„Takže jsi nakonec nešla spát jo? Magore," uchechtne se Nagi na obrazovce mého telefonu, zatímco já si sedám před ní s hrnkem teplé čokolády.

„Nemůžu jít spát, když byl v takovém stavu. Co kdyby se vzbudil a něco potřeboval, hm?" nadzvednu tázavě obočí a napiju se, hned toho však lituju, protože si spálím jazyk a zašklebím se.

„Opatrně," zazubí se má kamarádka, na kterou hodím vražedný pohled.

„A kde je vůbec Dongmyeong?" položím hrneček na stůl a vyčkávám na odpověď.

„No, odešel na chvíli domů. Sháněl ho táta, proč? Snad si nemyslíš, že tady přespal," ušklíbnu se.

„To by mě ale vůbec nenapadlo," odpovím a ona přesto ví, že nad tím přemýšlím. Cuknu sebou, když uslyším zeshora bouchnout dveře. Podívám se omluvně na svou kamarádku, která jen chápavě přikývne a hovor ukončím.

„Já umřu," zamumlá Doyoung držící se za hlavu a háže na mě zoufalý pohled.

„Dobré ráno?" nejistě na něj kouknu a jdu mu pro prášek, proti bolesti hlavy, „včera jsi to dost přehnal," zamumlám spíše pro sebe, ale Doyoung mě uslyší a odpoví.

„Moc dobře o tom vím ale v plánu jsem to neměl. Vážně," podívá se na můj hrnek s čokoládou a pak přesune zrak na mě, když mu podávám prášek na hlavu a hned na to i sklenici vody.

„Dneska bychom měli zůstat doma, nevypadáš  vůbec dobře," uchechtnu se.

„Dík za kompliment," protočí očima a položí prázdnou sklenici na stůl. Jen ho tiše sleduji a ve chvíli, kdy ke mně natáhne svou ruku, mu věnuji překvapený pohled. Mám chuť se odtáhnout, ale zajímá mě, co má vlastně v úmyslu. Nechám ho ať se jeho hřejivá ruka se dotkne mé tváře a lehce ji pohladí. Zvednu k němu zrak a setkám se s jeho provinilým výrazem.

„Promiň," šeptne, zatímco já mu házím nechápavý pohled.

„Za co se omlouváš?" nervózně se usměju a jeho ruku lehce odstrčím. Přestože to bylo jen pár sekund cítím, jak mé tváře hoří a já toužím po jeho doteku čím dál víc. Snažím se tenhle pocit co nejrychleji zahnat, ale moc se mi to nedaří

„Musíš být kvůli mně unavená. Máš kruhy pod očima," sáhnu si pod oči a zmateně zamrkám. To si mě vážně prohlíží, když je v takovém stavu? Spíše by si měl dělat starosti o sebe než o mě.

„Ne, jsem v pohodě. Nemusíš se bát," ujišťuji ho a odvrátím od něj zrak.

Mezitím, co se on vydává zpět do kuchyně, já se dívám z okna ven na zamrzlé moře. Musím se sama pro sebe usmát, protože si až teď plně uvědomuji, že jsem opravdu v Austrálii. Ještě před pár dny bych tomu vůbec nevěřila a rozhodně bych to nečekala. A co víc, jsem tady s člověkem, na kterém mi momentálně nejvíc záleží. Otočím se do kuchyně, kde si Doyoung krájí rajčata a pousměje se na mě. I při takové maličkosti je neuvěřitelně roztomilý. Asi je načase si přiznat, že jsem do něj zamilovaná, a rozhodně to není jen někdo, kdo se mi líbí. Je to někdo, kdo se stal součástí mého života, aniž by to jeden z nás plánoval, a už se od sebe nedokážeme odtrhnout.

„Proč se tak usmíváš? Líbí se ti, když trpím?" dojde ke mně se svou snídaní a sklenicí vody. „Nemusíš s tím přestávat, byla jsi roztomilá," s uchechtnutím se napije vody, kterou ihned zkritizuje, že není dostatečně studená.

„Nejsem roztomilá," šeptnu sama pro sebe, když si jde Doyoung nalít pití znovu a sklopím hlavu, abych svůj rudý obličej schovala za vlasy. Takhle s nimi aspoň ta barva krásně splyne a nepůjde poznat, co je co.

„Říkala jsi něco?" zeptá se hned jakmile se vrátí a já jen nesouhlasně přikývnu.

„Fajn," odmlčí se na chvíli a jde na něm vidět, jak usilovně přemýšlí. Dokonce se několikrát kousne i do rtu., „hele, napadlo mě, jestli se nezajdeme projít. Můžeme se jen tak procházet Austrálií. Třeba jako včera co ty na to?" nadzvednu pobaveně obočí. Moc dobře si vzpomínám jak včerejšek dopadl, takže taková procházka jakou jsme zažili včera se opravdu konat nebude.

„Nemyslím si, že bys to v tomhle stavu zvládnul a vůbec, neříkal jsi, že umíráš na bolest hlavy?"

„Tvá přítomnost mě vyléčila. Stačil jediný pohled a bolest byla rázem fuč," hodím na něj beznadějný pohled a hned na to utěrku ze stolu.

„Nechej si ty kecy," zamumlám.

„No co, vždyť je to pravda. Prášky mi přece ještě zabrat nemohly, že? Takže to dává smysl," zoufale na něj hledím a pak se odvážím vstát a odejít do svého pokoje se z toho všeho vzpamatovat.

Zavřu za sebou dveře a opřu se o ně zády. Ten kluk se zbláznil! Jak může takovéhle věci říkat jen tak. Copak mu to nepřijde trapné?
Podívám se na sebe do zrcadla a zakňučím. Jsem rudá jako rak. V duchu se modlím, aby si toho nevšiml, ale moc dobře vím, že je to zbytečné, protože něco takového přehlédnout rozhodně nejde!

„Doyoungu já tě zabiju," spadnu na postel a zabořím obličej do polštáře. Tohle je snad zlý sen.  Že já si ten let do Austrálie nerozmyslela.

„Nemusíš se přede mnou schovávat, viděl jsem už horší věci. Třeba-" hodím po něm polštář jen co vejde doufajíc, že konečně zmlkne, ale on ho hodí nazpět.

„Takhle se chová ke svému budoucímu manželovi, který ti zařídil dovolenou v Austrálii?"

„Cože?!" jeho odpověď mě překvapí natolik, že to polštářem schytám přímo do obličeje. Následuje nakažlivý záchvat smíchu Doyounga, který se snažím ihned přerušit dalšími polštáři, ale narozdíl ode mě je všechny chytí a háže nazpět. Takhle se z toho stane nekonečná polštářová bitva.

„Snad si opravdu nemyslíš, že vyhraješ, Kotori," vysmívá se mi do obličeje, zatímco na mě vrhá další hromadu polštářů.

„Já si myslím, že ano!" jakmile se postavím na nohy, hodím po něm dva najednou, které nechytí, takže se začnu nahlas smát já. Jenže ten smích mě brzy přejde. Doyoung se rychle vzpamatuje a bez váhání se ke mně vrhá s polštářem v ruce. Tentokrát se mu stihnu vyhnout, ale díky mé nešikovnosti zakopnu o roh postele a spadnu zády do peřin. A samozřejmě, že to bych nebyla já, abych s sebou nestáhla i Doyounga v domnění, že se udržím na nohou. Ale to jsem se šeredně mýlila.

„Polštáři to začíná a polibkem končí," nahne se k mému obličeji a našpulí rty. Začnu se smát hlasitěji než předtím, abych schovala svou nervozitu a zvuk rychle bušícího srdce.

„To není vtipné, myslím to vážně," udělá na mě ublížený obličej a protože s ním chci hrát jeho hru, tak pohledem sjedu na jeho ještě stále našpulené rty. Položím ruce na jeho tváře a on ztuhne. Pobaveně ho sleduju, mezitím co se nakloním k jeho čelu a políbím ho na něj. Překvapeně zamrká a odtáhne se ode mě, aniž by počkal až z něj ruce sundám.

„V pohodě?" pomalu se posadím a on odvrátí pohled s úsměvem na rtech. Přinutí mě se usmát taky.

„Takže, jaké máme plány na dnešek?" rozzáří se. Protočím nad ním pobaveně očima a natáhnu se pro telefon, abych se podívala, co zajímavého se dneska ve městě děje.

„Můžeme se podívat na festival, co ty na to? A hned vedle je bar, kde pořádají prej bezva párty," zvednu zrak od telefonu a hledím Doyoungovi přímo do obličeje, který je až nebezpečně blízko mého. Sjede pohledem na mé rty. Jenom nasucho polknu než se odvážím promluvit „co ty na to?" zeptám se znovu, tentokrát skoro neslyšně. Doyoung se jen nevinně usměje.

„To zní jako plán," narovná se a dá si ruce do kapes tepláků. „Takže kdy vyrazíme?"

„No, celý festival začal už před hodinou. Jinak samotná párty až nějak kolem půlnoci. Snad tam nechceš jít teď hned. Nebolela tě náhodou hlava?" nadzvednu tázavě obočí.

„Vždyť jsem ti říkal, že už jsem jako želvička," nechápavě na něj hledím.

„Jako co?"

„Jako želvička. To se říká ne?" poškrábe se nervózně ve vlasech, mezitím co já se začnu smát.

„Co je?" uslyším ho znít zmateně. Jakmile si utřu slzy, které se mi z toho smíchu spustily, opravím ho.

„Říká se jako rybička, ty želvičko."

„To je jedno. Je to podobné," protočí očima a vyjde z místnosti. Aniž by mi to řekl, je mi jasné, že se cítí trapně. A jenom myšlenka na to, co řekl a začnu se znova hlasitě smát.

„No to teda není!" stihnu za ním ještě zavolat a užívám si tu chvilku sama v pokoji, než se mi po Doyoungovi začne zase stýskat. Když se po pár minutách donutím vstát, jdu do přízemí a překvapeně zamrkám, když uvidím Doyounga stát u receptů a misek. Položím telefon na stůl a přistoupím k němu.

„Co tu děláš?"

„Napadlo mě udělat aspoň něco na jídlo. A první co mi padlo do oka byl perník, tadá," ukáže na obrázek perníku v receptu.

„Můžu pomoct?" udělám na něj psí kukuč. Nejprve odvrátí pohled, což mi naznačuje, že mě chtěl odmítnout, ale nakonec neodolá a kývne na souhlas.

„Pomocník se hodí vždycky," zamumlá a podá mi zástěru, kterou jsem si plánovala obléct sama, ale on mi ji bez optaní přetáhne přes hlavu a vytáhne mi zpod ní vlasy, které si ještě chvíli prohlíží. Jsem si stoprocentně jistá, že kdybych si neodkašlala, prohlížel by si je ještě teď.

Doyoung se ke mně natáhne s moukou, kterou jdu ihned zvážit. Ale protože jsem to já, a ještě k tomu v přítomnosti člověka, na kterého chci nějak zapůsobit, všechno se mi kazí. Když se mnou váha odmítá spolupracovat, přesunu svůj pohled na Doyounga, který zaujatě pročítá recept a já mám co dělat, abych se udržela na nohou. Proč jsem si nevšimla už dřív, jak moc přitažlivý je? A co to mám za myšlenky? Tohle nejsem já...Co to ten chlap se mnou krucinál dělá.. Doyoung  se konečně otočí mým směrem a tím mě probere ze snění.

„Na co čekáš?" pobaveně mě sleduje.

„Nejde mi váha," šeptnu skoro neslyšně, aby nešlo poznat, jak moc trapně se v tuhle chvíli cítím. Tenhle pocit však rychle zmizí, když se ani Doyoungovi nedaří váhu zapnout. Nakonec to po pár minutách zkoušení vzdá a beze slov sleduje mísu s moukou.

„Takže," nadechne se, že něco řekne, ale místo toho si hlasitě kýchne a většina mouky skončí na mně. Začne se zase smát tím svým nádherně nakažlivým úsměvem, že se bohužel neudržím ani já. Jenže nic nenechám jen tak a naberu si z mísy pár hrstí mouky, kterou na něj hodím. A takhle začne mouková bitva, která nebere konce.

„Jestli takhle půjdeš do obýváku, budeš si to uklízet! Hej!" volám na Doyounga, který se mi snaží za každou cenu vyhnout. Tentokrát se však odvážně vrátí a jde směrem ke mně. Vítězně se usměju, ale úsměv mi ztuhne, když Doyoung nezastaví a stále se blíží. Chvíli váhám, jestli na něj mouku hodit, nebo ho nechat dojít až ke mně a počkat, co má v plánu. Moje hlava vymýšlí různé scénáře, moje srdce jen čeká, kdy vybouchne, a moje ruce odmítají spolupracovat nebo projevit svůj názor.

„Hoď to na mě," šeptne když se zastaví těsně přede mnou. Hledím mu upřeně do jeho oříškových očí, ve kterých se začnu opět a zase ztrácet.

„Nemůžu," odpovím mu omámeně, a v tu chvíli toho Doyoung využije a hodí po mně zbytek mouky. Překvapeně zamrkám. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. Lituji, že jsem ji po něm nehodila dřív, sakra! Natáhnu se po krabičce s dalšími ingrediencemi, ale Doyoung si mě přitáhne do objetí, takže mi v tom zabrání. Snažím se dostat z jeho sevření, ale marně. Je silnější než já, takže jsem v této chvíli bezmocná.

„Hahá! Vyhrál jsem!"

„No to sice ano, ale co bude s tím perníkem?" zakloním hlavu, abych mu viděla do obličeje, zatímco mě zezadu objímá. Doyoung se zamyšleně podívá do stropu.

„No to by mě taky zajímalo. Teoreticky bychom se na to mohli vykašlat."

„Teoreticky bys mě teda mohl pustit a mohli bychom se jít podívat na ten festival," pořád na něj koukám a on nakonec s úsměvem přikývne, takže mě pustí a začne uklízet. To ještě neví, že mám záložní plán: natáhnout se po mouce a hodit mu ji do toho jeho nádherného obličeje, což se mi úspěšně povede. Začnu nadšeně skákat dokola mezitím co mě Doyoung probodává pohledem. Musím se přiznat, že i přesto, že je celý od mouky je k sežrání, ale nahlas to říct nemůžu.

„Já myslel, že budeme uklízet."

„No však jo," nevinně se usměju a natáhnu se po smetáku. Začnu zametat nepořádek a úklid nám zabere několik hodin, když připočteme samozřejmě i naše každochvilkové přestávky na drby a záchvaty smíchu.

„Konečně," spadne znaveně na gauč a já vedle něj.

„No, nevypadáš, že bys zvládl cestu do města," ušklíbnu se a Doyoug se hned narovná.

„Jsem v pohodě. I ta únava mě přešla, můžeme jít. Tak co?" uchechtnu se nad jeho roztomilostí.

„Půjdeme, ale pod jednou podmínkou. Žádné pití, víš jak to s tebou dopadlo včera," upozorním ho a on bez váhání přikývne na souhlas.

„Jak si má paní přeje. Stejně bych na to už v životě nesáhl," ušklíbnu se.

„Lháři. První co bys udělal, kdybychom šli s naší skupinkou do klubu, by bylo, že by ses opil."

„To je pravda," přizná.

„Tak jdeme," zase vstanu, abych se šla převléct do něčeho lepšího než jsou tepláky a volné tričko. Chvíli se přehrabuju ve skříni, než najdu ty správné šaty. Můj původní plán však byl, jít v riflích. Ale myslím, že je načase, aby mě Doyoung viděl i jinak, než jen v kraťasech, riflích anebo teplácích. Takže to nakonec vyhrají černé upnuté šaty bez výstřihu. Nechci riskovat další nechutné pohledy opilců, přestože po mém boku bude stát někdo jako je Doyoung.

Sejdu pomalým krokem po schodech dolů a snažím se z nich nespadnout, jak mám ve zvyku. Čekám Doyoungův překvapený pohled, ale on se místo toho plácne do čela. Zmateně zamrkám a podívám se na svoje šaty, jestli je s nimi něco špatně.

„V tomhle jít nemůžeš, vždyť umrzneš. Samozřejmě jsi nádherná, chtěl bych tě políbit, ale prostě tohle ne," cuknu sebou a on taky jakmile si uvědomí co to vlastně řekl.

„Prostě se převleč a pak přijď, já nikam neuteču," řekne spěšně a otočí se ke mně zády. Zmateně vyběhnu po schodech zpět nahoru a obleču si tedy svou první možnost, stále ještě v šoku. Čekala jsem všechno, ale tohle opravdu ne. Co když mu nepřipadám atraktivní a to co řekl byla jen slova do větru? A vůbec, proč něco takového vypustil z úst? Copak si myslí, že s tím budu v pohodě? Rozhodně ne. I když se na sebe do zrcadla nepodívám, moc dobře vím, že jsem rudá jako rak. V životě mi nikdo nic takového neřekl, kromě mých kamarádů, ale je to něco jiného od opačného pohlaví a ještě k tomu když je to někdo, kdo se mi líbí. Tohle mě rozhodně klidnou nenechá!

„To bylo rychlé," prohlásí s odkašláním hned po tom, co se vrátím zpět za ním.

„Spokojený?" ukážu na své oblečení a on přikývne s úsměvem.

„Tak jdeme," zavelí a hodí mi kabát. Poté rychle vyjde ven a já ho následuji hned, jakmile si nazuju boty. Nadechnu se čerstvého, studeného vzduchu a spokojeně se usměju. Miluju to tady a nemyslím si, že svůj názor někdy změním.

Doyoung si stoupne vedle mě s rukama v kapsách a dívá se před sebe, „tak nás veď. Kam máme jít?" koukne na mě a já si vytáhnu telefon s mapou.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad nechávat to na mně. Určitě už ti Nagi nebo kdokoliv jinej vyprávěl, jak lehce se ztrácím a mapy neovládám," nervózně se na něj dívám a on nezaujatě pokrčí rameny.

„No, tak se ztratíme. Cestu zpátky si pamatovat budu a upřímně mi nebude vadit někde s tebou viset," zazubí se.

„Zrovna v téhle zimě se mnou opravdu někde zůstat nechceš. Věř mi. A já taky ne. Stačí, že teď spolu dočasně bydlíme pod jednou střechou. Nemyslíš?" vydám se směrem vpřed, jak mi mapa ukazuje a Doyoung mě následuje.

„Ne, je to pořád málo," zabručí a jde za mnou.

„Já si myslím, že je to dostačující."

„Zatím jsem v posteli spal sám. Nechala jsi mě tam. Mohl jsem se bát."

„Nemohl, protože jsem tě chodila pravidelně kontrolovat," odvrátí nervózně pohled a já se uchechtnu. Vážně si začínám všímat až teď, jak moc roztomilý ve skutečnosti je?

„Pojďme se bavit o něčem jiném," zamumlá a já přikývnu.

„Souhlasím."

***

„Hádám, že jsme tady," rozhlédnu se kolem sebe na zástupy lidí, zatímco si schovávám telefon do kapsy. V tu chvíli mě Doyoung chytí za ruku, aniž by odtrhl pohled od moře před námi. Zmateně zamrkám a podívám se na naše spojené ruce.

„Ehm, je to vážně nutné?" zeptám se nejistě a zvednu k němu zrak. On jen pokrčí rameny a beze slov vyjde vpřed. Já ho následuji.

„Musím si tě držet u sebe. Nikdy nevíš, kdo se tady může objevit a chtít ti ublížit" otočí se ke mně, „a navíc jsi říkala, že se lehce ztrácíš," ušklíbne se a já cítím jak zase rudnu. Tohle je dneska snad už podesáté.

„Zvládnu se o sebe postarat sama," zamumlám, ale přesto svou ruku nechám v té jeho. I když je tenhle pocit dosti nepříjemný, jako bych byla malé dítě, které se nesmí hnout od rodičů, tak je na druhou stranu velmi příjemný. Mám u sebe totiž někoho, na kom mi záleží, a vím, že ho tady neztratím. A on neztratí mě.

„Takže," promluví Doyoung mým směrem, když se zastavíme před nástěnkou s dnešním programem a pročítáme si skupiny, které tady budou vystupovat.

„Takže?" zopakuju a čekám, co z něj vypadne.

„Není tu nic zajímavého," zašklebím se, „proč prostě nemůžeme jít třeba do nějaké té kavárny? Hm?"

„Můžu napsat Judy. Berny mi na ni dal číslo a já si myslím, že na dočasnou brigádu to zní fajn, no ne?" nakloním hlavu na stranu.

„Ty chceš pracovat?" zmateně zamrká.

„No ano. Máš s tím snad nějaký problém?" nadzvednu tázavě obočí.

„Ne, já jen," poškrábe se nervózně ve vlasech, „víš, myslel jsem, že budeš chtít po náročném roce odpočívat a ne zase pracovat. Ale asi jsem se spletl," uchechtne se.

„Jsem s tím v pohodě. Celý rok pro mě nebyl zas tak náročný. Je to jen škola.  A pracovat v kavárně mě baví, vždyť to víš," říkám s úsměvem a Doyoung jen pomalu přikývne. Odvrátí ode mě svůj pohled a dívá se na své černé boty.

„To jsem rád. Aspoň nebudeš doma sama," je těžké ho slyšet, když za námi začne hrát hlasitá hudba. Přesto to však vyslovil dost nahlas, abych ho slyšela.

„Co tím myslíš?"

„Budu tu mít nějaké zařizování. Chtěl jsem ti to říct až zítra, ale vidím, že do té doby si najdeš práci a dokonce tam budeš s někým, koho znáš. To zní suprově," pustí mou ruku a otočí se směrem k pódiu.

„Počkej, takže ty jsi sem chtěl jet jenom kvůli nějakému zařizování a mě jsi vzal s sebou jen proto, že mám ráda Austrálii a vždycky jsem tu chtěla být. Nemám pravdu?"

„Cože?! Jak tě tohle mohlo vůbec napadnout. Sakra, May!"

„Tak mi teda řekni, jak to je," zamračím se a cítím , jak se mi v hrudi svírá. Představa, že tohle celé nenaplánoval jen pro mě, ale jel sem jen kvůli nějaké práci mě bolí u srdce. Co jsem si myslela? Jsem hloupá a hlavně hodně naivní. Cožpak by mě někdo skutečně miloval a dělal tohle všechno pro mě? O tom dost pochybuju.

„No, víš," poškrábe se nervózně na zátylku a já ho zarazím.

„Už mi nemusíš nic vysvětlovat. Myslím, že to bohatě stačí. Zajdu si tam do baru a až se rozhodneš mi říct pravdu bez jakýkoliv lží, můžeš za mnou přijít," nenechám ho ani větu doříct a hned vyrazím směrem k baru. Jenže co se nestane. Tohle jsem přesně já - Maya Kotori, která k sobě přivolává všechny druhy problémů. Přede mnou stojí vysoký muž pokrytý nespočtem tetování a odmítá mi uhnout. Jakýmkoliv směrem se chci vydat, ihned mi cestu zastoupí. Snažím se ho svou špatnou angličtinou slušně poprosit, jestli by mě nemohl pustit, jenže jeho chladný výraz mluví za vše. Rozhodně se nechce kamarádit. Místo toho mě začne sjíždět hladovým pohledem a já se cítím naprosto bezmocná. Rozhlížím se kolem, ale nevidím nikoho, kdo by mi chtěl pomoci, anebo koho bych znala. Co si vůbec myslím? Tohle je Austrálie, jasně že tu nikoho znát nebudu. Dokonce se ani nikdo netváří, že by mi chtěl pomoct. Co mi zbývá? Utéct nemůžu, na to je tu moc lidí. Dál se s tím člověkem bavit nechci a než bych zavolala Doyoungovi, už bych mohla být třeba i mrtvá. Ten podivín se mě začne v angličtině vyptávat na spousta soukromých informací, do kterých mu absolutně nic není. Jako je například můj věk nebo co tady vlastně dělám. A já? Já hledám pohledem únikovou cestu, ale žádnou bohužel nevidím. Cuknu sebou, když dá kolem mých ramen svou obrovskou ruku a myslí si snad, že z nás budou přátelé. To fakt ne. Snažím se tu tíhu ze svých ramen sundat, ale marně. Je o dost silnější než já. Dokonce ani to každovečerní cvičení mi v tomhle nepomůže. Cítím, jak se mi zrychluje tep a panika stoupá na povrch. Snažím se dýchat zhluboka, ale něco mi říká, že pokud budu v této situaci, bude to k ničemu.

„Kočičko, tohle je můj ráj a ty jsi jeho součástí. Takže mi od teď patříš, dobře?" nakloní se k mým rudým vlasům a já se musím ovládnout, abych mu jednu nevrazila. Jenže co by se stalo potom? Možná bych od něj i já schytala ránu, a to riskovat opravdu nechci.

„To zní fajn, pane. Ale prosím, mohl byste mě pustit? Spěchám domů," nervózně se usměju a snažím se jeho ruku odtáhnout. Místo toho mě však ještě víc přitáhne k sobě, a já v tu chvíli nevědomky vypísknu. Tohle jsem rozhodně nečekala. Naštěstí si toho pár lidí všimne a podezřívavě se otočí naším směrem. V duchu doufám, že alespoň někdo z nich zasáhne a pomůže mi, ale asi se modlím zbytečně.

„Co je?" odtáhne se ode mě konečně ten slizoun a otočí se za nás. Překvapeně zamrkám, když tam uvidím stát člověka, o kterém jsem ani nedoufala, že by se tady objevil. Jeho nádherně oříškové oči se vpijí do těch mých, než přesune zrak na toho podivína vedle mě.

„Myslím si, že máte v objetí moji přítelkyni," odkašle si a mně po těchto slovech začne bušit srdce jako splašené. Jindy bych mu řekla, co si o sobě myslí, ale momentálně jsem mu za to neskutečně vděčná a doufám, že mi tahle lež pomůže.

„Přítelkyni?" nadzvedne tázavě obočí a podívá se na mě. Jenom tiše přikývnu a prosím Doyounga svým pohledem o pomoc. Ten si jen povzdechne a dá ruce do kapes.

„Ano, slyšel jste správně a opakovat to nehodlám. Proto vás prosím, abyste z ní dal ruce pryč a nedošlo tu k rvačce. Chápete?" nakloní hlavu na stranu a člověk vedle mě se začne hlasitě smát, až se za námi začnou otáčet hloučky lidí. V této chvíli se od něj nenápadně odtáhnu, což se mi k mému překvapení povede a dám Doyoungovi rukama najevo, že můžeme jít. Jenže on na to má jiný názor.

„Přijde vám něco vtipného?"

„Jak by mohl někdo jako ty, mít ji? Taková kráska a necháš ji tu se jen tak procházet? Že se nestydíš-" jeho záchvaty smíchu přeruší pěst v jeho obličeji. Překvapeně si zakryju ústa a sleduju Doyounga jak se od toho podivína odtahuje.

„Myslím, že jste mi nerozuměl. Už v životě na ni nesahejte. Pokud vás uvidím se na ni ještě jednou podívat, skončí to hůř než jen pěstí."

„Souhlasím," ušklíbne se slizoun a taky Doyoungovi jednu vrazí. Omylem vykřiknu jeho jméno a běžím mu na pomoc, když spadne na zem. Překvapeně hledí nad sebe na toho obra, před kterého se postavím já a zvýším na něj hlas.

„Přijde vám normální tady mlátit nevinné lidi? Jestli jste to nepochopil, já nejsem váš majetek a nic vám tady nepatří. Jenom si zkuste mě udeřit. Nebráním vám v tom, ale všichni kolem, nás teď sledují," podívám se na ty pozorovatele, kteří neodolali a museli nutně vytáhnout své mobilní telefony, aby si tu show natočili. Slizoun jen stiskne ruce v pěst a naštvaně odejde. Otočím se na Doyounga a snažím se uklidnit své splašené srdce. Nejen, že jsem se bála o něj, ale taky o sebe. Bůh ví, čeho by ten magor byl schopný.

„Dík," zamumlá a vstane bez mé pomoci.

„To já děkuju," šeptnu a natáhnu se po jeho ruce, abych ho podepřela, jenže on ucukne. Čímž mě dost překvapí. Zlobí se na mě snad?

„Nemyslím si, že jsem udělal něco užitečného. Spíš to všechno zkazil," upraví si kabát a vydá se k východu. Zmateně na něj hledím a jdu rychlým krokem za ním, abych ho znovu neztratila.

„To není pravda," přikývnu nesouhlasně, „snažil ses mi pomoct. Je to moje vina. Kdybych se držela u tebe jak jsi mi předtím říkal, tak by se to nestalo a ty bys kvůli mně teď-"

„O to tady ale vůbec nejde, May," přeruší mě, když se na mě konečně s povzdechem otočí, „chci říct...Měl jsem tě víc hlídat, je to moje vina ne tvoje, jasný?" nasucho polknu, ale neodpovím mu. Moc dobře vím, že si za to můžu sama a on mě opravdu o opaku nepřesvědčí.

„Jsi si vážně jistý, že nechceš pomoct?" zeptám se ho už poněkolikáté, co kráčíme domů a on se sotva udrží na nohou, kvůli tomu jak špatně to schytal a spadl.

„Říkám ti už po stopadesáté, že ne. Díky," zamumlá a vejde do našeho dočasného domu. Zastaví se u zrcadla a naštvaně na sebe hledí, „takhle tam zítra jít nemůžu," prohrábne si frustrovaně vlasy, mezitím co já si zuju boty a pomalým krokem k němu dojdu.

„Sundej si boty a přijď do obýváku. Dám ti na to něco studeného, dobře?" aniž by se na mě podíval, tak začne zase odmlouvat.

„Zvládnu to sám," vyzuje si boty a jde do kuchyně. Jenže já tam dojdu dřív a stihnu už vytáhnout  mraženou zeleninu z mrazáku.

„Něco jsem říkal," zoufale na mě koukne, ale já mu bez odpovědi přiložím zeleninu na tvář a provinile se mu podívám do očí.

„Jsi hrozná," zamumlá a položí svou ruku na tu mojí se zeleninou. Pousměju se.

„Ty jsi ale horší."

„Promiň," šeptne.

„Za co přesně se teď omlouváš?" ušklíbnu se a nechám ho, ať si zeleninu drží už sám.

„Choval jsem se jako idiot. Předtím a i teď," nervózně se uchechtne.

„No, to je možná pravda, ale tohle celé je moje vina," pokrčím rameny a jdu nám udělat čaj.

„Zlobíš se hodně?"

„Na tebe? To ani nejde," uchechtnu se a otočím se na něj ve chvíli, kdy on dojde ke mně. Oba dva hledíme tomu druhému zpříma do očí. Mám pocit, jako by Doyoung viděl snad úplně všechno na co myslím. Nevím, v co jsem doufala, ale Doyoung se jen natáhne za mě pro sušenku a s úsměvem na rtech odejde do obýváku. To udělal naschvál. Vážně je to idiot.

„Umíš tancovat?" podívá se na mě, mezitím co jí sušenku a já mu donesu čaj.

„Zaleží, jaký tanec máš na mysli," ušklíbnu se.

„Třeba, co ja vím, ploužák se tomu říká ne?" začnu se smát.

„Co si o mně myslíš? V žádném případě bych něco takového netancovala."

„Ani se mnou?" udělá na mě psí kukuč a já přikývnu nesouhlasně.

„Tohle na mě už nezabírá, jsem imunní," zazubím se a Doyoung pomalu vstane. Udělám krok dozadu, ale on udělá zase vpřed. Nakonec se jen zářivě usměje a dojde k televizi, kde pustí pomalou muziku.

„To nemyslíš vážně," zoufale na něj kouknu.

„Myslím. No tak, udělej mi laskavost, když teď kvůli tobě trpím," ukáže na svou oteklou tvář a zeleninu položí na stůl. Přikývnu nesouhlasně. V životě jsem s nikým netancovala a nehodlám to měnit. Jenom mě to uvádí do rozpaků a chci se někde hluboko zašít. Natáhne ke mně ruku a podívá se mi zpříma do očí. Zkousnu si nervózně ret a upřu pohled na jeho levačku.

„Jenom jeden tanec. To tě nezabije."

„To by ses divil," chci couvnout, ale on mého váhání využije a přitáhne si mě nebezpečně blízko k sobě. Překvapeně zamrkám. Nejenže mi rudnou tváře a srdce chce vyskočit z hrudi, ale i ten příjemný pocit je šílený. Jak jsem ho mohla chtít odmítnout? Měla jsem na to hned kývnout, protože stát v jeho blízkosti je pro mě ten nejlepší dárek. To si snad ani nezasloužím. Začneme se oba pohupovat do rytmu hudby a já si položím obličej na jeho rameno. Avšak jakmile muzika skončí, ustaraně se pohledem vrátím k jeho tváři.

„Musíš si to chladit, takhle to budeš mít víc oteklé," natáhnu se po zelenině, kterou předtím položil na stůl a přiložím mu ji na tvář.

„Ty víš jak zkazit náladu, že?" uchechtne se.

„Nemel a drž si to tam," nechám ho, ať si to zase chladí sám a vstanu.

„Co takhle otevřít víno. Hodilo by se to po tom náročném dni," nevinně se usměje.

„Včera jsi toho měl dost a dneska jsme nic náročného nedělali. Jo a taky jsem ten čaj nedělala zbytečně."

„Prosím! Vždyť ty si dáš přece se mnou, ne? Uděláš to pro svého spolubydlu, že jo?" snaží se mě přemluvit svým roztomilým obličejem a já se snažím odolávat. Jenže ani to nevydrží věčně.

„Fajn," zavrčím zoufale a jdu do ledničky pro víno, které nám naliju.

„Jestli se zase opiješ, tak si mě nepřej," varuji ho a on si se mnou ťukne.

„Neboj, budu hodnej."

„To doufám," zamumlám ještě, než se napiju.

„Náhodou, z vyprávění od Nagi moc dobře vím, že to ty jsi tady ten silnej alkoholik," ušklíbne se a já ho spražím pohledem.

„To teda nejsem."

„Chceš se vsadit? Za pár minut budeš mimo nebo už dřív?" ušklíbne se.

„Nebudu," zamumlám a naliju si další skleničku.

„Neumíš pít," pobaveně mě sleduje, mezitím co já ho zabíjím pohledem.

„Hele, nech toho. Já narozdíl od někoho nepřišla včera domů totálně na mol, dobře?"

„Já jsem klidnej, jenom ty se nějak vztekáš a začínáš být v náladě."

„To bych vypadala jinak," uchechtnu se.

„O tom silně pochybuju," zasměje se krátce a nahne se ke mně. Překvapeně zamrkám a podívám se na jeho oteklou tvář.

„Proč to pořád sundáváš?" zamručím a natáhnu se po zelenině v jeho ruce.

„Nechci to tam, je to lepší bez toho," ucukne a pousměje se.

„Měl bys to tam mít. Takhle se toho nezbavíš," pohladím ho po tváři a povzdechnu si, „promiň," šeptnu a provinile k němu vzhlédnu.

„Omlouvat se nemusíš. Měl jsem tě hlídat a teď," vstane a zářivě se usměje, „to můžeme rozjet!" pustí na plné pecky písničky, čímž mě přinutí ke smíchu. Myslela jsem, že se necítí dobře, ale tohle je přesný opak. Natáhne ke mně svou ruku, kterou s radostí příjmu a začneme spolu tančit.

„Už nemůžu," zoufale spadnu na gauč a začnu se smát, když je Doyoung stále plný energie, „jednou mě zabiješ."

„To bych nerad," uchechtne se a skočí vedle mě na volné místo.

„Už jsem říkala, jak moc pěknej jsi?" přisunu se k němu a položím unaveně hlavu na jeho rameno.

„Jo, slyším to pořád a od všech," uchechtne se.

„I ode mě? To pochybuju. Nikdy jsem ti to neřekla," zavřu unaveně oči.

„No, to je asi pravda. Většinu času jsi na mě totiž hnusná."

„To proto, že si tě nechci pustit blíž k tělu. Kdo ví, co máš vlastně v plánu. Možná si se mnou jenom hrát," povzdechnu si.

„To bych v životě neudělal, May. Na to mi na tobě moc záleží, víš?" pohladí mě po vlasech.

„Stejně kecáš. Nemáš mě rád tolik, jako já tebe."

„Proč myslíš?" uchechtne se a přitáhne si mě k sobě blíž.

„Taky ti buší srdce kdykoliv mě vidíš? Chceš mě držet za ruku a nepustit? Chceš se utopit v mých očích a chceš mě políbit? To určitě," zašklebím se a pootevřu oči. Pomalu se posadím a podívám se na jeho výraz, ale moc dobře ho nevidím, když se mi motá celý svět.

„Ani nevíš, co všechno se mi děje, když tě vidím. Ale jedno ti můžu slíbit. Moje city se k tobě v životě nezmění, dobře?" políbí mě do vlasů a odtáhne se. Dokážu odhadnout jeho úsměv, ale narozdíl od něj se už neudržím a přitisknu své rty na ty jeho. On mě však hned lehce odstrčí.

„Ne, tohle nemůžeš. Jsi opilá a nebudeš si to pamatovat. Nedělej to," pomalu vstane a já na něj smutně hledím.

„Vždyť to říkám, nemáš mě rád," zamumlám a přitáhnu si kolena k obličeji.

„Vezmu tě do postele, pojď sem," s uchechtnutím mě vezme do náruče. Automaticky obmotám ruce kolem jeho krku a i tak protestuju, že mám vlastní nohy. I když musím přiznat, že takhle nosit bych se nechala denně. Nemusím aspoň vycházet ty šílené schody a mám odvoz zdarma. Natisknu se na jeho hruď, abych poslouchala tlukot jeho srdce a musím se usmát, když uslyším, jak rychle mu bije. Nejspíš mě má vážně moc rád, ale ne tak jako já jeho. Opatrně mě položí na postel a já se k němu otočím zády.

„Stejně tě mám radši," zamumlám a přitáhnu si peřinu k obličeji.

„To bych se hádal," uchechtne se a chystá se k odchodu. Jenže jakmile se jen kousek vzdálí, začne mě bolet u srdce. Rychle se otočím čelem k němu a udělám psí kukuč.

„Neopouštěj mě. Prosím. Nechci tu být sama," Doyoung se snaží zadržet smích a vrátí se ke mně. Sedne si na postel a pohladí mě po vlasech.

„Kam bych asi tak šel?" pobaveně mě sleduje. Chytím ho za ruku a propletu si jeho prsty s mými.

„Mám tě radši, ty ode mě totiž utíkáš."

„Neutíkám, byl bych dole," brání se. Když se od něj odtáhnu a otočím zády, ucítím za sebou prohnout postel.

„Utekl bys," zamumlám. Doyoung mě zezadu obejme a přitáhne tak blíže k sobě.

„Nenechal bych tě tu," šeptne mi do vlasů až se zachvěju.

„Kecáš," řeknu tiše a zavřu oči. Poslední co slyším jsou jeho slova: „na to, abych ti lhal tě až moc miluju."

31.1.2024