Ležím na pohovce a projíždím nejnovější fotky a videa svých přátel, když v tom mě vyruší příchod Doyounga a já přesunu svůj zrak na něj.

„Pojďme se projít, můžeme zajít třeba na jídlo," překvapeně zamrkám.

„Vždyť jsme před hodinou dojedli a já mám pořád pocit, jako bych měla co chvíli prasknout," zakňučím a zakloním hlavu dozadu, takže mám krásný výhled na bílý strop.

„Tak se jenom projdeme. Chci, aby sis to tu pořádně prohlédla," podívám se zpět na něj.

„Je tam zima, nemůžeme jít třeba až zítra?"

„Nebuď líná a vstávej," zasměje se a chytí mě za ruku. Než se stačím vzpamatovat, už stojím na nohou přímo před ním, a on mi sebere telefon, aniž by ho vypnul. „Tohle dostaneš až se vrátíme zpátky," mrkne na mě, zatímco já na něj koukám se zkříženýma rukama a otevřenou pusou. To snad nemyslí vážně!

„Fajn, tak se půjdeme najíst. Zapomněla jsem, že Korejci jsou na jídle závislí," zamumlám a jdu se neochotně teple obléct.

Co si vůbec o sobě myslí? Že mi bude rozkazovat jen proto, že teď bydlíme dočasně pod jednou střechou a že to celé zařizoval on? Tak to ať si hezky odmyslí, protože nic takového se nestane. Jsou chvíle, kdy bych ho umačkala láskou a pak jsou chvíle kdy mám chuť ho uškrtit. Právě teď chci udělat spíš udělat to druhé.

„Už jsem si myslel, že pro tebe budu muset zajít. Jenom jsi na sebe hodila kabát, co ti tak trvalo?" nakloní hlavu tázavě na stranu a já si představuju jak mu lámu vaz.

„Jenom kabát?" nadzvednu tázavě obočí a on pomalu přikývne. To snad nemyslí vážně, „takže ty linky a vlasy ti nic neříkají?" ukážu na svůj obličej, aby si všiml té změny, ale asi to dělám zbytečně.

„To jsi tak měla i předtím, ne?" zmateně zamrká mezitím co já se plácnu zoufale do čela. Tohle je marná snaha. Co to vůbec dělám je to chlap, nerozumí tomu.

„Pojď, prosím tě," neochotně si obouvám boty a vyjdu ven. Jakmile mě ovane čerstvý vánek, nemůžu si pomoct a usměju se. Fakt nechápu, jak jsem mohla chtít zůstat uvnitř, když je venku tak krásně. Chladno, ale krásně.

„Takže," začne můj spolubydlící, když dojde vedle mě a usměje se, „nejdřív se projdeme kolem moře a pak, protože je tam přes cestu spousta kaváren, barů a restaurací, tak-"

„Tak si zajdeme do baru," mrknu na něj a vydám se směrem k moři, aniž bych věděla, zda jdu správně či ne. Soudě podle Doyoungova zoufalého povzdechu a dupotu za mnou si myslím, že jsem cestu trefila správně.

„Nevěděl jsem, že jsi až taková alkoholička," ušklíbne se a dá si ruce do kapes hned co mě doběhne.

„Co prosím? Já a- fajn, půjdeme do kavárny. Jsi spokojený?" odvrátím naštvaně pohled a zrychlým. To snad nemyslí vážně. Připadám mu jako nějaký závislák na alkoholu? Jak mě k těm idiotům může přirovnávat? Oproti nim nejsem agresivní jenom depresivní.

„Takže kavárna," uchechtne se, „to můžeme už rovnou zajít vedle do té restauračky."

„Doyoungu, před hodinou jsme jedli. Nejsem jako ty, že do sebe dostanu úplně všechno tak mě nech prosím žít," hodím na něj zoufalý pohled, aspoň to ho doufám přesvědčí.

„Fajn, ale zítra tam zajdeme. Prý tam vaří skvěle," s povzdechem přikývnu na souhlas. Aspoň jsem to oddálila, „a do toho baru můžeme jít dneska večer."

„Radši za světla než za tmy," nasucho polknu a dívám se před sebe na zamrzlou část moře.

„Proč? Bojíš se? Budu s tebou takže ti nic nehrozí," usměje se a tím mě vytrhne z myšlenek. O čem to mluví? Snad si nemyslí, že ho kvůli sobě ohrozím, ještě by to schytal on a já bych svůj telefon už v životě neviděla.

„Takhle nemluv," konečně se odvážím promluvit po pár minutách vstřebávání jeho slov a podívám se mu zpříma do očí. „Nemám ráda, když lidé říkají něco, co nedokážou splnit."

„Chceš snad říct, že lžu?" nadzvedne tázavě obočí a já odvrátím pohled. I když se na něj nedívám vím, že netrpělivě vyčkává na mou odpověď. Té se však nedočká.

„Nepůjdeme už? Moře jsme viděli dost," procházím se po zmrzlé pláži a sleduji lidi před sebou. Uvidím pár s malou holčičkou, jak se snaží s bruslemi vylézt na zmrzlou vodu. Nakonec se jí to s pomocí jejího táty podaří. Musím se usmát. Já nic takového nezažila, i když jsem si to vždycky moc přála.

„Když jsem byl mladší, bruslili jsme s mámou pořád. Jenže po tom, co se stalo, se mnou už ani táta nedokázal promluvit. Chodil jsem všude sám, a tak mě to přestalo bavit," dá si ruce do kapes a hledí dál na rodinu před sebou. Podívám se stejným směrem.

„Umíš to pořád?" zeptám se tiše a ucítím na sobě jeho pohled.

„Co myslíš?"

„Bruslení. Co si to takhle zkusit? Já se přiznám, že neumím, ale chci vidět hlavně tebe," pousměju se když se podívám zpět na něj.

„Fajn, ale pod jednou podmínkou," ušklíbne se a namíří prstem na mě.

„A to jakou?" nadzvednu tázavě obočí a tentokrát si ruce do kapes schovám já.

„Na ledě budeš stát se mnou," ušklíbne se a já nasucho polknu. To je podraz. Naposledy jsem na něm stála, když jsem byla na základce a od té doby uteklo spoustu času. Možná to bude ještě horší než před osmi lety.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad," nervózně se odvrátím.

„Prosím, May. Uvidíš, že to bude sranda. Nepustím tě. Nedovolím ani, aby se tě někdo dotknul takže nespadneš. Zkus mi věřit," udělá na mě ten psí kukuč, který prostě nemůžu odmítnout. Zoufale se na něj podívám.

„Dobře, tak jo!" nakonec souhlasím a Doyoung začne jásat.

„V tom případě tě dovedu na nejbližší kluziště tady a předvedu ti svou nádhernou angličtinu," mrkne na mě a chytí mě za schovanou ruku v kapse. Lehce zrudnu. Aspoň, že díky té zimě to nejde tolik vidět. Bez sebemenšího protestu se nechám vést podél zmrzlého moře směrem k mojí smrti.

„Snad si fakt nemyslíš, že na to stoupnu," nasucho polknu a dívám se na led před sebou.

Jak Doyoung řekl, tak také udělal. Došli jsme na nejbližší kluziště kde mi, jak slíbil, předvedl svou krásnou angličtinu a domluvil brusle mé velikosti.

Teď tu stojím u ledu a přemýšlím, jestli by nebylo lepší se vrátit zpátky. Jenže když vidím Youngiho, jak trpělivě čeká, až ho chytím za ruku, nemůžu to jen tak otočit. Natáhne ke mně svou pravačku ještě blíž a prosebně na mě hledí. Podívám se kolem sebe. Jezdí tu spousta lidí, hlavně párů. Všichni umí skvěle bruslit a nikdo nevypadá, že by se bál. Cítí se volně, zatímco já tu stojím nervózní a jen čekám, kdy na led stoupnu, spadnu a Doyounga ztrapním.

„Prosím, zkus mi aspoň trochu věřit," zkousnu si nervózně ret a nakonec ho za ruku chytím. Přitom se přidržuju zábradlí vedle sebe a dívám se na svá klepající se kolena.

„Nedívej se dolů, ale na mě. Když nevěříš sobě, věř mně. Dobře?" zvednu k němu zrak a ihned mě zahřeje u srdce, když na mě usměje. Tenhle úsměv moc dobře znám a on ví, že tohle je přesně ten důvod, proč s ním vždycky se vším souhlasím.

„Když spadnu vezmu tě s sebou," špitnu a on se uchechtne.

„S tím počítám, jenže já tě nepustím, takže se nemusíš bát, " stiskne mi pevně ruku čímž mě přiměje dívat se mu do jeho nádherně oříškových očí, aniž bych uhýbala pohledem.

„Jestli mě pustíš, nikdy ti to neodpustím," zamračím se, ale nespouštím z něj zrak.

„To bych si ani nedovolil," zasměje se a opatrně natáhne ruku i k mé druhé, kterou pevně svírám zábradlí.

„Musíš se pustit," řekne pobaveně, zatímco já kroutím nesouhlasně hlavou.

„K tomu mě nepřinutíš."

„Ani kdybych tě políbil?" ušklíbne se a já v tu chvíli strnu.

„C-cože?" zmateně zamrkám a cítím, jak mi do tváří stoupá červeň. Jsem ráda, že je zima, jinak bych se asi propadla do země.

„Ale nic," mrkne na mě a když vidí, že jsem úplně mimo využije toho a chytí mě za druhou ruku. Vypísknu, protože jsem s tím nepočítala a pár lidí se podívá naším směrem. Ani se jim nedivím, protože první věc, kterou udělám když mě Doyoung vtáhne na led je, že se mu pověsím kolem krku a odmítám se pustit.

„May," šeptne a já pomalu odtáhnu obličej z jeho hrudi. Podívám se do jeho oříškových očí a nasucho polknu.

„Jestli se pustím tak spadnu," Doyoung přikývne nesouhlasně a ruce, kterými mě drží kolem pasu přesune na ty mé za jeho krkem.

„Jenže ty nespadneš, protože tě budu držet já. Něco jsem ti přece slíbil. No ne?" pousměje se a přinutí mě ho tak pustit. Drží mě za ruce, na které upírám svůj nervózní pohled a nemám odvahu se na Doyounga podívat zpět.

„Budu tě držet tak dlouho, dokud mi neřekneš ať přestanu," zvednu k němu zrak a setkám se s jeho vážným pohledem. Myslí to vážně. Pomalu přikývnu a Doyoung udělá první krok vzad, zatímco já ten svůj udělám vpřed. Dívám se mu upřeně do očí a on se spokojeně usměje.

„Výborně, teď to zopakujeme několikrát. Jenom věř mně a sobě, dobře?" pomalu přikývnu a takhle pokračujeme několikrát za sebou dokud se nesetmí. Udělali jsme nespočet koleček, ale ani jednou jsem se ho neodvážila pustit, ani když jsme si dali pauzu a šli si sednout na lavičku. Bála jsem se, že bych se už nepostavila.

„Mrzí mě to. Pořádně sis ani nezabruslil," povzdechnu si a sklopím provinile pohled.

„To není pravda. Bylo to fajn," zvednu k němu zrak.

„To myslíš vážně? Vždyť jsi mě celou dobu držel a ani sis to neužil," zakňučím zoufale a on se uchechtne.

„A právě proto jsem si to užil. Mít tě takhle u sebe pro mě byl splněny sen," při těch slovech zrudnu a odvrátím pohled. Uvidím před sebou však restauraci a vzpomenu si, že Doyoung předtím chtěl do jedné jít. Když tam zajdeme teď, nemusíme už chodit zítra a navíc mu zničený kluziště nahradím dobrou večeří.

„Pojďme se najíst," prohlásím aniž bych se na něj podívala a vydám se směrem k restauraci.

„Cože? May!" uslyším za sebou své jméno a nečekám až mě Doyoung doběhne. Vejdu do restaurace, kde slušně pozdravím a sednu si na první volné místo, které uvidím. Až v té chvíli doběhne Doyoung a posadí se naproti mně.

„Co tak najednou? Myslel jsem, že dáváš přednost baru," ušklíbne se, ale já dělám, že jsem si jeho poznámek nevšimla. Sundám ze sebe kabát a dám si ho přes židli, na které sedím. Aniž bych se na něj podívala, natáhnu se pro menu a začnu hledat očima něco, co bych dokázala sníst bez toho, abych to poté vyzvracela anebo toho litovala.

„Dobře, tak se mnou teda nemluv," zamručí a i on se natáhne pro menu, ve kterém nehledá moc dlouho a oznámí svou objednávku. Když se podívá na mě a čeká co řeknu, poprosím jen o červené víno a dělám, že je jídlo v menu zajímavější než Doyoung.

„To je všechno co si dáš? Copak nevečeříš?" zmateně zamrká.

„Jedině když cvičím a protože to nemám dneska v plánu tak nebudu večeřet. Nějaký problém?" nadzvednu tázavě obočí a konečně se na něj podívám. Proč na mě hledí tak ustaraně? Nesnáším to. Jsem v pohodě a vím co je pro mě dobré, nepotřebuju, aby mi říkal co mám a co nemám dělat.

„Jenže to není zdravé. To snad víš , ne?"

„Já vím co je pro mě zdravé a co naopak ne, takže se do toho prosím nepleť. Děkuji," falešně se usměju a menu zavřu, když nám přinese číšník objednávky. Potom co se na Doyounga lehce zamračí a na mě zářivě usměje, schytám od svého kamaráda vražedný pohled.

„Copak? Snad nežárlíš,"zeptám se ho s lehkým škádlením v hlase a neubráním se smíchu. Jeho reakce mě vždycky fascinuje - je tak snadné vyvolat u něj pocit nejistoty, když jde o mě a ostatní kluky.

„Já? Trochu," zamumlá skoro neslyšně a sklopí zrak ke své objednávce. Aspoň, že upřímnost mu nechybí. „Ale pojďme se bavit o něčem jiném. Například o tobě."

„O mně?"

„No ano!" spokojeně se usměje, až musím odvrátit zrak. Jinak bych se z toho pohledu zbláznila.  „Vlastně o tobě skoro nic nevím. Jen to, že studuješ psychologii, chceš se stát psychologem a že tvým snem bylo odletět do Austrálie - což se ti podařilo díky svému úžasnému příteli. Mně."

„Kamarádovi," opravím ho.

„Přítel a kamarád je to stejné, ne?"

„To sice ano, ale když řekneš přítel zní to...Jako bychom byli pár," poslední slova zamumlám a cítím, jak mi tváře lehce zčervenají.

„A co kdybychom byli?" zeptá se mě s vážným výrazem, čímž mě zaskočí.

„Přestaň plácat nesmysly," nervózně se zasměju.

„Myslím to vážně," trvá na svém a já cítím, jak se mi zrychluje tep.

„Jo, já vím. A právě proto ti říkám, ať toho prosím necháš," snažím se, aby můj hlas zněl pevně, ale přesto mám pocit, že se mi rty chvějí nervozitou.

„Fajn, tak změníme téma," dá ruce do obranného gesta a kývne směrem ke svému talíři s jídlem, nad kterým se jenom zašklebím. Vypadá to, jako by se snažil odvrátit pozornost, ale já vím, že to je jen jeho způsob, jak udržet konverzaci na uzdě.

„Nechceš to zkusit? Myslím si, že to bude stokrát lepší než držet hladovku," uchechtne se, ale já přikývnu nesouhlasně. Málokdy jím maso, a dnes je zrovna ten den, kdy na něj chuť nemám. Cítím se, jako bych mu zkazila náladu, ale nemůžu si pomoct. Jíst cokoliv v den, kdy necvičím, zkrátka nepřipadá v úvahu.

„Ne, díky," napiju se svého vína, ale to místo toho, aby skončilo v mých ústech, skončí na mé šedé mikině. Zvednu hlavu a podívám se na člověka, který se vedle mě skácel k zemi. Zamračím se. Co má za problém? Je snad opilý? Skloním se k němu, když leží vedle židle, a zvedne ke mně svůj pohled. Zašklebím se, když na mě hodí svůj oplzlý úšklebek. To snad není pravda.

„May, jsi v pohodě?" Doyoung ihned vstane a ustaraně si mě prohlíží. Je snad můj bodyguard nebo co? Dokážu se o sebe postarat sama.

„May? Nádherné jméno," olízne si člověk sedící vedle mě rty a pomalu se postaví na nohy. „Co takhle si dát společnou večeři?" nakloní se k mému obličeji, ale já nejsem schopná pohybu. Nejen, že mu smrdí děsně z úst, ale ten jeho pohled mluví za vše. Nechce jen večeři. A když se podívám na jeho ruku, která míří k té mé, zmůžu se jen na pootevření úst a vyděšěného výrazu ve svých očích.

„Pane, měl byste odejít. Už jsme vám to říkali několikrát," uslyším povědomý hlas. Otočím se tím směrem, stejně jako člověk vedle mě, a naskytne se mi pohled na číšníka, který opilce vraždí pohledem. Doyoung stojí hned vedle něj s rukama zatnutýma v pěsti. Tentokrát místo opilého pána vraždí pohledem číšníka vedle sebe.

„Jasně, vždyť už jdu," opilec dá ruce do obranného gesta a se smíchem vyjde z restaurace. Oddechnu si a zoufale si promnu kořen nosu. Tohle se nestává často, snad jen mně.

„Moc se vám omlouvám, jste v pořádku? Madam?" číšník se dotkne mé ruky a já k němu zvednu pohled s menším úsměvem.

„Ano, jsem. Děkuji za vaši starost. Nebýt vás nevím, co by ten člověk udělal," usměju se vděčně a číšník se s úsměvem vrátí ke své práci. Pohledem hledám Doyounga, ale nemůžu ho najít, tak si jen povzdechnu a věnuju se vínu.
Rozhlížím se kolem sebe a prohlížím si páry u stolů. Všichni vypadají tak zamilovaně. Jenom já si s Doyoungem stále nejsem jistá co cítím. Povzdechnu si a hned na to mou pozornost upoutá telefon na Doyoungově straně stolu. Přesněji, můj telefon. Zkousnu si nervózně ret a nenápadně se podívám k záchodům. Je to totiž jediné místo, kam mohl můj společník odejít. Nic jiného mě totiž nenapadá. Když ho nikde nevidím, natáhnu se po svém telefonu a schovam si ho spěšně do kabelky. Sama pro sebe se musím pousmát. Byl by ze mě skvělý zloděj!

„Vidím, že se váš společník ještě nevrátil. Vadilo by vám, kdybych si přisedl?" cuknu sebou a podívám se za hlasem, který na mě mluví anglicky.

„Ale vůbec ne," nervózně se usměju a ukážu černovlásemu číšníkovi volné místo před sebou kam se hned posadí.

„Jmenuji se Eric," moje oči se po představení jeho jména rozzáří. Jméno Eric je jedno z mých nejoblíbenějších a ještě v životě jsem nepotkala nikoho, kdo by takové jméno vlastnil. Kdysi jsem si řekla, že kdybych měla mít někdy děti, na stoprocent bych je pojmenovala Elisabeth a Eric. A teď tu jeden sedí přímo přede mnou a dokonce mě zachránil i před nějakým podivínem.

„Maya," představím se i já a chvíli se s Ericem bavím. Přijde mi dost podezřelé, že Doyounga nikde nevidím, ale dokud mi dělá společnost tenhle sladký číšník, je to v pohodě.

„Jsem rád, že jsi sem přišla. Doufám, že sem budeš chodit častěji, rád tě tu uvidím," rozzáří se mu jeho tmavě hnědé oči a já lehce zrudnu.

„Jo, jasně," odkašlu si nervózně a on mě chytí za ruce, čímž mě vyvede z míry.

„Myslím to vážně, chci tě znova vidět," pootevřu ústa, abych mu něco řekla, ale přeruší mě příchod Doyounga. Chytí Erica za jednu ruku a vraždí ho pohledem.

„Sáhni na ni ještě jednou a zlámu ti všechny kosti v těle," Eric mě pustí a pobaveně Doyounga sleduje.

„Už se bojím. Co by mi tak asiat jako ty mohl udělat? Lidé o vás říkají jak moc mírumilovní jste, ale moc pravdy na tom asi nebude," Eric se podívá mým směrem a já raději pohled odvrátím. Nerada bych tu rozpoutala nesmyslnou hádku. „Podívej na ni. Tak hezká holka a necháš ji tu několik minut samotnou. Že se nestydíš. Určitě sis užíval na záchodech s jinou, že? Moc dobře ten pocit znám, takže jsme si kvit."

Při těch slovech sebou cuknu a podívám se na zamračeného Doyounga, který se rozzuří snad ještě víc po tom, co ho Eric poplácá přátelsky po zádech.

„I kdyby, co je tobě do toho? V životě bych ji nepodvedl," vyjede po něm a stiskne ruce v pěst. Nasucho polknu. A to spolu ani nechodíme.

„Nech to být," řeknu s povzdechem, i když bych se do toho neměla vůbec míchat. Ale nemůžu nechat Doyounga tropit takové scény, když je tady tolik lidí.

„Takže kdybych ti teď řekl, že by tě podvedla se mnou a klidně by se nechala požádat i o ruku, vážně by sis nikoho jiného nenašel?" ušklíbne se Eric mezitím, co já na něj vyjeveně hledím. O čem to ksakru mluví? Postavím se na nohy, abych se začala konečně bránit, jenže pozdě. Doyoungova pěst se dotkne Ericova obličeje a ten odletí na vedlejší stůl plný jídla.

„Doyoungu!" zavolám jeho jméno a jdu směrem k němu, ale on mě zarazí.

„Ty se do toho nemíchej," zavrčí na mě v češtině a jde směrem k Ericovi.

„Ale... Hej! Poslouchej mě. Tohle se přece týká i mě! Snad mu nevěříš takové hlouposti! Ani jeden z nás ho pořádně nezná, takže se chovej dospěle a vykašli se na tyhle dětské hrátky. Doyoungu! Sakra, vzpamatuj se," dojdu k němu a chytím ho za loket, abych ho odtáhla, ale on se vysmekne.

„Máš ho snad radši?" zoufale se na mě podívá. Překvapeně zamrkám. Co je to s ním? Takového jsem ho v životě neviděla. Tentokrát jsem to já, kdo se zamračí.

„Co je to s tebou... Posloucháš mě vůbec? Říkám, že nic z toho-"

„Ale ty to nechápeš!"

„A ty očividně nechápeš, že mě ztrapňuješ," zakňučím zoufale, když se rozhlédnu kolem. Není tu jediný člověk, který by se na nás nedíval.

„Děláš si ze mě srandu? Tenhle chlap tě chtěl dostat jenom do postele, o nic jiného mu nešlo, slyšel jsem to všechno když-"

„Nezajímá mě to. Nedovolila bych mu nic a ty to moc dobře víš. Takže absolutně nechápu, o co se teď snažíš,"  skočím mu do řeči a jdu si obléct kabát.

„Počkej jdu s tebou," dojde za mnou, ale já ho zastavím.

„Jdu sama, protože přesně to teď potřebuju. Zůstat o samotě a ne s někým, kdo by mě ztrapňoval po celé Austráli. A ne, nic se mi nestane. Dokážu se o sebe totiž postarat sama. A ano, cestu si pamatuju,” zapnu si kabát a podívám se znechuceně na Erica, „vy dva si to tu můžete v klidu vyříkat. Já odcházím," oznámím v angličtině a vyjdu z restaurace ignorujíc Doyouga, který volá mé jméno.

„Idiot, chápeš to? Normálně ho tam začal přede všemi mlátit," zavrčím a odhodím kabelku na postel.

„Měla jsi ho zastavit," povzdechne si Nagi a já se podívám vražedně na svou kamarádku v telefonu.

„A co si myslíš, že jsem asi tak dělala? Cesta sem mi trvala půl hodiny a to díky tobě. Kdybych ti nezavolala, domů se snad ani nedostanu," zakňučím zoufale a spadnu unaveně na postel. Mám pocit, že můj orientační smysl je každým rokem čím dál horší. A to jsem si myslela, že se začíná zlepšovat.

„Už tam tomu říkáš domov, jo?" uchechtne se a já položím telefon vedle sebe.

„Čekala jsem, že už bude tady," zamumlám spíš pro sebe, ale Nagi mě slyšela moc dobře.

„Jak vidíš, tak není," povzdechne si, „Dongmyeong říkal, že se něco děje. Prý mu najednou napsal, co má dělat, ale tak před půl hodinou mu přestal odepisovat. Že jo?" zavolá kamsi za sebe a tím mě přinutí vzít telefon zpět do ruky a podívat se na svou kamarádku.

„On tam je Dongie?" nadzvednu tázavě obočí a ona znervózní.

„No...Jo. Odešla jsi a nechala mě tu samotnou, tak mi tady dělá společnost. Nic víc," podívá se za sebe na Dongieho, který k nám dojde a zamává mi. Nahodím úšklebek.

„Ona není blbá, došlo jí to," podívá se na Nagi a ta si zoufale povzdechne.

„No ty bláho! Já to věděla!" vyskočím ihned na nohy a začnu jásat.

„Až tohle zjistí Layla, zešílí!" zasměju se a jsem nadšená, že zrovna tihle dva tvoří pár. Nervózně se na sebe podívají a můj úsměv spadne. „Co se děje?"

„No ona už to ví a není úplně nadšená, protože i Berny si našel nějakou krásku. Píše si s Judy z Austrálie a vypadá to hodně nadějně, takže je naštvaná, že je jediná single," vysvětlí mi Nagi. Pomalu se posadím.

„Aha... Takže už i Berny?" pousměju se pro sebe, „že se mi nepochlubil a to tu jsem teprve den...Jak dlouho jste vlastně spolu vy dva?" nahodím opět úšklebek a Nagi se podívá na Dongieho.

„Myslím, že od té doby co sis začala myslet, že mezi námi něco je, detektive," mrkne na mě a já zoufale zakňučím.

„Potřebuju znát datum, noták!"

„Nepotřebuješ. Spíš hlídej bráchu, protože Layla se rozhodla, že jakmile přijedeš, tak ti ho přebere," cuknu sebou. To by si mohla zkusit.

„Jsme jen přátelé, nic mezi námi není, dobře? A ani nic nebude-" málem spadnu z postele když uslyším bouchnutí v přízemí.

„Co to bylo?" vyděšeně promluví Nagisa a dívá se za mě.

„Nejspíš se vrátil můj spolubydla," uchechtnu se a pomalu vstanu i s telefonem. Nasucho polknu, když místo hlasu Doyounga uslyším jen další rány. Položím mobil na skříňku v chodbě a natáhnu se pro smeták u schodů, připravena zaútočit. Jakmile se ke mně začnou kroky přibližovat, vyskočím zpoza schodů před člověka, který sem přišel. Ten se skácí na schody a začne hlasitě nadávat. Překvapeně zamrkám. „Doyoungu zbláznil ses? Vždyť se neudržíš ani na nohou, krucinál!" zahodím smeták a pomůžu mu na nohy.

„Ale udržím," mávne nad tím rukou a začne se smát. Strašně z něj táhne alkohol.

„To si nemyslím," zamumlám a i přes Doyoungovo odmítnutí ho podepřu a odvedu do pokoje, kde ho nechám spadnout na postel.

„Co s tebou," zoufale na něj kouknu a povzdechnu si.

„Vždycky jsi byla tak krásná?" usměje se zářivě a já zrudnu. Tahle otázka mě překvapí. Říká se, že opilecká slova jsou ta nejupřímnější, ale tohle přece nemůžu brát vážně, když je sotva při vědomí.

„Přestaň s tím, jsi opilý," odvrátím od něj nervózně zrak. Je mi jasné, že tahle konverzace mou odpovědí neskončí, ale přesto doufám, že co nejdřív usne a přestane mluvit. Jinak nevím co bych udělala. Ale moje rychle bušící srdíčko, to asi moc dobře ví.

„Mrzí mě to v té restauraci. Nechtěl jsem tě ztrapnit," palcem hladí hřbet mé ruky, ale já se mu hned vysmeknu. Ještě chvíle a můj žaludek bude dělat komtrmelce.

„A proto ses musel opít?" spražím ho pohledem, abych vypadala aspoň trochu naštvaně, i když uvnitř se rozplývám nad tím, jak moc roztomilý v takovém stavu je. Co to plácám. Měla bych být rozzuřená a házet s věcmi. Přeci jen se opil, přišel pozdě, ztrapnil mě a do toho všeho se mě snaží zmást svými opileckými kecy.

„Nebylo to schválně. Prostě se to nějak stalo," přihlouple se usměje a ode mě si vyslouží jen zoufalý povzdech.

„Zkus usnout. Já se pak vrátím, dobře?" pousměju se a cuknu sebou, když mě chytí za zápěstí. Podívám se nervózně jeho směrem a on na mě udělá psí kukuč.

„Pořád se zlobíš?" zkousnu si nervózně ret a na jeho otázku mu neodpovím. Jenom se natáhnu po jeho ruce, abych ho přinutila mě pustit, jenže marně. Přestože je sotva při vědomí, má stále velkou sílu a já se nedokážu dostat z jeho sevření.

„Doyoungu..."

„Neopouštěj mě..." vydá ze sebe poslední slova než upadne do říše snů. Po těchto slovech ho v místnosti nedokážu nechat samotného. Srdce mi buší o sto šest a můj žaludek je nejspíš už vzhůru nohama kvůli hejnu motýlů, kteří mi tam lítají. A co víc, ten jeho prosebný pohled mi zůstane v hlavě asi až do smrti. Zoufal zakňučím jen když na to znovu pomyslím.

„Co to se mnou děláš. Hm?" pohladím ho po vlasech a podívám se na jeho ruku, která drží pevně tu mou. Chvíli s ní lehce zápasím, ale nakonec se mi podaří ji vysvobodit. Bleskově vstanu a zakryju Doyounga dřív než se probudí. Ještě než však odejdu z místnosti se na něj s úsměvem podívám a popřeju mu dobrou noc.

Až když vyjdu z pokoje, pořádně se protáhnu a oddechnu si. Konečně jsem volná! Vzpomenu si, že jsem nechala na skříňce zapnutý hovor s Nagi a Dongmyeongem. Co nejrychleji k telefonu přiběhnu a nepřekvapí mě, že ti dva hovor nevypnuli. Vsadila bych všechny svoje boty na to, že chtěli poslouchat, co se u nás děje, a samozřejmě mít nějaké drby, které jisto jistě nemají, protože pokoj je dost daleko od téhle skříňky.

„Kam šla Nagi?" podívám se Dongmyeonga sedícího na jejím místě a on kývne směrem za sebe do kuchyně.

„Šla si udělat čínskou polívku. Co brácha?"

„Spí, budu ho ale hlídat, takže se nemusíš bát, že by-"

„Postarej se o něj, když já nemůžu. Prosím. Věřím, že to zvládneš. Děkuju a dobrou noc," přeruší mě a s těmito slovy vypne hovor. Zmateně na telefon hledím. Tohle byl ten nejdivnější hovor za celý můj život. A víc divnější bylo jeho zakončení. Podívám se zamýšleně na dveře od pokoje, kde Doyoung spí. Něco mi říká, že dneska večer nebudu spát, ale zahraju si na noční hlídku. A to doslova.

___

Ej hou, co říkáte na novou kapitolu?
Tady máte jinak Erica, tak můžete říct, jestli byste hocha odmítli nebo ne. Já osobně asi ano, protože jako hoši co si budeme Doyoung je prostě Doyoung. Hihi

Každopádně vám všem přeji krásný nový rok 2024, doufám, že se vám splní všechna přání a budete zdraví. Miluju vaaas <33

30.12.2023

Spíš přeju hezký rok 2025 🤣
Taktéž doufám, že se vám splní všechna vaše přání a budete zdraví ILYYY