pizzy.

„Čekaly jsme jedna na druhou," oznámím mu a čekám až se Nela posadí vedle Dongmyeonga. Chvíli váhá, ale nakonec si sedne a vedle ní Layla. Což udělá Dongimu radost, protože soudě dle jeho výrazu se bál, že vedle něj bude sedět zrzka. A to by bylo to poslední co by přál. Taktéž si dokážu živě představit, jak by to vypadalo. Layla by se na něj lepila a ptala se ho na otravné otázky a on by se chudák pořád posouval co nejblíž k mé spolubydlící , která se od něj bude snažit Laylu odlepit.

Posadím vedle Bernyho naproti své zrzavé kamarádce a natáhnu se pro jedno menu.

„Tak dlouho?" zeptá se tentokrát Dongmyeong a přisune k Nagise poslední kousek šunkové pizzy. Hádám, že ti dva ji měli napůl. Tak to jsem přišla tedy o hodně.

„Jsme ženské copak to nevíš?" ušklíbne se Layla a Dongie nad ní protočí jenom svýma hnědýma očima.

„Co si dáte?" podívám se na dvojčata, které jenom pokrčí rameny. Nela si vzala jedno menu takže to druhé dám Layle, ať má také z čeho vybírat.

„A co ty?" podívá se na mě Berny a já si zkousnu nervózně ret. Bude nejspíš blbé kdybych tu jen tak seděla s pitím a bez jídla. Jenže na nic z toho nemám dneska chuť. Nejraději bych si zalezla do postele a už z ní nevylezla.

„Zatím jenom colu," podezřele si mě sjede pohledem, ale pak jenom pokrčí rameny a věnuje se své pizze.

„My si dáme žampionovou, ta je nejlepší," oznámí nám Layla a tu hned Dongie probodne pohledem.

„Tak to bych se hádal, která je lepší," uchechtne se a Nagisa mezi nimi těká pohledem. Je mi jasné na co myslí. Měla bych stejné myšlenky být tu jeho bratr a hádat se s Laylou. S naší krásnou kamarádkou Laylou. I když já na Dongmyeongovi moc dobře vidím, jak moc naši zrzku nemá rád a je šťastný, že sedí vedle jejího dvojčete a ne jí samotné. Bylo by fajn, kdyby tohle viděla i Nagisa a zbytečně se tak nebála. Nebo to je aspoň to, co jí vidím na očích. Strach, že toho úžasného kluka sedícího vedle ní jí přebere jedna z dvojčat. Proto se teď sama sebe ptám. Kdy se mi konečně přizná k tomu, že k Dongiemu něco cítí? Já už jsem jí své tajemství řekla, teď je řada na ní.

„Dobře, jdu to objednat," řekne Berny jakmile dojí a jde odnést prázdné talíře a sklenice. Hned po něm odběhne Dongie taky se svým talířem a objednat si další nealkoholické pivo. Využiju situace bez kluků a podívám se na Laylu sedící přede mnou. Je načase se jí nenápadně zeptat jestli se Kang nezmiňoval o svém synovi nebo se nešíří nějaké drby školou. Anebo jestli náhodou nemá zájem o našeho nového člena v partě.

„Jak bylo ve škole?" začnu typickou otázkou, abych nezněla podezřele.

„Fajn, proč se tak najednou ptáš?" nadzvedne tázavě obočí. Tak tohle mi nevyšlo.

„Jenom mě to zajímá. Nemůžu se snad zeptat?" uchechtnu se nervózně a nenápadně kouknu na Nagisu, která se věnuje svému telefonu a stejně tak i Nela.

„No to můžeš, ale moc často se mě na to neptáš. Další rok ale letím na dva měsíce do Koreji, bude to super," rozzáří se a mně zamrzne úsměv. Poletí tam kde bydlí on. Budou tam spolu? Kdo ví, jestli se Doyoung vůbec vrátí. A navíc..Byli ti dva spolu tak moc v kontaktu? Nemyslím si.

„Aha, to je skvělé," snažím se neznít nervózně a poposednu si na lavičce, „a neříkal vám Kang ještě něco o Koreji? Nebo jestli tam teď v blízké době nepoletí?" Layla zmateně zamrká. Vypadá jako kdyby si myslela, že mám o jejího profesora z korejštiny zájem. Není od pravdy tak daleko. Až na to, že můj cíl je jeho syn ne ten starý protivný dědula.

„Jsi v pohodě? Co je to za otázky," snažím se jí odpovědět, ale místo toho poděkuju Bernymu za colu a usměju se na Dongmyeonga sedajícího si naproti mé nejlepší kamarádce, která se na něj ihned zářivě usměje a svůj telefon schová.

„Jenom si odskočím a hned budu zpět. Jdeš se mnou?" podívá se zrzka na své dvojče, které tiše přikývne a obě se vydají na záchod. Dneska mi všichni hrají skvěle do karet. Přesunu svůj zrak na Dongieho. Tak nerada ruším souboj zírání mezi těmi dvěma, ale potřebuju se ho zeptat na jeho bratra nebo se zblazním.

„Dongie, co tvůj brácha? Už doletěl?" přesune své oříškové oči směrem na mě a pomalu přikývne. Mají stejnou barvu jako ty Doyoungovy.

„Jo, už dávno. Psal mi kolem šesti hodin ráno, že už je tam. Proč se ptáš? Tobě se neozval?" trefa do černého. Nevím co mu odpovědět tak jenom tiše sedím a hledím do sklenice s colou. Myslím, že mu to došlo, protože už se mě na nic jiného neptá a věnuje se Nagi. Takže jsem měla pravdu , nejspíš na mě zapomněl a neobtěžuje se na mě ptát ani svého mladšího bratra. Nad čím to zase přemýšlím? S Doyoungem jsme jenom přátelé, což znamená, že mezi námi nic víc není takže není důvod se ptát na to, jak se mám nebo co dělám. Proč by se o to měl tedy starat? A proč se o to zajímám vůbec já? Nasucho polknu a přestanu hypnotizovat poloprázdnou sklenici přede mnou. Nevím co mě to najednou popadlo, ale pití před sebou vypiju na jeden nádech, nechám na stole peníze a vyběhnu se svým kabátem v ruce z restaurace ven.

Bylo to ode mě zbabělé tam dotáhnout Laylu s Nel a pak jen tak odejít, ale nezvládnu tam zůstat déle. Je fajn trávit čas s přáteli, ale když máte myšlenky jinde a nemyslíte na nic jiného než na člověka, na kterého se snažíte zapomenout, už to tak moc fajn není.

„May, všechno v pohodě?" otočím se za známým hlasem a hledím do ustaraného obličeje mé černovlasé kamarádky.

Beze slov na ni zírám. Jenom se snažím zahnat slzy na vzpomínku s Doyoungem, kdy mě nenechal jít domů samotnou a vždycky mě doprovázel až ke vchodu.

„Všichni si o tebe dělají starosti. Hlavně Berny," natáhne ke mně ruku a pohladí mě po rameni, „jestli chceš řeknu jim, že ti není dobře a šla jsi domů kvůli tomuhle. Nemusíš jim vůbec nic vysvětlovat. Já to chápu," vděčně se na ni usměju. Jak už jsem říkala, tahle holka je anděl a zaslouží si jenom to nejlepší. Pokud to něco má být Dongmyeong, tak doufám, že ji nezničí a zůstane s ní napořád.

„Děkuju, jsi skvělá," pevně ji obejmu a ještě před tím než odejdu jí řeknu ať si to tam s ostatními užije i za mě. Já jdu pomalým krokem domů s rukama v kapsách šedého kabátu a hledím do země.

Kráčím po chodníku plného malých kamínků a snažím se do každého z nich kopnout, aby se dostal co nejdál. Občas se mi to podaří až na cestu a jindy malém zakopnu, ale aspoň mám na malou chvíli myšlenky někde jinde.

Hned jakmile dojdu domů spadnu v pokoji na svou teplou postel a upadnu do říše snů. Za pár měsíců mě čekají poslední zkoušky z tohoto roku a pak přicházejí letní prázdniny. Musím se co nejdříve vzpamatovat, jinak se se svými sny můžu rozloučit. A to nadobro.

12.10.2023

____

Taaak a je to tu, další kapitola...Víc kratší, za což se omlouvám, ale snad to nějak extra vadit nebude. Tentokrát tu máte Nagisu (cute že XD). Všem děkuju moc za hlasy i komentáře, moc si toho vážím dekujuuu <333