Dean, Sam a Bobby jdou do restaurace.

Týden na to, se Sam s Deanem vraceli z pravidelné kontroly, která byla podmínkou bratrova předčasného propuštění do domácí péče a která měla zajistit lékařský dohled při zpětném přibírání jeho váhy.

„Hej, Bobby," starší z Winchesterů se objevil v domě jako první.

„Nazdar, synku. Tak jak sis vedl?"

Dean se posadil na gauč. „V poho..."

Byl přerušen Samovým vřícením se do místnosti. „Bobby, hádej co! Dean přibral skoro půl kila. Není to skvělý?"

Ten protočil očima. „Můžeš s tím přestat? Je to jen pár deka! Tedy skoro nic."

„Není to nic, Deane. Tohle je dost podstatný. A taky už víme, že v sobě jídlo dokážeš udržet."

„Tvůj bratr má pravdu. Bez ohledu na to, jak moc nebo málo to je, důležitá věc je ta, žes něco nabral."

Sam se nepřestal zubit od chvíle, co nasedli do auta směr domov a začínal tím Deana děsit. „Možná to příště bude celých půl kila, nebo i kilo," řekl předtím, než náhle rozhodil rukama a sevřel bratra do obětí. „Jsem na tebe tak pyšný."

Dean si povzdechl a nechal ho na sobě viset. Když už to však trvalo moc dlouho, podíval se na hodinky. „Same, necháš mě někdy jít?"

„Sorry," odtáhl se, v obličeji mírně červený. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, žes to dokázal."

„Jo, hádám, že začínám tloustnout, co?" zažertoval s malým úsměvem.

Sam se zasmál. „Kéž by. Máš před sebou ještě dlouhou cestu. Pokud vydržíš pokračovat tak jako do teď, za rok můžeš být zpět v normálu. Jaj! Měli bysme jít ven a slavit. Třeba do restaurace nebo tak."

Deanův úsměv poklesl. „Ehm... já nevím, Same."

„Co je?"

„Nechce se mi jíst venku."

„Deane, musíš to začít zkoušet," Sam mu položil ruku na rameno. „Já a Bobby tam budeme. A pokud budeš chtít, sedneme si úplně dozadu, kde není nikdy nikdo."

Dean se podíval z jednoho na druhého. „Fajn."

„Tak jdeme! Jsi připravený vyrazit?"

„Nač ten spěch?"

„Je čas oběda. Chceme se najíst," Sam mu pomohl vstát.

Dean se znovu zahleděl na Bobbyho. „Vy dva mě nenecháte na pokoji, dokud s vámi nebudu souhlasit, co?"

„Ne," odpověděl mu Sam opět s velkým úsměvem. „A já budu řídit."

„Same, jdeme na oběd, ne zabít Batmana," řekl s odkazem na jeho široce roztaženou pusu.

„Sorry. Jen jsem šťastnej... a tak na tebe hrdej."

„Wow. Pokud si šťastnej kvůli pár gramům, představ si, jaký to může být příště, pokud naberu mnohem víc."

„Když to bude půl kila, budeme mít večírek."

„Trochu moc dramatický, nemyslíš?"

Sam pokrčil rameny. „Jdeme? Jsi připravený, Bobby?"

„Jo," zvedl se ze židle a připojil se k bratrům. „Bude ti dost teplo?"

„Jo, mámi. Jsem v pohodě, mám dvě bundy. Tak půjdeme nebo co?"

Poté, co se ujistili, že mají vše potřebné, vydali se k Impale. „Tady," Sam otevřel dveře na straně pasažéra.

Dean si sedal do auta s nakrknutým výrazem. Bratr se takto chovat celý den a přiváděl ho tím k šílenství.

„Chceš, abych zapnul topení?" ptal se ho, když si soukal za volant. „Vybereš si nějakou muziku?"

„No, s tím kolik chick-flick momentů v poslední době máme - proč nevyndáme ven kytary a nezazpíváme si Kumbaya, zatímco ti budeme zaplítat vlasy?" mumlal a díval se z okna.

„Hele, zase tak moc to nepřeháním. Tak chceš zapnout to topení?" zeptal se znovu, když startoval. „Nebo je ti dost teplo?"

„Ach můj Bože," zašeptal si Dean sám pro sebe. „Same, přísahám, že pokud nepřestaneš s tou svou rutinou kvočny, vezmu svůj nůž a ofikám ti vlasy!"

Sam sebou trhl a nevědomky si do nich vjel prsty, za což si vysloužil ze zadního sedadla Bobbyho smích.

* * *

Když vstupovali do restaurace, Dean se držel mezi nimi. Nezvedl oči z podlahy, aby se nemusel dívat na to, jak je toto místo přeplněné lidmi. Jakmile byli uvnitř, jeho srdce začalo jančit.

„Pojďte, sedneme si dozadu," Sam je vedl okolo stolů k tomu poslednímu. Pustil Deana, aby si mohl zalézt úplně ke zdi a vklouzl vedle něj.

Mezitím co čekali na obsluhu, Dean se kolem sebe neklidně rozhlížel, levou nohou poťukávajíc nahoru dolů. Sam si všiml, že je bratr nervóznější než obvykle, ale věděl, pokud se ho na to zeptá, odpoví mu, že je v pořádku a proto to nechal být.

Bratr zazíral ke vchodu, když dovnitř vstoupil mladý muž, který si opile prozpěvoval.

„Ach radosti! Tohle je všechno, co tu ještě potřebujeme," zašeptal si pro sebe Sam a otevřel menu. „Co si dáš?"

Dean pokrčil rameny a začal si pohrávat s rukávy. „Je mi to jedno," mnul si ruce pod stolem. Dlaně měl vlhké a třásly se mu mnohem více, než obvykle.

Servírka přišla s malým poznámkovým blokem a usmála se na ně. „Co vám mohu nabídnout, pánové?"

Poté, co si Sam s Bobbym objednali, obrátila se na Deana. „A co vy, fešáku?"

Zamračil se a otočil za sebe. Když tam nikoho jiného neviděl, obrátil se zpět. „To mluvíte na mě?"

„Samozřejmě. Co si dáte?"

„Ehm... kafe a..." pročítal si nabídku a snažil se ignorovat divný pocit v žaludku, který mu připomínal pračku při ždímacím programu. „Ehm... máte míchaná vajíčka?"

„Jistě. Míchaná vejce a káva tady pro fešáka."

Dean počkal, než servírka odešla a otočil se na Sama s Bobbym. „Proč mi říká fešáku?"

„Už jsem ti to vysvětloval. Jsi pořád sakra dobře vypadající chlápek. Ty si to možná nemyslíš, ale to jsi jedinej."

„Má pravdu, synku. Jen proto, že jsi hubenej jako tyčka, neznamená, že si ošklivej." Bobby doufal v brzké navrácení Deanovy sebedůvěra. Nenáviděl, když si Dean o sobě myslel, že za nic nestojí, protože ztratil na své atraktivitě.

Servírka přinesla tři kávy. „Jídlo bude za pět minut."

„Díky."

Dean se té černé tekutiny zhluboka napil. Cítil sucho v ústech pokaždé, když polkl. Bylo to jakoby hltal hrst vatových tamponů a jazyk měl jak z lepenky.

Povzdechl si, když muž u dveří začal nekonečně dokola zpívat „Zip-a-dee-doo-Dah," znovu a znovu.

„Bože, je jak malej parchant!" rozbolela ho z toho hlava.

„Myslím, že je opilej."

Nenuceně se bavili, dokud jim servírka nepřinesla jejich objednávky.

Ještě předtím, než Dean začal vůbec s jídlem, zaťal zuby a hodil vidličku na talíř. „Přísahám Bohu, že Zip-a-deedáhnu toho otravnýho Doo-daha, jestli okamžitě nezavře tu svou hubu!"

Sam se neubránil smíchu. „Ignoruj ho."

„Snažím se." Dean se znovu rozhlédl kolem sebe, aby se přesvědčil, že nikdo není moc blízko něj nebo ho sleduje.

Bobby se Samem si všimli, jak nervózní z toho je, ale nezmínili se.

Servírka se k nim vrátila, aby jim dolila kávu. Zdálo se, jako by se Dean snažil splynout se zdí, když se na něj nepřestávala usmívat, což přimělo Sama, aby si k němu přisedl blíž.

Když odešla, otočil se na něj. „Pro Boha, Same! Proč si mi nesedneš do klína, aspoň už bysme to měli za sebou."

„Promiň." Sam neuměl upustit od toho, aby se k němu nechoval až přespříliš ochranářsky. Zvlášť, když se Dean během svého pomalého jídla snažil být neviditelným. Jeho obličej byl bledší než kdykoli předtím, tmavé kruhy pod očima vypadaly jak modřiny a z čela mu stékaly kapky potu.

Oba muži ho nepřestávali sledovat. Do dnešních dnů, starší z Winchesterů byl schopen do sebe dostat vždy aspoň velmi malou porci. Jenže nyní, po několika měsících, jedl na veřejnosti. A bylo jasné, že se mu to nelíbí.

Po pouhých čtyřech dětských soustech odložil vidličku. „Skončil jsem," oznámil, než si zakryl ústa dlaní.

„Jsi v pohodě?" zeptal se Sam ustaraně.

Dean se párkrát zhluboka nadechl a těžce polkl. Já-já..." odmlčel se, když se mu zhoupl žaludek a on cítil, jak se mu dělá zle. Zaúpěl a strkal Sama z cesty.

„A kruci!" vystřelil a pomohl mu vstát. „Jdeme," chytil ho za paži a doprovázel k toaletám. „Počkám tu."

Jakmile byl Dean v malé kabince, zamkl za sebou dveře, padl na kolena a během několika sekund začal zvracet. Sevřel okraje záchodu, když se jeho žaludek bolestivě kroutil, tělo se třáslo v záchvatech nevolnosti, jak se snažilo ze sebe dostat to malé množství jídla, které pozřel.

Sam stál přede dveřmi, kousal si ve starostech nehet, zatímco poslouchal bratrovo dávení. „Deane? Jsi v pořádku?" zkusil se zeptat, ale odpovědí mu bylo jen bolestné sténání.

Když vše pominulo, zhroutil se proti stěně a zavřel oči. Zhluboka se nadechl, otřel si ústa rukou.

„Deane? Můžu dovnitř?" Sam zaklepal.

Deanovy oči se zprudka otevřely a on pohlédl na záchodovou mísu. „Nenenene," v hrůze šeptal, uvědomujíc si, co právě udělal. Přitáhl si kolena k hrudi a zabořil obličej do dlaní. „Znovu už ne."

„Otevři dveře, Deane. Chci se přesvědčit, že jsi v pořádku."

Slzy mu tekly po tvářích, když prudce zvrátil hlavu a praštil s ní o stěnu. Najednou si nemohl vzpomenout, jestli si dávení vyvolal on sám nebo to přišlo samo o sobě. Oboje však pro něj znamenalo, že svého bratra zklamal.

„Je mi to líto," šeptal v slzách. „Je mi to tak líto, Sammy."

TBC