Dean se potýká s jedním určitým dnem. Sam s Bobbym mu pomáhají ho překonat.

Jak dny ubíhaly, zdálo se, že se Dean stává více a více zamlklým a uzavřeným. Sotva mluvil, začal jíst čím dál tím méně, až jednoho dne nejedl vůbec.

Té noci nemohl spát, a proto sešel do kuchyně. Opíral se o dřez, díval se na noční oblohu, na hvězdy, které stály vysoko nad ním.

Poté, co zíral ven více jak pět minut jako by byl v transu, se otřepal a otevřel skříňku, kde jeho strýc míval alkohol. Vzal odtamtud rozpitou lahev, odšrouboval víčko a rovnou se napil.

Po chvíli se začal cítit divně, ruka se mu třásla, měl závratě, byl ospalý, skoro jako by byl na drogách. Zatřásl hlavou a hodil lahev do dřezu, než se chytil pultu a hlavu svěsil mezi ramena.

„Sakra." Jediné, co chtěl, bylo opít se a všechno tak vymazat. Zítra bude těžký den a on potřeboval něco, co mu ho pomůže překonat.

Přemýšlejíc, proč se cítí tak mizerně, se došoural k židli a stolu, na který se složil, hlavu nechal odpočívat na předloktích.

Jakmile se mu trochu ulevilo a všechno se kolem přestalo houpat, natáhl se pro Samův notebook, který tam zůstal z předešlého dne.

Zapnul ho a zadal symptomy.

„Antidepresiva," mumlal, po rozkliknutí několika odkazů. Když viděl článek o míchání prášků a alkoholu, zavřel oči. „Sonofabitch, už se nemůžu ani opít."

Jeho oči zachytily další link týkající se depresí a ruka nad touchpadem zaváhala. I když byl Dean ten, který jimi trpěl, nikdy se nepídil po příznacích nebo projevech.

I teď tam seděl po dobu několika minut, s kurzorem namířeným na odkaz, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a stránku zavřel. Ještě na to nebyl připravený.

Zůstal už jen u hraní her, aby zahnal pokušení se napít, až do doby, než byl tak unavený, že stěží udržel oči otevřené.

***

-Příští ráno-

***

„Mám o něho starosti," Sam stál s Bobbym u kuchyňského okna a sledovali Deana, který seděl na kapotě svého auta, díval se do nebe, ruce omotané kolem vyhublého těla.

„A to se od jiných dnů liší jak?" Bobby zapnul kávovar.

„Fajn. Dělá mi ještě větší starosti, než o něj mám obvykle. Poslední týden je nezvykle tichej a duchem bloudí bůh ví kde," sledoval bratra, jak mu s nešťastným výrazem ve tváři klesla hlava do dlaní a roztřásla se ramena. „Ani včera nejedl, jen posouval jídlo po talíři, aby to tak vypadalo." Podíval se vyděšeně na Bobbyho. „Nemyslíš si, že..."

„Se vrací zpátky tam, kde byl? Ani náhodou. Ne po tom, jaký pokrok udělal. Kdyby se s tím potýkal, přišel by mi to říct." Bobby se otočil s hrnkem kávy v ruce, když mu zrak padl na noviny ležící na stole a jejich datum. Po několika sekundách mu to došlo. „Hell Bells!"

„Co?" Sama to zmátlo. Nechápal, proč Bobby právě teď zmiňuje song AC/DC.

„Vím, o co jde."

„Co – nemyslíš, že je zase nemocný, že ne?"

„Ne. Co je dneska za den?"

„Emmm... čtvrtek?"

„Johnovy narozeniny. Jsou to první od chvíle, kdy zemřel a myslím, že to Dean těžce nese."

„Ale ne. To je ta poslední věc, kterou teď potřebuje. Co budeme dělat?"

„Budeme mu nablízku a nespustíme ho z očí." Bobby viděl v těch Samových paniku a rychle ho uklidňoval. „Nemyslím si, že by se chtěl navracet, když udělal už tolik kroků vpřed. Ale je lepší být připraven, než potom litovat."

Sam přikývl a podal mu jeden z prázdných hrnků. „Naplň mi ho. Donesu ho ven a pokusím se Deana přimět k rozhovoru." Vzal z prádelního koše svou mikinu.

Bobby mu ho vrátil zpátky vrchovatý černou kávou. „Připomeň mu, že jsi tu pro něj a nenech ho předstírat, že se nic neděje. Už tak to v sobě dusí a to pro něj není dobrý. Jestli ho něco trápí, měl by s tím vyjít na světlo."

„Dobře." Sam vyšel ven.

Bobby stál u okna a pozoroval ho, jak jde k bratrovi, podává mu kafe a pokládá mikinu kolem ramen.

„Jak se máš?" chvíli kolem Deana šmejdil, než si vedle něj sedl.

Dean objal teplý hrnek dlaněmi a pokrčil rameny. „Dobře." Napil se.

„Mě to tak nepřijde. Posledních pár dní jsi hodně zamlklý. Bojím se o tebe."

Dean se k němu otočil s jedním obočím nadzvednutým. „A to se od jiných dnů liší jak?"

Sam se zasmál. „Tohle přesně říkal Bobby."

Malý úsměv pohnul Deanovými rty, když se od něj odvracel.

„Deane, já... vím, že má táta dneska narozeniny." Všiml si, jak se bratr napjal a rychle nadýchl, než vše zamaskoval kašlem.

„A?" díval se do kouřící kávy, jakoby ho to fascinovalo.

„Vím, že to pro tebe nebude jednoduchý," pokračoval Sam, sledujíc ho, jak tam tiše sedí. Položil mu ruku na rameno a jemně mu ho stiskl. „Se mnou můžeš mluvit. Já vím, že nejsem Bobby, ale kdykoliv to budeš potřebovat, budu hned vedle a budu poslouchat."

„Ale já jsem ten starší. A mám být ten silnější."

„Deane, mluvení a to, že občas potřebuješ pomoc, tě slabým nedělá. Ty jsi ten nejsilnější člověk, kterýho znám. V mých očích nikdy slabým nebudeš. Jsi můj silný starší brácha a to tak navždycky zůstane. Takže pokud si kdy budeš chtít popovídat... o čemkoli, budu naslouchat."

Dean usrkával kávu a sám se sebou se dohadoval, zdali se má Samovi otevřít. Bobby byl ten, s kterým většinou mluvil, nechtěl svého malého bráchu nudit nebo otravovat se svými problémy nebo pocity. Zavřel oči a zaťal zuby. Pokud se chce vážně uzdravit, musí mluvit i s ním. Nebylo by to k Samovi fér, kdyby ho nechával v nevědomosti o tom, jak se skutečně cítí a přitom od něj očekával podporu se skrze tohle vše dostat.

Seděli bok po boku několik minut. Dean pokračoval v popíjení kávy, zatímco ho Sam sledoval, aby se ujistil, že je vše v pořádku.

Byl to Dean, který prolomil mlčení a promluvil tiše, oči zabodnuté do země. „Od chvíle, co tohle všechno začalo, je tenhle den tím nejhorším. Mám tím na mysli, že já byl schopen svý narozeniny oslavit, ale táta už ty svý nikdy mít nebude a já... je těžký se s tím vyrovnat, víš?"

„Já vím. Ale ty..."

„Co?"

„Chceš se pořád uzdravit, viď? Nemíníš to..."

„Vzdát? K čertu, ne!"

Sam si vydechl úlevou. „Jsem rád, žes to řekl. Těch pár posledních nocí jsem sotva spal, protože jsem se bál, žes přestal brát svý antidepresiva a všechno se vrátilo."

„Nemusím zrovna teď skákat radostí do stropu, ale pořád šplhám vzhůru. A nakonec se na vrchol dostanu. Ale kdybych klopýtl, chyť mě za ruku a postav mě, okey?"

„Okey. Pokud snad zakopneš nebo spadneš, vždycky padej oproti mě," Sam ho mírně šťouchl svým ramenem. „Chytím tě."

Vrátili se zpátky k mlčení a oba si užívali výjimečně pěkné počasí a přítomnost toho druhého. Jak Dean pozoroval mraky a jejich cestu po obloze, připomnělo mu to, co mu otec vždycky říkával, když se ptal, kde je Mary – je vysoko nad oblaky, na speciálním místě, odkud na něj dává pozor. A když vyjdou hvězdy, je tou, která svítí nejjasněji.

„Vzpomínám si na maminčiny první narozeniny potom, co umřela. Ještě pořád jsem odmítal mluvit, přesto, že táta to se mnou zkoušel znovu a znovu. Vyrobil jsem ji speciální dárek a přání a batůžek nacpal oblečením, sušenkama, medvídkem a dalšíma hračkama." Podíval se na Sama, který se tvářil nechápavě. „Sbalil jsem si zásoby na cestu do nebe, abych ji přivedl odtamtud zpátky k nám."

Sama bolelo srdce nad tím, jakým nevinným klučinou kdysi Dean býval.

„Samozřejmě, že jsem tehdy nevěděl, že musím nejdřív umřít, abych se tam dostal. Myslel jsem, že je to zvláštní místo, kde zůstávají andělé do doby, než si je rodina vyzvedne... podobně, jako když ona chodila vyzvedávat do školky mě. Otec říkal, že nebe leží vysoko nad mraky, proto jsem chtěl nastoupit do letadla a doletět tam, abych ji přivedl zpátky domů a potom už bych se nikdy nebál nebo byl smutný a táta by se zase začal smát."

Dean se pootočil a nenápadně si utřel tvář. „Sedával jsem venku, zíral do nebe a doufal, že mě odtamtud maminka vidí," zašeptal, mokré oči upřené vzhůru stejně tak, jako tomu bylo před roky. „A v noci jsem vysedával u okna, mával na tu největší hvězdu na obloze, která na mě shlížela. V mý mysli to byla maminka, která na mě dohlížela, tak jako andělé, o kterých mi vždycky vyprávěla. Ale to mě nemohlo uspokojit. Stýskalo se mi tolik a chtěl ji zpátky, že jsem byl ochotný dostat se až tam nahoru, abych toho dosáhl. Zní to dost pateticky, co?"

„Vůbec ne. Zní to jako malý kluk, co chtěl zpět osobu, kterou nadevšechno miloval."

„Teď je to jiný. Táta je v pekle a já s tím nedokážu nic dělat."

„Není to tvoje chyba."

Dean se na něj podíval a visel na něm pohledem tak dlouho, až se Sam začal obávat, že mu to bude vyvracet, ale k jeho překvapení jen přikývl. „Já vím."

Sam se usmál. „To je poprvý, co jsem tě slyšel to říct."

„To je taky poprvý, co jsem to kdy řekl. Dlouho se mi v hlavě honily myšlenky jako 'Je to moje chyba, že je táta mrtvej, ''Umřel kvůli mně, ''Já to měl být, ne on. 'Ale teď, po takové době jsem si uvědomil, že nejsem na vině, že za to nemůžu." Přes clonu slz Sam vypadal, jakoby se na něj díval skrze přední sklo auta pokropené deštěm. „Není to moje vina, Sammy."

Sam okolo něj obmotal své dlouhé paže a objal ho. „Nikdo z nás není na vině, jen ten prokletej démon."

„Vím, že to tak je, ale ten provinilý pocit ve mně přetrvává zavrtaný hodně hluboko. Nemůžu se ho zbavit a nevím proč."

„Pocit viny je jeden z těch nejhorších a nejtěžších k překonání," šeptal Sam oproti Deanovým vlasům.

„Nenávidím ho. Nenávidím to, co udělal. Nenávidím vědět, že umřel a šel do pekla, abych já mohl žít. Nenávidím, že je táta pryč a já pořád tady." Povzdechl si. „Je to těžký, Sammy."

„Já vím," Sam ho jemně stiskl. Rozhodl se změnit téma, aby přivedl Deanovu mysl na něco jiného. „Hej a co se stalo s tou tvou cestou do nebe?"

Dean si odkašlal a odtáhl se. „Táta to zjistil. Zrovna jsme byli na pár dní u Bobbyho a jedna ze sousedek mě viděla, jak jdu dolu ulicí s batohem a méďou v ruce a vzala mě k nim domů. Její manžel byl Bobbyho kámoš a tak mu zavolal."

„Ale táta ti nic neudělal, že ne?"

„Jako co?"

„Křičel na tebe. Nebo tě uhodil."

„Ne. Seděl jsem u Bobbyho na gauči a brečel. Táta byl vedle mě a snažil se ze mě dostat, proč mě sousedi našli mašírovat ulicí. Po hodině a půl to vzdal. Ale pak ses na mě podíval ty, na obličeji šťastnej úsměv a začal si brblat'Dee-dee-dee.' Bylo to tvoje první slovo. Myslel jsem, že se pokoušíš říct 'dad,' ale táta říkal, žes brblal moje jméno. Seděl jsem tam a koukal na tebe, pak se zvedl a šel k oknu, vyhlédnout ven. Jak jsem tam tak stál, najednou jsem věděl, že by maminka nechtěla, abych byl vystrašený nebo smutný. Chtěla by, abych byl šťastný a odvážný a taky, abych byl tvůj starší brácha a proto jsem se musel takovým stát."

Dean se pousmál. „Vždycky mi říkala, že jsem její jedinečný a statečný vojáček. Rozhodl jsem se, aby na mne mohla být zase hrdá, se jím znovu stát. Usmál jsem se na oblohu, otočil se na tebe a zavolal 'Sammy' a ty ses na mě díval, jako bych byl ta nejlepší cool věc na světě a nepřestával opakovat 'dee-dee-dee.' A táta se konečně rozesmál, objal mě a já už se necítil ani smutně, ani vystrašeně."

Velký úsměv rozzářil Samův obličej. „Tys byl moje první slovo? A jaký bylo to tvoje?"

Dean si odkašlal a zadíval se stranou. „Ehm... pie."

Sam vyprskl smíchy. „Proč mě to nepřekvapuje."

„Sklapni, bitch," Dean ho bouchl do ramene.

„Jerk."

S pohledem upřeným stále vzhůru, Dean pokračoval. „Na konci dne nás táta vzal ven, na kus koláče, abychom oslavili maminky narozeniny. Milovala pečení, ale pie byl její nejoblíbenější a ona dělala ten nejlepší na celým světě," vzpomínal s úsměvem.

Sam se usmál a najednou porozuměl, proč je Dean tak miluje. Pokaždé mu jistě připomínaly ty šťastné chvíle, které s Mary měl, než zemřela. A vždy, když byly na cestách a Sam šel nakupovat, pokaždé ho měl na seznamu a nějaký mu přinesl. Pokud něco tak jednoduchého udělá Deana šťastným, pak se toho bude Sam držet.

„Zpívali jsme Happy Birthday. A pak táta koupil růžové balónky, přivázal k nim můj dárek a blahopřání a nechal je odletět do nebe. Zeptal jsem se maminky, jestli je na mě hrdá... a ten samý moment vyšlo slunce. Ten den bylo špatný počasí, ale v tu chvíli slunce zasvítilo tak prudce, že mě oslepilo. Nevím, jestli to byla náhoda nebo její odpověď, ale doufal jsem v to druhé. Tý noci, co mě táta uložil, mi dokonce zazpíval 'Hey, Jude. 'Dean lehce nakrčil nos. „Jeho zpěv byl hroznej, ale chybělo mi maminky každovečerní zpívání, takže mě to potěšilo."

Sama zahřálo u srdce nad těmi sladkými věcmi, které dělal John pro Deana, aby se v den Maryiných narozenin cítil co nejlépe. To ho přivedlo na myšlenku a doufal, že se Deanovi bude líbit. „Co kdybysme něco podobnýho udělali pro tátu?"

„Jako co? Nebudeš mi chtít zpívat, že ne?"

Sam se zasmál. „Ne, neboj, jsi v bezpečí."

„Díky bohu." Dean si myslel, že je to skvělý nápad, udělat něco pro jejich otce. Ve skutečnosti narozeniny neslavili, ale on doufal, že by mu to mohlo pomoci oslabit ten zbývající pocit viny, který v sobě stále nosil.

Sam znovu zvážněl. „Vsadím se, že je na tebe hrdá. Nejspíš teď tam nahoře na tebe shlíží a cítí se jako nejpyšnější máma na světě. A i přesto, že to nikdy neřekl, táta je na tebe byl hrdý taky." Když viděl ten Deanů pochybovačný pohled, potřásl hlavou. „Táta na tebe byl pyšný. A tak jsem i já. Jsem hrdý na to, že tě mám za bratra. Vím, že si rodinu vybrat nemůžeme, ale kdybych si mohl zvolit svý starší sourozence, volil bych tebe. Vždycky."

Dean ztěžka polkl s pocitem náhlého knedlíku v krku. „Díky, Sammy," zamumlal, myslíc na to samé. Ani on by za svět svého malého bráchu nevyměnil.

***

O dvě hodiny později, Dean seděl s kytarou na gauči. Hraní bylo pro něj něco jako terapie a pomáhalo mu pročistit hlavu. Neměl žádný čas pro sebe, protože už od rána ho Sam s Bobbym nebyli ochotni spustil z dohledu, takže mu ani nebylo dovoleno zahrát si v soukromí a klidu.

Když měl všechno nachystáno, nervózně čekal na oba dva, až budou moci přijít. Přestože na svém songu poslední dva týdny tvrdě pracoval, nemyslel si, že je již připraven zahrát ho před obecenstvem, ale Sam se ho neustále ptal, zdali ho můžou slyšet a on nakonec souhlasil, i když neochotně.

„Jestli je to průser, řekni mi to," Dean sklonil hlavu, začal vybrnkávat a zpívat s prvními akordy.

„I was just the shadow of the man I used to be,

I was just waiting for the end to finally set me free.

I tried to hide my pain, so I forced a smile onto my face,

I never let the tears fall, I always held my mask in place.

But underneath it all, I had nothing else to give,

I could no longer go on when I had lost the will to live.

I felt the darkness and the emptiness as they pulled me down, I just wanted to end it all,

I no longer had the strength to fight, so I stood on the edge and I let myself fall.

As I fell further and further down into the well,

I wondered if I would go to heaven or would I go to hell.

I was just a shadow falling down a long dark hole, never once did I look back,

I was just waiting until the end, so I could close my eyes and finally fade to black.

It was my family who pulled me up, and finally pulled me through,

They made me want to live again when I no longer wanted to.

They caught me when I fell, and gave me a reason to go on,

They showed me I was loved, and gave me the strength to be strong.

They spoke louder than the whispers in my head,

They stopped the voices that said I should have stayed dead.

They pulled me away from the darkness, and led me back into the light,

They took away the emptiness, and gave me the will to fight.

I'm no longer the shadow of the man I used to be,

I'm no longer waiting for the end to finally set me free."

Když Dean zvedl hlavu, spatřil na Samově tváři slzy a i Bobbyho oči vypadaly podezřele leskle. „Já vím, že je to šrot, ale nemusíte kvůli tomu brečet."

Sam popotáhl. „Tohle je fakt smutný. Nemůžu uvěřit, že jsme si nevšimli, že se s tím tak moc pereš."

„Není to tvoje chyba," mumlal Dean, prsty stále mačkajíc pražce.

„Možná, že ne. Ale kdybysme si to uvědomili o několik měsíců dřív, nemusel bys na tom teď být tak špatně."

Bobby vzal Deana jednou rukou kolem ramen. „Ale aspoň jsme na to přišli předtím, než by bylo pozdě. Nesnesl bych pomyšlení, kdyby se ti něco stalo."

Dean si položil hlavu na jeho rameno. „Budu v pořádku... nakonec."

Sam se posunul blíž a dávajíc pozor na kytaru, ho objal a dokončil tak kruh. „Myslel si to vážně s tím, cos zpíval na konci? Že už nejsi jen stínem muže, kterým jsi kdysi býval?"

Dean několik sekund mlčel, ale pak se usmál. „Jo. Nejsem tím, kým jsem býval... zatím. Ale už taky nejsem pouhým stínem. Ten starý Dean se vrací. Pomalu, ale on se vrátí."

„Už se nemůžu dočkat."

***

Později vzal Bobby Deana na jejich noční projížďku. Odvezl ho na velké opuštěné parkoviště, kde ho nechal řídit své tolik zbožňované auto.

Vždy, když Bobby viděl ten šťastně rozradostněný úsměv, jeho srdce se naplnilo láskou a náklonností k tomuto mladému muži, který mu byl tak blízký jakoby to byl jeho vlastní syn. Udělal by cokoliv, aby znovu a znovu na Deanově tváři takovýto úsměv vyvolával a zajistil by, že ho už nic nesmaže.

Po dvaceti minutách Dean zastavil a přejel rukou po volantu, usmívajíc se, mezitím co bejby tiše předla.

„Jsi v pohodě?"

Dean se zabořil do sedadla. „Asi jo. Dnešek by těžkej, ale prokoušu se jím." Náhle zívl a promnul si ospale oči. „Sakra. Jsem tak unavenej."

„Ten lapač snů pořád funguje?"

„Jo. Jen těch posledních pár nocí jsem moc nespal, ale to nemá spojitost s nočníma můrama. Neměl jsem zlý sny od doby, co mi visí nad postelí. Je dobrý si jít lehnout a vědět, že mě už nic v noci mučit nebude. Když jsem měl noční můry, bylo to, jakoby se dvě neviditelný ruce probíraly těma nejhoršíma vzpomínkama a hrály s nima karty. Míchaly je a každá karta obsahovala jednu z věcí, z které jsem měl hrůzu, která mě děsila, a on je používal, aby mě s nimi mučil... znovu a znovu, každou noc."

„Ale už ne."

„Už ne," souhlasil Dean s úsměvem.

Oba seděli tiše, dokud si Dean neodkašlal. „Bobby? Myslíš, si, že by na mě byl táta hrdý?"

„Samozřejmě, že by byl. Co tě přimělo se na to zeptat?"

Dean pokrčil rameny. „Sam to dneska zmínil. Ale za celý můj život, táta nikdy neřekl, že je na mě pyšný. Kromě jedné chvíle, jenže to nebyl sám sebou... byl v něm démon. Tak jsem to poznal... řekl mi, jak je na mě hrdý a já v tu chvíli věděl, že je posednutý." Obrátil se na Bobbyho se slzami v očích. „Konečně řekl to, co jsem si celý život přál, aby řekl, jenže to nebyl on."

Bobby položil dlaň na Deanovo rameno. „Poslouchej synku. Tvůj táta byl na tebe pyšný, viděl jsem to v jeho očích pokaždé, když o tobě mluvil. Míval v nich šťastný výraz a na tváři milující úsměv, jaký nosí kterýkoli hrdý otec. Vím to, protože mám stejný výraz ve svých očích a své tváři vždycky, když se na tebe dívám. Jsem na tebe hrdý od chvíle, kdy jsi měl šest a poprvé jsme opravili auto společně a od té doby jsem pořád. Nemysli si ani na vteřinu, že nejsi milován nebo, že na tebe nejsme hrdí, synku. Nemusíme to zrovna říkat nahlas, ale tam uvnitř to cítíme."

Jedna osamocená slza sklouzla po Deanově tváři, avšak hned ji roztřeseně setřel. „Zatraceně, Bobby. Proč mě musíš vždycky rozbrečet?"

Bobby se zasmál. „Pojď sem, ty citlivko." Přitáhl si ho do náruče.

„Díky, Bobby," objal ho roztřeseně zpátky.

„Není zač."

Poté, co se od sebe odtáhli, se Bobby usmál. „Dost chick-flick momentů, než začneme zpívat Kumbaya a zaplítat si navzájem vlasy."

Dean se zazubil. „Nebo se stavíme pro Sama a zapleteme ty jeho."

Bobby kývl. „Jsme pryč už dost dlouho. Jsi připravený na odvoz domů?"

„Ještě ne. Mohli bysme tu posedět ještě chvíli?"

„Zůstaneme tak dlouho, jak budeš potřebovat."

***

Poté, co se vrátili do domu, Bobby začal pracovat na přípravě koláče a Sam vzal Deana na dozadu na zahradu, na místo, kde pohřbili Johnovy ostatky potom, co byl spálen. Dean odmítal chodit do blízkosti jeho hrobu, ale Sam doufal, že by mu to nyní mohlo pomoc.

Bylo to úplně v zadu, v místě, kde stály veteránské vozy. Chtěli, aby John odpočíval právě zde, blízko své rodiny a domu, kde se vždy cítili vítáni.

Když uviděl malou skálu a v ní vyryté auto, Dean padl na kolena, dlouze na ní hleděl, nehýbal se, nemluvil. Ostatky jeho otce sice byly pod tímto kamenem, ale jeho duše se nacházela o mnoho hlouběji – tam, kam nikdo z nich nedosáhl.

Po dvou minutách už se dolů dívat nevydržel, proto vzhlédl, i když věděl, že tam John tam není. „Ahoj, tati," zašeptal, dívajíc se ke hvězdám. „Vím, že tam nahoře nejsi, ale tohle bych jinak nezvládl, kdybych nad tím pravým místem měl přemýšlet." Deanův pohled sklouzl z jedné hvězdy na druhou. „Hezké narozeniny. Tohle se asi tam u tebe neslaví, ale my tady to pro tebe uděláme."

Sam u něj stál na dosah pro případ, že by ho Dean potřeboval.

„Chybíš mi. Někdy si přeju, abys neudělal to, cos udělal. Pořád si myslím, že nejsem ten, pro koho stojí zemřít... za koho stojí jít do pekla. Kdybys nechal jít mě, teď bys tu byl. A já... bych byl pryč. Nechci balamutit sám sebe, kde bych skončil, protože by to pravděpodobně bylo na tom samém místě, co ty. Ale malá část mě doufá, že bych si možná zasloužil být s maminkou." Dean přejel prsty po bílé skále.

„Posledních osm a půl měsíce byly pro mě nejtěžší v mým v životě, hlavně těch prvních pět. Jakoby moje síla, moje duše a moje energie byly přečerpány. Ty dennodenní zápasy byly pro mě bolestí, které jsem se chtěl zbavit. A jak dny ubíhaly, tím blíže smrti jsem byl... a byl jsem rád, že se všeho konečně zbavím." Deanův dech se lehce zadrhl. „Neměl jsem strach. Bez ohledu na to, kam bych se dostal, jsem věděl, že se setkám buď s tebou anebo s maminkou."

Sam si zkousl klepající se spodní ret, při takovéhle řeči. Čím více toho slyšel, tím si uvědomoval, jak hodně Dean bojoval a trpěl o samotě.

„Ale Sammy s Bobbym na všechno přišli a teď mi pomáhají přes všechno se dostat. Je to těžký, ale zlepšuju se. Pomalinku. Bude to ještě trvat, ale zvládnu to. Jedna z věcí, kterou si mě naučil, byla nikdy nic nevzdávat, být silným a bojovat se zbraněmi, které mám, ať se děje, co se děje." Laskavě se usmál. „Byl bys na Sammyho hrdý, jak silný dokáže být. Je tu pro mě vždycky, když ho potřebuju. Sice by potřeboval nový sestřih, než začne vypadat jak bratránek Itt (postavička z Addams Family, která je pokryta pouze vlasy, pozn. př.), ale i tak bys na něj byl pyšný."

Sam se tomu rýpnutí zasmál a prsty si je pročechral.

Deanův úsměv opadl. „Snažím se necítit vinu za to, že tu s námi nejsi. Rodina mi to připomíná několikrát denně... Já vím, že to není má vina, jenže provinění je jako pes hrající si se svou oblíbenou hračkou, kterou nechce pustit. Prodal si za mě duši. Zemřel si, abych tady mohl být a žít s něčím takovým je dost těžký, ale snažím se."

Popotáhl a ustřel si nos do rukávu. „Když jsem byl v nemocnici, byl jsem připraven to vzdát. Ale byl to Sammy, který mi řekl, že ty ses nevzdal svýho života proto, abych se já vzdal svýho. Udělal si to proto, abych mohl žít. A já jsem konečně připravený to udělat. Dal si mi život ne jednou, ale dvakrát. A já udělám maximum, abych dokázal, že jsem si tu druhou šanci zasloužil." Dean sklopil hlavu a díval se na skálu, která označovala Johnův hrob. „Dobrou noc, tati." Zašeptal, protože nebyl připraven říct sbohem.

Poté, co Dean zmlkl, k němu Sam přistoupil a položil mu ruku na třesoucí se rameno. „Už to bude dobrý."

***

Když se vrátili do domu, Bobby už na ně čekal se třemi lahvemi piva. Zatímco se koláč dopékal, rozhodl se připít na Johnovu vzpomínku.

Dean seděl u stolu, díval se na pivo, jakoby se před ním náhle objevil mimozemšťan. Ruka se mu třásla, když si ho přitáhl k sobě a pevně ho sevřel prsty. Předtím, než začal s uzdravováním, neměl problém své trápení utopit v alkoholu, ale po předešlé noci věděl, že pít na antidepresiva není dobrá věc.

„Nemůžu," posunul ji na druhou stranu stolu, aby ho nepokoušela.

„Proč?"

„To ty prášky, s nima to nejde."

„A sakra, já zapomněl," Bobby se zvedl pro lahev limonády, kterou mu otevřel. „A je to."

„Díky."

Když si Bobby sedl zpátky, pozvedl svou lahev. „Na Johna."

„Na tátu," ozvali se oba bratři shodně a ťukli těmi svými oproti jeho.

Bobby se usmíval, když usrkával. „Hej, pamatuju si na jeden z Halloweenů, který jste trávili u mě, když vám bylo šest a dva. Dean byl hyperaktivní ze vší té čokolády a cukru a John se ho snažil uklidnit tím, že mu připravil koupel. Jenže se mu nepodařilo ani jedno. Mladej lítal okolo mýho domu v holínkách a v Johnově tričku uvázaným kolem krku jako plášť a on se ho snažil chytit."

Sam se začal smát, když si to představil, zatímco Dean se červenal. „Byl nahej?"

„Jako v den, kdy se narodil. John na něj křičel, ať se okamžitě vrátí, ale on křičel zpátky, že je Batman a že do vany nechce, protože superhrdinové žádný koupání nepotřebují." Usmál se na Deana. „Když tě konečně táta dostal, smál se úplně stejně jako my všichni. Pak tě vyzvedl, začal utíkat a držel tě tak, abys mohl letět a bejt skutečným superhrdinou."

Dean se pořád červenal, ale při té vzpomínce se usmíval. „Bylo to poprvé od doby, co maminka umřela a z něho se stal zase ten starý dobrý táta. Dělalo mě šťastným vidět ho, jak se směje. Nechtěl jsem, aby ten den skončil. Bylo to super."

„Bylo to vyčerpávající. Byl jsi tak hyper ze všech těch sladkostí, že jsme s tebou byli vzhůru až do třech hodin do rána. Našel si Johnovy staré kazety, začal ses kroutit po celém obýváku a křičet z plných plic 'Back in black.'Táta se snažil vypadat naštvaně, ale můžu říct, že si to užíval úplně stejně.

„Kéž bych takhle mohl tátu vidět."

„Já taky." Souhlasil Dean. „Nebylo to s ním vždycky špatný. Jistě, hodně času byl pryč, ale když byl s námi a my byli nemocný a potřebovali ho, vždycky s námi zůstal. Pamatuju si, když jsi měl otravu jídlem. Táta právě studoval jeden případ, ale když tě slyšel zvracet v koupelně, odložil knihy a zůstal s tebou vzhůru celou noc. Dokonce vedle záchodu vystavěl z polštářů a deky bunkr, abys měl větší pohodlí. Z nějakého důvodu jsem se v noci vzbudil a našel vás uprostřed koupelny. Oba jsme pak usnuli v tátově náručí."

Sam se podíval na svou lahev piva, z které sloupl etiketu. „Cítím se provinile, když jsem o něm říkal, že se o nás nestaral."

„No, mohlo to tak vypadat, protože to nedával moc najevo."

Jak se koláč dopékal, ti tři se dělili o vzpomínky. Dean jim řekl o 'zábavném, šťastném a milujícím'Johnovi v době, kdy s nimi byla ještě Mary, Bobby měl pak spoustu historek o lovech, kterými spolu prošli. Sam jich neměl tolik jako Dean a Bobby, ale užíval si poslouchání o té zábavné a milující stránce jejich otce.

***

Kuchyně byla plná radosti, jak Dean s Bobbym vytahovali jednu historku za druhou.

„...Jak se mu podařilo dostat žihadlo do zadku, nemám do dneška tušení. Ale neexistovalo nic, co by mě donutilo, mu ten jed odtamtud vysát. Nakonec jsem musel použít injekční stříkačku, abych to z něj dostal. Tohle byla ta část Johnova těla, kterou bych už vidět nechtěl. Přísahám, že jsem měl po tom ještě týden noční můry."

Dean se smál tak moc, až ho bolely žebra. „Můj bože. Tohle bylo skvělý."

„Jak jste mohli oba dva společně lovit tak dlouho a přitom se nepřizabít, to nechápu," řehtal se Sam.

„Hodněkrát jsem mu vyhrožoval, že mu svou věrnou brokovnicí ustřelím palici, ale nikdy nebyl až velkej idiot."

Časovač na troubě oznámil konec čekání a Bobby tedy odešel koláč vyndat a nakrájet. Sam rozdal talíře a vidličky, mezitímco Dean vzal z lednice další pití.

Když položil lahve na stůl, stoupl si vedle Bobbyho, zíraje dolů do svého talíře na malinkatý trojúhelníček pie. Zaťal zuby a statečně ho pozvedl ke staršímu muži, který se na něj zmateně podíval.

„Nechci znít jako Oliver Twist, ale..." Dean udělal několik dechových cvičení, vztyčil hlavu. „Můžu dostat ještě?"

Po tomhle Sam upustil svou vidličku i s talířem. Oba na Deana koukali, pusy dokořán.

„Ehm..." Dean nad tím náhlým tichem zamrkal. Nikdo se nehýbal, nikdo skoro ani nedýchal. „Byli jsme zmrazený v čase a já o tom nebyl informovanej?"

„Já... ty..." Sam se obrátil k Bobbymu. „Ptal se, jestli může dostat víc koláče?"

„Díky bohu, žes to slyšel taky, myslel jsem, že mám halucinace." Bobby ze sebe setřásl šok a krájel další kousek.

„Ne tak velký. Stejnej, jako je tenhle," Dean mu pod nos strčil ten první malinký, aby ho viděl.

„Jasně." Ukrojil mu stejný.

Dean se usmál. „Díky." Přešel k židli a nechal oba dva muže na sebe zírat. Shrbil ramena a sklonil hlavu, když si sousto o velikosti hrášku vkládal do úst.

Ihned potom, co se Sam vzpamatoval ze šoku, si přisedl vedle a přisunul se co nejblíže k němu. Pozvedl svou vidličku a najednou mu bylo do breku, sledujíc ho, jak jí ne jeden kousek koláče, ale dva. Bylo to sice méně než půlka toho, co měl on nebo Bobby, spíše to byla porce hodná batolete, ale bylo to poprvé, co si Dean řekl o přidání.

„Můžete na mě vy dva přestat zírat? Děsí mě to," Dean pomalu žvýkal, než polkl. Odřízl další malý kousek a zvedl ho k ústům, které se před otevřením v náznaku úsměvu prohnuly vzhůru.

Bobby a Sam se na sebe usmáli, oba šťastni, že je na tom Dean lépe, než byl to ráno.

TBC