Pomalu se posadím a chytím za hlavu. Ta bolest je nesnesitelná. Avšak nemám pocit, že bych toho včera vypila tolik. Nebo se snad mýlím? Upřímně se moc nepamatuji.

Přesunu zrak na prázdné místo vedle sebe a povzdechnu si. Co jsem si myslela? Že tam uvidím ležet Doyounga? Tak to jsem se šeredně mýlila.

Každopádně mě zajímá, jak je na tom on, protože po jeho posledním výletu do baru nevypadal v nejlépe.

Než se však rozhodnu vstát, ještě několikrát projedu sociálně sítě a dám o sobě vědět Nagise. Jinak by moje drahá přítelkyně vyhlásila celosvětové pátrání. Potom se jen protáhnu a s šílenou bolestí hlavy sejdu po schodech dolů do kuchyně.

„No dobré ráno. Už jsi vzhůru?" pozdraví mě s úsměvem Doyoung, stojící u plotny.

„Kolik je vlastně hodin?" ano, nenapadlo mě se podívat na telefon. Ale buďme upřímní, kdo by nad tím přemýšlel, když je v takovém stavu jako já? Stejně bych si ho schovala několikrát do kapsy než bych zjistila, jaký čas vlastně je.

Podívám se ospale na ručičkové hodiny visící na zdi a zděsím se. Za pár minut bude přesně dvanáct odpoledne. Proč mě krucinál nevzbudil? Vždyť jsem prospala polovinu dne!

„Měl jsi mě vzbudit," zoufale zamumlám.

„Kdyby ses viděla, taky by ses nebudila," zvedne ke mně zrak s úsměvem, „byla jsi roztomiloučká," zašklebím se. Jak může něco takového říct. A ještě k tomu o mně. Nevím jestli se mám dřív začít červenat anebo hodit šavli. Tuhle zdrobnělinu jsem slyšela ve svém životě, doufám, poprvé a naposledy.

„Ale no tak, co je tohle za pohled. Hm? To já bych se měl tvářit takhle po tom, co jsi mi včera udělala," zmateně na něj kouknu, mezitím co on si sáhne na levou stranu hrudníku, „bolelo mě z toho srdíčko celý večer. Myslel jsem, že umírám."

Protočím nad ním jen očima a vydám se do koupelny spáchat ranní hygienu. Při pohledu do zrcadla mám chuť vrátit čas. Nejen, že mám oteklý obličej, ale taky mi vlasy létají do všech stran. Vážně mě viděl takhle? Upřímně je mi ho líto, protože vidět samu sebe v takovém stavu po ránu, měla bych noční můry až do konce svého nezáživného života.

Celou dobu v koupelně přemýšlím, co se včera stalo, ale mám obrovské okno. Jsem ráda, že si vůbec vybavím návrat do našeho dočasného domova. A taky si pamatuji společný tanec, pití no a... Jo, to bude asi vše. Takže vlastně nic. Na včerejšek se ho ptát však rozhodně nehodlám, protože soudě dle jeho výrazu to muselo být něco šíleného.

„Tak co? Jak to jde?" uslyším za sebou, ale neodvážím se otočit. Už tak stačí, že mě viděl rozcuchanou hned, co jsem se vzbudila. Proto na něj hodím zoufalý pohled v zrcadle, načež se on pobaveně uchechtne.

„Ty na to přijdeš. Já ti věřím," zazubí se na mě.„Zahraj si na Sherlocka. To ti jde přece dobře, ty moje detektivko," protočím očima nad svou novou přezdívkou a konečně se k Doyoungovi otočím čelem.

„Neudělala jsem nic bláznivého, že ne?" zeptám se jen tak do větru. Odpovědi se bohužel nedočkám, protože můj spolubydla vyjde z místnosti hned, co za sebou zavře dveře. A je to možná i dobře, protože zrovna v tu chvíli se mi rozsvití. Já ho políbila. COŽE?! Sáhnu si na rty a podívám se na svůj překvapený odraz v zrcadle. Otázkou však zůstává: bylo to reálné anebo se mi to jenom zdálo? Možná jsem to s pitím přehnala natolik, že jsem měla halucinace. Poplácám se lehce po tvářích, abych si osvěžila paměť, ale moc mi to nepomáhá. Stále nepřicházím na odpovědi, které bych moc ráda věděla. A to dřív, než se uvidím znovu s Doyoungem.

„May, oběd je hotový!" cuknu sebou, když uslyším své jméno z kuchyně. Tahle chvíle je vážně na zabití. Nejen, že jsem šokovaná z toho, co mi má mysl připomněla, ale taky jsem si právě vyčistila zuby! Zhluboka se nadechnu a hned na to vydechnu. Sáhnu po klice, ale chvíli váhám. Nakonec se dveře otevřou bez mé pomoci a v nich stojí ustaraný Doyoung.

„V pohodě?" jenom tiše přikývnu a vyhnu se jeho pohledu. Cítím se trapně. Tohle se mi v životě nestalo a ani jsem nepočítala s tím, že se někdy stane.

„Jsi si jistá?" snaží se zachytit můj pohled, ale já mu opět uhnu.

„Jo, jenom jsem se upravovala," nervózně se uchechtnu, „víš, že mi to trvá dlouho," letmo na něj kouknu a obejdu ho směrem do kuchyně. Bez dalších slov se posadím ke stolu. Ale vzhledem k tomu, že se topím ve své hlavě - přesněji vzpomínkách - tak nemám vůbec na jídlo chuť. Možná jen tak náladu se znovu zachumlat do teplé postele a prospat celý zbytek dne, abych se viděla s Doyoungem až pozdě večer. Nebo přinejlepším až zítra. Musím přiznat, že ten nápad nezní vůbec špatně. Díky němu by mě mohla hlava bolet méně, protože teď už to není jen z toho alkoholu, ale taky z neustálého přemýšlení.

„Málem bych zapomněl," promluví na mě Doyoung, jakmile přijde do kuchyně a vytáhne ze skříňky prášky proti bolesti hlavy. „Hledal jsem je hned, co jsem vstal, ale zapomněl jsem na ně," nervózně se uchechtne a donese mi prášky i se sklenicí vody. Poděkuju mu skoro neslyšně a přinutím se sníst aspoň kousek špaget. Tohle jídlo jsem vždycky nesnášela. Hlavně kvůli tomu, že je všechno kolem, včetně mě samotné, od omáčky. Takže mě zajímalo, jak může někdo tohle jídlo považovat za romantické, když mě akorát tak štve, kdykoliv se o něm někdo zmíní.

„Našel jsem na internetu, že tu dneska pořádají slavnost vzdušných balónů. Původně to bývá v létě, ale protože je zima a sníh je skoro po celé Austrálii, tak se rozhodli to uspořádat dneska, ať se lidi podívají na tu nádheru. Přeci jen tohle neuvidíš každý den," opře se zády o kuchyňskou linku, zatímco já si utírám rty, aby mě neviděl ještě hůř než ráno. „Tak jsem si říkal," nervózně se poškrábe na zátylku, „jestli to nechceš zkusit."

„Bojím se výšek," zamumlám.

„Taky z nich nejsem nadšený, ale tohle bude nádherný. Vážně budeš nadšená. Bude se ti to líbit," nadzvednu obočí.

„No to nevím, " povzdechnu si a pokračuju v jedení.

„Zkus mi věřit, dobře?" jde pomalým krokem ke mně, což způsobilo, že jsem se začala dusit špagetou a Doyoung se začal hlasitě smát. Vážně vtipné. Zajímalo by mě, jak by bylo jemu, kdyby se přede mnou takhle dusil. I když je pravda, že já bych se smála mnohem víc.

„To není vtipný," zamumlám, mezitím co on mě sleduje pobaveným pohledem, „a nekoukej na mě tak!" sklopím zrak do talíře a věnuji mu svou veškerou pozornost.

„Už dojez, ať můžeme jít," zkříží ruce na hrudi.

„Ty chceš jít vážně hned teď?"

„A kdy jindy?" pokrčí rameny.

„Fajn," odpovím s povzdechem a dojídám špagety jak nejpomaleji dovedu. Čím později se tam dostaneme, tím větší je pravděpodobnost, že nepoletíme, protože nebude místo.

***

„Za žádnou cenu tam nevlezu! Neviděl jsi, jak vysoko to je?!" zpanikařím. Před námi jsou dvě skupiny lidí a my se pomalu blížíme k balónu, který nás vynese do vzduchu. Někteří si stěžují, že to není taková výška, ale pro mě je to dost na to, abych začala panikařit a přemlouvat Doyounga, abychom se vrátili zpět domů.

„Chceš si Austrálii užít naplno, no ne?" pousměje se.

„To sice ano, ale nemusím zkoušet úplně všechno. A už vůbec ne tohle. Co když to s námi spadne?"

„Tak to spadne," pokrčí rameny, jako by to nic nebylo. Zatímco já musím být bledá jako stěna.

„Co když to shoří?"

„Tak skočíš dolů do vody, abys neuhořela," ukáže na moře po naší levici a já na něj zoufale kouknu.

„Neumím plavat."

„Kdo říkal, že tě nechám se utopit? Máš vedle sebe skvělého plavce," zazubí se a já protočím očima. Náfuka jeden.

„Nechci tam," špitnu, když před námi zbývá už jenom jedna skupina.

„Budeš se mnou. Nic se ti nestane. Ani mně. V životě bych nedovolil, aby se ti něco stalo, dobře?" dá mi pramen rudých vlasů za ucho a pousměje se. Zmateně zamrkám. Co to se mnou zase dělá proboha?

„Nemusíš se mě pořád dotýkat," zamumlám a udělám pár kroků vzad.

„Proč? Jsi nervózní z mého doteku?" ušklíbne se a já hned na to zrudnu. Může si se mnou prosím přestat takhle hrát? Není to vtipné. Vážně.

„Budeme na řadě," zamumlám.

„Nezamlouvej to."

„Nezamlouvám, podívej se před sebe. Tihle jsou poslední a pak jdeme my," braním se a zkřížím naštvaně ruce na prsou. Ani nevím, co mě tak štve. Jestli jeho obviňování mě z něčeho, co není pravda, anebo že se mě pořád dokola dotýká bez mého svolení. Ne, že bych si stěžovala, ale aspoň by mi to mohl říct předem, abych se jak psychicky, tak fyzicky připravila.

„Tak, jdeme," chytí mě, zase bez zeptání, za ruku a táhne do koše balónu. Pozdravíme se s člověkem, který to má na starost a čekáme na zbytek lidí, až si vlezou za námi. Celkem nás tu je šest, což znamená, že se to může kdykoliv převrátit anebo prostě spadnout. Nervózně se dívám na zem, u které ještě stále jsem dost blízko na to, abych mohla utéct. Jenže zaváhám a balón se začne pomalu vznášet do vzduchu. Nasucho polknu a sleduju vzdalující se zasněženou trávu. Já tady umřu.

Zatímco se Doyoung baví s ostatními, včetně člověka, který má balón na starosti, já se snažím zachovat klid. Hlavně když vidím, jak stoupáme čím dál výš. Upřímně, zezdola to nevypadalo tak strašně...

„Tak co?" cuknu sebou a otočím se na Doyounga, který mi málem přivodil infarkt. „Už jsi změnila názor?"

„Ne," nasucho polknu a snažím se schovat svůj rozklepaný hlas. To se vážně tak moc bojím?

„May," osloví mě, ale já nijak nereaguju. Jenom sleduju lidi pode mnou a doufám, že se začnou zase pomalu zvětšovat.

„Je to strašný," šeptnu a Doyoung mě chytí za loket. Tím si získá mou pozornost a taky dost vyděšený pohled.

„Nedívej se tam, jinak to bude ještě horší. Buďto se dívej na mě, anebo tam," ukáže za sebe a mně se tak naskytne pohled na zasněženou část Austrálie. Někteří by si mohli říct, co je na tom tak krásného, ale pro mě je to v tuhle chvíli to nejkrásnější co jsem kdy viděla, samozřejmě až po Doyoungovi.

„To je nádherný," šeptnu a on mě s úsměvem pustí.

„Jsem rád, že si to konečně užíváš," usměje se.

„No, dejme tomu," uchechtnu se a balón se začne pomalu snášet k zemi. Oddechnu si. Konečně budu stát pevně na nohou a budu se cítit klidná. V tomhle mi nepomohl ani Doyoung, i když se snažil sebevíc.

„Takže? Jaký to bylo?" zeptá se mě s rukama v kapsách, když jsme dostatečně daleko od té hrůzy.

„Děsivé," zatřepu hlavou a děkuju Bohu za to, že jsem přežila nemožné. „Na něco takového mě dlouho nikdo nedostane."

„Ale no ták. Vždyť se ti to na chvíli líbilo, no ne?"

„Trochu," přiznám a vstoupím do kavárny, kde na mě překvapeně hledí Judy. Nevím, kdo z nás je víc šokovaný. Jestli já, anebo ona. Za tu dobu, co se znám s Bernym jsem o ní slyšela snad úplně všechno. Zatím jsme neměly tu možnost se vidět v tváří tvář. Jenom přes kameru, když jsme měly chvilku čas. Ale zkuste si volat ve chvíli , kdy má jedna z vás tři hodiny ráno a ta druhá dvě odpoledne. Proto se z nás staly pouze chatovací kamarádky, které si dennodenně posílají nekonečně mnoho nezajímavých videí. Ano. Z těchto věcí se skládá celá naše konverzace.

„May!" zavolá na mě blondýnka a já k ní s úsměvem přiběhnu. Obě se pevně obejmeme a ona se podívá s úšklebkem za mě.

„Tvůj přítel?" zeptá se mě ve své nádherné angličtině a já rychle přikyvnu nesouhlasně, aby nedošlo k nějakému omylu. Anebo, aby nedej bože Doyoung neotevřel ústa.

„Kamarád," pousměju se a ona chápavě přikývne. Seznámím ji s Doyoungem a objednám nám něco k pití. Samozřejmě hned po tom, co si začneme povídat o náhodných věcech a můj drahý spolubydla se přestane cítit jako páté kolo u vozu. Nebo se říká třetí? Na přirovnání jsem nikdy nebyla.

„Zatím si můžeš jít sednout. Já se ještě poptám na tu práci, dobře?" Doyoung chvíli těká očima mezi mnou a Judy. Chvíli váhá, ale nakonec se odebere co nejdál od pultu a vytáhne si svůj černý telefon, na kterém zabíjí čas.

„Myslíš, že by bylo možné, abych ti tu pomáhala na dva měsíce? Nejradši bych tady byla dýl, ale vracím se pak už zpátky domů..." udělám na ni smutný obličej a ona se s omluvou vydá za zákazníkem, který si objedná karamelové latté. Jakmile jeho objednávku splní, vrátí se zpět ke mně a já tak můžu doříct to, co jsem začala:  „A taky to vypadá, že menší pomoc by se ti i hodila. Jsi tu sama?" zeptám se když se rozhlédnu po kavárně plné lidí, ale nikde žádný další pomocník. Judy si jen povzdechne.

„Myslím, že by to zařídit šlo. Jenom bych musela přemluvit šéfa, protože nesnáší tady tyhle zahraniční brigádníky. Chápeš. Ale možná bude nakonec i rád, protože nikdo další kromě mě tady nepracuje a ne vždy všechno stíhám." chápavě přikyvnu.

„Takže se zeptáš?" udělám na ní psí kukuč a ona s úsměvem přikývne.

„Jasně, že ano! Co bych pro Bernyho kamarádku neudělala," pohladí mě po rameni a jde chystat moji horkou čokoládu, „dám ti potom vědět. Už si běž sednout za ním. Vypadá, že se dost nudí," ušklíbne se a kývne směrem k Doyoungovi.

„Jo, máš pravdu," uchechtnu se, „děkuju," s úsměvem dojdu za mým dočasným spolubydlícím a posadím se naproti němu.

„Co děláš?"

„Máš to?" oba se na sebe chvíli díváme než propukneme v hlasitý smích. Dlouho se mi nestalo, že bych položila s někým otázku ve stejnou chvilku.

„Ty první," a zase.

„Dáma má přednost," mrkne na mě a já nervózně odvrátím pohled.

„Fajn...Prej se poptá a dá mi vědět. Ale vypadá to nadějně, protože je tu sama." Doyoung přikývne a přisune ke mně svůj telefon, na kterém je rozvrh. Zmateně na obrazovku hledím.

„Všechny ty červené dny nebudu s tebou, protože tu musím něco zařídit," povzdechne si. Proč mám pocit, že je červené úplně všechno? Zvednu k Doyoungovi zrak, když se nadechne pro pokračování: „Měnil jsem datumy, protože jsem tě nechtěl nechat doma samotnou, ale nijak to přesunout nejde takže-"

„To je v pohodě, nevadí mi to," přeruším ho s úsměvem na rtech a on zmateně zamrká.

„Vážně? Jsi si jistá? Budeš celý den sama doma a bude to tady těžký."

„Hele, jsem dospělá a dokážu se o sebe postarat. Dobře?" pohladím ho po ruce a telefon přisunu zpět k němu.

„Dobře, ale slib mi, že budeš na telefonu. Prosím," přikývnu na souhlas a podívám se na přicházející Judy.

„Takže, tu je ledové americano a horká čokoláda. Platit nemusíte nic," mrkne na mě a já na ni zoufale kouknu.

„Judy to nemůžeme."

„A proč ne? Děkujeme," usměje se zářivě Doyoung a já ho probodnu pohledem.

„Neodmlouvej a važ si toho. Ne každý má takovou možnost jako ty," s těmito slovy odejde dál pracovat.

„Měla pravdu," zamumlá Doyoung hned, co se napije kávy.

„Zmlkni," pokárám ho a on zvedne ruce do obranného gesta.

„Už mlčím," odpoví mi a v tu chvíli naše krátké ticho prolomí vyzvánění telefonu. Doyoung těká pohledem mezi mnou a hlučným přístrojem na našem stole. Nakonec mi věnuje omluvný pohled a hovor vezme. Pokouším se ho neposlouchat, přeci jen je to neslušné, ale nedá mi to. Z jeho hlasu slyším, že z informace, kterou mu předává člověk na druhé straně, moc nadšený není. Takže usoudím, že ani já nebudu skákat tři metry radostí do vzduchu. Nenápadně se napiju několikrát za sebou horké čokolády a pousměju se, když Doyoung dovolá.

„Takže?" nakloním hlavu tázavě na stranu, „všechno v pohodě?" místo odpovědi si jen povzdechne a poškrábe na zátylku.

„No, jak se to vezme," nervózně se uchechtne a provinile na mě koukne, „dneska večer budeš sama. Zavolali si mě do vedlejšího města vyřešit nějaké věci místo táty, takže s tebou nebudu moct být."

„To nevadí," nahodím falešný úsměv. Nebudu lhát, mrzí mě to. Přestože doma vlastně nic neděláme a jenom se znuděně válíme, jeho přítomnost mi zlepšuje náladu. A už jsem si na něj zvykla natolik, že noc bez něj pro mě bude nesnesitelná.

„Vážně?" přikývnu a on si oddechne.

„To rád slyším. Ale neboj, pokusím se přijít už zítra," mrkne na mě a napije se kávy. Jenom doufám, že se tak stane a nezůstane tam trčet týden. Tolik dní bez něho bych asi nezvládla.

***

„Dobře, takže se uvidíme zítra. Ano?" doprovodí mě k našemu dočasnému domu a já pomalu přikývnu. Když položí svou dlaň na mou tvář, přinutí mě se mu podívat do jeho nádherných hnědých očí a usmát natolik, až mám pocit, že se vůbec nechystá na odchod. Takhle přesvědčivý a úsměv plný lásky jsem snad v životě neviděla. Až dnes.

„Dávej na sebe prosím pozor," chytím ho za onu ruku, když se odtáhne a dívám se mu prosebně do očí. Chvíli na mě překvapeně hledí, než se odváží odpovědět. Naštěstí přikývne a vydá se k autu, které na něj čeká. Ještě chvíli zůstávám na schodech venku a mávám mu na rozloučenou, než mi zmizí z dohledu. V tu chvíli mě zaplaví neskutečný pocit smutku a cítím se tak strašně sama, že se mi nechce ani vejít dovnitř. Nakonec ale překonám své emoce a po sundání bot a kabátu skočím na pohovku v obýváku, zírajíc do stropu. Nemyslím si, že by ho tohle přivolalo, ale nevím, co jiného bych měla dělat. Není tu nikdo, kdo by mi udělal večeři, kdo by mě rozesmál nebo kdo by přišel s různými bláznivými nápady. Jsem tu jen já. Znuděná a unavená z dnešního dne. Myslím, že nejlepší by bylo jít prostě spát, ale je teprve šest hodin večer. Nejspíš bych ale ráno měla problém vstát, zvlášť když mi tu chybí můj chodící budík.

Nezbývá mi proto nic jiného než se neochotně zvednout a nachystat si něco k jídlu. Protože nesnáším samotu a hrobové ticho, rozhodnu se pustit si písničky na telefonu, které připojím k televizi. Netrvá dlouho a moje znuděné já si dá dovolenou, a místo válení tančím po celém obýváku se sendvičem v ústech. Jenže ani tohle mi nevydrží, protože můj neúspěšný taneček vyruší plazící se had pod stolem. Bleskově vyskočím na pohovku a v ruce držím výhružně ovladač.

„Zmiz, bestie!" nasucho polknu a vyděšeně se rozhlížím kolem. To mě tu Doyoung vážně nechal samotnou v takovéhle situaci? Co když věděl, že se to stane a proto to udělal? Jo, jsem si jistá, že to bylo schválně.

Mávám ovladačem před sebou, ale had si najde místečko v rohu u lampy, takže mi nezbývá nic jiného než seskočit z mého úkrytu a vyběhnout po schodech nahoru do mého pokoje.

„Nagi!" zakřičím na ni hned, co mi zvedne videohovor.

„Co je?" zmateně na mě hledí.

„V obýváku mám hada a nevím co s ním dělat. Vždyť víš, že se jich bojím. Zabít ho nechci a sahat na něj úplně taky nemám v plánu, ale co jiného bych měla dělat? Spát jít nemůžu, co když mě sežere?" zoufale hledím na svoji kamarádku, která se mi začne smát. Dělá si legraci? Chci pomoc, ne výsměch!

„Jenom klid."

„Klid?! Nejsi v mojí situaci, takže nevíš, jak se teď strachem potím a bojím se o svůj život, krucinál!" začnu nahlas panikařit.

„Tak někam zavolej. V Austrálii musíte mít určitě nějakou odchytovou četu nebo něco takového, ne?" nadzvedne tázavě obočí.

„No, to je asi pravda. Ale když já nevím kde a víš jak to mám s voláním cizím lidem. Co když mi místo pomocníků přijede nějaký vrah?" má kamarádka na mě hodí zoufalý pohled a hovor vypne. Volám jí zpátky, ale telefon mi oznamuje, že je nedostupná. Takže mám smůlu. Bleskově zamknu dveře od pokoje a rozsvítím lampu stojící v rohu místnosti. Hned poté se zabalím do peřiny a modlím se k bohu, aby ráno ten had byl tam, odkud přišel a rozhodně ne v mém domě! Nemám ráda nevítané hosty a už vůbec ne takovéto.

Cuknu sebou, když se místností rozezní můj telefon. Ihned hovor zvednu, aniž bych se podívala kdo to je a snažím se přestat klepat strachy.

„May?" do očí se mi nahrnou slzy. Vím, že mi tohle nepomůže, ale když slyším Doyoungův hlas, cítím se mnohem klidněji.

„Jsi tam?" přikývnu na souhlas, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Ledaže by mě chtěl slyšet vzlykat.

„Zítra se to protáhne, takže přijedu až v pátek. Snad je to v pohodě. Promiň," povzdechne si a já si dám před ústa ruku, aby neslyšel jak se snažím zadržet vzlyky. Slzy však nechám stékat po tvářích a ani nemám v plánu si je utřít. „Řekli mi, že můj táta chce, abych zdědil firmu tady. Upřímně se mi moc nechce," uchechtne se a na chvíli se odmlčí. Když stále nepromluvím, pokračuje: „Proto to vyřídím úplně všechno a budu se moct vrátit zase zpátky k tobě a do České republiky. Dobře?" opět mu neodpovím a zakloním hlavu, abych se slzy pokusila aspoň vrátit zpátky, ale místo toho mi jeden ze vzlyků uteče. „May? Všechno v pohodě? Neodpovídáš mi, takže si dělám starosti," hovor vypnu dřív, než se mě na něco dalšího zeptá a místo toho mu napíšu odpověď.

Jsem jen unavená. Zavoláme si zítra, dobrou

Odepíše mi hned, ale já nemám náladu se na zprávu podívat. Místo toho sedím celý večer na posteli a hypnotizuju dveře před sebou. Až ráno mě z této nepříjemné polohy vyruší další zvonění telefonu.

„Ano?" odpovím ospale a z druhé strany se ozve angličtina mé kamarádky.

„Můžeš nastoupit hned. Teda pokud chceš," uchechtne se, „teprve teď jdu do kavárny tak jestli chceš, můžu tě vyzvednout," bez váhání jí odpovím kladně a řeknu jí adresu. Bleskově se upravím a převléknu se. Hned jakmile odemknu dveře, tak znervózním. Co když ten had čeká přede dveřmi?
Judy mi pošle zprávu, že už je tady, ale já jí neodepíšu. Místo toho pět minut zápasím sama se sebou než otevřu dveře a oddechnu si, když tam žádný had není. Ale hned, co sejdu schody, vypísknu. Ta věc je dole. Přímo pod posledním schodem. A já moc dobře vím, že čeká na mě.

„May! Co ti tak trvá? Pohni!" zavolá na mě Judy zpoza dveří. Natáhnu se pro deštník z věšáku a modlím se, aby hadi neuměli skákat. Dloubnu do něj lehce mou zbraní v ruce a on se odplazí na druhou stranu. Rychle doběhnu ke dveřím, které otevřu a Judy mi věnuje zmatený pohled.

„Kde máš boty?"

„Nemám čas. Zápasím s tou příšerou," nasucho polknu a Judy se nakloní do domu. Bez zeptání vejde dovnitř, aniž by si zula boty a začne se smát.

„Je to jenom malinký had. A ještě k tomu není jedovatý," k mému překvapení ho vezme do holých rukou a položí na zem před domem. On se k mému štěstí odplazí k sousedům a moje noční můra tímhle skončí.

„Děkuji, jsi moje záchrana," rychle se obuju a ona se spokojeně usměje.

„Za málo. Vždyť on se tě bál víc jak ty jeho," ušklíbne se a já na ni hodím zoufalý pohled.

„Věř mi, že ne," vydáme se společně do kavárny a ona mi cestou vypráví o Bernym. Zjistila jsem, že Laylu vážně nemá rád. A teď dokonce žárlí i na Nagisu, že se dala dohromady s Dongmyeongem. Na jednu stranu se mu nedivím, na tu druhou bych jí to spíš přála, což taky dělám. Ale rozumím tomu, že se musí cítit jako třetí kolo u vozu. Přeci jen jsme to byli vždycky mi tři. Já, on a Nagisa. Samozřejmě s námi občas byla i Layla, ale jak už jsem říkala, a potvrdilo se mi to, ti dva se v lásce nemají. Takže jsme se považovali za svatou trojici. Jenže teď to je jenom on a Nagi. Spíš jenom on sám, protože má spolubydlící tráví víc času se svým přítelem než s kamarádem, takže se cítí dost odstrčený a nedivím se, že si radši píše tady s Judy.

„Takže. Řeknu ti, co všechno máš přesně dělat a kde co je. Neboj se, je to snadné," mrkne na mě a podá mi zástěru, kterou si uvážu a stejně tak ona. Představí mě s celou kavárnou a všemi přístroji na kávu nebo čokoládu. Taky mě upozorní na lidi, kteří sem chodí každý den a kteří jsou naopak zahraniční a jak s nimi komunikovat, pokud neumí anglicky. Myslím, že jsem pochopila všechno až na to, jak mám dělat obrázky do pěny kávy. Vždycky jsem to chtěla zkusit, ale po prvním pokusu si vážně nemyslím, že v tom budu zkušená. Vypadá to strašně, až se to stydím dát zákazníkům. Judy si toho všimne a tak pěnu zamíchá a udělá nový obrázek jako profesionál. Překvapeně zamrkám.

„Neboj, tohle ti půjde líp až později. Jenom to chce pár dní praxe," usměje se a jde objednávku odnést zákazníkovi. Já jdu mezitím vyřídit další. Slovy nejde vyjádřit, jak moc jsem Judy za tuhle práci vděčná. Nejen že zaháním nudu a přemýšlím nad něčím jiným, jenom díky zaměstnávání mých rukou, ale taky si procvičuju svou angličtinu a mám důvod víc tu zůstat. Lidi jsou tu tak milí! Když ovšem nepočítám ty opilé, ale to se bohužel najde všude. Hlavně u nás.

„Takže, jaký to zatím je?" zeptá se mě při odpolední pauze.

„Jsem nadšená. Myslím si, že mi to pomáhá i dost s angličtinou a je tu strašně moc hodných lidí. Je to skvělý. Nechápu, jak tu můžeš pracovat sama. Já bych se o tohle místo rvala," uchechtnu se a Judy mi věnuje zářivý úsměv.

„Ani nevíš, jakou mám radost, že se ti tu líbí. Vím, že jsi mi kdysi psala, že bys tu chtěla bydlet. Pořád to chceš?" přikývnu na souhlas.

„Hodně lidí mě posílá do Japonska, ale prostě Austrálie je něco úplně jiného. Příjemní lidé, příroda, počasí. Řekla bych, že tohle je ten ráj, o kterém lidé mluví."

„Jo, to taky občas říkám," zasměje se krátce a podívá se na nově příchozího zákazníka.

„Hned budu zpátky," vstane a já zmateně zamrkám.

„Myslela jsem, že máme pauzu."

„To ano, ale už jsem říkala, že svou práci miluju?" musím se usmát. Tomuhle se říká člověk milující svou práci. Jestlipak budu taky taková jako psycholožka. Podívám se na telefon, odkud mi přijde upozornění a dojde mi, že jsem včera Doyoungovi neodepsala na zprávu. Dneska mi však přišly rovnou čtyři a já ani jednu neviděla, protože jsem byla natolik zaneprázdněná, že jsem na to zkrátka neměla čas.

Dobré ráno, všechno v pohodě?

May, opravdu jsi v pořádku?

Proč mi neodpovídáš?

Halooooo, volat ti nebudu, protože to stejně nezvedneš. Tak mi aspoň napiš, že jsi v pohodě prosím

Usměju se sama pro sebe. Je roztomilé, jak se o mě bojí.

Pracuju, takže jsem na telefonu nebyla, promiň.

K mému překvapení odpověď přijde poměrně rychle. Dokonce i se smajlíkem.

To jsem rád. Užij si to :D!

Jak už jsem řekla. Roztomilé.

„May, pojď mi tu pomoct!" zavolá na mě Judy a já bleskově vstanu a jdu jí pomoct chystat objednávky. Takhle probíhají moje dny až do pátku, kdy se má vrátit Doyoung. Rozhodně však nehodlám končit brzy, proto tu jsem s Judy až do zavíračky.

„Nečekala jsem, že tě to bude až tak bavit," uchechtne se, když zamyká kavárnu a já si přehodím kabelku přes rameno.

„Upřímně já taky ne, ale vážně mám radost a už se těším na zítřek," ušklíbnu se a má kamarádka nade mnou jen protočí očima.

„Dneska tě nedoprovodím. Promiň. Slíbila jsem Bernymu, že mu zavolám," lehce zrudne a dá si pramen blonďatých vlasů za ucho.

„To je v pohodě. Zvládnu to. Pozdravuj ho ode mě," přikývne s úsměvem a obě se rozloučíme. Mezitím co ona začne volat s Bernym, já vzpomínám na nejkratší cestu domů.
Jdu pomalým krokem, abych si mohla prohlížet nebe plné hvězd nad sebou a už jen to mě nutí se usmívat. V životě jsem neviděla něco tak nádherného. Naposledy, když jsem byla s přáteli venku, ale většinou byla obloha plná mraků. Teď jde však vidět nádherně a já ani nemám chuť se vrátit zpátky domů a hledět nad sebou jenom na bílý strop.

„Au," narazím do osoby přede mnou. Provinile na ni kouknu a začnu se co nejrychleji a nejupřímněji omlouvat. Zděsím se však při pohledu na skupinku opilých chlapů, kterým jsem se chtěla vždycky vyhnout. Teď tomu však není a ani nemám šanci. Udělám krok dozadu, ale oni mě jen pobaveně sledují a přistoupí o krok dopředu. Proto mi nezbývá nic jiného, než se rozeběhnout zpátky ke kavárně, ale oni mi jsou v patách. Vzpomenu si na zkratku domů a tak zabočím do temné uličky s nadějí jim utéct. Při mé smůle však v téhle uličce stojí dva chlapi s tetováním, kteří si museli právě v tuhle chvíli nutně zapálit. Tohle se stává jenom ve filmech a seriálech, ne v reálném životě, tak proč jdou na mě z obou stran? Možná ti přede mnou nebudou ti zlí. Avšak ti za mnou jsou určitě. Alkohol z nich doslova táhne.

„Hej, myslíš si, že tvá omluva stačí? Chce to něco pořádného. Kolik stojíš?" olízne se ten zarostlý a já zrudnu vzteky.

„Prosím!? Připadám vám snad jako nějaká prostitutka? Tohle si zkoušej na svojí ženu a ne na mě," zavrčím a hned toho zalituju. Chtěla jsem tak moc přemoct svůj strach, až jsem to ještě víc pokazila a teď mi půjde o život. Ti dva chlápci za mnou se začnou hlasitě smát, ale nevypadají na to, že by mi přišli pomoct. Podlomí se mi kolena a vyděšeně na ně hledím. Mám pocit, že se tady stane něco, čeho jsem se vždycky bála a bohužel tu není nikdo, kdo by tomu zabránil. Dívám se kolem sebe a hledám nějakou zbraň, ale marně. Napadne mě jen moje kabelka, ale není dost těžká na to, aby někoho zranila. Proto couvám po zemi co nejdál od nich. Ale jim stačí udělat pár kroků a jsou zase u mě. Dostanu se až k těm dvěma závislákům na nikotinu, kteří svoje cigarety zahodí a dřepnou si ke mně. Vyděšeně se na ně podívám.

„Teď už nejsi tak drsná, co? Nemáš náhodou cíga? Už mi došly," sahá si po kapsách ten vyšší, ale já nejsem schopná odpovědi. Právě v tuhle chvíli mi jde o život, takže cigarety jsou ta poslední věc na kterou bych myslela.

„Neumíš mluvit?!" zvýší na mě hlas ten vedle něj až sebou cuknu. Vždycky jsem nesnášela, když na mě někdo zvedl hlas. Už od doby, kdy po mně křičel táta. Teď je to však mnohem horší, protože těch chlapů je hned několik a já nevím, o co se kdo z nich pokusí.

„Hele chlapi, mi ji viděli první. Takže si běžte hledat někam jinam," snažím se nenápadně odplazit pryč, ale jeden z té skupiny opilých mě chytí za loket a postaví na nohy. Vyděšeně na něj hledím. Ve chvíli, kdy se však nakloní k mému krku neváhám a kopnu ho silně do slabého místa. Okamžitě se skácí k zemi a mně se na rtech objeví úšklebek. To nebylo špatné. Nakonec se o sebe vážně dokážu postarat sama. Jeho kamarádi na mě naštvaně pohlédnou, kdežto nikotinoví maniaci pobaveně. Podívám se za sebe a rozeběhnu se jak nejrychleji dovedu. Představa, že bych tam zůstala mezi nimi doteď, a oni se mohli o něco pokusit, je děsivá.

Zastavím až před svým domem, kde si na chvíli oddechnu před branou a jakmile popadnu dech, vejdu dovnitř. Znaveně ze sebe sundám boty i kabát a dojdu se do kuchyně napít ledové vody. Chytím se za hlavu, která se mi začne šíleně motat. Vzpomenu si proto hned na radu mojí mámy: posadit se na zem, abych si při omdlení tolik neporanila hlavu. Počítám s tím, že to přestane, proto se napiju znova vody ze sklenice, kterou držím v ruce. Bohužel ani to nepomůže, protože po pár minutách se mi zatmí před očima a já mám pocit, že už se neprobudím.

17.3.2024