...a užívá si zábavu s bratrem.

Dean seděl na posteli, hrajíc Legendu o Zeldě: odkaz minulosti na svém Super Nintendu. Včera začal nový level a už teď byl skoro u konce. Posbíral všechny předměty i části srdce a nyní si probíjel cestu Temným světem k Pyramidě moci, aby bojoval s Ganonem. Po vítězné bitvě zvedl pěst do vzduchu a zajásal. „Woooo. Nažer se, bitch!"

Jako další se rozhodl hrát Instinkt zabijáka. Za svého avatara si zvolil Spinala, žijícího kostlivce starověkého válečníka. Už jako teenager si ho oblíbil a vždy prudil Sama tím, že použil Skeleport, aby se mu dostal do zad. Jako Spinal, Dean, k bratrově zlosti, nikdy neprohrál.

Ale když se teď chystal spustit hru, ovladač mu vypadl ze ztuhlých prstů a on zůstal zírat na obrazovku. Ten obrázek se moc podobal jemu; OK, neběhal tu nahý, zakrytý pouze šátkem s mečem a štítem v ruce... ale ten kostlivec mu až příliš připomínal jeho samotného, příliš kostnatého, příliš vyhublého. Skeletal man.

V tu samou chvíli se Sam rozhodl bratra zkontrolovat, aby se ujistil, že je v pořádku. Vešel do místnosti a viděl ho zírat na televizi, obrovské oči plné vody, jakoby byl v transu.

„Deane? Jsi v pohodě?" sedl si vedle něj na postel a položil mu ruku na rameno. „Deane?"

Neuhnul zrakem z obrazovky, když sledoval tu postavičku a všechny její vystupující kosti. Nenáviděl připomínat si, jak teď vypadá. Zatřásl hlavou a přejel si prsty přes klíční kost a dolů po vystupujících žebrech. „Nesnáším, jak vypadám. Nesnáším, když moje lícní kosti vypadají jako vražený pod kůží. Nesnáším, že moje žebra vypadají, jako kdyby ji měla protrhnout. Nesnáším svoje klíční kosti, protože jsou jako dva žlábky, do kterých, když se naleje voda, bude v nich stát. Nesnáším, že když si lehnu a moje kyčle se vztyčí jako špatně umístěný kameny. A moje lopatky... vypadají, jako křídla vyrůstající mi ze zad nebo tak něco. Prostě to nenávidím."

Sam se ustaraně zamračil a položil mu ruku kolem ramen. „Já vím. Ale jak se budeš uzdravovat, zase začneš vypadat jako tvý starý já. Jako ten týpek na fotce, co je pořád strčená v koupelně za rámem zrcadla. Jako ten týpek, co sbalí každou kočku díky svýmu vzhledu a šarmu. Jako ten týpek, co si je vždycky naprosto jistý tím, jak vypadá. Můj velkej brácha."

Dean se na Sama usmál. „Jo," zašeptal a podíval se zpátky na kostlivce. „Už nebudu vypadat jako on. Nebudu tenká kostnatá kostra. Budu to zase já. Krasavec, badass lovec, jedinečný magnet na holky."

„Jasně, že jo," Sam se tomu zasmál. „A já budu stát hrdě po tvém boku."

Dean přikývl, oči stále přišpendlené na obrazovce. Sam ho sledoval, než ho jemně stiskl. „Co kdybysme si místo tohohle zahráli Maria? Odvede ti myšlenky někam jinam."

„Jasně." Dean přikývl a odtáhl se. „Můžeme předstírat, že jsme dva super bratři, kteří kopou příšery do zadku."

„Stejně tak jako v reálným životě," houkl Sam přes rameno, čímž ho rozesmál. Vyměnil hry v konzoli a sedl si k němu zpátky.

Zatímco čekali, až se načte, Dean si odkašlal a podíval se stranou, jakoby byl v rozpacích. „Omlouvám se za to. Nevím, co to do mě vjelo. Byl jsem v pohodě, ale pak jsem narazil na tamto a..."

„Chápu. Potom, cos uviděl něco, co je blízko k tomu, jak vypadáš, nepřekvapuje mě, žes měl... ehm... chvilku."

„Měl chvilku? Jo, to to popisuje." Dean začal hru jako Mario. „Jsi připravenej nakopat zadky, Luigi?"

„Vždycky, Mario," Sam se smíchem pozoroval bratrův běh, jeho skoky a střelbu ohnivou květinou. „Jak to sakra děláš, že nikdy do tý díry nespadneš?"

„Praxe. A protože jsem úžasnej," Dean skočil na bránu a dokončil úroveň. „Wooo. OK, jsi na řadě. Snaž se nespadnout."

„Sklapni!" Sam do něj šťouchl a začal level jako Luigi, snažíc se včas stisknout skákací klávesu pokaždé, když se před ním objevila jáma nebo nepřítel.

„STŘEL HO KYTKOU!"

„JÁ HO STŘÍLÍM KYTKOU!" vykřikl Sam těsně předtím, než byl zasažen tím, po čem střílel.

Dean obrátil oči v sloup. „Jasně, že střílíš. Ale asi slepejma."

Sam se zasmál a dloubl do něj loktem, mezitím, co Luigi pokračoval v cestě, přeskákal propasti i pár nepřátel a dostal se bezpečně do cíle.

Další půlhodinu strávili křikem a postrkováním jako děti, zatímco nepřestávali hrát a bavit se.

„VZLÍTNI, SAMMY! LEŤ!"

„NEMŮŽU! NEMÁM PLÁŠŤ! A NEŘVI NA MĚ!"

„JÁ NA TEBE NEŘVU! MÁŠ YOSHIHO! SNĚZ TU MODROU MUŠLI! A BUDEŠ LÍTAT, BITCH!"

„Ty sám si do minuty zalítáš. Buď poletíš z postele anebo z okna," Samův Yoshi snědl mušli, aby se mohl vznést.

Dean zalapal po dechu a položil si ruku na hruď. „Tvoje slova mě zraňují, Sammy."

„OK, Jerk." Sam se usmál, když se Luigi a Yoshi v běhu odrazili a letěli, požírajíc své nepřátele, aby se nakonec dostali do finále.

***

Poté, co po několika hodinách hru ukončili, Dean se rozhodl zahrát na kytaru.

Sam si odskočil do koupelny, zatímco Dean vypnul Nintendo a popadl nástroj. Když Sam uslyšel zvuky přicházející z ložnice, usmál se a následoval je.

Zastavil se mezi dveřmi a sledoval, jak jeho bratr brnká na kytaru a zpívá tichým hlasem. Když se soustředil a nedělal blbosti, byl z něj skvělý zpěvák.

„...Inside my heart is breaking, my make-up may be flaking. But my smile still stays on. Whatever happens, I'll leave it all to chance. Another heartache, another failed romance. On and on, does anybody know what we are living for? I guess I'm learning, I must be warmer now. I'll soon be turning, round the corner now. Outside the dawn is breaking, but inside in the dark I'm aching to be free. The show must go on. The show must go on. Yeah. Inside my heart is breaking, My make-up may be flaking. But my smile still stays on..."

Dean měl zavřené oči, takže neviděl Sama stojícího opodál. Ten zůstal potichu, dokud Dean neskončil a on nezačal tleskat, což ho trochu vylekalo.

Oči se mu rozšířily šokem, když ho tam viděl postávat. Červeň mu polila jinak bledé tváře a on sklopil hlavu ke svým hubeným prstům, které si pohrávaly se strunami. „Jak dlouho tu jsi?"

„Moc dlouho ne. Začínáš být dobrej," kývnul směrem ke kytaře a přisedl si k němu na postel.

„Díky. Rozhodl jsem se mít dneska den Queenů. Freddie byl fakt skvělej a speciálně s tímhle songem a to i přes to, že už tenkrát byl nemocnej." Dean do něj šťouchl. „Chceš zkusit naše obvyklé vystoupení?"

„To jsme nedělali od doby, co jsme byli děti."

„A co? Připraven?" Dean si nachystal kytaru, přichystaný ke zpěvu.

„Nevím, jestli jsem to nezapomněl."

„Tak se snaž. No tak, Sammy. Žij přeci trochu." Dean se na něj obrátil s prosícíma očima a spodním rtem vystrčeným ven.

Sam si povzdechl. „Tak jo. Ale když ze sebe udělám idiota, viním za to tebe."

„SKVĚLÝ!" Dean se zašklebil a začal potichu zpívat.

„Is this the real life? Is this just fantasy? Caught in a landslide, No escape from reality. Open your eyes, Look up to the skies and seeee. I'm just a poor boy, I need no sympathy. Because I'm easy come, easy go. Little high, little low. Any way the wind blows doesn't really matter to me, to meeeee."

Dean se kousl do rtu, když se snažil trefit do not, pokyvujíc si hlavou do rytmu, aby to nepokazil. Kývl Samovi, který začal nervózně spolu s ním druhou sloku.

„Mama, just killed a man. Put a gun against his head, pulled my trigger, now he's dead. Mama, life had just begun, But now I've gone and thrown it all away. Mama, ooh, Didn't mean to make you cry. If I'm not back again this time tomorrow, carry on, carry on as if nothing really matters."

„Úžasný, Sammy." Dean pokaždé našel ten správný tón, jakoby se mu sami draly pod prsty a zpíval další part sólo.

„Too late, my time has come. Sends shivers down my spine, body's aching all the time. Goodbye everybody, I've got to go. Gotta leave you all behind and face the truth. Mama, ooooooh. I don't wanna die, I sometimes wish I'd never been born at all."

Dean se usmál a jeho oči se třpytily neprolitými slzami. „I don't wanna die," zopakoval znovu, když si jedna z nich našla cestu dolů po tváři. „Miluju tuhle část."

Sam mu úsměv oplatil, i jeho oči se leskly. „Já taky."

Když po několika minutách oba získali kontrolu nad svými emocemi, pokračovali v textu.

„I see a little silhouetto of a man, Scaramouche, Scaramouche, will you do the Fandango..."

„A já si nemůžu vzpomenout jak je to dááááál," Sam zazpíval, aby nevypadl z rytmu.

Deanovy rty se prohnuly, oči se přivřely, když mu prsty sklouzly ze strun do klína. Uvnitř jeho těla mu začal rozrůstat lechtivý pocit, hromadil se a zvětšoval, postupoval vzhůru, až už ho nemohl dál v sobě udržet. Zaklonil hlavu a vybuchl smíchy, byla to hlasitá exploze skrze otevřená ústa v jinak tichém pokoji.

Sam měl rád to hluboké dunění bratrova smíchu a teď ho sledoval se širokým úsměvem, s očima plnými slz, které rychle rozmrkal a dovolil jim překulit se mu na tváře, protože nechtěl přijít ani o vteřinu pohledu na řehtajícího se Deana.

Znělo to tak šťastně a bezstarostně a byl to ten nejlepší zvuk, který slyšel za hodně dlouhou dobu. Ty tóny naplňovaly Samovo srdce láskou k bratrovi, až hrozilo, že ho pohltí. Mnohokrát za posledních několik měsíců si pomyslel, že už ho snad nikdy neuslyší smát se nebo ho neuvidí usmívat se.

Deanovi se v koutcích očí usadily slzy veselí a on lehce odstrčil kytaru, když si rukama objal břicho, kde se mu od smíchu napínaly svaly. V tom záchvatu se ohnul přes kytaru, žaludek a žebra ho bolely od všeho toho vnitřního tlaku. Jeho smích byl tak silný, že by jistě spadl na podlahu, kdyby neseděl a dokonce i postel celá vibrovala.

Sam ignoroval své slzy a jen ho pobaveně sledoval, když se zdálo, že Deanův náhlý záchvat polevuje. Dal by cokoliv, aby ho viděl zase se tak smát a udělal by cokoliv, aby se tak stalo.

Když se Dean narovnal, pohlédl na něj. Jeho zelené oči zářily a úsměv byl tak velký, široký a jasný, že to bylo téměř oslepující. Jeho pihovatý nos byl mírně nakrčen, takže vypadal jak pětileté dítě.

„Ach můj bože. Nemůžu uvěřit tomu, že se ti to stalo. Jak můžeš zapomenout slova k Bohemian Rhapsody? Je to klasika."

Sam pokrčil rameny, stále v emocionálním zajetí Deanova chechtajícího kolapsu. „Nemůžu si pamatovat každý slovo z každýho songu, který jsem kdy slyšel."

„Jenže tohle není kdejaký song, je to jeden z nejlepších všech dob. A mimochodem je to Thunderbolt and lightning, very, very frightening me."

„Jo, já to věděl," Sam přikývl, ale uhnul pohledem.

„Jasně, že věděl," Dean protočil oči, prsty připravené znovu k hraní. „Dobře, jsi schopnej pokračovat?"

„Asi jo," Sam se posunul, takže spolu znovu seděli bok po boku a kývl na znamení, že je připraven.

Hlasy obou bratrů se spojily, když zpívali unisono nebo sólo. Jejich těla se pohupovala, ramena do sebe mírně narážela, když se píseň blížila do finále.

„...Nothing really matters, Anyone can see. Nothing really matters, Nothing really matters to meeee."

Když jejich hlasy umlkly, obrátili se k sobě s totožnými úsměvy. „Wooo. Tohle bylo super."

„Jo, znělo to docela dobře," souhlasil Sam. Seděl a sledoval Deana, jehož obličej byl změněn štěstím, které, jak se zdálo, vycházelo přímo z jeho útrob jako světlo majáku.

Jeho výrazné oči, které byly naplněny tupým, štvaným pohledem po tak dlouhou dobu a nesly tolik viny a smutku byly pryč a teď se zdálo, že se třpytí potěšením a radostí, zeleň v nich zářila jako smaragd, přinášeje tak barvu do jinak bledého obličeje.

Jak se tak díval na Deanův šťastný a vzácně skutečný úsměv, na jiskry poskakující mu v očích, které tam nebyly od dob, co John zemřel, Sama najednou přemohly emoce a přitáhl si ho do náruče. Nos mu zabořil do prohlubně krku, když ho pevně objímal, užívajíc si pocit mít svého velkého, živého a šťastného bratra u sebe.

„Hej. Jsi v pohodě, Sammy?" zeptal se ustaraně Dean a posunul se z okraje postele, kam se dostal, když ho Sam znenadání atakoval prudkým obětím, po kterém málem spadl na zem.

Sam ho objímal, cítil jeho žebra, páteř a lopatky i přes ty vrstvy oblečení a měl pocit, jakoby všechny ty kosti byly umístěny přímo pod látkou bez jakýchkoli svalů mezitím. Mě skoro pocit, jakoby objímal pytel kostí, kdyby však na tváři necítil Deanův puls a dýchající tělo oproti svému. Což znamenalo, že bratr tu s ním stále byl, živý a v bezpečí a, co bylo nejdůležitější, neustále se zlepšoval a to pro něj znamenalo víc, než cokoli jiného.

Dean byl stále překvapen jeho reakcí a neobratně ho poplácal po zádech. Když po několika vteřinách ucítil na svém krku mokro, odhadl, že Sam slzí a tak okolo něj ovinul ruce a vracel mu objetí, snažíc se nabídnout komfort svému emocionálně nalomenému bratrovi. „Je to OK, Sammy."

Po několika minutách ho Sam konečně pustil, ale stále ho jednou rukou držel okolo kostnatých ramen mezitím, co si druhou otřel obličej. „Chyběl mi tenhle úsměv a smích. Já jen... je to už dávno."

„Jo," ozval se Dean tiše a podíval se k nočnímu stolku, kde své místo měla sklenice s pampeliškami, hned vedle mini 'Paly. „Je to fajn pocit. Je to už hodně dlouho, co jsem se cítil... šťastný." Obrátil se zpátky k Samovi, koutky úst pokroucené úsměvem. „Připadám si šťastný, Sammy."

„Skvělý. Pokud ty jsi šťastný, pak jsem i já. Jestli si někdo tenhle pocit zaslouží, tak ty."

„I přes tu svou 'neveselou chvilku', co jsem dneska měl, se právě teď cítím tak blízko štěstí, jak jsem se necítil už hodně dlouho. Možná, když jsem byl dítě." Zavrtěl hlavou v úžasu. „Už jsem přestal doufat, že se kdy takhle budu cítit, myslel jsem si, že si to nezasloužím. Teď už vím, že táta by chtěl, abych byl šťastným a já měsíce předstíral, že jsem ok, usmíval se, abych zamaskoval smutek, smál se, abych skryl slzy." Deanovy prsty znovu pohladily struny a on se usmál, pamatujíc si své narozeniny. „Tehdy ten víkend, na té chatě, se mi hodně líbil. Bylo mi dobře. Ale teď... se cítím nejvíc šťastným, kdy jsem kdy byl. A je to... úžasný."

„I mě to tak připadá. Už jsem si nemyslel, že tohle zažiju. Sice jsem tě párkrát viděl zasmát se během těch posledních několik měsíců, ale tohle byl první skutečný smích, co jsem slyšel, ten druh, kdy se otřásá celé tělo, ten druh, kdy exploduješ pod návalem čisté radosti. Nebylo to nucený nebo falešný, bylo to skutečný a nahlas, otevřený a bouřlivý a byl to ten nejlepší zvuk, jaký jsem kdy poznal."

Dean se na něj zazubil a posunul se mu po boku. „Je tu spousty možností, odkud se to bere. Můžeme si třeba ještě něco zazpívat."

„Jasně, proč ne. Jsem si jistej, že můj hroznej zpěv tě ještě párkrát rozesměje," zavtipkoval Sam a šťouchl do něj ramenem.

Dali si společně pár songů, včetně We are the champions a I want to break free. Dean se ještě nenaučil akordy všech písniček, takže zahrál, co znal. K ostatním se časem propracuje.

„Ooh, you make me live. Whatever this world can give to me. It's you, you're all I see-eee. Ooh, you make me live now Sammy. Ooh, you make me live. You're the best friend that I ever had. I've been with you such a long time, You're my sunshine. And I want you to know that my feelings are true. I really love you. You're my best friend..." Dean se při zpívání posledních slov díval na Sama, jakoby chtěl, aby Sam věděl, jak pravdivá jsou.

Zpíval sólo, ale během toho se k němu Sam vždycky připojil se slovy 'You're my best friend,' a s úsměvem od ucha k uchu.

„...Whenever this world is cruel to me, I got you to help me forgive. Ooh, you make me live now Sammy. Ooh, you make me live. You're the first one when things turn out bad. You know I'll never be lonely, You're my only one. And I love the things, I really love the things that you doooo. You're my best friend..." Dean kývl na Sama, který song dokončil.

Jak písnička končila, oba dva se na sebe šklebili s výrazy, které vyjadřovaly víc, než slova. Ještě dřív, než by tohle vyústilo v chick-flick moment, Dean začal vybrnkávat jiný song – tenhle byl vždycky zárukou smíchu.

„When the outside temperature rises, and the meaning is oh so clear. One thousand and one yellow daffodils begin to dance in front of you. Oh dear. Are they trying to tell you something? You're missing that one final screw, you're simply not in the pink my dear. To be honest you haven't got a cluuuue..."

Během jejich zábavy Bobby vešel do domu, a když uslyšel smích, vydal se nahoru, aby viděl, jak se oba dva baví. Srdce mu pookřálo a naplnilo se láskou k té dvojici, která seděla bok po boku, rameno na rameni, pohupujíc se ve společném rytmu. Ani nevšimli, že přišel – měli oči jen sami pro sebe, smějíc se a zpívajíc unisono.

Bobbyho pohled rozmazaly slzy, když sledoval Deana se smát tak, jako kdyby svět nic neznamenal, ten jeho dětsky obrovský úsměv v jeho tváři vypadal tak šťastně, že si Bobby nemyslel, že něco tak krásného ve svém životě ještě uvidí.

Tohle bylo to, o čem mluvil předtím – bez Winchesterů byl jeho dům pouhou prázdnou schránkou, ale jejich přítomností, těch, které nazýval syny, jeho příbytek nabýval slova domov. Oni byli ti, kteří naplnili dům štěstím a smíchem, rozveselili ho zpěvem, radostí a láskou stejně tak, jako když byli děti.

„...I'm knitting with only one needle, unravelling fast its true. I'm driving only three wheels these days, my dear how about you? I'm going slightly mad, I'm going slightly mad. It finally happened. It finally happened, oh yes. It finally happened. I'm slightly maaaaaad! Just very slightly maaaad!"

Bobby se ke konci zachechtal a zavrtěl něžně hlavou nad tím, když pozoroval své dva svěřence jednat jako děti, kterými nikdy nebyli a s výrazem, který by jakýkoli hrdý otec měl.

Yeah, jeho kluci byli pravděpodobně šílení, ale byli ti, pro které se vyplatilo žít.

A on by je nevyměnil za nic na světě.

Právě teď, nechtěl být nikde jinde, s nikým jiným a dělat něco jiného.

Právě teď bylo všechno tak dokonalé, jak by mělo být.

Dean se pomalu zotavuje a jeho kluci jsou v bezpečí a šťastní, zpátky doma tam, kam patří.

A Bobby si nemyslel, že by tomu kdy bylo jinak.

Vždycky tu pro ně krok za krokem byl a věděl, že pokud by jeden z nich ztratil svou cestu, on by je nenechal padnout.

Protože to je to, co skuteční otcové dělají.