„May, jsi úplně bledá. Je všechno v pořádku?" ustaraně mě sleduje můj italský kamarád a já nejsem schopná odpovědi.

Takže ta holka je opravdu jeho přítelkyně. Měla bych být šťastná, že má někoho, kdo ho miluje a on o tom ví. Navíc se můžu teď více soustředit na svou budoucnost, tak proč mě to tolik bolí? Mám pocit, že mi vybouchne srdce. Takhle jsem se naposledy cítila na střední škole po tom, co jsem zjistila, že člověk, ke kterému jsem cítila to, co nikdy k nikomu má ve skutečnosti přítelkyni a všechny ty jeho krásné pohledy a milá slova, byla jenom lež. Už v té době jsem si řekla, že se to víckrát opakovat nebude. Tak jak jsem do toho mohla zase spadnout?

Zrychleně zamrkám, abych zahnala slzy, ale na svého kamaráda se podívat neodvážím „J-jenom si odskočím," dostanu ze sebe a bleskově vyběhnu na dámské záchody.

***

Nevím jak dlouho tu sedím, ale hned co jsem sem přišla, na mě hodila starší paní se svou dcerou nechápavý pohled a rychle odtud odešly. Nejspíš si myslely, že se tu před nimi zhroutím nebo budu mít nějaký záchvat. Díky bohu se nic z toho nestalo a já se tak mohla zamknout do kabinky, kde teď momentálně sedím a upřeně hledím na bílé dveře přede mnou. Slzy mi stále stékají po tvářích a já se cítím naprosto mimo. Vím vůbec jak se ještě jmenuju? Vždyť ani nevím kolik hodin uběhlo. Možná jsem se zhroutila, ale jen si to nepamatuju. Utřu si slzy, které ne a ne přestat téct. Jenže místo jejich zastavení mám jen černé ruce od řasenky. Musím teď vypadat jako moje bývalá spolužačka, která se rozešla se svým přítelem. Týden chodila s kruhy pod očima a já přemýšlela, jestli je to pořád ona nebo chodící mrtvola. Přesně takhle se teď cítím i já. Jako tělo bez duše. Vsadím se, že kdyby mě v tuhle chvíli viděl Dongmyeong tvářil by se vyděšeně.

Stále však nechápu, proč mě to tak trápí. Vždyť tohle jsem přece chtěla, nebo ne? Přála jsem si, aby mi zmizel ze života, abych na něj nemusela myslet, abych se mohla konečně soustředit na své sny a cíle, tak proč to tolik bolí? Nemá to takhle bolet. Nemyslím si, že to co jsem cítila byla láska, možná tak posedlost nebo okouzlenost tím, jak si se mnou hrál. Určitě to nebylo reálné a byla to jen má představivost, protože buďme upřímní, kdo by chtěl někoho jako jsem já? Věčně ubrečená, nedůvěřivá, rozhodně ne v postavě jako mají modelky, po ránu chodící zombie a závislá na učení, aby dosáhla svých snů. Už tak ve svém životě nemám čas sama na sebe, tak jak bych mohla mít čas na někoho jiného? A jsem si jistá, že on to vidí stejně, protože má určitě spousta práce ve své rodné zemi. Mé city k němu by už správně měly zmizet, protože Doyoung se sem už nevrátí. Měla jsem se s tím smířit už ve chvíli, kdy odjel. Zůstane totiž v Koreji se svou přítelkyní a na mě zapomene. Nebo už spíše zapomněl. Já se chci zase dostat do Austrálie a začít odznova, tohle je můj cíl. Nemůžu se přece nechat rozptylovat někým jako je on. Člověk, kterého v životě nebudu mít, protože je pryč. Napořád. A mně to přece vůbec nevadí! Nebo počkat. Vlastně vadí. Já už sama nevím! Zoufale schovám obličej do dlaní a v duchu se hádám sama se sebou.

„May?" uslyším známý hlas a bleskově si začnu otírat zasychající slzy.

„Jo, už jdu! Dej mi minutku," vysmrkám se a sáhnu na zámek. Chvíli váhám, jestli mám dveře odemknout nebo ne. Co by se ale mohlo stát? Nagi mě zná a pochopí mě. Nebude se mi smát. Nasucho polknu a dveře nakonec otevřu.  Naskytne se mi pohled na ustaranou Nagisu.

„Berny mi řekl, ať tě jdu zkontrolovat, tak jsem tu. Co se stalo? Sedíš tady už skoro půl hodiny, opravdu jsem se o tebe bála," zoufale si povzdechne a začne si mě prohlížet. Někdy se chová vážně jako moje starší sestra, i když je o pár měsíců mladší.

„Jsem v pohodě, opravdu. Jenom slabá chvilka toť vše," pokrčím rameny jako by se nic nestalo a jdu si umýt ruce. Přitom na sebe pohlédnu do zrcadla a zoufale zakňučím. Opravdu vypadám jako strašidlo. Takhle se za klukama přece nemůžu vrátit, „Nagi, nemáš tady linky?"

„Určitě tu něco mám, ale u stolu. Hned pro to zajdu, počkej tady!" pomalu přikývnu a chvíli na sebe zírám do zrcadla. Co to se mnou ten kluk udělal? Chvíli se kolem mě motá a najednou zmizí bez toho, aniž by mi napsal jedinou zprávu.

„Jsem zpět," cuknu sebou, „nemusíš se lekat, to jsem jenom já," uchechtne se a podá mi černé linky.

„To bylo rychlé,” zamumlám sama pro sebe a nahodím přesvědčivý úsměv, který vím, že mi stejně neuvěří. „Děkuji a promiň. Jenom jsem se zamyslela," přiznám a začnu si upravovat tu pohromu na svém obličeji.

„Dongmyeongovi volal Doyoung," začne a já se na ni ani nepodívám. Měla by si myslet, že už je mi ten člověk ukradený a já tak možná přesvědčím i samu sebe.

„A? Co se řešilo?" zeptám se nezaujatě a kouknu na její odraz v zrcadle. Mezitím se snažím si namalovat nějaké přijatelné linky, protože při prvním pokusu byly delší jak dálnice.

Má kamarádka jen pokrčí rameny. „Nic důležitého. Jen něco z čeho byl Dongmyeong nejprve naštvaný a pak se nakonec zklidnil a měl radost," pobaveně se podívá do zrcadla před sebe. Vidět ji se takhle usmívat mi zlepšuje náladu. Vypadá to, že má Dongieho hodně ráda, „nikdy mu nerozumím. Jednu chvíli se chová takhle a podruhé jinak. Je jedna velká záhada."

Pousměju se, „v tom jste si dost podobní. Nikdy jsem pořádně nedokázala přečíst tvoje pocity, ani z očí a to mi to šlo u hodně lidí," obě se tiše zasmějeme, „víš, myslím si, že tě má Dongie rád." otočím se na ni a ona překvapeně zamrká.

„Myslíš? Já si tím nejsem jistá, vždyť podívej se na mě," nervózně se uchechtne a ukáže na sebe. Nadzvednu tázavě obočí. Snad se se mnou teď nechce hádat, protože mám náladu vyhrát.

„Dívám a vidím krásnou, talentovanou a svou děsně sexy kamarádku, která na sobě nemá žádné chyby. Protože budu upřímná, žádnou nevidím a pokud tam nějaká je, nejspíš jsem ji přehlédla," pokrčím rameny a vrátím se zpět k upravování svého obličeje.

„Řeknu ti, jaké ty chyby jsou-" zarazím ji dřív než to stihne říct.

„Nechci to vědět. Spíš se vrať za klukama ať se nepoperou. Berny nevypadá, že by měl Dongieho v lásce," ušklíbnu se, „a já tam za chvíli přijdu. Neboj se," Nagi chvíli váhá, „myslím to vážně, nebudeš čekat dlouho slibuju."

„Fajn," zamumlá a ještě naposledy se na mě podezřele podívá. „Dám ti pět minut, víc ne. Jestli nepřijdeš, tak tě tam dotáhnu klidně i v tom tvém zombie stavu."

„Rozkaz, šéfe!" zasalutuju ji nad čím ona jen protočí pobaveně očima a vrátí se zpátky za klukama. Já se na sebe ještě několikrát podívám do zrcadla, abych nepřehlédla žádnou známku mého menšího - nebo možná většího - zhroucení a s falešným úsměvem jdu za svými kamarády.

***

„Nevím, neměl jsem ji rád. Byla to taková ta hrozně otravná blondýna. Víš co myslím, ne? Pořád za Doyoungem lezla a nakonec z ní vylezlo, že je na holky," začne se hlasitě smát už dost opilý Dongmyeong. Jeho táta nás zabije.

Mezitím co jsem byla zamčená na záchodech, Berny objednal několik piv a společně s Dongmyeongem se dost opili. Nagi se je prý snažila udržet střízlivé, ale moc se jí to nepovedlo, abych pravdu řekla. Navíc začali vést nezáživnou konverzaci o holkách, takže jsem toho hned využila a zeptala se na blondýnu, která Dongmyeongovi před pár hodinami volala. Zjistila jsem, že je to bývalá kamarádka Doyounga, kterou neměl moc v lásce a ona do něj byla bezhlavě zamilovaná. Nakonec pak došla k tomu, že se jí líbí víc holky a tak si z ní doteď Dongie dělá legraci. Takže mých několik strávených minut na záchodech bylo zbytečných. Když nepočítám uvědomění, že se musím soustředit spíš na školu a svou budoucnost než přemýšlet o takových hloupostech jako jsou například mé city k Doyoungovi.

„Kluci, to by stačilo, jde se domů!" tlesknu abych upoutala jejich pozornost, ale ani jeden z nich se na mě moc nadšeně nedívá.

„Ještě ne!" zvedne na mě Dongmyeong prst a začne se hlasitě smát.

„Přesně tak! Teprve to všechno začíná, zlato!" přidá se k němu Berny a já se zoufale plácnu do čela. Tohle se mi snad jen zdá.

„Už je pozdě, musíte jít spinkat," zkusím na ně, ale ani jeden nepřikývne na souhlas. Bezva, co s nimi?

„May, pojď se napít s námi. Vypadáš hrozně. Stalo se snad něco?" udělá na mě psí kukuč Berny a já zrychleně zamrkám.

„Přestaň se ptát na takové hlouposti a vstávej," chytím ho za loket, abych ho postavila na nohy, ale on mou ruku odstrčí.

„To zvládnu sám! Nejsem zas tak opilej," několikrát zamrká a mně dojde, že se mu svět točí. Jen nad svým kamarádem protočím očima. Přestože vypadá, jako by vystoupil z horské dráhy po několika hodinové jízdě, se mu úspěšně podaří vyjít pomalu ven. Má kamarádka se pokouší s Dongmyeongem o to samé, ale je to těžší, protože ten si pořád sedá zpátky.

„Proč jsi byla tak dlouho na záchodech, hm?" opře se můj kamarád o dveře restaurace a sjede si mě podezřelým pohledem. „přemýšlela jsi nad tím asiatem, že jo!" začne se hlasitě smát a já mu zacpu ústa svou rukou.

„Buď zticha. Už je pozdě a někteří lidé spí, navíc je tu jeho brácha nemůžeš něco takového říkat, když tě může slyšet."

„Takže mám pravdu!" sundá mou ruku ze svých rtů a rozzáří se mu oči.

„N-ne a mlč už!" pokárám ho a v duchu se modlím, abych byl potichu, protože Nagisa zrovna vychází s Dongmyeongem ven. Protáhne si záda, když ho posadí na zem a obě se na ty dva zoufale podíváme.

„Fajn, takže co s nimi?" koukne na mě má kamarádka a já si promnu unaveně kořen nosu.

„Víš, kde Dongmyeong bydlí?" Nagi lehce zrudne a přikývne nesouhlasně. No bezva, zase to schytám já. I když je to o dost lepší než aby se křičelo na mou kamarádku. Povzdechnu si a pokusím se vytáhnout Dongmyeona na nohy. „Dobře, takže ty odvedeš domů Bernyho a já Dongieho. Pak se sejdeme u nás doma, domluveno?"

Přikývne na souhlas a obě se rozejdeme do různých stran. V životě by mě nenapadlo, že bych se měla znova objevit před domem rodiny Kang. Nejraději bych se vypařila jen co vidím název té ulice. A ta představa, že se ve dveřích objeví jejich táta mě děsí ještě víc! A Dongmyeong mi vůbec nepomáhá... Snaží se totiž celou cestu chodit po vlastních nohách, ale vzhledem k tomu jak je opilý mu to moc nejde. Až když se zastavíme přímo před dveřmi jeho domu, se mu podaří zaklepat a postavit se normálně. Najednou vypadá střízlivěji, ale to hned zavrhnu po tom, co začne křičet ať se okamžitě otevře. Zoufale se plácnu do čela. Už teď očekávám ten výprask.

„Co se to-" pan Kang zmateně zamrká. V tu chvíli kdy mě spatří ztuhnu a on se zamračí. No skvělé.

„Dobrý večer, pane-" aniž bych to stihla doříct, chytí svého syna za loket a zatáhne ho dovnitř. Mě si sjede nejprve naštvaným pohledem a poté na mě zvedne hlas.

„Jak si to vůbec představujete?! Můj syn odešel zcela střízlivý, tak jak je možné, že se vrací v takovém stavu? Myslel jsem, že už jste se poučila z toho, jak vás nechci vidět v blízkosti svých synů. Jeden o vás neustále mluví a chce se vzdát své práce a ten druhý kvůli vám chodí domů opilý," chci něco namítnout, ale on mi to nedovolí. Přijde mi, že jsem to jenom víc zhoršila, takže je možná lepší, že mi nedal slovo.

„Už vás nechci nikdy vidět stát před svým domem nebo se jenom objevit v blízkosti mých synů, je vám to jasné?!" Sklopím provinile hlavu. Možná má pravdu, všechno je to má vina. Nebýt mě, tak si všichni žijí svůj bezstarostný život a nemusí se řešit neustále problémy. Tak moc se za sebe a své činy stydím, že se mu nedokážu podívat do tváře.

„Moc mě to mrzí," špitnu a snažím se před panem Kangem nerozbrečet jako malé dítě, které provedlo něco špatného a lituje toho.

„Tohle jsem od vás ale slyšet nechtěl, Kotori! Ještě jednou se přiblížíte k mým synům, nechám vás ihned vyhodit z té vaší zatracené psychologie!" cuknu sebou a zvednu zrak. To snad nemyslí vážně. Copak netuší, že je to to jediné co mě momentálně drží naživu? Můj cíl, sen. Tohle všechno mi chce vzít jenom kvůli přátelství s jeho syny?

„Takže ještě jednou se ptám, je vám to jasné?" zavrčí, ale v tu chvíli se neudržím, otočím se k němu zády a beze slov odejdu z jeho pozemku. Čekám, že na mě ještě něco zakřičí, ale on si místo toho zaleze dovnitř. Nejspíš jenom čekal na to kdy konečně odejdu. Stisknu naštvaně ruce v pěst. Můžu slíbit spousta věcí, ale tuhle ne. Radši si udržím jak svůj sen, tak i přátelství.

***

„Tak co?" vyzvídá Nagi, když přijdu domů a spadnu zoufale na gauč.

„Bylo to hrozný! Buď ráda, že jsi tam nešla ty. Skoro jsem se tam rozbrečela jak na mě řval. Dokonce mi vyhrožoval i vyhazovem ze školy," Nagi zmateně zamrká.

„Věděla jsem, že jejich táta je takhle přísný, ale tohle je už moc," nesouhlasně zavrtí hlavou a já se pomalu posadím.

„To ano, ale aspoň mám ještě větší motivaci se dal učit na zkoušky. Mám v plánu je totiž zvládnout co nejlépe z celé školy, aby mě mohli jenom chválit a on o mně slyšel každý den. Doufám, že bude mít i noční můry," zazubím se na Nagisa se tise zasměje.

„Ty jsi ale hodná, doufám, že narozdíl od něj budeš mít dneska klidnou noc," povzdechne si.

„Já jsem vždycky hodná," mrknu na svou kamarádku a vstanu z pohovky, „ jo a jediná příšera, která by se mi tentokrát objevila se snu by byl on," dojdu si do kuchyně pro láhev vína ještě z oslavy Bernyho narozenin.

„Nemáš doufám v plánu se tu zničit, že ne?" nervózně se na mě má spolubydlící podívá, já nad ní jen protočím pobaveně očima.

„Za koho mě máš? Nejsem Berny ani Dongie, umím pít," pokrčím rameny a hned co se mi podaří láhev otevřít, tak se z ní napiju. „Víš co mě překvapuje? Že se Dongmyeong nesbalil a neodstěhoval se. Kang se k němu chová hrozně. Je to extrém," zamračím se na zeď před sebou, jako by tam jejich otec stál a stisknu pevně láhev v ruce. Z mého naštvaného pohledu mě probudí až má kamarádka, ktera mi víno sebere a pousměje se.

„Myslím si, že to moc řešíš. Možná je jen k tobě takový a k nim se chová jinak. Přeci jen jsou to jeho synové a ty jsi pro něj úplně někdo cizí."

„Cizí? Jsem kamarádka jeho dětí a mu hrozně vadí, že nejsem asi šikmooká a že chci být psycholog. Ať si svoje komplexy řeší někde jinde a nevybijí si vztek na mně," zavrčím.

„Klid prosimtě," Nagi mě chytí za ruce a přinutí mě se jí podívat do očí, „možná jen-" aniž bych ji to nechala doříct, tak se dostanu ruce z jejího sevření a zmateně na ní hledím.

„Žadné možná není a ty to moc dobře víš. Nevěřím, že by ti Dongie neřekl, jak to u nich doma chodí, když už víš i to, že je jejich otec přísný. Sama jsi řekla, že jsi to čekala, ale ne až tak, takže určitě toho víš víc než já. Nebo si snad myslíš, že tebe by do rodiny přijal? Nebuď naivní. Chceš být terapeut a to má hodně blízko k psychologovi. Budeš další na seznamu lidí, které nesnáší. Hned po mně," natáhnu se znova po lahvi s vínem a zalezu si do svého pokoje, kde se posadím hned za počítač, abych se doučila zbytek věcí, ze kterých mě brzy čekají zkoušky. Říkám si, jestli jsem nebyla na Nagi příliš hrubá, ale ona musí prostě pochopit, že pan Park rozhodně není ten typ člověka, který by ji v rodině přivítal s otevřenou náručí. Takže nerozumím tomu, proč si myslí přesný opak. Ani si nemyslím, že se s ním vůbec někdy viděla

„Dědek jeden otravnej," zamumlám a podívám se na hromadu učebnic, které leží po mé pravici. Když to stihnu dneska dočíst, je větší pravděpodobnost, že si toho budu víc pamatovat a zkoušky dám raz dva.

Neváhám ani chvíli a hned se vrhnu do učení. Víno nechám bokem a sedím u svého stolu až do svítání, než mě únava přemůže a já upadnu do říše snů. Tentokrát se mi nezdá žádná noční můra spojená s duchy, ale s mým neúspěchem.

***

„Tak co, tak co?" dívá se na mě s nadějí v očích Nagisa a vedle ní Berny. Dongmyeong tu s nimi byl taky ještě předtím, než jsem vlezla do kabinetu učitele psychologie, ale teď se někam vypařil.

Dnes jsem měla poslední zkoušky a učitel Lincoln mi slíbil, že mi dá ještě dnes vědět výsledky. Všichni mí přátelé mě přišli podpořit a čekali na mě nedočkavě před kabinetem. Proto jsem měla taky třikrát za sebou nezastavitelnou škytavku. Příště by na mě mohli aspoň myslet aspoň trochu méně jinak se nedostanu ani ke slovu. Nakonec jsem to nějak zvládla a teď stojím před nimi s úsměvem na rtech.

„Mám to všechno," má spolubydlící se rozzáří a skočí mi kolem krku. Přesně takhle jsem reagovala já, když udělala minulý týden zkoušky ona a Berny. Dneska je má ještě Layla, takže máme v plánu zajít za ní a pořádně ji podpořit, dokonce přijede i Nela.

„To je skvělé! Musíme to dneska zapít!" jásá Berny a Nagisa ho dloubne loktem do hrudi, „au, za co to mám?" zakňučí a mne si bolavé místo.

„Dneska si nic nedomlouvej přece. Copak nevíš kolik času a peněz to zabralo?" zavrčí Nagisa a já zmateně zamrkám. Co se to tu děje? Uniká mi něco?

„O čem se bavíte?" jejich pohledy spočinou na mně. Aha, takže zapomněli, že tu jsem. To je od nich hezké.

„To není důležité, kdy končí Layla?" zeptá se Berny a podívá se na hodiny před sebou, kde začne předstírat počítání minut, „měli bychom jít," mrkne na Nagisu, která jenom protočí očima a já ty dva podivíny následuju k jazykové škole.

Naposledy jsem tady stála s Doyoungem, když jsem čekala na Laylu. Už to bude delší doba, protože mám zakázáno do budovy vejít anebo u ní jenom stát, pokud je v blízkosti pan Kang. Tentokrát je u ní ale spousta dalších studentů i z jiných škol, takže nejspíš nebude vadit, když si tu postojím.

„Co děláš? Jdeme dovnitř," ušklíbne se Berny a já zblednu. Co když mě uvidí a bude mi zase vyhrožovat? A co teprve když mě opravdu vyhodí ze školy?

„Neboj, jsme tu s tebou. Nedovolíme, aby ti něco hnusného řekl," usměje se na mě povzbudivě Nagisa a všichni tři vejdeme do budovy.

S Nagi jsme se ještě několikrát nepohodly co se rodiny Kang týče, ale když šla posledně Dongmyeonga navštívit, hodně rychle změnila svůj názor. V ten den když se vrátila zpátky domů, tak se mi snad milionkrát omlouvala za to, že se mě snažila přesvědčit o opaku a nutila mě za nimi znovu zajít, abych změnila názor pana Kanga a já se jí zase stokrát omlouvala za své hrubé chování. Nakonec jsme se dohodly, že kdyby přišlo na nejhorší, tak se navzájem před tou příšerou uchráníme a použijeme své karate znalosti z anime. Tak snad je dneska nebudeme muset využít.

Společně míříme do třetího patra, kde má Layla hodinu a před její třídou už čeká Nela, se kterou se přivítáme.

„Už je tam asi půl hodiny. Pořád na ni myslím a držím jí pěsti. Věřím, že to zvládne, je to holka šikovná,"snaží se samu sebe přesvědčit a jde na ní vidět, jak moc nervózní ze svého dvojčete je. Jenom přikývnu na souhlas a chytím ji za ruku.

„Ona to zvládne, uvidíš," povzbudivě se usměju. Všichni dál čekáme až se dveře otevřou a Layla vyjde, což se stane po pěti minutách netrpělivého čekání.

Když nás spatří, překvapeně zamrká, „co tu všichni děláte?"

„Čekáme na tebe, tak se pochlub!" rozzářím se a očekávám dobré zprávy, které mi Layla potvrdí svým nadšeným úsměvem.

„Takže to máš?!" zeptá se netrpělivě Berny. Layla pomalu přikývne a skončí v našem pevném objetí.

„To je skvělé! Jsem na tebe tak pyšná!" plácnu si s Laylou a nechám i ostatní, aby se k ní dostali a mohli ji pochválit.

„Myslím, že bychom měli jít," prohlásí Nagisa a podívá se na Bernyho, který přikývne na souhlas. Co ti dva dneska plánují?

„Proč se na ně tak díváš?" uchechtne se Nel, která si všimne mého podezřelého pohledu.

„Copak to nevidíš? Chovají se dneska nějak divně," Layla se tiše zasměje.

„Vždycky jsou divní, ale to je jedno. Měli bychom to všichni pořádně oslavit. Co takhle zajít do naší oblíbené restaurace?" s Nelou přikývneme na souhlas a dojdeme k hlavnímu vchodu, kde stojí nespočet lidí. Hlavně tedy dívek, které hlasitě křičí jako by viděly svého oblíbeného zpěváka. Jako první se dostanou ven Berny s Nagisou a snaží se pomoct i nám. Nakonec jsem z naší skupiny jediná, která uvízla v budově, kde vlastně nemá co dělat.

„To je skvělé," zamumlám si sama pro sebe a rozhlížím se nervózně kolem sebe.

„Hej, tohle musíš vidět pojď sem!" prorve mě davem má nejlepší kamarádka a culí se od ucha k uchu. Stejně tak Berny stojící vedle ní.

„Tak tohle je šílený," promluví jako v tranzu Layla a dívá se před sebe, kam směřují pohledy i ostatních studentů. I já se podívám tím směrem a strnu. Na školním parkovišti stojí šedé auto, ze kterého na nás mává Dongmyeong sedící na zadních sedadlech a u dveří řidiče nestojí nikdo jiný než Doyoung se slunečními brýlemi. Sním? Co tady k čertu dělá? A proč se na nás tak usmívá? Podívám se na Nagi a Bernyho, věděli o tom a proto se chovali dneska tak divně? Co se to tu děje?

7.11.2023

______

Tady máte obrázek blondýnky, která nám naháněla Doyounga 🫣

To byla jedna věc a teď ta druhá...Moc se vám omlouvám za to, že kapitola nebyla hned a trvalo to tak dlouho. Mám toho teď opravdu hodně, že nevím, kde mi hlava stojí, ale jakmile mám chvilku, tak se hned vrhnu na opravovaní!

Každopádně jaký máte zatím názor na samotnou knihu? Vaše oblíbené postavy? A naopak postavy, které nemáte v lásce?
Děkuji všem za hlasy a komentáře, moc si toho vážím <333
Děkuju ještě jednou a přeji hezký zbytek dne <333