„Jsme tady, May," uslyším povědomý hlas, který mě probudí z říše snů. Protřu si ospalé oči a zprvu přemýšlím, kde to vlastně jsem, protože si vážně nepamatuju, že bych ve svém pokoji měla další cizí lidi a spoustu sedadel.

„Trvalo mi tak pět minut, než jsem tě vzbudil," ušklíbne se můj černovlasý kamarád a uvolní mi cestu, když se po nekonečném protahování postavím na nohy a jdu s davem ven. V tu chvíli si musím schovat obličej rukou, protože mě oslepí sluneční paprsky. Nečekala jsem, že touto dobou tady bude svítit. A rozhodně to ani trochu nepomáhá tomu, jaká je tady zima. A to má být polovina podzimu, jo?

Zatímco se chvěju zimou, můj pohled se zaměřuje na Doyounga stojícího za mnou. I ten vypadá, že mu chladno dost vadí i když máme v kufrech zimní oblečení, ani jeden z nás nepočítal s tak nízkou teplotou. Zkuste si představit, že přiletíte v letním oblečení na jiný kontinent, kde je právě úplný opak ročního období než u vás ve státě. Myslím, že byste se tvářili úplně stejně. A k tomu všemu mě bolí hlava z nevyspání a ráda bych se ještě pár minut, nebo nejlépe hodin, prospala.

„Když jsem se díval na počasí, neukazovalo to takovou zimu," prohlásí nervózně a podá mi kufr, který jsem málem nechala v letadle. Vděčně se na něj usměju a společně kráčíme směrem k letišti doufajíc, že tam bude aspoň trochu tepleji než venku.

***

„Jak jsem ti říkal, dej si aspoň ten kabát. Nevytahoval jsem ti ho zbytečně," zamručí Doyoung, zatímco se soustředí na řízení. Jeho oči se zaměřují na silnici, ale já cítím, jak se mu na tváři zračí lehké podráždění.

Hned po našem příchodu na letiště mi totiž podal kufr a vytáhl z něj podzimní kabát, abych neumrzla. Jaksi ale zapomněl na sebe, takže i přes mé nekonečné přemlouvání trval na tom, že se nic neděje a klepal se zimou půl hodiny, než k nám přijel jeho kamarád s půjčeným autem.

„A já ti už po stopadesáté říkám, že mi není až taková zima. Ty taky na sobě nic nemáš," kývnu na něj uraženě a dívám se na cestu před sebe.

Narozdíl od Evropy je to tady samé zvíře, čistý vzduch a cesty nejsou moc opěvované , přesto mě to čím dál víc přitahuje. Každý záhyb krajiny má svůj vlastní příběh, a já cítím, jak se ve mně probouzí touha prozkoumávat. Mám větší chuť se sem za pár let vrátit a zůstat už navždy. Mít tu svůj malý koutek, kde bych mohla poslouchat zpěv ptáků a dýchat čerstvý vzduch bez shonu velkoměsta.

„Jsem v pohodě. Radši se prospi," stiskne silněji volant a já nahodím úšklebek.

„Myslím, že v letadle jsem se vyspala dost. Nemyslíš?" nakloním hlavu pobaveně na stranu. Doyoung jen protočí očima, ale pozornost mi nevěnuje. Raději se podívám z okna po mé pravici a s úsměvem na rtech sleduju nádherně modré moře, které se po pár kilometrech najednou objevilo. Naposledy jsem se v něm koupala ve svých sedmi letech. Od té doby jsme s rodinou na dovolenou do zahraničí nejeli, což je škoda. I jiné země než ta naše mají něco krásného. Stejně tak Austrálie, kde na každém kroku číhá agresivní klokan, milí lidé, čistý vzduch a nespočet rostlin, které vás nutí si je vzít domů.

„Je to tu hezké," prolomí mezi námi ticho Doyoung, aniž by se na mě podíval. Tiše přikývnu na souhlas a i já se neodvracím od okna, abych sledovala tu nádheru přede mnou. Přestože v Austrálii začíná pomalu zima, vypadá to tu stále jako v létě. Pokud člověk nevyjde ven, pak má pocit, že se z něj stane sněhulák Jack Frost.

„Dům, který máme na ty dva měsíce, není můj, ale kamaráda. Prosím, ať se tam nic nerozbije a neztratí," řekne nervózně a tím si vyslouží můj pohled. „Neřešil bych to, kdyby se o problémech bavili se mnou, ale protože má můj otec v naší společnosti velké slovo, tak je on tím, s kým se budou tyhle věci řešit." Zastaví na místě před velkým domem, který vypadá spíše jako vila než malý dům.

„Počkej, chceš mi říct, že dva měsíce budeme tady v tomhle?" zmateně zamrkám a ukážu z okna na budovu před námi. On jen přikývne na souhlas.

„Proč se ptáš, je snad něco špatně?" nechápavě na mě hledí, zatímco si sundavá pás. Já jsem ale tak moc v šoku, že mi s rozepínáním musí pomoct on.

„Ne, jasně že ne. Jenom jsem s něčím takovým nepočítala," nervózně se usměju a dál hledím zasněně z okna. Opravdu budu trávit dva měsíce v tomhle ráji?

Opatrně vylezu z auta a už ani nevnímám chlad, který mi prosakuje oblečením a dokonce i tam, kde žádnou látku nemám. Jediná věc, která má mou veškerou pozornost, je dům stojící přede mnou se skleněnými okny místo zdí, skrze která můžu vidět do obývacího pokoje. A ta obrovská zahrada, na které se nachází i krytý bazén! Podívám se dojatě na Doyounga, který vytahuje kufry z auta, a běžím mu pomoct.

„Tohle celé jsi naplánoval ty?" opět přikývne a do rukou mi hodí můj kabát.

„Pokud se ti to nelíbí, tak to řekni hned. Ještě to můžu změnit," uchechtne se a já ho zarazím.

„Ne, to ne! Jsem nadšená! Opravdu je to nádherné, jen na něco takového nejsem zvyklá. Totiž," zkousnu si nervózně ret. Už zase plácám nesmysly. Měla bych raději zmlknout, jinak celý tenhle výlet pokazím jen kvůli svým hloupým řečem.

„Vždyť já to chápu," uchechtne se a jemně mě pohladí po vlasech. Pomalu se vydá k budově, zatímco já zůstávám stát a přemýšlím, jestli bych měla požádat o ruku jeho, nebo jestli požádá dřív on mě, protože je prostě úžasný.

„Tak jdeš? Nikdy bych si neodpustil, kdybys mi tu umrzla," ušklíbne se a tím mě probere z mých myšlenek.

„Už běžím!" zavolám a s kufrem jdu rychlým krokem za ním. Jakmile dorazím na obrovskou zahradu, můj pohled spočine na menší části s květinami všech možných barev. Jsou tu červené, růžové, fialové a dokonce i modré. Pomalu se k nim vydám, abych zjistila, co to vlastně je a jak voní, ale Doyoung mě zastaví dřív, než to stihnu.

„Měla bys jít dovnitř. Venku je celkem zima." Chvíli váhám, ale nakonec se vydám za ním a zatajím dech. Před sebou mám dlouhou, bíle vymalovanou chodbu se zrcadlem a skříňkou, a na jejím konci se mi naskýtá ještě lepší pohled na obývací pokoj, který jsem viděla z venku. Podívám se na Doyounga, který stojí vedle mě a s úsměvem mě pozoruje. Aniž bych čekala na svolení, sundám si boty a nadšeně vběhnu do místnosti na konci chodby.

„Tohle je šílený!" rozhlížím se kolem sebe s úsměvem na rtech. Mým snem bylo a stále je, se do Austrálie podívat a přestěhovat. V životě by mě však nenapadlo, že se sem dostanu dřív než jsem plánovala, v mém oblíbeném ročním období, s člověkem, který se stává pomalu každodenní součástí mého života a do tak luxusního domu. Tohle je jako živý sen. Pohádka. Několikrát za sebou zavřu a otevřu oči, abych zjistila, zda se mi tohle všechno jenom zdá, anebo je to realita.

„Ne, tohle není sen," podívám se na Doyounga, který se opírá o futra obýváku a pobaveně mě sleduje, „a to jsi ještě neviděla náš pokoj," překvapeně zamrkám. Náš pokoj?

„Počkej, jak to myslíš náš?" zmateně na něj hledím a v tu chvíli mu to zřejmě dojde, protože se plácne do čela. Jeho výraz se změní na směs překvapení a legrace, jako by si uvědomil, jak je to vlastně vtipné.

„Já zapomněl. Máme společný pokoj. Jestli ti to ale vadí, můžu spát klidně tady," ukáže na pohovku za mnou, přičemž se mu na tváři objeví nervózní úsměv. Já přikývnu nesouhlasně. Už tak se cítím špatně, že naplánoval celý výlet, aniž by mi o tom řekl nebo dal šanci se na tom podílet. Takže ho přece nemůžu nechat spát v obýváku.

„Je to v pohodě. Věřím ti," tentokrát je to on, kdo mi věnuje překvapený pohled. „Kdybych ti nevěřila, tak tu s tebou teď nestojím. Takže je to v pořádku," dodám s úsměvem na rtech. Chvíli na sebe jen tiše hledíme, než si Doyoung odkašle a jako první z nás dvou se vzpamatuje. Dojde pomalým krokem za mě a zakryje mi oči.
Hned na to cítím, jak se mi zrychlí tep. Je to vtipné a zároveň nervy drásající.

„Teď poslouchej jenom můj hlas, jinak zakopneš a místo toho, abych tě zvedl, se spíš budu smát," zašeptá mi do ucha, až mi naskočí husí kůže a tiše se uchechtnu.

„Sám tomu nevěříš. Protože první, co bys pro mě udělal, by bylo postavit mě na nohy a strachovat se, jestli jsem v pořádku. To já jsem tady ten člověk, který by tě nechal ležet na podlaze a válel se vedle tebe smíchy," přiznám a on mi neodpoví. Takže mám pravdu a on to moc dobře ví.

„Fajn, vyhrála jsi, ale teď už dost vtipkování. Dokud ti neřeknu, tak neotvírej oči, dobře?" zeptá se a já pomalu přikývnu. „Fajn. Takže teď běž pořád rovně, dokud ti neřeknu, ať zahneš doprava."

Nejprve udělám pár malých krůčků dopředu než se odvážím zrychlit a tak zjistit, kde se nachází náš pokoj. Už se nemůžu dočkat, až ho uvidím.

„Ještě jeden a pak doprava. Jsou tam schody, takže půjdu před tebou." Udělám poslední krok vpřed a otočím se doprava. Cuknu sebou, když se Doyoung zpoza mě přesune dopředu a chytí mě za ruce. V ten moment cítím ten známý pocit nervozity. Obvykle nemám ráda, když se mě někdo dotýká, ale jeho dotek je jiný. Je to jako by mě zahřál, a já se snažím potlačit ten pocit, že se mi to líbí. Všimla jsem si toho už dříve a nejradši bych se toho zbavila jenže netuším jak. Takhle přece přemýšlet nemůžu a jestli budu takhle mimo pokaždé, co se mě dotkne, tak to hodně štěstí mému já, které tu s ním stráví dva měsíce.

„Neboj, to jsem jen já," uchechtne se, „ale měj oči pořád zavřené, teď tě vidím," aniž bych ho ale viděla já, moc dobře vím, že mu na rtech hraje ten jeho roztomilý úšklebek a jen čeká na chvíli, kdy poruším jeho pravidlo. To se však nestane. Já hraju fér.

„Vedete si skvěle, slečno Kotori, už jen pár schodů a budeme nahoře," pobaveně prohlásí, zatímco mě dál pevně drží za ruce. V tu chvíli se však netrefím na schod přede mnou, který stále nevidím, a padám dopředu. Tedy na Doyounga, který mě díky bohu chytí.

„Jsi v pohodě?" jeho hlas zní starostlivě a já nejsem schopná odpovědět. Nesnáším, když nevidím, kam jdu, a teď mám chodit poslepu po schodech. Mohla jsem spadnout. Nebýt jeho, mohlo to dopadnout hůř. Jenom na to myslím a už se mi zvedá žaludek.

„May?" Přestože ho nevidím, pevně ho obejmu a zabořím obličej do jeho hrudi. Mezi námi panuje ticho. Já však vím, že se o mě bál, stejně jako já před chvílí o sebe. Jeho rychle bušící srdce mluví za vše.

„Jestli chceš, můžeš je otevřít," šeptne a já přikývnu nesouhlasně.

„To bych pak zničila překvapení. Takže mě veďte pane Kang, " ušklíbnu se a pomalu se od Doyounga odtáhnu. Nehnu se však, dokud neucítím, že mě znova drží pevně za ruce. Jakmile se tak stane, teprve pak udělám další kroky vpřed.

„Dobře, už jsi nahoře. Teď zaboč zase doprava a běž rovně dokud ti neřeknu," pomalu přikývnu a udělám tak jak mi bylo řečeno.

„Teď zase doprava, pak udělej dva kroky a zastav," učiním tak a čekám na další rozkazy svého kamaráda.

„Můžeš otevřít oči," zašeptá mi do ucha, čímž probudí opět mou nervozitu, kterou se ze sebe snažím co nejrychleji setřást jinak to ze mě vyčte.

Pomalu oči otevřu a překvapeně zamrkám. Nad dvoulůžkovou postelí visí obraz, který zachycuje šťastnou rodinu - ženu, muže a dítě. Naproti tomu se nachází stolek se zrcadlem, které odráží světlo přicházející z velkých oken po stranách místnosti. A když se podívám ven na balkón, vidím nádherný výhled na modré , už skoro zamrzlé, moře. I když by to pro někoho mohlo vypadat jako prázdná místnost, pro mě to znamená hodně. Otočím se na Doyounga s nadšeným výrazem a do očí se mi nahrnou slzy štěstí.

„Děkuju," špitnu dojatě a on mi věnuje jeden ze svých zářivých úsměvů.

„To nestojí za řeč, dělal jsem to pro tebe. Tohle sis přece přála, ne?" nakloní hlavu na stranu a schová si ruce do kapes. Vydám se na balkón, kde se opřu o zábradlí a sleduju tu krásu před sebou.

„V životě by mě nenapadlo, že se tu fakt objevím," podívám se na Doyounga, který přišel za mnou a dívá se před sebe.

„Mě by zase v životě nenapadlo, že se tady objevím s člověkem, do kterého jsem zamilovaný," podívá se mi zpříma do očí. Nasucho polknu a pootevřu ústa, abych něco řekla. Myslím si, že je ta správná chvíle na to, mu říct co k němu cítím. Povědět mu úplně všechno.

„Až na to," rychle zamrká, zničí tak souboj pohledů mezi námi, „že je to jenom jednostranné," odkašle si a zaleze zpět do pokoje. Sleduju jeho vzdalující se záda a mám chuť zařvat z plných plic , co všechno k němu cítím. Jenže nemůžu. Jako bych měla knedlík v krku a nemohla se ani pohnout. Co kdybych mu tím jenom ublížila? Co když ani ty city nejsou pravé a jsou jenom dočasné? Pak bych mu dávala falešné naděje.

Zoufale si povzdechnu a stisknu ruce v pěst. Stejně jednou nastane den, kdy tohle všechno praskne a já mu to povím. Jenom ještě nenastal. Proč je to tak moc složité? Láska sem, láska tam. Proč se všechno točí jenom kolem ní? Tohle je šílenost.

„May," cuknu sebou hned po tom, co mě Doyoung osloví a podívám se za jeho hlasem.

„A-ano?" nasucho polknu. Mám najednou pocit, že mi dokáže číst myšlenky a ví, nad čím jsem přemýšlela. Ruce, které mám stisknuté v pěst se mi potí nervozitou až mám strach, aby to na mně nešlo tolik poznat.

„Budu dělat oběd, tak přijď za chvíli prosím dolů. A obleč si něco teplejšího, bude chvíli trvat než tu bude tepleji," přikývnu na souhlas a jakmile odejde z místnosti, oddechnu si a svezu se na kolena.

„Tohle je šílené," zašeptám si sama pro sebe a jdu si dolů pro kufr, abych se převlékla do něčeho jiného než je tričko a kraťasy.

Procházím kolem kuchyně, kde se mi naskytne pohled na Doyounga stojícího za kuchyňskou linkou. Musím se pousmát. Když je soustředěný, vypadá tak moc vážně až je to roztomilé. Ještě jsem ho neviděla vařit a možná to mě nutí tam stát o trochu déle než bych měla. Právě v tu chvíli kdy se otočí na recept, který má na stole za sebou, si mě všimne a je to další nekonečný souboj pohledů. Tentokrát jsem to však já kdo udělá pár kroků vpřed a přeruší ho.

„Chtěl jsem ti udělat překvapení. Nagi říkala, že vaření není tvoje specialita tak-"

„Chci ti pomoct! Řekni mi, co mám dělat," nejen, že přeruším jeho větu o Nagi, ale taky ho překvapím natolik, že se nezmůže na odpověď a jen na mě překvapeně hledí.

Jde se vařit, a já se pokusím nepodpálit tenhle luxus.

„Takže, co mám dělat?" natáhnu se po bílé zástěře, kterou si uvážu kolem pasu, a s úsměvem na rtech sleduji Doyounga, který na mě stále hledí s překvapeným výrazem.

„Jo, takže," odkašle si, když se probere z transu a rozhlíží se nervózně kolem sebe. Pobaveně ho sleduju. Takový v mé přítomnosti ještě nebyl, „Nagi mi říkala, že tě do kuchyně pouštět nemám, protože vaření není tvá silná stránka," poškrábe se ve vlasech a nejistě na mě koukne.

Nadzvednu tázavě obočí. Tohle, že o mně řekla? Ta bestie.

Jenom pokrčím rameny, „náhodou zase tak špatně nevařím," podívám se do kuchařky na stole a zjišťuju, co z toho ještě Doyoung nemá hotové.

„Prej jsi skoro podpálila barák," protočí očima.

„Skoro."

„I tak si nemyslím, že je to dobrý nápad," řekne s povzdechem.

„Můžu nakrájet cibuli, co ty na to?" zvednu k němu zrak, doufajíc, že to změní jeho názor. Dává si s odpovědí na čas, ale nakonec pomalu přikývne. S úsměvem se vrhnu na krájení cibule. Ta mě zprvu nutí brečet, takže skoro nic nevidím, ale jakmile si na to zvyknu, hned mi to jde lépe.

„Neřekl jsem, že neumíš vařit," řekne po chvíli ticha a tím si vyslouží mou pozornost.

„Tak proč jsi mě tu teda nechtěl a nemáš mě sem pouštět?" nechápavě na něj hledím. V tu chvíli však zapomenu, že krájím cibuli, a říznu se do prstu. Syknu a strčím si prst do úst. Snažím se tak zastavit krvácení, ale marně. Místo toho mám teď v ústech krvavou pachuť, která mi rozhodně nechutná.

Podívám se nervózně na Doyounga, ale ten už stojí vedle mě, jako by tušil, že něco není v pořádku, a ustaraně mě sleduje. „Přesně proto," zamručí a natáhne ke mně ruku. Chvíli váhám, ale nakonec k němu tu svou zraněnou natáhnu. Jeho dotek je jemný, když mi ukazováček zalepí náplastí.

„Děkuju," špitnu, a sklopím provinile hlavu. Cítím se tu najednou zbytečně a nemožně, jako by ta malá nehoda odhalila víc, než bych chtěla. Doyoung mě ale uklidňuje pohledem.

„Běž si sednout, já to tu dodělám," pohladí mě po vlasech a já se pomalu posadím na barovou židli za stolem. Chvíli jsme jen tak tiše v místnosti, než se začne Doyoung nad receptem usmívat. To mě přinutí udělat stejným obličej a zjistit, co mu tak moc zlepšilo náladu.

„Usmíváš se," prozradím mu a on ke mně zvedne zrak. Pomalu přikývne na souhlas a otočí stránku v kuchařce.

„Na tohle jídlo byla máma expert. Vždycky ho udělala lépe než kdokoliv jiný. Takže si na ni vždycky vzpomenu," přikývnu na souhlas a zaujatě ho sleduju. Moc o svojí mámě nemluví. Chápu to, taky by se mi nemluvilo dvakrát nejlíp o člověku, který už tu není.

„Jaká byla tvoje maminka? Povídej mi o ní," překvapeně zamrká. Nejspíš tuhle žádost nečekal, přesto však nezměním téma. Opravdu mě zajímá, jaká byla jeho máma a jaký vztah s ní měl.

„Byla skvělá kuchařka," odkašle si a dál se věnuje vaření, „hrozně moc nás milovala a byla ochotná pro nás udělat doslova cokoliv," uchechtne se. „Jednou jsme byli v parku a Dongmyeong spadl z klouzačky. Začal se hrozně nahlas smát, ale máma ho vzala na záda, protože se i přesto o něj bála. Nikdy nám nic neslibovala jako by snad věděla, že nadejde den, kdy už tu nebude," povzdechne si, „nakonec ta přání a plány zůstaly v jejím deníku u nás doma. Četl jsem ho jen jednou a vždycky skončím až někdy ráno kdy nejsem schopnej se ani pohnout jak je mi smutno. Líbila by ses jí," zvedne ke mně zrak a já si tak všimnu jeho skleněných očí. Asi nebyl nejlepší nápad se ho na ni vyptávat. „Možná bys ji jako kuchařka nezaujala a přidělávala jí jenom starosti, ale oblíbila by si tě a měla by tě moc ráda. Má čich na lidi a to já taky," pousměje se a já lehce zrudnu. Jak tohle může říct? Vždyť nás může slyšet. To že tu není neznamená, že tu někde nemůže třeba stát a dávat na svého syna pozor v podobě anděla strážného.

„Děkuju," dodá ještě než se ke mně otočí zády a já ho s úsměvem na rtech sleduju. Mám pocit, že jsem zase o kousek blíže k jeho srdci a získání si jeho plné důvěry.

30.12.2023

_____

Daaaalsiiii kapitola je venku voila. Doufám, že si užíváte Vánoce, protože právě v tuhle chvíli to píšu (anebo jste si užili, určitě mi napište co všechno jste dostali, anebo si přejete dostat. Jsem zvědavá 😂). Každopádně vám všem přeji krásné prožití Vánočních svátků ilyyyy <333