„No, nekecej. Konečně ses probudila," zmateně zamrkám, když před sebou spatřím Doyounga s hrníčkem v ruce. Snažím se pomalu posadit, ale akorát se mi znova zamotá hlava a přinutí mě si tak lehnout zpátky.

„Ještě lež, donesu ti něco k pití, dobře?" pousměje se a aniž by čekal na mou odpověď, vydá se do kuchyně mi nalít vodu do sklenice, ze které se pak ihned napiju. Přesto se však necítím úplně nejlíp. Bolí mě celé tělo a jsem šíleně unavená. Nejraději bych prospala celý den. Otočím se na stranu a cítím se ještě víc zmateněji. Pokud si dobře pamatuji, seděla jsem na zemi v kuchyni, ale teď ležím na pohovce v obýváku a u nohou mi sedí s ustaraným pohledem Doyoung. Nemusím se ani ptát a dojde mi, jak jsem se sem dostala.

„Měla bys odpočívat. Našel jsem tě tady ležet na zemi bez života," ušklíbne se a já na něj hodím vražedný pohled. Vypadám snad jako někdo, kdo by se nechal lehce zabít? To těžko. Spíš ten vrah by utekl s pláčem domů. „Co se vlastně stalo?"

„Jo, tak to bych taky ráda věděla," zachraptím a otočím se zpátky na záda, takže mám krásný výhled na strop nade mnou. „Myslím si, že jsem delší dobu neměla prášky na nervy, takže to bude z toho," pokrčím rameny jako by nic. I když ono to vlastně nic je. Všechny tyhle moje stresy se dějí jen kvůli mé neposedné mysli a za tyhle situace si můžu bohužel sama. Takže je jenom na mně, co s tím do budoucna udělám.

„Proč ti to nevěřím," zamumlá a sklopí pohled. Tohle měla být samomluva a já to moc dobře vim. Taky jí trpím. Ale nedalo se to přeslechnout. Zaujatě na Doyounga hledím.

„Měl bys," šeptnu a on přesune zrak na mě. Hned na to se však podívá jinam a zvedne se z pohovky.

„Vím, že je to na tebe rychlé, ale rozhodně tě tu nechci nechat samotnou. Máme problém," nervózně se poškrábe na zátylku.

„Jakej?"

„Musím se vrátit zpátky domů," povzdechne si.

„To nemyslíš vážně..."

„Vypadám snad na to, že žertuju?" nervózně si zkousnu ret. Tohle je snad zlý sen. A to už se zdálo, že se sbližujeme a všechno bude čím dál lepší.

„Co mám říct Judy?" šeptnu.

„Pravdu. Co jiného? Pochopí to," zase si sedne zpátky ke mně a já se opatrně posadím. „Vážně mě to mrzí. Nechal bych tě tady, protože vím jak moc máš Austrálii ráda, ale taky vím, jací lidi tady jsou. Nechci, aby se ti něco stalo," natáhne ke mně svou ruku, ale aniž by se mě dotknul, nechá ji zase spustit dolů. Otevřu ústa, abych mu na to něco řekla, avšak při vzpomínce na dnešní cestu z kavárny mi dojde, že má vlastně pravdu. Je tady spousta milých lidí, ale bohužel se najdou i ti špatní, se kterými bych se nerada dostala do styku. Přeci jen jsem tu na dovolené a kromě Judy tady nikoho dalšího neznám.

„Já vím," odvrátím pohled s povzdechem, „takže se mám sbalit a zítra odletíme? Nebo pozítří? A to prostě jen tak?"

„Zítra," zoufale na něj kouknu.Vážně jsem čekala, že mi řekne až pozítří. Nejsem připravena se s Austrálii rozloučit tak brzy. Samozřejmě jsem vděčná za možnost tady být, ale pokud tu můžu zůstat déle, proč musím odejít? „A ano, prostě jen tak. Nic jiného nám tu nezbývá a ne, nepřesvědčíš mě o opaku.”

„Dobře," špitnu a pokusím se postavit na nohy, což se mi k mému překvapení povede hned napoprvé. Otočím se na Doyounga, ale ten má pohled upřený do země, takže se od něj nedozvím žádné další novinky. S povzdechem dojdu do pokoje, kde si začnu balit všechny své věci a nedokážu udržet slzy tam, kde mají být.

„May," ozve se ode dveří, ke kterým ihned zvednu zrak a spěšně si utřu vlhké tváře. Nahodím falešný úsměv a čekám, co se mi chystá říct. Místo toho však dojde až ke mně a dřepne si. Zmateně na něj hledím a tenhle pohled přetrvá i pár minut po tom, co se jeho rty přitisknou na moje. Čekala jsem všechno, ale tohle rozhodně ne. Sním snad? Nemyslím si.  I když možné to je.

„Co to- ty- proč-" nedokážu ze sebe dostat ani jednu srozumitelnou větu a tak raději zmlknu.

„Jen tak," pokrčí rameny, jako by se nic nestalo a zase odejde. Vážně mě tady nechá takhle bez vysvětlení a odejde? Přijde mu to normální? Mně teda rozhodně ne. Sáhnu si stále ještě šokovaná na rty a sama pro sebe se pousměju. Jestli se mi snažil jen zlepšit náladu, tak se mu to povedlo. Ale stejně jsem pořád naštvaná a zároveň smutná z toho, že musíme odletět zpátky do České republiky.

Jakmile mám sbalené všechny věci, dojdu do kuchyně za Doyoungem, který tam uklízí.

„Mohl jsi mě zavolat. Pomohla bych ti."

Otočí se na mě a pousměje se, „to je v pohodě. Potřeboval jsem nějak zaměstnat hlavu a nechtěl jsem ti tam překážet."

„Byla bych s tím v pohodě," šeptnu. Chvíli oba dva mlčíme než si Doyoung odkašle a předá mi utěrku.

„No, když už jsi tady, půjdu si nahoru taky sbalit a ty to tu můžeš dodělat. Je to v pohodě?" pár minut na něj zaraženě hledím než se zmůžu na menší přikývnutí a pak sleduju jen jeho vzdalující se záda.

„Jo, jasně, že je to v pohodě," zamumlám sama pro sebe naštvaně a vrhnu se do úklidu.

„Myslíš snad někdy na mě? Protože já na tebe ano. Přesněji od rána do večera. Chyběla jsem ti vůbec? Protože ty mně ano!" kopnu do koše vedle stolu a zavrčím.

„Oh, já zapomněla. Tvoje práce má přednost než kamarádka, se kterou jsi sem přijel. I když vlastně... Co pro tebe jsem? Nemyslím si, že to, co se před pár minutami stalo kamarádi dělají," sáhnu si na rty a hned na to zatřepu hlavou, abych ty myšlenky zahnala.

„Ne. Budeme dělat ,že se to nestalo. Určitě to byl jenom omyl. Nic jiného. Jo, přesně tak. Pane Bože, se mnou je to čím dál horší, už trpím i samomluvou! I když vlastně...Tu mám pořád," nervózně se zasměju sama pro sebe a hodím utěrku omylem do dřezu místo na nádobí vedle něj. Zoufale zamručím a když se otočím pro novou zblednu.

„V pohodě. Nenech se rušit," pobaveně mě sleduje Doyoung, stojící u dveří. Opírá se o ně s rukama zkříženými na hrudi a zaujatě mě sleduje. Zaprvé co tu dělá a zadruhé co mají tyhle pohledy znamenat?

„J-jak dlouho už tu stojíš?" překvapeně zamrkám a snažím se uklidnit svoje šíleně tepající srdce, když se Doyoung z místa pohne a míří ke mně. „Co všechno jsi slyšel? Určitě ne všechno. Že?"

„Hele, můžeš to brát jako nepřímé vyznání. Co ty na to?" uchechtne se a zastaví se až těsně přede mnou. Nasucho polknu a pár minut se odvažuju na to zvednou zrak a podívat se mu do jeho nádherně oříškových očí.

„Takže jsi slyšel všechno, že?" šeptnu a doufám v negativní odpověď.

„Jo," mám pocit, že se mi před očima zastavil celý svět. Ztratím ho kvůli tomu jako ty předchozí? Přeci jen jsem se jim vyznala a oni mě hned se smíchem odmítli. Akorát jsem došla až za nimi a řekla jim to narovinu. Rozhodně mě nenačapali při samomluvě jako tady Doyoung.

„Takže teď odejdeš nebo-" nenechá mě otázku ani doříct a už má zase rty na těch mých. V těchto věcech nejsem dobrá a jsem si toho vědoma, takže ho od sebe rychle odtáhnu a nechám svoje roztřesené ruce na jeho ramenou. Nemám odvahu na to zvednout zrak k tomu jeho. Jenom němě hledím na jeho krk a doufám, že odejde. I když moje tělo prosí o přesný opak.

„Mám odejít?"

„Ne! Teda jo! Ne! Já nevím," zoufale zabořím obličej do jeho hrudi a on se začne smát. Zakňučím a zavřu křečovitě oči, abych se co nejdřív probudila z téhle noční můry až je otevřu. Ale ono nic. Místo toho slyším z jedné strany Doyoungův hřejivý smích a z té druhé jeho rychle tepající srdce. Nevím co z toho je víc uklidňující. Takhle stojíme pár minut, než se od sebe odtáhneme.

„Takže..."

„Takže?" zopakuju s pohledem zabodnutým do země.

„Měl bych si dobalit," odkašle si.

„Jo, to asi jo. Já to tu douklízím," dojdu zpět pro utěrku, ale dřív než to udělám, tak mě Doyoung chytí za zápěstí a přitáhne zpět k sobě.

„Teď jsme u sebe stáli," nervózně se zasměju a moc dobře vím, co mě zase čeká. Takže si dám okamžitě ruce před rty a tím ho přinutím se začít zase smát.

„Nechystám se tě zase líbat. I když nabídka je to lákavá," lehce zrudne čímž mě donutí se usmát. Vážně je k sežrání.

„Takže co?"

Úsměv mu spadne, „chci si tě užít dřív než bude pozdě," šeptne a pevně mě sevře v objetí. Zmateně zamrkám.

„Proč by mělo být pozdě?" uchechtnu se.

„Protože nás bude dělit přes nějakých osm tisíc kilometrů."

Pokrčím rameny, „a co? Můžeme si volat nebo psát. Co je na tom tak strašného?"

„Nebudu tě mít u sebe."

Překvapeně zamrkám. Tohle je poprvé, co mi někdo něco takového řekl, „děláš si srandu?"

„Ne, myslím to smrtelně vážně. Je na tom snad něco špatného? "

„Ne, ne, ne. To vůbec. Já jen," nervózně si zkousnu ret, „je to poprvé co mi někdo něco takového řekl. Je to hezké," usměju se sama pro sebe.

„Vážně?" zarazí se a já pomalu přikývnu. „Tomu nevěřím. Vždyť jsi skvělá!"

„Přestaň," bouchnu ho lehce pěstí do hrudi a oba se zasmějeme. Nakonec se zase zahledíme jeden tomu druhému do očí a já mám pocit, že je načase to říct teď. Mám takový pocit, že to hezké brzy skončí a něco mi říká, že on to ví taky.

„Nedělej to ještě těžší prosím," šeptne bez toho, aniž bych řekla to, co mám v plánu a já zmateně zamrkám. Umí snad číst myšlenky? Co vlastně o něm vím? Jen to, co mi dovolí. Ale přesto mě to k němu šíleně táhne a já nevím jak se téhle posedlosti zbavit.

„Nebude to těžké."

„Bude. A moc. Věř mi."

„Jsme na to dva, takže ne," chytím ho za ruku a usměju se povzbudivě.

„May," povzdechne si, „ty nevíš, co nás čeká. Nemůžeš to říkat s takovou sebejistotou."

„Nejsem sebejistá a nikdy jsem nebyla. Ale vím moc dobře, že i když to bude těžké, dokud jsme spolu, překonáme i to nemožné. Zkus mi věřit. Prosím."

„Proč myslíš, že bych ti měl věřit?"

„Protože oba moc dobře víme, že mě miluješ stejně tak jako já tebe," a je to venku. Teď čekám to další odmítnutí.

„To není pravda," šeptne a odvrátí pohled.

„Pokud ne, tak se mi dívej do očí a zopakuj to. Udělal bys pro mě všechno, jako já pro tebe. Nemůžeme bez sebe žít. Neříkej mi, že je to jenom jednostranné. Už od prvního setkání to na tobě vidím. Štval jsi mě každou vteřinou, co jsi mi stál za zadkem, ale stejně mě to nějakým způsobem utěšovalo. Věděla jsem a vím doteď, že nejsi nějaký blázen, který by se mě pokusil zabít nebo znásilnit. Jsi člověk s city, který si zaslouží být milován tak, jak miluje," pohladím ho po tváři a tím ho přinutím se podívat zpět na mě. V očích se mu lesknou slzy, které se snaží spěšným mrkáním zahnat, ale nepomůže mu to.

„Přestaň být taková," nasucho polkne.

„Jaká?"

„Taková. Nemůžu ti říct, že to není pravda. Protože když se na tebe podívám, mám chuť tě znovu políbit."

„Nebudu ti v tom bránit. Máš mé svolení," překvapeně zamrká a já na něj našpulím rty jako malé dítě. Hned na to uslyším jeho smích a jsem to já, kdo přitiskne své rty na ty jeho. Tentokrát spolu takhle stojíme dýl než se Doyoung odtáhne a zrudne.

„Ale, kdopak se nám tu červená?" zazubím se a on odvrátí pohled. „No nepovídej, ty se stydíš?"

„Hele, nechtěla jsi to uklidit?"

„Nechtěl sis dobalit oblečení?" nadzvednu pobaveně obočí a zkřížím ruce na prsou.

„Jo, to je pravda," vyjde rychle z kuchyně a já se můžu vrhnout na úklid. Znovu se dotknu svých rtů a usměju se. Tohle není sen, ale realita. Realita, kde jsem skutečně šťastná, a tohle je můj vysněný život. Teď už bude jen dobře. Dokud budu mít své přátele a Doyounga po svém boku, budu šťastná a nic jiného nepotřebuju. A věřím, že ani pitomých osm tisíc kilometrů naši lásku nezničí.

***

„Tak jo, já mám všechno, nevím jak ty," hodí přes sebe kabát a podívá se na svou levou ruku, kterou mu zdobí zlaté hodinky. Vím určitě, že je tam předtím neměl. Všimla bych si jich.

„Já mám taky všechno sbaleno a dokonce i uklizeno."

„Takže můžeme vyrazit," otevře mi dveře a já vyjdu se svým kufrem ven. On samozřejmě hned za mnou. Ještě před tím než úplně odejdu z našeho dočasného pozemku, se musím otočit na náš krátkodobý domov a smutně se pousmát. V životě nezapomenu na všechno, co jsem tady prožila a s kým. Podívám se na Doyounga vedle mě a je mi jasné, že myslí na to samé co já.

„Jdeme?" natáhnu se po jeho ruce a to ho probere z myšlenek. S úsměvem přikývne a nahodíme naše zavazadla do kufru od auta.

„Doufám, že jsi cvičila na dnešní nekonečný let," ušklíbne se a já ho v duchu několikrát probodnu. Beze slov nastoupím do auta a to samé udělá Doyoung. Celou cestu na letiště mlčíme, dokonce i na něm. Až v letadle konečně bobřík mlčení skončí. Už jsem se začínala bát, že to bude nekonečná hra, ale nevěděla jsem, co bych asi tak měla říct. Čím začít.

„Ještě předtím než odletím bych tě chtěl pozvat k nám na večeři. Bude to v pohodě?" položí svou ruku na tu mou a já k němu zvednu zrak. Dlouho přemýšlím, co mu vlastně odpovědět, protože přeci jenom mě jeho otec nesnáší a už tak musí být naštvaný, že jeho nejmladší syn si začal něco s mou kamarádkou.

„Já…Ještě nevím," špitnu.

„Dobře. V pořádku," nervózně si odkašle a svou ruku z té mojí dá pryč. Naštvala jsem ho snad? „Až si to rozmyslíš, dej mi prosím vědět. Dobře?" pousměje se, ale já moc dobře vím, že je to falešný úsměv. Aniž bych zase vypustila nějakou hloupost, tak jen tiše přikývnu a Doyoung zadělá okno vedle sebe. Celých šestadvacet hodin jsem narozdíl od svého spolusedícího nezamhouřila oči a buďto sledovala svůj mobilní telefon, anebo jeho. Nejde se na něj nedívat, když je ve spánku tak roztomilý. Několikrát jsem neodolala a musela mu oddělat vlasy z obličeje, abych na něj lépe viděla. Jen dotek jeho kůže mi rozlil po tváři šťastný úsměv, protože můžu konečně světu říct, že miluju někoho jako je on a je to vzájemné. Když nad tím tak přemýšlím, doteď vlastně nevím, zda jsme pár anebo ne. Můžeme se tak už považovat?

„Co je?" zamumlá Doyoung v polospánku a pootevře oči. Asi jsem na něj moc zírala, jinak by se neprobudil. Nervózně si zkousnu ret a snažím se neusmívat jako idiot, když on se tváří tak roztomile.

„Už jsi vzhůru."

„Jak vidíš, tak jo," protáhne si krk a upřeně se na mě zahledí, „a co ty? Jak dlouho jsi vzhůru?"

„Dlouho ne," zamumlám a on si povzdechne. Že by o tom věděl?

„Máš pod očima šílený kruhy, takže mi přestaň lhát a prostě mi řekni, že jsi celou dobu nespala. Beztak jsi na mě koukala, že jo? Jen to přiznej," šklebí se, zatímco já rudnu. V tu chvíli nahodí překvapený výraz, „počkej to vážně?" 

„Hele, nic takového jsem neřekla."

„Ale ten tvůj krásný červený obličej mluví za vše, Mayunko."

„Takhle mi neříkej," probodnu ho pohledem. Doyoung zvedne ruce do obranného gesta a tiše se zasměje. Pane Bože, jak já miluju ten jeho smích, který mě vždycky zahřeje u srdce.

„Za chvíli budeme přistávat," zamumlám a víc se zavrtám do sedačky. Doyoung mě bez váhání chytí za ruku a políbí do vlasů. Kvůli tomuhle nádhernému gestu, které jsem v životě nezažívala tolikrát jako s ním, jsem zase úplně mimo a nemůžu uvěřit tomu, že někdo jako on chová city k někomu takovému jako jsem já.

„Můžeme jít. May. Haló. Země volá moji krásnou přítelkyni," uchechtne se a já mám co dělat, abych se nerozbrečela. „Co je? Řekl jsem snad něco špatně?"

„Ne, vůbec!" bleskově vstanu a společně ruku v ruce vyjdeme z letadla. Musím si zastínit obličej rukou, protože slunce tady narozdíl od Austrálie září vší silou a já pomalu ani nevidím na cestu před sebou.

„Tak a jsme doma," podíváme se na sebe s úsměvy na rtech a já vím, že myslíme na to stejné. Jak moc jeden druhého milujeme.

****

„Pořád jsi mi neřekla, proč ses v tom letadle malém rozbrečela. Víš jak jsem se bál, že jsem něco pokazil?" uchechtne se a já se dívám z okna ven, abych mu nemusela odpovídat. Taky co bych mu řekla? Možná, že jsem měla jen slabou chvilku, to by mohlo zabrat.

„Hele, May. Jestli je něco co ti na mně vadí anebo se na mě za něco zlobíš, prosím řekni mi to hned. Dobře?" sevře pevně volant v rukou a nervózně hledí na cestu před sebou. Až když zastavíme na červenou, tak se na něj odvážím podívat a prohlížím si ho. Pořád nerozumím tomu, jak může Doyoung sedět se mnou v autě a dělat pro mě všechny tyhle krásné věci. Dokonce mě nazval svou přítelkyní. Je tohle vůbec možné? Je to něco, co si můžu dovolit? Můžu mu skutečně věřit, anebo to na mě jenom hraje?

„Takhle se na mě nedívej."

„Jako jak?" zmateně zamrkám.

„Tak, jak ses dívala před chvílí. Nejsem někdo, kdo by měl v plánu ti zlomit srdce. Jsem někdo, kdo ti to tvoje krásné srdíčko bude den co den chránit a dělat všechno proto, aby skákalo radostí. Abys ty byla upřímně šťastná," konečně se na mě podívá. 

„Proč jsi takový..."

„Protože tě miluju. Není to snad jasné? Copak tebe nikdo nemiloval?" zase odvrátím pohled a zkousnu si nervózně ret. Mateřskou lásku asi nepočítá, co?

„Tak to jsem rád," zmateně na něj pohlédnu, „můžu být aspoň první, kdo ti ukáže jak má pravá láska vypadat." Tenhle chlap mě vážně dostane do hrobu. Začnu se kvůli němu zase usmívat jako naprostý idiot a dokonce mi i pár slz uteče.

„Pustíme si nějaké písničky, co ty na to? Je tu až moc ticho a cesta domů potrvá ještě věčnost."

„Tak tam někoho pusť."

„Řekni svoji oblíbenou písničku, prosím!"

„Já?" podiví se a začne nahlas přemýšlet. Mezi interprety, které si říká nahlas je polovina zpěváků, které poslouchám i já. Že by osud?

„Fajn, takže to bude na dlouho," zamručím a zapnu nám"what makes you beautiful " od one direction. Aneb skupinu, na které jsem byla jako mladší závislá. Teď se mou závislostí stal rock. Tak uvidíme jak to bude v budoucnosti.

„To snad nemyslíš vážně," zašklebí se.

„Tak co bys radši?"

„Biebera."

„To nemyslíš vážně," nevěřícně na něj hledím a u toho se směju.

„Ale ano! Třeba to jeho mňam mňam je dobrý."

„Jaký mňam mňam prosimtě. Nemyslíš yummy?"

„Pokud je na videoklipu celej růžovej, tak jo," vyprsknu smíchy. „Co je na tom vtipného? Bieber je lepší než Styles, který se tam někde mění v chobotnici nebo co to bylo."

„Ale to už zpívá sám, ne ve skupině."

„To je jedno. Nemám ho rád," zamručí.

„Ale kdyby měl někde koncert, šel bys na něj se mnou, že?"

„Ty bys na něj šla?!" nevěřícně na mě koukne a pak se věnuje zpátky řízení.

„Hmm," zamyslím se nahlas, „ne. Ale kdyby."

„No tak to žádné kdyby nebude, jasný? A proč vůbec pouštíš tohle, když na Instagramu máš ve výběrech hlavně toho potetovaného anebo royale boys."

„Myslíš Machine Gun Kellyho a Palaye royale?"

„Jo, to bude ono."

„Umíš aspoň nějakého zpěváka říct správně?"

„Jo. Biebera." začnu se zas hlasitě smát a Doyoung na mě nechápavě hledí. Myslím, že tahle cesta bude ještě zajímavá.

„Nevím jestli jsi na rock. Možná to pro tebe bude moc depresivní nebo pohoršující," zazubím se.

„Zažil jsem i horší věci."

„Například?"

„Stylese," bouchnu ho pěsti do ramene, ale jen lehce. Nechceme se přece vybourat.

„Hele, přestaň ho pořád urážet," řeknu se smíchem a nakonec mu tam pustím jeho oblíbený videoklip s růžovým Justinem. Celou cestu vlastně neposloucháme nikoho jiného kromě jeho. Jedinou písničku, kterou jsem si užila naplno a zahráli jsme si oba na zpěváky bylo baby. Taky jedna z mých dětských písniček, pro kterou bych vraždila.

***

„Bieberovská show je u konce. Jsme doma," spokojeně se usměje když zaparkuje před mým panelákem a já nahodím smutný pohled.

„Nechci tam," odepne pás jak sobě tak i mně, když vidí, že se k tomu nemám, „myslím to vážně," zakňučím znova.

„Já vím, ale můžeme si potom psát nebo volat."

„A k čemu mi to jako je, když nebudeš vedle mě?" použiju jeho slova, co mi řekl v Austrálii a on nad tím jen pobaveně protočí očima.

„Můžeš tam mít telefon, anebo si pusť písničky co dneska. Hned budeš mít lepší náladu," mrkne na mě.

„Judy byla smutná, že jsem ji tam nechala," šeptnu, abych změnila téma a zvednu k němu zrak.

„Jo, já vím...Ale určitě se tam zase vrátíš. Přece tam chceš bydlet, ne?" chytí mě za ruku a já si opřu hlavu o jeho rameno.

„Ta večeře pořád platí?" změním téma.

„Jo, pokud tam chceš teda vážně jít. Nebudu tě nutit-"

„Chci tam jít. Už jen kvůli tobě," odtáhnu se od něj a zahledím se mu do jeho nádherně oříškových očí. Položím opatrně ruku na jeho tvář a povzdechnu si. „Budeš mi strašně chybět, víš o tom?"

„Ty mně taky," položí svou ruku na tu mou a smutně se usměje.

„Kdy se musíš vrátit do Koreji?"

„Pozítří ráno odlétám. Takže zítra večer bude ta večeře. Mám pro tebe přijet?"

„Čekáš snad, že tam půjdu pěšky?" ušklíbnu se a konečně se od sebe odtáhneme. Vyjdu z auta, abych si zašla pro kufry, ale do paneláku nevejdu. Místo toho stojím na místě a sleduju Doyounga opírajícího se svého auta.

„Měla bys jít už dovnitř."

„Pořádně ses nerozloučil."

„Nepůjdu k tobě, protože bych jinak vážně neodjel," uchechtne se a schová si ruce do kapes.

„Stojíš ode mě jen čtyři metry."

„A to snad vadí? Stejně mě nepřemluvíš," ušklíbne se, „a navíc na tebe čeká Nagisa nahoře."

„Ona ale neví, kdy jsme přijeli, takže?" udělám nevinný obličej, ale on místo toho, aby přišel za mnou, tak nastoupí do auta, „Zrádče," zavolám na něj s vypláznutým jazykem a on mi zamává na rozloučenou. Pak se konečně vydám do svého bytu, kde mě s pevným objetím přivítá Nagisa, Berny a dokonce i Layla.

„Vítej zpátky. I když dost brzo," nervózně se usměje má kamarádka a natáhne se pro láhev vína. „Berny to chce dneska oslavit takže přinesl co nejvíc alkoholu, ale protože ví, že jeho skvělé kamarádky, ty a já samozřejmě, nepijeme, tak vzal jen jedno."

„Oh, jak štědré," ušklíbnu se na svého kamaráda a Layla nás probodává pohledem.

„A co já? Taky jsem jeho kamarádka."

„Neříkala jsi náhodou, že ho nemáš ráda?" nadzvedne tázavě obočí Nagi a Layla hned zmlkne.

„Takže přeci jen mě miluješ, má drahá přítelkyně," Berny se jí hned vrhne kolem krku a Layla začne hlasitě křičet. Společně s Nagi se začneme smát a já si na chvíli odskočím do pokoje, abych si mohla vybalit. Netrvá to dlouho a přijde mi zpráva od Doyounga s časem na zítřejší večeři.

To je všechno? Nic víc mi nenapíšeš?"

Ušklíbnu se nad svou zprávou a aniž bych čekala dlouho tak mi přijde hned odpověď.

Miluju tě :3

Dobře, čekala jsem všechno, ale tohle ne. Narozdíl od něj mu odpovím úplně stejně, ale až za několik minut, protože začnu nadšeně poskakovat po pokoji s tím svým idiotským úsměvem.

„Takže jste už vážně spolu," cuknu sebou a telefon mi při tom vypadne z rukou. Hned se po něm natáhnu a nervózně pohlédnu na svou kamarádku.

„J-jak dlouho už tu stojíš?"

„Dost dlouho na to, abych viděla jak se mi kamarádka zbláznila. Takže ven s tím," opře se o dveře, „už jste oficiálně spolu, protože proč by ses jinak tvářila takhle?"

Snažím se nahodit vážný výraz, ale ono to jde celkem stěží když jste štěstím bez sebe. Proto jen skočím své kamarádce nadšeně kolem krku a několikrát za sebou souhlasně přikývnu.

„Už bylo načase! Takže jsem vyhrála."

„Vyhrála co?" zmateně zamrkám.

„Sázku s Dongiem, jak dlouho vám to bude trvat," mrkne na mě.

„Hej! Náš milostný život není žádná sázka. To nemůžete. Co jste vy dva za pár," zašklebím se.

„Ten nejlepší a nejkrásnější samozřejmě."

„Egoistko," odfrknu si s úšklebkem na rtech.

„To říká ta pravá," vyplázne na mě jazyk. „Taky jsem slyšela, že prej mají zítra večeři, takže Dongmyeong přijde možná jen ráno, chce tě taky vidět."

„Jo já jeho taky a uvidíme se i večer."

„Cože?" zmateně zamrká když se vracíme zpátky do obýváku za Bernym a Laylou, kteří spolu už dozápasili.

„Doyoung mě pozval k nim na večeři," nervózně se usměju.

„To si děláš srandu," nevěřícně se posadí na pohovku a hledí na mě, „jestli to myslíš vážně, tak to hodně štěstí. Jejich táta mě doslova nesnáší. Že prý jsem úplně jiná narozdíl od nich a ještě k tomu tvoje kamarádka. Hrozně mu to vadí."

Povzdechnu si, „já vím, ale možná jeho názor dokážu změnit když tam přijdu pěkná, slušná a tak dále. Chápeš přece co tím myslím. Potřebuju udělat dobrý dojem a hlavně ať si myslí, že jsem ta nejlepší přítelkyně pro jeho syna. No ne?"

„A máš šaty?" nadzvedne tázavě obočí.

„No, to je to o co bych tě ráda poprosila."

„Žádná prosba, jde se nakupovat."

„Nagi, nespím s milionářem a ani ty peníze netisknu."

„To sice ne, ale máš celkem bohatého přítele a úžasné kamarády."

„Ty ses dočista zbláznila..."

„Děcka, jdeme nakupovat!" zakřičí přes celý byt a Berny s Laylou jsou v tu ránu u nás a dokonce už i nachystaní vyrazit. K čemu jsem se to zase upsala.

6.4.2024