Dean je zpět na místě, kde už nikdy být nechtěl, ale Bobby se Samem jsou tu pro něj.

Poté, co se doktoři a sestry ujali Deana, Sam a Bobby byli posláni do čekárny, kde vyčkávali příchodu ošetřujícího lékaře.

To bylo před 3 hodinami a oni stále neměli žádné zprávy. Bobby v tuhle chvíli seděl v koutě a pozoroval Sama vyšlapávat do koberce díru tím, jak neustále přecházel po místnosti.

„Co jim, sakra, trvá tak dlouho?" zeptal se počtvrté za poslední hodinu.

„Nevím, nejsem doktor. Nechceš si sednout, než tě přivážu do jednoho z těch křesel?"

„Nemůžu. Musím vědět, jestli je můj bratr v pořádku. Co když... co když..." Samův hlas se vytratil, aniž by dokončil větu.

„Same," Bobby si povzdechl, zvedl se, stoupl si před něj a ruce mu položil na ramena, aby tak zastavil jeho zoufalé pochodování. „Poslouchej mě... Dean bude v pořádku. Doktor s námi promluví, až k tomu bude čas."

„Ale, co když... On měl záchvat, Bobby. Už tak je vážně nemocný a tohle... Co když tohle to ještě zhorší a on..."

Bobby ho tuhle myšlenku nenechal dokončit tím, že ho popadl do náručí. „Dean bude v pořádku, Same. Je to nejtvrdohlavější člověk, kterého znám, tak jednoduše to nevzdá," mluvil k němu a snažil se zamaskovat svůj strach, který ve skutečnosti cítil. Bobby si nemyslel, že by kdy zapomněl na pocit, který měl, když svíral nekontrolovatelně třesoucího se Deana v objetí. Tohle si bude pamatovat až do své smrti.

Sam se držel osoby, která mu byla bližší než jeho otec, když se za ním objevil doktor Morgan a odkašlal si, až oba muži nadskočili.

„Jak je mu? Je vzhůru? Můžu ho vidět?"

„Pořád je v bezvědomí, ale podařilo se nám zastavit ten záchvat. Právě teď je stabilní a na kyslíku, abychom podpořili jeho dýchání, protože s tím má sám o sobě problémy."

„Co mu je?"

„Těžký zápal plic."

Sama to vyděsilo. „Ale dostane se z toho, že jo?"

„Dostává nitrožilně antibiotika a další kanylu s tekutinou jsme zavedli do jeho druhé ruky, abychom ho zavodnili. Držíme ho na medikamentech, které by mu měly pomoc s horečkou. Má teď 40,6 a dostává další léky proti bolesti, protože se zdá, že jimi trpí, i když je v bezvědomí. Je ve velmi špatné kondici a jen čas ukáže. Přesto, že je to silný mladý muž, čeká ho těžký boj."

„Jak se mohl dostat za tak krátkou dobu do tak špatného stavu? Byl sice nemocný posledních pár dní, ale byla to jen rýma... on... nebylo mu zle až do dneška a během dne se to hodně zhoršilo."

„Myslím, že to mohlo začít jako obyčejná rýma nebo chřipka a vzhledem k jeho oslabenému zdraví to vzalo tak rychlý spád. Budeme si ho tu muset nechat několik dní na pozorování a léčbu."

„Vsadím se, že se mu to nebude líbit," zamumlal si Sam sám pro sebe, než se otočil zpět k doktorovi. „Už jste mu to řekl?"

„Ne. Jak jsem zmínil, ještě se nevzbudil. A pak... myslel jsem, že sdělení téhle dobré zprávy nechám na vás," doktor Morgan se při tom mírně usmíval.

Sam si nemohl pomoci, aby mu malým úsměvem neoplatil, i když mu o vteřinu později klesl. „Můžeme ho vidět?"

„Samozřejmě. Pojďte za mnou," odváděl je z místnosti za Deanem. „Je teď připojen k mnoha přístrojům, ale jsou tu kvůli tomu, aby mu pomohly a tak si s nimi nemusíte dělat starosti."

Když kráčeli chodbou na JIP, Sam cítil, jak se mu srdce svírá při pomyšlení, že Dean je na tom znovu tak špatně, že musel být přijat na jednotku intenzivní péče. Stále mu bylo těžko při vzpomínce na časy, kdy se tu již dvakrát ocitl – jednou po autonehodě a podruhé, když zkolaboval a nechtěl se vzbudit. A teď se sem vrátil se zápalem plic. Zavrtěl hlavou a přísahal, že se mu snaží Dean jistě přivodit srdeční kolaps všemi těmi starostmi.

Byl tak zaneprázdněn přemýšlením, že si ani neuvědomil, že došli ke dveřím Deanova pokoje, dokud mu Bobby nepoložil ruku na rameno a nezmáčkl ho, což ho vylekalo.

„Jsme tady, Same," upozornil ho při pohledu na jeho dotčený výraz. „Jsi v pořádku?"

Sam se podíval na zavřené dveře místnosti a pokrčil rameny. „Zeptej se mě později," zašeptal a pomalu je otevřel.

Nad tou postavou, kterou spatřil v posteli, zalapal po dechu. Bylo kolem tolik přístrojů a všechny ty dráty byly připojeny k jeho bratrovi, že si Sam ani nebyl jistý, zdali je to skutečně on, dokud se k němu nepřiblížil.

„Ach můj Bože," šeptal, když očima putoval po Deanově hubeném těle, které bylo nehybné až na hruď, krátce stoupající a s drsným sípáním hluboce klesající. I s kyslíkovou maskou to pořád znělo, jakoby měl Dean problémy s dýcháním. Horečnatá červeň ve tvářích a tmavé půlměsíčky pod očima byly jedinou barvou v bratrově obličeji, který byl tak bílý, že by Sam přísahal, že i nemocniční prostěradlo má víc zbarvení. Všiml si stékajícího potu po Deanových vlasech a tvářích, usazujícího se v prohlubni jeho klíčních kostí a nepatrně se mu ulevilo – znamenalo to, že Dean už přestává být dehydratován.

I přesto, že bratr vypadal nemocně už předtím, teď to bylo daleko horší, než když ho viděl naposledy. Vyhlížel blíže ke smrti než životu a jedinou známkou, že skutečně žije, byly nepatrné pohyby hrudníku a píp píp zvuk srdečního monitoru vedle postele. Vzdechnutí za ním ho donutilo se otočit. Bobby zíral na Deana s rozrušeným výrazem.

„Vypadá ještě hůř, než předtím," šeptal, protože se bál, aby to náhodou Dean neslyšel.

„Já vím." Sam popotáhl a upravil deku na tom kostnatém těle. Poté uchopil jeho bezvládnou ruku do svých obou, dávajíc při tom pozor na jehlu. „Bude to zase dobrý, Deane. Jsme tady," posadil se na židli u postele. „Budeš v pořádku. Slyšíš mě?"

Sam tu kostnatou ruku jemně stiskl a doufal v oplátku. Byl zklamán, když se tak nestalo. „Já a Bobby jsme tu, kdybys nás potřeboval. Prostě... prostě se uzdrav, okay?"

Bobby se usadil do křesla u Deanových nohou a klouzal pohledem po jeho obličeji a těle, které vypadalo snad ještě tenčí, než bylo. Všechny kosti z něj trčely, jakoby měl pod kůží naskládané tyčky. Zhluboka a roztřeseně se nadechl, natáhl se a vzal Deana za druhou ruku – jen zlehka, aby mu nepřivodil ke všemu tomuhle ještě zlomeninu. Palcem pohladil hřbet jeho paže, sledoval ty křehké kosti a žíly, které byly dost viditelné a vypadaly jako ze 3D mapy.

Seděli v tichosti a jediným zvukem v místnosti byl Deanův dech, který se podobal dechu astmatika, bojující o každý lok vzduchu. Samovi s Bobbym to znělo hodně bolestivě a ten pohled byl pro ně nesnesitelný, protože jediné, co v tuhle chvíli mohli pro něj udělat, nebylo víc, než sedět a čekat.

***

O více než dvě a půl hodiny později se Deanova víčka mírně zachvěla a oči otevřely. Slabě se rozhlédl po místnosti a rychle si uvědomil, že je zpátky na místě, kde už být nechtěl. Zasténal a opět oči zavřel, protože si ty bílé depresivní stěny vážně vidět nepřál.

„Deane," zašeptal hlas vedle jeho pravého ucha a následovalo mírné sevření ruky. „Slyšíš mě?"

Otočil se a podíval se na Sama horečkou lesklýma očima, které díky tomu zářily jak dva smaragdy. Třesoucí se rukou se snažil sundat kyslíkovou masku.

„Ne, nechej si jí, potřebuješ jí," Sam sáhl po jeho paži, aby mu zabránil v sejmutí tolik potřebného kyslíku.

„D-domů."

Sam mu opět stiskl ruku. „Nemůžeme. Musíš tu na pár dní zůstat."

Dean slabě vrtěl hlavou, když sípal. „Domů. N-nechci tu... být."

„Já vím. Hrozně rád bych tě vzal domů, ale sám se o tebe nedokážu postarat. Jsi hodně nemocný."

„P-prosím... S-Sammy. N-nechci..."

Samův palec jemně setřel slzu z propadlé tváře. „Je mi to líto, ale jsi vážně nemocný, Deane. Máš zápal plic."

Díval se na něj v šoku. „"J-jen... chřipku."

„Tak to možná začalo, ale pak se to změnilo na zápal plic. Ale neboj se. Nebudeš tu sám. Po celou dobu tu budeme s tebou."

Dean na několik vteřin ztichl, než se náhle a prudce rozkašlal. Byl to hluboký, vlhký kašel, který zněl, jakoby ze svého těla chtěl vypudit plíce a bojoval při tom o každý nádech. Založil si ruce ochranitelsky na hrudi v marné snaze zastavit tu vybuchující bodavou bolest.

Sam ho rychle otočil na bok, sundal mu kyslíkovou masku a s jednou rukou na jeho zádech a druhou na prsou mu v podpoře kroužil v uklidňujících kruzích. Dbal na to, aby nevyvinul žádný tlak na vystupující lopatky nebo obratle páteře, které cítil pod svou dlaní, protože se obával, že jakákoli větší síla by je mohla zlomit. „Bude to dobrý. Dýchej. Uklidni se. Hezky malé mělké nádechy... to je všechno. Dýchej."

Dean se maximálně snažil, aby Samovy instrukce následoval. První dvě minuty bylo těžké kontrolovat dech skrze hrubý kašel, ale čím déle to trvalo, tím více se mu to dařilo.

„Vím, že to bolí, ale vedeš si opravdu moc dobře. Jen tak dál. To je ono. Dobrá práce."

Dean pokračoval v mělkých nádeších, dokud se jeho záchvat nedal na ústup a nakonec přestal úplně, zanechávajíc ho sípajícího na zádech.

Když bylo po všem, Sam vytahal hrst kapesníků položených na nočním stolku a řekl mu, aby do nich vyplivl to, co se mu nahromadilo v puse, což udělal. Snažil se potlačit grimasu, poté co uviděl ten nazelenalý blob a vyhodil balíček do koše.

„Fuj," zasténal nemocný Winchester zavíraje oči a potlačujíc spalující bolest zžírající ho při každém nadechnutí. Každých pár vteřin v něm zahrkalo, zraněné plíce mu neumožňovaly si byť i na nepatrnou chvíli pohovět.

„Bude to zase dobrý. Mám tě," uklidňoval ho Sam, opatrně ho usazujíc zpět do polštářů a vracejíc masku na bratrovu tvář. Uchopil Deanovu třesoucí ruku do své a pozoroval krůpěje potu stékající mu po spánku a tou volnou namočil žínku do nádoby s vodou a přejel mu něžně přes čelo ve snaze pomoci snížit horečku, jež pustošila jeho už tak slabé tělo. „Zkus ti trochu odpočinout."

Dean se na něj zadíval zpod přivřených víček, jeho oči byly jak dvě skleněnky odrážející utrpení a bolest, z čehož se Samovi chtělo plakat. Zabojoval proti tomu a usmál se na něj. „Zůstaneme tu s tebou."

Dean se zahleděl prosebně na Bobbyho, jakoby ho mlčky žádal, aby ho vzal domů před tím, než zamrkal a jeho vyčerpané a nemocné tělo ochablo. Ty krátké, chrastící vzdechy u obou mužů vyvolávali lítost.

„Nesnáším ho vidět takhle," zašeptal Sam a pokračoval v otírání bratrova čela.

„Já taky. Promluvím s lékařem a pak zajedu domů. Nebudu tam dlouho, ale musím něco zařídit."

„Dobře. Ale vrať se co nejdřív. Dean nás tu potřebuje oba a já..."

„Jsem hned zpátky. Tohle dělám pro Deana. Chci, aby to tu pro něj bylo co nejpohodlnější a měl co nejmenší pocit, že je v nemocnici."

Po vysvětlení svého nápadu Samovi, zanechal oba své chlapce samotné a odjel uskutečnit svůj plán.

Sam se obrátil zpátky k Deanovi a sledoval ho, jak spí, mezitím, co se snažil ho aspoň trochu zchladit. Bezvědomí, slabé steny a trhavý dech způsobovaly samotnému Samovi bolavé srdce. „Musíš se brzy uzdravit, velkej brácho. Slyšíš mě?"

***

Bylo to více jak o hodinu později, když Dean náhle vytrhl svou ruku ze Samova sevření, vyrván ze spánku drsným kašlem. Poté následovaly non-stop vlhké záchvaty a bez ohledu na to, jak moc se Sam snažil ho tím provést, Deanovi se nedařilo popadnout dech.

Pokaždé, když se pokusil nadýchnout, zdálo se, že do sebe dokáže dostat jen malé množství vzduchu. Slyšel Sama a Bobbyho, jak se mu snaží pomoci a zklidnit ho, ale on teď potřeboval každý kousek soustředění zaměřit na boj o nabrání dechu.

Mučivé a vystrašené úpění z něj nyní vycházely mnohem častěji a Sam si přál, aby mohl něco udělat, než jen sedět a nabídnout bratrovi víc než slova a doteky. Proto se otočil k Bobbymu, aby přivolal lékaře.

Bobby stiskl tlačítko a poté se rozeběhl ke dveřím, když doktor nepřicházel dostatečně rychle, zanechávaje Sama o samotě se svým bojujícím bratrem.

„No tak, Deane. Tohle mi nedělej. Dýchej." Prosil a opatrně ho přidržoval na své straně, mezitím, co mu třel záda, aby mu aspoň trochu ulevil. „Prosím, dýchej."

Bobby se vrátil do místnosti s doktorem Morganem za zády. „Už ho vedu."

Lékař rychle poznal závažnost situace a byl u svého pacienta během několika sekund. Jemně převzal Deana ze Samovy náruče a položil ho na záda, nadzvedl přitom horní část postele, že skoro seděl. „Uklidněte se synku. Vím, že máte pocit, že nemůžete dýchat, ale věřte mi, že můžete," natáhl se pro kyslíkovou masku a upevnil ji Deanovi na obličeji předtím, než mu položil dlaň na prudce se zvedající hrudník. „Teď potřebuju, abyste mne pozorně poslouchal, zvládnete to?"

Deanovy vystrašené oči se k němu stočily a on nepatrně přikývl, stále bojujíc s dechem. Mírně sebou trhl, když ucítil sevření své paže, ale byl to jen Sam, stojící vedle něj.

„Pokaždé, když zatlačím, vdechnete. Když povolím, vydechnete. Chápete to? Tlak – vdech. Jdeme na to."

Dean pevně zavřel uslzené oči a následoval instrukce, jak nejlépe dokázal.

Sam s Bobbym byli na začátku dost skeptičtí, zdali to bude fungovat, ale systém synchronizace dechu s doktorovými stlaky se po několika minutách ukázaly jako účinné. Deanovo panické lapání zvolna přecházelo do mělkých nádechů v pravidelném rytmu.

„To je ono," promlouval k němu měkce. „Zvládáte to."

Sam se pokusil sladit svůj dech s tím bratrovým, aby i on sám se zklidnil. Srdce mu tlouklo tak prudce, že mu snad hrozil infarkt. „Skvěle, Deane. Dokážeš to."

Doktor Morgan byl s průběhem a zlepšením spokojen. „Dobrá práce, Deane. A teď zkusíte hlubší nádechy. Budu vám dál pomáhat s načasováním. Dovnitř... a ven..." jemně na něj zatlačil. „Dovnitř... a ven. Hezky pomalu. Odvádíte kus práce. Jen tak dál."

Dean dělal, co mohl, aby své nádechy prohloubil, avšak náhlá palčivá bolest z něj dostala trýznivé zakňučení. Ucítil další stisk na svém koleni, proto otevřel oči a uviděl Bobbyho, jak na něj povzbudivě shlíží. Znovu oči zavřel, zadržel dech po dobu jedné sekundy a vypustil ho, když se doktorova dlaň zvedla.

Minuty plynuly a Dean se za asistence a podpory všech tří mužů pomalu zlepšoval. Jemu samotnému se ulevilo, protože každý nádech se pro něj stával jednodušší a jeho tělo se pomalinku uvolňovalo z křečí.

„Výborně, Deane. Pokračuj," povzbuzoval ho Sam. „Už si skoro tam. Zvládneš to."

Deanův dech sice stále zněl jak u starého astmatika, ale aspoň už o něj nemusel zuřivě bojovat.

Doktor Morgan mu jemně stiskl rameno a usmál se. „Hotovo. Nebylo to tak těžké, že?"

Dean při pohledu na něj zvedl jedno obočí, jakoby tím mlčky chtěl vyjádřit 'vám se to snadno řekne. '

„Odpočívejte, mezitím, co budu kontrolovat přístroje. Potom bych rád vyšetřil vaše plíce, a jak na tom jste," lékař odstoupil od pacienta, aby prověřil monitor IVS, který udržoval Deana stabilizovaného.

Sam sledoval doktora a přitom se mračil. Věděl, že je bratr hodně nemocný, ale když viděl obavy v Morganově tváři, rozbušilo se mu srdce strachem.

Doktor dokončil prohlídku přístrojů a sňal si stetoskop z krku. „Poslechnu si vaše plíce. Same, můžete ho posadit a na minutu ho podržet, abych se dostal k jeho zádům?"

„Dobře." Sam se usadil na postel a velice opatrně si zvedl křehké torzo svého bratra do náručí. „Držím tě," šeptal k němu a ovinul kolem něj paže, když ucítil jeho horkou tvář opřenou o svůj krk. Sam sklonil hlavu, takže jeho líc spočívala v bratrových mokrých vlasech.

Doktor mu vyhrnul triko a přiložil stetoskop na holá záda, dávaje pozor, aby nezavadil na ostře vystupující obratle páteře. „Vím, že to bolí, ale potřebuju, abyste dýchal tak hluboce, jak budete moct."

Deanovi to trvalo několik mělkých nádechů, než sebral síly a prohloubil ho, ovšem ihned jeho tělo zachvátil a roztřásl vlhký nával kašle. A pak další a další, kterého nechávaly bez vzduchu a stále více bezvládného v Samově náruči.

S pomocí doktora se mu nakonec podařil hluboký nádech, avšak opustilo ho to sípajícího a skoro v bezvědomí.

Sam zvedl ruku a jemně podepřel zádní část Deanovy hlavy, hladil prsty mokré prameny vlasů. V očích ho pálily slzy, jak se bratrovo tělo kroutilo v křečích. „Už to bude dobrý. Jsem tady." Obrátil se na lékaře. „Stačilo to?"

Doktor Morgan vzdychl a vyndal si stetoskop z uší. „Obávám se, že to nezní moc dobře. Můžete ho položit."

Sam tak učinil a pečlivě bratra přikryl, protože se třásl daleko víc, než předtím. „Jsem hned zpátky, dobře?" zvedl se z postele a přistoupil blíže k lékaři. „Jak je na tom?"

„Jeho životní funkce nepracují správně. Zase se mírně zhoršil, teplota mu stoupla na nebezpečnou úroveň 40,6. Už bez toho je na tom dost vážně, a abych byl upřímný, sám se divím, že se drží ještě při vědomí."

Sam se přes rameno otočil na Deana. „Jo, to je můj bratr. Je to nejodolnější a nejsilnější osoba, kterou znám."

„Podáváme mu léky proti bolesti a chtěl bych začít s dávkováním steroidů a zkusíme silnější antibiotika, protože ty, které nyní dostává, se nezdají účinná – měla mu pomoci snížit horečku, ale místo toho ji zvyšují. Změníme i zavodňovací roztok, protože se hodně a rychle potí a nemůžeme dovolit, aby ztrácel tekutiny tak rychle nebo to opět skončí dehydratací. Zkusím mu dát i něco na uvolnění svalů kvůli sevřenému hrudníku, mohlo by se mu ulehčit při dýchání. Nadbytečná tekutina se mu hromadí kolem plic a nezdá se, že by se chtěla vstřebat, takže budeme zřejmě muset zavést dýchací trubici. I přes veškerou podporu hladina kyslíku je hodně nízká a možná jste si všiml mírného šedého nádechu kolem jeho rtů a nehtů."

„Co to znamená?"

„Jsou to první příznaky nedostatku kyslíku. Jestli změna antibiotik a steroidy nezafungují a jeho stav se bude dál zhoršovat, pak se obávám, že intubace bude nutná."

Sam cítil, jakoby mu ruka vyrobená z ledu pronikla hrudí a sevřela mu srdce a to v okamžiku, kdy slovo „intubace" opustilo doktorovu pusu. Nebylo to tak dávno, kdy Dean bojoval o život připojen na ventilátoru, snažíc se přežít zranění způsobené autonehodou. Tehdy byl Sam tak blízko jeho ztrátě, že si nebyl jistý, zda vydrží ho znovu takto vidět – ne tak krátce po sobě.

Když Sam vypadal příliš rozrušeně, než aby začal mluvit, Bobby se zeptal. „Proč?"

„Dean bojuje opravdu tvrdě, ale jeho tělo je nyní příliš slabé a stojí ho to mnoho sil, než kdyby byl v dobré kondici. Tahle nemoc z něj vysává i tu nepatrnou rezervu, kterou si tělo šetřilo, jeho orgány jsou přetížené, protože musejí pracovat dvakrát nebo třikrát více. Pokud ho uvedeme do umělého spánku, umožníme tak jeho tělu si odpočinout a dáme mu šanci, aby se bránilo samo. Teď je momentálně hodně vysílené, a pokud se brzy něco nezmění, je tu velké riziko, že zkolabuje." Doktor Morgan se usmál a položil ruku v podpoře na Samovo rameno. „Tohle je jen ten nejhorší scénář, a nedojde na to. Musíme doufat, že se začne zlepšovat, avšak pokud ne..."

Sam nejistě přikývl a otřel si rukávem slzy. „Nechci ho ztratit... Jestli to... pokud na to přijde...bude to pouze v případě, že nic nebude fungovat a nebude žádná jiná možnost," souhlasil neochotně.

„Samozřejmě. Budu..." lékař byl přerušen pagerem. „Musím jít, ale zajde sem sestra, aby zahájila novou léčbu. Pokud se něco změní, stiskněte tlačítko a já tu ihned budu." Kývl na ně a rychle opustil místnost řešit urgentní záležitosti.

„Ach můj Bože," vydechl Sam hlasem plným emocí. „Bobby, co když..."

„Nesmíš nad tím přemýšlet stejně tak jako tenkrát," zašeptal k němu Bobby a sevřel mu paži. Musel teď být pro své chlapce silný, proto se snažil své emoce potlačit. „On nás teď potřebuje funkční." Přešel k posteli, kde nemocný lovec ležel.

Sam se zhluboka nadechl, aby dostal své city pod kontrolu a otočil se k Deanovi. Sedl si na kraj jeho postele, přičemž uchopil bratrovu třesoucí ruku do obou svých. „Ahoj."

Dean otevřel slabě oči a podíval se na něj skrze napůl přivřená víčka. Když zahlédl na zdech plakáty, zamrkal. AC/DC, Metallica, Black Sabbath, Ozzy Osbourn a Led Zeppelin okupovali stěny společně se zarámovanými fotkami jeho a Sama a taktéž Bobbyho. Musel se usmát, když spatřil na čestném místě obrázek své Impaly. Snímek byl pořízen těsně poté, co ji umyl, takže se na slunci třpytila a zářila.

Dean byl vděčný, že všechny obrázky s ním byly staršího data a ne z poslední doby, protože by nevydržel ten pohled svého vyvrtlého já, kterak na něj civí. Úplně vlevo spatřil usmívající se blondýnku a hned nato si uvědomil, že je to Mary. Skoro to vypadalo, jako by na něj dávala pozor a Dean si rád představoval, i když v ně nevěřil, že pokud by existovalo něco jako andělé, jeho matka by jistě byla jedním z nich. Dále tam byl snímek Johna, stojícího vedle Impaly, což vykouzlilo na Deanově tváři malý úsměv. Měl celou rodinu kolem sebe, a to i ty, kteří už tu nebyli, a cítil se obklopen láskou.

„Líbí se ti to? Byl to Bobbyho nápad," Samovo srdce pookřálo při tom slabém úsměvu pod kyslíkovou maskou. Byl vážně titěrný, ale byl tam a to mu stačilo k tomu vědět, že udělali správnou věc. „Dokonce máme i tohle," zvedl model Impaly, který on a Dean postavili společně a položil ho vedle bratrovy ruky. „Je jasný, že jsme sem nedokázali dostat tu skutečnou, takže mini 'Pala ti bude muset stačit do doby, než ti zase bude dobře. Taky máme tvůj MP3 přehrávač a tvý knihy. Chceme, aby ses cítil jako doma. A taky chceme, aby ses tu měl co nejpohodlněji a věděli jsme, že by ti v tom tyhle tvý věci mohli pomoct."

Obvykle se tyhle dekorace dovolovaly jen u dětských pokojů, ale protože si doktor pamatoval, jak moc Dean nemocnici nenáviděl, když tu byl naposledy, dal oběma mužům prostor k vyzdobení, aby imitovali domov.

Dean si třesoucí se rukou zvedl kyslíkovou masku. „Ú-úžasný," zaskřehotal, jeho ruka bezvládně klesla zpátky do postele, prsty pohladily hladký povrch modelu vozu. Rozhlédl se po místnosti ještě předtím, než mu víčka neochotně padla, tělo se uvolnilo a on během dvou vteřin usnul. Infekce společně s horečkou užíraly už tak slabé a vyhublé tělo, vysávaly z něj rapidně klesající energii.

„Brzy se uzdrav," šeptal k němu Sam, žínkou namočenou v chladné vodě mu přejel po obličeji. Musel se usmát, že byť totálně mimo, Dean si opřel tvář o studenou látku, jakoby v ní hledal útěchu nebo si jen vychutnával ten pocit chladu na rozpálené kůži.

Do místnosti vešla sestra a Dean dostal všechny ty léky, o kterých mluvil doktor Morgan a které, jak všichni doufali, by mu měly pomoci. I ona si ho pamatovala z doby, kdy tu byl poté, co zkolaboval a že jeho malá rodina z něj nespustila oči. Pokud si někdo zasloužil dobré zprávy, byli to právě oni.

***

Později té noci se pacientův stav mírně zhoršil a doktor Morgan jim řekl, že Dean bojuje tak úporně, že jeho orgány začaly selhávat, proto ho musel dát na ventilátor, aby snížil tlak na jeho plíce a nechal tělo odpočinout a regenerovat. Zavedli mu také nasogastrickou trubici do nosu, aby neztratil nic z váhy, kterou se mu podařilo nabrat a protože už byl těžce v podváze, nemohl si dovolit další hubnutí.

Sam ho stále držel za ruku a snažil se ho zchladit mokrým ručníkem, když při tom poslouchal srdeční monitor a počítač, který dýchal za jeho bratra. Zvuk ventilátoru byl pravidelný a svým způsobem i uklidňující, když Sam vdechl a vydechl s každým pípnutím, hruď se mu zvedala a klesala v synchronizaci s tou Deanovou.

„Vydrž, postaráme se o tebe," šeptal mu a stiskl mu jemně ruku. Otřel si slzy, když se na něj díval, na trubici trčící z jeho úst jakoby to byl zrcadlový odraz toho, kdy Dean před několika měsíci po autonehodě umíral.

Samův stisk zesílil, protože si neustále snažil připomínat, že Dean má sice zápal plic, ale neumírá na zranění způsobené démonem a autonehodou a ten stroj se mu snaží pomoc a není to ta jediná věc, držíc ho na živu jako tomu bylo nedávno. „Ne, on neumírá... Slyšíš mě, Deane? Budeš v pořádku, nepřestávej bojovat. Já a Bobby tu budeme čekat, dokud si pořádně neodpočineš, abys byl dostatečně silný se k nám zase vrátit," hřbetem palce hladil tu kostnatou ruku. „Tvý tělo je zrovna teď slabé, ale tvoje duše je nejsilnější, jakou jsem kdy poznal, takže taky vím, že jsi dost silný, abys dál bojoval."

Ponořil ručník zpět do vody, když si všiml MP3 přehrávače. Někde slyšel, že lidé, i přesto, že byli v bezvědomí, stále slyšeli, co jim bylo řečeno, takže popadl přístroj, prošel všechny písničky, až narazil na playlist Metallicy. Pustil první song, ztlumil hlasitost a umístil sluchátka do bratrových uší, aby mohl poslouchat hudbu, kterou tolik miloval.

„Alespoň pro tentokrát tě ušetřím svýho hroznýho zpěvu," díval se při tom na něj. Chystal se mu ještě něco říct, když do místnosti vešel Bobby, s dvěma kávami a následován lékařem.

„Podívej, na koho jsem narazil."

„Zdravím, Same. Přišel jsem na kontrolu. Jak se mu daří?" ptal se a přešel k přístrojům.

„Pořád hoří," Sam přejel ručníkem po pihovatém obličeji.

Doktor přikývl a mlčel, když vše kontroloval. Po několika minutách se na ně obrátil. „Zdá se, že antibiotika i ostatní léky začínají zabírat. Horečka klesla zpátky na 40,5. Stále to není ještě tam, kde bychom chtěli, aby to bylo, ale aspoň se to ubírá správným směrem."

Sam vydechl úlevou. „Díky Bohu. Kdy mu to budete moct vyndat?" kývl hlavou k trubici ventilátoru.

„Jak už jsem zmiňoval dříve, musíme jeho tělu dát čas na odpočinek a až se jeho stav začne zlepšovat, zmírníme dávkování léků, které ho udržují v umělém spánku. Zatím je to jen pár hodin a vždy záleží na pacientovi, jak velkou externí pomoc vyžaduje. Může to být několik dní, může to být i méně. A Dean už prokázal, jak silný mladý muž je a jaký je bojovník."

„Jo, to je. Nikdy v životě žádný boj neprohrál a ani teď s tím začínat nebude. Udělejte cokoliv, co mu pomůže."

„Teď musím odejít. Víte co dělat v případě potřeby," doktor Morgan jim podal oběma ruce a opustil místnost kvůli dalším pacientům.

Bobby a Sam seděli po obou stranách postele a pokračovali v hlídce nad padlým členem své malé rodiny.

TBC