Budíček ji neurvale vytáhl ze sna. Proklatě příjemného, protože se úporně snažila v následujících pěti minutách před opakováním zvonění do něj opět vnořit, ovšem neúspěšně.

S povzdechem se Marti odebrala do koupelny, kde se o sebe postarala jako každé správné děvče, oblékla se a vyrazila do školy. V paměti jí zůstávala připomínka nočního dopisování s Albertem, ale cyničtější, realističtější část jejího já, kterou nikdy nepřestávala proklínat, jí hlasitě řvala do ucha, že to bylo jen další žvanění kluka s velkým egem.

V osm začala výuka dějepisu.Měla historii ráda. Ubíjející spousta letopočtů ji sice nezajímala, ale povídání o tom, co kdysi kdesi dělali lidé utvářející dnešní podobu Evropy a logické návaznosti mocenských soubojů ji fascinovaly. Proto ji trochu rozčílilo zvonění požárního alarmu v 8:40. Profesor Fermer je s podrážděným výrazem otráveně vyvedl ze třídy a odtud ven z budovy, kde zahlédla blikající majáky policejních aut. Jak zaslechla z rozhovoru profesora s ředitelem, hlášení o bombě ve škole. Bylo jasné, že výuka dnes pokračovat nebude.

Pohled jí zabloudil k vysoké blonďaté postavě , která na její tázavě vyčítavý pohled pokrčila rameny a zatvářila se jako neviňátko. Usmála se pro sebe a poté, co ohlásila profesorovi historie, že přerušení výuky raději přečká doma, spěchala do vyhlášené kavárny u Janssena. Když dorazila, Al už tam seděl v pohodlném křesílku s knihou v ruce a dopíjel kávu. Nešlo jí do hlavy, jak se dokázal tvářit tak přirozeně po tom, co spáchal bez nejmenších pochyb přinejmenším přestupek proti zákonu, ne-li dokonce trestný čin. Všiml si jí, zamával na ni, postavil se a gestem ji povzbudil k posazení.

Vzápětí se u nich objevila servírka. Podivuhodně rychle, dle Martina soudu, ale vlastně to nebylo příliš překvapivé, neboť v tuto hodinu byli v kavárně úplně sami. Marti se už už nadechovala,  aby si objednala, ale Al ji předešel. "Pro slečnu  cappuccino a mně ještě jedno espresso, prosím," objednal s jistotou. Marti ji zadržela: "Pardon, ale změňte to cappuccino na doppio," řekla úsečně a užívala si zaražený výraz Albertova obličeje. "Copak, není to dost dámičkovský?"

"Jseš statistická anomálie už těma vlasama, tak mě nepřekvapí další," uchechtl se a protáhl si krk, až to křuplo. Někde vzadu se rozezněl kompresor kávovaru. Marti si předstíraně povzdechla: "Je to tak, má rasa je předurčena k zániku," a uchichtla se, když na ni zíral s povytaženým obočím. "Genetika, pane kolego. Kdybyste dával pozor v biologii, tak byste věděl, že příliš vzácní mutanti jako modroocí nebo rusovlasí lidi budou dřív nebo později vytlačeni lidičkami očí i vlasů barvy bláta, protože jich je prostě nejvíc."
"Globální tragédie, pokud by ses mě ptala," odvětil Al potěšeně. "Ale třeba vám necháme nějaký rezervace, vždycky jsou tady ZOO..." přestal, když se napřáhla k úderu a rozesmál se.
Servírka donesla kávu. Byla silná a nádherně voněla. Al ještě požádal o lístek se zmrzlinami a nabídl totéž Marti. Neměla zmrzlinu už hrozně dlouho, naposled v Řec...

"Mám vybrat za tebe?" otázal se Albert a Marti došlo, že se při pohledu na nabídku sladkostí zabývá úplně jinými myšlenkami, než by bylo vhodné. Zaostřila na lístek a nevěřila vlastním očím, když viděla v nabídce i zmrzlinu koprovou, chilli, rajčatovou a... "Slaný karamel?" vyvalila oči. "Neznáš? Osobně ho doporučuju, ten je můj oblíbený," poklepal na lístek prstem Al. Přikývla a přidala k objednávce do misky klasické sázky na jistotu, čokoládovou a vanilkovou. Al zůstal jen u slaného karamelu.

Marti položila na stůl karabinu, kterou jí půjčil. "Už jsem si to spravila," pověděla mu. "S díky vracím." Al se lžičkou v puse jen pokrčil rameny a připnul si karabinu k batohu, který měl vedle sebe.
"Mělas doma problémy?" zeptal se jí. Proběhlo jí hlavou, jak to mohl poznat. "Braun volal tátovi, že jsem byl držkatej, tak myslím, že v tom nejsem sám," dodal.
Ulevilo se jí. Bála se, že nějak - nějakým nevysvětlitelným způsobem - by mohl poznat, co se u nich doma děje.

"Všechno fajn," odbyla to téma a zabořila lžičku do vanilkové. Byla skvělá.

Zadíval se na ni pozorněji, což v jeho šedookém případě znamenalo, že měla neodbytný pocit dvou pušek mířících jí na hlavu. Pomalu kývl. "Tak jo," pronesl, ale byla si jistá, že s ní ještě neskončil. Zabořila lžičku do čokoládové. Byla úžasná.

"Nechtěla sis povídat o životních filosofiích zahrnujících spouštění požárních poplachů bez valného důvodu?" Marti, která s plnou pusou čokoládové zmrzliny právě trpěla akutním podchlazením mozku a trnutím zubů, mu ve svém sladkém utrpení gestem naznačila, aby se dal do hovoru, zatímco se pokusí mozkomrzliny překonat silou vůle.

"Včera," začal, "jsi psala, že je mi všechno jedno a den za dnem je k ničemu," přečetl z telefonu. Zhluboka se nadechl. "Ani nevím, kdy mě někdo naposledy takhle urazil," zahrozil směrem k ní prstem. Celé to bylo tak komické, že se Marti skoro rozkuckala. "Měla by sis přečíst něco o Epikurovi a Diogenovi, to jsou mí superhrdinové." Marti se chytla. "Do Diogena máš daleko, a navíc nemáš ani sud, to zaprvé. Zadruhé, kdybys byl skutečně cynik jeho ražení, nezastal by ses mě před Braunem." Al potěšeně zvedl koutky úst. "Aspoň někdo je u nás ve škole trochu kulturní. "Nojo," rozhodil bezradně rukama, "zatím jsem ještě pořád jednou nohou v civilizaci. Proto to vyvyažuju právě epikurejstvím."

Ten pojem Marti znala, ale unikala jí definice. "Epikurejci, paní kolegyně," ujal se Albert profesorské pózy, "vyznávali velice prostý náhled na svět - všechno, co tě trápí, je špatné, a proto by ses měla snažit proplouvat životem s co nejmenším třením. Logicky by to mělo vést k trvalému  pocitu štěstí a spokojenosti." Marti se nad tím zamyslela. "Něco jako jez, dokud je a tancuj, dokud hrajou? Není to takový... no, trochu konzumní?" Zapíchl do ní zorničky a sjel na její misku zmrzliny. Zrudla a zasmála se.

"Lidi slast, radost a příjemný věci vyhledávají, takže nemůžou být vyloženě špatný," mudroval se lžičkou v puse. "I když jsou věci, se kterýma s Epikurem nesouhlasím, třeba jeho kritika fyzických vztahů." V Marti trochu hrklo, ale pomohlo to k rozmražení zbytků její mozkové tkáně. "Sexuální láska je prý podle něho špatná," pokračoval Al, "neboť přináší únavu, výčitky svědomí a melancholii. Nevím jak na tom byl Epikuros s Řekyněmi, ale řekněme, že si myslím svoje," zasmál se čtverácky. 
"Bohové, ta zmrzlina je super," vydechl a povzbudil ji, aby taky konečně ochutnala karamelovou.

Zabořila lžičku do zmrzliny ze slaného karamelu. Byla božská.