Thomas byl nervózní, když poprvé překračoval práh nového domu. Nezažil jich mnoho, ale přesto to pro něj znamenalo nový start. Na dveřích od dětského pokoje bylo do dřeva vyškrábáno jméno. Přejel ho prsty a pousmál se.

S klepající se rukou chytil kliku a otevřel. Místnost byla prázdná a na zemi ležel zbrusu nový koberec. On však věděl, že blízko dveří je pod podlahou skrýš. Jak by taky ne, pachatel se vracel na místo činu.

Našlapoval pomaličku a naslouchal každému zaskřípání. Po pár krocích ji našel. Odkryl koberec a prkno. Uvnitř bylo všechno. Malá kovová skříňka, kterou si tu zapomněl. Uvnitř byl prstýnek, který dostal v dětství. Dlouhý pramen svázaný růžovou gumičkou z úplně prvního ostříhání.

Pamatoval si to naprosto přesně. Máma s nůžkami v ruce a otázkou na rtech. Jedno kývnutí a blond vlasy byly všude po zemi.

Z přemýšlení ho vyrušilo zaklepání na dveře. Rychle schoval věci zpět do skrýše a zakryl ji. Dovnitř vešla s úsměvem na tváři jeho máma.

„Vzpomínky, co? To už je dávno, co jsi tu spal," zasnila se a už nic jiného neřekla.

„Jo, je to dávno. Teď sem ale musím natahat svoje dospělé věci, mami. Už dávno nejsem dítě," odsekl trochu přísněji, než chtěl.

Až donedávna netušil, že ten dům neprodala. Pouze koupila jiný ve městě, kam ho odvezla. Nechávala ho spravovat Billem, který bydlel v hostitelském pokoji, ale zbytku pokojů se ani nedotkl, krom občasného úklidu a pár oprav.

„Můžu dostat nové dveře?" zeptal se najednou po chvíli ticha. Máma se na něj jen podívala, ale nic neřekla. Stále ho ve své hlavě viděla jako dítě, kterým už pár let nebyl.

Nadechl se a vyšel ven, kde akorát začínal nový den. Epické příjezdy, to bylo její, pomyslel si náhle když se zhluboka nadechl.

„Thomasi, pomoz mi s tím," slyšel svého otčíma, kterého si vzala přibližně před rokem. Měl chlapce rád jako vlastního syna, a to mu naprosto vyhovovalo. Ihned šel pomoct s věcmi naloženými v autě do kuchyně. To na stěhování nesnášel.

Svět se najednou zastavil, když se s obří krabicí v náručí vracel do baráku. Kolem proběhl kluk přibližně jeho věku. Na sobě měl pouze tepláky a stihl si všimnout i hnědého strniště. To přece nemohl být...

Oklepal se a vešel dovnitř. Jeho tvář mu však zůstala v hlavě.

Večer už měli všechen nábytek v domě, hlavně díky pomoci stěhovací služby. Konečně měl Thomas chvíli klidu a mohl se vrátit k deníku, který měl schovaný ve skrýši. Bylo to podivné mít ho znovu v ruce.

Listoval jím až se dostal ke straně, kde byl portrét dvou dospělých, které si jako dítě s kamarádem vymysleli. Okamžitě si vzpomněl na běžce, to přece nemohla být náhoda. Podobal se mu více, než bylo zdrávo.

Nakonec si sešitek vložil pod polštář a vyčerpáním usnul.

...

S taškou přes rameno se šoural s několika studenty na místo, kde doufal, že ho potká a bude si s ním moci promluvit. U obrázku bylo totiž napsané i jméno. Richard. Připadal si, jako kdyby prošel výplachem mozku.

Zamyslel se a nekontroloval cestu. Nemusel hledat dlouho, protože se mu o pár sekund později podařilo do něj vrazit. Nemohl na něj však jen tak vyhrknout. Vysoký kluk to přešel s úsměvem na tváři a slovy: „Dávej bacha, abys příště nepotkal sloup."

Poté mu ustoupil z cesty, ale Thomas dál stál na místě jako přiškvařený k betonové cestě.

„Kámo, ztratil ses? Vím, že jsi tu novej," ptal se nejspíše ze slušnosti. Po chvilce mlčení mu zamával rukou před obličejem, zda vůbec vnímá.

„Jo, asi... ztratil." To bylo jediné, co ze sebe dostal.

„Odvedu tě tam, než tu někoho srazíš k zemi," zasmál se vlastnímu vtipu. Thomasovi to zas tak vtipné nepřipadalo, ale to bylo způsobené spíš tím, kdo s ním mluvil.

„Jak se jmenuješ, nováčku?" rozbíjel otázkou ticho mezi nimi. Kolem nich byl klasický šum, jak to ve škole bývalo.

„Thomas. Thomas Getro." Přejal jméno po otčímovi, aby v tom nebyl zmatek, spolu s mámou.

„Tak tedy vítej, Thomasi, jsem Richard." Během toho si upravil tašku na rameni a dodal: „Tak jsme tady. Pokud bys zase potřeboval helfnout, tak mě najdeš nejspíš v knihovně na konci chodby." Potom rychlým krokem odešel.

Byl trochu jiný, než si pamatoval. Ale to už bylo dávno. Pokrčil sám pro sebe rameny a vešel do místnosti, kde sídlila sekretářka.

„Hned to bude, vteřinku počkej." Nestačil ani otevřít pusu po zavření dveří a akční paní ve středních letech na něj mluvila.

„Dobře," řekl jen a čekal. Netrvalo to moc dlouho a byl vyslán domů, stihl totiž zahájení školního roku, kdy měli všichni jen informativní schůzku. Avšak všechno potřebné mu řekla ona, takže tam nemusel.

Vydal se proto do knihovny. Srdce měl až v krku. Všechno si zastrčil do brašny, nadechl se a vstoupil do tiché místnosti. Vypadala prázdně, ale v křesle zahlédl Richarda. Cestou se zastavil u knihovnice, aby se zaregistroval. Tušil, že v této oáze klidu bude trávit hodně času.

Čekal, že uvidí svalovce v křesle pospávat, ale místo toho si aktivně zapisoval nápady do tlustého sešitu, který měl tmavě rudé desky.

Thomasovi se zatajil dech. Stále ho měl, pomyslela si jedna část jeho mozku.

„Aaaa, tak jsi to přece jen našel," šťastně konstatoval, když vzhlédl od psaní. Thomas si sedl naproti němu a z tašky vytáhl sešit v domnění, že to bude jeden z těch prázdných. Jenže to byl ten ze skrýše. Richard vykulil oči a sledoval tmavě modré desky podobné těm, které držel v ruce.

„Odkud ho máš?" vypadlo z něj záhy. Nemohl mu říct pravdu, to prostě nešlo. Ale nechtěl ani zmiňovat jméno, proto si musel něco vymyslet.

„Mám ho už od dětství. Jeden kamarád mi ho kdysi dal," což nebyla úplná lež, ale pravda také ne.

„Možná mě budeš mít za blázna, ale mně ho také dala moje kamarádka. Jmenovala se Kelly. Vymysleli jsem si spolu fiktivní svět, Aterii..."

Povídali si ještě několik hodin, přičemž si velmi dobře rozuměli.

...

Přešlo několik týdnů a z dvojice se stali velmi dobří kamarádi. Dokonce používali oba sešity, i proto že Richard Thomase zasvětil do jejich světa. Otevíralo to zapomenuté komnaty v jeho mozku, které před lety sám zamknul a klíč od nich zahodil.

Začal se rozpomínat na všechno, co se předtím dělo. I proto si všechno zapisoval do speciálního sešitu, který pečlivě schovával pod prkno v podlaze.

O víkendu po západu slunce zůstali na zahradě u Thomase. Richard se pořád rozhlížel kolem, jako kdyby něco hledal. Oči měl vlhké, ale přesto se ho Thomas nezeptal. To však ani nemusel. Zničehonic otevřel diář z druhé strany a hrubým hlasem bez náznaku jakékoliv emoce začal Richard předčítat. Znělo to jako nějaký příběh.

Už od dětství, kdy si společně hráli a trávili spolu všechen čas, se zdálo, že jejich životy jsou nerozlučně spojené.

Ruku v ruce vstupovali do společného vymyšleného světa, kde patřili k potomkům víl. Sloužili královskému rodu, kterému se dvořili. Malý domek, který vlastnili na okraji městečka, byl jejich společný. V té chvíli nebyli dětmi, ale dospělými.

Dívčiny blond vlasy sestřižené do mikáda se prodloužily po pas a chlapec získal strniště.

Dokázali si tam hrát i několik hodin, než je jejich rodiče zavolali zpět do reality. Navzájem se poklonili, vyměnili si sešit, který byl plný obrázků z jejich vymyšleného světa, a odešli domů.

Očekávalo se, že se jejich představ zbaví, až budou starší, jenže jejich potřeba být spolu přerůstala ve stále delší návštěvy ve vymyšleném světě Ateria. Mělo v jejich srdci speciální místo, bylo místem prvního polibku, který se neobešel bez poletujících jisker od ohně. Ve skutečnosti to byly světlušky, jež prolétaly kolem nich.

Něco se přece změnilo. Jejich těla rostla společně s číslem věku. Začali se více podobat svým dospělým verzím. Po návratu leželi a hleděli na hvězdy, ruce stále spojené. Vyhovovalo jim to tak.

Kelly však jednou do jejich světa nepřišla. Chlapci se to zdálo podivné, vydal se proto za ní domů. Našel ji zachumlanou v dekách, nemocnou. Několik hodin jí předčítal příběhy, které za ta léta sepsal. Dívka u nich usnula a nechala si o říši zdát.

Co však Richard nevěděl, bylo, že dívka vůbec nemocná nebyla. Pohádala se s rodiči, kteří ji přistihli s nůžkami v koupelně. Jenže mu to neřekla. I přesto, že vyrůstali spolu. Kdyby je někdo viděl jít spolu po ulici, tak by nejspíše viděl dva kluky, soudě podle toho, jak se Kelly oblékala.

Střední je přeci jen částečně rozdělila, i proto si dohodli, že budou mít snící schůzky. Doufali, že se navzájem příliš neodloučí. Avšak osud byl jiného názoru a v létě během posledního roku střední školy Kelly najednou zmizela.

Zanechala po sobě pouze prázdný barák a diář se všemi příběhy z Aterie.

Poté stále zasněný Richard roztáhl ruce a nalomeným hlasem dořekl: „Byl to tento dům."

„Asi ti hodně chybí, co?"
Thomasovi mezitím stále příběh jejího zmizení proudil v hlavě. Ještě před nějakou dobou by se rozbrečel, ale teď ho jen pálily oči.

„Ani nevíš jak, chlape," poslední slovo zahnal do outu a sklopil hlavu. Cítil, že toho možná řekl moc. Přece jen, byl to člověk, který ji neznal. Nebo si to alespoň myslel.

Thomas si přitáhl kolena blíže k tělu a objal je rukama. To předstírání pro něj bylo opravdu náročné, ale nemohl nic říct. Slíbil si to, a pokud ho Richard opravdu měl rád, tak to jistě pochopí. Jenže mlčení ho zároveň ubíjelo, a tak si vymyslel něco, čím by nemusel úplně lhát.

„Prý jsi měl rád kopretiny, a když ti je přinesla, tak si z nich kýchal. Měl jsi u toho roztomile vražedný výraz," vypadlo z něj nakonec. Možná to bylo až příliš.

Richard se zarazil a nechápavě hleděl na onoho cizího člověka, který právě popsal jeho alergii, o které nemohl vědět. Přešel to pouhým mlčením, a proto Thomas s ostychem pokračoval.

„Sledování hvězd a jejich pojmenování klidně do noci vás oba velmi bavilo. Když jsi ji držel za ruku, tak se ti šíleně potila ruka." Když vzhlédl, pochopil, že by měl raději přibrzdit. Druhý chlapec rudl v obličeji, nebylo však jisté, zda trapností nebo naštváním.

Kdyby vsadil na druhou možnost, vyhrál by jackpot. Během několika vteřin byl na nohách a vykročil si to směrem k němu.

„Kdo ti to sakra všechno řekl?" vypadlo z něj náhle kousek od jeho obličeje. Thomas sklopil hlavu, protože mu došlo, že to nejspíše přehnal.

„Kelly," vyslovil jméno, které neslyšel již léta.

Richarda to bolelo, ale přesto se musel zeptat: „Víš, kde je?"
Jako kdyby se naštvání během mrknutí oka vypařilo do teplého nočního vzduchu.

Na to už ale Thomas neodpověděl. Nemohl mu to říct, i když by to jistě pochopil. Kelly zemřela již před lety, musel to vědět, když jí dříve byl. Naplno to v něm propuklo, když ho rodiče vytrhli z prostředí, kde se narodil. Chápal to i dříve, ale po odstěhování a smrti otce se naplno uzavřel do sebe, přičemž měl dost času přemýšlet sám o sobě.

Richard však uvnitř cítil, jako kdyby mu byla stále nablízku. V myšlenkách by stačilo jen natáhnout ruku a vzpomenout si na pravou Kelly, která běhala v potrhaných teplácích a neforemním tílku. Jenže odloučení ji zidealizovalo. Ve vzpomínkách odrbané věci nahradily šaty a sukně. I přesto všechno musel chlapec nějak odpovědět. Žádalo se to od něj.

„Víš... Kelly už není," zakoktal se a jeho hlas zněl spíše pisklavě.

Druhý kluk se na něj podíval a přivřel oči. Jaký chlap takto zní, pomyslel si zaraženě. Prohlížel si ho od hlavy až k patě. V hlavě se mu zapnuly všechny majáky a mozkové závity. Něco na této situaci nesedělo. Zavřel oči a najednou se mu ukázaly oba vedle sebe. To přece není možné, pomyslel si, když ve tváři poznal podobné rysy.

Thomas cítil, že se mu nedostává vzduchu. Jizvy na těle na hrudníku mu připomínaly, kým byl. Což teď byl problém. Co si sakra myslel? Že za ním přijde a řekne Hej, já jsem Kelly, ale teď jsem vlastně Thomas?

Nadával si v hlavě, jak byl naivní. Po pár týdnech přátelství všechno ničil. Proč sakra nemlčel? Kdyby nepřišel s tím příběhem, nic z toho se nemuselo odehrát. Najednou cítil, jako by ho každou vteřinou ztrácel.

Bylo ticho. Ohlušovalo oba stejně. Šokovaný chlapec se ze svého náhlého zjištění nemohl vzpamatovat. Možná to chápat nechtěl, neměl v tom jasno, i když tušil, že nějak reagovat bude muset. Otevřel oči a rozhlížel se okolo. Všechno začalo dávat smysl. Na zahradě se nikdy nic nezměnilo, i dům vypadal stále stejně. Jako kdyby nikdy neodešla, nebo pouze na krátko. Thomas jeho počínání jen tiše sledoval. Netušil, co se mu honilo hlavou.

„Kelly?" ozvalo se náhle z jeho úst.
Thomas zvedl zrak a pohleděl do Richardova překvapeného obličeje. Hnědé oči obsahovaly však i něco jiného. Radost. Vypadalo to, že konečně pochopil, co se mu snažil naznačit.

„Jo, jsem to já... i když vlastně ne... ale chápeme se," tentokrát se zasekával kvůli slzám, které se snažil potlačovat. Po pár chvílích se ale neudržel a jedna za druhou mu padaly po tváři směrem k zemi.

Po chvíli se usmál a za zápěstí si ho přitáhl do objetí. Tolik let odloučení změnila jedna věta. Byl šťastný, že ji znovu vidí. Jenže byl z ní on. Co na tom záleží, hlavně že je tady, proběhlo mu hlavou.

Ale na jeho vzpomínky to efekt mělo. Z ženského oblečení se to vrátilo zpět k odrbaným věcem, které více odpovídaly realitě.

Avšak co přišlo poté, Thomase překvapilo ještě více. Poklepal mu na rameno a předtím, než se rozeběhl pryč, tak zakřičel: „Stále si pamatuju, že jsem měl babu. Ale teď jí máš ty."

Zakroutil hlavou a rozběhl se za ním. Bylo to oživující. Připomínalo to doby, kdy byli ještě dětmi. Vydrželi se nahánět několik hodin, dokud se na nebi neobjevily první hvězdy.

Richard se zastavil na místě, ale toho si Thomas nevšiml a neubrzdil to. Vrazil do něj trochu větší silou, než původně zamýšlel a oba skončili na zemi. Avšak Richard ležel přímo pod ním. Napětí by se mezi nimi dalo krájet. Až v jednu chvíli přerostlo do takové míry, že se jejich ústa spojila v polibek.

Nechali svá těla promlouvat beze slov a vynahrazovali si všechna ztracená léta.

...

Další den přizval Richarda do domu. Chtěli udělat poslední tečku za osudem Kelly, jež ležela už pouze na papíře. Do dveří vyškrábané její jméno. S úsměvem je společně vytáhli z pantů a odnesli do zahradního domku. Za nimi už existoval pouze Thomas.

Bylo to i poprvé, co si před někým dobrovolně sundal triko, i proto že se rozhodl vymalovat růžový pokoj zpátky na bílo. Odhalil tím své jizvy, na které ihned padl chlapcův zrak. Nic neřekl, pouze k němu přešel a zničehonic mu dal pusu. Thomase uklidnilo, že to bral tímto způsobem.

A výprava do vymyšleného světa Ateria mohla pokračovat. Akorát s menší a nepatrnou úpravou, kterou udělali oba velmi rádi.