Dean jde domů.

O několik dní později seděl Dean na kraji postele a netrpělivě čekal na Sama. „Kde je?!"

„Bude tu za minutu, snaž se z toho nezbláznit."

Otráveně zafrkal a pokračoval v čekání, když se Sam nečekaně objevil. „Kde si, sakra, byl? Vejrám tu snad hodinu!"

„Mluvil jsem s tvým doktorem a pak jel k Bobbymu ještě něco zařídit."

„A můžu teda už jít?"

„Můžeš... pokud slíbíš, že se budeš snažit jíst. Doktor Morgan mi řekl, abychom se hned vrátili zpátky, pokud budou nějaké problémy."

Ve skutečnosti lékař ještě nechtěl Deana propustit a neochotně souhlasil až poté, co mu Sam řekl, že zdejší pobyt by mohl dohnat bratra k tomu, aby znovu přestal jíst. Po tom, co jejich otec v nemocnici zemřel, je upřímně nenáviděl. Proto si Sam myslel, že pro jeho uzdravovací proces bude domácí prostředí nejlepší. Doktor souhlasil, ale Bobby se Samem museli slíbit na Deana dohlížet a dal Samovi letáky se seznamem klinik a léčebných center - pro každý případ.

Dean se zašklebil a podíval se na Bobbyho. „Ale už se sem nebudu muset vrátit."

„Jen kvůli kontrolám, synku. Každé dva týdny. Tak můžeme?"

„Jistě. Jen ještě musíme počkat na..." Sam zmlkl, když dovnitř přišla sestra s invalidním vozíkem. „Ni."

„Hej, Deane. Dneska je váš velký den a dopravní prostředek čeká."

„Tak v téhle věci sedět nebudu!"

„Bez něj tě nikam nevezmu," Sam si zkřížil ruce na prsou. „Takže buď vlezeš do křesla anebo zůstaneš tady... Je to na tobě."

Deanův zamračený pohled se ještě prohloubil a dodupal ke křeslu jak naštvané dítě. „Fajn!" demonstrativně a z výšky do něj skočil.

Sam mrkl na Bobbyho a chytil rukojeti vozíku. „No tak Deane, tvoje auto čeká." Vyvezl ho na chodbu.

Oči se mu při téhle zmínce rozsvítily. „Moje auto. Jak se má?"

„Je v pořádku. Byl si od něj pryč jen na týden a půl," vyšli ven a zamířili k jeho milovanému vozu.

„Moje bejby," s blaženým úsměvem přejel rukou po dveřích.

„Jestli si přeješ, necháme vás chvíli o samotě."

Dean se otočil, aby se na něj mohl zamračit. Pak se zase věnoval svému autu. „Neposlouchej ho."

„Tak pojď," Sam otevřel dveře u spolujezdce a pomáhal mu vstát.

Jak se ho Dean pokusil setřást, málem přepadl dozadu. „Nech..."

„Jen ti chci pomoc. Pamatuješ? Říkal si, že můžu."

Po malém souboji ho Sam dostal konečně do auta a sedl si za volant. „Bobby jede hned za námi. Mám pustit nějakou muziku?"

Dean se opřel o dveře a zavrtěl hlavou. „Ne, jsem trochu unavený."

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?" Sam si ho ustaraně prohlížel. „Pořád vypadáš pobledle."

„Jo, jsem v pohodě. A přestaň si už dělat starosti nebo se z tebe zblázním."

Sam nastartoval. „Chceš se po cestě stavit pro hamburger?"

Dean zareagoval, jakoby se mu chtělo zvracet. „Fuj. Ne, díky."

„Dobře, připravím ti něco, co máš rád hned, jak přijedeme domů."

„Domů?"

„Jo. K Bobbymu... Pamatuješ si snad, že tam bydlíme."

„Jasně. Ztratil jsem váhu, ne paměť!"

Sam se usmál. Bylo příjemné slyšet zase něco ze starého Deana.

* * *

Když se dostali k Bobbymu, oba muži mu pomohli vystoupit.

Dean se snažil jejich ruce setřást. „Kriste! Vy jste oba dva vážně jak kvočny!"

„Sklapni, mladej!" Bobby ho vzal jednou paží kolem ramen, to samé udělal Sam z druhé strany.

„Jo! Dostali jsme od tebe povolení, takže teď žádný stěžování!" Sam vytáhl klíče a volnou rukou odemkl.

Uvnitř dovedli Deana k pohovce, která přetékala polštáři a dekou.

„A co je k čertu tohle?!" Dean znechuceně nakrčil nos.

„To je místo, kde budeš trávit den. Doktor říkal, že musíš odpočívat a to je taky to, co se chystáš dělat," Sam ho posadil na gauč a přehodil přes něj deku. „Jak je ti? Potřebuješ něco?"

„Jo, jen trochu klidu," Dean se mírně zachvěl, což Samovi neuniklo.

„Co se děje - potřebuješ si odskočit? Uhmm, máš žízeň?"

„Je ti dost teplo, synku?" Bobby se připojil s dotazy.

„Ach-můj-Bože! Tak takhle to bude vypadat?!"

„Jo. Přesně takhle," Sam si k němu přisedl. „Chceš se dívat na televizi?"

Bobby k nim přešel a podal Samovi sklenici džusu.

„Okey, Deane. Teď potřebujeme, aby sis vzal tohle," vyndal prášky.

Dean se na ně zadíval s úšklebkem. Začal je brát už v nemocnici, ale Sam s Bobbym mu neřekli, na co skutečně jsou. Pověděli mu jen, že mu mají pomoc.

„No tak."

„Vlastně si myslím, že by se měli brát spolu s jídlem," Bobby se na něj vyzývavě mrkl.

Dean se podíval na pilulku v Samově ruce. „Možná později, teď jsem unavený. Trochu se prospím."

Sam chtěl argumentovat, jenže pak si všiml tmavých kruhů pod jeho očima. „Dobře. Ale jakmile se vzbudíš, dáš si něco k jídlu a vezmeš si je."

„Fajn," Dean si odfoukl a zavřel oči. Udělal si mezi polštáři pohodlí a o několik vteřin později usnul.

Sam přinesl další deku, aby ho udržel v teple a sedl si vedle něj na zem. „Jsem pořád tu," položil ruku na Deanovu tenkou a několikrát ji pohladil.

„Chceš přinýst židli? Ta podlaha víc pohodlná nebude."

„Jo. Ale zůstanu tady, kdyby mě Dean potřeboval."

„Same! Vždyť spí. Jak by asi tak mohl něco potřebovat?"

„Ale já ho neopustím, Bobby!" Sam zvýšil hlas. „Já..." odmlčel se, slzy v očích.

Starší muž jen zavrtěl hlavou a došel mu pro židli. „Na, idiote!"

„Díky Bobby... za všechno," Sam si ji přitáhl tak blízko ke gauči, jak jen to bylo možné.

„To je v pořádku. Chystám se začít s obědem. Uděláš Deanovi něco později, až se vzbudí?"

„Jo. Připravím mu něco lehkýho. Doktor přeci říkal, abychom začali s něčím malým a pomalu přecházeli k těm těžším věcem."

Bobby se ještě chvíli na ty dva díval, než odešel do kuchyně.

Když Sam osaměl, sklonil se k bratrovi a šeptal mu tak, aby to slyšel jen on.

„Pomůžeme ti, aby ses cítil líp. To přesně uděláme..."

* * *

O několik hodin později Dean otevřel oči a trhl sebou, když spatřil Sama přímo nad sebou, jen několik centimetrů od své tváře.

„No ty vole! Co to sakra...!" vydechl.

„Jsi v pohodě?"

„Jsem! Přestaneš se mě na to už ptát?"

„Ne. A teď ti donesu něco k jídlu. Bude toast okey?" Sam vstal. „A nemáš právo říct ne."

„Jo, jasně," pokrčil rameny.

Sam se usmál a div se do kuchyně radostí nerozběhl.

„Phe, nikdy jsem neviděl nikoho bejt tolik happy ohledně toastu," Dean promluvil na Bobbyho sedícího v křesle.

„Já vím. Ale on jen chce, aby ses brzy uzdravil. Oba chceme."

Dean se podíval na své spletené prsty. „Tohle vím zase já."

Když se Sam vrátil s toastem rozříznutým na čtyři malé čtverečky, Dean zíral do zdi. Zdálo se, že se tahle činnost stala jeho zvykem.

„Hej, Deane?" sedl si k němu s ustaraným výrazem.

„Co?" otočil se k němu a nepatrně se odtáhl, zírajíc na toast jakoby to měl být démon.

„Tady," Sam mu podal jeden malý čtvereček.

Vzal si ho lehce třesoucí rukou a zvedl k pomalu k ústům, jen aby si malinko ukousl. Po polknutí ho vracel zpátky Samovi.

„Zkus ještě o trochu víc."

„A-ale já..." dech se v něm zadrhl, když si znovu kousl. V posledních dnech byly dvě sousta to nejvíc, co Dean dokázal sníst. Sam ho nechtěl nutit do něčeho většího, dokud sám nebude připravený.

Po druhém polknutí mu podal toast zpátky a přitom vypadal bledší, než předtím.

„Jsi v pořádku?" Sam doufal, že mu nebude špatně.

Dean několikrát polkl a nakonec přikývl. „Myslím, že jo."

„Jsi tedy připravený si ji vzít?" podal mu pilulku a džus.

„Díky," Dean si to od něj převzal a zapil prášek malým douškem.

„Co chceš teď dělat?"

„Nic. Ono se toho ani moc nedá, když jsem zaseknutej v gauči."

Sam se posmutněle usmál a začal mu rovnat deku, aby se ujistil, že mu nebude zima.

„Hele! Můžeš na mě přestat sahat?"

„Já nesahat! Ty v klídku!" Sam mu zamával rukama před obličejem. „Já nesahat! On se nezlobit!"

Bobby jen zavrtěl hlavou nad tím dětským chováním.

Dean se mu snažil ruku chytit, ale Sam mu uhýbal. „Jsi blázen!"

„Takže teď jsem zase blázen?" Sam vystrčil spodní ret v hrané lítosti, ale tu hned vystřídal potměšilý výraz, když Dean polechtal.

„P-přestaň," Dean dělal, co uměl, aby se nezačal smát. Nepomohlo to a on vyprskl smíchy.

Sam s Bobbym měly své vlastní velké úsměvy rozlité po tváři - bylo to tak dávno, co ho slyšely takhle se chechtat.

Sam ho nepřestával pokoušet a přitom se snažil nemyslet na to, jak kostnatý pod jeho prsty byl.

Dean se smál čím dál hlasitěji, bojujíc, aby své tělo dostal co nejdál od toho lechtajícího monstra, ale Sam ho nemínil pustit. „D-dost," bylo jediné, co se mu přes zalykající smích podařilo říct.

Jenže Sam si to užíval. Tu hlasitou radost i tu přirozenou barvu, která se bratrovi vrátila do obličeje.

Když s tím konečně přestal, oba řehot zanechal bez dechu.

Deanovi se najednou vytratila červeň z tváří a Sam se nad tím zamračil. „Jsi..." bylo jediné, co stihl říct, než ho bratr pozvracel. „Wow."

„Promiň," utřel si pusu do cípu deky.

Sam ji sundal a Bobby došel pro novou. „To je moje chyba, neměl jsem tě lechtat, když jsi zrovna jedl," vzal ji od něho a přikryl Deana až ke krku.

Bobby zvedl v údivu obočí, když se Sam převlékl do čisté košile snad během půl vteřiny, aniž by se zvedl za gauče a hned chytil bratra za ruce.

„To byla legrace. Takhle jsme se nechovali od doby, co jsme byli děti."

Dean se lehce usmál. „Jo," díval se na jejich spojené ruce. „Škoda, že moje dětství skončilo už ve čtyřech letech."

„Já vím. Ale bylo hezký se do toho období vrátit." Sam se ohlédl ke konferenčnímu stolku a na něm položeném toastu.

„Ehm... tohle už asi nebudeš. Za hodinku ti udělám něco jiného."

„Ach, radosti. Budu se těšit," zaznělo sarkasticky.

Sam se natáhl a s milujícím gestem mu shrnul rozcuchané vlasy z čela. Od té doby, co se Dean v nemocnici probral z bezvědomí, se v něm ozvaly ochranářské pudy.

„Ehm...Same? Začínám z tebe šílet!"

„Omlouvám se," zašeptal, oči zalité slzami. „Já jen... jsem tak rád, že jsi v pořádku a že nám dovolíš ti pomoc."

Dean sklopil oči, najednou zaměstnán pokrývkou. „Já taky. Víš..."

„Co? Co se děje?"

„Ty a Bobby..." nepohodlně se zavrtěl. Nesnášel tyhle okamžiky.

Bobby vstal z křesla a přešel ke svým chlapcům. „Sam a já, co?"

Dean se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Vy... si myslím... ty poslední dny jsem..." frustrovaně zavrčel. „Myslel jsem si, že každýmu bude jedno, jestli umřu, ale... celý minulý týden a půl... jste mi dokazovali, jak moc vám na mně záleží a... jak mě máte rádi."

„Samozřejmě, že tě máme rádi, ty pitomo!"

„Po tom, co umřel táta, jsem chtěl to samý i pro sebe. Ale s vámi... jsem si uvědomil, jak jsem milován. A to je důvod, proč jsem zase začal jíst. To mě...já..."

„To co, Deane?" zeptat se Sam mírně, protože věděl, jak těžké tohle pro něj je.

„Malá část mě...já...už nechci umřít," přiznal se slzami v očích.

Sam se usmál. „Ach, Deane," přitáhl si ho do náruče.

Bobby se na oba bratry díval skrze své vlastní slzy. Zdálo se, že se jim konečně podařilo k Winchesterovi staršímu dostat.

„Já se pokusím zotavit. Ale potřebuju vás k tomu."

„My nikam nejdeme. Budeme tu s tebou, bok po boku."

Dean přikývl oproti Samově hrudi. „Pořád cítím... že velká část mne..." zavřel oči, z nichž se mu vyvalily slzy. „Ta větší část mne chce pořád umřít. Ale ta malá... už ne. Nevím, proč mám takový pocity, nevím, co to se mnou je," přiznával se tiše.

„To bude v pořádku, brácho. Slibuju."

Zdálo se, že Deanova tvrdohlavost a síla získala nad jeho depresí navrch. Prozatím.

A Sam s Bobbym doufali, že nepřestane bojovat a nenechá ji vyhrát.

TBC