Kniha v polici křičela na procházející svým rudým názvem. Nebylo divu, onen nadpis evokoval situaci ukrytou v řádcích, prolínající se skrze moře textu spousty stran. Ovšem nebyl to Robinson, i když by se to na první pohled mohlo zdát.

Loď přepravující na tisícovku lidí. Ti nejnuznější, pro něž nebyla dobře zabezpečená paluba, bojící se o svůj život. Pofidérní materiály použité na zaopatření jejich bydlení, a to každý den museli na tváři mít stejně usmívající se výraz. Pověstná ochota posádky z lodi Riana.

Pět mužů žijících v jedné kajutě si vyměnilo ustaraný pohled. Za měsíc se měli dostat domů. Jeden z nich měl před svatbou, druhý čekal dítě a ti další jistě také čekala důležitá etapa života. Přesto si jich ředitel nevážil natolik, aby jim nevybral onu rozpadající kajutu, jež se mohla každou chvíli zatopit. Připadalo jim totiž, že se nacházeli i pod úrovní kotelny.

Plavba pokračovala, na modrém nebi se zrcadlilo pouze několik bílých mraků připomínající chomáčky vaty. Avšak Ryana ta práce netěšila tak jako jeho spolubojovníky. Nazval si je tak, když zrovna měl chvilku času na přemýšlení. Byl rád, že nemusel jíst zbytky po hostech, to by byl již pověstný vrchol ledovce. A přesto jim znovu a znovu kapitán dával na pamětnou. Nesměli se zmínit i svých nuzných životech. Bílé oblečení museli nechávat v jedné místnosti poblíž kajuty majitele, jež nikdy neviděli otevřenou.

Až večer si mohl v klidu sednout. V duchu se vracel ke své manželce, jež pod srdcem nosila jejich dítě. Doufal, že se vrátí domů včas. Tato loď mu již léta připadala spíše jako vězení či armáda s nasazením v zámoří do války.

Paluba ztichla. Bylo uprostřed noci, ale smetánka se šla bavit do vnitřních prostor, ať už na bar či parket, jež jim byl povolen pouze za nepřítomnosti hostů. Měl konečně padla a mohl se opřít o zábradlí. Měsíc v úplňku, již třetí, který spatřil na palubě této lodi. Kolem nich bylo pouze moře, které naráželo do kovových stěn lodi. Ovšem něco bylo špatně. Podivné skřípání ze zádi lodi se normálně neozývalo. Rozběhl se naučenou cestou až do nejnižšího patra, kde byl ohlušitelný řev kovu, který se opravdu nedal vydržet. Matky létaly vzduchem a podlaha se vlnila.

Nuzná přístavba se hroutila do neznámých vod. Přidržoval se zdí a snažil se vyhýbat matkám, jež by ho mohly případně i zabít. Vší silou rozrazil dveře zrovna ve chvíli, kdy dírou ve zdech postele jeho přátel pohltila tmavá voda a řinula se dovnitř. Naštěstí to vypadalo, že tam nikdo nezůstal. Do dámské sekce se už však nedostal. Musel se chytit futer, aby nepadl na zem. Kov tlak vody nevydržel a nuzná jednotka se odtrhla. Ryan se ještě stihl nadechnout, než mu hlava klesla pod hladinu.

Instinktivně se chytil čehosi, co vyplavalo na hladinu. Několikrát se nalokal vody, což v jeho těle nevytvořilo zrovna kladnou odpověď. Zatmívalo se mu před očima a postupně ztrácel vědomí. Některé věci plavaly kolem něj, ale on nebyl schopen ničeho než se snažit neusnout.

Otočil hlavu k noční obloze a zašeptal: „Omlouvám se," zadržoval při tom slzy. Sil mu docházelo. Chtěl přehmátnout, ale už necítil prsty, a tak padal do hloubky. Zavřel oči a myslel na manželku, na její smích, který už asi v životě neuslyší. Své dítě nikdy nepotká otce a on nikdy nepocítí maličkou ručičku chytající ho za prst. Po zádech stále klesal hlouběji, po chvíli však ztratil vědomí.

...

Probudil se, když na něj plnou silou pařilo slunce. V ústech mělo seschlo, a navíc se mu tam nějak dostal písek. Pokusil se ho vykašlat, ale nedařilo se mu to. Kolem něj bylo až podivné ticho. Sebral veškerou sílu, kterou v těle nalezl a napnul svaly. Jako první pohnul hlavou, přičemž neviděl nic jiného než stromy, vodu a písek.

Zmocňovala se ho panika. Netušil, kde se to ocitl. Na hlavě měl zaschlou krev a musel se řídit instinkty, o kterých věděl, že by se mu mohly hodit. Základní potřeby snad zvládne. Nebo v to alespoň doufal. Místo vzpomínek měl v hlavě temnou mlhu na jejímž začátku pouze zahlédl ženu, ovšem nepamatoval si její jméno.

Opět se pokusil napnout svaly a přimět své tělo k pohybu. Na pláži, o které nepochyboval, že jí je, se povalovalo mnoho věcí. Nikam nespěchal, a proto procházel věc za věcí. Sledoval nažloutlé fotografie nasáknuté vodou a připadal si, jako kdyby ty lidi na nich už někdy viděl. Jenže nic si vybavit nedokázal. Ale přesto nějaké věci zachoval. I kdyby je měl později použít jako toaletní papír, na což ovšem neměl myšlenky. Černé batohy ležící asi kilometr od místa, kde se probudil, ve kterých byly promočené deky.

„Heureka," promluvil lehce chraplavě. Nepoznával ho, ale pokrčil nad tím rameny. Stále však neměl to nejdůležitější. Vodu a ta z moře se použít nedala. Nebo tedy asi by šla, ale Ryan by nejspíše v několika dnech ztratil veškerou vodu v těle a začal by bláznit. Proto musel přijít na jiný způsob, avšak nic ho nenapadalo. Prozatím alespoň roztáhl deky na slunce a nechal je prosušit.

Věděl, odkud pocházel, ale momentálně se cítil jako neandrtálec, který se evolvoval a momentálně prožíval začátek všeho. Nemohl na nikoho spoléhat, vždyť tam byl úplně sám. Rozpálený písek ho pálil do nohou, ale to nebyl jeho jediný problém. Nehleděl pod nohy, a tak se natáhl, neboť zakopl o ostrý kámen. Z kolen mu vytékal malý proud krve, který však zastavil listem, jež nedaleko utrhnul ze stromu.

Cítil z něj vodu. Avšak onen první instinkt bylo ho rozkousat a tekutinu z toho dostat rozžvýkáním. Ovšem až po chvíli ho trklo, že by je mohl použít jinak. Měl to na jazyku, ale nemohl to vyslovit ani sám sobě nijak vysvětlit. Chtěl se začít smát sám sobě, že na kurzech přežití měl dávat větší pozor. Vždy se raději zdejchnul za chatku a kouřil tam s několika dalšími cigarety. Nebo alespoň kdyby se mu podařilo najít knihu, ve které by byl nějaký návod. Avšak nic z toho neměl.

Sedl si pod nejbližší strom a hleděl na klidné moře. Na obzoru nebylo vůbec nic vidět. Nikdo pro mě nepřijede, holt tohle bude muset být můj nový domov. Překvapil sám sebe, že byl až příliš smířený s osudem, jež ho čekal.

Ani si nevšiml, že upadl do chvilkového spánku. Možná za to mohlo zranění hlavy, které někdy utrpěl a díky tomu si nic nepamatoval.
„Nemůžu tady jen tak sedět," promlouval k sobě, i když si to mohl jen pomyslet. Ovšem nechtěl zapomenout mluvit, což s klidně mohlo stát. Navíc kdyby někdo v okolí byl, tak ho mohl na sebe upozornit. Netušil, zda je to výhoda či nikoliv. Do lůna lesa se ještě neodvážil, ale rozhodl se obejít hranu s pláží a posbírat veškeré dřevo, které bylo popadané po zemi. Pomalu se začínalo stmívat a teplota klesala. Deky naštěstí byly suché, a tak je mohl využít.

Spal pro jistotu na pláži, netušil, co se schovává uprostřed bůh ví čeho. Ani nevěděl, zda je na ostrově nebo jen na břehu pevniny. Ovšem ani noci neměl klidné. Prvních pár nocí slýchával ženský hlas, jak jeho směrem něco říká. Většinu slov nezachytil, ovšem některá ano.
„...Vrať se. Nejezdi tam..."

Znělo mu to v hlavě stále dokola. Pokusil se o první kroky směrem do divočiny. Nemusel chodit ani nijak daleko, aby zjistil, že nedaleko sebe rostlo několik ovocných stromů. Barvy a tvary, jež neviděl, ale stejně se mu sbíhaly sliny. Pokud to mělo být naposledy, tak byl stejně ochoten to udělat. Z nánosů věcí vytáhl ještě bavlněnou látku, jež kdysi nejspíše bývala triko. V hlavě se mu chvíli na to zrodil nápad. Kousek odtrhl a svázal větve do trojnožky na níž látku upevnil. Z pevných šlupek od ovoce si vytvořil téměř jednorázové nádobí, protože po několika použitích začalo hnít. Klackem si tedy do změkčeného písku psal nápady, či případně kreslil náčrty. Netušil, kde se to vše v něm bralo, ale byl nakonec rád. Protože díky tomu byl alespoň zatím naživu.

...

Po několika měsících, kdy se pomalu smiřoval, že opravdu bude žít sám se svým imaginárním kamarádem Yanem, znovu prozkoumával divočinu. Dělal to častěji, ale tentokrát to bylo jiné. Už jen to, že ho probudila noční můra, ve které se mísila řvoucí loď se slovy manželky, ho děsilo. Ve křoví se najednou něco šustlo, několik listů spadlo. Přikrčil se a čekal, zda to nebude had, či jiné podobné zabijácké stvoření. Poškrábal se na již zarostlé bradě, když zpoza listů vyběhlo malé šedé stvoření. Vypadalo hladově, protože začalo na muže vrčet.

Nabídl mu v listu čerstvou vodu, na první dobrou se snažilo utéct, ale nakonec se napilo. Neměl toho sice moc, ale snad to pro ně oba bude stačit. V hlavě měl myšlenku, kterou ovšem realizovat nechtěl. Vždy ctil zvířata jako mazlíčky, a ne jako jídlo. I proto byl tolik šťasten, když našel tolik stromů s různorodým ovocem. Ovšem tvoreček mu to nechtěl usnadnit. Rozeběhl se k jeho příbytku a málem porazil improvizovaný chytač vody na kterou byl řádně pyšný. Alespoň nemusel pít slanou vodu z moře, i když například na vaření ryb ji používal. Alespoň měla nějakou chuť. Ale byl rád, že když si bude povídat, že se nebude cítit jako úplný blázen, pokud bude mluvit k tomu... Co to vlastně je, pomyslel si. Možná štěně nebo divoká kočka. Vypadalo to tedy jako kříženec obou.

„Budeš Tristan," prohlásil směrem k uvelebenému zvířeti, které zvedlo hlavu a vyplázlo jazyk. Najednou se objevila nová naděje a s ní přišly i nové sny, v nichž se objevovala čtveřice mužů. Každou noc se dozvěděl něco více, avšak zatím mu to nedávalo příliš smysl. Stejně mohl věřit jen svému mozku, neměl si to kam zapsat. Pouze si naostřeným kamenem zaznamenával dny, které tu strávil. Ovšem netušil, zda je počítá správně.

Tentokrát se museli s novým přítelem posunout více k lesu, protože příliv byl příliš silný a dosahoval do půlky pláže. Nechtěl se probudit ve vodě, to opravdu nebylo na jeho seznamu přání. Co na něm ovšem byla nějaká značka, pokud někdo náhodou poletí nebo poplaví kolem. Nevěřil tomu, ale stejně se rozhodl to udělat. Co kdyby náhodou.

V noci koukal na čisté nebe plné hvězd. Tristan mu ležel na břiše.
„Občas si představuji, jak se asi má... Myslím moji ženu, přítelíčku. Někde na stejnou oblohu kouká i žena, která nosí prstýnek, který jsem jí dal." Zasnil se směrem k drobkovi, který nyní spokojeně vrněl. Opatrně zvedl ruku a prohlížel si opálenou pokožku. Nikdy ji tak hnědou neviděl, ale nevadilo mu to. Třeba to potřebovala. Ovšem doufal, že se odsud někdy dostane. Chtěl vidět tu tvář, kterou vídal ve snech a křičela na něj jeho jménem. Byl to jediný sen, jež se mu opakoval a nepřinášel nic nového. Kromě tedy pohledu kapánek dolů, kde se žena chytala za břicho.

„Bože můj, ona byla těhotná," při té větě se zvedl tak prudce, že ze sebe Tristana shodil. Ten si na něj vyléval zlost vrčením, avšak bylo mu to na nic, protože jeho člověk měl momentálně myšlenky úplně jinde. Chodil v kruzích sem a tam. Nemohl uvěřit tomu, co právě zjistil. Proč byl tak slepý. Proč sakra odjel. Vyčítal si mnoho věcí. Třeba to, že tam pro ni teď nemohl být.

Ovšem to by nesměl mít chybu v čárkách, občas nějakou vynechal a téměř polovina mu chyběla. Byl sám o půlku déle, než si myslel. Jenže to on nevěděl. Teď už ale měl jasno, že se musí dostat zpět do civilizace. Věděl, že už by neusnul. A tak se pustil do práce rovnou. Založil oheň daleko od stromů, ale zároveň dostatečně daleko od přílivu. Nebylo snadné najít ideální místo, ale musel si nějak poradit. Baterku našel pouze rozbitou a baterie vyrobit vážně neuměl. Maximálně, že by vypěstoval brambory a použil fyziku. Ovšem to byla pouze teorie, kterou Ryan nevěděl. Vlasy po ramena si sepnul provizorní gumičkou vyrobenou z kousku látky. Stavěl konstrukci, mozoly na rukou ho nijak netrápily. Spíše na sebe byl naštvaný, jak nemotorný je. Posbíral malé kousky plechu, které připevnil jako malá zrcadla místo ohně. Nechtěl, aby mu to lehlo popelem. Navíc až se do nich opře slunce, tak je nezastaví ani vydatný déšť, jež muže zaskočil již několikrát.

...

Na obloze se zjevila černá tečka. Myslel si, že mu před obličejem letí moucha, kterých bylo také požehnaně, avšak neslyšel jejich typický zvuk. Chvíli mu trvalo, než pochopil, o co by se mohlo jednat. Zvednul se a běžel ke konstrukci. Vrtulník se však neobracel. Mířil stále k ostrovu, plíšky jim totiž opravdu ukazovaly cestu.

Muž proběhl vodou a rychle se opláchl. Již ne tak malý Tristan běžel přímo za ním. Ryana přijal jako svého druha a nechal se vycvičit, i když to občas znamenalo několik škrábanců nebo kousnutí. Nic, co by slaná voda nevyčistila.

Bylo to divné, když zaslechl řev helikoptéry, která se snažila najít místo na přistání. Raději ustoupil a nechal je to zorganizovat sám. Místo toho hladil Tristana po krku. Momentálně vypadal spíš jak tygr křížený s vlkem, ale přesto ho měl nadevše rád. Navíc miloval ryby, které se po nějaké době naučil Ryan chytat rukama. Stačilo, když „drobek" vkročil do vody.

Černé dveře se otevřely a v nich spatřil dva muže, které vídal ve snech. Rozšířil oči a pomalu se rozešel za nimi. Měl radost, jen pořádně netušil, jak dlouho je neviděl. Ovšem plavbu s nimi si pamatoval. Nebo alespoň většinu z ní.

„Ryane, chlape, mysleli jsme, že jsi mrtvej. A ty se tu mezitím kamarádíš se šelmou a chytáš bronz," vtipkoval ten, o kterém si pamatoval, že měl mít svatbu.
„Liame, jsem rád, že jsem nezdechl. A tahle šelma je Tristan. Přišel ke mně jako malý drobek a díky němu nejsem na dně oceánu. Navíc jsem našel nějaké vaše fotky," usmál se, otočil směrem ke zvířeti a něco mu pošeptal. Během chvilky bylo zpátky i s batohem plným zachráněných fotek, které poctivě sušil na šňůře vyrobené z listů.
„Hej, to je můj batoh. A naše fotky, tohle všechno bylo ztracené. Stejně jako ty," pomalu se rozbrečel druhý z mužů, který do té doby nepromluvil.

„Kde je má žena?" zeptal se na to, co si přál vědět nejvíce. Muži si vyměnili významný pohled a zakřičeli směrem k vrtulníku.
„Anno?"
Během chvíle se objevil obličej hnědovlásky, která se koukala, kdo jí volá. Jakmile ji Ryan spatřil, rozběhl se za ní. Tolik mu chyběla. Tolik si přál vidět její tvář a najednou byla tady. Nestihla ani nic říct a políbil ji. Byla překvapená, ale po chvíli se vzpamatovala. Ovšem najednou se za ní ozval vysoký hlásek: „Mami, kdo to je?"

Ryan se oddálil překvapen oslovením, jež směřovalo k jeho ženě. Z přítmí se vynořil chlapec, kterému mu mohlo být okolo pěti let, oči měl po ní, ovšem poznával své vlasy a úsměv. Neudržel se a rozbrečel se. Anna ho pohladila po opálené tváři a potvrdila jeho domněnku.
„To je tvůj syn, Ryane. Čekali jsme na tebe celou dobu. Já i Ben."

Stres najednou opadl ze všech přítomných a mohli se společně vydat směrem domov. Jenže zbytek posádky se bál Tristana. Ovšem Ryan ho tam nechat nemohl. Ben se k němu přiblížil jako první a pohladil ho. Drobek se mu podíval do očí a oblízl mu ruku. Choval se trochu jako domácí kočka.

S bouchnutím se kniha zavřela a spadla na zem. Ovšem blond chlapec, který měl v patách neobvyklé zvíře, ji zvedl a vrátil zpět do police. Nebylo divu, vždyť byla o jeho otci a jeho cestě zpátky za nimi. Tristan ho žďuchl do zadku míčem a on vyběhl na zahradu, kde by nic nezdemoloval. Ryan jen zakroutil hlavou, když do jeho pokoje přišel zhasnout. Pohled mu na knihu padl, ale jen se usmál.