Vycházím z velké bílé budovy a čekám na svého nejlepšího přítele Bernyho. Celým jménem Bernard Steewens. Rozený ital, kterého každá dívka na naší škole zbožňuje, jenom kdyby věděly, jaký bordelář a alkoholik to je. Přesto je to jeden z mých nejvěrnějších přátel. Jeho máma bydlí stále v Itálii, kdežto jeho táta v Austrálii, odkud sem Berny přijel. Kvůli mně. A díky mně ovládá také můj rodný jazyk a to češtinu.

„Moje milovaná krásná May, ahoj zlato!" skočí mi kolem krku a já se zasměju. No jo, to je celý on. Jeho tmavě hnědé kudrnaté vlasy mě šimrají v nose, takže se musím co nejrychleji odtáhnout, abych na něj nezačala kýchat a on si nezačal stěžovat.

„Jak dneska bylo?" dá si ruce do kapes a s úsměvem na rtech mě sleduje. Jak já ten jeho úsměv žeru, nedivím se, že mu každá ženská podlehne. Já však ne, jsme kamarádi už od mých devatenácti let, pokud si správně pamatuji, letos by to měly být přesně tři roky co se známe.

„Rozhodně lepší než minulý týden," dám si ruce do kapes svého šedého kabátu. Na to, že začal říjen je o mnohem víc chladněji než na konci září, „tentokrát jsme probírali něco zajímavého a mám totálně rozházené hodiny. Což znamená," nechám chvíli ticho a Berny jenom nadzvedne tázavě obočí, „ že budu trávit více času v práci a budu mít dost peněz." nad tou představou se mi rozzáří oči. Možná se konečně dostanu do jiné země než je Polsko nebo naše krásná Česká republika. Opravdu tu není co vidět a já jediné co si přeji je odjet pryč. Třeba za Bernym domů, do Itálie. Všude je lépe než tady.

Můj kamarád protočí očima, „takže tě zase neuvidím, nepřekvapuje mě to," zamručí a I on si dá ruce do kapes svého černého kabátu. „Chudák Nagi, musí být smutná, že její spolubydlící dává přednost práci před úklidem svého domu," ušklíbne se a vyslouží si ode mě vražedný pohled.

Svou milovanou kamarádku bych v životě nenechala v neuklizeném domě. „Náhodou já si doma uklízím, takže Nagi má volno hned jakmile přijde domů," odfrknu si.

Nagisa Miya. Moje nejlepší kamarádka už od střední. V dětství jsme spolu chodily i do školky, jenom ta základka nás rozdělila. Chodí o ročník níže, ale přesto je to stále jedna z mých nejoblíbenějších lidí v mém životě. Berny to samozřejmě vědět nesmí, zabil by mě. Ve škole ji dost lidí obdivuje za to jak skvěle umí japonsky, není divu když je původem japonka a já se díky ní naučila taky spousta slov. Hlavně ta vulgární.

„Dneska jdeš pro Laylu sám, Nagi má o hodinu navíc a já jdu do práce," vypláznu na Bernyho provokativně jazyk a on se zamračí. Ano hochu, myslím to vážně.

„Někdy si ale odpočinout musíš, nemůžeš pořád trávit čas v práci," zamručí a nahodí úšklebek. Dobrá, tak teď se opravdu bojím co přijde, „zvu tě večer na drink. Vezmu nějaké svoje kámoše," mrkne na mě a míří si to k jazykové škole pro naši další parťačku. Laylu Black. Zrzka, která je původem z Ameriky ale její srdce patří Koreji. Právě proto se začala učit korejštinu a nedostala z ní nikoho jiného než nejpřísnějšího učitele na škole. Pana Kanga. Nezávidím jí to, jsem ráda, že jsem si vzala kurz angličtiny dřív než se přihlásil o učitelství těchto dvou jazyků.

Mezitím co on jde vlevo, já si to mířím vpravo přímo do kavárny. Hned jakmile vejdu, ucítím vůni čerstvé kávy, kterou sice nepiju, ale její vůni zbožňuju.

„Dobré odpoledne," pozdravím šéfovou, se kterou si ihned vyměním směnu a dám se do obsluhování. Dnes tu není tolik lidí jenom pár skupinek, které se sem přišli učit včetně spolužaček Nagi a Layly. Bože jak já tyhle holky nesnáším, pořád proti nám něco mají. Už si objednali snad padesátkrát latté a neustále chtějí další. Nevím jestli jim mám jejich bohatství závidět anebo spíš jejich výdrž. Protože pít tyhle věci pořád dokola taky nemůže být úplně zdravé, nebo se snad mýlím?Díky bohu, že sem ve chvíli kdy jsem je chtěla poslat co nejdál přijde Mark. Já si tak můžu dát konečně pauzu a něco málo sníst. Taky stihnu zvednout telefon když mi volá Berny.

„Co je to tentokrát?" zeptám se s plnou pusou mého pozdního oběda a snažím se, aby mi bylo rozumět.

„Stížnost na pana Kanga, a příště se najez dřív než to zvedneš," protočím nad ním pobaveně očima. Už mě nic od jídla neodláká.

„Tomu neuvěříš, ty hodiny byly děsné," zakňučí zoufale Layla a úplně ji vidím jak se tahá za vlasy.

„To si piš, že uvěřím," uchechtnu se a rychle dojím zbytek bramborové kaše.

„Dal nám zase spousta práce na doma, ale má to jednu výhodu," uchechtne se a začne se tam dohadovat s Bernym. Proč já je nechávám vůbec samotné když jsou tak nebezpeční sami sobě.

„Budeš čumět, Kotori!" dám si telefon kousek od ucha, aby mi nepraskl ušní bubínek kvůli Bernymu. Já toho kluka jednou zabiju.

„Jeho syn bude chodit s námi na hodiny, aby tu nebyl úplně ztracený. Kang ho chce mít neustále na očích, hustý co. V naší třídě bude sedět nějaký pěkný Korejec, já se zblázním!"

„Jak můžeš vědět, že bude hezký? Nejhezčí tu jsem přece já," začne se svým egoismem můj kamarád a já mezitím uklidím nádobí když dojím. Přidržuju si telefon ramenem u ucha, aby mi nespadl a poslouchám další nekonečnou hádku mezi mými přáteli.

„No, to je skvělé. Hodně štěstí," řeknu spěšně než se na druhé straně strhne třetí světová, „možná se díky němu dostaneš do Koreje dříve než si myslíš," pousměju se a tiše závidím. Jestli se tam dostane dříve než já do Austrálie, znamená to, že už je opravdu vše ztraceno a moje přání opět schytá někdo jiný? Už tomu tak bylo několikrát. Když jsem si tajně něco přála, anebo zkoušela svou oblíbenou manifestaci, většinou, přestože se říká, když to mají druzí tak to funguje, to měli všichni kolem mě kromě mě samotné. A aby se neřeklo, tak to měli úplně dopodrobna, kdežto já musela každé dny házet falešné úsměvy a lhát o tom, jak mi to nevadí. Jediné co nebyla lež, bylo že jim to upřímně přeju. Stojím si za tím, že každý na této planetě si zaslouží štěstí a být upřímně šťastný. Takže i já. Nebo jsem snad výjimka? Nepřekvapilo by mě to...

„Taky v to doufám!"

„Já zase doufám, že se dostaneš co nejdříve do Austrálie. Jakmile tam budeš, zamluvím ti i práci u Judy v kavárně, bude ráda když tam bude někdo koho zná," pousměju se. Ten kluk ví vždycky jak mi zvednout náladu.

Judy je jeho bývalá spolupracovnice, se kterou to vypadalo chvíli nadějně, ale nakonec z toho sešlo a on se rozhodl přijet sem za mnou, protože tam kromě ní neměl absolutně nikoho. Já ho seznámila s Laylou, se kterou se od té doby neustále dohadují a o rok později s Nagisou, se kterou jsou jako sourozenci. Mezitím co já mu pomáhala s češtinou on mi dost pomohl s angličtinou a to takovým způsobem, že si věřím mnohem více než na střední. Budu mu za to do konce života vděčná.

„A v devět večer tě čekám v baru, čau krásko," s těmito slovy Berny ukončí hovor a já vím, že už se z toho nevyvlíknu. Copak neví, že dneska dělám do devíti?

„Můžeš jít dřív jestli chceš, všechno to tu děláš za mě," otočím se za hlasem a naskytne se mi pohled na usmívajícího se Marka. Opře se o dveře kuchyně a kývne k mému telefonu, „měla jsi to dost nahlas, takže jsem slyšel posledních pár slov. Myslím, že si zasloužíš trocha zábavy."

Překvapeně zamrkám, „to je od tebe pěkné, ale já tu raději zůstanu, čím dýl, tím líp."

Přikývne nesouhlasně nad mými slovy, „nezajímá mě to, teď je řada na mně abych tě odtud vyhodil, takže o půl deváté ať už tu nejsi," s úsměvem na rtech taky odejde a nechá mě tu se špinavým nádobím. Ti chlapi mě jednou dostanou do hrobu.

Přesně jak Mark řekl, tak taky udělal. Vyhodil mě přesně o půl deváté pryč z kavárny a já bez toho, aniž bych se šla domů převléct jsem vešla do baru s mým milovaným šedým kabátem, riflemi a černým rolákem. Přece se nebudu převlékat kvůli pár klukům, které vůbec neznám a nebudu se tu promenádovat polonahá jako většina ženských tady. Rozhlédnu se kolem a hledám svého kamaráda. Spatřím ho sedět úplně vzadu s nějakými staršími chlápky jak na mě mává s úsměvem na rtech.
' To si snad dělá legraci. '

Se zamračeným pohledem k němu dojdu a sednu si naproti němu, „tohle jsou ti tví úžasní kamarádi, kteří jsou víc na mol než ty?" odsunu se od jednoho, kterému začne padat hlava a dokola se směje jako idiot. Jen čekám až narazí do sklenice piva, kterou má před sebou a já budu mít důvod odejít, abych se převlékla.

Pomalu přikývne a já se plácnu do čela. Myslela jsem, že si budeme normálně povídat a dnešní večer si užijeme, ale tohle žádná zábava není.

„Věděl jsem, že přijdeš," usměje se zářivě a já protočím očima.

„Jo, přišla jsem, ale taky jsem nečekala, že tu budeš sedět s něčím... Takovým," jeho opilí kamarádi si mě konečně všimnou a začnou si mě sjíždět pohledem. Zašklebím se. Nechutný.

„Myslela sis, že tu budu s nějakými krasavci?"

„Třeba," zakňučím, když se jeden z nich začne zase naklánět ke mně. Znova se od něj odsunu a v duchu sebe i svého kamaráda proklínám. Nechápu, proč jsem sem vůbec lezla a taky nerozumím tomu, proč mě sem dotáhnul on. Kdyby tu chlapi byli aspoň pěkní...

„Však tu máš mě, to stačí," vyslouží si ode mě zoufalý pohled.

„Ale," chci mu na to něco říct, ale hned si to rozmyslím a tak jen nad svou nedokončenou větou mávnu rukou. Vyhýbám se pohledům jak Bernyho tak jeho přátel a snažím se najít kohokoliv, aby mě odtud zachránil, protože moc dobře vím, že Berny mě odejít jen tak nenechá. Když tak sleduju okolí, zastavím se na mne dost známé osobě stojící u jedné barové židle.

Ušklíbnu se, „co tu dělá Kang?"

Berny se otočí za sebe a zvesela pískne, „no ty kráso, vypadá to, že pan Kang si taky rád užívá. Což mi připomíná, donesu ti něco k pití," mrkne na mě a bez dalších slov mi odejde pro drink. Zoufale si povzdechnu když mě tu nechá s těmi opilými chlapy. Moc dobře ví, jak moc se takových lidí bojím. Jeden z nich sedící naproti mně začne něco říkat, ale vůbec mu nerozumím. Předpokládám, že to budou nejspíš oplzlé kecy, o které nestojím a jsem ráda, že vlastně nevím co říká. Jenom čekám kdy to na mě všechno vyhodí a já ho za to zmlátím do bezvědomí. I když to asi nebude třeba. A ten druhý z nich, sedící vedle mě, se mě neustále dotýká, takže jeho ruce dávám dokola pryč. Že je to baví, proč nešli hrát třeba karty anebo nešli do strip klubu, bylo by to pro ně mnohem lepší.

„Jsem zpátky~" zavrní spokojeně a dá přede mě sklenici piva. Ten kluk mě zná fakt dobře.

„Díky," ihned si společně připijeme a já se snažím ty dvě individua ignorovat.

„Málem bych zapomněl," plácne se do čela a ukáže na ty dva chlapy s námi u stolu, „ještě jsem vás nepředstavil, kluci tohle je Maya," oba se na mě slizce podívají, že nemám ani odvahu jim pohled opětovat. Když začne představovat chlapy mně, tentokrát se mi podaří je zcela odignorovat.

Hledím na místo, kde stojí učitel Kang a vedle něj vysoký, dost pohledný asiat ve stejně barevném kabátě jako mám já. Vypadá to, že tento styl oblečení je letos trendem. Nemyslím si, že se na něj dívám dlouho, ale on se přesto podívá mým směrem a mně se naskytne pohled na jeho krásně vytvarovaný obličej a sčesané vlasy dozadu. Vsadím se, že rozhodně používá více gelu než Berny. Mohla bych se ho zeptat. To už ze mě mluví to pivo? Znova se napiju, abych tyhle myšlenky zahnala a všimnu si Bernyho zamračeného pohledu.

„Vnímej mě. Celou dobu na tebe mluvím, ale ty se raději díváš na Kanga. No tak je šikmookej a co," zkříží naštvaně ruce na hrudi a já se uchechtnu se sklenkou u rtů.

„Vždyť víš, že já jsem na ty asiaty," protočí nade mnou pobaveně očima.

„Ale i na ty starý? Ty jsi opravdu neskutečná. Jdu si ještě pro jedno, nikam nechoď," pomalu vstane, čemuž se divím, protože toho taky už dost vypil, a nechá mě tu zase s těmi idioty. Nechtějí jít už domů?

Díky bohu, že jeden z nich už usnul, překvapuje mě, že nespadl hlavou do svého pití, ale ten druhý nade mnou neustále slintá, „ještě jednou se mě dotkneš a zlámu ti prsty," pohrozím tomu vedle mě, ale jako by má slova neslyšel a začne mě hladit po stehně. V tu chvíli už to nevydržím, vyliju na něj zbytek mého piva, čehož dost lituju, protože bylo skoro plné a já se těšila až ho dopiju, popadnu svůj kabát a mířím si to k východu.

„May, ty už jdeš? May!" Ignoruju volání mého kamaráda. Na tohle opravdu nemám náladu. Neměla jsem Marka poslouchat, měla jsem zůstat raději v práci, aspoň bych více vydělala a byla o krok blíže k mému snu. Takhle jsem zbytečně strávila několik minut v baru s opilými chlapy, kteří nade mnou jenom slintaly, měly oplzlý kecy a já se o sebe dost bála. Teď ještě k tomu všemu musím jít celou tuhle temnou cestu domů a modlit se, aby mě nepřepadl nějaký bezdomovec.

„Idioti," zavrčím a kopnu do kamínku před sebou. Zvednu zrak od země a nasucho polknu když uvidím skupinku opilých lidí. Je dost pozdě na to, že se tu procházím takhle sama. Zastavím se a doufám, že půjdou jinam a nevšimnou si mě. Zvednu zrak k nebi a naskytne se mi pohled na hvězdy, jako vždy hledám souhvězdí malého a velkého vozu, ale tentokrát marně. Podívám se zpět před sebe a když se skupina lidí nevzdaluje ani nemění směr, sáhnu si do kapsy pro klíče.Ty mě ochrání kdyby náhodou. Ztuhnu. Nejsou tam. Proč tam nejsou?! Vím jistě, že jsem si je brala. Nechala jsem je snad v práci? Ne, to určitě ne...Možná je má Berny. To je dost pravděpodobné, protože jsem si vzala svoje věci jak nejrychleji jsem mohla a bylo mi jedno, jestli tam mám všechno. Chtěla jsem jenom vypadnout. Začnu ihned panikařit a dívat se kolem sebe, jestli jsem je čirou náhodou nepustila právě teď. Bohužel ne. Takže moje teorie je správná. Frustrovaně se zatahám za vlasy. Jestli je nenajdu tak budu v háji! Otočím se, abych se vrátila co nejrychleji po svých stopách, protože Nagi bude určitě spát a budit ji nechci. Nemám se jinak jak dostat domů. A přespávat na ulici je to poslední co bych chtěla. Takže ať už je pozdě či ne, ty klíče musím najít.

Hned jakmile změním směr, se můj obličej zaboří do něčí hrudi. Zvednu zrak a překvapeně zamrkám. To je ten asiat z baru!

„Myslím, že hledáš tohle," ukáže na klíče v ruce. MOJE KLÍČE.

„Kde jsi je našel?!" bleskově je popadnu a držím je pevně v ruce, jako by to byla ta nejcennější věc v mém životě.

„Vypadly ti z kapsy v baru, tak jsem ti je donesl," dá si ruce do kapes a svýma oříškovýma očima se vpijí do těch mých zelenomodrých. A vůbec, jakto, že ovládá tak skvěle češtinu?

„Jo, díky. Už se můžeš vrátit," rukama ho od sebe odehnávám a podívám se za sebe na přibližující se skupinu lidí. Teď to bude zábava, nastane souboj titánů.

„To si nemyslím," uchechtne se a já se na něj zmateně podívám.

„Cože?"

„Říkám, že to nepůjde. Je tma a ty jsi tu sama," ukáže kolem nás. No nepovídej, bez tebe bych si toho nevšimla ty chytráku. „a hádám, že nebydlíš hned za rohem, takže tě doprovodím. Veď mě," udělám pár kroků vzad, abych si byla jistá, jestli si dělá legraci nebo ne. Jenže jakmile se pohnu já, on taky.

„Jak si můžu být jistá, že nejsi nějaký úchyl, který jen čeká na příležitost u nějakého křáku a znásilní mě?" nejprve na mě překvapeně zamrká, ale pak se jen uchechtne a musím říct, že to byla ta nejroztomilejší věc co jsem za posledních dvacet dva let slyšela. Spěšně zatřepu hlavou. To ze mě mluví ten alkohol.

„Kdybych byl, tak bych ti zaprvé nedonesl zbraň," kývne na klíče a já si je začnu prohlížet, jestli na nich něco nechybí. „a nebo bych to udělal hned, protože nikde nejsou žádní svědci a ti před náma jsou dost na mol na to, aby si mě pamatovali, kdybych se o něco takového pokusil. I když tuhle krásnou tvářičku nejde jen tak zapomenout," zazubí se a já nad ním protočíme očima. Tenhle chlap by si na sto procent rozuměl s Bernym, o tom není pochyb.

„Fajn, ale pokud se něco pokusíš tak nezapomeň," zvednu svoje klíče a zamávám jimi před jeho obličejem. Jsem ráda, že jsem dost vysoká na to, abych nemusela stát na špičkách, „mám skvělou zbraň."

„Na něco takového se zapomenout nedá," pousměje se a dá mou ruku dolů. Ihned si ji přitáhnu k sobě a vydám se domů s neznámým asiatem vedle sebe. Skupina opilých lidí kolem nás jen projde a já si oddechnu když se o nic nepokusí. Nedůvěřivě se kouknu na člověka kráčejícího vedle mě a zarazí mě, že on na mě už dávno hledí. Nasucho polknu a podívám se zpět před sebe. Nemám odvahu začínat konverzaci, i když jsem měla spousta otázek ohledně jeho skvělé češtiny. Je to prostě jenom neznámý člověk, kterého nemám v plánu poznat a jde mě jenom doprovodit. Nic víc, nic míň. Ale přesto mě jeho pohled hrozně znervózňuje. Nemůže se na chvíli podívat jinam prosím?

„Bydlíš daleko?" cuknu sebou, protože jsem nečekala, že se na něco vůbec zeptá.

„No...Ne...Jen pár minut," zamumlám skoro neslyšně a pak následují další minuty ticha.

„Nikdy jsem se tady neprocházel. Znám jen centrum a okolí škol," uchechtne se a já přikývnu na náznak pochopení.

„Takže nejsi odtud." řeknu spíše sama pro sebe, ale on mě přesto slyšel a na větu zareaguje.

„Nejsem, právě proto se budu učit na škole češtinu."

„Upřímně si nemyslím, že je to potřeba, protože tvoje čeština je skvělá. Myslím to vážně," usměju se a on odvrátí zrak snad poprvé za celou cestu. Možná se mi to jen zdálo, ale mám pocit, že lehce zrudl. Buďto je to tím pivem, anebo špatným osvětlením. Spíš se přikláním k tomu pivu.

„No, ehm, děkuju?" odpoví mi nervózně a zase na mě začne hledět. Zbytek cesty už spolu nepromluvíme, protože jak už jsem řekla, není potřeba, abychom se poznali.

***

„Tak, jsme tu," zastavím se u žlutého paneláku a otočím se čelem k panu odmítám se dívat jinam něž na tebe.

„Zapomněl jsem se představit, jsem Kang Doyoung," tý jo, tobě to pádí. Šli jsme spolu možná dvacet minut a ty si až teď vzpomeneš, že jsi mi neřekl svoje jméno.

„Maya Kotori, stačí May," pokrčím rameny a nervózně se rozhlédnu kolem.

„Kotori? Čekal bych, že budeš asiatka," zamračím se. Ne každý musí být nutně jako on.

„Nesnáším svoje pravé příjmení, proto jsem si ho změnila. Ještě nějaké otázky?" nadzvednu tázavě obočí a chystám se vejít do vchodu.

„Mně můžeš říkat Young, nikdo mi tak neříká, ale mám to radši než celé moje jméno," uchechtne se a já si mezitím vytáhnu svůj telefon.

„Youngi, to zní roztomile," zazubím se a on ke mně zvedne pohled, „najeď mi do kontaktů, dám ti svoje číslo, ať vím, že jsi se vrátil v pohodě zpátky." Ne, že bych o něj měla starost, ale přeci jenom je to asiat v české zemi a může se tady snadno ztratit, kdežto já to tu znám jako svoje vlastní boty.

Bez váhání mi dá svůj telefon, čímž mě dost zarazí, ale aniž bych to na sobě nechala znát, tak mu napíšu svoje telefonní číslo, „hotovo," pousměju se a mobil mu vrátím.

„Pokud tam trefím, určitě se ti ozvu," nadzvednu obočí, „použiju mapy, neboj a navíc zas tak špatně se neorientuju a vím kolem čeho jsme prošli."

Cítím se provinile. Šel se mnou aniž by to tu znal a teď se musí vrátit zpátky pomocí map. Zkousnu si ret „mám jít s tebou zpátky? Domů trefím a klíče mám," zamávám s nimi ve vzduchu.

„Neblázni," pobaveně mě sleduje, „já to zvládnu." Bez dalších slov odejde a já sleduju jeho vzdalující se záda, než mi zmizí z dohledu, potom vlezu do budovy.

Jakmile vejdu do svého bytu, všude je zhasnuto. Jak jsem říkala. Nagisa už spí a já bych ji vzbudila. Ve svém pokoji skočím unaveně na postel a ležím tam do té doby, než mi telefon zazvoní na příchod oznámení. Uchechtnu se nad příchozí zprávou.

Došel jsem úspěšně do baru. Ti kluci se kterými jsi tu seděla vypadají dost na mol.

Chudák Berny, bude se o ně muset postarat.

I ten krásný Ital?

Nečekám dlouho a telefon mi opět zavibruje.

Ne, ten jim pomáhá na nohy. Chtěl bych mu pomoct, ale po tom co na tebe sahali jsem měl chuť jim zničit obličeje.

Nadzvednu pobaveně obočí. Je to blázen.

Chtěl bys je zbít kvůli holce, kterou vůbec neznáš?

Chvíli mi nechodí upozornění tak si zajdu rychle do sprchy, aby mi nic neuniklo a hned jakmile z koupelny vylezu, přijdou mi další zprávy.

Znám tvoje jméno a kvůli hezké holce to klidně udělám

„Není normální," šeptnu si sama pro sebe a podívám se kolik je hodin. Jedenáct večer. Nejvyšší čas jít spát jinak ráno zase nevstanu.

Dokonce vím kde bydlíš

Ale netrefil bys sem bez mapy

Piš mi ještě chvíli a budu brečet nad ztrátou kreditu. Zase tak bohatá opravdu nejsem.

To je pravda

Zprávy přestanou chodit. Lehnu si do postele, abych mohla konečně upadnout do říše snů, jenže to mě opět vyruší můj telefon. Nemá taky už dávno spát?

Uvidím tě ještě někdy?

Doufám, že ne

Ušklíbnu se nad poslední zprávou, kterou jsem mu poslala. Upřímně doufám, že na sebe už v životě nenarazíme, protože nevím jestli to bylo tím pivem, ale ten chlap se mi vážně líbil. Nemůžu si však dovolit se zamilovat, když mám v plánu odjet hodně daleko. Něco jako láska by mě akorát zdržovalo a možná mi i zabránilo v odletu. Zamračím se nad svými myšlenkami a otočím se na bok. Nad něčím takovým přemýšlet nemůžu, jsem ve fázi, kdy bych se měla snažit dostat titul a vydělat dost peněz. Nebudu přece přemýšlet nad člověkem, kterého jsem teprve dneska poznala a je pro mě naprosto cizí. My oba si jsme navzájem cizí. Moc dobře ale vím, že tyhle pocity mě hned zítra přejdou a bude zase dobře. Telefon spěšně vypnu, abych ráno nevstala pozdě a zároveň mě nenutil Doyoungovi odpovídat. Jeho poslední zprávu si ani nezobrazím. Jediné co vím je, že mi vyskočilo upozornění se slovy: 'já doufám, že ano'

16.5.2023

______

Není to skvělý a nikdy nebude. Nejsem dobrá spisovatelka a i když je to jeden z mých nedosažitelných snů, stejně si tu budu psát co chci 😂 co tím chci říct? Že tahle knížka- tenhle příběh- vznikl během jedné noci, kdy jsem si představila všechno od začátku do konce, tedy postavy Layly, Bernyho, Nagisy, Mayi, Doyounga, pana Kanga, Judy a Dongmyeonga, který se objeví za pár kapitol taky (SPOILER NO)