„Jak se to- proč?" zmateně zamrkám a těkám očima mezi mými přáteli a Doyoungem. Kdy tohle stihli naplánovat to netuším. Stejně tak nerozumím tomu, proč se vůbec vrátil. Měl zůstat v Koreji už napořád. To je přeci to, co chtěl. Nebo ne?

„Běž za ním. Čeká jenom na tebe," s krátkým mrknutím oka mě Nagi tlačí směrem na parkoviště. Nejen, že na mě zírá celá škola, ale dokonce i lidé kolem! To je trapas!

Rychlým krokem dojdu za Doyoungem a Dongmyeongem aniž bych se ohlédla. Pořád na něj nechápavě a zároveň nadšeně hledím. Opravdu je tady. Zakloním hlavu, abych mu viděla lépe do jeho nádherného obličeje a přitom se naše oči střetnou. Vím to. Přestože má sluneční brýle, tak na sobě jeho pohled cítím. Takže to rozhodně není zase jen v mé hlavě.

Jen co se na mě Doyoung pousměje mám chuť ho pevně obejmout a nepustit, jenže nemůžu. Co by si o mně všichni kolem pomysleli? A navíc jsem ještě stále trochu naštvaná za to, že mě tady nechal mezitím co si užíval na druhé straně světa.

„Nasedni si. Musím odvézt bráchu a ty si pak pojedeš pro věci," vzpamatuju se a bleskově nastoupím do auta na místo spolujezdce. Mezitím co čekám, až si on sedne za volant, mi hlavou projíždí několik otázek. Například proč jsem si nastoupila když jsme se neviděli bůh ví jak dlouho? Nebo proč jsem ho neseřvala na tři doby a neumlátila ho svou kabelkou? Tyhle myšlenky mi proudí hlavou zatímco si zapínám pás a proto jediná otázka, kterou se odvážím říct nahlas, je: „Na co si musím jít pro věci?"

Jeho pohled se střetne s mým a tak se rychle podívám jinam. Přitom se stále snažím si zapnout ten zpropadený pás, který se mnou odmítá spolupracovat. Nakonec je to Doyoung, kdo se ke mně nakloní a pomůže mi s tím. Samozřejmě bych si nenechala ujít příležitost prohlédnout si ho zblízka, takže tohle taky těch pár sekund, co je až nebezpečně blízko mě, dělám.

„Uděláme si dvouměsíční výlet," zvedne ke mně zrak, tentokrát už bez brýlí, „jen my dva." Zrudnu a rychle odvrátím pohled. Není tu najednou tepleji?

„Brácha má pro tebe nezapomenutelný dva měsíce, budeš z toho v háji!" ozve se zezadu Dongmyeong, kterému věnuji letmý pohled. Takže budu někde s Doyoungem dva měsíce? Sama? Panebože vzpamatuj se...

„To se mě ani nezeptáš jak se mám?" uslyším vedle sebe uchechtnutí, ale nemám odvahu se na něj podívat, „cítím se zklamaně," povzdechne si a auto se s námi rozjede směrem k jeho domu.

„Na tohle jsem se tě ptala už několikrát, ale neodpověděl jsi mi," zamračím se a konečně se na něj znovu podívám. Nikdy jsem si nevšimla, že vypadá ze strany tak dobře.

„Jo, doslova jsi ji ignoroval, brácho," zapojí se do konverzace Dongie mezitím co jeho bratr protočí očima a na mou poznámku neodpoví. Fajn, jak chce.

„Nemyslíš si doufám, že se vážně doma sbalím a pojedu s tebou kamsi do háje? Nechápu jak si něco takového můžeš vůbec dovolit říct," ironicky se uchechtnu, „odjedeš si pryč na bůh ví jak dlouho a teď čekáš co, že ti skočím kolem krku?"

„To sice ne, ale do auta už jsi nastoupila," ušklíbne se, zatímco já ho propaluji pohledem.

„Myslím, že od vašeho domu můžu jít pěšky," prohlásím a zkřížím naštvaně ruce na prsou.

„Cože? Neblázni! Brácha sem kvůli tobě přijel až z Koreje, nemůžeš jít pěšky!" začne panikařit Dongie a tím si vyslouží můj překvapený pohled. To jako vážně? Opravdu kvůli mně přijel zpátky nebo jsem špatně slyšela?

„Je to pravda?" šeptnu a vyčkávám na jeho odpověď, i když si myslím, že zbytečně. Jakmile zastavíme u jejich domu, Dongmyeong vystoupí a s námi oběma se rozloučí. Ještě než mi zmizí z dohledu mu zamávám a pak se s povzdechem podívám na Doyounga sedícího vedle mě.

„Stále čekám na odpověď a byla bych ráda, aby byla prosím upřímná. Nechci žádné lži," nemyslím si, že ho žádám o moc, ale on přesto není ochotný mi věnovat svůj pohled.

„Ano, je to pravda," nasadí si znovu sluneční brýle aniž by se na mě podíval a jede směrem k mému domu.

„Ale proč? Chci říct... Připadalo mi, že mě ignoruješ schválně a nechceš se mnou mluvit," znervózním. Co když jsem si to opravdu jen myslela a nic z toho nebyla pravda a bylo to jen v mé hlavě? Sklopím zrak a stisknu ruce v pěst. Teď jsem to zase pokazila, co? Zkousnu si ret a tentokrát jsem to já, kdo nedokáže zvednout zrak k tomu druhému.

„Neměl jsem čas. Kdybych ti napsal, jenom by mě to rozptylovalo od práce a chtěl bych ti zavolat. A to by nebylo jen na pět minut," podívám se na něj, ale on hledí před sebe a pozoruje cestu. Takže jsem se mýlila. Díky bohu. Mám pocit, jako by mi ze srdce spadl velký kámen, který se zakutálel hodně daleko. Ale přeci jen se může znova objevit a tentokrát nemusí spadnout.

„Promiň," špitnu a Doyoung se uchechtne.

„Za co se omlouváš prosím tě? Hlavně neříkej, že je to kvůli tomu, že jsi mi psala," zkousnu si ret. Co mu mám teď jako říct? „Náhodou jsi mi tím udělala velkou radost. Jsem rád, že jsi na mě myslela. Já na tebe taky....Každý den," přizná a konečně se na mě podívá. Opět se naše pohledy střetnou, ale netrvá to dlouho, protože někdo z nás musí bohužel řídit a bohužel  sledovat cestu před námi.

Zastavíme před mým domem, kde trvá delší dobu než se odvážím odepnout pás a vyjít ven. Už otvírám dveře, když mě Doyoung chytí za zápěstí a přitáhne zpátky do objetí. Překvapeně zamrkám. Mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Takhle příjemně a bezpečně jsem se sakra dlouho necítila a ta jeho vůně? Jak ta mi chyběla! Mám co dělat, abych se tu před ním nerozbrečela, proto jen nasucho polknu a zavřu křečovitě oči.

„Chyběla jsi mi," zašeptá mi do krku, kde má zabořený obličej a já se zachvěju. Zmůžu se jen na tiché 'ty mně taky', ale silně pochybuji, že to slyšel. Když se ode mě odtáhne, zhluboka se nadechne. „Běž si nahoru zabalit věci na dva měsíce. Poletíme do Austrálie. Mám tam zamluvený dům. A proč na podzim? Pokud si pamatuju, někdo mi říkal, že má rád podzim a ten tam právě v tuhle chvíli bude začínat," mě snad šálí zrak. Tohle myslí vážně? Oči se mi doslova rozzáří radostí a znovu mu skočím do náruče. Tentokrát naše objetí trvá déle než dvě minuty a nechci ho pustit. Můj cíl je umačkat ho radostí.

„May, nemůžu dýchat," zasměje se v mém pevném sevření a až v tu chvíli se konečně odtáhnu a pohlédnu mu do obličeje.

„To myslíš vážně? Opravdu budeme v Austrálii? Jakože vážně vážně? Kolik jsem ti dlužná?" natáhnu se po kabelce. Celé tohle muselo stát hrozně moc peněz a nemyslím si, že ho to nebolelo.

„Nic mi prosím tě nedávej,” chytí mě za ruce dřív než stihnu vytáhnout peněženku, která je v této chvíli stejně poloprázdná. Takže, i když je to ode mě trochu hnusné, stejně si vnitřně oddechnu, protože miliardář vážně nejsem a ani s žádným bohužel nespím.

„Udělal jsem to pro tebe, takže mi nic nedlužíš, jasné?" pousměje se a mé ruce pustí. Nadechnu se, abych mu to rozmluvila, ale on mě zastaví: „A žádné ale, dobře?" mrkne na mě a já nasucho polknu. Nesnáším tenhle jeho pohled, ale na odmítnutí mých peněz si přece nemůžu stěžovat.

***

Po několika minutách balení všech věcí, které budu potřebovat a napsání děkovného dopisu mé drahé spolubydlící, sejdu po schodech dolů s kufrem a pomůžu ho dát Doyoungovi do auta.

„Takže máme splněno. Letěla jsi někdy letadlem?" ušklíbne se a opře se zády o své šedé auto. Nasucho polknu. Tohle mi nedošlo. Jsem člověk, co se bojí výšek a mám teď letět letadlem, ve kterém jsem vlastně nikdy neseděla? Možná jsem si celý výlet rozmyslela...Jen na to pomyslím a začnou se mi strachy klepat kolena.

„Budu to brát jako ne," pokrčí rameny a poplácá mě jako svého dávného přítele po zádech, „nemusíš se bát, se mnou budeš v bezpečí," prohlásí s úsměvem na rtech a nastoupí do auta. Tomuhle budu klidně i věřit, jenže po tomto projevu z toho nemám dobrý pocit a nevím co od něj čekat. Přeci jen Doyounga neznám zase tak dobře, abych s ním mohla odjet na jiný kontinent, bydlet ve stejném městě a ještě k tomu pod jednou střechou. Ale věřím Nagi. Pokud o tomhle věděla ona i Berny, určitě by mě nepustili s nějakým vrahem kdesi na konec světa. Nesvá nastoupím pomalu zpátky do auta a zapnu si pás tentokrát bez Doyoungovi pomoci.

„Děje se něco? Přijdeš mi bledší než předtím," nervózně se uchechtne. Přikývnu nesouhlasně a sleduji panelák před sebou, který uvidím až za dva měsíce. „Kdyby přeci jen něco, řekla bys mi to, že jo?" ujišťuje se a já chvíli váhám. Nejistě se na něj kouknu. Opravdu mu můžu věřit? Je to chlap jako každý jiný. Jen myšlenka na to, co by se všechno mohlo stát a zamrazí mě.

„S tím letadlem jsem si dělal legraci, to víš ne?" nervozita z něj přímo sálá. Cítím se teď kvůli němu krapet provinile, „budu tam s tebou, nic se ti nestane. Věř mi trochu," položí svou ruku na tu mou a v tu chvíli zapomenu na všechny své špatné myšlenky týkající se jeho. Má pravdu. Kdyby mi chtěl ublížit, udělal by to už dávno nebo teď v autě, jenže neudělal. Místo toho mě uklidňuje a snaží se mi pomoct. Podívám se na jeho ruku, která je na té mé a chci ho svou pravačkou chytit, jenže v tu chvíli svou ruku oddělá a nastartuje auto, takže to udělat nemůžu. Jediné na co se zmůžu je tichý povzdech a dívání se z okna ven. Celou cestu na letiště spolu neprohodíme ani slovo.

****

Dobře, sedíme v letadle. Doyoung ví, že nemám ráda výšky, takže se mě snažil přemluvit, abych neseděla u okna, jenže já se nenechala. Jsem milovník oblohy, takže je samozřejmostí, že svůj strach překonám a budu koukat  ven. Spíš než jak moc budeme vysoko mě děsí pád letadla. Už se to stalo několikrát, není vyloučené, že se to nemůže stát znovu a třeba nám.

„Jsi si jistá, že budeš v pohodě?" zadělá mi už pošesté Doyoung okno, abych se nedívala ven, ale já ho znovu oddělám. S povzdechem na mě koukne. Snad si nemyslí, že tuhle hádku vyhraje.

„May, můžeš-."

„Ne, nemůžu. Nech mi to takhle," zkřížím naštvaně ruce na prsou a varuji ho pohledem. Už na to okno znova nesáhne, jedině přes mou mrtvolu.

„Nenechám," stejně se natáhne a okno mi znova zadělá, nebo se o to aspoň pokusí, protože v tu chvíli jeho ruku- i tu druhou- odstrkuju a do jedné z nich se lehce zakousnu. Doyoung překvapeně zamrká a začne se smát.

„Ty jsi mě kousla?" nafouknu tváře hned co se odtáhnu a přikývnu na souhlas. Mezitím Doyoung propukne v hlasitý smích a utírá si imaginární slzy. Já se vítězně zavrtám do sedadla vedle okna a koukám ven.

„Bojíš se o mě, Kotori?" naštvaně zamumlám nadávku na jeho osobu a radši se podívám na letiště venku. Že já radši nezůstala doma. „Ale noták, taková slova se na dámu nesluší," uchechtne se a vytáhne si z batohu sluchátka, které připojí ke svému telefonu. Let do Austrálie nám trvá den a šest hodin, takže máme co dělat. Budeme celou dobu vedle sebe tiše sedět, spát a dívat se z okna ven anebo čekat až se nám nabijí telefony. Jenom doufám, že večer nebudu moc chrápat, protože to je moje specialita.

Jakmile však letadlo vzlétne, naše konverzace není tak úplně tichá, protože se Doyounga pevně držím a on se mě snaží uklidnit. Kdykoliv mu řeknu, že jsem v pohodě a pustím ho, letadlo udělá pohyb, kvůli kterému začnu ihned panikařit. Nakonec jsem svoje milované okno zakryla a tisknu se na svého spolusedícího.

„Už to bude v pohodě, nechceš zkusit usnout? Jsem tady, budu tě hlídat a kdyby cokoliv tak tě vzbudím. To je můj slib," zvednu k němu zrak a znova se zahledím do jeho oříškových očí. Jak mně tenhle pohled chyběl. Jak mi chyběl on.

„Fajn, ale zůstaň tu a nikam nechoď. Nebo jo, na záchod můžeš, ale znova mě už neopouštěj, prosím, " udělám na něj psí kukuč a on odvrátí pohled. Snad se tomuhle roztomilému výrazu nesnaží vyhnout! Neukazuju ho jen tak někomu.

„Tak už hlavně spi," odkašle si a nervózně odvrátí pohled.

„Chceš se mě zbavit? Dobře," odtáhnu se od něj a v duchu se modlím, aby se mnou letadlo tentokrát spolupracovalo.

„Vrať se zpátky, takhle se cítím sám," teď je to on kdo udělá psí kukuč. Sakra, proč je roztomilejší než kdy předtím?

„Vždyť sedím hned vedle tebe, kam bych asi šla?" ušklíbnu se, ale protože neodolám, tak se na něj zase natisknu a hlavu si nervózně položím na jeho rameno. Přísaham, že jestli mě bude bolet za krkem, je to jeho vina.

„Tohle je lepší," zamumlá tiše, ale ne natolik, abych to neslyšela. Sama pro sebe se usměju a dívám se na sedadla před námi, než se mi zavřou oční víčka a já upadnu do říše snů. I když ne moc pěkných, protože se probudím tak, že se bleskově posadím a nervózně se rozhlížím kolem sebe. Zkouším si vzpomenout, co tak strašného se mi zdálo, že mě to přinutilo se takhle vzbudit, ale vzpomenout si nedokážu. Podívám se vedle sebe na spícího Doyounga a neodolám. Pohladím ho lehce po tváři, abych ho neprobudila a on se pod mým dotekem spokojeně usměje. Stejný výraz musím zopakovat i já, protože moc dobře vím, že on ví, že jsem to já. Nikdo jiný, jenom já. Přesto si kladu, ale tu samou otázku stále dokola. Opravdu jsem pro něj ta jediná jako on pro mě? Chováme k sobě ty stejné city, anebo se ty jeho liší? Kdyby byl v místnosti plné nádherných žen, vybral by si mezi nimi mě? Tolik otázek a žádné odpovědi. Jedno vím ale jistě. Svůj slib, že mě neopustí splnil. Teď je řada na mně, abych ho nenechala samotného.

Znova se k němu natisknu a pohladím po ho ruce, kterou mi po chvíli lehce stiskne. Zvednu k němu zrak a střetnu se s jeho pohledem.

„Zkus znovu usnout," šeptne a zase zavře oči. Probudím se z tranzu a i já své oči zavřu. A to i přesto, že na sobě cítím pohled, který mi překvapivě není nepříjemný. Spíš se díky tomu cítím víc v bezpečí a vím, že se s Doyoungem nemám čeho bát a že mu můžu plně důvěřovat.

16.12.2023