„May, vstávej jdeme pozdě!" zakňučí Nagisa a mlátí mě mým milovaným polštářem s klaunem Pennywisem po hlavě. Ten už si zažil svoje. Nejen, že na něj pokládám talíř s jídlem, když není místo na stole, ale dokonce už několikrát okusil můj obličej a hlavně mastné vlasy.

Protřu si unaveně oči a zmateně zamrkám. Nepamatuju si kdy nebo jak jsem usnula. Poslední co mám v hlavě je nekonečné čtení zpráv od Doyounga. Podívám se vedle sebe na telefon a zoufale si povzdechnu. Telefon ještě pořád svítí, takže má kamarádka má nádherný výhled na to, co jsem celý večer dělala. Vypnu ho dřív než se začne nějak víc vyptávat a zoufale zakňučím. Vypadá to, že jsem usnula až před pár minutami, takže se nedivím, že jsem úplně mimo. Neochotně zvednu hlavu a podívám se na svou, ještě stále neupravenou, kamarádku, „nejprve se uprav a pak mě buď. Lekla jsem se, že jsi Samara," zamručím a znova zabořím obličej do polštáře. Jenže díky těmto slovům si vysloužím ještě více agresivnější mlácení do hlavy. Tentokrát vypadám jako strašidlo já, protože mi  nezůstane v gumičce ani jediný pramínek vlasů.

„Jak tohle můžeš říct! Navíc Samara měla delší vlasy a ne nad ramena," pohodí svými krátkými černými vlásky a hned potom mi Pennywise přistane na obličeji. „Dělej, vstávej nebo tě pak už do koupelny nepustím," pohrozí mi a odejde z mého pokoje. Pár minut samu sebe přemlouvám, abych se aspoň posadila a až když se podívám kolik je to vlastně hodin, tak se bleskově posadím a rozhlížím kolem. Na protahování nemám dost času, takže si rychle  vezmu do rukou oblečení co je přehozené přes židli, tedy moje oblíbené rifle s černým svetrem, a vyběhnu z místnosti.

„Pusť mě, musím se jít namalovat!" zavolám na Nagi a vběhnu ještě v pyžamu do koupelny. Ta na mě jenom překvapeně hledí s řasenkou v ruce.

„Já tu, ale byla první," zakňučí a snaží se dostat k zrcadlu mezitím co já se v něm zděsím při pohledu na sebe. Dobře beru zpět. To já jsem tady to strašidlo. A ještě k tomu absolutně nestíhám.

„Nemůžete být chvíli zticha? Někdo se tu snaží spát!" uslyším křičet z obýváku svého kamaráda a mám chuť po něm hodit zubní pastu i s kartáčkem.

„Zmlkni, Berny!" zakřičíme nazpět s Nagisou a hned na to se začneme hlasitě smát. Tohle bude ještě zajímavá příprava do školy.

„Vy tady ale děláte randál ne já!" ozve se z obýváku. V tu chvíli se probudí moje netrpělivé já a hodí po něm jeden z čistých ručníků.

„Nezapomeň, že jsi ještě pořád v našem bytě, takže tady velíme my!" dojdu k němu, abych se podívala v jakém stavu náš kamarád je a s kartáčkem v ústech se musím pousmát. Vlasy má taktéž jako já ráno do všech stran, ale narozdíl ode mě má obrovské kruhy pod očima a vypadá to, že stále ještě spí, protože se dívá zmateně na ručník, který na něm před pár sekundami přistál.

„Nemám pocit, že bych vylezl ze sprchy..."

„To sice ne, ale osprchovat by ses mohl. Potřebuješ se probrat a pokud si pamatuju správně, tak za hodinu začíná škola tobě," mrknu na svého polospícího kamaráda a vrátím se zpět za Nagi do koupelny. Ta se mezitím už stihla namalovat a jde vyhodit Bernyho z pohovky, aby to tam mohla aspoň trochu poklidit než vyrazíme obě do školy. I když je větší pravděpodobnost, že půjde sama, protože já nejsem ani v polovině přípravy.

„May, pohni si!” vyruší mě z myšlenek Nagi a já na sebe začnu konečně plácat make-up.

„Malovat se nemusíš proboha živého!” sebere mi řasenku i se stíny z rukou a tím si ode mě vyslouží zmatený pohled.

„To mám jít po venku jako takhle?!”

„No klidně. Jsi hezká bez toho, hlavně se obleč ať už můžeme jít,” zakňučí zoufale a já dám na radu své kamarádky. Oblečená vyběhnu z koupelny ke dveřím, kde se začnu spěšně obouvat, ale protože moje oči spatřily můj odraz v zrcadle, tak se ještě vracím zpátky pro zbytek malůvek na obličej a upravuju se cestou do školy. Zároveň se taktéž modlím, aby nám Berny nezničil byt do doby než se vrátíme zpátky, protože jsme mu to tam nechaly na povel.

***

„Kdybys to včera nepřehnala, nepřišly bychom pozdě," odfrkne si má kamarádka a dívá se dál do svého telefonu místo toho, aby mi věnovala pozornost. Zoufale si povzdechnu. Nemyslím si, že bych byla včera nějak extra opilá. Vlastně si ani nepamatuji, že bych něco pila, takže hádám, že mluví o mém (ne)spaní.

„Fajn, máš pravdu," dám ruce do obranného gesta a protočím očima, „přehnala jsem to a je to všechno má vina. Spokojená?" Doufám, že mi tahle slova projdou, i když je mi jasné, že mě hned prokoukne. Ale přiznání by pomoct mohlo, no ne?

„Trochu," zvedne ke mně zrak a pousměje se. V tuhle chvíli je mi jasné, že se na mě už nezlobí a zlobit nebude. Schová si telefon do kapsy i s rukama a nahlas vydechne. Nadzvednu tázavě obočí a čekám, co z mé kamarádky vypadne tentokrát.

„Dneska odpoledne jsem v kavárně sama, že?" pomalu přikývnu. Odpoledne se jdu rozloučit s Doyoungem ještě předtím než odletí do Koreje, takže bych práci ani nestihla. To však Nagi vědět nemusí.

„Ach jo," povzdechne si, „a nejdou ti ty hodiny nějak předělat? Nechci tam být sama" zakňučí a nahodí psí kukuč. Odvrátím od ní pohled, protože má kamarádka moc dobře ví, co na mě zabírá. Moc ráda bych tam byla s ní, kvůli tomuhle jejímu výrazu se teď cítím jako špatná kamarádka, ale nemůžu, protože bych nestihla poslední možnost se vidět s Doyoungem. I když si za naše nebavení můžu sama.

„Ne, nejdou. Ale bude tam Mark, takže se nemusíš bát," mrknu na svou kamarádku a zastavím se uprostřed chůze. V tu chvíli mi to totiž dojde.

„Počkej co, že jsi to říkala?" nakloním se ke své kamarádce, jestli jsem se čirou náhodou nepřeslechla.

„Co myslíš?" zmateně zamrká a taky se zastaví, „řekla jsem toho celkem dost," uchechtne se a vyčkává na mou odpověď. Jenže toho já nejsem schopná.

„Ty odpolední hodiny," šeptnu a hned na to zblednu. Opravdu jsem na ně zapomněla? Jak jsem mohla!?

„Jo tohle! Neříkej, že si nevzpomínáš. Zrovna dneska jsou důležité, jako každý týden. Ale díky mně v kavárně nebude Mark sám. Jo, bude to fajn," snaží se samu sebe přesvědčit a tím i uklidnit mezitím co já se snažím vzpamatovat ze svého šoku.

Jak jsem mohla zapomenout na nejdůležitější hodiny? Na co krucinál myslím? No není to snad zřejmé? Na Doyounga a už jenom to, že znám příčinu celé tehle situace je špatně! Ten člověk by měl co nejrychleji odjet zpátky a už se nevrátit. Jedině tak mi nebude trčet v hlavě.

„Proč se na to vlastně ptáš?" zmateně zamrká černovláska stojící vedle mě, „jen tak bys na to nezapomněla, tohle se ti nepodobá," podezřele přivře oči a sjede si mě pohledem.

„No, víš," nervózně se rozhlédnu kolem a nakonec si povzdechnu. Nebudu jí lhát, půjdu s celou pravdou ven, „mám nějaké plány a tím se mi to teď akorát celé pokazilo," dobře tak ne úplně s celou.

„Jaké plány?" nadzvedne tázavě obočí.

„Takové, jaké by tě vůbec neměly zajímat," odfrknu si a Nagisa otevře pusu, aby opět něco řekla, jenže to už ji přeruší Dongmyeong, který ji obejme kolem ramen. Tohle je poprvé co jsem za jeho příchod vděčná. Díky němu nemusím vysvětlovat jedno z mých nesmyslných tajemství. Jsem ráda, že za pár hodin tohle tajemství odletí o osm tisíc kilometrů daleko a já už ho nebudu mít plnou hlavu.

„Čaute krásky, kam máte namířeno?" usmívá se od ucha k uchu. Protočím nad ním očima a má kamarádka se ho snaží ze sebe setřást.

„Jdeme pro Laylu, tak na mě přestaň sahat prosím," zavrčí a Dongie dá ruce do obranného gesta.

„Tak promiň," uchechtne se a schová si ruce do kapes riflí, „kde máte toho hezouna?"

„Nepřišel ani do školy," oznámím mu a on nadzvedne tázavě obočí, „přehnal to s pitím. Copak si nepamatuješ v jakém stavu včera byl?" uchechtnu se a on pomalu přikývne.

„No střízlivě rozhodně nevypadal," ušklíbne se a dá opět ruku Nagise kolem ramen. Ta jenom zoufale protočí očima a už dál neprotestuje neboť ví, že nemá sebemenší šanci na úspěch.

A takhle jdeme k jazykové škole, kde na nás už před hlavním vchodem vyčkává Layla s Nelou. Rozhlížím se nervózně kolem, jestli čirou náhodou nezahlédnu Doyounga, ale snažím se marně. Nikde ho nevidím a dokonce se o něm nebaví ani jeho spolužačky.

„Ale, ale," Layle se rozzáří oči při pohledu na Dongiho, ke kterému se má černovlasá kamarádka jenom blíž přisune. Tohle gesto je u ní celkem podezřelé, ale nijak se nad tím nepozastavuju, protože mám jinačí cíl. Odkašlu si, abych upoutala veškerou pozornost zrzky, která si mě sjede jen nezaujatým pohledem. Ještě pořád je naštvaná, sakra.

„Co se stalo s tím vaším asiatem, kterého máte ve třídě? Vypadá to, že na něj žádná z tvých spolužaček nečeká a ty očividně taky ne," dám si ruce do kapes a ignoruju zmatený pohled Nagi.

„Nevím k čemu ti tahle informace bude, ale nebyl dneska ve škole. Ani profesor Kang. Vypadá to, že asi asiati dávají dneska volno," pokrčí rameny a podívá se znova na Dongiho, „až na jednoho," protočím nad svou kamarádkou jen zoufale očima. Vypadá to, že Kang chce strávit pár hodin se svým synem, i když se mu to vůbec nepodobá. Zajímá mě, jestli je stále ještě doma, anebo se tu někde potuluje...

„Když už jsme u toho volná, došlo mi, že musím ještě někam zajít," Dongmyeong se podívá omluvně na Nagi, která jenom chápavě přikývne.

„Můžeme tě doprovodit," nabídne se Layla s úsměvem na rtech, mezitím co my s Nagi se zašklebíme. Tohle vlezlé chování nesnáším a jsem ráda, že moje spolubydlící to cítí stejně.

„Díky, ale je to v pohodě. Možná někdy jindy," jeho pohled se znovu zastaví na Nagise, která se ihned přestane šklebit a nahodí úsměv. „Pak ti zavolám," má kamarádka jenom přikývne a Layla se na nás ani nepodívá. Místo toho začne něco říkat svému dvojčeti, které nám to musí přetlumočit.

„Layla musí ještě někam zajít, tak my už půjdeme. Uvidíme se později," rozloučíme se s nimi a já jdu doprovodit svou spolubydlící do kavárny, protože mně brzy začíná hodina psychologie a ráda bych stihla aspoň jednu celou.

Jen co hodina začne, tak nedokážu spustit zrak ze svého telefonu a odpočítávám minuty. Profesor u tabule mluví zrovna o psychických nemocích, ale moc mu pozornost nevěnuji. Jindy bych byla do tématu zaposlouchaná a chtěla bych víc, jenže zrovna dnes jsem myšlenkami úplně jinde, že nejsem schopná vnímat ani jedno jediné slovo. Hlavou mi proudí ta stejná otázka pořád dokola. Stihnu ho?

Z myšlenek mě probudí zvuk zvonku. Ani chvíli neváhám a sešity hodím do kabelky. Popadnu svoje věci a s rozloučením s učitelem a ostatními studenty vyběhnu z katedry.

Hodiny na zdi přede mnou oznamují jednu odpoledne. Nevím, kdy přesně má Doyoung odletět, ale doufám, že je ještě stále tady.

Ahoj, jsi pořád tady nebo už letíš pryč?

Napíšu mu zprávu a pár minut vyčkávám na odpověď, ale marně. Nepřijde mi ani oznámení, že by si zprávu přečetl. Možná už je opravdu na cestě do Koreje.

Dojdu pomalým krokem až k hlavnímu vchodu a zrak mám stále zabodnutý do obrazovky svého telefonu. Stále nic. S povzdechem si telefon schovám do kapsy kabátu a tiše přemýšlím. Jediné místo, kde bych mohla najít odpověď je jeho dům, ale vzhledem k tomu, že učitel Kang nebyl ve škole tak bude stoprocentně tam a já opravdu nemám náladu se s ním vidět. Ještě k tomu když k sobě chováme vzájemné city. Tím myslím nenávist. Akorát bych několik minut poslouchala jak moc mě nesnáší, hlavně kvůli mé vysněné práci, a jak si přeje, abych se držela od jeho synů dál. Což si myslím, že nebude až takový problém, protože jeden z nich odlétá pryč a já si nepřeji, aby se znova vrátil. Akorát mi pomotá hlavu víc než teď a něco takového v mém seznamu plánování vážně nebylo, takže bude mnohem lepší, když zůstane tam, odkud přichází.

Ještě chvíli váhám, ale nakonec se moje nohy rozhodnou jít tím směrem, kde bydlí rodina Kangových.

***

„Mám zaklepat nebo ne...Když zaklepu, kdo mi otevře?" přemýšlím nahlas a dám ruku zpět podél těla. Dál hledím na dveře přede mnou a nasucho polknu. „To  je hrozný...Nechci vidět učitele, co si o mně bude asi myslet?" zakňučím zoufale a v hlavě se mi vytvoří nespočet scénářů. Jak se na mě profesor Kang dívá podezřelým pohledem a myslí si, že mu chci jeho syny unést. Nebo na mě vytáhne pušku, aby se zbavil té otravné psycholožky, která se mu pořád plete do života jako posedlý fanoušek svým zpěvákem. Zatřepu nesouhlasně hlavou, abych tyhle myšlenky zahnala a zhluboka se nadechnu. Buďme více realističtí. Je to jenom starý dědula, který mě prostě nemá rad. Co strašného by se tak mohlo stát? Po chvíli samotného přemlouvání se rozhodnu na dveře zaklepat, ale dřív než to udělám tak se otevřou a v nich stojí Dongmyeong s šedými tepláky a černým tričkem. Překvapeně si mě sjede pohledem a podívá se rychle za sebe a zpět na mě.

„Co tu děláš? Zbláznila ses? Musíš zmizet," znervózní a já si oddechnu. Jsem tak ráda, že přede mnou nestojí jeho otec. Nevím jak bych reagovala, ale momentálně mám pocit, že samou radostí omdlím na místě. Dneska mě ten kluk jenom zachraňuje. Svojí kamarádce rozhodně někoho takového jako je on schvaluji, ať už je mezi nimi cokoliv.

„Jsem tu kvůli Doyoungovi," oznámím mu když se vzpamatuju, ze svého přežití a žádný z nejhorších scénářů v mé hlavě se tak nenaplní. Dongmyeong na mě hledí snad více překvapeně než předtím.

„Kvůli bráchovi? Proč?" nadzvedne tázavě obočí, „on tu ale už není."

Moje srdce vynechá úder. Tak jsem ho přeci jenom nestihla. „Jak jako není?" zeptám se skoro neslyšně a mám pocit, že veškerá má naděje se právě teď rozpadá na milion kousíčků.

„Už bude nejspíš na letišti. Za pár hodin mu letí letadlo. Nevím jestli máš šanci to stihnout, protože mu to letí přesně," podívá se na obrazovku svého telefonu a pak zpět na mě, „za dvě hodiny."

Oddechnu si. Takže přeci jenom mám ještě nějakou šanci. Sice mizivou, ale přesto.

„Děkuju moc!" vděčně se na něj usměju a poprvé za svůj život mu skočím kolem krku. Objetí mi neopětuje. Místo toho zaskočeně stojí a jenom se pousměje. Jakmile se odtáhnu, ještě mu zamávám na rozloučenou a běžím zjistit, kde je nejbližší zastávka, ze které mě autobus odveze přímo na letiště a jak dlouho celá cesta potrvá.

Nikdy jsem se v mapách dopravy nevyznala a to se doteď nezměnilo. Hledám na telefonu trasy, ale nejsem schopná rozpoznat, která je která a kam vedou. Takže jsem více ztracená než když držím v rukou normální mapu města. Zastavím se na jedné ze zastávek, kde zrovna čeká autobus a těkám očima mezi ním a mým telefonem. Pořád si nejsem jistá, jestli je to on a  zmocňuje se mě myšlenka, co když nastoupím špatně?

„Jdete nebo ne?" zeptá se mě řidič a já se ještě jednou podívám na horní část autobusu, která oznamuje příští zastávku. Nemocnice. Oddechnu si, protože vím, že odtamtud jede další autobus přímo na letiště. Takže to přeci jenom nebude tak těžké. Pomalu přikývnu a zaplatím si rychle lístek. Bůh ví jak dlouho jsem byla zahleděná a nevěnovala světu kolem mě pozornost. Se zaplaceným lístkem se posadím na volné sedadlo a hledím z okna ven. Doufám, že jedu správně a že Doyounga stihnu.

***

„Doprava- kecám doleva," plácnu se zoufale do čela. Opravdu bych se měla naučit orientovat v mapách. Takhle se jednou v Austrálii opravdu ztratím a už mě nikdo v životě nenajde. Budu se procházet v katakombách mezitím co lidé nade mnou budou žít spokojený život. Jo. Vážně bych s tím měla něco dělat nebo tohle bude má budoucnost. A ta moc vesele nezní.

Netrvá dlouho a zastavím se přímo před letištěm. Zkontroluju čas na svém telefonu a zblednu. Za pět minut letadlo odlétá a já stojím před budovou. Bleskově vběhnu dovnitř a vysloužím si od některých lidí pozornost.  Rozhlížím se kolem sebe, jestli čirou náhodou nezahlédnu Doyounga, ale marně. Nikoho takového tady nevidím. Nejspíš už musí sedět v letadle, protože za chvíli bude čas odletu. Hodiny nade mnou mi oznamují, že letadlo vzlétá za tři minuty. Podívám se na ostrahu přede mnou a chvíli váhám. Může se taky stát , že mě zadrží a já skončím ve vězení, ale když to nezkusím, tak to nemůžu vědět. Nakonec se tedy rozeběhnu, abych proběhla kolem nich bez nějaké kontroly. Jenže tohle není film ani seriál. Samozřejmě mě jeden z nich chytí za loket a odmítá pustit dál. Začnu se vzpírat, ale moc mi to nepomáhá.

„Vy to nechápete! Jela jsem sem dvě hodiny, kvůli jednomu člověku. Sedí v letadle, musím se s ním vidět. Prosím!" zoufale zakňučím a udělám na strážníka vedle mě psí kukuč. Ten bohužel nezabere a muž, který mě drží silně za loket mě z budovy vyhodí ven.

„Takhle se chová k zoufalé ženě?!To se vám vrátí! Styďte se!" plivnu před hlavní vchod a zoufale se rozhlížím kolem sebe. Pár lidí mě sleduje znechuceným pohledem, ale já nad nimi jen protočím očima. Nikdo z nich nechápe jak moc frustrovaná právě teď jsem a nemyslím si, že by to někdo z nich pochopil. S povzdechem zakloním hlavu a  můj pohled tak zůstane viset na nebi, kde letí letadlo, které zrovna vzlétlo.

„Je mi to líto," šeptnu a do očí se mi nahrnou slzy. Svůj slib jsem nesplnila. V životě jsem se nestyděla tolik jako teď. A nejhorší na tom všem je, že to byla naše poslední možnost se vidět, protože další už v životě nebude. Přestože jsem samu sebe přemlouvala o tom, jak dobré tohle řešení bude si tajně stojím za tím, že to bylo jedno z mých nejhorších myšlenek. Protože tenhle člověk ke mně něco cítil. Nejspíš mě měl upřímně rád a já nedokázala splnit ani jeho poslední přání v této zemi. Vážně se za sebe stydím.

Se sklopenou hlavou dojdu na zastávku, kde čekám tři hodiny na autobus, který mě doveze zpátky domů. Cestou hledím smutně na nebe, které začíná tmavnout a v tu chvíli se mi po tváři skutálí několik slz. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale už teď mi Doyoung chybí. A to je teprve začátek. Ani nevím jak dlouho cesta trvala, mám pocit, že jsem dokonce na pár minut z toho všeho i usnula, ale z mého zmatení mě probudí hlas řidiče.

„Slečno už jsme tady, měla byste vystoupit," povzdechne si muž za volantem. Vystupuju na zastávce nedaleko domu Kangových a na nebi už září několik hvězd. Hodiny oznamují jedenáct hodin večer. Divím se, že vůbec ještě nějaké autobusy jezdí. Já být řidičem tak jdu spát a odmítám dál takhle pozdě v noci pracovat.

Pomalým krokem jdu ke svému domu a hraju si s klíči. Vzpomínám si na den, kdy jsem je ztratila a Doyoung mi je našel a vrátil. Dokonce mě doprovodil domů. Bylo to od něj hezké. Tohle pro mě nikdo nikdy neudělal a právě proto, na to v životě nezapomenu. Ani na to jak jsme se potkali několikrát v kavárně a skončilo to hádkou nebo když jsem zůstala u něj doma, abych dělala Dongmyeongovi psycholožku. Jsou to krásné vzpomínky, jen je škoda, že musejí tak rychle skončit. A to hlavně mou vinou. Ani nevím jak se to stalo, ale Doyoung je teď součástí mého života a já ho nemůžu dostat z hlavy. Možná je dobře, že je zpátky v Koreji, můžu se tak soustředit na svou budoucnost bez jakéhokoliv rozptylování. Až na to, že jsem se s ním nestihla rozloučit.

Do očí se mi nahrnou slzy a chtějí se dostat ven. Snažím se je co nejrychleji zahnat a některé si utřu do rukávu svého šedého kabátu. Přece tady nebudu na ulici řvát. I když je pozdě, stále tu chodí lidi. Nepotřebuji, aby za mnou někdo lezl anebo viděl, jak zranitelná právě teď jsem.

„Idiot," zavrčím a snažím se zaostřit na panelák přede mnou, „měl mi aspoň napsat a kdo vůbec letí do Koreje odpoledne?" nevěřícně se uchechtnu. Začnu hledat správné klíče a zastavím se v půlce cesty.

Před hlavním vchodem stojí nějaká osoba. Protože na to místo nedopadá žádné světlo, dané osobě nevidím do tváře. Znervózním. Co když je to nějaký úchyl? Nebo vrah a přišel si pro mě?

Otočím se za sebe a zvažuju možnost útěku, osoba však udělá krok vpřed. Já automaticky vzad. Jenže v tu chvíli co se člověk nedaleko mě pohne, se ve vchodě rozsvítí světlo. Vypadá, že je mého věku. Udělám několik malých kroků před sebe a on udělá to samé. Až když jsme dostatečně blízko sebe mi dojde, kdo ten daný člověk je. Neváhám ani chvíli a běžím Doyounga obejmout. Zabořím svůj obličej do jeho ramene a tentokrát nechám své slzy volně stékat po tvářích.

„Ale, ale. To jsem ti tak chyběl?" uchechtne se a pohladí mě po vlasech. V tu chvíli se od něj odtáhnu a bleskově si slzy utřu.

„Co? Jasně, že ne," odvrátím od něj pohled a on se jen tiše zasměje. Je mi jasné, že na to neskočil. Zhluboka se nadechnu, aby ze mě nevyšel vzlyk a znova se na něj odvážím podívat. „Myslela jsem, že už jsi odletěl," šeptnu a nevěřícně na něj zírám. Vážně se mi to nezdá.

„Bez rozloučení?" pomalu přikývnu, „zbláznila ses? Vždyť jsme si slíbili, že se ještě uvidíme. Tak tu teď spolu stojíme," podívá se mi upřeně do očí a mně nezbývá nic jiného než udělat to samé. Miluju jeho barvu očí.

„Musíš opravdu odjet?" řeknu skoro neslyšně a on pomalu přikývne. Svou hřejivou dlaní mi přejede po tváři a pousměje se. Mě samotnou překvapuje, že jsem po tomhle gestu hned neudělala krok zpět, anebo sebou necukla. Protože taková já přece jsem, nesnáším doteky. Tak proč mi to od něj teď nevadí?

„Aspoň se na mě usměj ať se mi lépe odchází. Nechci vzpomínat na to, že na našem posledním setkání jsi vypadala takhle," uchechtne se a palcem mi setře slzy, o kterých jsem ani nevěděla, že vylezly ven.

„Tím myslíš jako co?" smutně se uchechtnu, „jako zombík, který právě vylezl ze svého hrobu?" pokusím se o menší úsměv a to mu očividně udělá radost, protože ten jeho se rozšíří.

„Ne, to ne. Jsi krásná, to je přeci samozřejmostí," protočím nad ním pobaveně očima, „ale nemůžeš vypadat tak utrápeně, není to přece navždy."

„Jak to můžeš vědět? Možná se ti tam zalíbí natolik, že už se nebudeš chtít vrátit zpátky, i když tu máš rodinu."

„Protože to prostě vím. Brzy budu zpátky a ty půjdeš se mnou," rozcuchá mi vlasy a dá si ruce do kapes. Zmateně zamrkám.

„Jak to myslíš?" on se jenom beze slov usmívá a projde kolem mě.

„Uvidíš. Doufám, že z toho budeš mít radost," stále na něj nechápavě hledím a nejsem schopná slov. Co myslí tím, že pojedu s ním? Korea je to poslední místo kam bych šla, vždyť neumím ani jedno jediné slovo.

„Už budu muset jít, měj se May. Brzy se zase uvidíme. Už teď mi chybíš," smutně se usměje a naposledy mě pevně obejme. Zrovna teď bych takhle chtěla zůstat navždy, i když vím, že je to nemožné. Vděčím mu za krásných pár měsíců, kdy jsem nedokázala myslet na nic jiného než na něj. Totálně mi pomotal hlavu a najednou je pryč. Odchází a mizí mi tak před očima. Čím víc se vzdaluje, tím víc se mi chce vyplakat si oči. Odvrátím od něj pohled a nahlas vydechnu. Je načase zapomenout na Doyounga Kanga a věnovat se plně svým přátelům a hlavně učivu. A co je důležitější, můžu se konečně soustředit na svůj sen. Odletět do Austrálie. Avšak mi v hlavě vrtá pár otázek bez odpovědí. Co myslel tím, že pojedu příště s ním? A kdy to příště vlastně bude?

S těmito otázkami vejdu do paneláku a čekám několik vteřin na výtah, který mě odveze do pátého patra. Opatrně pak odemknu dveře svého bytu, abych neprobudila svou spolubydlící, i když zrovna u ní dost pochybuju, že bude spát, protože je noční sova. Vejdu do zhasnuté haly a nasucho polknu. Právě teď si až plně uvědomuji, že Doyoung vážně odjel. Nedokážu už déle udržet své slzy a tak se naplno rozbrečím a svezu na kolena. Nejsem schopná pohybu. V životě jsem ztratila spousta lidí, ale tohle je čerstvé a bolí to nejvíc. Chce to čas a s ním i na všechno zapomenu. Věřím tomu. Když teď nechám svým pocitům volný průběh, brzy bude dobře. Vím to.

„May, kde jsi byla? Co se stalo?" zmateně na mě má kamarádka hledí. Když však vidí jak oteklý obličej mám, dál se mě už na nic neptá a pevně mě obejme. Tohle jsem potřebovala. Má kamarádka vždycky ví, jak mi pomoct aniž bych cokoliv řekla. A přesně proto je pro mě jednou z nejdůležitějších osob v mém životě, za které budu navždy vděčná.

12.10.2023

____

Další kapitolka u konce<33
Trošku více depresivní, ale bez toho by to přece nebylo ono 🤭

Každopádně tady máte jak vypadá naše Layla.

A určitě se mi nebojte napsat názor na knížku ať už pozitivní či negativní, za všechno jsem vděčná. Děkuji předem! <33