Dean má před sebou další vážení. Později se svěřuje Samovi.

Bratři seděli v malé čekárně, kde čekali, až doktor Morgan zavolá Deanovo jméno. Jeho poslední kontrola byla odložena o týden kvůli rekonvalescenci a váha ukázala, že dokázal nabrat ono půl kilo, o které díky své nemoci přišel. Všem se ulevilo, protože se obávali, že kvůli marodění ztratil daleko víc.

Teď to bylo čtrnáct dní od posledního vážení a ani jeden z bratrů se již nestrachoval, že by mohla jít váha dolů, protože si Dean ty dva týdny s jídlem vedl velice dobře.

„Už se nemůžu dočkat, až tohle všechno skončí," Dean bloumal očima po místnosti, nehledíc na nic nebo někoho. „A já se vrátím zase do normálu."

„Deane, tys nikdy normální nebyl," škádlil ho Sam.

Dean se na něj zamračil a šťouchl ho ramenem. „Ty víš, jak to myslím, blbečku. Nemůžu se dočkat navrácení mého starého já. Budu moct řídit svou bejby. Budu moct mít okolo sebe další lidi bez toho, abych z toho šílel. A můj hrudník konečně nebude vypadat, jako když jsem spolknul xylofon."

Do čekárny vstoupila mladá žena s dlouhými černými vlasy a usmála se na něj. Dean, lehce se červenaje, sklopil oči ke koberci, jakoby ho najednou ohromně zajímal ten jeho ošklivý vzorek. Mírně se naklonil, opřel se špičatými lokty o stehna a pažemi objal své hubené tělo, snad, aby ho tak chránil.

Sam si jeho výrazu i postoje všiml a překvapovalo ho, že ty jeho ostré klouby se neprořízly tím málem, co na nohou měl. „Doufejme, že spolu s tvou kondicí se navrátí i důvěra v dámy, kterou si vždycky míval. A já si zase budu muset zvykat na to, že mě necháváš na motelu hodiny čekajícího, až se vrátíš ze svých nočních vylomenin. A pak mi je budeš popisovat minutu po minutě. Vážně – některý věci o svým bráchovi fakt slyšet nepotřebuju."

Dean se zasmál. „Jenom žárlíš, Sammy, protože všechny baby jsou ke mně přitahovány jako... zombie k mozku."

„Nemyslíš jako můry ke světlu?"

„Ne. Mý přirovnání se mi líbí víc a pasuje do naší branže. Plus, zombie nikdy mozku neodolají a až se vrátím ke svému starému já, ony neodolají mě," Dean se ušklíbl a významně zakmital obočím. Sice to nebylo stejně efektivní, jak jeho škleb býval, ale aspoň tam byl a Sama to donutilo k úsměvu.

Oba dva pokračovali v rozhovoru, než je doktor Morgan zavolal dovnitř. Poté, co měl s Deanem krátký rozhovor, řekl mu, ať se postaví na váhu.

Dean se zbavil bundy a bot, zhluboka se nadechl, pomalu vydechl a stoupl na ni.

„Dobře. Při poslední návštěvě to bylo 49,4 kilogramů. A teď... jste nabral kilo osmdesát," oznámil mu doktor s velkým úsměvem. Věda, jak depresivní Dean byl a jak moc stál o to zemřít, byl na něj, jako na svého pacienta, hrdý, protože v léčbě hodně pokročil. Po týdnu stráveném v nemocnici o něj měl docela obavy, ale zdálo se, že je Dean o to víc přesvědčen bojovat.

Ten teď nevěřícně zíral na číslo 51,2 a ani se neodvážil mrknout pro případ, že by se mohlo změnit a to směrem dolů.

Když přestal jíst, jeho váha klesla ze zdravých 76 kil na 48,5, což byla průměrná hmotnost malé ženy. Od doby, kdy se Dean začal zotavovat, nabral pouhé a necelé tři kila, což pro normálního člověka nebylo moc, ale pro něj to byl velký úspěch. Znamenalo to, že se skutečně uzdravuje, že na tom pomalu začíná být lépe.

Navenek sice nevypadal jinak, než když vážil čtyřicetdevět, ale uvnitř se cítil jako úplně jiný člověk. Každé ráno se neochotně díval do zrcadla, avšak žádný rozdíly ve své tváři nepozoroval, takže bylo těžké poznat, jaké pokroky dělá. Jenže čísla na váze stoupala a to byl důkaz.

Sam se široce usmíval a jeho dolíčky vypadaly, jakoby měl ve tvářích díry. Díval se na bratra, který hypnotizoval numera a cítil, jak se mu svírá srdce. Byl na něj za ty nabraná kila tak pyšný, ale ne tolik, jako právě teď, v tuto chvíli.

Oba muži trpělivě čekali, až Dean odstoupí z váhy, protože věděli, s jakými emocemi se jistě nyní potýká.

Když byl konečně dole, Sam k němu přistoupil a objal ho. Jeho bratr se skutečně zlepšoval a on si nemohl pomoci – byl tolik nadšený a nadmíru spokojený.

„Zvládnu to, Sammy," Dean mu šeptal proti ramenu, když se ho držel stejně pevně.

Sam cítil pod dlaněmi jeho vyčnívající obratle a lopatky a to i přes veškeré vrstvy oblečení. Připadal mu tak malý a křehký, že by ho jistě prudší poryv větru porazil nebo by se roztříštil jak sklenička, pokud by ho sevřel o něco více.

Spolu s Bobbym na něj museli dávat pozor a mít ho neustále na očích, protože oba věděli, jak nestabilní jeho zotavování je a jakýkoli druh stresu nebo rozrušení by mu mohlo podrazit nohy. A nyní už také věděl, že to zvládnou, že dokážou Deana skrze všechno provést a on se stane brzy zase tím, kým kdysi býval.

Doktor se posadil za stůl, dávaje oběma bratrům aspoň chvilku soukromí tím, že začal vypisovat do Deanovy složky záznamy o jeho pokroku a vystavil nový předpis na antidepresiva.

Když se odtáhli, Dean si zpátky nazul boty a oblékl bundu, mezitím, co Sam vytáhl svůj zápisník, aby na poslední stránku mohl zaznamenat bratrovu váhu.

„Jsem velmi spokojen s vaším progresem, Deane. Když jsem vás poprvé viděl, nemyslel jsem si, že to do konce týdne nezvládnete, pokud nezačnete za sebe bojovat."

Dean polkl knedlík v krku a sevřel madlo židle, v které seděl. Hned na to pocítil Samovu dlaň na svých křečovitých prstech ve znamení podpory. Nesnášel myslet na to, jak blízko byl k tomu všechno vzdát a jak blízko se dostal k opuštění bratra a svého druhého otce.

Doktor Morgan podal Samovi předpis. „Chcete ještě něco prodiskutovat nebo se na něco zeptat?"

Bratři se na sebe podívali a zavrtěli hlavami. „Ne," zaznělo unisono.

„Okay. Uvidíme se tedy za dva týdny." Když Dean odešel z místnosti, doktor Morgan zvedl za stolu kartičku. „Vím, že Dean má vás a Bobbyho, s kterými může mluvit, ale pokud by si někdy potřeboval promluvit s profesionálem, ať mu zavolá. Doktor Caffrey je terapeut a můj dobrý kamarád. Zabývá se lidmi jako je váš bratr a má kvalifikaci na řešení problémů jaké má i on."

Sam si vzal vizitku, i když věděl, že Dean nikdy nebude svolný k tomu, mluvit s cizími lidmi. Bylo u něj vzácné, že se otevřel Samovi a to byl jeho bratr. To Bobby byl pro Deana skoro něco jako terapeut, protože zjistil, že je pro něj mnohem snadnější se mu svěřit.

Když i Sam opustil místnost, našel Deana, jak na něj čeká. „Tak jdeme. Směr lékárna."

****

Poté, co vyzvedli nové balení antidepresiv, zamířili k autu. Tmavé mraky visely nízko nad obzorem připraveny vypustit svůj těžký náklad, který se v nich kumuloval po celý den, každou minutou. Teď se mračna nashromáždila kolem slunce jako čarodějnice kolem kotlíku. Zdálo se, že je mnohem temněji a zimněji než předtím, kdy vcházeli do nemocnice a Dean, pozorujíc počasí za oknem, se otřásl.

Sam otočil klíčkem v zapalování a podal mu kartičku.

„Proč mi dáváš vizitku někoho, s kým nechci mluvit? Nespočetněkrát jsem mu říkal, že k tomu mám tebe a Bobbyho." Dean se mračil na kus čtvrtky a přitom si všiml něčeho, co Samovi uniklo. „Vlastně lepší by bylo se ptát, proč po mě chce, abych navštívil násilníka (rapist, pozn.př.)."

Sam zapnul topení a podíval se na něj. „Deane, tohle je číslo na terapeuta (therapist) ne na násilníka (rapist)."

„Tady stojí rapist."

Sam protočil oči a vzal si vizitku. „Nebuď blbeček. Je tam... rapist," vydechl, zírajíc na kartu, která se k nim buď dostala omylem, nebo se jednalo o nešťastnou tiskovou chybu. „Ježíši."

„Přesně. Zajímalo by mě, kolik klientů díky tomuhle asi tak má," Dean se smál a kroutil hlavou. Rychle stáhl okénko a vyhodil vizitku ven. „Jedeme zpátky domů?"

„Ne. Teď bude zmrzlina," oznámil Sam a pomalu vyjížděl z parkoviště. Mířil k nejbližší cukrárně. „Je to naše tradice. Pokud vážení dopadne dobře, slavíme. To bys už mohl vědět. A neboj, dovnitř půjdu já, koupím to a sníme si to v autě. Přinesu ti zase dětskou porci, abys byl s to ji sníst."

Dean souhlasně přikývl, přesto se však nervózně kousal do rtu. „Dobře."

****

Když se Sam vrátil zpět do auta, podal bratrovi malou vaničku se zmrzlinou a M&M's. „Papej."

„Díky." Dean zvedl plastovou lžičku a nabral na ní opatrné množství čokoládové spolu s jedním bonbonem. „Hmmmm."

Sam olízl svou vlastní a volnou rukou sáhl do kapsy pro lahvičku s prášky. Hleděl na ní několik sekund, než se podíval na Deana.

Zrakem přelétl přes rysy jeho tváře a poprvé si všiml, jak odlišně teď vypadá. Byl sice stále bledý a oči v tom kostnatém obličeji vypadaly obrovsky, barva kolem nich jak modřiny. Z té nepřirozené sinalosti vystupovaly jeho pihy rozeseté po nose a lícních kostech jako poprašek skořice na hladině mléka, tváře byly propadlé a s náznakem stínu. Ale on sám už nevypadal jako někdo, kdo je na samé hranici smrti, už nebyl tím zlomeným mužem na pokraji pláče. Uvnitř jeho oči už neměly štvaný, matný nebo prázdný výraz – naopak se zdálo, že září a to zvláště tehdy, když se usmíval nebo smál, což se teď stávalo mnohem častěji, než předtím.

Sam se podíval zpátky na lahvičku s léky a věděl, že už se nemusí bát toho, že by si Dean chtěl ublížit. Kývl si sám pro sebe a léky mu podal. „Na."

Starší Winchester z toho upustil lžičku. „Ty mi je dáváš?"

„Jo. Předtím, když si začal s uzdravováním, jsem nechtěl riskovat, abys je měl u sebe v případě, že by toho na tebe bylo příliš. Ale teď, s těmi pokroky jakých si dosáhl, už vím, že ti můžu věřit." Samovy oči se náhle zamžily. „Už nemám strach, že se jednoho rána vzbudím a najdu tě... najdu tě mrtvého po tom, co si je všechny spolykal. Věřím ti."

Deanova ruka se třásla, když si je od něj přebíral. „Děkuju, Sammy."

Sam přikývl. „Ale kdyby se stalo, že by toho na tebe bylo příliš, dej mi vědět. A pokud budeš mít pocit, že je chceš přestat užívat anebo, že máš chuť vzít si je všechny, okamžitě přijď za mnou nebo za Bobbym, dobře?"

„V okamžení," Dean slíbil a strčil si je do kapsy.

„A nezapomínej je brát. Prvních pár dní ti to budu pro jistotu připomínat, takže na mě nebuď naštvanej, že ti snad nevěřím."

„Nebudu," podruhé slíbil, než si nabral další malinkaté sousto zmrzliny. „Díky, že mi věříš, Sammy. Ještě před pár měsícema bych byl v pokušení vyzobat celou lahvičku, abych věci uspíšil. Ale teď... už se nemusíš bát."

„Vím." Sam seděl chvíli tiše, jen olizoval svou porci zmrzliny. Poté pohlédl na bratra, zhluboka se nadechl připraven k otázce, na kterou se chtěl zeptat už hodně dlouhou dobu.

„Hele, když si chtěl umřít, proč si..." polkl narůstající knedlík v krku, aby mohl pokračovat. „Proč ses rozhodl sám sebe vyhladovět?"

Dean neodpovídal, jen chroupal M&M a vysával zmrzlinu ze lžičky, takže jeho tváře vypadaly ještě více propadle a jeho obličej jako tvář kostlivce potaženého lidskou kůží. Když začal kutal ve zmrzlém kopečku, čelist měl pevně sevřenou jakoby se zlobil.

Sam měl strach, že tímhle dotazem zašel příliš daleko. „Chápu, že se ti o tom nechce mluvit, ale..."

„Proč se mě na to ptáš?"

„Protože chci vědět, proč sis vybral jeden z nejhorších a nejpomalejších způsobů, jak umřít."

„A jak tohle sakra víš?"

Sam pokrčil rameny a zakousl se do kornoutu. „Četl jsem jeden článek před několika týdny."

Dean jen přikývl, otočil se a zadíval se z okýnka, aniž by odpověděl. Blesk rozzářil oblohu. O vteřinu později ho následovala hromová rána, která zaklepala dokonce i s autem.

„Vím, že je těžký o tom mluvit. Ale jak jsem ti řekl už milionkrát, pokud si s někým potřebuješ popovídat o čemkoliv, ten někdo sedí hned vedle tebe."

„Já vím."

„Opravdu? Protože se mi zdá, že se mnou mluvíš jen tehdy, když ti řeknu, že můžeš. Nikdy za mnou nepřijdeš jako ten první, vždycky jsem to já, kdo začíná."

Dean jen mlčky ujedl ze své porce.

Sam ho pozoroval několik minut a lehce nadskočil, když konečně prolomil ticho.

„Přemýšlel jsem o různých způsobech, jak to skončit," ozval se tiše s pohledem upřeným na poloprázdný kelímek, jakoby mluvil se svou zmrzlinou a M&M 's namísto Sama. „Než jsem si konečně uvědomil, jak moc o to stojím a přestal jíst." Dean začal s mícháním zmrzliny a svěřováním se Samovi s něčím, co neřekl ani Bobbymu. „Nosil jsem v zadní kapse břitvu. Nebo jsem přemýšlel o tubě prášků a lahvi whisky, kterou mám v tašce. Uvažoval jsem nad prostřelením si hlavy svou oblíbenou puškou. A byly časy, kdy jsem se chtěl prostě postavit před upíra nebo démona, zavřít oči a počkat, až to se mnou skončí. Ale tys vždycky přišel v pravý čas a pomohl mi."

Sam si kousal spodní ret, aby zastavil jeho třes, když poslouchal svého bratra vyprávět o způsobech sebevraždy a jak byl blízko k tomu, aby ho ztratil. Vzpomněl si, jak se Dean choval během lovů bezohledně poté, co jejich otec zemřel, ale nikdy si nepomyslel, že to dělá proto, aby se sám zabil.

Dean si povzdechl a zavřel oči. „Jenže jsem měl pocit, že si rychlé a bezbolestné smrti nejsem hoden. A když se ozvaly křeče v žaludku, začal jsem pociťovat, že to je něco, co si zasloužím, protože jsem nechal tátu zemřít." Opakoval stejná slova, která už předtím řekl Bobbymu. „Věděl jsem, že čím větší bolest cítím, tím blíž jsem konci. Že umírám. Mohlo to být pomalé a mučivé, ale já si zasloužil trpět a to jsem taky dělal."

Všechny tyhle muka teď zatížily Samovo srdce. Jakoby ho sevřela železná pěst. Ale nechtěl se ozvat pro případ, že by tím Deanovi zabránil pokračovat.

„Myslím, že většina bolesti pocházela z kombinace nejedení a zvracení. A když se to hodně zhoršilo, přemýšlel jsem o způsobu, jak se z toho dostat. Měl jsem pocit, jakoby mí vnitřnosti byly hračkou pro vzteklýho pekelnýho psa anebo, že na ně někdo vzal tupý rezavý nůž a pomalu se snaží prořezat skrz žaludek, aby viděl, co je uvnitř," přejel si rukou po břiše, snad to utrpení prožíval znovu. „Pravděpodobně stejnou bolest prožíval táta v pekle a to jen kvůli mně. Takže jsem si vlastně zasloužil zakoušet tu samou agonii jako on, předtím, než zemřu."

„Nezasloužil sis nic z toho," Sam se snažil utřít slzy, ale ty stále přicházely. „Nezasloužíš si procházet takovouhle bolestí."

„Teď už to vím, ale tenkrát jsem zrovna takhle jasně nepřemýšlel, Sammy." I Deanovy oči zaplnily slzy, jako když se sud plní dešťovou vodou a bolest v nich byla tak zjevná, jako slova napsaná na čisté stránce. „Když jsem poprvé přestal jíst nebylo to proto, že jsem se najednou rozhodl zabít. Prostě jsem jen neměl chuť a ztratil o jídlo zájem... mimo dalších věcí. Myslím, že to byl už první náznak deprese, ale nějak mi to nedocházelo."

„Jaký si měl tenkrát pocity?"

„Bylo to jako nekonečně temná jáma, jako stará rána, která se nikdy nezhojila a teď se ve mně znovu otevřela a spolu s tím přišla prázdnota. A ta tma uvnitř mě byla jako černá díra, která hrozila spolknout mou duši do zapomnění a zanechat po sobě jen neživou schránku."

„Jakoby si byl už uvnitř mrtvý?"

„Jo, myslím. Cítil jsem, jakoby uvnitř mé hrudi zbyla jen opuštěnost . Jakobych byl vydlabaná dýně. Nebýt té bolesti v žaludku, myslel bych si, že jsem už dávno mrtvej, a jen tělo si odmítá lehnout a vzdát to. Prostě chodilo okolo... jako zombík."

„Je mi líto, že to trvalo tak dlouho, než jsme si všimli," Sam mu položil ruku na rameno.

„Proč by sis měl všimnout? Možná, že uvnitř jsem byl zlomený, ale zvenčí jsem si pořád držel masku a snažil se chovat normálně, abyste to nezjistili a nesnažili mě zastavit."

„Jsem rád, že sis nevybral tu rychlou variantu, jak z toho ven. Nenávidím to pomyšlení, kolik bolesti si prožíval, jenže pokud by ses rozhodl pro druhou možnost, už bys tu nebyl. A já bych tu bez tebe nemohl existovat a ani bych nechtěl."

Dean položil svou ruku přes Samovu a jemně ji stiskl. „Mě se nezbavíš, Sammy. Ty tu budeš se mnou zadřenej navždycky."

„Super. Víš, když jsem teď slyšel, čím vším sis prošel, tak jsem si uvědomil, jak silný opravdu jsi." Všiml si, jak Dean odvrátil pohled a díval se z okýnka na další blesk, který pročísl oblohu a rozvětvil se do třech různých směrů. „Četl jsem jeden citát, který říkal, že člověk potřebuje víc odvahy žít, než se zabít. Myslel jsem při tom na tebe."

Deanovy rty se nepatrně pohnuly, než si otřel obličej do rukávu. „Teď si zacitoval mýho favorita, Clinta – 'Umírání není tak těžké pro muže jako jste vy nebo já. Žít je daleko těžší. 'A znáš mě – já si nikdy snadnou cestu nevolím."

Sam se přes slzy zasmál. Tak to končilo vždycky, když Dean imitoval jeden z mnoha svých oblíbených westernů. „Sněz už tu zmrzlinu."

I Dean se konečně usmál a pozvedl zpátky svou plastovou lžičku, aby dojedl zbytek kopečku a M&M's.

****

V okamžiku, kdy chtěl Dean vystoupit z auta, se olověná obloha rozhodla shodit své těžké břemeno vody. Blesk prokličkoval nebem a v pulsech osvěcoval Bobbyho dvorek. Hrom jim zaduněl přímo nad hlavou jako ozvěna dělového výstřelu.

„JAJ!" Dean zaječel, zapadl zpátky do auta a přibouchl za sebou dveře.

Sam nadzvedl obočí. „Co to k čertu mělo znamenat?"

Dean si jen povzdechl a zabořil se víc do sedačky, tváře mírně červené nad tím svým dramatickým výstupem. „Já... uh... zapomněl... lžičku," vykoktal a natáhl se pro tu malou plastovou od zmrzliny, která byla položena na palubní desce, a přitiskl si ji na hruď, jako by byla cenným zbožím. Odkašlal si a vyhýbal se Samově pohledu, mezitím co do střechy auta začal bubnovat déšť.

„Jsi v pohodě? Nikdy předtím jsi kvůli bouřce nevyváděl."

„Nevyváděl jsem. To ty vyvádíš!"

„Teď si mi to vrátil. Takže si ready vylést ven nebo tě mám dovést až do domu?"

„Sklapni!" Dean k němu vzhlédl, oba přikývli, souběžně otevřeli dveře a vyrazili ještě před tím, než déšť zesílí.

Ledové kapky byly jako studené jehly, když oba utíkali k přednímu vchodu, kde vklouzli dovnitř, do všeobjímajícího tepla a sucha.

Bobby je přišel přivítat, obočí mu zmizelo pod kšiltovkou, když viděl, jak jsou promočení a jak moc se Dean chvěje zimou.

„Prší?"

„Ne. Rozhodl jsem se instalovat ve svým autě sprchu, abych se mohl sprchovat v oblečení a ušetřit tak čas," Dean si přejel po mokrém obličeji a cáknul vodu na Sama. I přesto, že venku pobyli jen krátkou dobu, stejně byli úplně mokří.

„Hej!" Sam zatřásl hlavou jako pes, až kapky létaly všude okolo, máčejíce Deana ještě víc.

„OH, BITCH!" okřikl ho se smíchem.

Bobby si vytřel vodu z očí a zavrtěl podrážděně hlavou. „Jděte se osušit a převlíknout. Kapete tu po celým baráku a vypadáte jak párek utopených krys."

„Wow. Díky," Dean se pod návalem chladu ještě více roztřásl.

„Dej si horkou sprchu, ta tě zahřeje a pak se převlíkni. Nechceme, abys zase marodil," Sam zvážněl.

Dean protočil oči, když mířil ke schodům. „Ano, mami."

„A jak to šlo?" ptal se Bobby Sama, mezitím, co ten starší už byl v půli schodiště.

Sam se usmál a začal poskakovat jako šťastné štěně. „Nabral skoro dvě kila," ohlásil a z toho vzrušení zatleskal.

„Opravdu?" Bobby hvízdl a srdce se mu vzedmulo pýchou. „Dobrá práce, synku," zavolal na něj přes rameno a on mu odpověděl palcem nahoru. Když Dean zmizel, Bobby se obrátil na Sama. „Jak je mu?"

„Dobře, myslím. Povídali jsme si v autě, během zmrzliny. I když mi ty věci, které mi říká, lámou srdce, jsem rád, že se mnou o nich mluví."

„Já taky. Jsem na něj pokaždé tolik hrdý, když se dokáže před námi otevřít, místo aby všechno držel pod pokličkou do doby, než to přestane zvládat," Bobby mu sevřel rameno. „Jdi se osprchovat a převlíknout, můžeš použít mojí koupelnu. Udělám kafe a začnu s obědem. A protože si zaslouží odměnu, později bude i pie."

„To zní dobře."

****

Sam se po sprše oblékl do tepláků a šedé mikiny – kvůli špatnému počasí stejně plánovali zůstat doma.

Sušil si vlasy ručníkem, když vcházel do pokoje, který sdílel s Deanem, avšak zůstal stát mezi dveřmi a z toho šoku mu vypadl ručník z rukou. Bratr stál uprostřed místnosti, zády k němu, osušku omotanou kolem beder a chystal si oblečení.

Obratle páteře se mu boulily pod kůží, jakoby to byl papírový kapesník a lopatky vypadaly jako zpětná zrcátka. Když se otočil, aby se natáhl pro tepláky, Sam spatřil vystupující kyčle, které se jevily jako zlomenina napínající se pod kůží a hrozící jejím protržením. Jeho vyčnívající žebra připomínala holé zimní větve a Sam pochopil, co Dean myslel tím, když se popisoval, že vypadá, jako by spolknul xylofon. Klíční kosti se zdály jako něco pohřbeného pod těsným povrchem a břicho měl tak ploché, že to vypadalo, jakoby se zhluboka nadechl a nasál ho dovnitř.

Oblékající Dean si Sama mezi dveřmi nevšiml, když si natahoval tepláky pod ručníkem, který až poté nechal spadnout. Stáhl si šňůrku tak pevně, jak jen mohl a obvázal ji kolem pasu, aby je po cestě neztratil a chytil jedno ze svých suchých triček.

Sam se cítil jako šmírák, když ho takto sledoval, ale Deanův zjev ho totálně zmrazil na místě. Poté co ztratil kila, ho viděl svlečeného pouze dvakrát a ani jednou jeho tělu příliš pozornosti nevěnoval. Teď uvažoval se slzami v očích nad tím, jak si mohl nevšimnout tak bídného stavu.

A pak na to přišel, proč. Dean na sebe navlékal jednu vrstvu triček za druhou, na tváři nasazený úsměv, kterým do světa hlásal, jak v pohodě je, i když uvnitř nebyl.

Až když se bratr natahoval pro černou mikinu, Sam sebral ručník ze země a odběhl do Bobbyho koupelny. Přes slzy viděl chodbu rozmazaně, několikrát proto zamrkal, aby se jich zbavil, jenže to akorát způsobilo, že další přicházely a padaly stejně jako voda ze sprchy, kterou právě skončil.

****

Dean sešel dolů, do obývacího pokoje, kde pro něj Sam nechal na gauči deku. Sedl si a hned se do ní zabalil – přeci jen mu byla ještě trochu zima.

Sam vešel do místnosti se třemi hrnky kávy a jeden mu podal. „Tady," posadil se vedle něj.

„Díky, Sammy," usrkl a kývl hlavou k televizi, kde se na obrazovce zobrazovalo DVD menu. „My se na něco díváme?"

„Jo," Sam zmáčkl play a Deanovy oči se okamžitě rozšířily nad titulkem. „Ach můj Bože. To je True grit. Tenhle film jsem neviděl už roky."

„Já vím, koupil jsem pár filmů Johna Wayna, když jsem byl včera venku. A myslel jsem, že bys chtěl začít třeba tímhle," Bobby přinesl tři talíře. „Domácí pizza."

Dean si vzal ten s nejmenším kouskem, který byl jak pro malé dítě. Ani neodtrhl pohled od obrazovky, jen se schoulil do huňaté deky, uždiboval ze sýrové pizzy a usrkával kávu, zatímco venku řádila bouřka a dům se čas od času díky hromu zatřásl.

Byl tak zabraný do filmu, že ani nepostřehl, jak ho Sam s Bobbym sledují a nevnímal ani, co se děje na obloze. Jediná část z něj, která se hýbala, byla jeho pusa, jak pomalinku žvýkal oběd nebo citoval oblíbené hlášky z filmu. Někdy se to dělo ve stejnou dobu a oba muže tohle dětinské chování nutilo do úsměvu.

Déšť tloukl do oken, jako kdyby se zlý duchové chtěly dostat dovnitř. Blesk kličkoval po obloze každé 2-3 vteřiny, následovaný duněním hromu.

A jak řádila bouřka venku, oni strávili zbytek dne sledováním toho nejlepšího z Johna Wayna a Clinta Eastwooda.

Zatímco si Dean užíval westerny, Sam s Bobbym zase jeho úsměv a vyzařovaný pocit radosti.

TBC