Běžný šedivý den pro účetního. Takto začínal každý den Ryšavce. Venku na obloze svítilo slunko, ale na ulici bylo podivné ticho. Ostatní se ještě neprobudili. Ještě aby ne, systém buzení byl rozdělen do několika etap. Tři vlny a jako poslední se probouzeli ti nejvyšší. Nebylo radno je probuditi dříve, jinak by se celý systém posunul o hodinu dozadu.

Drželi je v šachu. Ospalí pracovníci plahočící se po ulici. Ryšavec se ohlédl kolem sebe vidíc zástupy stejného druhu. Nebylo divu. V kanceláři, kde pracoval jiného pracovníka ještě nepotkal.

Nebylo dovoleno bavit se s ostatními druhy. Pokud by byl přistižen, byl by přeřazen do jiné budovy k odpadlíkům. Nad tou myšlenkou se oklepal. Děsilo ho to každým dnem, od doby, kdy stůl za ním zel prázdnotou.

O Turyšovi již nikdy neslyšel. Nikdo ho nenahradil, pouze se přerozdělila jeho práce mezi ostatní. Nekoukal se příliš kolem sebe, nebylo divu, když každý jeho krok mohl být sledován.

Všichni potichu následovali jednu cestu i skrze dveře. Nikdo nevybočil z řady. Jako kdyby se jednalo o roboty. Stiskl pevněji svou koženou brašnu a s hlubokým nádechem prošel do budovy. Bílé stěny byly každý den to jediné na co se mohl beztrestně dívat. Ale také jen po omezenou dobu. Když by se zahleděl, tak by se ozval hlas blízko jeho hlavy, který by ho zajisté probudil.

Jednou to již zažil a nebylo to příjemné. Od někoho slyšel, že pro každý druh se používá tón, který mu vadí nejvíce. Medvědi něco takového neměli, možná i proto vládli zemi pevnou tlapou. Občas se jim na obřích obrazovkách zjevovala známá tvář medvěda Zimňi. Jeho slova začínala jako obvykle „Pocta Velkému Medvědovi, který na Vás dává pozor." Rezonovala vždy ještě několik hodin po proslovu, čímž končil každý pracovní týden.

Proslov vždy končil sborovým tleskáním. Dohlíželo na něj několik Mírotvůrců. Poté je rozehnali.

Ani doma však nebyl před pohledy zachráněn. Jednotky hlídačů mohly být všude, i klidně jeho vlastní soused. Přímo v hlavní místnosti, kde trávil nejvíce času měl zrcadlo podobné těm, které se nacházela v budově, kde pracoval.

...

Několik dnů probíhalo naprosto rutinně při kterých Ryšavec mohl klidně vypnout. Avšak měl naplánovaný jiný osud. Klidu mu nebylo přáno. Navíc v hlavě se mu onen mír spojen se strachem začal příčit.

Setkání s jiným druhem bylo oživující a zabíjející zároveň. Cítil jako kdyby porušoval onu knihu zákonů, která jim byla předčítána již od nízkého věku. Věděli, že nejsou na světě sami, ale potkat se s nimi nesměli. Avšak mýval neměl na jeho oddělení co dělat. Ryšavec vzhlédl směrem ke kameře. Rozhlížela se po místnosti a vypadalo to, že ani oni nezůstanou nespatřeni.

Avšak na ně nepohlédla, kousek před nimi se otočila a rozhlížela se opět po kanceláři. Tušil, že to nebylo jediné sledovací zařízení, i proto ho tížila myšlenka, že se nemusí dožít rána.

Svou práci neměl příliš rád, ale zvykl si. Při rutinních odpočtech mohl přemýšlet nad jinými věcmi.

Když se však u jeho stolu objevili mravenci s další naloží práce věděl, že ten den bude ještě dlouhý. Ale z tohoto setkání měl opravdu strach. Všechny vnitřnosti měl jako na horské dráze. I proto radši chtěl mývala co nejrychleji obejít.

Minuli se. Ryšavec si oddechl, ale na zemi poté spatřil miniaturní papírek. Zvedl ho a rychle zastrčil do kapsy. Věděl, že si ho bude moci přečíst až doma. Celý den na něj však myslel. Všechny myšlenky jako kdyby se proti němu spikly.

Pouze v jídelně potkával ostatní druhy z jiných oddělení. Několik řad, každá určena pro jiné oddělení. Byl v tom systém, který nebylo radno porušovat. Kolem zdí postávalo několik vlků, jež si nikdo nechtěl znepřátelit. Během chvíle by z neposlušného zaměstnance jakéhokoliv druhu dokázali zanechat pouze kosti, i když měli nařízen "spravedlivý a veřejný" soud pro všechny.

Občas se zaslechlo o nějaké ovčí, která náhodně zmizela, ale během pár minut zmizel i ten, co něco takového rozhlašoval. Na jeho místě ho nahradil nový člen druhu bez jakéhokoliv mrknuti.

Po obědě, kdy ani nevnímal co ji, zvláště proto že každý den bylo obdobné jídlo neidentifikovatelného vzezření. Rutinně to snědl a zanechal po sobě pouze prázdný tác, jinak by opět mohl vyvolat nežádanou pozornost.

Cestou zpět ke stolu měl chuť vzkaz rozbalit, ale věděl že to opravdu nejde. Na stěnách v určitých rozestupech byla umístěna modře odrážející zrcadla. S pohledem raději mířeným k zemi, aby na něm nebylo cokoliv poznat zamířil za hodinami další práce. Na stole mu během pár minut přistálo několik složek.

Několik z nich bylo ještě k práci z rána. Rutinní výpočty, které bylo třeba pouze zapsat do určité kolonky a jejich zadání odeslat trubkou do spalovny. Až jedna žlutá složka s poznámkou Ryšavce překvapila. Byly na ni instrukce, že po přečtení a zapracování ji má poslat přímo do spalovny, nikoliv trubkou do třídírny.

Zmátlo ho to, protože nikdy takový úkol nedostal. Nesměl o něm nikomu říct, vlastně mluvit s ostatními zaměstnanci bylo zapovězené. Byl na to sám. Podrbal se za uchem a s klepající tlapou složku otevřel.

Další instrukce se nacházeli přímo uvnitř. Dočetl se například, že do spalovny musí dojít osobně skrze dvě oddělení, která mu vždy byla zapovězena. Uvnitř cítil strach. I uši mu reagovali tím, že lehce padli směrem k hlavě. Musel se uklidnit a soustředit na práci.

Nebyl to klasický požadavek. Musel změnit čísla o hojnosti země, která tam sám před několika dny zapisoval. Pamatoval si je, i když mu přišlo, že ta čísla strmě stoupla či naopak výrazně klesla. Pod jeden papír, který musel přepsat rozbalil vzkaz z kapsy. Úhledné malé písmo jistě nebylo možno spatřit nejbližší kamerou, avšak nemohl si být ničím jistý.

Musíme si promluvit. Po práci v třinácté ulici. Někdo tam všechny kamery vypráskal. Nejdříve se však ohlédni, zda tě nesledují.J.

Pátral v paměti, ale nikoho začínajícího tímto písmenem neznal. Po přečtení se rozhlédl a poté kus papíru několikrát přeložil a roztržený na minidílky rozdělil jeho části do několika složek určeným ke zničení. V hlavě si takové informace dokázal udržet na velmi dlouhou dobu.

I proto liščí oddělení bylo nejvýše umístěné s nejsilnější hlídkou. Jejich paměť mohla celému systému uškodit. V hlavě Ryšavce se rodil nápad a podezření stoupalo. Musel však nejdříve dodělat svou práci. Měnit data ho bavilo, i když tušil, že celé zemi lže. Jeden týden prosperovala a další se topila v bídě. Všechno záviselo jen na nařízení z nejvyšších pozic. Nikdo nesměl najít předešlá data a důkaz o změně. I proto vytvořili proces, který každý zaměstnanec, ať už mravenec Nosič nebo mýval, museli vědět. Při porušení hrozil vysoký trest.

Zmizel by jako ti před ním. Věděl, že nějací byli, ale všechno si držel pouze ve své hlavě. Nevěřil ani cáru papíru, kterému by své myšlenky svěřil. Cítil, jak na jeho myšlenky reaguje jeho ocas. Musel to uklidnit, nebo by se prozradil. Nebylo to něco, co by si přál, avšak jeho vlastní tělo ho zrazovalo. Všechny věci ke zničení i se zvláštním obsahem poslal trubkou přímo do spalovny. Nechtěl, aby ty části někdo našel.

Ryšavec mezitím dokončil svou práci. Složku zavázal a na vrchu vytvořil rudou pečeť s okem, jež pod sebou měla nápis „Velký Medvěd tě sleduje". Vložil ji do brašny a prošel kolem jednoho z vlků. Tiše zavrčel, ale on nijak nezareagoval. Měl cíl, který bylo nutno splnit co nejdříve.

Když se blížil oddělení, kam nikdy nevkročil, polkl a několikrát se zhluboka nadechl. Tlapou strčil do dveří, které se prudce otevřeli díky hlídači přímo za nimi. Zamračil se, když zachytil jeho pach, ale stačil jeden pohled do obsahu liščiny tašky, aby pochopil. Žádný z pracovníků nevzhlédl, i když o jeho přítomnosti lasičky museli vědět. To samé v dalším oddělení, na jehož pracovníky neviděl. Musel se dostat do patra malých zvířat, o němž spoustu slyšel, ale nikdy neviděl.

Knedlík v krku narůstal, zvlášť když na srsti ucítil teplo vycházející zpoza rudých dveří. Vedle vchodu byl elektronický zámek, přes který se dostal jen s pověřením. Klepající tlapu natáhl před sebe a nechal oskenovat. Vyjely informace o jeho osobě, které byly až příliš podrobné, ale nepřekvapilo ho to. Přičemž potřebné světlo zablikalo zeleně a jedno z křídel se pootevřelo.

Chtěl to mít co nejrychleji za sebou. Proto otevřel malá dvířka na boku a vhodil složku do plamenů. Lehce se mu ulevilo, alespoň do doby, než opustil budovu.

...

Ulička byla velmi tmavá, srst na krku měl naježenou. Necítil se tam zrovna pohodlně, ale musel vědět, proč si ho pozvala. Vždyť nic nezákonného neprováděl, takže mu snad nic nehrozilo. I přes všechny tyto myšlenky lehce našlapoval jako kdyby místo dlažebních kostek na zemi ležely na zemi jehly. Drápy se pokoušel zatáhnout, jak jen to šlo. Nastražil uši, že by dokázal zachytit každé šustnutí látky. Jak pokračoval, ztrácel cestu k útěku, protože do ulice byl pouze jeden vchod.

Najednou se Ryšavec zastavil. Zaslechl něco ve tmě kousek od něj. Bál se vůbec pohnout, když ho ozářilo žluté postupně pohasínající světlo. Snažil se oklepat, ale před očima měl malé černé šmouhy, které ho oslepovaly. Udělal několik kroků dozadu, než do někoho narazil. Zavřel oči a vyčkával. Po chvíli je otevřel a věc z přezáření byla pryč a přímo před ním stál onen mýval z chodby.

„Přišel jsi," přivítal ho vlídně ženský hlas mývalice. Nemohl však přehlédnout fakt, že na sobě měla černou uniformu, kterou běžně nosili vlci. Přičemž za sebou uslyšel známé tiché zavrčení.„Julie, ne," ozvalo se za ním. Nechápal a vyvstalo mu v mozku spoustu nových otázek.

Tušil, že je v pěkné kaši. Kéž by se pro ten papírek neohnul a nechal ho ležet. Mohl teď sedět doma a čekat do dalšího dne, kdy by šel normálně do práce. Jeho myšlenky by byly bezpečné. Ryšavec stáhl ocas pod sebe a sklopil uši. I přesto se odvážil zeptat.

„Proč tohle všechno? Snaha nachytat mě?" nerozuměl hře, která na něj byla připravena. Avšak Julie promluvila velmi klidně a skoro neslyšně: „Kdybys nebyl vinen, tak nepřijdeš. Ani myšlenkou."

Zatrnulo mu. Neměl tam chodit. Věděl, že ho můžou chytit, a přesto tam šel. Myšlenky, jež měl v hlavě byly trestné a musel za to být i potrestán. Mírotvůrci Ryšavce chytili za končetiny a nehodlali ho pustit. Mývalice se usmála, že další shnitý článek dokázali objevit.

Po Ryšavci nezůstala ani jeho kožená brašna, kterou u sebe měl každý den po skoro celý život. Jeho byt byl vyčištěn a jeho věci zmizely ze světa. Jeho stůl se zaplnil další den jiný lišákem, který na prsou měl jeho identifikační číslo.

Byl navždy vaporizován, nikdo ho nesměl znát, jeho věci nesměli existovat. Velký Medvěd na vše dohlížel a kdyby to provedeno nebylo, tak by se to stejné stalo i těm, kteří Ryšavce chytili při závažném zločinu. Očerňoval svou vlastní zemi.