„Kdo to zase je," zamručím hned co uslyším zvonek u dveří, který mě vyrušil z mého několikahodinového spánku. Ospale si protřu stále slepené oči k sobě a vylezu ze svého neuklizeného doupěte. Naposledy jsem se pořádně vyspala možná tak před měsícem, kdy jsem byla ochotná si vlézt do postele před jedenáctou večer. Dnes už na ty časy vzpomínám jen jako na dny, kdy můj spací režim nebyl tak zoufalý jako je teď. Nejpozději chodím spát ve tři hodiny ráno a to se ještě modlím, abych cestou na záchod nenarazila na nějakého ducha, který by si se mnou chtěl povídat. A co se týče nepořádku v mém pokoji, už jsem dostala od Nagisy několikrát vynadáno, protože se tam nedá ani projít. Jenže já nemám ani čas na spánek natož na nějaký úklid. Začínám konečně chápat svou mladší sestru. Kdykoliv jsem nám v pokoji uklidila, ty věci se vrátily na své původní místo. Z toho plyne, na co uklízet, když se tam věci stejně vrátí. Anebo jich tam naopak přibude.

„Jo, vždyť už jdu,” zamručím ve své zombie chůzi myslící si, že mě dotyčný za dveřmi slyší a zároveň se poslepu snažím do ničeho nevrazit. Tenhle byt znám víc jak své vlastní boty, takže se nemusím ani dívat kam jdu. Sebevědomě si to kráčím ke dveřím, než se mi podaří o něco skopnout svůj milovaný malíček. V tu chvíli oči ihned otevřu a začnu skákat na levé noze, mezitím co tu pravou držím pevně v rukou. Samozřejmě nechybí ani celý seznam českých nadávek, které mi vycházejí z úst a nevypadá to, že by měly chuť v nich zůstat. Tohle slyšet moje drahá maminka, dala by mi nespočet pohlavků, protože přece takhle dáma nemluví.

Po jedné noze doskáču ke dveřím, které bleskově otevřu, aniž bych se podívala kdo za nimi stojí. Je to vlastně to poslední, co mě momentálně zajímá, protože trpím na bolest nohy, proklínám v duchu botník, který Nagi bez mého svolení přesunula a já si toho ani nevšimla, a mezitím stíhám vraždit pohledem člověka stojícího přede mnou. On je totiž ten důvod, proč tu stojím takhle a nemůžu strávit zbytek dne ve své teplé posteli. Nebýt jeho, nic z toho by se nestalo a mohlo to být úplně normální víkendové ráno.

„Co tu děláš? Víš vůbec kolik je hodin?" protřu si zoufale kořen nosu a spustím pravou nohu na podlahu. Trochu syknu, když o sobě dá skopnutý malíček vědět, ale místo lítosti od svého kamaráda se mi dostane jen jeho zářivého úsměvu.

„Jdu běhat a ty jdeš se mnou, krásko," mrkne na mě Berny svýma hnědýma očima a já nahodím nechápavý pohled.

„Cože to? Asi jsem tě špatně slyšela," ušklíbnu se. Snad si nemyslí, že se s ním v sobotu v sedm hodin ráno vydám běhat. Zaprvé jsem teď vstala a potřebuju se sebou něco udělat. Ledaže by mu nevadilo, že jeho doprovod by vypadal hůř jak samotná Samara. Ta je totiž oproti mému rannímu já zatraceně sexy. Zadruhé je víkend a ten mám v plánu celý prospat, stejně totiž nemám co užitečného, kromě úklidu, na práci. Protože pokud se nezačnu aspoň trochu hýbat, asi srostu s postelí a moje spolubydlící mi můj pokoj uklidí sama. Což jí dovolit samozřejmě nemůžu, jinak bych přišla o všechno, co v něm leží. A zatřetí jsem naposledy běhala na střední ve druháku, kdy jsem to stejně šidila. Tím myslím, že všichni kolem běhali a já stála v rohu tělocvičny, aby na mě nikdo neviděl. A takhle se přátelé, přežívá vybíjená pro všechny. Takže ne, děkuji. Nemám zájem můj milý příteli.

„Řekl jsem, že si jdeme zaběhat do parku," úsměv mu při pohledu na mě spadne. Jo, taky bych se na svůj ranní odraz v zrcadle takhle neusmívala. „May, nemůžeš tu být zavřená navěky."

„A proč ne?" nadzvednu tázavě obočí a zkřížím ruce na prsou. Jen ať si mě zkusí odtud dostat, „navíc odkdy zrovna ty chodíš běhat?"

Ignoruje mou druhou otázku a jenom protočí očima, „protože musíš trochu žít. Naposledy jsi s námi byla venku před měsícem a jediné co děláš je, že se šrotíš do školy na zkoušky nebo máš výjimečně depku. Která je vzhledem k okolnostem dost častá. Tím myslím každý den," zdůrazní poslední větu a s povzdechem rozhodí zoufale rukama. Svýma hnědýma očima mě žádá o spolupráci, té se ale nedočká.

„Berny, je teď toho na mě opravdu moc. Zkoušky se blíží a čím dřív je budu mít z krku, tím dříve budu mít klid a můžu s vámi zase všude chodit," pousměju se, ale jeho koutky úst se nepohnou ani o milimetr.

„Nevěřím ti," tentokrát je to on kdo zkříží naštvaně ruce na hrudi, „při běhu přijdeš na jiné myšlenky. Vím, na co celou tu dobu myslíš. Víme to my všichni a nechci, aby ses takhle dál trápila. Dobře?"

Podívám se za sebe, jestli se čirou náhodou neprobudila Nagi a nepomůže mi se Bernyho zbavit. Ona jediná mi dává v tomto období prostor a nechává mě samotnou když si to přeju. Občas si spolu sedneme k televizi, ale tohle se naposledy stalo možná minulý měsíc? Už si to nepamatuju... Ale rozhodně se chci této konverzaci o mně vyhnout, protože moc dobře vím, kam tím Berny míří. To je taky důvod, proč mu nakonec vyhovím, i když se mi představa běhání v parku absolutně nelíbí. Jsem asociál a hlavně velký introvert, takže být mezi lidmi nepřipadá v úvahu. Ještě k tomu dělat před nimi něco, co mi nikdy v životě nešlo. Nemůžu se prostě jen vymluvit na bolavou nohu? To asi nepůjde. Jak znám Bernyho, přinutí mě k něčemu ještě více šílenému, takže běh je ještě v pohodě.

„Neumím běhat," řeknu nervózně a zkousnu si ret. Berny konečně nahodí svůj zářivý úsměv, ze kterého polovina naší školy padá do kolen. Není divu. Ještě se k tomu přidají jiskřičky v očích a máte pocit, že se na vás dívá celebrita. Kdybych nebyla jeho kamarádka a moc dobře ho neznala, už dávno bych tu ležela na podlaze.

„Já taky ne, jenom tě chci vytáhnout ven," ušklíbne se a ja ho pozvu na chvíli dál. Vlastně na delší chvíli, protože s takovým obličejem, který mám momentálně já, vyjít z domu prostě nemůžu. Takže mezitím, co si můj kamarád dělá své věci na telefonu a čeká na mě v obýváku na pohovce, já strávím pár hodin v koupelně a snažím se vypadat po několika dnech znovu jako člověk.

„Mohli bychom zajít ještě do obchoďáku, prý mají nové kousky a já nutně potřebuju něco na rande," překvapeně zamrkám a vykouknu z koupelny, když uslyším Bernyho slova. Slyšela jsem správně? Berny a rande? Ještě sním anebo jsem v paralelním vesmíru? Nepamatuji si totiž kdy posledně můj kamarád s někým randil.

„S kým? Ty někam jdeš? Našel sis někoho?" ta představa mě okamžitě rozveselí. Po tom všem čím si prošel si zaslouží konečně někoho na své straně. Doufám, že to bude někdo blíž než je Judy z Austrálie, protože nic jiného bych mu momentálně nepřála. Hlavně ať je upřímně šťastný.

„Zatím s nikým, ale pokud si koupím něco dost sexy, určitě se nějaká ukáže," mrkne na mě a já po něm hodím svůj oblíbený ručník s jednorožci. Blbec jeden. Už jsem si myslela, že budu konečně na nějaké svatbě družičkou.

Mezitím co mi můj kamarád nadává za zničení jeho hodinového účesu se vydám do svého doupěte najít nějaké oblečení. Nejlépe to, které se neválí po zemi a není tak pokrčené.

„Ty, May...Chci se tě ještě na něco zeptat," uslyším za pootevřenými dveřmi svého pokoje.

„Nechceš mi spíš říct, kdy si budu moct obléct nějaké pěkné šaty na svatbu? Ne, že bych se chtěla vdávat , ale rozhodně by mi nevadilo přijít jako družička a přejídat se občerstvením zdarma," pokrčím rameny a kopnu do hromady oblečení, která svým otřesem způsobí pád mikin ze židle. Jenom si povzdechnu a otočím se na svého kamaráda, který je podezřele potichu. Čekala jsem nějakou trapnou narážku, ale když nic nepřichází, odpovím mu na jeho původní otázku: „Můžeš mluvit já si mezitím něco najdu," uchechtnu se a pokračuju v přehrabování se ve skříni s nespočtem oblečením. Ale přesto mám pocit, že nemám co na sebe.

„Nagisa říkala, že teď často míváš noční můry," cuknu sebou. Nikomu kromě Nagi jsem o tom neřekla. Koneckonců ona mě slyší po večerech křičet přes celý byt, takže to před ní tajit nedokážu. Zkousnu si nervózně ret a nemám odvahu se na svého kamaráda podívat. Chvíli přemýšlím co mu odpovědět, ale když se střetnu s jeho starostlivým pohledem, nahodím jen přesvědčivý úsměv, který říká, že je všechno v naprostém pořádku. Jestli tomu však věří, to už je na něm. „Můžeme si o tom promluvit jestli chceš, jsem tu pro tebe."

„Už ne, je to pryč," odpovím spěšně a dál předstírám, že hledám něco na sebe. Nechci, aby si o mě dělal zbytečně starosti, sám jich má dost. Jako všichni.

„To jsem rád," oddechne si. Jsem ráda, že mi to věří, I když si myslím, že by nebylo na škodu se mu se svým problémem svěřit a zbavit se tak další tíhy na mém rameni, „kdyby se ti to ale zase vrátilo, můžeš mi to kdykoliv říct. Znám někoho, kdo je na sny expert a možná by ti pomohl."

„Berny," řeknu jeho jméno a zavřu skříň. Pomalu se na svého zaraženého kamaráda podívám a povzdechnu si, „moc si toho vážím, ale nepotřebuji nic takového. Zvládnu to sama a teď když dovolíš, chtěla bych se převléct," hodím na postel tepláky s černým tričkem a čekám, až Berny odejde. Když vidím, že se k tomu nemá jdu pomalým krokem k němu, abych ho ze svého doupěte vyhnala.

„Tohle říkáš vždycky, ale pomoc stejně potřebuješ," hodím na něj zoufalý pohled a on dá ruce do obranného gesta, „jo, vždyť už jdu," vyjde z mého pokoje a já zoufale vydechnu.

Vůbec nic nechápe. Co by si o mně asi ostatní lidé nebo ti jeho "experti" pomysleli, kdybych jim řekla, že se mi neustále dokola opakuje ten jeden a samý sen? Budou si myslet, že jsem prožila nějaké trauma, jenže zjistí, že jsem jenom posedlá nějakým asiatem, kterého nemůžu dostat z hlavy. Sen začíná mým sezením ve škole a posloucháním nudné přednášky o první pomoci, kterou jsem slyšela už několikrát. Stejně jako v den, kdy jsme se s Doyoungem viděli naposledy, mě po téhle hodině už žádná nečeká a já tak můžu běžet na autobus, který mě doveze na letiště. Počítám s tím, že Doyounga stihnu, možná tam ještě bude stát a my se uvidíme, jenže on tam není. Místo toho se tam objeví krásná blondýnka s nádherně vytvarovanou postavou, dost hubenou, a její modré oči jí září radostí. Tahle kráska, pro kterou by Berny jistojistě vraždil mi oznámí, že se ona a Doyoung stanou brzy manželé. A pokud ke mně bude Doyoung stále chovat nějaké city, nedožije se dalšího dne. Později už jen vidím jeho klečet přede mnou jak se mi vyznává, sebe jak nesouhlasně přikyvuju se slzami po tvářích a najednou je všude kolem mě nekonečné černo. Jediný člověk, který přede mnou stojí je bloncka se svým nechutným úšklebkem a se slovy "já tě varovala". I naprostý hlupák by si dokázal spojit dvě a dvě dohromady, aby mu došlo co se ve skutečnosti stalo. Jenom na to myslím a už mi naskakuje husí kůže. Vím, že je to jenom hloupý sen, ale vypadá tak reálně. Moje hlava v té chvíli nedokáže logicky myslet a já mám pocit, že prožívám ten samý den neustále dokola. Až na to, že to není realita. Řekla bych, že je to obyčejná noční můra, která později zmizí, když se s ní poperu. Jenže Berny má pravdu, sama to nejspíš nezvládnu a procházka s ním mi může pomoct přijít na jiné myšlenky. Možná se mi podaří vymyslet něco, díky čemu bych se mohla konečně pořádně vyspat. Nebo nebudu muset myslet na Doyounga, který se mi neustále vrací do paměti a nechce odtamtud odejít.

***

„Takže jsi mě ve skutečnosti chtěl jenom vytáhnout ven, ale taky neběháš. Chápu to správně?" ušklíbnu se a Berny pomalu přikývne.  Kráčíme vedle sebe tiše v parku a posloucháme zpěv ptáků doprovázený smíchem lidí kolem. Taky jsem měla náladu se takhle smát, začínám silně pochybovat o tom, že toho budu někdy znovu schopná.

„Ano, přesně tak. Nebudeš přece sedět o víkendu doma. Navíc se podívej, začíná být tepleji. Bude jaro a pak léto s prázdninami . Nebo je chceš snad celé strávit doma zavřená jako ve vězení?" podezřele si mě sjede pohledem, proto mu bleskově nesouhlasně přikývnu, „no proto," odfrkne si a posadí se na nejbližší lavičku. Já hned vedle něj.

Oba jenom tiše sedíme a sledujeme lidi před námi. Starší paní, která se drží za ruku s pánem nejspíše stejného věku. Holčičku, která si hraje se svým pejskem a rodiči. Nebo pár dětí hrající si na babu.

„Taky jsem si takhle užíval dětství," prolomí mezi námi Berny to nesnesitelné ticho a vyslouží si tím můj zaujatý pohled.

„Opravdu?" šeptnu až se sotva slyším. Berny o svém dětství moc nemluvil, spíše se tomuto tématu vyhýbal obrovským obloukem. Proto má teď mou plnou pozornost. Zajímá mě co mi poví, protože to znamená, že mi důvěřuje víc než předtím a toho si velice vážím.

Pomalu přikývne, „vždycky jsme si s tátou hráli na zahradě než se odstěhoval do Austrálie a já pak jel za ním. V Itálii jsem moc přátel neměl, i když mě máma brala na různé akce, nedokázal jsem si tam najít ani jediného kamaráda, dokud jsem nebyl u táty. Přišlo za mnou strašně moc lidí a byli doslova hotoví z toho, že jsem Ital a mluvím tak dobře anglicky. Našel jsem si tam i skvělou brigádu a hlavně Judy," ušklíbne se a já nad tím protočím pobaveně očima, typický Berny. „Je to tam opravdu pěkné, budeš se tam mít dobře," usměje se povzbudivě a já už teď vím, že je tohle ten člověk, kterého v životě nechci ztratit. Můj milovaný kamarád Berny.

„Trochu se toho ale bojím," uchechtnu se nervózně a podívám se zpět před sebe. Představa, že budu v jiném státě, kde se mluví cizím jazykem a k tomu úplně sama mě děsí...

„Taky jsem se toho bál, ale věř mi, že je to tam mnohem lepší než to vypadá. Nikdo se ti nebude smát za tvou angličtinu a k tomu všemu ti s ní budou pomáhat! A protože jsou tam strašně příjemní lidi, kteří si rádi povídají, tak se správnou výslovností nebudeš mít žádný problém. No a pokud ano, tak se ji hodně rychle naučíš. Navíc si díky tomu uděláš i dost nových přátel. Podle mě to pro tebe bude skvělý začátek," nad tou představou se oba zářivě usmějeme a zavřeme oči. Já v Austrálii. Na místě, kde jsem si vždycky přála bydlet, se spoustou přátel, včetně Bernyho, a svým vysněným pejskem. Jenom na to myslím a už mám chuť si sbalit kufry i s letenkami. Z mého vysněného života mě probudí až pohled Bernyho, který na sobě už pár minut cítím. Pomalu oči otevřu, abych zjistila, proč na mě tak hledí, ale místo odpovědi mu jen úsměv povadne.

„A prosil bych ve tvém životě zůstat i nadále," dodá nervózně po chvíli a vyhýbá se mému pohledu. Jenom nad ním protočím pobaveně očima a obejmu ho kolem ramen, abych mu dala najevo jak moc vděčná za jeho slova a hlavně za naše přátelství jsem.

„Berny, ty budeš vždycky součástí mého života, i kdybys to nechtěl," odtáhnu se od něj a chytím ho pevně za ruce, „i kdyby se proti tobě obrátil celý svět, já budu stát na tvé straně," vděčně se na mě usměje, ale to mu dlouho nevydrží. Podívá se totiž za mě. Udělám to samé, protože mě zajímá, co mu náladu zkazilo, ale to jsem dělat neměla. Hned při pohledu na osoby za mnou ztuhnu a doufám, že si mě nikdo z nich nevšiml. Dongmyeonga jsem viděla naposledy asi před měsícem, od té doby jsme se spolu nebavili ani jsme na sebe nenarazili. O to víc mě šokuje, že jde vedle Nagisy jako by byli pár. Jak to, že o tom nevím? Mají ti dva mezi sebou snad něco? Co mi má spolubydlící tají?

„Nečekal jsem, že se tu objeví zrovna dneska," zamručí a já zmateně zamrkám.

„Cože? Jak to myslíš? Chodí sem často?" můj kamarád pomalu přikývne.

„Skoro každý den. Po tom, co jsi dávala přednost učení před námi se Nagi začala scházet s tím asiatem. Nechápu co na něm vidí, jenom dělá frajírka, ale stojí za prd," zamumlá poslední větu, kterou jsem mu stejně rozuměla a pomalu vstane, „půjdeme někam jinam, nechci se s ním bavit," přikývnu na souhlas a i já vstanu, jenže asi dost pozdě, protože uslyšíme zpoza našich zad svá jména. Hodím na Bernyho omluvný pohled a on mi ústy naznačí, že je to v pořádku. Tak proč se cítím provinile?

„Co děláš venku? Myslela jsem, že budeš v pokoji. S Dongiem jsme ti plánovali dovézt pizzu, aby se ti lépe učilo," oznámí mi Nagisa a já se pokusím o úsměv. Je mi jasný, že mezi námi čtyřmi si té faleše všimla pouze Nagisa. Jenže já se nedokážu usmívat na člověka, který je bratr někoho kdo se mi neustále objevuje ve snech a mám z jeho rozloučení snad doživotní trauma. A k tomu všemu si ještě vzpomenu na tu odpornou blondýnu, kterou mám chuť uškrtit.

„To je od vás hezké, děkuju," můj pohled zabodnutý do Bernyho vedle mě doslova prosí o pomoc, jenže jemu to očividně nedochází. Typický chlap, musí se mu to říct přímo, jinak na to nemá šanci přijít.

„Jo, taky si myslím. A co že jsi vůbec vyšla ven?" zeptá se mě Dongmyeong a dá si ruce do kapes. Přemýšlím jak mu odpovědět, ale Berny to stihne dřív.

„Přinutil jsem ji, takže je to spíše moje zásluha," uchechtne se a naše oči se střetnou. Opravdu toho kluka beru jako svého bráchu, nikdy mě nenechá ve štychu, podpoří mě a cítím se s ním v bezpečí, „myslím si, že jí to akorát prospěje," usměje se spokojeně.

„Jo, tak to dává smysl. Dobrá práce, kámo," poplácá Bernyho lehce po zádech a já se snažím zadržet smích při pohledu na jeho naštvaný výraz. Moc dobře vím, jak můj kamarád Dongmyeonga nemá rád a má potřebu s ním neustále soupeřit. O to víc mi přijde vtipné tohle gesto, které bere jako urážku či ponížení.

„Neříkej mi kámo," procedí skrz zuby Berny. Tenhle pohled znám a protože vím, že po něm často přichází seznam italských nadávek, tak svého kamaráda obejmu kolem ramen a nervózně se zasměju.

„Jo! Takhle mu totiž můžu říkat jenom já nebo Nagi," zkousnu si ret, když se pohled Dongieho přesune na mě. Myslím si, že nevypadám po těch pár dnech v pokoji zas tak špatně. Nebo se snad mýlím?

„No, vzhledem k tomu jak všichni říkali, že jen spíš se mi to moc nezdá," ukáže si prstem pod oči a já zblednu. V tom spěchu jsem si zapomněla zamazat kruhy pod očima.

„Jenom dneska," odpovím hned, aby se nemohl zeptat na něco jiného anebo říct další narážku, „jinak se mi spí skvěle," zalžu a Nagisa si povzdechne. Hlavně mlč Nagi. Prosím tě v hlavě na kolenou, abys byla zticha.

„Kdy máš vlastně zkoušky?" změní téma jako by mu došlo, že se o svém spánku bavit nehodlám.

„Příští měsíc," špitnu a dám ruce do kapes svého šedého kabátu, „už se to blíží, ale myslím si, že to zvládnu. Koneckonců jsem se to učila celou dobu co...Doyoung odjel," nasucho polknu a nahodím ten nejpřesvědčivější úsměv. Myslím, že tentokrát se mi povedlo obalamutit všechny včetně samu sebe. Přesto mi vrtá hlavou, proč bylo tak těžké vyslovit jeho jméno? Je jenom na druhém konci světa a má se vrátit, snad. Možná už se ani nevrátí. Co já vím. Napsala jsem mu několik zpráv, ale na žádnou z nich mi neodpověděl jenom mi na dvě hodil zobrazeno. Možná si tam našel nějakou krásnou blondýnu, anebo si city ke mně rozmyslel. To by byla ta nejlepší možnost a nám oběma by to vyhovovalo.

„Budu ti fandit," uchechtne se a hned na to se opraví, když ho Nagisa probodne pohledem, „vám všem samozřejmě," začneme se smát. Berny měl pravdu, procházka venku mi opravdu prospěje, navíc přijdu na jiné myšlenky a můžu si užít čas s přáteli. Tohle mi chybělo a stále chybí. Dny, kdy se Berny snažil být lepší jak Dongmyeong a nadával Layle nebo se hlasitě smál tím svým nakažlivým smíchem. Nagisa, která se mnou šla do všeho šíleného a Layla, která nad námi jen protáčela oči s tím, že se chováme jako mimina. Bojím se, ale že už to nebude jako dřív. Mám totiž pocit jako by mi něco scházelo. Jen nedokážu přijít na to, co to je. Nebo kdo. I když je to možná už dávno jasné.

„Co si takhle sednout do restaurace a dát si tu pizzu tam? Můžeme zavolat i Layle, co vy na to?" nadhodím a všichni mi věnují překvapené pohledy. Copak jsem celou dobu byla tak moc mimo, že jsou ze mě takto hotoví?

„Dobrý nápad," prohlásí Nagisa s úsměvem na rtech a podívá se na Dongmyeonga vedle sebe, který dělá že přemýšlí. Přesto však všichni víme, že se nemůže dočkat teplého jídla.

„Tak jdeme, na co čekáme?!" rozzáří se Berny a vydá se rychlým krokem k nejbližší restauraci. Mezitím co se ho snaží Dongmyeong doběhnout, ke mně dojde má spolubydlící.

„Vážně se na to cítíš?" ustaraně si mě sjede pohledem. Přitom před chvílí vypadala, že je všechno v pořádku a věří mi. Někdo tu umí taky dobře hrát.

„Jasně, nemusíš se bát," pousměju se, „Berny mi řekl, že by bylo fajn jít na čerstvý vzduch a já si myslím, že to byl ten nejlepší nápad. Konečně myslím na něco jiného. Na nás."

„To ráda slyším," usměje se spokojeně a dívá se před sebe. Moc dobře vím, že tohle delší ticho znamená další otázku a jsem na ni připravena, „večer jsi zase křičela, tentokrát to nebylo ale tak jako vždycky. Je možný, že se to lepší?"

Pomalu přikývnu, „bude to už jenom lepší, jsou to jenom sny. Nic neznamenají," pokrčím rameny, „a věř nebo ne, ale stačí jenom pár měsíců a už si na žádnou noční můru ani nevzpomenu. Stačí jenom zapomenout," mrknu na svou kamarádku a společně doběhneme kluky dřív než vejdou do restaurace a zaberou nám ta nejhorší místa. Nevím jak oni, ale uprostřed opravdu sedět nehodlám. Nejlepší je to u okna v zadním rohu, nikdo na nás nevidí a my na ně taky ne. Je to ideální.

„Zajdu to objednat, co chcete k pití?" podívá se na nás Dongmyeong a my všichni na sebe zároveň, takže propukneme v hlasitý smích.

„A teď vážně," podívá se na nás znovu a utře si imaginární slzy stejně jako já.

„Asi colu všichni, ne?" podívám se po Nagise a Bernym, kteří přikývnou na souhlas.

„Dobře, tak já jdu," hodí si bundu na židli a svůj telefon položí na stůl naproti mně. V tu chvíli se na mě Nagi omluvně podívá a vyběhne ze svého místa naproti Bernymu.

„Půjdu s tebou, sám to neuneseš," ušklíbne se a tak mě tu nechají s Bernym samotnou.

„May, myslím, že bez Layly se obejdeme. Stejně by se celou dobu dívala jen na to šikmoočko a Nagisa by z ní byla nesvá," nakloní se ke mně s nervózním úsměvem.

„Takže si taky myslíš, že mezi nimi něco je!" zvýším hlas, ale hned na to se začnu lidem kolem sebe omlouvat, protože jsem tím vyrušila zákazníky při jídle. „Taky si to myslíš, že jo?" zopakuju tiše a Berny přikývne.

„Myslím si to už od doby, co se spolu začali bavit. Nejde si nevšimnout jak po něm Nagi pokukuje a jeho pohledy na ni."

„Přesně," dám mu za pravdu a oba se podíváme jejich směrem. Dongmyeong nám objednává pití a Nagisa ho sleduje jako svatý obrázek. Jsem si stoprocentně jistá, že máme s Bernym pravdu.

„Hele, vím že nesnášíš být sama, ale já nutně potřebuju na záchod. A s tou Laylou si to ještě rozmysli" uchechtne se můj kamarád a já nad ním protočím pobaveně očima. Nechám tak po chvíli odejít i jeho a podívám se z okna vedle sebe ven. Jediné co však vidím je nespočet párů anebo šťastných rodin. Taky jsem kdysi v takové žila, než se můj táta rozhodl odjet na druhou stranu státu a přestal se mnou mluvit. Možná jsem jako dcera zklamala. Nejspíš jsem zklamala i jako kamarádka.

Při tom pomyšlení se mi do očí nahrnou slzy a tak nejsem schopná zaostřit na telefon, který oznamuje příchozí hovor. Nakloním se ze svého místa, abych zjistila jak na tom jsou Nagi a Dongmyeong, ale zrovna jsou na řadě. Pohledem zalétnu zpět k telefonu Dongieho a ztuhnu. Bylo mi řečeno, že v Koreji nemá dost času na to někomu psát či volat. Tak proč teď volá svému bratrovi? Nad čím to přemýšlím? Vždyť je to jeho rodina, je jasné že se raději ozve jemu než mně. Jsem pro něj úplně cizí člověk.

„Jsem tu," oznámí mi Berny, který se vrátí ve chvíli kdy se na obrazovce Dongmyeongova telefonu objeví blonďatá dívka. Když se podívám pozorněji zjistím, že je to ta, která se mi objevuje ve snech. Jak na ni má mysl přišla to netuším, o to víc mě však zajímá jak je spojena s Dongiem. Jenže moje zvědavost mi akorát zvedla žaludek po tom, co jsem si přečetla přezdívku oné bloncky. "Doyoungova přítelkyně."

8.11.2023

________

Tadá, děkuji že jste to dočetli až sem, moc si toho vážím <33 nejde ani slovy vyjádřit jak moc vděčná vám za tohle jsem!
Každopádně tady máte obrázek Judy a bloncku sem hodím určitě později (možná v další kapitole kdo ví ).

Snad se s vámi uvidím u další kapitoly, zatím se mějte krásně!