Deanovo nachlazení se zvrtne do něčeho mnohem horšího.

O dva dny později bylo Deanovi mnohem hůř, dávno už se necítil tak mizerně. Určitě tu již nešlo jen o obyčejné nachlazení. Ležel na gauči, zabalen v dostatečných vrstvách oblečení a pokrývek, Sam seděl po jeho boku.

Bobby přepínal programy a Dean ho požádal, aby přestal, když narazil na známý film, který však neviděl už několik let. „Tenhle tam nech."

„Hřbitov zvířátek?" Sam s Bobbym se na sebe podívali se zvednutým obočím. „Myslíš to vážně?"

„M-mám snad na hlavě k-klaunskou čepici?"

„Ne."

„Tak to v-vážně m-myslím," Dean se zavrtěl ve snaze lehnout si pohodlněji. Trhl sebou, když mu spalující bolest projela hrudí po každém vydechnutí, mnul si prsa v nesmyslné snaze zmírnit ten svírající pocit a tím předejít kašli, který se během posledních dní zhoršil.

Chtěl požádat Sama, aby mu podal sklenici vody, ale místo toho z něj vyšlo jen vlhce trhavé zakašlání. Prudce se předklonil, když se jeho tělo začalo třást v agónii a on bojoval o každý nádech.

Sam okamžitě vyskočil a začal mu třít záda v uklidňujících kruzích. „Budeš v pořádku," chlácholil ho, avšak neubránil se grimasám, když slyšel zvuky, které z jeho bratra vycházely. „Postaráme se o tebe," přidržel mu před pusou chumáč kapesníků, aby si do nich Dean mohl ulevit.

Po nějaké době, kdy ho kašel konečně opustil, Dean zůstal ležet na boku, s jednou rukou kolem svých žeber a tváří zabořenou do ohbí té druhé. Po nabytí jistoty, že své plíce nevyplivne spolu s tím žluto-zeleným svinstvem, pomalu zvedl hlavu a podíval se na ustaraného Sama a Bobbyho.

„Jsi v pořádku?"

„J-jo," zašeptal, zavřel oči, na tváři bolestivý úšklebek. Poté, co udělal několik hlubokých nádechů a dostal sebe samého pod kontrolu, se s pomocí Sama opřel zpět do polštářů. „Můžeš to tam vrátit zpátky?"

„Co? Hřbitov zvířátek? Jsi si jistý, že je to dobrý nápad? Myslím se vším tím... Asi to není nejlepší čas, dívat se na něco takového. A..." odmlčel se, když zjistil, jak na něj Dean zírá.

„Budu v pohodě. Tenhle film jsem viděl stokrát předtím... a nikdy mě neděsil."

„Jo, ale táta taky nikdy předtím nebyl mrtvej," odsekl mu Sam a okamžitě zalitoval, když Dean protáhl obličej. „Omlouvám se."

„To je jedno. Dej to zpátky."

***

Sledovali film a spolu s tím i Deana, ale ten tvrdohlavý Winchester si stále trval na tom, že je v pořádku.

Ze začátku byl v pohodě, avšak během jednoho konkrétního rozhovoru mezi Louisem Creedem a Judem Crandallem se jim zdálo, že Dean začal na obrazovku zírat s nepřítomným výrazem ve tváři.

„Někdy je lepší být mrtvý."

Dean v průběhu těchto pronášených slov tupě civěl a jeho mysl se vrátila o několik měsíců zpět. Ani si nevšiml slzy, která mu sklouzla po kamenné tváři, zatímco se mu v hlavě opakovaly slova tolik podobná.

„Co je mrtvý by mrtvý mělo zůstat. Zemřel jsem a tak to mělo setrvat."

Dean sebou lehce trhl a pokračoval ve sledování televize, ale místo dvou mužů sedících u stolu viděl sebe a Sama a pak i jejich otce posednutého démonem, slyšel navzájem se překrývající hlasy, kterými mluvil o svém bezcenném životě.

„Nepotřebují mě. Sam je jasně Johnův nejoblíbenější. Táta je mrtvý kvůli mně. Neměl jsem se vracet, Same. Nebylo to přirozené. A teď se podívej, co z toho vzniklo. Zemřel jsem. A tak to mělo být... co je mrtvý, má mrtvý zůstat. Protože někdy je to to nejlepší. Měl jsem tak zůstat."

Zalapal po dechu a škubl sebou, jakoby se probudil ze snu, čímž Sama vyděsil. Nezdálo se však, že by si všímal jeho výrazu, když Jud Crandall opakoval...

„Někdy je lepší být mrtvý."

„Deane? Jsi v pořádku?" Sam k němu natáhl ruku a dotkl se ho. Když se nedočkal odpovědi, sebral dálkové ovládání. Stále si nebyl jistý, jestli to byl dobrý nápad nechat ho sledovat takovýhle film, zejména v jeho psychické kondici. „Chceš, abych to vypnul?"

Dean nakonec zamrkal a pohlédl na něj. „Já...," zarazil se, zhluboka se nadechl a zavrtěl hlavou. „Jsem v pohodě."

„Jsi si jistý? Vypadáš, jakoby si viděl ducha."

„Kdyby viděl ducha, tvářil by se víc normálně. Takhle se to jeví, jakoby mu někdo podpálil auto."

„Byl to jen řečnickej obrat. Protože pro normálního člověka by vidění ducha bylo...nenormální," dokončil Sam nepřesvědčivě, tvář zkroucenou, jak se mračil. „Nevadí."

„Vlastně, on sám teď vypadá jako živý duch."

„Já... já jsem v pořádku... já jsem vždycky v pořádku."

Sam si povzdechl nad tímto věčným tvrzením a protočil oči tak násilně, že to vypadalo, jakoby se snažil zjistit, co je za ním, aniž by se musel obrátit.

„Pokud tě tohle protáčení očí neopustí, tak ti jednou uvíznou zaklíněný dozadu a ty strávíš zbytek života díváním se do vlastní hlavy."

***

Film pokračoval a Sam nepřestával házet pohledem po Deanovi. Nebyl si jistý, zdali ho více znepokojuje to, co právě sledují nebo bratrovo dýchání, které se zdálo hodinu od hodiny horší a horší.

Přestože by to Dean nikdy nepřiznal, všem bylo jasné, že mu opravdu není dobře – jeho dech byl nepravidelný a sípavý, každý záchvat kašle ho v Samově náručí zanechával vyčerpaného a lapajícího po vzduchu. Když náhle popotáhl, Samova hlava se po něm otočila v takové rychlosti, že měl Bobby strach, aby si nezablokoval krční páteř.

„Deane?"

Dean pomalu zamrkal, jakoby se vzpamatovával z transu a otřásl se, nespouštěje oči z obrazovky. „Co."

„Jsi v pohodě?"

„Ty... ty si..."

„Já jsem co?"

Dean byl po několik sekund ticho, sledujíc Gage Creeda vstávajícího z mrtvých ve své démonické podobě. „Přál sis někdy přivést někoho zpátky... víš, jako... bez toho, abys prodal duši nebo on se změnil v pomatenou zuřící bestii?"

„Myslíš tím zmrtvýchvstání?" zeptal se ho a Dean přikývl. Nebylo potřeba geniality, aby si odvodil, proč se na tohle bratr ptá, jenže Sam nevěděl, jak na to odpovědět. Po několika minutách strávené vážným přemýšlením se k němu otočil. „Tebe... i kdyby ses měl vrátit pomatenej."

Deanovy rty se pohnuly v drobném úsměvu, který však rychle vyprchal. Zavrtal se hlouběji do přikrývek, ignorujíc oba muže, kteří ho sledovali více, než běžící film.

Hřbitov zvířátek právě končil, když Dean ucítil povědomý tlak v hrudníku. Zhluboka se nadýchl, aby se toho zbavil, čehož ihned zalitoval. Jakoby spolkl oheň – spalující bolest odstartovala další trýznivé kolo kašlání, které ho zanechalo visícího přes okraj gauče a držícího se úporně Samových paží. Bodající bolest v zádech jako by byla synchronizovaná s tlukotem jeho srdce, než si uvědomil, že to nemá spojitost s jeho bolavými plícemi; byla to Samova jemně poplácávající dlaň, kterou cítil na svých zádech, snažíce se mu tak ulevit.

„Bude to zase dobrý, velkej brácho. Jsem tu s tebou," šeptal mu Sam a pokoušel se mu pomoci, jak nejlépe uměl. Když záchvat konečně pominul, nabral hrst papírových kapesníků, aby do nich mohl Dean vyplivnout to, co se mu nahromadilo v puse a podal mu sklenici vody, kterou od něj bratr vděčně přijal.

„Díky," zaskřehotal hlasem znějícím, jakoby spolykal žiletky. Pozvedl sklenici k suchým rtům a opatrně několikrát usrkl, šklebíc se, když mu studená voda klouzala po pálícím hrdle.

Poté, co si od něj sklenici vzal zpátky, Sam mu pomohl si lehnout. „Jak ti je?" prsty mu prohrábl slepené vlasy, dotkl se jeho čela. Odfrkl si, když zjistil, jaké horko z něj sálá. „Jsi pěkně rozžhavenej."

„D-díky," Dean na to šeptl zpátky s titěrným úšklebkem, čímž přinutil Sama znovu protočit oči. Namočil žínku do umyvadla s vodou, aby mu aspoň trochu pomohl od horečky.

„Sklapni, blbečku."

„V-v-vole..." podařilo se mu zašeptat předtím, než se prohnul a zasténal bolestí. „Son..."

„Zlepší se to."

Deanova tvář najednou dostala o odstín světlejší barvu, prudce se posadil a právě včas nahnul z gauče, jinak by nahodil sám sebe.

„Whoa," vyjekl Sam a klidil se z cesty proudu, který z bratra vyšel jak v Exorcistovi. Rychle popadl kýbl a podržel mu ho pod bradou nevědě, co víc může dělat, než jen sedět, třít mu záda a broukat mu do ucha uklidňující slova. „To je dobrý, nic se neděje."

Dean sténal při každém návalu, jeho tělo se třáslo v bolestech. Vzhledem k tomu, že díky své nemoci jedl jen velmi málo, brzy se jeho žaludek vyprázdnil, ale i přesto se mu nepřestával obracet.

Zakňučel a sevřel si břicho s pocitem, že tam má vetřelce, který se snaží dostat ven. Dean neměl tušení, jak dlouho visel z gauče s kroutícím se žaludkem a třesoucími se rameny, a když konečně skončil s hlavou svěšenou bezvládně na prsou, málem by přepadl, kdyby ho díky svým rychlým instinktům Bobby nezachytil.

„V klidu, synku" konejšil ho a jemně mu pomohl posadit se. Pak mu podal sklenici vody, aby s ní zahnal pachuť v ústech. „Napij se a vyplivni to."

Dean udělal, co mu Bobby řekl a pokusil se znovu napít, ale bylo to, jakoby kloktal rozdrcené sklo a přitom mu bylo smirkovým papírem přejížděno před rozřezané hrdlo.

Bobby vytahal pár papírových kapesníků, aby mu otřel bradu a ústa, než pečlivě zastrkal přikrývku kolem jeho hubeného a třesoucího se těla. „Jsme tady s tebou. Za chvilku ti bude líp."

Sam se vrátil z kuchyně, kde likvidoval pozvracené věci. „Jak se cítíš?" ptal se Deana, který jen vyčerpaně zavřel oči. Sam si s Bobbym vyměnil pohled a převzal jeho místo v přední části pohovky, znovu navlhčil žínku, aby se pokusil zbavit svého nemocného bratra horkosti, která z něj vycházela a přitom pozoroval jeho propadlou tvář, mléčně bledou kůži a tmavé pihy rozeseté po tom vyhublém obličeji.

Nikdy neviděl Deana vypadat tak hrozně, snad s výjimkou doby, kdy ležel na nemocniční posteli po zásahu elektrickým proudem. Bylo jasné, jak trpí a Samovi lámalo srdce, že nemůže udělat nic, co by mu pomohlo.

Dean se mírně pohnul, svraštil obočí a jeho dech ztěžkl. Byl plný bolesti a cítil se zle, že by bylo jednodušší a rychlejší vyjmenovat věci, které ho nebolely. Rčení o 'hřejivé náruči smrti'byly nadhodnocené, protože se tak rozhodně necítil – měl pocit, jakoby zemřel, byl vzkříšen a znovu umřel. Jenže neexistoval způsob, že by to někdy přiznal – to, jak mu doopravdy je a tak se přinutil k úsměvu a předstíral, že zas tak zlé to není.

„Já-já jsem v pohodě."

Sam se nad tou odpovědí zamračil a podíval se na Bobbyho, který jen zavrtěl hlavou znače mu tak, že mu ani jeden nevěří.

„Budeš v pohodě. Zkus se trochu prospat, dobře? Bobby a já se o tebe postaráme."

„O-oh, radosti," zachraptěl a trhl sebou, když mu hrudí projela bolest až do zad. Nechtěl spát, ale víčka mu klesla téměř proti jeho vůli a zanedlouho už neklidně podřimoval, rušen jen rachtajícím zvukem vycházejícím mu z plic.

Během spánku se Deanův dech zadrhával a pokaždé, když se tak stalo, Sam ztuhl a očekával záchvat kašle, který ho probudí, ale nikdy se tak, k Samově úlevě, nestalo. Dean teď potřeboval tolik spánku, kolik jen dokázal pobrat.

***

Deanovi se podařilo prospat několik hodin, než ho další záchvat kašle probudil do plné střízlivosti a z bezesného spánku do naprosté bdělosti, hvízdajíc a chrastíc.

„Wow," Sam upustil žínku, s jejíž pomocí se snažil bratrovu teplotu korigovat a podepřel ho. „Dobrý?" snažil se ho zklidnit, ale nebyl si jist, zdali ho přes to dunění Dean slyší. „Jen v klidu." Přesunul ho tak, aby mu ležel v ohbí jedné ruky a tou druhou mu třel záda. Opravdu nenáviděl vidět ho takhle – radši by potkal klauna, než zažívat to, jak jeho silný starší bratr je takto nemocný a slabý.

Pokaždé, když Dean zakašlal Sama napadlo, jestli je to pro tentokrát dost špatné na to vzít ho do nemocnice. Jediná věc, která mu v tom bránila, byla skutečnost, že Dean je vážně nesnášel. Ale jestli se to ještě zhorší, pak ho tam Sam bude muset i přes jeho nevoli, dostat.

Dean se zkroutil sám do sebe, zaťal si prsty do břicha, jakoby se snažil udržet své vnitřnosti uvnitř a už tak rozedřené hrdlo se znovu ocitlo v jednom ohni, hruď a záda ho bolely, v hlavě mu bušilo.

V důsledku kašle se mu nedostávalo vzduchu, lapal po dechu a snažil se nezadusit. Slyšel Samova utěšující slova, ale byl příliš zaneprázdněn, aby na ně mohl reagovat.

„Bude to zase dobrý, držím tě."

Dean se snažil odpovědět, ale podařilo se mu ze sebe dostat jen sten. Když konečně záchvat kašle ustoupil, zanechal ho zadýchaného a třesoucího se v Samově náručí. „Kruci," zasípal, prsty zaryté v bratrově košili.

„Klid," Sam opakoval konejšivá slova, pak se ho pokusil narovnat. Ale nezdálo se, že by Dean chtěl spolupracovat - zhroutil se mu na prsa, svou planoucí tvář tiskl k jeho mnohem chladnějšímu krku, což Sama, při doteku té horké kůže, přimělo ucuknout. Ve zmatku se zamračil, když byl bratrem objat a pomazlen.

„Deane, co to-" zarazil se, protože si vzpomněl, jak divně se v zajetí horečky dokáže chovat a soudě podle horka, které z něj sálalo, byla teď jeho teplota jistě vyšší než před pár hodinami. Jen zadoufal, že ho Dean nepovažuje za nějakou „kost," kterou nabalil v baru a odvedl si ji domů, protože to by bylo fakt trapné.

Dean s povzdechem natáhl ruku a poplácal Sama po paži. „Všechno bude dobrý...t-tati," šeptal, zelené oči plné důvěry a horečky upřené na Sama.

Ten polkl knedlík v krku a pevně ho objal. Vzhlédl k Bobbymu a viděl, jak na Deana zírá. „Co budeme dělat?"

„Prosím tě, nechci, abys mě nenáviděl... tati. Je... mi to líto... omlouvám se."

„Ach Bože," Sam k němu sklonil hlavu. „Není třeba se omlouvat, Deane. Neexistuje nic, co by ti mělo být líto, slyšíš mě?"

Dean v zajetí horečky byl obvykle bláznivý šílenec k popukání, aniž by se o to kdokoli zasloužil, jenže teď se zdálo, že ho vrátila zpět do dětských let.

„Posadíme ho, Same," promluvil Bobby, v hlase plno emocí, když ho hladil po propocených vlasech. „Musíme tu horkost srazit."

„Já vím. Jen... dej mi ještě chvilku," Sam držel svého nemocného bratra pevně dalších pár sekund, než nejistě kývl a opatrně se odtáhl.

„Tak pojď," Bobby podsunul ruce pod Deanovým tělem, narovnal ho a opřel do polštářů. „Kde je teploměr?"

„Je na..." Sam ukázal na nízký stolek/teď lékárničku a zamrkal, když tam bylo všechno mimo požadované věci. „Teď tam byl."

„Nevadí. Přinesu náhradní z kuchyně."

„Ne, ne, ne... Nemůžeš tam jít," Dean sáhl po Bobbym s divokým výrazem v očích, což mu propůjčovalo tak trochu vzezření šílence.

„Proč?"

„Protože... protože... hah, kůň... a... Wonder Woman."

Bobby zůstal stát na místě po dobu několika vteřin, hledíc na něj. „Ještě jednou?"

Dean zmateně zamrkal a vzhlédl k němu, jeho zamlžený zrak byl upřen na něco po jeho levé straně. „B-boj... skřítek a... zlý kouzelný jednorožec. Oni... jsou zlo."

„Kůň a Wonder Woman bojují proti zlýmu jednorožci a skřítkovi?" zeptal se pobaveně Bobby. „Tak to je něco, za co bych klidně zaplatil, jen abych to viděl."

„No skvělý. Přišel o rozum. Bobby, skoč pro ten teploměr."

„Jsem na cestě," přikývl a odešel z místnosti.

Sam seděl na kraji gauče a prsty shrnul Deanovi mokré vlasy z čela. „Co mám s tebou dělat, hm?"

Nezdálo se, že by byl vnímán, místo toho bratrům skelný pohled bloumal po místnosti, jakoby sledoval něco, co nikdo jiný neviděl. Dech se mu zadrhl, tělo se křečovitě vzepjalo pod zásahem násilného kašle, až to Sama málem srazilo na podlahu. Dean vykřikl bolestí, když ho Sam rychle popadl, hlava se mu bezvládně opřela o jeho rameno.

„Snaž se dýchat normálně. No tak, hezky pomalu a pravidelně," Sam ho koučoval, mnul mu třesoucí se záda v uklidňujících kruzích. Druhou ruku mu položil na temeno hlavy, když zahrozilo, že se mu nekontrolovatelně zvrátí vzad, hladil ho prsty po vlasech, protože to bylo to jediné, co pro něj mohl v tuhle chvíli udělat.

Dean se snažil pravidelně nadechovat, ale zdálo se, že do sebe dokáže dostat jen hrozivě málo vzduchu. Něco se mu v hrudi zadrhlo a on začal panikařit.

„No tak, Deane, dýchej. Nic víc."

Usilovně vytěsnil z hlavy všechno ostatní, aby se mohl soustředit pouze na to dostat do bolavých plic jeden lok vzduchu za druhým. Snažil se udržet paniku na uzdě, aby jeho srdce netlouklo v rytmu splašeného koně a nezraňovalo už tak bolavé plíce

Nakonec, po deseti minutách bolesti, které se zdály dlouhé jako deset hodin, kašel pominul a zanechal Deana třesoucího a uslzeného v Samově náručí. Každý jeho nádech byl provázen srdcervoucím zasténáním, protože byl příliš vyčerpaný na to, aby ho skryl.

Sam ho položil zpět, přikryl až k bradě, vzal od Bobbyho teploměr, který mu vložil mezi cvakající zuby. „Snaž se ho nespolknout."

Dean se ho pokoušel vyplivnout, protože netušil, co to je, ale po Samově naléhání, že ho musí udržet uvnitř nejméně minutu, to vzdal. Po pípnutí následovala kontrola. „Ach můj Bože," vyhrkl na číslo, které bylo zase o něco vyšší, než to předchozí. „40,5."

„Není divu, že se tak trochu zbláznil."

„Co budeme dělat? Nic z toho, co mu dáváme, nezabírá a ani studená voda ho nedokáže zchladit. Nic v sobě neudrží. Co budeme dělat?"

„Same, uklidni se."

„Jak můžu?" díval se na Deana, který zíral do stropu. Vypadalo to, že má vážné problémy s dýcháním, nasával do sebe vzduch s obtížemi a pak lapal po dechu, každý výdech byl provázen zahvízdáním. „Je tu ještě jedna věc... Nemocnice."

Bobby přikývl. „Jo. Nemáme jinou možnost."

Sam se sklonil k bratrovi a vzal jeho ruce do svých. „Hej, Deane. Odvezeme tě do nemocnice, dobře? Já vím, že je nenávidíš, ale jsi hodně nemocný a já..."

„O-key," podařilo se mu ze sebe dostat, oči se mu zavíraly. Byl tak mimo, že pravděpodobně ani nevěděl, co se kolem něj děje, nato s čím souhlasí.

„Dobře?" opakoval Sam hlasem vyšším, než bylo obvyklé, v šoku pohlížejíc na Bobbyho. „Právě odsouhlasil, že půjde do nemocnice."

„Rychle – kde je ovladač? Chci přepnout na Počasí."

Sam se rozhlédl po místnosti ve zmatku a přemýšlení, proč ho v téhle situaci zajímá počasí. „Cože?"

„Dean Winchester souhlasil, že půjde do nemocnice. Chci vidět, jestli zamrzlo Peklo," řekl, což donutilo Sama se usmát. „Jdi se připravit. Já nachystám tvého bratra."

„Co tím myslíš, připravit? Není to maškarní..."

„Jo, ale ty si furt v pyžamu. A pochybuju, že by tě v tom kdo chtěl vidět," poukázal na jeho oblečení. „A srovnej si vlasy. Vypadáš, jako bys dostal zásah elektrickým proudem."

Sam se postavil, ale místo toho, aby šel nahoru, zůstal stát, sledujíc Deana, jehož zrak putoval od Bobbyho přes celý pokoj, bez toho, aby se na něco nebo někoho zaměřil, než se mu víčka začala chvět.

Bobby k němu poklekl, položil mu ruku na tvář a prudce vydechl, když ucítil ten žár. „Pohni, Same! Přestal se potit, což znamená, že je dehydratovanej a vypadá to, že má problémy udržet se při vědomí." Sam však dál zíral.

„SAME! Sakra, Same," Bobby vstal a chytil ho za paže. „Podívej se na mě. Tvůj bratr bude v pořádku, teď vylez těch pár schodů nahoru a oblékni se. Hned! Bude v pořádku."

„Ale, co když... Já ne... Jak to víš?"

„Protože jsem Bobby a vím všechno. A teď dělej!"

Sam jen přikývl a rozběhl se neochotně do patra.

„Pojď synku, posadím tě," Bobby odházel z Deana pokrývky a pohladil ho palcem ruky přes horké čelo, dokud ho nevzal na vědomí a nepohlédl na něj.

Pomalu si sedl, avšak pokoj se s ním znepokojivě rozhoupal a byla to Bobbyho ruka na jeho zádech, která mu poskytla oporu, aby nespadl zpět do polštářů nebo na podlahu.

„Držím tě," pomohl se mu narovnat. Když byl ve vzpřímené poloze, Bobby popadl odhozené pokrývky a zabalil ho do nich. „Tak hezky."

Pomalu vstával, držíce Deana u sebe a dával si pozor, aby jeho pohyby nebyly příliš rychlé nebo moc prudké."To je ono. Budeš v pořádku." Když už Dean stál, na chvíli ho pustil, aby zvedl kýbl u svých nohou, ale jakmile tak učinil, Dean se na něj zhroutil.

„Whoa!" opřel si ho o hruď a pevně objal. S vědomím, že neexistuje způsob, jak by se odsud Dean jinak dostal, mu Bobby umístil jednu ruku kolem ramen a druhou pod koleny a zvedl ho.

Deanova hlava bezvládně padla dozadu, proto si ho v náručí upravil tak, aby mu spočívala na rameni, ty rozpálené tváře skryty oproti jeho krku, s volnou rukou a nohama bezvládně visícíma vypadal v jeho náruči jako hadrová panenka. Bobbyho srdce se svíralo, když se Deanovo tělo přitisklo k tomu jeho, snad tak hledajíc útěchu nebo možná pocit tepla, protože se nekontrolovatelně třáslo. „Je to v pořádku, synku. Seženeme ti pomoc. Jen vydrž, dobře?"

Než mohl Dean odpovědět, Sam už se řítil ze schodů, hřeben v ruce, jak se po cestě snažil zkrotit vlasy. Náhle se zastavil, oči široké hrůzou, když viděl Bobbyho, jak tam stojí a drží Deana v náručí.

„Ach můj Bože. Je v pořádku?" pospíšil si k nim. „Chceš, abych ho vzal?"

„Ne, unesu ho. Vždyť váží jen něco málo přes 45 kilo. I pytle brambor mají víc než on."

„Dobře. Kde jsou klíče od auta?" Sam pro ně letěl do chodby. „Jedeme. Ještě vezmu kýbl, Dean by nás zabil, kdybysme ho nechali pozvracet jeho Bejby."

Sam odemkl vchodové dveře a Bobby ho následoval, nesouc Deana a dávaje pozor, aby ho nezranil.

Do auta ho vmanévrovali tak, že ho položili na zadní sedačku, Bobby si k němu přisedl a opřel si ho o hruď, dokud mu Deanova hlava nespočinula na jeho klíční kosti a on mohl kolem toho bezvládného těla omotat své ruce.

Sam za nimi zavřel dveře a sedl si na místo řidiče. Odpálil s Impalou od domu, její zadek se zavlnil jak ocas ryby a vyjel na ulici.

Dean zasténal a rozkašlal se. Naštěstí tenhle záchvat nebyl tak špatný, jako ten poslední, ale i tak ho nechal bolavého, bez dechu a sípajícího v Bobbyho objetí.

„Ššššt, bude to dobrý, už brzy," šeptal mu Bobby do vlasů, protože to byla jediná věc, se kterou mu mohl poskytnout trochu útěchy a zmírnění bolesti.

Dean sebou náhle trhl, obrátil se směrem k oknu. „Gremlin... na boku auta."

„Eeemm... já vím. On... potřeboval svést a Sam se rozhodl, že ho vezme. A já se postarám, aby nic nepoškrábal, dobře?"

Dean udělal jen hmmm, popotáhl a skryl svou tvář do Bobbyho krku, hledajíc tak komfort oproti chladnější kůži.

Jediným zvuk, který poté vydával, byly vzdechy bolesti a sténání, spolu se sípáním a lapáním po dechu, jak se snažil dýchat.

„Tobě opravdu není dobře, synku," šeptal mu, když mu přejel rukou nahoru a dolů po kostnatých zádech, zatímco on se zhroutil, třesouc se oproti jeho hrudi.

„Jak je mu?"

„Není to dobrý, Same. Přidej, je to jako držet se rozpálené pece." Bobby se mračil a mírně se nad Deanem naklonil, když se jeho třas stával silnějším a silnějším. „Deane?"

Deanovy oči se protočily dozadu, než se jeho tělo prudce prohnulo a silně sebou škublo.

„Zatraceně. Dupni na to, Same. HNED!" zařval a snažil se získat nad Deanem kontrolu, mezitím, co se mladíkovo tělo dostávalo do nekontrolovatelných záškubů a nabíralo známky záchvatu.

„Co je?" ptal se Sam v panice, stlačil pedál plynu a zrychlil.

„Má záchvat!"

„CO?" zařval, ohlédl se přes rameno na Bobbyho, spolu s tím trhl volantem, sjel na kraj silnice a minul těsně strom. „Bude v pořádku?"

„Jo, je mu skvěle. Jen si trénuje nějaké taneční pohyby. Očekávám, že za chvíli vstane a předvede irský taneček," odpověděl sarkasticky, pravou rukou opatrně zatlačil jeho tělo dolů, takže mu teď ležel na klíně. Ujistil se, že mu Deanova hlava bezpečně spočívá v ohbí paže a snažil se ho nesvírat příliš těsně.

„Co mám dělat? Mám zastavit?" Sam zněl jako malé dítě. Byl rád, že řídí, protože kdyby se mu takhle Dean svíjel v náručí, nevěděl by, co s ním, jen by ještě víc zpanikařil.

„Ne, jeď dál, už tam skoro jsme. Čím dřív ho dostaneme do nemocnice, tím líp."

„Ale, co když... co když..."

„Same, snaž se zůstat v klidu, když řídíš. Poslední věc, kterou teď Dean potřebuje je autonehoda. Bude v pořádku, slibuju. A už jsem ti někdy lhal?"

„Ne," vydechl, než se dalším hlubokým nádechem pokusil zklidnit. Bobby měl pravdu, Dean se teď potřeboval dostat do nemocnice včas a vcelku.

Bobby usiloval o to zachovat na povrchu zdání klidu, když ujišťoval Sama, ale uvnitř sebe byl všechno, jen ne klidný. Věděl, že Dean nebývá nemocný často, ale když, vždy ho to srazilo do kolen. A pokud se jeho horečka vyšplhala hodně vysoko, nikdy v sobě nic neudržel – včetně vody. Byl dehydratovaný a jeho tělo se mohlo dostat do šoku. Bohužel se to i stalo.

„Bude to zase dobrý, synku." Když Dean málem spadl na podlahu, Bobby ho sevřel pevněji kolem hrudi a přitáhl si ho k sobě, nakloněného vpravo, aby mohl dýchat.

Jeho srdce se málem zastavilo nad tím, jaký zvuk z Deana vycházel, když se mu svíjel na kolenou. Zabořil svůj obličej do toho horkého krku a držel ho jako o život, aby mu nevyklouzl. Položil mu dlaň na tvář, prstem a ukazovákem rozevřel čelist a držel mu ústa otevřená v případě, že by chtěl zvracet. „Mám tě a budeš v pořádku, slyšíš mě?"

Deanova hlava se náhle prudce zvrátila vzad, až to Bobby schytal do brady a prokousl si jazyk. Nic si z toho však nedělal, byl zaměstnán jinde. Slzy v jeho očích hrozily spadnout díky síle, s kterou Dean narážel do jeho těla.

„Jsme tady!" oznámil Sam, vletěl na nemocniční parkoviště a dupl na brzdu až před vchodem. Když otevíral dveře, už křičel o pomoc. Trhnutím otevřel ty zadní, klekl si a položil ruku na bratrovo třesoucí se rameno. „Jsem tady, Deane. Jsem tady. Pomoc! Potřebuju pomoc!"

Dva zdravotníci mířící do sanitky, aby začali svou směnu, uslyšeli jeho volání. „Co tu máme?"

„Pomozte mu. Můj bratr je vážně nemocný a má záchvat."

TBC