Dean se pomalu zotavuje ze zápalu plic.

Jak hodiny míjely, Sam nepřestával Deana hlídat. Byl pořád tak smrtelně bledý, až na dvě nachové skvrny pokrývající vyčnívající lícní kosti. Pihy vystupovaly v přímém kontrastu s jeho chorobně nezdravou barvou kůže, která byla vlhká a pokrytá potem, jemné dlouhé řasy ležely poklidně proti dvěma tmavým kruhům, které měl pod očima, takže vypadal téměř dětsky.

Zatímco Sam seděl u bratrova lůžka, vždycky se postaral, aby Dean věděl, že není sám. Buď k němu mluvil, nebo mu do sluchátek pouštěl hudbu.

Bobby ho zásoboval kávou a sendviči, aby nakonec neskončil hospitalizován v nemocnici spolu se starším bratrem. I přesto, že byli oba muži vyčerpaní, střídali se s hlídkami a opatrovali nemocného, nepřestávajíce mu otírat horečkou zbrocený obličej studenou vodou.

Sam zíral na Deanovu tvář, snažil se nevnímat trubici ventilátoru trčící z jeho úst. „Nevím, jestli si mě tenkrát slyšel, před těmi několika měsíci. Ale to, co jsem říkal, jsem myslel smrtelně vážně. Nesmíš to vzdát, ne teď, když jsme začali být znovu bratry. Nepřestávej bojovat! Vím, že to zvládneš," šeptal, jako kdyby mluvil nahlas, mohl by tím vychýlit jazýčky vah posuzující bratrův stav v jeho neprospěch a jeho tělo by se pak rozpadlo v prach rozfoukaný větrem.

„Jediný, co teď musíš udělat je soustředit svou veškerou energii na boj proti tomuhle a uzdravit se. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ, aby ses k nám zase mohl vrátit. Tenhle svět já bez tebe nezvládnu, Deane."

Když se Bobby vrátil s další kávou, všiml si jeho červených opuchlých očí a mokré tváře, avšak rozhodl se neptat, zdali je Sam okey – věděl, že není a pokud by měl k sobě být upřímný, ani on sám nebyl a nebude ani jeden z nich, dokud se Dean nevzbudí a nevrátí se k nim.

Noc strávili střídáním se v hlídkách a spánkem. Jeden z nich ho vždy střežil několik hodin s tím, že toho druhého ihned vzbudí, pokud se Deanův stav jakkoli změní.

***

To druhé ráno, kdy byl Dean připojen na ventilátor se doktor objevil v pokoji už v sedm hodin a Sam ho sledoval, jak kontroluje životní funkce a mění tekutinu v i.v. Když se ho ptal na bratrovu teplotu, řekl mu, že klesla o stupeň a drží se nyní stabilně na čtyřicítce, což je dobré a znamená to, že léky zabraly.

„Jak si vede?" ptal se Bobby, který se právě vzbudil.

„Teď, když se jeho tělo a orgány zbavily námahy se začíná pomaličku s podporou ventilátoru zlepšovat. I dech, jak se zdá, zní o něco lépe a zareagoval na antibiotika, což je skvělá zpráva. Pokud takto bude pokračovat, budeme ho moci odpojit ještě dříve, než jsem očekával."

„Jo. To by mě ani nepřekvapovalo, Dean je totiž ten nejtvrdohlavější člověk, kterýho znám."

„Přesně, synku. Je jak umíněná osina v zadku. Ale je to furt NAŠE umíněná osina v zadku," Bobby sledoval svého staršího s otcovským výrazem.

Bez ohledu na to, kolikrát ho viděl na nemocničním lůžku, nestávalo se to pro něj nijak snazším. Pokaždé mu připadalo, že je to horší než případ předtím a teď, s tou trubicí v krku a umělým dechem, který mu stlačoval plíce, bylo vše jen chmurnou připomínkou, jak skutečně nemocný je.

Když doktor odešel, Sam přetlumočil Bobbymu zprávy, jaký pokrok Dean přes noc udělal, čímž vyvolal na tváři staršího muže úsměv.

Když mladší Winchester začal ospale zívat, navrhl mu, že Deana pohlídá.

Sam sledoval bratra po dobu několika sekund, než přikývl. „Dobře, ale jen dvě hodinky." Předal žínku Bobbymu a otočil se zpět k Deanovi. „Beru si malou pauzu, ale ty tam zůstaň v klídku, jasný?"

Jedinou odpovědí mu bylo pípnutí přístrojů, které bylo součástí jejich neustálého pípacího rytmu a vhuuuš ventilátoru, ale Sam i přes to přikývl, jakoby mu to Dean odsouhlasil. Stiskl mu rameno a přešel k přenosnému lůžku.

„Vzbuď mě, jestli se něco změní. Uvidíme se za pár hodin... i s tebou, velkej brácho," dodal, lehajíc si a usínajíc během několika sekund.

Pravidelný zvuk ventilátoru, který tlačil vzduch do Deanových plic, se najednou v tom celkovém tichu zdál hodně hlasitý.

„Jestli ses chtěl prospat do krásy, nemusel si zacházet až do takovýhle extrémů," šeptal Bobby, koutky úst mu pokroutil drobný úsměv, než se opět stal vážným, oči mu zvlhly, když hleděl do tváře mladého muže, který mu byl něco jako syn. „Budeš se muset ještě zlepšit, synku. Doktor říkal, že když takhle budeš pokračovat, brzy tě probudí."

Díval se na Deana několik dlouhých okamžiků, než mu přejel svým hrubým prstem po červené tváři. Když celá ta váha světa nebyla na jeho ramenou, vypadal mnohem mladší a klidnější, avšak tak nějak zranitelněji a křehce.

Byly to okamžiky jako tento, kdy si Bobby uvědomoval, jak mladý Dean pořád je – jen 28. Když spal nebo byl v bezvědomí a jeho tvář byla uvolněná, Bobby v něm stále viděl malého chlapce, se kterým se setkal před všemi těmi lety, hocha, který nemluvil a ani se neusmál, pokud nebyl osloven, dokud ho Bobby nevzal do garáže, aby mu ukázal auta, což vyvolalo na jeho tváři tak vřelý úsměv, jakoby právě vysvitlo slunce a roztavilo led okolo Bobbyho srdce. Zmrazil ho po smrti své ženy, protože myšlenka, že by se do něho mohl dostat někdo další, byla příliš bolestivá, ale ten sladký, tichý a milý malý chlapec ulamoval kousky ledu, až si cestu k němu našel.

Bobby vzal tu kostnatou ruku do své, dávajíc při tom pozor na zavedenou kanylu a začal ji hladit krouživými pohyby. „Nikdy by mě nenapadlo, že mi budou ty tvý rádoby chytrý připomínky chybět, ale dal bych cokoliv jednu z nich teď slyšet. Nejsem zvyklý vidět tě ležet takhle v klidu – i když si byl dítě a tvrdě si spal, pořád ses vrtěl přes celou postel jako nějaký malý epileptický červík nebo tak něco," promlouval k němu s úsměvem a přitom ochlazujíc jeho tvář.

„Nepřestávej bojovat, slyšíš mě? Protože jestli to vzdáš... nakopu ti ten tvůj kostnatej zadek a přitáhnu tě zpátky za vlasy. Potřebujeme tě tady. Až se náš Deano zase vrátí, pak tahle rodina bude znovu celá," řekl mu přezdívkou, kterou mu dal jako malému. „Chceme tě zpátky."

Přelétl pohledem k srdečnímu monitoru a snažil se přijít na to, co všechno tahle čísla a linky znamenají. Pak svůj pokus vzdal a soustředil se na vzestup a sestup Deanova hrudníku a usoudil, že pokud je tenhle pohyb viditelný znamená to, že synek stále bojuje.

***

-O dva dny později-

***

Čas ubíhal pomalu, každá minuta se zdála hodinou, hodina dnem, ale Sam a Bobby nikdy Deana neopouštěli na dobu nutnou pro spánek, použití toalety, nebo aby si obstarali něco k jídlu.

Doktor Morgan byl s pokrokem pacienta spokojen, a nakonec oběma ohlásil, že teplota klesla na 38.3 a plíce jsou o mnoho čistší, proto i hrudní drén byl odstraněn. Ulevilo se jim, když jim oznámil, že začne umiňovat dávkování sedativ a později odpojí Deana z ventilátoru. Avšak byli varováni, aby nečekali zázrak okamžitého probuzení a je naprosto v pořádku, když to ještě pár hodin potrvá, než pacient přijde k sobě a určitě se nestane, že by byl Dean stoprocentně fit. Tohle bude vyžadovat další a delší rekonvalescenci. Jenže oba muži by vydrželi čekat třeba věčnost, kdyby to znamenalo, že se k nim Dean zase vrátí. Nasogastrická trubice byla také pryč, doktor nyní krmil Deana přes i.v., protože usoudil, že to bude pro něj mnohem pohodlnější, když se nebude probouzet s hadičkou v nose.

Sam a Bobby byli nyní oba vzhůru a bděli nad ním společně. Konečně i barva se zlepšila a jeho dech zněl méně namáhavě a přesto, že oba věděli, že má před sebou ještě dlouhou cestu k úplnému zotavení, dělalo je šťastnými ho na ní doprovázet a zachytit ho, pokud klopýtne.

***

Bylo pět hodin odpoledne, když doktor odejmul ventilátor.

„Vede si dobře. Dáme mu ještě kyslíkovou masku, ale to je jen pro jistotu. Je schopen dýchat sám, ještě to v něm sice mírně sípá, ale to je z důvodu nemoci. Kdybyste však slyšeli jakékoli jiné zvuky a jeho dech se změnil, dejte mi okamžitě vědět."

„Dobře. Kdy se vzbudí?"

„To záleží na pacientovi. Někdy to trvá hodiny, někdy i dny. Ale v případě Deana, to nebude dlouho trvat, než se vzbudí a začne si stěžovat, že je tady."

„A co ta krmící kanyla?"

„Nechci, aby Dean ztratil nic z toho, co se mu podařilo před onemocněním nabrat, takže ji tam necháme tak dlouho, jak jen to bude možné. Až se probudí, bude to pro něj jednodušší, než mít hadičku v nose. Zkontroluju ho zase později," vysvětlil doktor Morgan, než opustil místnost.

Sam se usmíval, jeho oči létaly po obrysu bratrova nehybného těla, mohl mu konečně pořádně vidět do obličeje, aniž by přitom musel zírat na tu nenáviděnou trubici. Deanův dech byl stále hrubý, ale vydával ho on sám a to sám bylo to nejlepší, co mohli slyšet, než celá tahle noční můra začala.

***

Bylo to tu noc, kdy doktor Morgan oznámil těm dvěma, že Dean opět dýchá o něco lépe, proto nahradil kyslíkovou masku už jen nosní kanylou, protože i přesto stále potřeboval trochu té podpory.

„Vsadím se, že je to dobrej pocit, když tě zbavili té trubky, co?" Sam se k němu natáhl, aby vzal bratrovu studenou, vlhkou a ochablou ruku do své. Přejel pohledem přes lícní kosti, k ostře řezané bradě a popraskaným rtům, které konečně už neobjímaly trubici nebo byly schované pod maskou.

Bobby shrnul Deanovy vlasy z horkého čela, když pohnul hlavou. Podíval se na Sama, aby se ujistil, že se mu to jen nezdálo. „Viděl..."

„Jo. Viděl jsem to." Sam se naklonil dopředu. „Deane? Slyšíš mě?"

Deanovo obočí sebou škublo, grimasa mu zkroutila tvář, jak se jeho víčka snažila zvednout, což se mu jakž takž podařilo. Skrze ty štěrbinky viděl zpočátku jen rozmazané stíny, jakoby se díval přes upatlaná okna. Mrkáním se mu podařilo zaostřit a tvary pomalu dostávaly jasnější obrysy, až rozpoznal Samovu ustaranou tvář vznášející se před ním.

„Tady jsi. Je moc dobré, tě zase vidět. Jak je ti?"

Dean se zamračil a rozhlédl se po zařízeném pokoji, zmatený po dobu několika vteřin, než se podíval zpět na Sama.

„Vzpomínáš si, co se stalo? Víš, kde jsi?"

„Ehm..." snažil se třesoucí se rukou pomalu dosáhnout na něco, co bylo v jeho nose, ale Sam mu ji chytil dřív, než mohl. „N'mocnici?"

„Jo, se zápalem plic. Byl jsi opravdu hodně nemocnej, ale doktor říká, že budeš zase v cajku."

Dean mlčel po dobu několika minut. Sedativa z něj vyprchávala, ale pořád se cítil omámený. Hlava, krk a hruď ho pekelně bolely, dosahoval teď statusu zombie. Bylo to však pořád lepší, než být mrtvý, i když byl stále daleko od vstupu do země živých.

Pokusil se promluvit, což se ukázalo jako chyba, protože skončil se suchým a dráždivým kašlem a pocitem, jakoby mu hrdlo rozdrásal brusný papír. Zalkl se a se Samovou pomocí se posadil, hluboce vykašlával do kapesníku, který mu byl držen u úst. Poté si pročistil krk a s bolestivou grimasou si odplivl.

Sam stiskl spínač, který zvedl hlavu postele, dokud Dean neukázal palcem nahoru a klesl zpátky do polštářů, stále pokašlávajíc. Přijal nabízenou vodu, potáhl malý doušek z brčka, vychutnával si pocit chladné tekutiny stékající mu bolavým krkem.

„Je to lepší?" Sam mu naklepal polštář.

Když skončil s pitím, vrátil sklenici Samovi a obrátil se k Bobbymu. „Hej," zašeptal udýchaně.

„Hej, synku. Jak se cítíš?"

„Skvostně."

Bobby obrátil oči v sloup. „Yeah, to je vidět."

„Domů?"

„Ještě ne. Doktor chce, abys tu ještě zůstal. Byl si v umělém spánku a na ventilátoru těch posledních pár dní."

Dean vypadal dost zmateně a pak se jeho výraz změnil v překvapený. „Ou," zašeptal a zavřel oči, jakoby ho to krátké slovo vyčerpalo.

„Vedeš si už mnohem lépe. Vypadáš sice pořád jako kus šrotu... ale zlepšuješ se."

Než stačil odpovědět, vešel lékař, kterého udivilo, že je Dean již vzhůru. „Dobrý den, Deane. Tak jak se cítíte?"

Dostal od něj palec nahoru, takže se doktor Morgan usmál. „Vypadáte mnohem lépe, než předtím. Očekával jsem však, že se nevzbudíte dříve jak zítra."

„Se divím, že se neprobral hned, jakmile jste mu začali snižovat sedativa."

Doktor Morgan se zasmál a přešel ke kontrole životních funkcí pacienta. Po několika minutách se k nim obrátil. „Je to o mnoho lepší, ale pořád to není tam, kde bych to rád viděl. Ještě po nějakou dobu se nebudete cítit úplně skvěle a dosáhnete úplného uzdravení, jen pokud se budete řídit mými pokyny. Na léčbu reagujete velmi dobře a rychle a mohlo by to znamenat, že bychom vás mohli propustit ještě dříve, než jsme plánovali."

„Zítra?"

„Tak rychle zase ne, obávám se. Bude to trvat nejméně dva nebo tři dny, možná týden, než budete moct jít domů. A po další týden vám nařídím klid na lůžku, až budete doma."

„Nebojte, doktore. Přivážeme ho k posteli, když budeme muset," reagoval na to Sam, prsty čechrajíc Deanovy mokré vlasy.

Ten se na něj zamračil, ale výsledný efekt přešel v zívání. „Sakra. Jsem tak unavenej. Jak můžu bejt, když jsem byl několik dní v bezvědomí?"

„Stále se zotavuješ, Deane. Teď potřebuješ hodně odpočinku. Nemůžeš očekávat, že hned po probuzení začneš metat hvězdy napříč pokojem."

„Tak za tohle bych klidně i zaplatil, abych to viděl," zasmál se Sam a podíval se na bratra překvapen, že ten už dávno spí. „Wow. Byl vážně vyčerpaný."

„Už bych měl jít, musím zkontrolovat další pacienty. Až se zase probudí, dejte mi vědět. Chci ho vrátit na antidepresiva co možná nejdříve, nerad bych nechal klesnout zpátky na dno studny. Je to sice v rozporu s nemocniční politikou, ale on je brát musí nebo se vrátí tam, kde začal. Uvidíme se později."

Sam položil chladnou žínku na Deanovo čelo a posadil se na židli. Měl pocit, že si konečně může zhluboka vydechnout, aniž by na něj tlačila síla jeho strachu. Věděl, že bratr ještě ani zdaleka není úplně v pořádku, ale to, že už byl vzhůru a mluvil s ním, vnímal jako největší vítězství všech dob.

***

-O tři dny později-

***

Po týdnu v nemocnici a hodině přesvědčování, bylo Deanovi konečně dovoleno odejít domů. Doktor Morgan to dělal s neochotou, chtěl, aby zůstal v nemocnici ještě další týden, ale po Samově a Bobbyho ujištění, že se o něj postarají a nenechají ho opustit lůžko, mimo chození na záchod, propustil Deana spolu s novými předpisy na antibiotika, vitamíny, pilulkami železa a antidepresivy.

Řekl jim, že nejlepší jídlo teď pro něj bude jen polévka a míchaná vejce, aspoň do doby, než se mu udělá lépe. A pokud to zvládne, měl by jíst nejméně třikrát denně. Díky zavedené trubici během hospitalizace ztratil jen půl kila a doktor Morgan už u něj nechtěl přijít ani o deko.

Když Impala zastavila před domem, Bobby se Samem okamžitě začali Deanovi pomáhat ven z auta. „Kriste pane, kámo! Umím chodit sám, mě nemusí nikdo..." zmlkl, zaskočen náhlým přívalem kašle, který ho málem srazil na kolena.

„Držím tě," Sam ho podepřel, mezitím, co mu Bobby konejšivě třel záda.

Když bylo po všem, vešli do domu a zamířili rovnou do poschodí.

„Proč jdeme nahoru?"

„Zůstaneš v posteli, dokud neusoudíme, že je ti už zcela dobře. A neargumentuj!"

„Fajn. Unudím se tam klidně k smrti," hučel Dean, mezitím, co pomalu stoupal do schodů.

„Tak to ne. Už jsme zaranžovali náš pokoj tak, aby ses nenudil."

Než dorazili na vrchol schodiště, Dean byl skoro bez dechu a musel si po dobu několika minut odpočinout. Ochable visel mezi oběma muži, kteří ho podpírali a mumlali slova povzbuzení.

„Chceš, abych tě nesl? Odnesu tě i do postele, jestli potřebuješ."

Dean se na Sama podíval. „Chceš, abych tě nakopl kolenem do koulí? Protože to udělám, jestli potřebuješ."

Bobby se zasmál. „To je v pořádku, synku. Odpočiň si, na jak dlouho chceš. Pak budeme pokračovat."

Po dvou nebo třech minutách se Dean konečně narovnal. „Jsem připravenej. Jdeme."

Všichni tři to nakonec zvládli do pokoje, a když vstoupili, Deanovi se oči rozšířily údivem. Všechny ty obrázky, které zdobily stěny nemocniční místnosti, byly nyní rozvěšeny na jeho straně ložnice, nová televize, DVD přehrávač, herní konzole s kupou her byly hned vedle. Jeho knihy, komiksy, další hry a DVDíčka se hromadily na nočním stolku po boku modelu Impaly.

Dean byl odveden k posteli a opřen do hory polštářů.

„Pohodlný?" zeptal se Sam a upravil mu pokrývky.

Dean se začal posouvat a pohybovat po posteli, aby si udělal větší komfort.

„Můžeš se přestat vrtět? Vypadáš jak obří epileptickej červ," ozval se Bobby.

Dean otevřel oči a nasupeně na něj zazíral. Vzpomněl si, že ho takto nějak nazýval, když byl dítě.

Starší muž mu prohrábl vlasy. „Spi, idiote. Viděl jsem plyšový medvídky, který by mě vyděsily mnohem víc, než ty právě teď."

„Nejsem unavenej. Nedělal jsem nic jinýho, než jen po několik dní spal. A taky jsem spal dvě hodiny předtím, než jsme odešli. Chci dělat něco víc vzrušujícího, než jen koukat na vnitřní části svejch víček."

„A co tohle?" Sam zapnul televizi a nastavil herní konzoli, což, pokud Dean viděl správně, bylo Super Nintendo.

„Nekecej!" zašeptal se slabým úsměvem. „Tys to sehnal?"

„Jo. Vzpomněl jsem si na všechnu tu zábavu, kterou jsme si užili, když jsme byli na chatě u jezera, takže jsem zašel do bazaru. Asi to nebude nejaktuálnější konzole na světě, ale ty nej vzpomínky z dětství jsou daleko lepší, než nákup nejmodernější věci. Nemusíš ani vstát z postele, jediný, co potřebuješ použít, jsou tvý palce a zbytek bude odpočívat."

„Skvělý," Dean natáhl ruku po ovládání. „Já Mario, ty Luigi."

„Já vím. Připravenej?" zeptal se Sam, sedící vedle.

„Sakra jo," Dean utlumil zakašlání do ohbí své paže.

„Jsi v pořádku?" Sam mu podal sklenici vody. „Na."

„Díky," Dean zastavil hru, aby polkl několik doušků. Vrátil sklenici zpátky Samovi, opřel se do polštáře a pokračoval ve hře.

Sam se opřel zády o pelest a posunul se k němu blíž, až se jejich ramena dotýkaly. „SKOČ! Nenech se tou věcí zabít!"

„Můžeš přestat ječet?" ozval se Dean hlubokým hlasem, přitom se však usmíval.

***

-Tu noc-

***

Byly tři hodiny ráno, když se Dean probudil z noční můry. Se vzdechem se vztyčil na posteli, doširoka otevřenýma očima těkal po místnosti, než si konečně uvědomil, že je v pokoji, který sdílel se Samem, ale ten teď tvrdě spal.

Zavřel oči, avšak blednoucí obraz dvou žlutě zářících očí a tvář jeho otce, jenž se na něj culil, když ho pomalu zabíjel, stále tančily na jeho sítnici.

Tenhle sen byl zatím nejhorší ze všech – končil Deanovým bytím v pekle, kde ho otec mučil a přitom se mu vysmíval. Neměl noční můry celý týden, co byl v nemocnici, ale teď to vypadalo, že jsou zpátky v plné síle. Ledově chladná ruka se mu tlačila skrz hruď až k srdci, sevřela ho, dokud se jeho dech nezměnil v drsné lapání po vzduchu, pak se celý roztřásl a rozplakal.

Trvalo několik minut, než znovu získal kontrolu nad svými emocemi. „Zatraceně," šeptal, mnul si dlaněmi tváře. Odhodil přikrývky, vylezl z postele a zamířil ven.

Pomalu scházel ze schodů, držel se pevně zábradlí, aby, pokud by ho přepadla závrať, nesletěl dolů a nevzbudil tak všechny v domě.

Jakmile dosáhl přízemí, na pár minut se posadil, než popadl dech. Poté se rychle obul, odemkl a vyšel do noci.

Zamířil ke svému autu, posadil se na kapotu, nestaral se, že je jen v tričku a teplácích. Nebyl právě teď ve stavu myslet jasně, prostě se musel jen dostat z domu a pryč od nočních můr, které ho stále trápily.

Položil nohy na nárazník a jen plakal. Když se příval slz zpomalil, obrátil se k noční obloze. Hvězdy se zdály být skoro hypnotické a on začal pociťoval něco, jako zvláštní klid. Nevěděl, jak dlouho tam takto seděl, než uslyšel Bobbyho vyjít ven.

„Co tu, k čertu, děláš ve tři ráno? Máš zápal plic a právě si se dostal z nemocnice, ty idiote!"

Dean pokrčil rameny a pokračoval v pozorování hvězd. „Nemůžu spát."

„Pojď dovnitř, synku. Neměl bys tady být."

„Jen jsem se potřeboval dostat pryč z domu," Dean zakašlal do sevřené dlaně.

Bobby vzal bundu a přehodil ji kolem těch třesoucích se ramen. „Takže ses rozhodl jít sem a přehrát konec Shining? Mrzne."

„Jsou jen dvě místa, která považuju za svůj domov. Tvůj dům a Impalu," zašeptal a přejel prsty po lesklém povrchu. „A i když ji teď nemůžu řídit, vždycky se na svou bejby můžu spolehnout, že mě usnadní cítit se líp." Dean si uvědomil, jak se mu stahuje hrudník a začal si ho třít, aby tak zmírnil bolest. Pak se prudce rozkašlal, až ho to ohnulo v pase.

„Mám tě, synku," Bobby mu krouživými pohyby přejížděl po zádech.

Dean po několik dlouhých minut nepromluvil, jen se dusil a svíjel, znělo to a vypadalo, jakoby se snažil ze sebe vypudit plíce. Když skončil, Bobby ho držel s ustaraným výrazem.

„Jak je ti?"

Dean vyplivl to, co jeho plíce vyprodukovaly, slabě přikývl, lapajíc po dechu. „Ú-úžasně."

„To je důvod, proč bys měl bejt v posteli, idiote."

„Nemůžu. Pokaždé, když zavřu oči, mám noční můry o..." Dean zavrtěl hlavou a otočil se k Bobbymu. „Kéž bych se mohl projet a dostat se od toho pryč. Jenže mám strach, že bych ji znovu naboural."

Bobbyho srdce se zlomilo, když viděl strach v těch velkých zelených očích, které je dělal temné a štvané. „Chceš se projet? Budu řídit."

Deanova tvář se rozzářila. „Vážně? Super."

„Doběhnu dovnitř pro klíče a nechám vzkaz pro Sama, aby nepanikařil, až se vzbudí."

***

Jeli tiše po dobu deseti minut, když Bobby prolomil mlčení. „Myslel si to vážně, to, co si říkal? Že mý místo je tvůj domov?"

Dean se otočil od okna a zadíval se na něj. „Jo. Vždycky tam bylo teplo a pokaždé jsem tam byl vítaný... a navíc, ukázal si mi všechny ty cool auta a naučil mě skoro všechno, co teď znám." Při té vzpomínce se láskyplně usmál. „Bylo to jediný místo, kde jsem mohl být zase dítětem a nemusel dávat pozor na Sammyho každou vteřinu každého dne. Nechápej mě špatně, mám bráchu rád, ale..."

„Chtěl si mít čas taky je sám pro sebe, být na chvíli bezstarostným. Nikdo tě za tohle neviní," Bobby se na něj usmál, než se otočil zpátky k silnici. Koutkem oka si všiml, jak si Dean tře žaludek. „Máš hlad? Mohli bychom se stavit někde pro jídlo, pokud bys chtěl."

„Ne," otočil se a upřel pohled z okýnka.

„Deane, ty víš, že..."

„Tak to není, Bobby. Nemám hlad." S povzdechem zavřel oči předtím, než konečně přiznal, proč se chová tak bizarně, kdykoli přijde čas na jídlo. Chtěl to povědět Bobbymu ještě předtím, než šli rybařit, ale nebyl si jist, zdali je na to sám připraven. „Důvod, proč jsem se jídlu předtím vyhýbal, byl, že jsem si uvědomil, jak moc jsem stál o to umřít. Nepotřeboval jsem jídlo. Když jsem se mu vyhnul, nejedl jsem. A když jsem nejedl, umíral jsem rychleji. Pokaždý, co jste mi dali najíst, jsem si říkal, že to celý proces zpomalí a proto jsem se ho snažil zbavit." Dean ztichl, aby popadl dech. „Pak jsem se dostal do bodu, kdy se z toho stala automatičnost a já už si ani neuvědomoval, co dělám, když jsem běžel na záchod. Potom, co jsem se začal zlepšovat, jsem si zase pořád říkal, že pokud chci žít, musím jíst, musím se naučit být zase ve společnosti jídla. Nějakou dobu to potrvá, ale pomalu si zvykám. Je pořád těžký být v blízkosti potravin, ale snažím se, jak nejlíp umím."

„Já vím, synku. Ale jestli někdy zase začneš takhle přemýšlet, přijď rovnou za mnou, OK?"

„Dobře."

„Tak proč si šel sem, místo za mnou nebo Samem?"

„Moje auto, ona..."

„Ona co?"

„Byla tu celý můj život. Vezla mě z nemocnice, když jsem se narodil. Kdykoli jsem nemohl spát, táta mě vzal na projížďku a dunění jejího motoru mě pokaždé uspalo... bylo to něco jako ukolébavka." Dean se odmlčel, aby se nadýchl. „Nese mě, když jsem příliš unavený chodit a bere mě tam, kde musím být. Bez ohledu na to, jestli je zima nebo vedro, vždycky mám její střechu nad hlavou. A když si potřebuju s někým promluvit... možná neumí odpovídat, ale je pořád tady." Se slzami v očích polkl knedlík v krku. „Je jediná v mým životě, kdo mě nikdy neopustil."

„A kdy jsem tě opustil já? Vždycky jsem tu byl pro tebe... a to i potom, co se John zachoval jako idiot a já mu vyhrožoval zastřelením, pokud překročí můj práh poté, jak s tebou jednal. Tahle výhrůžka nikdy nepatřila mým chlapcům, jen jemu. Vždycky jsem tu byl a přestože už jsi dospělej, nikdy se to nezmění. Budu tady pořád."

Dean se usmál a zadíval se na krajinu, která se míhala kolem.

***

Projížděli se a Dean vyprávěl Bobbymu o nočních můrách, o otci a démonovi, který ho straší každou noc od doby, co zemřel.

Když skončil, starší muž hvízdl. „Wow, není divu, že máš potíže se spánkem. Řekl si to Samovi?"

„A proč bych to dělal?"

„Je to tvůj bratr a má o tebe starost... stejně jako já," dodal a podíval se na něj s obavami.

„Já vím, ale budu v pořádku... nakonec." Zvedl ruku a utlumil kašel v ohbí své paže. „Zatraceně," mnul si bolavou hruď.

„Víš, že to není tvá vina, že jo? Že si nezasloužíš umřít."

Dean se odvrátil, ale na otázku neodpověděl.

„Poslouchej mě, tohle jsou jen sny."

„Vím, ale..."

„Ale co?"

„Občas se zdají být tak skutečný, že je těžký říct, co je realita a co ne. Někdy se noční můra spojí s přítomností a já to jen stěží rozpoznám." Odmlčel se, aby si utřel uslzené oči. „Jsi tu ty a Sam, kteří mi říkáte, že to není moje vina a že mě tu potřebujete, ale pak je tu táta, co mě přesvědčuje, že to všechno moje chyba je a měl bych být mrtvý a já... je to těžký, Bobby."

Zastavili, jen aby se na něj mohl Bobby obrátit. „Poslouchej mě. Tvůj táta je mrtvej. A i kdyby ne, tak pořád nemá právo něco takového ti říkat... a to i přesto, že byl pěknej idiot. Ten člověk tě miloval celým svým srdcem, i když to moc nedával najevo, bylo to tak. Takže až budeš mít příště zase noční můru, řekni sám sobě, že to je jen sen... nebo ještě líp – řekni tomu žlutookýmu zkurvysynovi ať se jde vycpat a táhne zpátky do pekla a nechá tě nepokoji nebo tam za ním dojdu a osobně mu ustřelím palici. Pořád mám svou brokovnici a nebojím se ji použít."

Dean se zasmál a otřel si zbytek slz. „Když jsem byl v nemocnici, nikdy jsem sny neměl. Tak nějak si přeju, abych se tam mohl vrátit, protože bych pak nemusel snít."

„Příště, až půjdeš na kontrolu, zeptej se doktora, jestli existuje něco, co ti může dát, abys potlačil tyhle běsy. Anebo můžeme začít hledat v mých knihách, co by ti mohlo pomoc. Nesnáším vidět tě takhle."

„Zkusíme to." Dean si povzdechl a opřel si hlavu o sedadlo, jakoby ho všechno to povídání vyčerpalo. „Nevím proč, ale rozhovory s tebou jsou vždycky o tolik jednodušší. Táta mi říkával, že mluvit o svých pocitech je pro srábotky a je lepší je držet pod pokličkou, protože pak všechen svůj hněv a emoce můžu použít při boji s monstry. Sam... je těžký si s ním promluvit. Nechci, aby mě viděl..."

„Nechceš, aby tě viděl jinak, než jako svýho velkýho bráchu. Toho, kdo je vždycky ten nejsilnější. Jako svýho hrdinu."

„Takhle přímo jsem to vyjádřit nechtěl, ale jo. Díky, Bobby."

„To je to, proč jsem tady," položil mu ruku kolem ramen. „Jestli si zase někdy budeš potřebovat promluvit nebo se projet, můžeš přijít za mnou místo toho, abys vysedával na mraze. Moje dveře jsou ti vždycky otevřený."

Nastartoval. „Tak co, budeme pokračovat v jízdě?"

„Yeah, to bych rád." Dean se se spojeným vzdechem uvolnil oproti koženým sedadlům. Rachot motoru ho uklidňoval tak, jako vždycky. Zavřel oči.

***

O deset minut později Bobby ucítil jemný šťouchanec po své pravé straně. Otočil se a zjistil, že mu Dean spí s hlavou na rameni.

Zpomalujíc, opatrně ho pokládal, než si hlava našla komfortnější místo na jeho kolenou, přitáhl mu bundu až k bradě, aby ho držela v teple.

„Sladké sny, hochu," zašeptal, hladil ho prsty ve vlasech v naději, že by to mohlo přinést jeho synovi aspoň trochu útěchy. Na sekundu odvrátil svou pozornost od silnice a pohlédl k němu dolů – v očích ten samý výraz, který mívají otcové dívající se na své syny – výraz plný hrdosti a lásky, který by jistě přivedl Deana do rozpaků, kdyby ho zahlédl.

Protože se ještě nechtěl vracet, rozhodl se jezdit do časných ranních hodin, kdy se světlo nového dne začalo drát skrze mraky. Nevěděl, jestli zafungovalo kouzlo Impaly nebo jestli to byl on sám, kdo dokázal Deana uklidnit, ale jeho chlapec neměl během těch dvou hodin, co se s ním projížděl prázdnými ulicemi, jedinou noční můru.

Bobby by si rád myslel, že to bylo obojím, ale fakt byl, že ho nesmírně potěšilo, že Deanovi dokázal poskytnout tolik potřebný spánek. Klidně by řídil každou noc, pokud by to znamenalo, že Dean takto najde svůj klid.

TBC