Říct, že byl Albert Königstein ve škole populární, by bylo přehánění. Jeho tři sourozenci dominovali ve školních přeborech - matematické i fyzikální olympiádě, vědomostních soutěžích, přeborech v taekwondu i plavání, ale Albert se zkrátka odmítal účastnit čehokoliv byť jen vzdáleně připomínajícího soutěž.

O to víc všechny spolužáky včetně Martiny dožíralo, že zdánlivě bez jakéhokoliv úsilí proplouvá studiem s průměrným, avšak uspokojivým prospěchem.

Pokud věděla, s přátelstvím to u něj také nebylo moc slavné. Naposledy, když náhodou byla u toho, že Alberta tahaly spolužačky "někam ven," ohradil se nejprve tím, že by měly být konkrétnější a při dalším naléhání ze strany dívek omluvně odvětil, že je nesmírně nudná osoba a nechce jim kazit zábavu.

Ta nesmírně nudná osoba se jí však právě zastala před profesorem, a tak Martina příliš na výběr.
"Díky za pomoc," zabručela za usilovného cpaní učebnic a sešitů do brašny. Zrádnou plastovou karabinu proklela a uvažovala, jak ji nahradit. Tu jí před oči Albert strčil jednu kovovou horolezeckou.
"Nemáš zač. Jen nedostaneš tak pět let nic k Vánocům," sdělil Martině věcně.
Ani sama nevěděla, proč se zasmála. Vděčně karabinu přijala a popruh spravila.

"Zítra ti ji vrátím, slibuju," ujistila ho. "Ty jsi Königstein, že jo?"
"Ten flákající se Königstein, děkuji zdvořile," ohradil se a mírně se uklonil. "Říkej mi Al, prosímtebe. Když mi někdo říká příjmením, mám mrazení, že mě někdo vyvolá ke zkoušení," protočil oči.
"Martina, teda Marti. Někdy Mara, když mám náladu," představila se dívka.

"Tak mi udělej radost, Marti, a pohni sebou, protože ten dědek Braun nerad čeká," pomohl jí Al na nohy. Měl skutečně pevný stisk, ale ne nepříjemný. Trochu se zarděla, na rande nebyla už dlouhou dobu.

Vydali se spolu do budovy gymnázia a mlčky došli až ke kanceláři profesora matematiky ve druhém patře, do které po zaklepání vstoupili. Profesor Braun se chystal na vyučování a rovnal si papíry do desek. Při vstupu studentů pozdvihl obočí. "Pane Königsteine, slečno...," zarazil se a vyčkával, až se Marti představí.

"Sodergren, pane profesore. Omlouvám se, nechtěla jsem být sprostá, jen to ze mě vyletělo," hleděla na stůl a snažila se působit co nejvíc zkormouceně.
Profesor si ji prohlížel přes své brýle. "Jsem rád, že si uvědomujete, že vaše chování bylo nevhodné, nicméně lítost sama nestačí. Nějakou formu trestu budete muset přijmout. Já a mí kolegové ve sboru jsme se zavázali k tomu, že z našich studentů vychováme řádné dospělé občany, musím tedy takříkajíc výchovně zapůsobit," opřel se profesor o stůl.

"Co se týče vás, Alberte, jste pro mě zklamáním už nějaký čas. Je mi líto, že neprojevujete stejnou snahu jako vaši sourozenci, ale to bych vám nezazlíval, jsou zkrátka talentovaní. Co však neprominu," píchl směrem k vysokému chlapci vedle Marti prstem, "je nerespektování profesorů, včetně mé osoby. Dnešní odpoledne tedy strávíte užitečnou prací, studenti. Vaše učitele i rodiče informuji. A teď alou na hodinu," přikázal a vyprovodil je švihnutím ruky ke dveřím.

Marti vykročila ke dveřím a až teď si všimla znechucením zkřivené tváře svého kolegy, který se k odchodu neměl. Zatahala ho za rukáv, aby předešla nějakému hloupému výbuchu testosteronu a v duchu si oddechla, když ji následoval ven. Rychlým krokem se vydali k hlavní chodbě, aby se dostali do svých učeben.

"To ten den dobře začíná," prohodila spíš pro sebe, ale Al se tomu zasmál. "Co myslíš, že si na nás vymyslí?"
Chlapec pokrčil rameny. "Braun má rád věci srovnaný, jako podle pravítka," mudroval. "S trochou štěstí mu jen uklidíme to jeho dědkovský doupě... au, co děláš?" zahučel podrážděně, když ho Marti pleskla po hlavě.
"Právě jsme vylezli z jeho kabinetu, kde jsi dostal trest za hubatost a už je z tebe recidivista," zasyčela Marti. "Pokus se pro všechno na světě dneska nevyvolat žádný další trable, když jsem s tebou. Nemůžu si dovolit být po škole víckrát než jednou za život."
Podíval se na ni pozorněji, jako kdyby ji zkoumal. Pomalu a skoro zklamaně zavrtěl hlavou. "Mmm-hm, rozumím. Vynasnažím se, abych vzornou studentku nepřipravil o zlatou hvězdičku." S tím se od Martiny oddělil a vydal se po schodech do vyššího patra.

Dívka stála jako opařená pod tou horou pohrdání, kterou z jeho hlasu slyšela. Měla sto chutí ho na místě seřvat, jak si dovoluje ji soudit, když ji vůbec nezná a nemá tušení, co ji bude čekat doma. Myšlenky se jí zakoktaly, když si uvědomila, že právě totéž udělala v jeho případě. "Konzistence, holka, konzistence," připomněla si. Konzistence, koncentrace a klid - to byla její mantra, kterou si musela opakovat pokaždé, když byla doma.
A ve škole.
A na ulici.
A někdy i ve spánku.

Otevřela dveře své učebny a pomyslela si, že tohle bude hodně dlouhý den.