Deana čeká pravidelná lékařská kontrola

O pár dní později byli zpátky u Bobbyho, protože Dean měl to odpoledne schůzku s lékařem. Vzhledem k tomu, že si pobyt ve srubu tolik užil, Sam s Bobbym se rozhodli ho tam brát tak často, jak jen to bude možné.

Sam seděl v kuchyni a byl zaneprázdněn studiem a následnými poznámkami, které by mohli pomoci bratrovi na cestě k uzdravení. Nevšiml si, že Dean vstoupil do místnosti, dokud nevzhlédl a neviděl ho tam stát jak sochu. „Jsi v pohodě?" zeptal se ho starostlivě. Když bratr nereagoval, postavil se. Sledoval jeho pohled, který směřoval na stránku v Samově zápisníku.

Dean nakonec zamrkal a odvrátil pozornost od nakreslené postavičky, mající místo trupu a končetin jen čárky a kterou Sam nevědomky načmáral, když se nudil.

„Jsem tohle já?"

„Co-?" zmlkl, když zjistil, na co mu bratr ukazuje. „Nenenene. To je... to jsem vytvořil jen z nudy."

„Přísahám Bohu Same, jestli se snažíš si ze mě dělat srandu malováním takovýhle obrázků..." Dean utnul slova pevným stiskem svých čelistí.

„Tohle jsou jen hůlkový postavičky... všechno, co se svým výtvarným talentem svedu. Nedělal jsem si z tebe legraci a nikdy dělat nebudu!" přesvědčoval ho, držíc bratrův obličej v dlaních, aby mu zabránil se znovu na ten obrázek podívat. „Dělal jsem si tu výzkum ohledně depresí, které souvisejí s poruchami příjmu potravy u mužů, já..."

„Přestaň tomu tak říkat!" Dean mu štěkl do tváře a odstrčil ho. Bylo to dostatečně nahlas, aby to přivolalo Bobbyho z obývacího pokoje.

„Co je to s tebou? Stalo se něco?"

„Yeah! Přísahám, že další člověk, který tu zmíní cokoliv vztahující se k depresím nebo poruše v jídle se bude zotavovat z potíží mý pěsti v jeho zubech! Jasný?" Deanovy přimhouřené oči zlobně těkaly mezi těma dvěma, svěšená ruka podél boku byla zatnuta v pěst, jakoby čekal, až jeden z nich vysloví to, před čím je varoval.

„Ehm... zmeškal jsem něco?" Bobby z toho byl zcela vyveden z míry.

Sam zavrtěl hlavou, avšak pohledem před Deanem neuhnul. „Klid. Nebudeme to už takhle nazývat, pokud tě to rozčiluje. Můžeme tomu říkat jen problém nebo podobně, když teď víme, že tenhle název nesnášíš... a nenávidíš i to slovo od A."

Dean jen přikývl a znovu se zaměřil na ty hůlkové postavičky, dokud Sam notes nezavřel. „Hele, podívej se na mě," stoupl si před něj, vzal ho za bradu a natočil si jeho tvář k sobě. „To nejsi ty. Takhle ty nevypadáš, jasný?"

„Jo-o," zašeptal, zavřel oči a udělal několik hlubokých nádechů a výdechů. Poté, co sám sebe uklidnil, přešel k dřezu, aby si natočil sklenici vody.

„Jsi v pohodě?"

„Jo. Jen se potřebuju napít. Mám teď hodně práce s kytarou," konečně se usmál.

„To jsme si všimli. Málokdy ji necháváš o samotě v posledních dnech."

Úsměv mu ve tváři pohasl, když se podíval ze Sama na Bobbyho. „Otravuje vás to?"

„Ani trochu. Jsme rádi, že se během svýho uzdravování máš na co soustředit. Jen ti připomínám termín schůzky s tvým doktorem dnes odpoledne."

Dean se zamračil, ale přikývl, než odešel z kuchyně do svého pokoje. Sedl si na postel, vzal kytaru a zabrnkal na struny podle knížky, kterou mu Bobby koupil.

V průběhu posledních několika dní Dean hodně cvičil - teď už znal akordy a naučil se i několik písní. Úsměv se mu vrátil na rty, když jeho prsty začaly hrát známé tóny oblíbeného songu.

****

V jednu odpoledne Sam vyšel do patra, aby bratrovi oznámil, že do jeho lékařské schůzky zbývá hodina. Když ho slyšel hrát a k tomu tiše zpívat, opřel se na chvíli o stěnu vedle dveří a naslouchal.

„Life it seems will fade away, drifting further every day. Getting lost within myself, nothing matters, no-one else. I have lost the will to live, simply nothing more to give. There is nothing more for me, need the end to set me free. Things not what they used to be, missing one inside of me. Deathly lost this can't be real, can't stand this hell I feel. Emptiness is filling me, to the point of agony. Growing darkness taking dawn, I was me but now he's gone."

Mezitím, co Sam na chodbě se slzami v očích poslouchal, Dean se zhluboka nadechl, zavřel oči a pokračoval ve verších poskládaných z několika různých písní.

„I give what I've got to give. I give what I need to live. I give what I've got to give. It's important if I wanna live. I wanna live. I want to live my life... I don't wanna die, I sometimes wish I'd never been born at all... No-one but me can save myself, but it's not too late."

Náhle zmlkl a sklonil hlavu. „Není pozdě. Jsem silnější nežli všechno tohle. Já vyhraju," mumlal a pro sebe si to kývnutím potvrdil. Pak mu po obličeji přeběhl stín. „Ale, co když nejsem dost silný?"

Sam už déle nemohl snášet jeho pochyby a vešel do ložnice. „Jsi a budeš," vyhrkl, čímž Deana vyděsil, až nadskočil.

„Je ti dobře?" přešel k němu a přisedl si na postel.

Dean neodpověděl, místo toho zíral na své kostnaté prsty, jemně brnkající na struny.

„Mluv se mnou."

„Co když..." zavrtěl hlavou, znovu se zhluboka nadechl a vydýchl, než tiše promluvil. „Co když ta část mě, která chce umřít, bude křičet hlasitěji než ta, která chce žít?"

Sam mu položil dlaň na rameno. „Pak budeš pokračovat s tímhle," vytáhl z kapsy antidepresiva. „Tímhle a svou silnou vůlí ten hlas umlčíš. Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že neznám silnějšího člověka. Já a Bobby..."

„Tu jste pro mě," dokončil Dean s drobným úsměvem. „Říkal jsi mi to nejmíň tisíckrát."

„A pokud by sis potřeboval s někým promluvit, jsme pořád tady. A jestli se ti někdy nebude chtít mluvit se mnou, vždycky můžeš jít za Bobbym. Není dobrý, když to v sobě dusíš."

„Dobře. Díky, Same."

„Nemáš zač," odšrouboval vršek lahvičky a vyklepal si jednu pilulku do dlaně. „Na – teď je čas na tohle a taky už brzy vyrazíme za tvým doktorem."

****

Zatímco čekali na lékařský příjem, Dean si kousal nervózně nehet a očima těkal každých pár sekund ke dveřím. „Jak myslíš, že to bude ještě dlouho trvat?"

„Jsem přesvěčenej, že dlouho už ne. Jak se cítíš?"

„Fajn. Já jen... tohle nesnáším. Proč se sem musím vracet?"

„Protože tvůj doktor chce dohlížet na tvou váhu. Buď to bude takhle anebo dojde za někým a ten někdo tě pošle na kliniku tak, jak se o tom zmiňuje každou tvou návštěvu."

„Hm. Tyhle hovory už nikdy nechci zažít. Je mi jedno, co ten pitomec říká. Nikam nepůjdu a konec! Ať si vezme ty svý přednášky a letáky a narve si je do zadku!"

„Deane – nikdy jsem přeci neříkal, že tam musíš jít. Don't worry..."

„Be happy?" skočil mu do toho s drzým úsměvem na tváři. Sama to rozesmálo, chtěl mu na to něco říct, když se otevřely dveře a doktor se ptal po Deanovi.

„Je tady," Sam se zvedl a přešel k dr. Morganovi. Ohlédl se po bratrovi, který však stále seděl v křesle a zíral si na prsty. Proto se k němu vrátil a stoupl si před něj. „Tohle nemůže neproběhnout bez tvý účasti. Protože pak by to byla jen nezávazná konverzace mezi mnou a doktorem a... to by byla nuda."

Dean se zhluboka nadechl, přejel si rukou po tváři, než vstal a předešel ho. „No tak, Sammy, na co čekáš?"

Sam nad ním jen zakroutil hlavou a následoval ho.

Sedíc vedle něj, cítil z něj nervozitu, viděl, jak si pohrává a tahá za rukáv jeho mikiny, bloumá pohledem po místnosti, všude, jen aby se nemusel dívat na muže před sebou.

„Jak se cítíte, Deane?" zeptal se dr. Morgan, usazený naproti nim, v rukou pacientovu složku.

„Fajn. Můžeme už jít na to, ať to mám za sebou a vypadnu?"

„Za minutku. Chci se zeptat, jestli se něco změnilo od poslední chvíle, kdy jste tu byl naposledy. Nějaké zlepšení?"

„Ano," Sam vytáhl zápisník, nalistoval zadní stranu, kde měl své poznámky ohledně bratrovy váhy a stravy. „Daří se mu a jí více."

„Wow, to je dobrá zpráva. Dobral to, co mu dáváte?"

„Haló, já jsem tady. Nejsem zas tak pitomej jako hubenej," Dean zamával zlostně rukama. „Přestaňte o mě mluvit způsobem, jako bych tu nebyl."

„Omlouvám se," lékař odložil složky a Samovi zápisky, avšak vzal do ruky povědomé letáky. „Musím říct, že jsem ohromen, ale stále si s vámi chci promluvit o..."

Předtím, než dokončil větu, Dean se ve svém hněvu prudce postavil, až se židle zvrátila vzad. „Ne! Nikam nepůjdu a tím končím!"

„Deane, na těchto klinikách pracují lidé, kteří jsou plně kvalifikovaní na případy, jako jste vy. Jsem si jistý, že s plnou podporou tohoto systému se budete zotavovat mnohem rychleji."

Starší z bratrů sevřel ruku v pěst a stálo ho to hodně síly, aby se přemohl a nepraštil tohohle chlapa do nosu. „Jestli mě chcete poslat do jednoho z těhle míst, můžete se mnou rovnou poslat i úmrtní list. Já disponuju silným podpůrným systémem... svou rodinou a to je vše, co potřebuju. Oni mě pomůžou se přes to dostat."

Sam vstal a přistoupil k němu, opatrně pokládaje ruku na bratrovu paži. „To je v pořádku, Deane," tiše ho chlácholil, než se otočil k dr. Morganovi. „Omlouvám se. Vím, že to myslíte dobře, ale zamknout ho do jedné z těch místností by nadělalo víc škody než užitku."

„Ujišťuji vás, že by nebyl pod zámkem. Centrum není vězení, je navrženo tak, aby pomohlo lidem ve stejné situaci je teď Dean. Jsou tam lidé, se kterými může promluvit, a oni mu pomohou."

„Znám bratra nejlíp ze všech a proto vím, že tím nejlepším místem k uzdravení je domov, kde je obklopen svou rodinou a ne skupinou cizích lidí. Kdyby tam teď byl, byl by smrti blíž víc, než když tam odcházel... anebo už by byl mrtvý," vysvětloval Sam. „Jestli si bude chtít promluvit, má mě a Bobbyho a, ku podivu, dělá to. Ne často, ale vím, že časem s náma o všem bude mluvit víc. Pomáháme mu a je mi jasný, že se to nevyřeší přes noc a že nás čeká dlouhá cesta k uzdravení. Pere se s tím, a i když se mu někdy může zdát, že když udělá jeden krok vpřed, následují dva kroky vzad... ale my u toho všeho jsme a děláme je s ním. On nás potřebuje a my se od něj nehneme – a on od nás taky ne."

V místnosti se rozhostilo ticho po dobu několika sekund. Mladší Winchester se odvrátil a snažil se dostat své emoce v diskrétnosti pod kontrolu.

Dean, který se na něj v překvapení díval, první prolomil mlčení. „Obejmi mě, Same. Bylo to krásný."

Sam se tomu zasmál, ještě dřív, než se otočil zpět k muži za stolem.

„Jo. Přesně, jak řekl. Nemůžu jít na takový místo. Musím u sebe mít svou rodinu, bez nich, já..." Dean polkl narůstající knedlík v krku a zašeptal si skoro pro sebe. „Nemůžu pokračovat bez nich. Kdyby nebylo Sama a Bobbyho, byl bych už mrtvej. A poprvý po dlouhý době... jsem rád, že nejsem."

„Musím říct, že tohle je velmi překvapivé... a myslím to v dobrém slova smyslu. Protože, když jsem vás tu před několika týdny potkal poprvé, byl jste připraven vše vzdát." Dr. Morgan přikývl a hodil letáky do koše. „Dobře. Slibuju, že už s tím léčebným centrem během našich sezení nebudu otravovat. Tak – a co kdybychom teď začali s tím, proč jsme tady?"

Dean souhlasně přikývl, sundal si bundu a boty, podal vše Samovi, který věci položil na židli. Blížil se k váze, když se najednou zastavil a zůstal na ní zírat, jakoby to bylo letadlo plné krys.

Sam si za ním pospíšil, aby mu v podpoře stiskl rameno. „Hej, jsi v pohodě?" zeptal se tiše, i když věděl, že Dean pokaždé s touto fází bojuje. Toužil mít tohle za sebou a být odsud co nejdál, jenže když došlo na vážení, vždy ztuhl, zdálo se, že se zdráhá nebo má dokonce strach.

„Já nemůžu. Co když... co když to bude stejné nebo dokonce nižší než posledně?"

„To nebudeme vědět, dokud tě tam nedostaneme. Ale ať to bude jakkoli, vyrovnáme se s tím... i s tím špatným. Vedl sis výjimečně dobře od doby, kdy jsme tu byli naposledy. A tenkrát jsi nabral půl kila."

„Ale... ale to je nejvíc, co se mi kdy podařilo. Nechtěl bych tě zklamat, Sammy."

„To se nestane. Já na tebe budu hrdý v obou případech, ale abych byl upřímný, tak si myslím, že teď to číslo bude vyšší. Pořád nejíš dost, ale jsi schopen sníst všechno to malé množství, které ti připravím a to je víc než dost. No tak už si tam stoupni."

Dean si skousl v nervozitě spodní ret, párkrát se zhluboka nadechl, aby aspoň zkusil získat nad svými emocemi kontrolu a nakonec udělal těch několik zbývajících kroků, které ho dělily od váhy. Zůstal na ní prkenně stát, oči zavřené, ruce zaťaté v pěst, zatímco lékař kontroloval čísla.

„Čtyřicetdevět a půl," oznámil. „Jedno kilo."

Dean zalapal po dechu, oči se doširoka otevřely. Viděl na Samově tváři obrovský úsměv a v jeho očích slzy. V šoku se na doktora ohlédl. „C-co?"

„Přibral jste kilo, Deane. To je skvělé."

„Opravdu?" pohlédl na číslo, aby si to sám sobě potvrdil. „Čtyřicet devět a půl... jedno... já to dokázal. Dokázal jsem to, Sammy."

„Věděl jsem, že to zvládneš," Sam mu pomohl dolů a poté ho objal tak pevně, jak se jen odvážil. „Jsi dobrej, Deane."

„Tohle můžu zvládnout," šeptal a ovinul své roztřesené paže kolem bratra.

„Jistěže můžeš," Sam ho naposledy stiskl, než ho nechal jít. Otočil se k lékaři, aby zjistil, že se na ně muž dívá s pozvednutým obočím. Mírně se začervenal. „Co?"

„Nic. Vaše radost je pochopitelná. A pokud si ji někdo zaslouží, tak právě vy. A nestydím se přiznat, že jsem se mýlil a vy dva jste měli pravdu."

Na Deanovi bylo stále vidět, jak je překvapen. Přejížděl si dlaní po hubeném těle, jakoby se to nabrané kilo snažil někde nahmatat, jenže samozřejmě vypadal stejně tak vyhuble jako předtím. „Dokázal jsem to," nakonec se usmál a oblékl si zpět Samovu mikinu a svou bundu, vlezl do bot.

Sam vytáhl zápisník, otočil ho dozadu, aby pod + 0,5 = 48,5 napsal +1 = 49,5. Poté natáhl ruku k dr. Morganovi. „Díky."

„Jen dělám svou práci," stiskl ji a obrátil se, aby potřásl i tou Deanovou. „Doufejme, že další schůzka ukáže i další váhový nárůst. Stále máte pětadvacet až třicet kilo podváhu, ale každý nabraný gram je krokem správným směrem. Pokračujte v tom, co děláte, a já slibuju, že přestanu mluvit o vaší hospitalizaci na klinice."

„Platí. Díky moc," Dean mu zalomcoval rukou a hned na to vzal Sama kolem ramen a vedl ho ke dveřím.

„Hele, co takhle si dát zmrzlinu?"

Deanův úsměv pohasl, v očích se objevil strach. Chystal se říct ne, jenže Sam pokračoval.

„Řeknu ti, co... dojdu dovnitř a požádám je, aby mi dali dvě sebou. Vezmu ti dětskou porci, hm? Nebudeš muset čelit davu a ani tě nebudu nutit jíst dospěláckou. No tak, musíme to oslavit."

To vzrušení a štěstí v Samově tváři ho donutilo nakonec přikývnout. „Tak jo."

****

Dean seděl v autě a čekal, až Sam vyjde ven. Choulil se do sedadla a vrstev oblečení, aby se tak pro lidi zvenku udělal neviditelným.

Konečně Sam vyšel z obchodu a sedl si vedle něj. Podal mu umělohmotnou lžičku a jahodovou zmrzlinu, která byla umístěna v plastovém kelímku pro případ, že ji Dean nesní celou. „Můžeme jet," lízal svou vlastní, aby se mu nerozpustila a mířil k parku.

Jakmile u něj zastavili, Dean se zmateně rozhlédl. „Co to děláme?"

„Jíme zmrzlinu," Sam se natáhl a otočil hlasitostí rádi hrající AC/DC. „Myslel jsem, že by bylo hezký koukat do přírody, zatímco jíme. No tak, máme tu přeci slavit."

Dean pokrčil rameny, nabral ždibec na lžičku a zamračil se, když jeho zuby zavadily o něco tvrdého. „Co to, sakra..." zamumlal a doloval v kelímku tak dlouho, až našel M&M's zabořené uprostřed zmrzlinového kopečku.

„Takže jsi našel překvapení," Sam si utřel bradu. „Myslel jsem, že si zasloužíš odměnu za to, jak dobře sis vedl."

„Už nejsem dítě, víš to?" Dean olizoval lžičku a při tom si kýval do rytmu písně, která byla jeho oblíbená. Zvedl obočí, když zjistil, že ho Sam pozoruje. „Co? Mám to na tváři, že jo?"

„Ne. Ale nikdy jsem na tebe nebyl tolik pyšný. Kilo, to je... pro někoho to neznamená nic, ale pro nás je to velký úspěch."

Přes Deanův obličej přeletěl nepatrný úsměv, mezitím co se díval na svou pomalu tající zmrzlinu, lžičku v ruce, jakoby na ní zapomněl. „Taky jsem pyšnej," v jeho hlase bylo plno emocí. „Vím, že je to jen jeden krok na vysokou horu a je jich potřeba o milion víc, ale..."

„Ale co?"

Dean pokrčil rameny a odložil napůl snědený kelímek. „Co když se dostanu do poloviny... a spadnu zase zpátky na začátek?"

„No, Bobby a já tě chytíme," Sam mu položil ruku na rameno. „A postavíme tě zase zpátky na nohy."

TBC