Psychiatr mluví s Deanem. Dean se snaží znovu jíst.

O dva dny později do Deanova pokoje vstoupil lékař v doprovodu dalšího muže. Chvíli ho pozorovali, jak civí do zdi.

„Jak se cítíte?"

Podíval se po nich a pokrčil rameny. „Fajn. Můžu už jít domů?"

„Požádal jsem Sama a Bobbyho, jestli by si na chvilku nezašli do kantýny," doktor Morgan přistoupil k posteli. „Tohle je můj bratr. Je psychiatr. Chtěl jsem, aby se tu stavil a promluvil si s vámi."

Dean přimhouřil oči a oba dva si prohlížel. „Proč - já nepotřebuju nějakýho potrhlýho psychiatra! Jsem v pohodě!" odfrkl si před tím, než se vrátil k zírání do zdi.

„Nejste v pohodě, Deane. Sam mi řekl, že jste chtěl zemřít a z tohoto důvodu jste přestal jíst. Váš otec před pár měsíci odešel a evidentně tohle je ta událost, která vás dovedla k depresím."

„Já... já nejsem v depresi! A do tátovy smrti vám, k čertu, vůbec nic není! A teď mě nechte na pokoji!"

Druhého muže nijak Deanův zlostný pohled nerozhodil. Přitáhl si židli k posteli a posadil se. „Já jsem doktor Morgan. Tak trochu jako můj bratr," usmál se a vytáhl malý zápisník. „Ale aby nedošlo k záměně, můžete mi říkat Ryane. Obvykle to nedělám, avšak Nick mě požádal, abych s vámi udělal vyjímku. Sam si myslí, že by to mohlo pomoc."

„Heleďte - je mi jedno jak se jmenujete! Já jen chci odsud vypadnout! A do mých záležitostí vůbec nestrkejte nos!"

„Jenže vy nejste v pořádku, Deane. Přestal jste jíst z důvodu depresí, avšak díky vašemu silnému pudu sebezáchovy vše vyústilo v poruchu příjmu potravy. Nicméně, kdy ostatním jde o tom, aby takto drasticky hubli, vy jste to dělal pro to, že jste chtěl zemřít. Zní vám tohle povědomě?"

Dean se díval dolů, na své ruce. „Kolikrát vám anebo mýmu bratrovi mám říkat, že netrpím nějakou poruchou v jídle! Nejsem žádná teenage girl. Je mi FAJN! A nejsem depresivní!"

„Není to ukázka slabosti, když potřebujete pomoc. A já vám ji můžu poskytnout, jen si o ni musíte říct."

Dean se zhluboka nadechl a snažil se udržet své nervy pod kontrolou. „Tak dívejte, doktore Morone, vypadněte a nechte mne na pokoji! Skončil jsem!" otočil se k nim zády.

„Promluvíme si tedy s vaším bratrem a strýcem," Ryan se zvedl ze židle a nechal ho být.

Sam s Bobbym právě přicházeli a všichni čtyři se potkali mezi dveřmi. „Tak jak?"

„No kromě popírání, že je s ním něco v nepořádku a nazývajíc mě doktor Moron, nic moc."

Bobby se zasmál. „Za to se omlouvám. Ale tohle je prostě Deanovina - rýpat do lidí. Je to něco jako jeho zbraň, víte? Používá hrubý humor, aby se vyhnul rozhovoru o svých problémech."

Ryan něco psal. „S tím, co jste mi řekli a když vidím jeho chování, můžu říct, že je v depresi. Až odsud budete odcházet, zastavte se v lékárně a vyzvedněte si tohle," podal Samovi kus papíru. „Jsou to antidepresiva. Ne každá lékárna je má, ale ta nemocniční ano. Dávejte si však pozor - při jeho snaze si ublížit, bych je od něj držel co nejdál."

„Díky. Teď se za ním zajdu podívat," Sam se vrátil do pokoje s Bobbym v patách. „Hej. Jak se vede?" sedl si k němu na kraj postele a lehce se ho dotkl.

Dean zalapal po dechu a povyskočil překvapením při tom nečekaném kontaktu. Hned se to však snažil zamaskovat.

„Proč?! Proč jste za mnou poslali nějakýho podělanýho psychiatra?!" posadil se. „Žádnýho neprotřebuju!"

„Promiň, nechtěl jsem tě naštvat. Chtěl jsem ti jen pomoc," Sam ho vzal opatrně kolem ramen. „Řekl jsem jedné ze sester, aby nám sem přinesla nějaké jídlo. Zkusíš něco sníst?"

Dean pokrčil rameny a zadíval se zpátky do zdi, jakoby ho to fascinovalo.

Bobby si přisedl na židli a položil svou ruku na tu tenkou. „Jsme tu pro to, abychom ti pomohli. Je mi líto, že tě ten psychiatr naštval, ale..." stiskl ji. „Pokud budeš chtít mluvit, nebo cokoliv, můžeš mluvit s náma. Ten doktor tě už nebude otravovat. Ale nás se nezbavíš."

„O-on říkal, že jsem v depresi. Ale já nejsem... nebo?" ptal se zmateně.

Bobby se kousl do rtu a podíval se na Sama. „Uh... abych byl upřímný, myslíme si, že jsi, Deane. Ale budeme tu pro tebe, slibuju."

Dean přikývl a zadíval se na jejich spojené ruce. „Umm, proč se držíme? To se z nás teď stali gayové nebo něco?"

„Ne. Nejsi můj typ. Jen jsem ti tím chtěl říct, že jsme tady. A je mi jedno, co si o tom myslíš, my nikam nepůjdem."

„Má pravdu, Deane. Jsme tu, abychom se o tebe postarali, a nevzdáme se." Sam tohle věděl neomylně - jedna z nejhorších bratrových nočních můr byla, že zůstane sám.

Než ten měl šanci cokoli říct, do pokoje vešla sestra s tácem. „Pokojová služba. Váš bratr říkal, že byste dnes chtěl zkusit něco sníst." Položila ho Deanovi na kolena.

Dean se roztřeseně usmál, když se podíval na ty kantýnské blafy vydávané za jídlo. „D-děkuju."

„Rádo se stalo."

„Do toho," Sam si k němu sedl, aby ho podpořil.

Dean nabral trochu na vidličku. Nervózně polkl, když ji zvedl k obličeji.

Poté, co s ní dosáhl svých úst, se jen roztřeseně nadýchl a spustil ji zpět.

„Udělej to pro mě," Sam vzal jeho volnou ruku do své.

Dean se zhluboka nadechl, vydechl, strčil ten kus něčeho do pusy a pomalu žvýkal.

„Chutná to jak hovno," mumlal s úšklebkem.

„Já vím, ale zvládl si to. Když si dáš ještě dvakrát, slibuju, že až se na to budeš cítit, koupím ti burgera."

Dean udělal další obličej, ale zvládl i druhé sousto. „Už víc nemůžu," polkl. Upustil vidličku a podíval se na Sama se slzami v očích. „Zvládl jsem to. J-já to zvládnul."

Sam se usmál a obdařil ho jednorukým objetím. „Jsem na tebe tak pyšný. Vím, že si myslíš, že to není moc, ale tohle byl pro tebe obrovský krok. Budeme se snažit, abys každým dnem snědl zase o něco víc, co ty na to?"

Dean zavřel oči a uniklo z něj tiché zašeptání. „Podařilo se mi to, Sammy. A... udělal jsem to pro tebe."

Samovi sklouzla po tváři slza a už plnohodnotně bratra obejmul. „Děkuju."

Bobby vzal tác a postavil ho na noční stolek. „Jsem na tebe hrdý, synku."

„Je mi to líto," Dean si otřel oči.

„Proč? Co je ti líto?"

„Že jsem vás do tohohle zatáhl. Já jen... chtěl umřít. Já netušil, že jsem..."

„Ale my ano. Jsi nejlepší část téhle rodiny a budeme pořád s tebou. A až tě odsud pustí, budeš z nás šílet - to si doufám uvědomuješ - protože tě nepustíme ani na chvíli z dohledu. Právě teď se o sebe tak trochu nemůžeš postarat, proto to budeme dělat my."

„No jo, takže teď budu mít okolo dvě kvočny, co? No dobře. Ale nechci, abyste chodili oblíčený v sesterských uniformách!"

Sam se zasmál. „Tak to se neboj."

„Díky Bohu," zašeptal Dean. „Z toho obrázku bych měl noční můry po zbytek života." Pak se na oba muže pousmál. „Takže, kdy můžu jít domů? Přísahám, jestli tu budu muset zůstat ještě dýl, provedu great escape."

„Jestli ti bude dobře, promluvím zítra s doktorem, okey?"

Deanovy víčka začala klesat. „Okey. Vážně se potřebuju z tohohle místa dostat."

„Co kdyby ses trochu prospal, synku?"

Oči se mu ve vteřině rozšířily. „Nejsem unavenej!" - hlásil a vteřinu na to zívl.

„Samozřejmě, že nejsi," Bobby protočil oči. „Vypadáš jako přídavek z Noci oživlých mrtvol."

Starší Winchester se na něj podíval. Otevřel pusu, aby mu něco odpověděl, ale pak se jeho tělo uvolnilo, padlo do Samovy ochranné náruče a usnul.

„Hezký sny, velkej brácho," zašeptal jen pro něj.

I přesto, že Dean nakonec jejich pomoc přijal a snažil se jíst, měl před sebou ještě dlouhou cestu.

A Sam s Bobbym na ní budou strážit každý jeho krok.

TBC