Dean se snaží jíst. Sam&Dean se jdou projít.

„Myslím, že bude nejlepší, když začneš s něčím lehčím," Bobby se vracel zpět do obýváku s talířem míchaných vajíček.

Dean při pohledu na jídlo zavřel oči, a proto si ho od Bobbyho převzal Sam, aby mu dal čas na přípravu.

„Ready?" zjišťoval o minutu později, podávajíc mu talíř.

Dean se zhluboka nadýchl a pomalu vydechl, než oči otevřel. Až poté talíř uchopil do třesoucích se rukou.

„Nic se neděje - jen hezky pomalu."

Starší Winchester si pohrával s příborem, znovu následoval hluboký nádech. „Vždyť o nic nejde," zamumlal a nabral méně než trošku na vidličku.

Ztěžka polkl a zaťal zuby, když vracel vejce zpátky do talíře. „Nemůžu."

„Můžeš. Zkus nad tím nepřemýšlet," Sam ho chlácholivě pohladil po kostnatých zádech.

Přikývl, zvedl vidličku ke rtům a se zavřenýma očima si strčil jídlo do pusy. Pomalu začal žvýkat a v tom samém okamžiku se pustil příboru. Přikryl si ústa dlaní.

„To je ono, Deane. Spolkni to," Sam ho povzbuzoval tichým hlasem. „Nenech si to zošklivit, zkus polknout."

Jen co to křečovitě udělal, bolest v žaludku se zhoršila. Nahrbil se, jakoby měl začít zvracet.

„Vezmu to," Bobby mu rychle odklidil talíř z kolen.

Sam mu nepřestával konejšivě kroužit dlaní po zádech. „To je ono. Vedeš si dobře."

Po pěti minutách si Dean byl konečně jistý, že vejce udrží tam, kde měly zůstat, a mohl sundat ruku z úst.

„Víc... nesním," hlas se mu třásl. „Už nemůžu."

„Zvládl si to. Zabojoval si a snědl aspoň trochu. Jsem na tebe pyšnej."

Podíval se na Sama se zvednutým obočím. „Vážně?" Vzhlédl k Bobbymu.

„Přesně tak. A i když to bylo jen maličko, je to pořád lepší než nic."

Oba muži na něj však museli dávat pozor, aby ho nenapadlo utéct jim do koupelny a vyzvracet to malé množství, které do sebe právě dostal.

„M-mohl bys to odnést? J-já..." Dean ukázal na talíř a znovu si zakryl pusu.

Bobby vystřelil do kuchyně, aby se jídla zbavil. Když se k nim vrátil, Sam objímal Deana tak pevně, jak se jen odvážil. Všiml si, že k němu šeptem promlouvá a proto vycouval, aby bratrům ponechal soukromí.

„Už je to pryč. A abych byl upřímný - nemyslel jsem si, že budeš schopen něco z toho sníst. Takže sis vedl líp, než sem čekal," promlouval k třesoucímu se Deanovi. „Ale to, co jsem řekl, platí - jsem na tebe hrdej. A možná příště sníš zase o něco víc než teď."

„Dělal jsem, co jsem mohl," hlesl.

„Já vím, Deane. A to je taky proč jsme na tebe s Bobbym tak pyšní." Sam se odtáhl, aby mu mohl pohlédnout do tváře. Bylo mu při tom do breku. Dean byl jeho hrdina, vždy plný síly a proto ho tolik bolelo vidět ho nyní tak vyzáblého a křehkého. Povzbudivě se na něj usmál.

„Co takhle se projít a nadejchat se čerstvýho vzduchu?"

Zavrtěl hlavou a utřel si nos do Samovi košile.

„No tak, Deane. Kam si v posledních dnech šel, byla jen garáž. Měl bys vyrazit někam dál. Poslední co bychom chtěli je vypěstovat u tebe agorafobii."

Bratr se na něj zmateně zamračil. Agora - cože?"

„Agorafobie. Strach z toho, být venku."

„Nebojím se jít ven. Jen se mi zrovna teď nechce."

„No tak - jen do obchodu a zpátky. Není to daleko. Prosím, Deane."

Zadíval se z okna. „J-jen do krámu?"

„Jo, tam a hned zase zpátky. Slibuju."

Dean se rozmýšlel, než přikývl. „Dobře."

Samův úsměv se rozšířil a hned vyskočil. „Tak jdeme!" pomáhal mu vstát.

„Umím si stoupnout sám! Tys nebyl ještě ani na světě a já už to zvládal!" Snažil se Samovu pomoc setřást, ale marně.

„Hned přijdu," Sam odběhl do chodby pro bundy. Když se vrátil, podal Deanovi svou černou mikinu. „Vezmi si tohle."

„Chci svojí bundu!"

„Dneska si oblečeš tohle!" Sam ho do ní cpal.

„Nejsem dítě! Jsem dospělej chlap!" Dean mu jí vytrhl a navlékl se do ní sám.

Samovy oči se zalily slzami, když se na něj podíval. S tím množstvím váhy, které ztratil, vypadal jako malý kluk oblečený do otcových svršků. Odkašlal si.

„Připraven?"

„Tak, jak jen můžu být!" odkráčel za Bobbym do kuchyně.

„Hej, Bobby. Já a tady geekboy jdeme ven. Takže se uvidíme, až se vrátíme."

„Dobře. Všechno v pořádku?"

„Jsem v pohodě. Jen bych si moc přál, abyste se mě na to už přestali ptát. Protože jsem kompletně okay!" otevřel zadní vchod.

„Jestli jdeš, Same, tak dělej! Nebudu tu čekat celej den, než si nahoníš vlasy!"

Sam protočil oči a vyšel za ním. „Brzy budeme zpátky, Bobby."

Venku vzal bratra kolem ramen.

„Same, přísahám Bohu..." zaťal zuby.

„Nenechám tě tu jen tak pobíhat. Jsi pořád trochu roztřesenej a není to tak dávno co si kvůli závrati spadl ze schodů."

„Ale já nespad ze schodů - byl to jen jeden max dva. A nejsem slabej!"

„Takhle jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že nejsi tak silný jako obvykle, když teď stěží jíš." Sam mu jemně stiskl rameno. „Dělám si o tebe starosti, víš."

Deanův výraz malinko změkl. „To není nutný, Same. Podívej, chápu, že se mi snažíš pomoct, ale nemusíš na mě být nalepený dvacetčtyři hodin denně," zmlkl a rychle zamrkal, když se mu vidění slabě rozostřilo.

„Jsi v pořádku?" Sam si všiml.

Jen zlostně zafrkal. „Přestaneš se mě na to už ptát? Kdyby něco, dám ti vědět!"

„To bys měl, protože jinak ti nakopu zadek," varoval ho, ale přesto se u toho mírně usmíval.

„Můžeš to zkusit! Nikdy si toho nebyl schopnej a nebyl bys ani teď! Jedinej způsob, jak mě porazit by byl, kdybych tvrdě spal nebo tak něco." Dean se na několik sekund zastavil a chytil se za břicho. Bolest se zdvojnásobila a donutila ho k předklonu. „Whoa," položil si dlaň přes oči.

„Hej, jsi...? Co se děje? Slyšíš?"

Dean k němu vzhlédl a zamrkal, aby se všichni ti Samové okolo sloučili do jednoho. „N-nejsem hluchej!"

„Možná by sis měl sednout, nevypadáš moc dobře."

„Já vždycky vypadám dobře," reagoval na to s chabým náznakem úšklebku a pomalu se narovnal. „Možná bysme se měli vrátit."

„Dobře. Potřebuješ si odpočinout nebo něco, než půjdeme?" Sam mu znovu položil paži kolem ramen. Když nedostal odpověď, vzal Deanovu a přehodil si jí kolem krku. Druhou ruku mu obtočil kolem pasu. „Držím tě."

Deanovo vědomí se začalo pomalu vytrácet, obrysy kolem něj rozmazávat, vnímání se halilo do černého dýmu, ne nepodobnému démonskému kouři.

Snažil se říct jméno svého bratra, ale nešlo to. „Hmmm," zamumlal, oči se mu protočily a kolena podlomila.

„Deane!" Sam ho sevřel, když se mu zhroutil do náruče. Klesl s ním k zemi, držíc jeho horní polovinu v objetí.

„Deane, slyšíš mě?" použil svou volnou ruku k jemnému popleskání té popelavé tváře, ale nebylo to k ničemu.

„Můj Bože!" zvedl se s ním v náručí. Deanova hlava se zvrátila dozadu, a on okamžitě zpanikařil.

Prosím! Prosím ať je v pořádku, bylo jediné, na co Sam myslel, když se s ním vracel zpátky cestou, kterou přišli.

„Bobby!" křičel jak šílenec. Viděl ho přicházet ke dveřím a na moment se mu ulevilo.

„K čertu!" starší muž zaklel, když otevřel a spatřil spěchajícího Sama s bezvládným Deanem v náručí. Okamžitě se k nim rozběhl. „Co se stalo?"

„Potřebuje pomoc! Musíme ho dostat do nemocnice!" zazoufal se slzami v očích.

Bobby změnil směr a zamířil k Impale. Sežene pro svého chlapce pomoc včas.

TBC