Už zase šla do školy vytočená do červena.
Narychlo oblečené šaty byly zmuchlané a levý rukáv trika se jí pod bundou zkrabatil a nepříjemně tlačil, avšak nevěnovala tomu pozornost.

"Co si myslí," vztekala se Martina v duchu. "Že budu navěky bydlet tady s ní a koukat v jednom kuse na bednu?" Přidala do kroku a upravila si zkroucený popruh kožené brašny. Zrzavé vlasy po ramena si raději rychle stáhla gumičkou do drdolu, nestihla se ani pořádně učesat.

Včerejší rozhovor Martiny Sodergren s její matkou se mírně řečeno nevyvinul nejlépe. Původně chtěla mluvit jen o tom, že se učitelé víc věnují tabulkám než studentům a většina studia na tom "báječném a proslulém" gymnáziu je bezduchý dril. Po matčiných obviněních z toho, že je jen líná lhářka a měla by si vážit toho, že má díky studiu v Německu mnohem větší možnosti, Martině bouchly saze.

Vyčetla matce všechno, co v sobě od rozvodu svých rodičů držela. Její autoritativní rozhodnutí, že s tatínkem bydlet nebude a po čase i zákaz se s ním vídat. Rychlost, se kterou hodila za hlavu všechno a všechny doma v Čechách a její urážky o "trapných venkovanech" na adresu její vlastní rodiny. Chlastání jejího nového manžela, německého podnikatele Rolfa, který na ni po každé lahvi chmatal nenechavýma rukama.

Vysloužila si svým výbuchem pár facek a domácí vězení. A tak se to táhlo už několik let. Škola, hned domů, uklidit, uvařit, úkoly, spát. Často hádka a domácí arest. Přesně jak Rolf nakáže, přesně jak si maminka přeje. Utěšovala se myšlenkou, že to bude trvat už jenom dva roky. Jen dva roky a pak se vrátí do Čech, půjde na univerzitu a všechno bude dobré.

S tou myšlenkou došla k budově gymnázia a byla by se ztratila v davu ostatních studentů, kdyby si zase neupravila řemen brašny. Jako by toho na ni nebylo dost, karabina řemene jako na potvoru praskla.
Martina se zaklením těžkou brašnu zachytila, čehož přímým důsledkem bylo rozsypání veškerého obsahu na dlažbu. Tentokrát byla kletba pořádně šťavnatá a hlasitá. Tak hlasitá, že ji zaslechlo i několik procházejících profesorů.

"Zastavte se u mě v kanceláři, slečno," řekl jí stroze vysoký šedivý profesor Braun, kterého měla na hodiny matematiky. Byl to suchar, kterému nebylo rovno a už z jeho tónu poznala, že bude dnes po škole.
"A pomoct bys jí nechtěl, ó pilíři moudrosti?" ozval se někde za Martinou hlas nějakého kluka.
Profesor viditelně zrudl, nikoliv však studem.
"To zvládnete vy, Alberte. A můžete pak slečnu do mě kanceláře doprovodit, vidím, že náš předchozí... rozhovor," ztvrdnul profesorovi hlas, "vás zjevně nepoučil." Nato se otočil a rychle odkráčel, rovný jako pravítko.

Učebnice rozsypané na zemi se v mžiku vrátily do brašny sesbírány velkýma rukama chlapce, kterého konečně Martina uviděla.
"A jeje," pomyslela si.

Dlouhé blond vlasy, souhlasí.
Světle šedé oči, souhlasí.
Výška, ramena, škleb...
Souhlasí.
Albert Königstein.