„Takže si to shrneme. Jsi na mě naštvaná," udělá na mě psí kukuč můj drahý přítel a já protočím očima.

„Nejsem, jenom jsem čekala, že vezmeš někoho jiného a ne zrovna něco... Takového," otřepu se nad vzpomínkou těch dvou chlapů.

„Ale noták, byli fajn. Nemůžeš být pořád tak vybíravá," zakňučí zoufale a tím si ode mě vyslouží pohlavek.

„Berny, přestaň s tím. Jasně jsem ti už několikrát řekla, že prostě ne. Můj cíl je odtud zmizet a dodělat výšku, nic jiného nechci," upravím si batoh na zádech a jdu vedle Bernyho k jazykové škole. Dneska jdeme vyzvednout Laylu společně, protože končí dříve a my ji chceme překvapit.

„Vůbec si toho života nedokážeš užívat," nakrčí spodní ret a zastavíme se na přechodu. Jenom si nad ním povzdechnu a čekám, až se nás někdo z řidičů rozhodne pustit.

„Ty by sis měl zase najít jiné kamarády. S něčím takovým prostě nemůžeš chodit pít. Budou ti způsobovat jenom samé problémy."

„Teď zníš jako moje máma," zašklebí se.

„Možná proto, že o tebe mám starost," povzdechnu si a stále čekám na nějakého ochotného řidiče. Můj pohled však zůstane viset na vysokém muži v šedém kabátě stojícím na druhé straně cesty hned vedle spolužačky od Layly.  Zamračím se. Takže takhle to je. Už vím proč se mnou chtěl vůbec mluvit. Hádám, že ti dva tvoří pár vzhledem k tomu jak se vybavují. No, je to fajn, protože mi aspoň zmizí ze života a já už teď vím, že na někoho jako je on se nemám upínat. I když mě to krapet mrzí. Nečekala jsem, že se bude kamarádičkovat zrovna s nimi.

„May, můžeme jít." cuknu sebou, když mě z myšlenek probudí můj kamarád. Úplně jsem zapomněla, kde to stojím. "Pár sekund tu stojíš zase zamyšlená, tohle mi nedělej, zlato," chytí mě za loket a táhne k budově. Snažím se nedívat na Doyounga a jdu rychlým krokem vedle Bernyho.

„Pojď dovnitř ať tu nemrzneme," podrží mi dveře a já s vděkem vejdu dovnitř. Postavím se vedle schodů a ruce si dám do kapes.

„Chceme tu počkat anebo?" nedokončím větu a podívám se na svého kamaráda, který jenom protočí očima a vydá se po schodech nahoru zkontrolovat v kolik to přesně hodin Layla končí.

Mezitím co se mi ztrácí z dohledu, mi zavibruje v kapse telefon. Podívám se na něj a překvapeně zamrkám.

Jsi tu taky

Viděl mě? Nemožné, vždyť jsem se na něj vůbec nepodívala. I když to neznamená, že on nemohl vidět mě.

Co? Kde?

Hrát blbou bude asi nejlepší. Telefon vypnu, ale hned mi přijde další zpráva.

Tam kde právě teď stojíš. Neviděl jsem tě tu ještě.

Zmateně se rozhlížím kolem sebe, jestli ho čirou náhodou neuvidím někde stát. Možná už vešel dovnitř a já si toho nevšimla. Ale jeho bych určitě viděla, někdo tak vysoký - a pohledný samozřejmě - nejde jen tak přehlédnout.

Chodím na psychologickou ta je o pár kilometrů vedle :D

'Tak a teď už mi dej pokoj. Nemám náladu se s tebou bavit...' zanadávám si v duchu a telefon se chystám schovat, jenže mi přijde další zpráva. Nemůžu si dovolit vybít zrovna teď kredit.

A tady děláš teda co?

Čekám na kamarádku. Copak ti to tvá kamarádka neřekla? Ví toho o mně až moc.

Žárlíš?

Překvapeně zamrkám. To snad nemyslí vážně. Proč bych měla jako žárlit?

Měla bych? Vždyť tě ani neznám.

Jmenuji se Doyoung Kang, mám 26 let, přijel jsem sem na 3 měsíce z Koreje za otcem a teď tu bydlím pod jednou střechou s ním a mým mladším bratrem. Moje oblíbená barva je modrá a oblíbené zvíře je veverka. Jsem alergický na arašídy a z jahod vždycky oteču. Stačí?

Počkat kolik, že má let? Vždyť na to vůbec nevypadá...Ach ti asiati. A jeho oblíbené zvíře je…Veverka? Uchechtnu se. Co je to s ním? Tohle nemůže myslet vážně. Spěšně něco napíšu, aby řeč nestála a nebylo tak i ve zprávách trapné ticho jako včera při cestě ke mně domů.

Neřekla bych, že ti je tolik...

Jo, to říká hodně lidí...Kolik je teda tobě krásko? ;)

Na tohle se ptá ženy?

Protočím pobaveně očima

Pokud se usmívá tak v tom nevidím problém. Hádám, že 20 nebo 19?

Nelichoť mi. 22

Byl jsem blízko to musíš uznat!

Fajn

Uchechtnu se nad jeho chováním a když už mi nepřicházejí zprávy, telefon si schovám do kapsy. Místo toho se dveře budovy otevřou a dovnitř vejde Doyoung. Zmateně zamrkám.

„Co tu děláš..." šeptnu a on s tím svým nádherným úsměvem dojde až ke mně.

„Venku je zima tak jsem se přišel zahřát. Vadím ti tu snad?" nadzvedne tázavě obočí a já přikývnu nesouhlasně.

„To bych si nedovolila říct," pousměju se a podívám se na schody. Berny dělej, co ti tak trvá?

„No to nevím, drzá jsi na to dost," uchechtne se a tím si ode mě vyslouží naštvaný pohled, „ale taky roztomilá s tímhle výrazem," zazubí se a já mám chuť mu ty jeho krásné zuby rozbít. Možná bych to i udělala, kdyby zrovna ze schodů nesešel učitel Kang a nezačal na něj mluvit korejsky. Nechtějí mluvit třeba španělsky? To bych možná i něco rozuměla, i když ten jazyk absolutně neovládám. Nevěnuju těm dvěma pozornost a tajně doufám, že mě zrovna nepomlouvají, protože nebudeme si lhát, ale nejsem dost upravená na to, aby o mně někdo špatně nemluvil a do toho všeho mám kruhy pod očima, které jsem nestihla schovat, když jsem spěchala do práce a pak musela jít hned do školy na dvě hodiny. Nebýt Bernyho tak možná ani nevstanu z postele. Ale čí je to vina, že? Podívám se zamračeně na Doyounga stojícího pár kroků ode mě, ale mého pohledu si všimne profesor Kang, na které hodím ten nejmilejší úsměv, který jen dovedu. Kdežto on si mě sjede nezaujatým pohledem a vrátí se ke konverzaci s Doyoungem. Několikrát na mě i ukáže prstem. Copak ještě nikdy neviděl neupravenou a unavenou ženskou? Pche.

„Už je tu, měla radost," usměje se na Laylu vedle sebe. Tak tohle se jen tak nevidí. Odkdy se ti dva na sebe culí? Zatřepu nad nimi hlavou a vydáme se ze školy pryč. Možná mám v sobě ještě trochu alkoholu ze včera a proto mám pocit, že ti dva spolu vycházejí. Protože něco takového není možné.

„Dobrá, vy si dělejte co chcete, já musím do práce," rozloučím se s nimi a jdu směrem k náměstí, kde se máme setkat s Nagi, abychom šly společně do práce. Dneska tam má pohovor tak doufám, že šéfová dá na mé doporučení a vezme ji. Moc jí to přeju. Vím jak urputně se snažila nějakou sehnat, ale všude na ni byli až moc přísní a ona skončila s vyhazovem a bez odměny za svou tvrdou práci. Proto jsem nedávno zašla za svou milovanou šéfovou s psím kukučem, jestli by mou drahou Nagi nevzala. Řekla, že to zváží a to už pro mě automaticky znamená ano.

„May!" zamává na mě černovláska a ihned se obejmeme. Od dnešního rána jsem ji neviděla. Šla jsem do školy dříve a ona tentokrát později, nakonec teď máme možnost jít společně do kavárny a zamluvit jí práci.

***

„Staví se sem prý Layla a Berny," oznámí mi Nagi když zrovna odnáší tác k jednomu ze zadních stolů.

Obě dvě nás to stálo spousta přemlouvání, ale nakonec se šéfová smilovala a Nagisu vzala. Aspoň nebude mít Mark tolik práce a víc si odpočine. Stejně tak počítám s tím, že bude mít radost i za mě, protože nebudu jediná kdo za něj bude dělat všechnu tu práci.

„Dobře, zvládneš to tu? Já jdu umýt nádobí," Nagi přikývne a já se vrhnu na umývání. Být tu jenom dvě není žádná zábava. Je tu spousta práce. Hlavně když se sem Mark dostane nejpozději v pátek kvůli nemoci. Doufám, že už se cítí lépe.

Jakmile mám hotovo, vrátím se zpět za Nagisou, abych jí pomohla s obsluhováním. Přeci jen v tom mám větší praxi než ona, ale jsem na ni pyšná. Sotva začala a všechno zvládá skvěle. Opravdu se učí rychle.

„Donesla bys prosimtě americano tam dozadu? Objednal si ho ten chlap tam, já jdu ještě obsloužit ty dvě holky vepředu. Děkuju," ukáže mi, kam mám jít a vděčně se na mě usměje. Už jen kvůli tomu úsměvu ji odmítnout nemůžu.

Vezmu americano a dojdu s ním k poslednímu stolu, aniž bych čekala na poděkování, automaticky odpovím „není za co," s úsměvem na rtech. Jenže můj úsměv ztuhne ve chvíli, kdy se moje oči střetnou s tmavě hnědými. Doyoung.

„To je náhoda," pobaveně mě sleduje a přitáhne si pití k sobě, „děkuji."

„Špehuješ mě?" zamračím se a zkřížím naštvaně ruce na hrudi. Myslela jsem, že jak stál před školou byla jen náhoda, ale přestávám tomu věřit, když ho potkávám pomalu na každém rohu. Vážně si začínám myslet, že mě pronásleduje.

„To bych si nedovolil. Spíš ty mi řekni jestli to není naopak. Možná sis tu teď domluvila práci hned co jsi mě viděla vejít. Ne?" nakloní hlavu tázavě na stranu. Jenom nad ním protočím očima a vrátím se zpět do práce. Idiot.

„Až bude chtít zase něco to šikmoočko tam vzadu, tak mu to prosím dones ty, protože já nechci zničit pověst naší kavárny," sladce se na svou kamarádku usměju. Nagi jen zmateně zamrká, ale přesto přikývne. Když se stejným pohledem podívám na Doyounga, ten na mě hodí zářivý úsměv, kvůli kterému mi ten můj zamrzne a já mám co dělat, abych nezačala křičet zoufalstvím. Pane Bože, koho jsi mi to zase připletl do cesty?

„Ale teď bys mu tam mohla donést ještě ten čokoládový zákusek, protože já od tohohle odejít nemůžu. Ty dvě tam čekají už pěkně dlouho. Promiň,” provinile na mě koukne a já se hned po zoufalém povzdechu usměju.

„Dobře, nevadí. Tak potom.”

„To už určitě,” usměje se, „ale jestli má blbý kecy, klidně ho setři. Obě moc dobře víme, jak dobrá v tom jsi,” zazubí se na mě má kamarádka a já jen protočím pobaveně očima. Otočím se na Doyounga, který vyčkává na svou objednávku a zhluboka se nadechnu. Jenom mu to tam odnesu a vrátím se. Co horšího se může stát? A proč jsem z toho tak nervní? Zmateně zamrkám při pohledu na mé rozklepané ruce, které si několikrát prokřupnu a se sebevědomým úsměvem se vydám směrem k zadním stolům.

„Zase ty?” zářivě se usměje, ale já jeho poznámku ignoruju. Jenom mu na stůl položím zákusek a otočím se na cestu zpátky. Jenže jeho ruka, která mě chytí za loket mi v tom zabrání. Překvapeně se na něj otočím.

„Co teď jako děláš?” hned mě pustí a dá ruce do obranného gesta. Naštvaně se posadím naproti němu a semknu ruce k sobě s falešným úsměvem na rtech.

„Promiň, nechtěl jsem tě naštvat,” nervózně se poškrábe na zátylku a podá mi menu, „taky si něco vezmeš?”

„Kdybych něco chtěla, tak si to udělám sama. Zapomínáš snad, že tu pracuju? A celé tohle menu znám nazpaměť,” mrknu na něj. „Ale o tohle tu vůbec nejde. Spíš mi řekni, o co jde tobě. Proč za mnou pořád lezeš? A k tomu všemu se mě teď i dotýkáš.”

„Hele, můžu tě ujistit, že toto všechno je náhoda, dobře? Vím, že jsi teď možná naštvaná-”

„Možná? Já jsem naštvaná,” bouchnu pěstí do stolu a pár lidí se na nás otočí. Omluvně se na ně podívám a vrátím se zpět k Doyoungovi.

„Proč se takhle chováš? Tohle nejsi ty…Nesnaž se mě od sebe odehnat, protože to se ti nepodaří.” zmateně zamrkám. Jak ví o co se snažím?

„Ty…”

„Měla by ses vrátit do práce a přestat tu hrát tohle divadlo. Neodolatelná pro mě budeš vždycky a já se od tebe nebudu držet ani o krok dál, stačí?” pousměje se. Hned jakmile tohle však dořekne na něj vyliju zbytek kávy a vstanu. Hledím na jeho překvapený výraz, který se potom změní na ustaraný. Co je tohle za člověka a proč mám pocit, že mi čte z duše?

„Všechno v pořádku? Donesu vám něco na utření-” doběhne k nám ustaraně Nagi a těká mezi námi dvěma pohledem. Tedy hlavně se zaměří na Doyounga, který si od ní vysluhuje jak ustaraný tak zároveň naštvaný pohled - spíše ale říká, tohle sis musel na sto procent zasloužit, ty maniaku.

„Ne, to je v pohodě. Bydlím kousek odtud, ale děkuju,” usměje se zářivě na Nagisu a vstane. Teď stojíme těsně před sebou. Já se před ním snažím schovat sebemenší náznak emoce, kdežto on se na mě soucitně dívá.

„Nemusíš od sebe každého odhánět. Nemusíš být samotná. A slibuju ti-”

„Nechci to slyšet,” udělám krok dozadu a tím přeruším naši konverzaci. Nagi chce taky něco dodat, ale já ji rukou zastavím a vrátím se zpátky do práce. Snažím se co nejvíc zaměstnat ruce, abych na Doyounga nemyslela a nelitovala toho, co jsem mu udělala.

***

„Nagi, jestli chceš můžeš jít napřed, já to tu dodělám, vím kolik toho na zítřek máš," pousměju se na černovlásku a ona mi vděčně skočí kolem krku.

„Děkuju moc! Neboj dám na sebe pozor."

„To doufám," ušklíbnu se a vrhnu se na úklid kavárny. Jelikož tu jsem jako poslední tak ji po hodině úklidu i zamknu. Povzdechnu si a vytáhnu si klíče jak to dělám každý večer. Všichni moc dobře víme, jaké individua se tu po večerech potulují. Proto mě vždycky překvapovala Nagisa. Několikrát přišla domů i o půlnoci jen kvůli tomu, aby se mohla večer projít. Nedávám jí to za zlé. Večery jsou nádherné, hlavně když můžu sledovat hvězdy, ale když chodím sama a bojím se, tak jdu co nejrychlejším krokem domů a modlím se, abych na nikoho nenarazila. Když už tak na někoho koho znám. Proto je sledování nebe to poslední na co bych měla v té děsivé chvíli čas.

„Můžeš je nechat schované," poskočím a zmateně se podívám na osobu stojící za mnou. Málem jsem kvůli němu chytila infarkt!

„Co tu zase-"

„Čekám na tebe a budu to takhle dělat klidně každý den, abych věděl, že ses dostala domů v bezpečí," řekne s vážným výrazem a to už nevydržím a začnu se smát.

„Jsi blázen, proč bys to dělal?"

„Protože vím, že lidi dokážou být zlí a ty vypadáš na to, že tobě už někdo ublížil. Anebo je to jenom strach z neznámých lidí a co by se ti mohlo stát?" podívá se na klíče, které svírám v ruce a nasucho polknu. Tohle snad nemyslí vážně. Musí se mi pořád motat do osobního života?

„Pojď už a neptej se," zamručím a schovám si klíče zpět do kapsy. Čím rychleji se dostanu domů, tím líp. Aspoň s ním nebudu muset mluvit o věcech, které by správně vědět neměl, protože o nich neví nikdo. Tak proč se do toho plete?

„Překvapuje mě, že jsi na mě vůbec čekal. Po tom co jsem ti udělala,” řeknu po chvíli a provinile sklopím zrak.

„Neřeš to, nejsi ani první a hádám, že ani poslední kdo mi to udělal,” uchechtne se, „aspoň ta káva nebyla teplá, jinak bych se tvářil jinak. Možná bych skončil i v nemocnici, kdo ví.” zazubí se.

„Tohle neříkej…” zvednu k němu provinilý pohled.

„Vždyť je to pravda, no ne?”

„To sice ano, ale..” zoufale rozhodím rukama. „byla jsem naštvaná, dobře? Já vím, že mě to neomlouvá, ale měla jsem pocit, jako bys mi četl myšlenky a věděl snad úplně všechno. Bylo to děsivé a pořád mě děsíš. Kamkoliv jdu, jsi tam taky. Copak jsi nějaký duch? Nebo stalker?”

„Kdybych byl duch, tak by mě nikdo neviděl, ani tvá kamarádka v práci a kdybych byl naopak stalker, tak bych o tobě věděl úplně všechno, ale pokud si pamatuješ dobře, neznal jsem ani tvé jméno ani tvé telefonní číslo, které jsi mi dala, připomínám, ty sama,” ušklíbne se a já odvrátím pohled. Má pravdu. To já se musela spíš zbláznit.

„Promiň,” špitnu a on se vedle mě uchechtne.

„Za to se omlouvat nemusíš. To spíš já bych měl, když tě tak děsím.” Nic mu na to neodpovím a jenom mlčím.

„Takže se chceš stát psycholožkou jo," začne konverzaci, abychom nemuseli zase jít v tichosti a já pomalu přikývnu.

„Chci pomáhat lidem," špitnu.

„Všichni psychologové jsou stejní. Nikdo ti nepomůže, jsou to jenom kecy," uchechtne se arogantně a já na něj nevěřícně civím. Dobře, věděla jsem, že je podezřele moc hodný, ale takovou reakci jsem vážně nečekala.

„Jenže já taková nebudu. Chci pomáhat lidem a rozhodně je nenechám na dně když mě budou potřebovat nejvíc. Taková totiž nejsem a být ani nechci, budu se snažit dělat všechno proto, abych je zbavila trápení a oni tak mohli žít šťastný život. Ale  jestli si to o mně pořád myslíš tak mě prosím nech jít samotnou. Nebudu to poslouchat," zamračím se na něj a ukazuju na cestu za sebou.

„Budeš skvělá psycholožka o tom nepochybuji. Jenom je to opravdu to, co chceš dělat?" nejistě mě sleduje.

„Vůbec mě neznáš, jak tohle můžeš říct?"

„Protože mi nedáváš možnost tě poznat. Neustále mi utíkáš," uchechtne se a čeká až dám ruku zpět do kapsy, což taky udělám.

„Možná, že nechci, abys mě poznal," zamumlám.

„Důvod?" pokrčím rameny a dívám se na cestu před sebou.

„Dneska Pan Kang vypadal dost naštvaně, stalo se něco? Měla jsem chvíli pocit, že ukazoval na mě tak jen jestli to není má vina nebo tak," spěšně změním téma aniž bych si pořádně promyslela na co se to vlastně ptám a nervózně se na Doyounga podívám. Nic mi do toho není. Proč se na něco takového vůbec ptám? Měla jsem raději mlčet.

„Jo, mluvil o tobě," řekne jakoby nic. Musejí být asiati tak upřímní? „nechce abych se tu s někým bavil. A hlavně ne s tebou. Z neznámého důvodu tě nemá rád."

„Možná proto, že chci být psycholožka," nadhodím jen tak a on se tiše zasměje.

„Jo, možná. Anebo prostě nemá rád, když se kolem mě nemotá žádná z jeho žaček. Buďme upřímní, žádná se mi nelíbí," zašklebí se a tentokrát jsem to já kdo se tiše zasměje.

„Ani se ti nedivím."

„I když jedna by tu byla," zamyslí se a tím si vyslouží můj zaujatý pohled.

„Kdo je to? Znám ji? Je pěkná?" vyčkávám na jeho odpověď.

„Znáš ji, je nádherná a stojí vedle mě," ušklíbne se a já mu dám pěstí do ramene, načež se on hlasitě rozesměje.

„Tohle není vtipný!" zavrčím a cítím jak se mi do tváří žene červeň.

„Měla ses vidět," pobaveně mě sleduje a zastavíme se oba před mým panelákem.

„Takže čau," řeknu hned a jdu ke vchodu. Brání mi v tom však jeho ruka, která drží pevně tu mou za zápěstí. Už to dělá zase. Baví ho to? A co takhle osobní prostor, to pro něj nic neznamená?

„Kdo říkal, že tě pustím tak brzo? Co když tě už neuvidím?"

Protočím očima, „vidíš mě skoro pořád, takže počítám s tím, že se zítra zase najdeme," poplácám ho po tváři s úsměvem na rtech a dostanu se z jeho sevření. „Nebo mám říct spíš, že ty najdeš mě? Jo, to dává větší smysl," zazubím se a vběhnu do vchodu, kde čekám až odejde, jenže on stojí na místě a kouká na mě přes sklo. Ještě předtím než mi zmizí z dohledu si navzájem zamáváme a já jdu do bytu za Nagi.

„Všechno v pohodě? Vypadáš jako bys uběhla maratón. " sjede si mě pohledem a pak jí to dojde, „jenom mi neříkej, že jsi šla zase po schodech do pátého patra,” zoufale na mě má kamarádka koukne a já se nevinně usměju. Ráda chodím po schodech, přestože máme výtah, ale jí to strašně vadí. Prý jsem potom vždycky až moc zadýchaná a sotva dokážu mluvit. Jenže já si myslím, že to zvládám skvěle. Až na prvních pár minut, kdy moje plíce odmítají správně fungovat a já nemůžu popadnout dech. Ale aspoň si přitom vyčistím mysl a dokážu přijít na jiné myšlenky. Které se v tomto případě hlavně netočí kolem Doyounga.

Dobrou noc, snad tě zítra uvidím :D

Povzdechnu si nad příchozí zprávou a skočím do postele. Mám v plánu ho zase nechat čekat až do rána, ale po dnešním incidentu mi to nedá a tak mu spěšně odpovím.

Mou odpověď už znáš, dobrou

Ihned telefon zase vypnu a ponořím se do říše snů.

16.5.2023

____

Tady máte představu o Maye, kdo chcete můžete mít vlastní rozhodně vám ji brát nebudu a kdo tu se mnou zůstal až doteď miluju vás <33