Dean má „srdcovku" s Bobbym...

Oba bratři seděli u kuchyňského stolu. Sam, tako jako vždy procházel svůj laptop a dělal si poznámky vedle do notesu. Dean mu dělal společnost a sledoval, jak nejstarší z mužů připravuje večeři na potom.

„Co to bude?"

„Lasagne."

„Díky bohu, že je děláš ty. Posledně ty od Sama chutnaly jako karton pokrytej zvratkama," postěžoval si Dean a otřásl se.

Sam protočil oči. „Tak špatný to zase nebylo, jerk!"

„Jasně, bitch! Bez urážky, Sammy, ale pokud by ses vrátil v čase a nabídl je rodině Donnerových, stejně by se radši snědli navzájem."

Bobby se uchechtl, mezitím co Sam zazíral na Deana hraně uraženým pohledem.

„Má pravdu, Same. Na přípravu určitých jídel máš opravdu talent, ale lasagne mezi ně sakra nepatří."

„Tak dobře. Uznávám, že to nebyla nejlepší věc na světě, ale aspoň jsem skoro nevyhodil motel do vzduchu toustovačem, když jsem si chtěl opéct chleba."

„Hej! To nebyla moje vina! Ten topinkovač byl rozbitej!" Dean se ušklíbl při vzpomínce, kdy se před lety snažil udělat toast pro svého malého bratra. Hlasitý třesk a modrý záblesk, když dal rukojeť dolů, po kterém následovala bolest v ruce až po loket. „Ta zatracená věc mě skoro usmažila. Ruka mě svrběla ještě dva dny potom."

„A tys byl paranoidní ohledně toustovačů ještě měsíce. Tvrdil si, že jsou posedlý a chtějí tě zabít."

„Nebylo by to poprvý ani naposledy, co se mě posednutá věc snažila dostat. Pamatuješ, jak se mě ten maniakální duch pokusil zabít mým vlastním autem?"

„Samozřejmě, že jo. Byl jsem tam taky," Sam posunul stránku v notebooku, kterou si právě prohlížel. „Vypadal si doslova jako po bahenní koupeli, když si skočil šipku z toho mostu do řeky."

„Jo, zlatý časy," zavzpomínal Dean s úsměvem.

Sam se na něj podíval přes okraj svého počítače jako by byl blázen. „Zlatý časy? Deane, málem si se zabil!"

„Jo, já vím. Myslel jsem... když jsme lovili. Pár jsme jich vážně měli. Chybí mi," položil loket na stůl, bradu si opřel o dlaň a spolu s dramatickým povzdechem zazíral do dálky.

Sam znovu obrátil oči v sloup a Bobby jen zavrtěl hlavou, když ukládal připravené lasagne do lednice, aby je později dopekl.

„Je to jen pár měsíců, ne roků. Přestaň být taková drama queen."

„Tak to teda nejsem! Hele, mám vážně seriózní otázku. Uvažoval jsem nad ní hodně dlouhou dobu," Dean se na oba dva důležitě obrátil, až si začali dělat starosti. „Když Buzz Rakeťák netušil, že je jenom hračka, tak proč i přesto v přítomnosti lidí nemluvil?"

Sam zamrkal. „Co? Proč se ptáš zrovna na postavu z dětskýho filmu?"

„Já nevim. Vždycky mi to přišlo divný."

„Není to divný o nic víc jak ty, takže si s tím nedělej starosti."

„Bitch!" Dean sebral ze stolu papírovou kouli a trefil s ní Sama do obličeje.

„Jerk!" hodil ji po něm zpátky.

„I když je tenhle rozhovor fakt fascinující, tak já jdu na chvíli do garáže pokračovat v práci. Mám tam jedno auto na dodělání a zítra si ho známej přijde vyzvednout," Bobby si utřel ruce do utěrky a zamířil ke dveřím. „Jestli mě budete potřebovat, jsem venku."

„OK," Sam se otočil zpátky k Deanovi, který vypadal znuděně. Povzdechl si a vytrhl několik prázdných stránek z jeho jinak hustě popsaného bloku, podal mu tužku. Pokud udrží bratra zaměstnaného, tak, doufal, se snad zbaví těch jeho divných otázek a možná dokonce přestane být i osinou v zadku.

***

Sam strávil další hodinu prací s notebookem a zápisníkem a Dean překresloval zadané symboly na papír, který mu dal. Jen příležitostně je provázel i komenty.

Užívali si společnou práci, než se Sam zvedl, aby si odskočil. Po ujištění, že opravdu odešel, si Dean natočil jeho laptop k sobě a do vyhledavače zadal 'příznaky deprese. '

I přes to, že to byl on, kdo trpěl depresemi, nikdy se příliš o symptomy nezajímal. Možná to zkusil tu noc před narozeninami jejich otce, jenže tenkrát ještě nebyl připraven. Za to teď už se tak cítil a chtěl vědět víc.

Naťukal klíčová slova do vyhledavače, a když se obrazovka zaplnila odkazy, zhluboka se nadechl, než klikl na ten první. Poté, co viděl ten seznam, opřel se zpět do židle v šoku nad tím, kolik symptomů splňoval.

· Anti socializace

· Ztráta zájmu o dříve oblíbené činnosti

· Zmatené jednání

· Přetrvávající podrážděnost, smutek a 'prázdné 'pocity

· Neustálý pesimismus

· Sebevražedné myšlenky

· Nespavost

· Ztráta chuti k jídlu

Ale ten, který překvapil Deana nejvíce, byl ten poslední.

· Pocit viny, nedostatečnosti a sebepohrdání

Deanovy oči se rozšířily. Pokud sebepohrdání je příznakem deprese, tak se v tom plácá delší dobu, než si vůbec myslel. Po Johnově smrti a v následných deseti měsících cítil nenávist vůči sobě daleko silněji. Ale nikdy si neuvědomil, že to vlastně můžu být jeden z projevů deprese.

Pokračoval v zírání na seznam, dokud neuslyšel Sama scházet ze schodů. „Zatraceně!" sykl a rychle zavřel stránku a natočil laptop zpátky tak, jak byl. Když Sam vešel do kuchyně, vstal od stolu. „Jdu na chvíli do garáže."

„Jsi v pohodě?" Sama to znervóznilo.

„Jo. Jenom potřebuju trochu čerstvýho vzduchu."

***

Bobby byl zabrán do práce, když vycítil, že za ním někdo stojí. Otočil se, aby zjistil, že je to Dean, nabalen do několika vrstev, se šálou utaženou těsně kolem krku a v rukách navlečených do rukavic držel dva hrnky horké kávy.

„Ví Sam, že si tady?" zeptal se ho a natáhl se pro ten svůj s nápisem The boss.

Dean protočil oči a usrkl z kafe. „A proč myslíš, že jsem tak navlečenej? Nechtěl mě pustit bez toho, aby mě nabalil jak lidskýho Michelina a dvacetkrát se mě zeptal, jestli je mi teplo. A pak mě donutil slíbit, že jakmile mi bude byť jen trochu špatně, hned se vrátím do domu. Vážně, někdy si myslím, že on je tím starším bráchou."

Bobby se zasmál a zavřel kapotu auta, aby si na ní mohl Dean sednout. „Jen se ujišťuje, že budeš v pořádku," opřel se o bok vedle něj.

„Já vím," Dean se posunul tak, aby si mohl opřít nohy o nárazník. „Jenže někdy mi to prostě leze na nervy, když je se mnou takhle zacházeno - jakoby bych byl ze skla a měl se rozbít při sebemenším nárazu."

„Po tom všem, co se stalo a čím jsme si prošli za těch pár měsíců, ho nemůžeš vinit, že je přehnaně starostlivý a ochranitelský. To je to, co rodina dělá."

Dean znovu usrkl horkého černého kafe a přitom pohledem nervózně těkal po garáži, jako kdyby očekával, že někdo znenadání vyskočí zpoza auta nebo z Bobbyho obrovského kufru na nářadí.

„Jsme tu jenom my dva. Není tu nic, z čeho by si měl být nervózní. Ti lidé ze včerejška už jsou pryč a můj známí si auto přijde vyzvednout až zítra. Jsi v bezpečí."

„Já vím," zašeptal, zírajíc do černé tekutiny. Nádech světle růžové polil jeho jinak bledé tváře. „Vždycky se tu cítím bezpečně."

„A jsi tu vždycky vítán," Bobbyho náhle zasáhla vlna náklonnosti a citů k tomuto mladému muži.

Dean se usmál. „Tohle místo je jako můj domov. Tohle a bejby... je domov."

„Pro mě tohle místo je, kde žiju," Bobby ukázal rukama kolem. „Ale stává se skutečným domovem, až když jsou tu moji kluci. Barák nedělá domov, to lidi, kteří v něm žijou."

„Máš pravdu. Neměl jsem opravdický 'domovský' dům od doby, co máma umřela, ale dokud mám tebe, Sammyho a bejby tak budu mít vždycky i domov."

„Vždycky," Bobby na něj mrknul, mezitím co oba upili ze svých hrnků. Všiml si, že Dean zírá na něco venku, s očima dokořán, téměř bez mrkání a zeptal se ho, na co se dívá a na co myslí.

Dean byl po několik minut zticha, než odpověděl. „Jak život může být křehký stejně tak jako odkvetlá pampeliška."

Bobby byl v té odpovědi ztracen, obočí se mu v nepochopení nadzvedlo. „Cože?"

„Pampelišky," ukázal směrem ke garážovým dveřím, kde jich venku pár rostlo. Když zafoukal jemný vánek, bílé chmýří se zvedlo a zatančilo v poryvu, což donutilo Deana se zachvět. „Život může být stejně křehký jako ony. Stačí dýchnout nebo malý průvan a chmýří se rozplyne ve větru. Navždy pryč."

„Nikdy jsem o tomhle takhle nepřemýšlel."

„Tak náhle... jako mrknutí oka, tvůj život může skončit." Rychle si přejel po tváři rukou v rukavici, aby setřel osamělou slzu. „Přecházíš silnici a srazí tě auto, na ulici tě zastřelí nějakej idiot, večer jdeš spát a už se neprobudíš nebo prostě dostaneš infarkt a doslova se skácíš mrtvej k zemi." Polkl knedlík v krku a zatřásl hlavou. „Nebo jako táta. Jednu chvilku tam byl a mluvil se mnou... a hned na to Sammy vrazil do mého pokoje a řekl, že je táta mrtvý. Byl pryč," zašeptal. „Je pryč, Bobby."

Starší muž objal jednou rukou jeho třesoucí se tělo. „Vím, synku. Ale už je to v pořádku. Jsem tu pro tebe," konejšil ho, když popotáhl.

Dean se o něj opřel a dál pozoroval pampelišky. Poté, co mu slzy zastřely zrak a on viděl všechno rozmazaně, zamrkal a rychle je setřel rukavicí. „Asi právě teď vypadám křehce jako ta pampeliška. Jeden špatný dotek by mě dokázal roztříštit jak naťuklé sklo, silný poryv větru mě klidně porazí... stejně jako tenkrát, když jsme rybařili," dodal s cukajícími koutky.

Bobby se zasmál, když si vzpomněl na jeho nabídku, aby mu přivázal špagát kolem kotníku a pouštěl si ho coby draka hned poté, co mu vítr málem podrazil nohy. Jemně ho stiskl. „Tvoje tělo může právě teď být křehký a může to vypadat, jakoby tě jen malý vánek dokázal rozfoukat, ale duší a srdcem jsi nejsilnější člověk, kterého znám."

Dean se konečně odvrátil od pampelišky a podíval se na něj. „Asi jo. Jak míjejí dny, to světlo na konci tunelu je pokaždý jasnější a jasnější." Jeho úsměv se na vteřinu rozšířil, takže vypadal skoro jako jeho staré já. „Pokud mě něco nesrazí na kolena. Protože je naprd, když tě vlak smete zrovna ve chvíli, když je konec tunelu už na dosah."

„Budeme se muset ujistit, že se tak nestane. Sam a já budeme vždycky tady. Vždycky. Nikdy už v tom nezůstaneš sám, Deane," slíbil starší muž, položil hrnek na zem a pak schoval toho mladšího v náručí. „Budeme tady. Přímo po tvým boku a budeme bojovat společně. Vždycky jsme byli silnější spolu, než každý sám."

„Já vím, ale část mýho já se pořád bojí, že se to světlo ztratí a já k němu nebudu moct najít cestu zpátky," šeptal tiše a pevně se přitom Bobbyho držel, když mluvil o svém největším strachu. Dech se mu zadrhl, obličej zkroutil a dolní ret se začal chvět. „Četl jsem příznaky deprese na Samově počítači a byl jsem v šoku, kolik jich splňuju. Neuvědomoval jsem si to..." zavrtěl hlavou. „Nechci, abych se znovu tak cítil. Nemůžu se k tomu vrátit. Bylo to, jako bych klopýtal ve tmě, zatímco život kolem mě stále pokračoval. Nemůžu spadnout zpátky do tmy, Bobby. J-já prostě... nemůžu."

„To se nestane. Sam a já tě vždycky vytáhneme zpátky a postavíme tě na nohy. Nemusíš se bát. Budeme tvoje světlo ve tmě, slyšíš? Vždycky tě navedeme zpátky. Jsi silnější, než si myslíš, synku."

Bobby se odtáhl a vzal Deanův obličej do dlaní, aby mu palcem setřel slzy. „Je možný, že nějaká část tebe zemřela spolu s Johnem, ale ta silnější je pořád tady." Prsty ho jemně pohladil po kostnaté tváři v otcovském milujícím gestu. „Bude to dlouhý boj, ale nakonec zvítězíme."

Dean se na něj podíval a pozvedl koutky v mírném úsměvu, i když se mu na konci dlouhých řas stále třpytily slzy. „Jo," zašeptal a z úsměvu se stal úšklebek. „To je proč se jmenujeme WINchesterovi. Protože vždycky nakonec zvítězíme."

Bobby na něj zíral několik minut, než vyprskl smíchy. „Pojď sem, ty šílenče," přitáhl si ho znovu k hrudi, srdce naplněno láskou pro tohohle mladého muže ve svém náručí.

Dean si otřel oči a uvolnil se. „Největší bitva, kterou jsem kdy musel vybojovat, byla s mou vlastní myslí, tělem a duší. A tenhle boj není zdaleka u konce, ale s váma... to můžu dokázat. Konečně můžu být zase normální."

„Deane, a tys byl někdy normální?"

Dean se zasmál a praštil Bobbyho do ramene, když se odtáhl, aby si otřel obličej. „Hele, jsem stejně tak normální jako vy dva."

„Tak to rozhodně nemluvíme o normálnosti," Bobby se zasmál.

„Možná, že ne. Normální je nudný, tak jako tak. Můžu být magor a můžu být divnej. Můj život může být obtížnej a bláznivej... Ale je můj a já jsem připraven ho znovu žít."

„Dobře. Jsem rád, že nejsme normální. Protože, kdyby ano, nikdy bych nepoznal svoje kluky," Bobby mu zahrabal ve vlasech. „A ty bych nevyměnil za nic."

Dean se k němu posunul, aby si mu mohl opřít hlavu o rameno. Seděl a zíral mlčky na pampelišky po několik minut, než prolomil ticho. „Před pár měsíci jsem si nemyslel, že bych měl pro co žít. Ale jednu věc jsem se za tu dobu naučil a to, že za rodinu stojí bojovat, za rodinu stojí zemřít... ale víc, než cokoli - pro rodinu stojí žít." Usmál se. „To ty a Sammy jste mě tohle naučili."

Bobby se usmál zpátky, vzal ho kolem tenkých ramen a opřel si bradu o temeno Deanovy hlavy. Takto seděli po několik dlouhých minut, každý z nich ztracen ve svých vlastních myšlenkách.

***

Po večeři se Sam odstěhoval do obýváku, aby se podíval na dokument, o kterém mluvil už několik dní, a proto se Dean rozhodl jít nahoru.

Byl zrovna u kuchyňských dveří, když byl zastaven Bobbym, který mu podal sklenici s několika pampeliškami uvnitř. „Na."

Zmateně si ji od něj vzal. „Sklenice pampelišek?"

„Přemýšlel jsem o tom, o čem jsme mluvili předtím - jak křehký může život být. A tak jsem ti zbytek pampelišek uložil do sklenice," Bobby to říkal skoro až plaše. „Dokud jsou uvnitř, jsou chráněni sklem. Můžeš do nich foukat, jak chceš a nic se jim nestane.

Dean se na ně podíval. „To je... to se mi líbí."

„Skvěle. Taky jsem přemýšlel nad tím, cos o sobě říkal - že vypadáš a cítíš se stejně křehce jako pampeliška. Můžeš se považovat za pampelišku a o nás brát jako sklo. Tak dlouho, dokud jsme my okolo tebe, ty jsi v bezpečí a my se o tebe postaráme, ochráníme tě od všeho nebo od kohokoliv, kdo tě bude chtít zranit. Cokoliv se to odváží zkusit, bude muset projít nejdřív skrze nás."

Dean musel rychle zamrkat a postoupil dopředu, aby staršího muže objal. Zavřel oči a zašeptal své poděkování, včetně jednoho speciálního slova - titulu, který si nemyslel, že by znovu použil. „Díky, táto."

Bobby polkl náhlý knedlík v krku, oči se mu zamlžily díky tomuhle jednomu výrazu. „Není zač, synku." Podržel ho u sebe několik sekund, než se narovnali. „Vím, že je to hroznej dárek, není to tak významný jako placatka s obrázkem a básní, ale je to to jediný, co jsem byl schopný..."

„Vůbec to není hrozný," přerušil ho Dean vrtění hlavy. „Je skvělý. A bude mít místo hned vedle mini-'Paly." Usmál se na sklenici, jakoby to bylo něco zvláštního. Mohl to být jednoduchý dárek, ale pro něj to tolik symbolizovalo a znamenalo.

Bobby si odkašlal a otřel si tvář rukávem, snažíc se získat zpátky kontrolu nad svými emocemi. „Já... radši se vrátím zpátky do garáže," řekl hlasem hlubším, než obvykle. „Už je pozdě a já pořád nejsem hotovej."

„Dobře. Budu nahoře, abych nepřekážel Sammymu ve sledování toho jeho geegovského pořadu."

„Víš, kde jsem, kdybys mě potřeboval."

Dean sledoval muže odcházet a zůstal na místě ještě několik dlouhých minut, než se otočil a vydal se po schodech nahoru.

TBC