„May, takhle jít nemůžeš jenom se na sebe podívej," zakňučí Nagi když uvidí moje rudé vlasy lítající do všech stran. Zmateně zamrkám.

„Co je s nimi? Vždyť to spadne jako vždycky," mávnu nad tím rukou a ona nafoukne tváře.

„Jenže dneska jdeme na ples, ne do školy na dvě hodiny. Sedni si," přikáže mi a ukáže na židli před sebou. Na sobě má už své černé upnuté šaty a do vlasů si dala pár sponek a třpytek. Je krásná. Má talent jako její máma. Taky dokáže udělat z ptačího hnízda čiré umění. A to nemluvě o jejich očních stínech. Má je do šedé až černé barvy s dlouhými linkami a její tmavě červená rtěnka tomu všemu dodává šmrnc.

„Nagi, to opravdu není nutné," nervózně se usměju a sklopím pohled do klína. Začnu si hrát se svými rudými šaty, které mám už dávno oblečené na sobě. Vždycky ji moje vlasy lezly krkem, ale copak já můžu za to, že preferují létat než volně viset?

„May, nezajímá mě to. Musíme s tebou něco udělat a navíc jsi si jistá, že nechceš ty moje rudé stíny?" nadzvedne tázavě obočí a já spěšně přikývnu nesouhlasně. Naposledy jsem vypadala jako klaun, nechci aby to tak zase dopadlo, „no dobře," pokrčí rameny a začne mi vlasy natáčet.

„Budu vypadat jako idiot," zamumlám a zkřížím naštvaně ruce na prsou.

„Ne, když tě upravuju já moje milá," ušklíbne se má kamarádka a doslova se vyžívá v hraní si s mými vlasy.

Po necelé hodině si můžu konečně prokřupnout ztuhlá záda a prohlédnout se v zrcadle. Aniž by se Nagisa podívala, vlasy si ještě rychle protřepu a spokojeně se usměju. Lepší je když jsou více do všech stran, nesnáším je do jednoho směru.

„Můžeme jít," nevinně se na svou kamarádku kouknu a ta mě začne po bytě nahánět na černých podpatcích a se stejně barevnou kabelkou v ruce. Začnu se hlasitě smát, dokud nás nepřeruší zvonek oznamující, že už jsou dole Layla s Bernym a čekají na nás.

„Ty sis to prostě nemohla nechat, že?" zavrčí na mě Nagisa a jde pomalým krokem ven za našimi přáteli. Já ji hned po tom, co zamknu byt, následuji.

„Sluší vám to ženy moje," skočí nám kolem krku Berny a obě se začneme s Nagi smát.

„Jo, jste pěkné," ušklíbne se Layla a já ji sjedu pohledem. Fialové šaty jí opravdu sluší. A díky jejím zrzavým vlasům, které má rozpuštěné, můžu taky s jistotou říct, že na plese bude hvězdou ona a všichni kluci na ni budou moct jenom oči nechat.

„Vždyť ty taky," řeknu své kamarádce a na tváři se jí objeví menší náznak úsměvu. Když se od sebe s Bernym odtáhneme, konečně si ho můžu taky prohlédnout. A musím přiznat, že v tom obchodě nám říkal pravdu. Jeho černý oblek mu vážně sluší a já vím, že i on bude na plese zářit a studentky budou šílet.

„Můžeme vyrazit?" zeptá se s úsměvem Berny. Nejistě se na sebe s Nagi podíváme a pak nakonec i s Laylou přikývneme. Takže nám nezbývá nic jiného než se vydat společně do školy.

„Jakto, že o vašem plesu slyším poprvé?" podívá se na nás Layla a já si povzdechnu. „Berny mi říkal, že se koná pořád, ale já o něm vím až teď. Proč mi něco takového proboha tajíte?"

„Ano, opakují se každý týden v pátek, akorát dnes je v pondělí," pokrčím rameny, „nechodíme tam," podívám se na Nagisu, která pomalu přikývne. „Koneckonců, co bychom tam měly dělat? Není tam nic," uchechtnu se.

„Jít za zábavou. My nic takového na škole nemáme, máte štěstí tak byste toho měly využít," mykne rameny a chytí si šaty, když se zastavíme před budovou školy, ze které se line hlasitá hudba.

„Připravené?" otočí se na nás Berny, který se chystá otevřít dveře. Layla pomalu přikývne a my s Nagi později také. Chytím svou nejlepší kamarádku za ruku, aby nebyla tolik nervní. Nebo to spíše uklidňuji samu sebe?

Berny otevře dřevěné dveře vedoucí do sálu a na nás se otočí hned několik lidí. Nabídne Layle rámě, ale ta ho odmítne, tak si jenom povzdechne, než ho za loket s úsměvem chytím já. Naše zrzavá kamarádka se rozhodne jít před námi, takže to vypadá, že se lidé dívají spíše na ni, i když moc dobře víme, že největší oblíbenec tu je Berny.

„Půjdu za svou spolusedící nehledejte mě," zamává nám Layla, která hned zmizí mezi několika lidmi. Zmateně zamrkám.

„Myslel jsem, že tu budeme spolu," podívá se na mě Berny a já pokrčím rameny.

„Víš, že musí být vždycky něco extra. Bude to tu fajn," usměju se na ně nervózně a Nagi pomalu přikývne. Mezitím co sledujeme mizící Laylu nám před očima se stíhám rozhlížet ještě kolem sebe. S několika lidmi navážu oční kontakt a oni se hned na to začnou smát. Vypadám snad vážně jako šašek? Co je na mně tak směšného? Raději sklopím zrak a neodvažuju se ho znovu zvednout. Jen do té doby než promluví můj kamarád.

„Dlužíš mi drink, pamatuješ si to doufám ještě," Berny se ode mě odtáhne a ukáže výhružně na Nagisu, která se začne smát.

„Jak bych na to mohla zapomenout? Mám o tom dokonce i noční můry," ušklíbne se a oba dva se podívají na mě, „počkáš tady chvíli? Jenom si zajdeme pro něco... Pořádnýho," uchechtne se a já pomalu přikývnu. Přeci jenom jsem zvyklá být někde sama. Takže mi čekání pár minut na své přátele určitě neublíží. Rozhlédnu se kolem a spatřím stůl s občerstvením.

„Zajdu si pro punč, kdyžtak mě najdete tam," oznámím jim dřív než se rozejdeme do různých stran. Pořád ještě nesvá a hlavně nervózní z mnoho lidí dojdu ke stolu s občerstvením a pousměju se nad punčem, u kterého překvapivě nikdo nestojí. Naposledy jsem tohle pila když jsem byla mladší na rozsvěcování vánočního stromečku v mém rodném městě. Ráda na ten den vzpomínám, byla to zábava.

„Jdeš dneska za princeznu?" otočím se za známým hlasem a ztuhnu. Už zase on, že mě to ještě pořád překvapuje.

„Co tu děláš... Vaše škola tyhle plesy neplánuje," podezřele si ho sjedu pohledem, ale pak se musím pousmát. V obleku vypadá mnohem líp než v tom jeho černém tričku a šedé mikině. Měl by ho nosit častěji. Pane Bože, ještě jsem se ani nenapila a už přemýšlím o věcech, o kterých bych neměla. Mayuno, vzpamatuj se!

„To sice ne, ale můj otec je přece učitel, nebo jsi snad zapomněla?" pobaveně mě sleduje. Jako vždy.

„Ne, to se neboj. Stejně tak jako jsem nezapomněla, že nemá rád, když se bavíš s nějakými holkami, hlavně se mnou," naliju si punč a na jeden nádech ho vypiju. Měla jsem si zajít taky pro něco pořádného jako Nagisa a Berny. Proč jsem vlastně nešla s nimi? Kdybych to udělala nepotkala bych Doyounga. To by bylo fajn, ne?

„Jo to je fakt," nervózně se poškrábe v nagelovaných vlasech. Nepovídej, on dokáže být i nervní. Ze mě? Že jsem si toho dřív nevšimla....„Pojďme odtud."

„Cože?" zeptám se až moc nahlas, takže si rukou zacpu pusu. Jak jako odtud? Kam má v plánu jít? A co Berny s Nagi? Budou mě hledat, nemůžu odejít...Vyděšeně se rozhlédnu kolem sebe, jestli mě čirou náhodou někdo neslyšel a nesleduje mě. I když mám pocit, že všechny oči visí na mně už od doby, co jsme sem přišli. Je to nepříjemné.

„Myslím jenom na zahradu. K fontáně, vždyť víš," dá si ruce do kapes svých černých kalhot a já pomalu přikývnu. Nervózně se rozhlédnu kolem, jestli nás nevidí nikdo z mých přátel, anebo jeho táta. Až potom se odvážím vykročit za Doyoungem na zahradu školy. Přesto však v mé mysli převládá strach, jak z názorů druhých, tak z něj. Pořád ho neznám natolik, abych s ním byla někde o samotě. Co když nás někdo viděl? Třeba ty kačeny z jazykovky. Nebo co když nás naopak nikdo neviděl a on mě tady na zahradě zahrabe do země zaživa?

„Nikdo tu není," šeptnu když vyjdeme ven a rukama si obejmu paže. Je chladněji než když jsme sem přicházeli. Takže ideální počasí na pohřbívání.

„Jo, proto jsem sem chtěl jít," podívá se na mě s menším úsměvem a posadí se na fontánu. Nejistě na něj kouknu a on mě zase pobaveně sleduje. Chtěl být tady z toho důvodu, aby mi něco udělal, anebo taky nemá rád lidi? Tajně doufám, že je to ta druhá věc.

„Snad se mě nebojíš.”

„Já? Nikdy,” hned se posadím vedle něj a nasucho polknu. Už je to doba co jsem byla někde s nějakým klukem - nepočítám Bernyho - o samotě. A ještě k tomu s někým, koho sotva znám.

„Předtím jsi mi neodpověděla na otázku."

„Na jakou?" zmateně se na něj podívám.

„Kde máš svého prince?" sjede si mě pohledem.

„Na tohle ses mě neptal," zašklebím se, „to bych si pamatovala."

„Opravdu?" předstírá přemýšlení se zakloněnou hlavou a pak se podívá zase zpátky na mě s úsměvem na rtech. Je možný, že mi buší srdce jen z jeho úsměvu? Protože právě to se teď děje. „V tom případě jsem si to musel splést s tím, jak moc ti to sluší. Jsi krásná."

Právě teď jsem naštvaná na lampy nad námi, které nás osvěcují. Musím být rudá až za ušima.  Proč mi tohle pořád říká?

„D-děkuju?" nervózně se usměju, i když se snažím, aby to tak nevypadalo, „i tobě to sluší," řeknu skoro neslyšně a odvrátím pohled.

„To je snad poprvé co jsi mi řekla něco hezkého. Musím si to zapsat," uchechtne se a já se na něj zase podívám.

„Zapsat? Zapisuješ si, když ti někdo řekne něco hezkého?" ušklíbnu se a představa nad tím, že by měl opravdu deníček s tím, co mu kdo řekne mě nutí se zasmát. Možná je i růžový s jednorožci a třpytkami všude kolem. Ale přejde mě to hned co mi dojde, že je možná černý a v něm si zapisuje jména všech obětí.

„Ne to ne, ale od tebe si zapíšu klidně všechno když bude třeba."

„Zníš jako Stalker," protočím nad ním pobaveně očima.

„Možná jsem," nejistě na něj kouknu a odsunu se do dostatečný vzdálenosti, aby na mě nemohl dosáhnout. V tu chvíli se začne hlasitě smát. „dělám si legraci, nesmíš to všechno brát tak vážně."

„Já to neberu vážně. Já jenom. Hej!" naštvaně ho sleduji jak vedle mě umírá smíchy. Co je na tom tak vtipného?

„Měla ses vidět, ach jo," utírá si slzy a pobaveně mě sleduje, „opravdu jsi skvělá."

„Kdyby tě takhle viděla tvoje máma určitě by šťastná nebyla. Směješ se holce za to, že ji malém trefil infarkt a to nemluvě o tom, že ses jí ptal na věk," odfrknu si uraženě a úsměv ze rtů mu spadne. Jenom zakloní hlavu a po chvíli to udělám i já. Naskytne se mi pohled na nebe plné zářících hvězd. Je to krása. Tentokrát se mi podaří najít i velký vůz.

„Byla by právě že šťastná. Přála by si, abych se takhle smál. Vím to," podívá se na mě a já mu pohled oplatím.

„Mám se jí zeptat jaký názor by na to měla?" ušklíbnu se.

„Můžeš to zkusit, ale asi ti neodpoví. Jenom se bude dívat, stejně tak jako teď," zmateně na něj kouknu než mi dojde, kde jeho pohled většinu času téhle konverzace visí. Na nebi. Provinile na něj kouknu.

„Doyoungu, já.." odmlčím se a zkousnu si ret dřív než ze mě vypadne další hloupost. Co mu mám jako teď říct? To ode mě bylo hnusný... „Moc se omlouvám, nevěděla jsem, že...Mrzí mě to, neměla jsem s tím začínat. Moc se ti omlouvám!" povím spěšně.

„Hele, klid. Už je to delší dobu a navíc," pomalu se postaví, „nevěděla jsi to. Počkej tady, hned budu zpátky," řekne a s rukama v kapsách se vydá zpět do budovy.

Jsem to ale kráva. Jak jsem tohle mohla říct? To snad nemyslíš vážně Kotori. Jeho máma žije nahoře mezi hvězdami společně s většinou tvých přátel a ty řekneš tohle? Není to v pořádku a nebude. Vím jaký to je pocit a jak moc to bolí. Jsem hloupá. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se už nevrátil.

Zoufale si schovám obličej do dlaní a povzdechnu si. Cuknu sebou jakmile se mých ramen dotkne látka nějakého oblečení. Odtáhnu se od svých rukou a podívám se na zdroj. Mám kolem svých ramen černé sako a ne jen tak ledajaké. Patří Doyoungovi.

„Proč," nechápavě na něj hledím do doby než se posadí zpět vedle mě.

„Už je chladno a nemyslím si, že bys tu měla sedět takhle bez nějakého přehozu. Vsadím se, že ti byla zima," natáhne se po mojí ruce, kterou lehce stiskne a já ji rychle vyškubnu z jeho sevření. Ráda bych takhle zůstala déle, ale přestává se mi to líbit. O co mu pořád jde?

„Jak jsem říkal, byla ti zima," zmateně zamrkám a on kývne k mým dlaním, „ máš je úplně ledové."

„Nebyla, mám to z nervů," trochu se od něj odsunu a on se uchechtne. Co je vtipného tentokrát?

„Takže jsi ze mě nervní?" ušklíbne se a já opět zrudnu. A dost! Je na čase mu něco říct. Otevřu rty, abych ho odpálkovala, ale naše pozornost se přesune k bráně, kterou přeskakuje kluk asijského původu a vzhledově asi stejného věku jako já. Má tmavě hnědé vlasy, v nose piercing a na sobě stejně černé sako jako má Doyoung. V životě jsem ho na naší škole neviděla, dokonce ani u Layly.

„Co tu děláš?" zavrčí Doyoung a vraždí kluka před námi pohledem. Znají se?

„Nemůžu snad? Před školou mám motorku, takže kdybys byl na mol můžu tě odvézt," pošle Doyoungovi vzdušnou pusu a ten jenom zavrčí.

„Nemyslím si, že tě bude chtít táta vidět."

„Vidí mě každý ráno a jeho kecy mě opravdu nezajímají," zamručí a jeho zrak se přesune na mě, „helemese, nová oběť? Zdravím, krásko. Já jsem Dongmyeong, mladší brácha tady tohoto podivína. Doufám, že se o tebe Younginek postaral dobře." zazubí se na svého bratra a natáhne ke mně ruku. Díky tomu si ho můžu více prohlédnout. Nevypadají vůbec stejně a už vůbec jako bratři. Myslím si, že věk jsem si tipla správně, ale nejsem si tím jistá. Chystám se mu potřást rukou, ale on mě místo toho poplácá po hlavě. Zmateně zamrkám. Co to má ksakru znamenat?

„Co si myslíš, že děláš?" zavraždím ho pohledem.

„Dobře promiň, nezabíjej mě," dá ruce do obranného gesta a běží do budovy školy, „ještě se uvidíme, mějte se hrdličky!" zamává nám na rozloučenou a zaleze dovnitř.

„Můj bratr," povzdechne si zoufale Doyoung, „promiň, že jsi ho musela poznat takhle."

„To je v pohodě...Myslela jsem, že si budete více... Podobní. Jste úplně jiní. Narozdíl od něj jsi víc...Klidný?"

„To mám brát jako kompliment?" ušklíbne se a já pomalu přikývnu.

„Nejspíš jo," poškrábu se ve vlasech a on pomalu vstane. „Nezapomeň si to zase zapsat,” zazubím se a on jen protočí pobaveně svýma oříškovýma očima.

„Půjdeme už dovnitř, co ty na to?" chvíli váhám, ale nakonec vstanu taky a jdeme společně do budovy školy. Ovšem toho začneme ihned litovat, když se Dongmyeong začne ozývat z repráků.

„Co se to," zmateně zamrkám a sleduju lidi kolem. Všichni jásají nad neznámým člověkem na pódiu a pan Kang se snaží svého syna dostat dolů. Podívám se na Doyounga stojícího vedle mě s omluvným pohledem.

„Musím jít, promiň," šeptne a odběhne za svou rodinou. Mě si mezitím najde opilý Berny s Nagisou za zády.

„Půjdu ho doprovodit domů, takže se uvidíme později. Promiň," provinile na mě koukne a já pomalu přikývnu.

„To je v pohodě, hlavně ho dostaň domů v pořádku. Kdyby něco, volej. Já jdu hledat Laylu, jestli nevypadá stejně," Nagisa přikývne na souhlas a s Bernym odejde ze školy. Jsem ráda, že byla má kamarádka zaneprázdněna více s Bernym než hledáním mě. Bylo by totiž dost možný, že by hru na hledání své spolubydlící prohrála.

Hledám v sále Laylu, ale je to marné. Je tu hromada lidí a vsadím se, že zrovna ona bude stát někde vepředu u pódia, aby se podívala na rodinku asiatů jak spolu zápasí. S povzdechem se posadím na lavičku na chodbě a sundám si z ramen Doyoungovo sako. Podívám se nejistě kolem sebe a nenápadně si k němu přičichnu. Tak krásně voní! Kdybych ho obejmula vonělo by to líp? Rychle tyhle myšlenky zaženu a zatřepu hlavou. Nad čím to ksakru přemýšlím?! Já nejsem normální.

„Určitě mě pozve na rande. Mluvili jsme spolu, poprvé. Bylo roztomilé jak se snažil panu Kangovi pomáhat s tím klukem dolů. Nebýt mě, určitě by to nezvládli sami," uslyším hlas Layly, za kterým se ihned otočím. Zmateně zamrkám. Baví se s holkami, které se jí dřív vysmívaly. Uniklo mi snad něco? Vzhledem k tomu co jim říká a s jakým pohledem se ony dívají na ni a ona zpětně jde jenom o vychloubání. Ještě že tak. Spadne mi kámen ze srdce když si uvědomím, že to není tak, jak jsem si myslela. Přesto mě ale znepokojují slova, která jí vycházejí z úst.

„Jasně, že vám dám vědět, mějte se!" rozloučí se s nimi má bývalá spolužačka a vyjde z budovy školy. Sama. Aniž by se podívala jestli tu jsme. Možná si myslela, že jsme odešli už dávno, anebo potkala Bernyho s Nagi a všechno jí řekli. Znova se podívám na sako v rukách. Opravdu spolu půjdou na rande? Ta představa mě trochu ničí. To už by mě nemohl dál otravovat, protože přednost by měla Layla přede mnou. Jako vždycky. Vždyť je to vlastně dobrá zpráva, ne? Aspoň bych se ho zbavila. Na co to zase myslím? Jsme jenom přátelé. A opravdu jsme? Sotva se známe.

Z myšlenek mě vytrhne několik korejských vět. Podívám se směrem odkud vycházejí a vidím Dongmyeonga s panem Kangem jak se na něj věší. Před nimi pak stojí Doyoung a všechny tyhle věty schytává do obličeje. Vyslouží si taky pár pohledů od ostatních studentů. Někteří dokonce Dongmyeongovi tleskají za to, co předvedl na pódiu. Mně je těch dvou líto.

Chvíli se na rodinku Kang tiše dívám než Doyoungův bratr a jeho otec zmizí z budovy. Mezitím se on vydá mým směrem. Uvidí mě? Mám na něj promluvit nebo mu zamávat? Jak bude reagovat?

„May," zmateně zamrká, když mě spatří sedět na lavičce. Bleskově si beze slov stoupnu s jeho sakem v rukou, „co tu ještě děláš?"

„Tohle ti vracím," natáhnu k němu ruce a on se uchechtne.

„To jsi nemusela. Bude ti zima až půjdeme domů," natisknu ruce se sakem na jeho hruď a tím ho přinutím si oblečení vzít. Úsměv mu ze rtů zmizí.

„Mám kabát, nepotřebuju to," zalžu mu a vydám se k hlavnímu vchodu. Doyoung mě stihne doběhnout.

„Zajdu ti pro něj, kde ho máš?" rozhlíží se kolem, jako by ho snad mohl najít mezi těmi obrazy na zdech. Zoufale se na něj podívám. Nekaž mi prosím plány...

„Chci jít dneska domů sama. Víš, kde bydlím. Mám to opravdu jenom kousek, vlastně za rohem a nic se mi stát nemůže," chystá se mi něco říct a tak otevře pusu, ale já ho zarazím:„ a taky si myslím, že by bylo fajn kdybychom se přestali vídat. Nechoď za mnou, nemluv na mě, nedívej se na mě a už vůbec se mě nedotýkej dobře?" nasucho polknu a zaženu slzy při pohledu na jeho zaraženou tvář. 'Mrzí mě to, ale jinak tě z hlavy nedostanu a to já musím...'
Bez váhání vyběhnu ze školy a jdu rovnou domů.

„May, už jsi tady,” usměje se na mě má spolubydlící, když vejdu do bytu, ale to ji hned přejde když si všimne mého zoufalého výrazu. „Stalo se něco?” ustaraně ke mně přiběhne, mezitím co já hledám v ledničce vodku, kterou jsem dostala k narozeninám. Natáhnu se po skleničce a rozklepanýma rukama do ní naliju obsah z flašky, který do sebe hned hodím. Maminka říkala, že alkohol je na nervy nejlepší, tak proč mi nepomáhá?

„May, co se děje?” Nagi mě chytí za ruce a já mám co dělat, abych se před ní nezhroutila. Co je to se mnou? Taková odmítnutí dělám každý den normálně, tak proč to tolik bolí? Mám pocit, že mi srdce vybouchne z hrudi a těžce se mi dýchá. „Přestaň se trápit sama a pověz mi, co se děje. Dobře?” vezme můj obličej do dlaní a přinutí mě hledět do jejich očí.

„Já už nemůžu…” šeptnu a odtáhnu se od ní. Hodím do sebe ještě jednu skleničku a pak se schovám do svého pokoje, kde nechám stékat slzy po tvářích. Sjedu zády po dveřích až na zem a zhluboka dýchám. Proč je mi tak špatně? Zase tak moc jsem toho nevypila. A proč to tak bolí? Doyounga sotva znám, nemůže mi na něm přece tolik záležet.

„May, kdybys něco potřebovala budu ve svém pokoji, dobře?” uslyším zpoza dveří a ani se neodvažuju odpovědět. Vím, že by pak poznala co tu dělám a vletěla by mi do pokoje. Proto čekám až uslyším bouchnutí jejich dveří a teprve potom se naplno rozbrečím. Nevím jak dlouho takhle sedím, ale po tomto nekonečném zhroucení skočím unaveně do postele, aniž bych se převlékla. Už na to nemám sílu a jediné co si teď přeju je spánek. V životě jsem se hůř nevyspala.

13.9.2023
____

Trochu depresivní, ale to nevadí. Přeci jenom někdy musí i v pohádkách přijít ta depresivní část :D
Mimochodem tady máte pana Kanga, tak se přiznejte, kdo byste ho chtěli mít z korejštiny nebo angličtiny? (Já ne, vypadá to, že má něco proti lidem se jménem Maya :') )