Ráno mě probudí paprsky slunce, dotýkající se mého obličeje. Pootevřu oči, které si následně protřu, abych se mohla lépe rozhlédnout kolem sebe. Nakonec to ale se zářícím sluncem vzdám a oči zase zavřu. Natisknu se zády na polštář za mnou, aniž by mi došlo, že tenhle polštář  je ve skutečnosti Doyoung. Jakmile se však pohne, tak oči zase co nejrychleji otevřu a podívám se za sebe. Mám co dělat, abych nezačala křičet. Nebo by to měl být spíš Doyoung kdo křičí? Rozhlédnu se kolem sebe a nasucho polknu. Máme tu hned dva problémy.  Zaprvé nejsem u sebe doma, ale u Kangových a zadruhé za mnou leží spící Doyoung.

Opatrně se posadím, abych ho neprobudila a cuknu sebou. Z toho gauče mě bolí neskutečně záda, chybí mi moje zlatá postýlka. Už v životě neudělám tu stejnou chybu, že usnu někde jinde než doma. Zakňučím bolestí když se snažím vstát a protáhnu se tak, aby se obývákem neozvalo křupnutí mých kostí. Už jsem dost stará a moje tělo to občas dává rádo najevo. Spustím ruce dolů a prohlédnu si černovláska na pohovce. Měla bych zmizet dřív než se probudí. Spěšně si vezmu všechny svoje věci s začnu se u dveří obouvat.

„Kam jdeš?" vyjeknu když na mě promluví osoba ze schodů. Sáhnu si na srdce, aby mu došlo, že jsem kvůli němu málem prodělala infarkt.

„Co tu děláš?" zmateně zamrkám a on se opře o zábradlí.

„Bydlím?" povzdechnu si a nakloním se do obýváku, abych zjistila, jestli Doyoung pořád spí. K mému překvapení se ani nepohnul, takže můj únik vypadá nadějně.

„Nemusíš spěchat domů, Nagisa ví, že jsi byla tady. Poprosil jsem ji o pomoc," pokrčí rameny a já nechám pusu dokořán. On se s mojí kamarádkou dohodl na tomhle všem? Jak k ní vůbec přišel? A jak od ní získal kontakt? Proč spolu vůbec ti dva mluví?! Tohle je zrada!

„Cože?" ještě pořád zmateně koukám na šklebícího se Dongmyeonga. V tu chvíli mi to všechno začne dávat smysl. „Ty jsi vůbec nepotřeboval psychologa. Všechno sis to jenom vymyslel, abych tady trčela s tvým bráchou! A nevymýšlej si,” pohrozím mu prstem a on dá ruce do obranného gesta s lehkým úsměvem na rtech.

„Bingo. Celkem ti to pálí,” mrkne na mě, zatímco já ho zabíjím pohledem. Včera bych se jeho příchodu ani nedočkala, takže jsem na něj mohla čekat klidně celý večer. Zbytečně. Kdybych to věděla předem, vůbec bych sem nelezla.

„Zabiju tě,” procedím skrze zaťaté zuby a on udělá psí kukuč.

„Přece bys nezabila někoho tak pohledného jako jsem já,” začne pózovat a pak sejde několik schodů dolů, až je skoro u mě. Celkem odvážné. Takhle na něj lehce dosáhnu, kdyby se moje vražedné myšlení vrátilo. A to věřím, že se vrátí. „A rozhodně ne někoho, kdo ti udělal laskavost.”

„Cože?” zmateně zamrkám, „co to zase meleš…”

„No? Copak ty to nechápeš? Díky mně tady můžeš zůstat," kývne do obýváku, ale já přikývnu nesouhlasně.

„To je to poslední co bych chtěla. Na něco takového nemám čas, takže ne, děkuji," přehodím si přes rameno svou černou kabelku.

Úšklebek mu spadne, „proč ne?" podiví se. Není to snad zřejmé? Která normální holka by tu zůstala s klukem, kterému se líbí, když to ona necítí stejně. Způsobí mu to jenom bolest.

„Mám toho dneska hodně a už jsem měla být v práci," ukážu na hodiny v mém telefonu oznamující osm hodin ráno. Nikdo přece kromě mě neví, že mám dneska volno. Možná tak ještě Nagisa, ale pochybuji, že Dongmyeonga s touto nepotřebnou informací zatěžovala.

„Mohl bych tě odvézt já nebo brácha," dá si ruce do kapes svých černých kalhot a já přikývnu opět nesouhlasně.

„Na motorce? Opět nemám zájem. To je leda tak pro sebevrahy," ušklíbnu se a on mou poznámku ignoruje.

„Můžu si půjčit auto bráchy. Umím s obojím, jsem talentovaný," zazubí se a já nad ním protočím pobaveně očima.

„To nejde. Přijde váš táta a já tu nechci překážet. Řekni mu, že moc děkuju za ten pěkný večer i za to, že mě tady nechal, ale opravdu musím jít," otevřu dveře a ještě se naposledy na Dongmyeonga podívám. „I tobě samozřejmě děkuju. Dělat jsi to nemusel, ale přesto. Je to od tebe hezké," falešně se usměju. „Máš svého bráchu opravdu rád," jeho oči se rozšíří a on mě chytí za zápěstí dřív než stihnu vyjít z jejich domu. Zmateně se na něj podívám.

„Nemáš ho ráda?"

„Cože?" zaskočí mě jeho otázka a on se pousměje.

„To nevadí," pustí moji ruku, když si získá mou plnou pozornost,  „jenom si myslím, že by měl radost kdybys mu to místo mně řekla ty. Řeknu jenom, že jsem tě slyšel odejít. Ty mu napiš za co všechno mu děkuješ, uděláš mu tím radost," mrkne na mě a já pomalu přikývnu na souhlas. Než se pokusím všechno vstřebat, vyrazím domů si to vyřídit s mojí spolubydlící.

***

„Jak jsi mi to mohla udělat?" zoufale na Nagi hledím a hážu po ní asi pátý polštář, který mi ona vrací zpátky.

„Měla bys mi děkovat, chtěla jsem ti pomoct," nervózně se usměje.

„Pomoct?" zašklebím se, „jenom jsi to zhoršila! A jak jsi vůbec došla až k Dongmyeongovi?" hodím po ní další žlutý polštář, který chytí.

„No tak promiň, jasný? A poznali jsme se na plese," zamumlá skoro neslyšně a tentokrát to ode mě schytá červeným polštářem přímo do obličeje.

„Tam kde jsi mě nechala samotnou s tím asiatem?! Tak to ti pěkně děkuju,” zamručím.

„Hele, starala jsem se o Bernyho.”

„Taky jak chudák dopadl,” zamumlám.

„Myslela jsem to dobře a ty to víš. I jeho brácha to tak myslel. Měla bys mi být vděčná, mohla sis užít i dnešek,” zazubí se a já bleskově vstanu. Tuhle konverzaci už nevydržím. Copak tu nikdo nechápe, že mám úplně jiný cíl a člověk jako je Doyoung mě od něj jen vzdaluje?

Naštvaně odejdu do svého pokoje. Jak si může dovolit se hrabat v mých věcech? Tohle jsou moje vztahy a je na mně co s nimi udělám a jak. Nepotřebuju, aby se mi do toho pletla ať už to bylo myšleno dobře či ne.

„May, pořád se zlobíš?" zaklepe mi na dveře mezitím co já chodím sem a tam celou místností.

„Moc dobře víš, že to dlouho nevydržím, protože tě mám tak moc ráda. Ale už to prosím nedělej," povzdechnu si a ona se uchechtne. Přes ty dveře to jde dost dobře slyšet. Ale ať si nemyslí, že jí něco takového bude procházet. Tohle bylo poprvé a doufám, že i naposledy.

„To ti nemůžu slíbit."

„Ne?" vypísknu, „co máš ještě v plánu Miya!?" oslovím ji jejím příjmením a dveře bleskově otevřu. Místo toho, aby tam stála ona, a já ji mohla zabít dřív než udělá nějakou další hloupost, se mi naskytne pohled na usmívajícího se Doyounga. Kdy se sem dostal? Jak se sem dostal? Proč je tady? Nervózně se rozhlížím po obýváku, ve kterém stojí, abych našla svou kamarádku jenže po ní nejsou ani stopy.

„Odešla do kuchyně," řekne s rukama v kapsách. Sjedu si ho pohledem. Černé vlasy má rozcuchané, takže nejspíš před pár minutami vstával. Na sobě má ještě oblečení z večera a svůj teplý černý kabát.

„Zbláznil ses? Co tu děláš?" zmateně na něj hledím a pak si uvědomím svůj nepořádek v pokoji, takže za sebou rychle zavřu a natisknu se zády na dveře. Nejsme od sebe moc daleko a to mě znervózňuje mnohem více než to, že je v mém bytě.

„Odešla jsi bez toho, aniž bys mi něco řekla," natáhne ruku s plánem dotknout se mé tváře, ale já ji chytím dřív než to udělá a spustím dolů.

„Děkuju za ten večer, bylo to fajn a teď můžeš odejít," podívám se mu do očí bez jediného náznaku emocí. Nebo se o to aspoň snažím.

Překvapeně zamrká. Tuhle odpověď nejspíš nečekal. Pootevře rty, aby něco řekl, ale pak je jenom semkne k sobě. Nasucho polknu když uvidím jeho zaražený pohled plný bolesti. Raději od něj odvrátím zrak a odtáhnu se od svého pokoje. Jdu pomalým krokem ke dveřím, které vedou z bytu ven a Doyoung mě tiše následuje. Otevřu je a čekám se zkříženýma rukama na prsou až si obuje boty, do kterých se mu vůbec nechce, soudě podle jeho povzdechnutí. Ani jeden z nás za tu chvíli však nepromluví. Jenom se na sebe potají díváme a čekáme, až tahle trapná chvíle skončí.

„Jsi si jistá, že mám odejít?" postaví se přede mě a já beze slov přikývnu. Jsem si tím stoprocentně jistá a svůj názor nezměním. Právě proto by měl zmizet dřív než si to rozmyslím.

„Tak proč mám pocit, že bys mě tu ještě chtěla?" přestože mě jeho přímý pohled nutí zvednout zrak k jeho oříškovým očím, já odolávám a ze všech sil se mu vyhýbám.

„To je jenom pocit," řeknu skoro neslyšně a dívám se všude možně, jenom ne na něj.

„Ten včerejšek na to nevypadal."

„Jenže včerejší den je už minulost. Teď jsme v přítomnosti a já ti to říkám tak, jak to cítím," podívám se mu zpříma do očí a snažím se ignorovat jeho bolest v nich. Proč se za to cítím tak provinile? Vždyť dělám dobrou věc. Odháním ho od sebe dřív než mu ublížím mnohem víc. S povzdechem vyjde ze dveří, ale ještě předtím než mi zmizí z dohledu se na mě otočí a udělá pár kroků blíž ke mně. Netrvá to dlouho, ale jenom co se jeho obličej skloní k tomu mému automaticky udělám dva kroky dozadu „bude nejlepší, když už se neuvidíme. Takže jak jsem řekla předtím, nevyhledávej mě, nedívej se na mě, nemluv na mě a už vůbec se mě nedotýkej. Pozdravuj bráchu a měj hezký den," zavřu mu dveře před nosem a chvíli na ně tiše civím. I přes to všechno mám chuť za ním běžet a říct mu, ať tady zůstane. Říct, jaké moje pocity ve skutečnosti jsou, ale neudělám to. Tyhle myšlenky nejsou správné a já si jeho ani ten pocit být milovaná nezasloužím.

„V pohodě?" zeptá se zpoza rohu Nagisa já ji propálím pohledem, „kde je Doyoung?" zmateně zamrká a jde pomalým krokem ke mně.

„Ne, nic není v pohodě! Proč jsi ho sem pouštěla?!" zoufale zakňučím a schovám si obličej do dlaní. Kvůli ní jsem mu zase ublížila. Teď už to bude jenom horší. Vsadím se, že po tomhle se mnou už v životě znovu nepromluví.

„Chtěl s tebou mluvit, tak proč ne. Jste přece kamarádi nebo snad-"

„Teď už nejsme nic," řeknu rozhodně a zalezu si zpět do svého pokoje. Nevylezu až do dalšího dne. A to se ještě přemlouvám, abych šla vůbec do školy, kdo ví, jestli ho tam neuvidím a nebylo by to ještě horší. Důležitou otázkou však zůstává, proč mě moje slova tolik zasáhla. Ale odpověď na ni nejspíš znám. Ublížila jsem člověku, který mě poprvé v životě miloval a kdo ví jestli to vůbec po tom všem ještě přetrvává.

„Měla bys jít do školy. Už včera si učitelé stěžovali, že tam není jejich nejoblíbenější studentka," promluví na mě má spolubydlící hned co vejde do mého pokoje, aby mi dala na postel vyžehlené oblečení. Ani se na ni nepodívám a spíše se věnuju zdi přede mnou.

„A teď vážně," uslyším její naštvaný tón a to mě přinutí k ní stočit zrak, „jak dlouho tu hodláš sedět? Už od včerejška neděláš nic jiného než, že ležíš a koukáš do stropu anebo sedíš na židli a díváš se do zdi. Je na čase, abys vstala, šla do školy mezi lidi a začala zase žít. Co se stalo včera je minulost. Sama tohle říkáš nebo ne?" posadí se vedle mě a na tváři jí začne hrat zase ten její povzbudivý úsměv, „a proto bys měla žít přítomností, tedy tím, co je teď. Takže vstávej ty lenochu a dělej se sebou něco." poplácá mě po hlavě, i když moc dobře ví, že to nesnáším, protože je to něco co dělám lidem, kteří jsou menší než já. Proto na ni hodím další z mých vražedných pohledů, ale ona už mi nevěnuje pozornost a prohledává mojí skříň.

„Co děláš?" zeptám se a hned na to si musím odkašlat. Od včerejška jsem nepromluvila, takže moje hlasivky jsou dost ospalé.

„No, nekecej. Ty umíš mluvit," zazubí se na mě a hodí mi černé šaty, „dneska půjdeš v tomhle a hezky se namaluješ ať se cítíš jako člověk," mrkne na mě.

„To je od tebe hezký, ale nemám na to náladu," povzdechnu si a ona mě chytí za loket. Překvapeně zamrkám, když mě s takovou lehkostí vytáhne na nohy a ona mi do rukou hodí černé šaty.

„Kotori, přestaň mě štvát a běž se upravit. Nepustím tě do školy jako zombie, takže se sebou běž okamžitě něco udělat."

„Proč ne?" zakňučím jako malé dítě, které odmítá poslouchat svého rodiče. I když v mém případě je Nagi o pár měsíců mladší než já.

„Protože nikdy nevíš, kdy kolem tebe projde pěkný chlap a bude tě chtít pozvat na pivko. To ty ráda, tak padej," vyhodí mě z mého vlastního pokoje a zmatenou mě nechá jít do koupelny, kde se sebou něco udělám. I když z toho nadšená vůbec nejsem. Byly doby, kdy mi hezký outfit a pěkný make-up zlepšili náladu, ale dnes není ten den a já se cítím pořád stejně.

„Nevím co mi na tom má zlepšit náladu, ale udělala jsem jak jsi řekla," podívám se na svou kamarádku hned jakmile vyjdu z koupelny a otočím se dokola, aby si mě v šatech prohlédla. Mám pocit, že jsem z toho neustálého stresu a jedení kvůli němu přibrala tak padesát kilo.

„No vidíš jak ti to sekne. Ještě úsměv a je to dokonalé," mrkne na mě a donese mi čokoládový muffin. Zmateně zamrkám.

„Kde jsi ho vzala?"

„Mezitím co ty jsi včera v pokoji celý den trucovala se tu stavil Berny, aby ti udělal radost."

„Aha," sklopím zrak k mojí snídani, do které se s radostí pustím a hned v polovině toho začnu litovat. Nagi si mého pohledu všimne a zoufale si schová obličej do dlaní.

„Hlavně mi tu nezačni říkat, jak moc škaredá a tlustá jsi. Nezapomeň, že Doyoung tě má rád. A možná i víc než to a je mu absolutně jedno jak vypadáš. Má tě rád takovou jaká jsi a kdybys ho od sebe neodehnala jako to děláš s každým, tak byste byli skvělý pár," zbytek muffinu položím na stůl, protože po tom, co mi má drahá přítelkyně připomněla na něj už nemám chuť.

„Hej, to si sníš."

„Měla bych už jít," zamumlám a začnu si obouvat boty.

„Ne, nejprve by ses měla pořádně nasnídat."

„Nagi," zoufale na ni kouknu a ona ví, že by měla ubrat. Svou kamarádku miluji nadevše, i za to, jak se o mě krásně stará. Je jako moje druhá máma, ale někdy to opravdu přehání. Když si oblékám kabát, nahodím jeden ze svých přesvědčivých úsměvů,  „děkuju, díky tobě budu mít rozhodně lepší den," jenže má kamarádka není Berny ani Layla a tak jen nadzvedne pobaveně obočí, protože mě prokoukla, ale i tak mě nechá odejít.

***

„Copak je dnes s tebou, moje drahá May," chytí mě za ruku Berny a společně jdeme kolem jazykové školy, kde jsme vyzvedli Laylu a ta si vedle nás už přes hodinu volá se svým dvojčetem.

„Ale nic, jenom jsem toho zase moc nenaspala," smutně se pousměju a on přikývne na náznak porozumění. Je snadné mu lhát, ale věřím, že ve vztazích toho budou jeho milované přítelkyně jenom využívat. Proto mu nepřeji nic jiného, než aby si našel skvělou přítelkyni, která ho udělá nejšťastnějším klukem na celé planetě. Nechám ho, ať mě drží dál za ruku, jako bychom byli ten nejdéle spolu chodící pár a oddělám mu ofinu z očí. „Tohle je lepší," usměju se a můj kamarád mi to oplatí. S Bernym jsme takhle ruku v ruce chodili rok jako ti nejlepší přátelé. Já nechtěla, aby na mě někdo mluvil a on nechtěl to samé. Proto jsme chtěli vypadat jako šťastný pár, i když jsme jenom nejlepší přátelé, beroucí se jako sourozenci, rodina. Kdykoliv se na něj lepila nějaká ženská, já byla ta, která ho z té hrůzy dostala. Když se stalo, že mě nenechali na pokojo stáří chlápci anebo se mnou chtěl jít někdo na rande, Berny se objevil vždycky v tu nejlepší chvíli, aby mě z toho hororu dostal. Díky těmto chvilkám se z něj stal další z mých nejbližších přátel, kterému můžu říct absolutně cokoliv a on mě pochopí. Samozřejmě, že on to vidí stejně. Proto kdykoliv mě chytí za ruku vím, že s ním se můžu cítit bezpečně a on to ví také.

„Už je to doba, co jsme se spolu takhle drželi. Dost mi to chybělo," uchechtne se a já nad ním protočím pobaveně očima.

„Jo, mně občas taky. Ani nevíš kolikrát mě zastavil nějaký chlap, abych s ním zašla na drink."

„Doufám, že jsi nešla," sjede si mě podezřelým pohledem a já přikývnu nesouhlasně.

„Víš moc dobře, že chodím jenom s naší skupinkou. Tedy hlavně s tebou, protože jako jediný toho zvládneš vypít víc jak Layla s Nagi."

„To je pravda," usměje se sebejistě a pak se na mě zazubí.

„Co je?"

„Už oznámili datum na rozsvěcování vánočního stromku. Půjdeme tam letos, že jo?" rozzáří se můj kamarád. Já dělám, že přemýšlím, abych ho schválně napínala a nakonec přikývnu na souhlas. V tu chvíli mi Berny skočí kolem krku a začne dokola opakovat, jak skvělá jsem.

„Přijede i Nela," oznámí nám Layla když konečně dovolá a já svého kamaráda přeruším.

„To vážně?" přikývne moje zrzavá kamarádka a tentokrát začnu jásat já. Nelu jsem viděla naposledy na střední škole. Po tom jsme my dvě už neměly tolik šancí se vidět, takže věřím, že letošní Vánoce budou nezapomenutelné a všichni si je pořádně užijeme.

„Zůstane s námi až do nového roku."

„To je skvělé!" tenhle den začíná být jenom lepší. Doufám, že se neobjeví nějaký kazitel.

„Co kdybychom si zašli do tvojí kavárny? Mám v sobě nedostatek kafe," zeptá se Layla a já pokrčím rameny.

„Proč bychom nemohli jít? Myslím si, že zrovna dneska má směnu Nagi, tak bychom jí tam mohli otravovat," Layla se usměje a spokojeně vyráží před námi směrem do kavárny.

„A já už čekal, že se zeptá na hospodu," zakňučí Berny vedle mě a já se tiše zasměju. Ten kluk vážně nemyslí na nic jiného než na ženský a alkohol.

Cestou, pro nás s Bernym nekonečnou, nám začala Layla vyprávět zase o svých asiatech, kteří jí odpověděli na seznamce. Jen kdyby věděla, že ten její "babytouchme" odepisoval i několikrát mně a nebylo to pouze na seznamce, kterou mi stáhl Berny, aby si z nich mohl dělat srandu. Pořád v nich vidí naivní blbce. S čímž musím krapet souhlasit, protože i samotný Doyoung za mnou pořád lezl, přestože jsem mu dala několikrát jasně najevo, že mezi námi nikdy nic nebude.

„No a potom-"

„Ahoj, Nagisku!" přeruší zrzku Berny, který začne hned od vchodu mávat černovlásce. Ta na něj chvíli zmateně hledí a pak mu zamává. Hned potom se však schovává pod pultem, někteří můžou říct, že něco hledá, ale já moc dobře vím, že se kvůli našemu kamarádovi chce propadnout do země, protože ji momentálně ztrapnil před zákazníky.

„Čemu se směješ? Jeho skákání do řeči není vůbec vtipné," odfrkne si Layla. Rychle nahodím vážný výraz. Ani jsem si nevšimla, že jsem se začala smát a nebýt mé kamarádky, nebudu o tom vědět vůbec.

„Čauky, tak co to bude?" usměje se na nás totálně rudá Nagi a těká mezi námi pohledem.

„Nagisko, jsi nějaká červená," zazubí se můj kamarád a tím si ode mě vyslouží pohlavek. Hned se chytí za svou milovanou hlavu a propaluje mě pohledem. Já se však nevinně usmívam a čekám, až si Layla objedná.

„Jako vždycky," mrkne na ni Layla a ona přikývne.

„Dobře. Dej mi pár minut." řekne a ještě stihne na Bernyho hodit vražedný pohled. Ten se však nenechá odbýt a začne si s ní povídat.

Mezitím co Layla hledí do svého telefonu, aby zahnala nudu a Berny otravuje černovlásku se já rozhlížím po kavárně. Tajně doufám, že tady uvidím Doyounga, opět na sebe náhodou narazíme, ponadáváme si a zase se usmíříme. Jenže když pohledem zavadím o místo vzadu, nesedí tam Doyoung, ale spolužačky od Layly. Povzdechnu si a vzpamatuju se ve správnou chvíli, protože zrzka dostane svou kávu a spokojeně odchází ven. Já vyjdu o něco později s Bernym, protože jsem se také pustila do konverzace s Nagi a zároveň jsem tady chtěla zůstat o něco déle. Kdyby se náhodou objevil věrný zákazník. Jenže nepřišel. Ani den na to.

***

„Dělej! Nela s Laylou už tam jsou," zoufale zakňučím na svou pomalou kamarádku a pak doslova vyběhneme z bytu a jdeme Bernymu naproti. S Nagi jsme přišly domů trochu později, kvůli našim směnám a nevychytaly jsme čas na setkání s naší partou. V kavárně bylo dneska dost oblíbené kakao a proto taky hodně rychle došlo. Z toho důvodu mi zavolal Mark a poprosil mě, abych to za něj dneska vzala a on tak mohl zajet pro další. Nikdo totiž nepočítal s tím, že se něco takového může stát a že budou vůbec někam chodit lidi, když jsou Vánoce. A my, protože jsme s něčím takovým taktéž nepočítaly, jsme si naplánovaly na večer vánoční oslavu. Ale ještě dřív máme jít na rozsvěcování stromku na náměstí. A už teď nestíháme.

Berny stojí dole s rukama v kapsách a zamává nám. Vypadá to, že je mu zima. Celý se klepe a tváře má zmrzlé. Jako vždy se neumí teple obléct.

Hned ho běžím obejmout a jeho oblečení mu vyčtu, „jestli budeš další dny nemocný nebudu ti dělat doktora," dám mu pohlavek a on si začne upravovat svoje kudrnaté vlasy.

„Já vím,neboj. Zvládnu se o sebe postarat sám," zašklebím se.

„Ty tak," chci jít na náměstí, ale můj pohled si vyslouží Dongmyeong mířící k nám. Naposledy jsem ho viděla, když jsem spala u nich doma a pak několikrát kolem jazykovky. Otázkou však zůstává proč jde naším směrem?

„Všichni jeho kamarádi odjeli domů. A on je tu sám, tak jsem mu napsala jestli nemůže jít s námi," podívá se na mě nervózně má spolubydlící, když nám vylíčí situaci, „prosím, May," udělá na mě psí kukuč, nad kterým protočím očima, protože jí na to nedokážu říct NE a ona to moc dobře ví.

Ruce si schovám do kapes svého kabátu a povzdechnu si, „fajn. Ale jen když nebude dělat bordel," Nagi se rozzáří oči a běží za Dongim. Ušklíbnu se. No nevím komu seznámení s Kangovými našlo nápadníka.

„Kdo to je?" podívá se na mě zmateně Berny a já začnu s vysvětlováním. On jenom tiše poslouchá, avšak o Doyoungovi neřeknu ani slovo, jenom že má Dongmyeong staršího bráchu s takovým jménem.

Společně dojdeme na náměstí, kde skočím Nele kolem krku a začneme si vyprávět, co se nám za ty roky na výšce vlastně stalo. Berny šel s Laylou pro něco k pití a Nagisa se náramně baví s Dongmyeongem. Ten se mnou nepromluvil však ani jedno slovo. Zlobí se na mě? Ani bych se mu nedivila...

Začneme odpočítávat rozsvícení vánočního stromku a na nule se rozzáří ve všech barvách. Začneme hlasitě tleskat, ale já přestanu hned jakmile při pohybu všech těch lidí, uvidím stát několik kroků přede mnou Doyounga. Stojí na místě a hledí přímo na mě. S rukama v kapsách, se sčesanými vlasy dozadu, s vážným výrazem ve tváři. Udělám krok dopředu, jestli udělá to samé, ale on se ani nehne. Zavřu na pár sekund oči, abych zjistila, jestli je to jenom sen, anebo jsem plně vzhůru. Když oči znova otevřu, Doyoung stojí stále na tom samém místě. Chci mu zamávat, ale rozmyslím si to, když k němu doběhne spolužačka od Layly. Snad jsem si nemyslela, že bude celou tu dobu myslet jenom na mě.

„Pojďme do nějakého baru," zakňučí Berny a já se na něj zoufale podívám. 

„Teď? Tam snad půjdeme až na oslavu Nového roku ne?" ušklíbnu se a Nagi přikývne.

„Je to tam zarezervované. Půjdeš s námi, že jo?" otočí se na Dongmyeonga, který chvíli při pohledu na mě váhá, ale nakonec přikývne na souhlas.

„Takže to mám být teď jako bez chlastu?" podívá se prosebně na Laylu, ale ta jenom přikývne nesouhlasně, protože se mu ji přemluvit nepodaří.

„Můžeme si u nás něco dát, chceš?" Bernymu se rozzáří oči a skočí mi kolem krku. Moc dobře vím, že mu něco k pití dát musím jinak se ten chlap zblázní.

„To je lásky najednou," zasměje se krátce Nela a společně jdeme všichni k nám, kde taky přespí. Kromě Dongieho, který se rozhodl jít domů dříve. Nagisa z toho byla nejprve trochu smutná, ale díky mně na to nejspíš na pár hodin zapomněla. Myslím, že vánoční večer jsme si užili naplno a skvěle. Jenom jedna osoba tu chyběla...Ale možná je to tak dobře.

21.9.2023

_____

Tadá, další kapitola na světě a tady máte obrázek Nely pro představu!

Jakýpak máte názor na May a její rozhodování? Já bych si ji za to zabila (takže sebevražda-) a jak se vám líbí Neluška? Je to zlatíčko, to vám můžu přiznat hahá (i když se tam zatím moc neobjevila haha).

Mimochodem, děkuji všem za čtení mojí knížky <33 vážně si toho strašně moc vážím a omlouvám se za to, že vydání další kapitoly trvalo tak dlouho. Vážně jsem toho teď měla celkem hodně, ale máte ji tu! Tak snad se bude líbit 🫡

PS: nebuďte tak na nervy z hlavní postavy, stačí že už já jsem 🫶🏻