„May, proboha. Kolik jsi toho vypila," mlátí mě polštářem Nagisa a u toho zoufale kňučí, „víš vůbec kolik je hodin? Zaspala jsi a nebýt mě, tak nepřijdeš ani na tu další hodinu. Dělej, vstáváme holka!"

Zoufale na ni kouknu a protřu si ospalé oči, „já pila jenom doma a ty jsi u toho přece byla," zamumlám a pomalu se posadím. „Kdyby ti to tak moc vadilo, tak se mě snažíš zastavit."

„Já se o to snažila," zamračí se a já jen protočím očima.

„Asi málo, " Nagisa mou poznámku ignoruje, „a zase tak moc jsem toho nevypila," zamumlám.

„To mě vůbec nezajímá, zaspala jsi," chvíli mě naštvaně s rukama v bok sleduje a pak odkráčí z pokoje. Já si mezitím protáhnu ztuhlá záda.

„Už jdu prosimtě. Jsi horší jak moje máma," zamručím a vstanu, jenže jsem to udělala moc rychle a nic jiného kromě otáčející se místnosti momentálně nevidím. Okamžitě se chytím za hlavu a natáhnu se pro vodu, kterou mi Nagisa podává, „díky."

„Prášek je na stole a já tě budu čekat deset minut dole. Jestli tam nebudeš je z tebe bezdomovec. A uprav se prosimtě, vypadáš jako zombie," jde si pro vak a hned na to vyjde z bytu. Povzdechnu si. Proč jsem to vlastně takhle přehnala? Jo, už vím. Protože celý večer stál za prd.

***

„May, chyběla jsi na první hodině. Začínal jsem se o tebe bát, jsi v pořádku?" ustaraně si mě začne prohlížet Berny, který se vyřítí ze své třídy.

„Jo, jasně. Bojíš se zbytečně jsem zcela v pořádku," uchechtnu se ironicky a on si oddechne. Té ironie si díky bohu nevšimne.

„To rád slyším. Nagisa mě včera odvedla domů a díky ní jsem nespal pod mostem. Ještě jí musím znovu poděkovat," vylíčí mi minulou noc a já kývnu hlavou před nás.

„Můžeš to udělat hned, zrovna je támhle," Berny se rozzáří a skočí Nagi kolem krku. Já se mezitím dostanu ven a mířím si to pro Laylu. Dneska by měla končit dřív pokud si pamatuju dobře. Je úterý. A vůbec, chce se mi tam? Po tom co jsem včera slyšela z toho nejsem moc nadšená. Třeba na ni bude před školou čekat Doyoung, aby si zašli na její vysněné rande. Nebo už na něm možná jsou, kdo ví.

„Ahoj, přítelkyně od Doyounga!" zavolá za mnou neznámý hlas, kterému nejprve nechci věnovat pozornost, ale zajímá mě na koho to bylo. Když se otočím, kráčí ke mně Dongmyeong. Zmateně zamrkám. Jakto, že vypadá tak dobře po ránu a hlavně po tom, co předvedl včera večer na plese? A proč na mě mává? A proč jde ke mně? A PROČ MI ŘÍKÁ PŘÍTELKYNĚ OD JEHO BRÁCHY?

„Co," nechápavě na něj hledím a chci se ho zeptat co má tohle všechno znamenat, ale on mě hned přeruší.

„Copak mě ani neobejmeš?" zazubí se a roztáhne ruce. Když si všimne mého pohledu jenom nad tím mávne rukou a dá si ruce do kapes, „jako holka mého bráchy bys mě mohla aspoň pozdravit. No ne? Je to slušnost a ty jsi určitě vychovaná."

Spěšně zamrkám. Cože? „Počkej. Myslím, že sis to špatně vyložil," dám si nervózně pramen svých červených vlasů za ucho a snažím se nepanikařit. „My nejsme pár. Jsme jenom přátelé, dobře?" May, vážně? Přátelé? Není to tak dávno co jsi říkala, že jste si úplně cizí. Zaženu svoje myšlenky, protože se k Doyoungovi vracet nechci, ale jde to stěží když mi dělá společnost jeho mladší kopie.

Dongmyeong si mě nevěřícně sjede pohledem a pak jenom pokrčí rameny, „fajn."

To je všechno co mi řekne? Po tom, co tady vyváděl ještě před pár minutami? Neuvěřitelné. Upravím si potah batohu a jdu směrem k jazykovce. Dongmyeong jde vedle mě. Nejistě se na něj podívám, „um, proč jdeš se mnou?"

„Nejspíš jdeme stejným směrem, nemyslíš? Jdeš na jazykovku a já taky. Kvůli tomu, co jsem včera udělal se mnou chce otec mluvit," udělá si z ruky pistol a přiloží si ji ke spánku. Chápavě přikývnu.

„Proč jsi to vlastně udělal?" prolomím mezi námi trapné ticho a on se uchechtne. Přeci jenom jsou si ti dva v něčem podobní.

„Jenom tak," pokrčí rameny jako by nic.

„To vážně?" zmateně zamrkám, „ale vždyť….” odmlčím se na chvíli, když kolem nás projde několik holek otáčejícího se na toho pohledného asiata vedle mě, „musíš proto mít přece nějaký důvod,” přeruším ho z jeho balení kolemjdoucích svým pohledem.

„Žádný není. Ty bys to měla jako budoucí psycholožka vědět," ušklíbne se a já nakloním hlavu tázavě na stranu. Odkud to ví? Na naší škole je hned několik oborů a on si tipne ten můj správně? Nemožné. „Tipl jsem si správně? To je super. Zrovna nějakou sháním." Zaraženě na něj hledím. Tohle náhoda určitě není, rozhodně si mě proklepl. Zdá se, že jejich rodinka je plná divných chlapů.

„Tak si zajdi za někým, kdo má mnohem více zkušeností," zamračím se a zrychlím, ale on se nenechá odbýt a hned mě doběhne.

„Chci tebe. Jsi možná stejně stará jako já, takže mi budeš rozumět líp než kdejaká stará babka. A taky budu tvůj pokusný králík, dobrý ne. Kolik, že ti je?"

Beru to zpátky. Ti dva jsou opravdu stejní, „dvaadvacet a na tohle se ženy neptá," pokárám ho a on protočí pobaveně očima.

„Mně taky, takže jsme si kvit. Tady je adresa," podá mi papírek, na kterém je napsaná ulice kde bydlí a číslo domu. On si to snad plánoval předem.

„Ale já jsem neřekla-"

„Budu se na tebe těšit. Jestli chceš, klidně pro tebe dojedu," zastavíme se před budovou jazykové školy, před kterou stojí černá motorka. Dongmyeong neudělá nic jiného než na ni nasedne.

„Ne, to je dobrý," nasucho polknu a papírek s adresou si schovám do kapsy.

„Jak ti mám říkat červenko?" pobaveně mě sleduje a já začnu věnovat pozornost zase jemu.

„Maya..." povzdechnu si, „jsem Maya, ale stačí May," s úsměvem přikývne a nasadí si helmu.

„Dneska večer teda u mě, když mi nebudeš chtít pomáhat tak si můžeme zahrát nějaké hry. Navíc si myslím, že ti to dost pomůže, protože potřebuješ víc praxí. Budeš skvělá psycholožka," mrkne na mě a nastartuje. O krok ucouvnu, kdyby mu náhodou něco nevyšlo. On mi mezitím, ještě se zamáváním, zmizí z dohledu.

Nikdy jsem neměla ráda motorky, pro mě to jsou nebezpečná vozidla, která by neměla existovat. A lidé je přesto zbožňují. Jsem přesný opak těchto bláznů. Díky bohu.

***

„Počkej znovu," zastaví mě ve vypravování dnešního dne Nagisa, „šla jsi pro Laylu, ale s bráchou toho asiata, chápu to správně?" pomalu přikývnu na souhlas, „a teď se rveš zase do svého oblíbeného roláku, protože za pár minut půjdeš hledat jeho dům a budeš u něj. Cože? Odkdy děláš taková rozhodnutí? Kotori, ty se nezdáš," zazubí se má černovlasá kamarádka a já se plácnu do čela.

„Jdu si s ním promluvit jenom jako psycholog, nic víc, "prohlédnu se v zrcadle.

„Jenže ty ještě nejsi psycholog. Nepřijde ti divné, že o pomoc spíš žádá tebe než nějakého odborníka?" ušklíbne se a já se na ni zoufale otočím.

„Víš, že ani ne? Většina lidí chodí spíš za mnou než za odborníky a nedivím se jim. V dnešní době nenajdeš skoro žádného dobrého, jenom ty co z tebe chtějí vyždímat peníze."

„To je pravda, ale i tak. Budeš u něj doma. Budete tam sami."

„Nagi!" zrudnu „něco takového říkat prostě nemůžeš."

„A proč ne? Mám pravdu, že?" zazubí se, „budete tam sami. Jenom ty a on."

„Ber to jenom jako návštěvu nebo takové menší praxe. Nic jako rande nebo na co to proboha myslíš to vážně není," zkřížím ruce na hrudi a ona se uchechtne.

„Praxe s bratrem krasavce, který je vzhledem k okolnostem taky dost k sežrání," zazubí se zatímco já si zoufale povzdechnu.

„Je to jenom na jeden večer."

„Kdybys věděla kolik věcí se za jeden večer může stát," mávne nade mnou rukou a zvedne se ze židle, „ale v tomhle nepůjdeš, obleč si aspoň to tričko s výstřihem."

„Jsi normální?" překvapeně zamrkám, „nechci ho sbalit, chci mu pomoct. Vypadá, že to potřebuje. Je totiž úplně mimo,” vzpomenu si na všechny konverzace, které jsme spolu vedli a zašklebím se. Ani jedna z nich nebyla normální. Takže někdo jako on opravdu tu odbornou pomoc potřebuje, i když já mám od odborníka dost daleko.

„To ty taky. Kdy jsi naposledy mluvila s klukem, který se ti líbil? Ano, mlčíš správně, takže teď vstaň a obleč si něco normálního."

„Ale tohle je normální," zakňučím zoufale a ona mě probodne pohledem. Ze skříně si vytáhnu černé tričko s krátkým rukávem a větším výstřihem jak si Nagi přála. Přes to si ale přehodím mikinu, abych tam cestou nezrmzla. Vyjdu z pokoj a má spolubydlící mě opět seřve.

„Takhle ne! Dej to dolů, bože," zoufale ke mně dojde a mikinu mi sundá. Spokojeně se usměje až ve chvíli kdy uvidí, co mám pod ní.

„Bude mi zima, to nemyslíš vážně."

„May, tobě není nikdy zima. Ani když jdeš v nátělníku v té největší kose," ušklíbne se a já jí dám za pravdu. Po jejím usilovném přemlouvání si nechám nakonec mikinu doma a přes tričko si přehodím jenom šedý kabát. Vyjdu z bytu a vytáhnu si papírek od Dongmyeonga. S Nagi se ani nestihnu rozloučit, protože začne s někým telefonovat. Že by ctitel na drátě? Nad tou myšlenkou se tiše zasměju a do map na mém telefonu si napíšu adresu domu, kde se mám se svým"pacientem" sejít. Není to daleko. Možná tak dvacet minut cesty. Skvělé. Stíhám to do té doby než bude úplná tma a pořádný mráz.

***

„Bydlí v domečku," usměju se a ihned si ho prohlédnu. Zahrada vypadá udržovaně a dům taky. Chvíli váhám, ale nakonec se vydám kupředu a otevřu branku, kterou se dostanu ke hlavním dřevěným dveřím. Co když mi otevře jejich táta? Nerada bych se s ním viděla. Úplně jsem totiž zapomněla, že by tu mohl být. Chystám se zaklepat, ale dveře se otevřou dřív než jsem plánovala a v nich nestojí nikdo jiný než Doyoung, který mě sleduje stejně překvapeným zvýrazněn jako já jeho.

„May, co tady děláš?" odváží se konečně promluvit mezitím co já se snažím najít ta správná slova. Můj pohled spadne k jeho ruce, ve které drží pytel s odpadky a následně je položí vedle dveří.

„Já..." nasucho polknu, „Je tu tvůj brácha?" nervózně se poškrábu ve vlasech.

„Dongmyeong?" nechápavě na mě kouká a pak jenom nesouhlasně přikývne. Jakto myslí, že ne? „Je někde s kamarády venku a otec přijede až zítra v poledne. Má důležité jednání. Ano, přes večer. Ještě nějaké otázky?"

Jak ví, na co jsem se chtěla zeptat? Ten chlap mě nepřestane snad nikdy děsit... „Měla bych jít," ukážu na cestu za sebou a udělám krok vzad. Byl to špatný nápad sem jít. Vůbec jsem toho kluka neměla poslouchat.

„Vždyť jsi teď dorazila, byla by to škoda. Nechceš aspoň kakao nebo čokoládu? Musí ti být zima. Jestli jsi šla za Dongim, můžeš na něj počkat uvnitř. Jsem si jistý, že tak za půl hodiny dorazí," pousměje se a až teď mi dojde jak moc mu to v domácím oblečení sluší. Na sobě má obyčejné bílé tričko a volné šedé tepláky. Je opravdu neodolatelný. KOTORI OKAMŽITĚ TYHLE MYŠLENKY ZAŽEŇ. Zatřepu hlavou a snažím se přijít na co nejrychlejší výmluvu.

„Myslím, že to není dobrý nápad..."

„Bojíš se mě?" nadzvedne tázavě obočí a já vykulím oči. Čeho bych se měla jako bát? A proč zrovna jeho? Je to snad vrah? Jediný člověk, kterého se momentálně bojím jsem já sama, protože tyhle myšlenky, které se mi honí hlavou nejsou v pořádku. A už vůbec není v pořádku, že tu stojím před chlapem, který je do mě zřejmě zblázněný, s výstřihem, který mi vybrala má drahá kamarádka a který je prozatím schovaný pod kabátem, klepu se tady před ním zimou, on tu stojí ve volném oblečení s rozcuchanými vlasy, které mu při každém poryvu větru spadnou do obličeje a moje hlava při každé té chvilce, kdy na mě přes ně nevidí, začne křičet jak moc roztomilý vlastně je.

„Ne, to ne," snažím se říct něco dalšího, ale on mi skočí do řeči.

„Vyhýbáš se mi nebo se o to aspoň snažíš a mně se to nelíbi," přikývne nesouhlasně a zkříží ruce na hrudi. Opře se o futra vedle sebe a celou si mě prohlíží. Je to frustrující, proč to dělá? „chci jenom znát důvod, proč. Udělal jsem ti něco? Nemyslím si to totiž..." sklopím pohled, kdyby mi náhodou dokázal přečíst myšlenky jen při pohledu do mých očí. Je mi jasný, že něco takového neumí, ale začínám mít pocit, že na tomhle světě je možné absolutně cokoliv. „A navíc nechci, abys tam stála takhle. Takže pojď dovnitř nebo tě tam dotáhnu násilím,” zvednu k němu zrak.

„To má být vyhrožování?" ušklíbnu se a on udělá to samé.

„Můžeš to tak brát, ale věř mi, že já svůj slib splním. Máš na to tři sekundy," prohlásí a odtáhne se od futer. Začne odpočítávat a i když z představy jeho doteku šílím, raději se dostanu dovnitř sama, protože vím, že by to nemuselo dopadnout dobře.

„Vidíš jak to jde," uchechtne se a pomůže mi sundat kabát. Ihned začnu litovat toho, jaké oblečení mám na sobě. Nejistě se otočím čelem k němu a on se k mému překvapení nedívá tam, kam jsem si myslela, že se bude dívat. Celou si mě totiž sjíždí ustaraným pohledem. Vypadám jako adept na psychiatrickou léčebnu nebo co?

„Nebyla ti v tomhle zima? Udělám ti kakao nebo bys raději tu čokoládu? Čaj mám ale v nabídce taky" vydá se do kuchyně a volá za sebou. Stále zmatená stojím na bílé vymalované chodbě a když se konečně vzpamatuju, začnu si zout boty.

„Asi kakao," zavolám nazpět a jdu pomalým krokem do kuchyně, přes obývací pokoj. Rozhlížím se všude kolem. V obýváku mají velkou rodinnou fotografii visící na zdi nad černou pohovkou. Při pohledu na malého Doyounga a jeho ještě menšího brášku se musím pousmát. Hned vedle vchodu do této místnosti jsou velké dřevěné schody vedoucí do dalšího patra. Dojdu za Doyoungem do obrovské kuchyně, kde je  velký stůl, pro čtyři lidi a kuchyňský pult, přes který se ke mně černovlásek naklání.

„Moc tu nejsme, proto tu skoro nic není. Dongmyeong tráví většinu času venku, otec ve škole a já bydlím v Koreji," podívá se na mě.

„I tak je to tu hezké," pousměju se a on mi to oplatí.

„Posaď se na gauč, donesu ti deku ať nepromrzneš," vytahuje z šuplíku lžíci a já se podívám směrem, na který ukazoval předtím. Do obýváku, kde stojí před černou pohovkou velká televize. Opatrně si na ni sednu a opět se rozhlížím kolem. Na menším stole přede mnou stojí fotka pana Kanga, ženy, která stojí s úsměvem vedle něj a dvou malých dětí, které se dívají naprosto stejně jako ona. Hned mi dojde, že to jsou Dongmyeong, Doyoung a jejich máma.

„Je krásná," šeptnu při prohlížení fotografie a hned na to sebou cuknu, když přede mě Doyoung postaví červený hrníček s kakaem.

„To je," vezme zarámovanou fotografii s úsměvem na rtech a postaví ji na menší skříňku vedle televize. Poděkuju mu za pití a on mě ještě stihne zakrýt šedou dekou.

„Nebylo to třeba, stejně za chvíli odejdu," nervózně se usměju a on se posadí vedle mě. Kousek se od něj odsunu a dívám se tiše před sebe. Vážně teď sedím v domě chlapa, kterého sotva znám a ještě jsem si nedávno myslela, že by mě dokázal zabít? Jak se tohle všechno tak rychle stalo? Kdybych se o tomhle zmínila mému mladšímu já, tak se mi vysměje a ještě mi vlepí pár facek, abych se vzpamatovala.

„Chceš se na něco podívat?" prolomí mezi námi to hrobové ticho a nejistě se na mě koukne. „Zrovna teď dávali jeden dobrý horor, který jsem ještě neviděl. Vlastně to byl jenom první díl."

„Jaký horor?" vyzvídám. Naposledy jsem se na nějaký dívala s Nagi a ještě jsem neviděla kluka, který by se jich nebál, protože většina mých klučičích přátel se na něco takového odmítá dívat. Nejprve se hrdě tváří jak se vůbec nebojí a potom celý film jenom piští a bojí se jít i na ten blbý záchod po tmě. I za světla.

„Sestra se to jmenuje, pokud si pamatuji správně," uchechtne se a já se rozzářím.

„To by bylo skvělé! Taky jsem viděla první díl. Na ten druhý jsme chtěly jít s Nagi do kina, ale nevyšlo nám to..." vzpomínám na ty časy, kdy jsem chodila pravidelně každý měsíc do kina a se svou kamarádkou jsme sledovaly při každé přespávačce horory až do rána. „Potom na to už ale nebylo tolik času," pokrčím rameny a Doyoung chápavě přikývne.

„Takže to mám pustit?"

„No jasně!" chvíli na mě nejistě hledí než si všimne jak velkou radost z toho mám, takže horor nakonec pustí a my se oba dva zahledíme na obrazovku. Mezitím co se díváme jsem stihla dopít kakao a už mi není taková zima jako předtím. Doyoung se u hororu samozřejmě několikrát lekl a pokaždé co tomu tak bylo, jsem se začala hlasitě smát, zatímco on se mě snažil přemluvit, že se jenom otřepal. Ale mě neoklame. Vím, že se bojí. Je to chlap. Jakmile film skončí, unaveně se protáhnu a podívám se na hodiny. Devět večer. Jsem zvyklá vydržet vzhůru i dýl, tak proč zrovna dneska usínám už tak brzo? Možná je to tím, že jsem ten film už viděla a nebylo to tak záživné jako napoprvé. Ale i tak nevidím žádný důvod k tomu být unavená už teď, když mám před sebou ještě několik hodin do půlnoci.

„Kdy, že má přijít tvůj brácha?" zeptám se Doyounga už v polospánku, ale on jen pokrčí rameny.

„Nepsal mi to, ale možná stihneme ještě jeden horor. Co ty na to?" podívá se na mě a já pomalu přikývnu. Jenom doufám, že tady neusnu. I když o tom trochu pochybuju, protože Doyoungovi výkřiky u Sestry mě probudily dostatečně. A pokud to bude něco, co jsem neviděla a bude mě to bavit, tak vydržím vzhůru určitě i do rána. Za žádnou cenu tady nesmím usnout.

„Jaký máš na mysli?"

„Co takhle poslední díl Saw? Pár jsem jich viděl, ale ten poslední je prý fakt boží."

„Tak jo," pomalu přikývnu, i když jsem viděla jenom první dva díly. Ani vlastně nevím na co přesně jsem kývla, protože se mi začíná klížit před očima a hlava mi padá na stranu od Doyounga. Odkašlu si a hned se posadím zase rovně, jenže to mi moc dlouho nevydrží. Snažím se, abych při nejhorším spadla dozadu, jenže si moje hlava dělá co chce a já skončím pohodlně na pravé straně. Že by na polštáři? Jo, to by sedělo. Dokud mi nedojde, že je to rameno Doyounga, když ucítím pohnutí. Chvíli ve svém polospánku přemýšlím, jestli se mám okamžitě posadit, protože by mu to mohlo být nepříjemné, ale kdyby přeci jen, určitě by mi to dal vědět. Anebo jestli se mám posadit, několikrát se profackovat a odejít domů. To se mi zamlouvá víc, ale nemyslím si, že se dokážu posadit. Sotva udržím svoje oči otevřené. Takže se nakonec rozhodnu nechat oči chvíli zavřené a až budu odpočatá, tak je otevřu, vstanu a odejdu. To zní jako rozumný plán. Ale stejně by ode mě bylo ještě rozumnější do tohoto domu ani nevstoupit, nic takového by se potom nestalo.

Jenže místo toho, abych se za pár minut probudila, propadnu do říše snů. A v tu chvíli je mi  úplně ukradené, kde a na čem spím, protože jediné co teď chci ze všeho nejvíc je, se pořádně vyspat.

14.9.2023

______

Tady máte obrázek Dongmyeonga, abyste viděli jak náš roztomilý miláček vypadá. No nejste nadšení, že tohle těm dvěma zařídil? Kdo ví jak to všechno vlastně ještě bude a co bude s Dongim až ho May uvidí, anebo co se přes večer stane- chci říct...UZIVEJTE ZBYTEK DNE ILY