Dean je nachlazený a je na Samovi s Bobbym se o něj postarat.

Pět nocí po lékařské kontrole ležel Dean ve své posteli, házel sebou a otáčel se ve snaze uniknout snům, kterého trápily od smrti jejich otce. Noc co noc, ty žluté oči v Johnově obličeji se posmívaly a mučily, ocital se tváří v tvář démonovi a upřenému pohledu, který pronikal do jeho nejhlubších zákoutí mysli a popichoval.

'Pořád a pořád za tuhle rodinu bojuješ, ale pravdou je, že tě nepotřebují. To Sam je Johnův nejmilejší. '

Dean sebou trhl a křičel ze spaní, protože ty žluté panenky se změnily do hnědých jeho otce. Známá tvář se na něj nenávistně šklebila, když se k němu blížila, měnící jeho vzpomínky na noční můry, tak, jako tomu bylo každou noc.

'Je to tvoje vina. Tys měl být mrtvý, ne já. Zasloužíš si umřít. Divíš se, proč tě všichni, které máš, rád opouštějí? Stačí se podívat do zrcadla. Jsi bezcenný, Deane. Vždycky si byl... a vždycky budeš. '

John byl palec od Deanova obličeje, jízlivý a s planoucíma očima, které se měnily zpět na žlutou. 'Tvůj táta byl skoro rád, že zemřel. Být v pekle je mnohem lepší než být tady s tebou. Nikdy tě nemilovali a stejně tak tvůj tolik drahocenný Sammy. To on byl jeho oblíbený. Ty... s tebou se musel jen smířit. Nepotřebují tě. Bobby tě lituje, ale v hloubi duše si přeje, abys byl mrtvý taky! '

Slzy mu tekly po tvářích, jak se zoufale snažil vzbudit, vlastní dech ho dusil, když se pokoušel vymanit z drápů noční můry a probudit se do reálného světa.

'Tys měl být na tomhle místě, ' démon se ušklíbl a s tváří Johna od něj ustoupil, obličej zachvácen plameny, žluté oči blednoucí a měnící se do hnědých. 'Měl si zemřít. Tys to měl být... ne já. '

Dean se s hlubokým nádechem vztyčil na posteli, když jeho otec vzplál a pokoj se proměnil v peklo. „Ne!" rozhlédl se vytřeštěně po místnosti, jen aby se ujistil, že je ze snu venku zpátky ve své ložnici, u Bobbyho. Sam spal klidně na vedlejším lůžku netušíc, jak Dean lapá po dechu, jak se snaží dostat emoce pod kontrolu. Vidina mizela do pozadí, ale nenávistná slova mu v uších zněla stále.

Projel si prsty vlasy a odhodil pokrývku. Tiše vylezl z postele, po špičkách vyšel z místnosti a sešel do přízemí. Otevřel vchodové dveře a přešel k Impale. Sedíc na kapotě svého vozu, opřel si nohy o blatník a hlavu položil do dlaní.

„Nezasloužím si umřít," mumlal, když otočil tvář ke hvězdám. „A není pravda, že mě Sam a Bobby nenávidí." Zavrtěl hlavou, jakoby se snažil přesvědčit sám sebe, objal své hubené tělo pažemi a stočil se do klubíčka, skoro jakoby se snažil před něčím chránit.

Vzhledem k tomu, že Samova mikina zůstala v pokoji, byl oblečen jen do tepláků a trička, avšak nezdálo se, že si chladného počasí všímá, i když se celý třásl a zuby mu cvakaly, zatímco sledoval hvězdy poblikávající na obloze.

'Oni tě nepotřebují... ne tolik, jako ty je. ' hlas byl tak silný a jasný, znělo to, jako by někdo stál hned vedle něj a šeptal mu do ucha. Zamračil se a rozhlédl se po Bobbyho pozemku, ale když nikoho neviděl, zakryl si uši dlaněmi, aby se hlasu zbavil.

Vzlyk se mu vydral z krku a on si pevněji přitáhl paže kolem těla, skoro, jakoby se snažil sám sebe zklidnit. „Je mi líto, že nejsem takový syn, jaký si chtěl, abych byl. Omlouvám se, že jsem jen břídil plný zklamání," šeptal ke hvězdám a mnul si hrudník, který ho pobolíval už celý den. Sezení venku na mraze nepomáhalo, jenže on prostě musel opustit postel a utéct před nočními můrami, kterého trápily skoro každou noc.

Bez ohledu na to, kolikrát mu jeho rodina řekla, že to není jeho chyba a on by si vinu dávat neměl, bylo pro něj těžké oddělit realitu od nočních můr, mezi pravdou, kterou mu Sam s Bobbym říkali a lžemi, kterými ho démon trápil.

Třesoucí se z mrazivého počasí a svými vlastními vzlyky, Dean i nadále seděl na kapotě Impaly, až do doby než slunce vysvitlo skrz mraky.

***

Druhé ráno se Dean cítil jak pytel sraček, jeho den začal tím, že vyletěl z postele a běžel do koupelny. Před záchodovou mísou padl na kolena a těsně po tom, co se nad ní naklonil, se pozvracel.

Sevřel jednou rukou okraje porcelánové mísy, snažil se nadýchnout mezi tím, co neustále dávil a dostával tak ven to malé množství jídla, které byl schopen za poslední dobu pozřít.

Žaludeční kyseliny mu popálily hrdlo, avšak tohle bylo první kolo. To druhé začalo novou a daleko prudší nevolností, která ho donutila křičet bolestí, prsty volné ruky se mu zaryly do břicha.

Po tom třetím se jeho tělo ocitlo absolutně bez energie. Schoulil se na podlaze vedle záchodu, s čelem opřeným o hranu a lapal po dechu. Znovu se mu zvedl žaludek, tentokrát nic nevyšlo, ale zakňučel bolestí v pocitu trhajících se orgánů.

„Sonofabitch," zasténal, mnul si břicho, dusil se, lapal po dechu, do svalů na krku se mu dávala křeč. Když vše konečně přešlo, nejistě vstal a spláchl, než přešel k umyvadlu opláchnout si obličej. Pohlédl na svůj odraz a ušklíbl se, když viděl na oplátku vyhublý reflex. Pouze červeň ve tvářích dodávala jeho smrtelně popelavému obličeji trochu barvy, oči na něj opřené byly oči štvaného muže.

„Fuj. Vypadáš hrozně, kámo," zachraptěl. Vlna náhlého kašle ho zaskočila a ohnula v pase, že se téměř udeřil hlavou o umyvadlo, levou rukou si sevřel hrudník, zatímco si skoro vykašlal plíce z těla.

Ihned poté, co se zklidnil, upravil si oblečení, otevřel dveře a sešel dolů. Vstoupil do kuchyně, kde Bobby stál u sporáku a připravoval snídani. „Ahoj."

„Hele, co to mělo znamenat v tý koupelně?"

„O čem to mluvíš?" zeptal se ho a zamířil si sednout.

„Ty víš, o čem mluvím. Slyšel jsem tě zvracet, když jsem procházel okolo."

„Ále, to nic nebylo. Jen mi bylo blbě."

Bobby se otočil od palačinek a pohlédl na něj. „Vypadám snad, že jsem se narodil včera?"

„Ne. Pokud tedy nestárneš rychlostí světla." Dean na stůl položil třesoucí ruce a na ně pak svou bolavou hlavu. „Kde je Sam?"

„To mě teď nezajímá. Jsou tu důležitější věci, které chci vědět. Měl bych?"

„Ani ne. Zbylo nějaký kafe?" ptal se, avšak Bobby jen stál a zíral na něj. „Co!?"

„Ty víš co!"

„Neudělal jsem to schválně, jestli je to to, na co se ptáš. Poslední dva dny se cítím trochu nesvůj, ale dneska mám pocit, jakoby mě přejel parní válec."

Bobby protočil oči, ale neřekl nic, protože Dean díky své vyhublosti OPRAVDU vypadal jako by ho ten parní válec dostal. „Bylo by pro tebe lepší, kdybys mi nelhal."

Dean ve své mizérii zaúpěl a zavřel oči. V době, kdy byla snídaně hotova, on už znovu spal.

*** 
O několik hodin později, byl Dean zabalen ve všech přikrývkách, které byli schopni najít, avšak i přesto se třásl a klepal zimou tak intenzivně, že Sam, sedíc na zemi a opírajíc se zády, cítil, jak celá pohovka vibruje.

„Jak je ti?" ptal se ho ustaraně, mezitím, co mu sahal na čelo. Zamrkal, když pod dlaní ucítil horko. „Ty hoříš."

„Já..." začal Dean, ale byl přerušen násilným kýchnutím, kterého mále shodilo z gauče do Samovy náruče. „Hep – šííííkkkk – Uhmmm...hmmm! Pšík! PŠÍKY!"

„Wow. Pozdrav pán bůh. Chytils rýmu nebo co?" Sam si pospíšil pro domácí lékárničku, jen aby vyndal teploměr. „Byls pořádně oblečenej? Víš, jak jsi teď ke všemu náchylnej." Strčil mu ho do pusy a čekal na signál. „A taky víš, jak špatně snášíš obyčejný nachlazení. A teď, ve tvý kondici to bude jistě o hodně horší než obvykle."

„D-díky, doktore Winchestere," zamumlal, zacvakal zuby o teploměr a utřel si nos kapesníkem, který mu Sam podal.

Bobby se na oba díval s provinilým výrazem. Dean se mu ráno snažil říct, jak špatně se cítí, ale on si myslel, že to v té koupelně udělal schválně a to i navzdory svým pokrokům, kterých v posledních týdnech dosáhl.

Po pípnutí si Sam od něj vzal teploměr, aby se podíval na čísla. „Ale ne! 38,3. Tohle musíme srazit, než začne terorizovat sousedství svýma podivnostma."

„O čem to mluvíš?" Bobbyho to zanechalo zmateného.

„O Deanovi. Horečka z něj dělá totálního blázna."

„K-kámo! Tak hroznej zase nejsem."

„Nejsi, hm? Naposledy, když jsi měl horečku sis přetáhl spodky přes džíny, okolo krku uvázal černou mikinu jako plášť, běhal si okolo a všem říkal, že si Batman a že je ochráníš. Pak, myslíc si, že umíš létat, si skočil ze střechy a se zlomenou nohou, nadvakrát naštíplou klíční kostí, zlomenou rukou a frakturou lebky si skončil v nemocnici. A nemoc předtím? – to jsi přišel k malýmu chlapíkovi s knírkem, držel nad ním muchomůrku a křičel si - ' ROSŤ MÁRIO! ROSŤ! ' Pak si mu dal kytku a řekl jsi mu, aby využil svou palebnou sílu v boji proti armádě zlých zelených želv," dokončil Sam, než odběhl do kuchyně pro misku vody a nějaké léky.

Bobby se začal smát nad obrázkem šílejícího Deana, a když zjistil, jak ho při tom zamračeně pozoruje, rozesmálo ho to ještě víc.

Ihned potom, co se Sam vrátil, ujistil se, že je bratr stále pečlivě přikrytý, podal mu léky a namočenou žínkou mu přejel přes rozpálený obličej. „Tak. Je to lepší?"

Dean se s popotáhnutím ještě více zavrtal do náruče tepla, pokrčil rameny a tvářil se mizerně.

„Bude to dobrý. Bobby a já se o tebe postaráme do tý doby, než ti bude líp."

„Ach, radosti! Zkusím z toho bejt nadšenej o něco později," zašeptal, když se jeho tělo znovu neovladatelně roztřáslo.

„Doufejme, že v sobě něco udržíš a nevrátíš se tam, odkud si začal. A sakra! Právě mě něco napadlo."

„M-mám zavolat záchranku? A-aby sis ne-přivodil bezvědomí."

Sam se na něj zamračil. „Haha. Vtipný. Ale pokud toho nebudeš schopný, co antidepresiva? Budou fungovat?" pohlédl na Bobbyho s ustaraným výrazem.

Ten pokrčil rameny. „Netuším. Měli bysme zavolat jeho doktorovi nebo tak."

„Ale co když po nás bude chtít, abysme tam Deana na pár dní přivezli?"

„NE!" Dean zařval a snažil se posadit. „Nechci... NE!"

Sam mu položil ruce na ramena a zatlačil ho zpátky. „Nikdo tě nikam brát nebude. Budeme se snažit se o tebe postarat, OK? Kouknu do počítače, ale jistý je, že budeš mít pořád dostatek tekutin, abys nebyl dehydratovanej."

Dean se usadil na gauč, slabě zakašlal a utřel si nos do rukávu. „K-kej," zašeptal přes cvakající zuby a přitáhl si přikrývky až k bradě.

„Budeš v pořádku, velkej brácho. Aha!" Sam se znedanání postavil, odběhl nahoru, aby se po dvou minutách vrátil s náručí oblečení.

Bobby s Deanem zírali na tu výzbroj, jakoby měla být pro celou armádu.

„Pro koho tohle všechno je?" zeptal se ho šokovaně Bobby. „Pro tvých patnáct imaginárních přátel, o kterých nevíme?"

Sam se tomu zasmál, klekl si před pohovku a rozložil oděvy na hromádky. „Tady," podal jeden z tlustých svetrů bratrovi, který tam ležel a jen ho sledoval. „Pokud nebudeš spolupracovat, budu s tebou zacházet jako s dítětem a oblíknu ti ho sám."

Protáčeje oči se tedy Dean posadil a s pomocí Sama se do svetru navlékl. Vyděsil se však, když mu byl podán další. „Chceš m-mě snad uvařit nebo c-co?"

„Chci se jen ujistit, že ti nebude hůř, než je ti teď. Takže pokračuj, nebo tě do toho navleču, posadím tě Bobbymu na koleno, vyfotím a pak to vystavím na Facebooku."

„Ale proboha!" Dean mu s prskáním vytrhl věc z rukou a oblékl se do ní spolu s modrou mikinou, kterou mu Sam podával. „Hele, já neumírám, jasný?" upozornil ho, když nad ním mladší bratr vzdychal jako by měl Dean právě dorazit ke dveřím samotné Smrti.

Po teplácích přišly na řadu ponožky. Sam přinesl ty nejtlustší, které našel a vytáhl Deanovy nohy zpod přikrývky.

„C-co to děláš?!" on si je zase rychle snažil přikrýt, ale Sam ho polechtal na studeném chodidle a tím ho rozesmál. „Přestaň!" kopal mu do rukou.

„Sorry, ale neslyším tě," Sam mu pošimral i to druhé. Začal se usmívat, když se Dean nekontrolovatelně chechtal a snažil se uniknout tomu lechtajícímu pocitu. „Něco si říkal?"

„Ppppp..." kroutil se a otáčel, kopal a smál se, i když ho při tom bolelo hrdlo a břicho, jak se namáhal.

Sam se řehonil s ním a Bobby jen kroutil pobaveně hlavou. Pozoroval je a tu dětskou zábavu, než jeho veselou náladu uťal Deanův prudký kašel.

„WHOA!" vykřikl Sam, pomohl mu otočit se na bok a jemně mu dlaní kroužil po zádech v uklidňujícím gestu. Srdce mu kleslo, když přejížděl po oblázkovitých kostech i přesto, kolik toho měl Dean na sobě. Snažil se na to nemyslet, teď se soustředil na to, aby mu pomohl ulevit si. „Už to bude dobrý, držím tě."

Dean, schoulený do sebe kašlal do ohbí jedné paže a přitom se Sama držel druhou. Jeho tělo se otřásalo chrchláním, kterého trhalo zevnitř, ohnulo ho v pase. Dusil se a prskal kolem sebe, jakoby se jeho plíce snažily něco vytlačit ven.

Sam sejmul na moment svou dlaň z Deanových zad, jen aby ji nasbíral plnou papírových kapesníků, kterých měl v zásobě tolik, že by klidně s nimi mohli přežít celou zimu. „Tady."

Dean otevřel oči, v zorném poli pouze bílé papíry a Samovu ustaranou tvář. Dusil se něčím, co mu vznikalo vzadu v krku.

„Vyplivni to," radil mu Sam tiše, což Dean udělal. Naposledy zakašlal a plivl do kapesníku zelenožlutý chuchvalec něčeho.

„Fuj! Bolí to," sotva mluvíc a zvedl k němu pohled.

„Já vím," Sam mu promnul záda, snažíc se tak dostat bolest z jeho těla. Když byl Dean připraven si znovu lehnout, pomohl mu opřít se zpět do polštářů a konečně mu také navlékl ty tlusté ponožky. Hned poté popadl sirup proti kašli a malý kalíšek, aby mu ho do něj nalil.

Mnouc si hruď se zavřenýma očima, Dean nadskočil, když si vedle něj Sam posadil. Otevřel oči a viděl ho, jak mu podává pohárek narůžovělé tekutiny.

„Hej, sedni si, ať si můžeš vzít tohle," podsunul mu ruku za záda a nutil ho ke vzpřímené poloze.

Dean zasténal neochotou, zapřel se o něj bokem, aby sirup vypil. Sam zatím přearanžoval polštáře, kvůli pohodlnějšímu ležení.

Dívajíc se jeden na druhého, jediná barva narušující tu popelavou v Deanově obličeji byla červená jeho nosu, zarudlé tváře a pihy, které nyní vystupovaly tak zřetelně, jakoby je tam někdo namaloval hnědou fixou. Popotáhl a utřel si nos do hrsti kapesníků, jeho vlasy chaoticky trčely do všech stran a on vypadal jako čtyřleté nemocné dítě.

„Něco ti uvařím, dobře? Co takhle slepičí polívku – zahřeje tě. Myslíš, že bys ji dokázal sníst? Nebo to zkusíme až později?"

Nemocný Winchester se na několik sekund zamyslel, než pokrčil rameny. „Z-zkusím polívku."

„Okie dokie. Za minutu jsem zpátky," ještě, než se Sam zvedl, položil mu na čelo mokrou žínku. „Udělám taky horkej čaj. Měl by pomoct."

„Čaj? Odkdy máme čaj?" zeptal se Bobby a pokrčil nos v odporu.

„Koupil jsem ho dneska ráno, protože jsem si všiml, jak včera celej den Dean posmrkával. Četl jsem, že na rýmu je dobrý s medem."

„Posmrkávat – je to vůbec slovo?" Dean zapřemýšlel.

Sam jen pokrčil rameny. „Vrátím se za chvilku. Bobby, ty zatím dohlédni tady na Rudolfa."

„Neříkej mi tak," Dean se schoulil ještě víc do peřin. Párkrát pokrčil červený nos, než několikrát za sebou kýchl do kupy kapesníků ve své ruce.

Oba muži si vyměnili pohledy, pak je Sam nechal o samotě a odešel do kuchyně, aby si nachystal věci, v které doufal, že by mohly pomoc jeho nemocnému sourozenci.

„Na co se chceš dívat?" Bobby vzal do ruky ovládač a přepínal programy, aby pro Deana něco našel.

„Je mi to ú-úplně jedno," zašeptal a se slabým povzdechem přivřel oči. Obvykle ho nachlazení nebo teplota nikterak neobtěžovaly, jenže teď, když byl tak vyhublý a slabý, měl pocit, že mu nakopaly zadek a on se cítil, jakoby umíral.

Na obrazovce se objevil žabák Kermit a Dean začal gestikulovat. „Jaj. Muppeti. Můžeme se dívat na Muppety?" ptal se Bobbyho, který se vzdal a ruka s ovladačem mu klesla. „Kdysi jsem je míval rád. Sleduješ je taky?"

„Jo. Dívám se na ně právě teď," Bobby mu odpověděl s vážnou tváří a přitom na něj zíral.

Dean se zasmál a hned se zašklebil, když ho kvůli tomu zabolelo na prsou. „Fuj. Cejtim se jak pytel sraček."

Sam se vrátil do pokoje s čajem a polévkou. „Jdeme na to," položil hrníček vedle kapesníků a léků.

Umístil opatrně tác s polévkou Deanovi na klín a ujišťujíc se, že bratra nespálí nebo nepobryndá pokrývky. „Je to jen z poloviny plný, tak se snaž sníst, co nejvíc půjde. Kbelík je hned vedle gauče, kdybys ho náhodou potřeboval. V případě nutnosti dalších věcí, se ptej mě nebo Bobbyho."

Dean zvedl obočí nad tou starostlivostí matky kvočny a popadl lžíci lehce třesoucí se rukou. Zhluboka se nadechl, pozvedl ji k ústům, aby z ní usrkl. Upustil ji zpátky do talíře, pevně zavřel oči po dobu několika sekund, přičemž pomalu dýchal, aby se ujistil, že vše zůstane tam, kde má.

Sam na něj dával pozor a usmál se, když si Dean nabral další porci, aniž by vykazoval známku nevolnosti. „Je to v pohodě? Můžu ti udělat něco jiného, pokud není."

„Ne, ne. Je to dobrý." Dean se donutil k malému úsměvu. Opřel se zády o obrovskou kupu polštářů a pomalu pokračoval v porcích polévky, než lžíci odložil. „Hotovo."

Sam se podíval do misky a viděl, že Dean snědl jen polovinu toho, co mu přinesl, ale aspoň jedl i přesto, že byl nemocný. „Vedl sis dobře. Jsi připravený na to zkusit si vzít svý antidepresivum?"

„Ještě ne. Později."

„Dobře. Uvidíme, jestli dokážeš v sobě tu polívku udržet. Chtěl bys ještě něco?"

„Ne. Jsem v pohodě." Otočil hlavu k televizi, kde žabák mlátil do bicích, což ho rozesmálo. „Ten chlápek je blázen."

„Někoho podobnýho znám," rýpl si Sam, dívaje se na něj láskyplně.

Dean se otočil a zamračil se na něj, on se na něj však usmál. Bratrova podmračenost ovšem netrvala dlouho, protože začal mohutně kýchat.

„Wow. Jsi si jistej, že nic víc pro tebe udělat nemůžu?"

„J-jo. Jsem v pohodě." Dean si popotáhl a utřel si ucpaný a červený nos do kapesníků. Zaskuhral a třel si bolavou hruď volnou rukou, vrtěl se ve snaze udělat si větší pohodlí.

Sam ho pozoroval se smutným výrazem. „Kéž bych mohl udělat něco, aby ses cítil líp."

„Je to jen rýma, Sammy... neležím na smrtelný posteli."

„Já vím, ale s tím, jak už nemocný jsi, bude mít tohle horší průběh."

Bobby sledoval, jak se mladší bratr stará o toho staršího a cítil vinu. „Myslím, žes to chytil ode mne, když jsem před pár dny kejchal kudy jsem chodil. Omlouvám se, že jsem ti dnes ráno nevěřil, synku."

„To je dobrý."

„Ne, to není. Říkal si mi, že se necítíš dobře a já tě měl vyslechnout."

„Není to ničí vina," rozhodl Sam a otřel tu horkou tvář pod ním. „Jen... uzdrav se, ano? A teď nemyslím jen z téhle rýmy. Nemůžu o tebe přijít."

„Zlepší se to, než stačíš mrknout," Dean ho ujistil s malým úsměvem.

Sam přikývl a pootočil se, aby si mohl nenápadně otřít oči do rukávu. „Proč si trochu neodpočineš, hm? Vypadáš vyčerpaně. Vzbudím tě za hodinu, aby sis mohl vzít svůj prášek."

Dean se zavrtal do polštářů a do tepla přikrývek. „OK," povzdechl si slabě. Už hodně dlouho si připadal unavený, jenže noční můry mu bránily v pravidelném spánku.

„Budu tady," řekl mu Sam tichým hlasem, aby to slyšel jen on, upravujíc mu deky, zabraňujíc tak proniknutí chladu.

„Přestaň mě hejčkat," Dean zavřel oči a jeho tělo se uvolnilo, jak se poddal spánku.

„Nepřestanu." Sam se na něj usmál a sedl si před pohovku čelem k němu, aby se o něj mohl starat. Přejel mu vlhkou žínkou po tmavých pihách na jeho obličeji, které teď byly o tolik jasnější. Při dýchání mu z ucpaného nosu vycházely trhavé zvuky, vystupující lícní kosti vypadaly, jakoby měl pod kůží strčené dvě půlky golfových míčků a s těmi černými kruhy pod očima připomínal Beetlejuice.

Zdál se teď tak malý a křehký, až to bylo srdcervoucí. Sam popotáhl a volnou rukou si setřel slzy.

„Bude v pořádku," promluvil k němu tiše Bobby, aby Deana nevzbudil. „Tenhle člověk je ten nejsilnější, kterého znám."

Sam mu neodpověděl, jen pokračoval v zírání na spícího bratra. „Budu tady s tebou, než se to zlepší... a i potom, co se uzdravíš, budu pořád tady."

***

Později téhož dne, byl Dean už vzhůru a Sam se kolem něj zase motal. Bobby je pobaveně pozoroval, zatímco ten mladší kontroloval teplotu, podával léky a současně s tím zastrkával pokrývky kolem toho staršího, aby mu nebyla zima.

Dean se zapřel do polštářů s rukama založeným na hrudi a úšklebkem na tváři, kvůli tomu, co byl nucen snášet. Polévku z předtím v sobě dokázal udržet, proto mu Sam po probuzení dal pilulku antidepresiv.

„Nemáš hlad? Chceš ještě trochu čaje? Je ti dost teplo?" neustále mlel dokola, hřbet své dlaně přitisknutý na bratrově čele. „Pořád seš tak horkej."

„Sammy, přísahám B-Bohu, pokud to hned neutneš, ubiju tě k smrti tímhle hrnkem," hrozil mu Dean, ukazujíc na věc umístěnou na malém stolku.

„Jen dělám svou práci, takže buď zticha, nebo řeknu Bobbymu, aby vyndal jedno z těch mražených kuřat co má dole v mrazáku."

„To jsme už dávno snědli," upozornil Bobby. „Takže pokud se na nás nechystá poltergeist tak se nemusíme ničeho obávat."

„Není tohle z jedné z epizod Beetlejuice?" ozval se náhle Dean a donutil je tak na něj pohlédnout, jakoby se zbláznil. „C-co? Bylo to tam. Duch, kterej byl pronásledovanej kuřetem."

„Doooobřřřeee. Jakoby se tohle stávalo denně."

Dean se zasmál a hned si sáhl na bolavou hruď. „Byla to sranda. Zvlášť, když se toho kuřete nemohl zbavit a povídá: Whoah! Tohle je kuře tvrďák. Ve svým volným čase se musí věnovat létání," vybuchl u toho smíchy.

Sam s Bobbym se na sebe podívali, s totožnými výrazy ve tvářích. „Kolik že mu je?" zeptal se ten nejstarší, rty semknuté, aby se nedal také do smíchu.

„A-le kuře nechtělo odejít... takže se z Beetlejuice stal šílenec, protože se kvůli němu nemohl ani vyspat..." Dean se odmlčel, úsměv se mu vytratil z obličeje.

„Jsi v pořádku?"

Dean ho tam s donucením vrátil a přikývl. „J-jo. Jsem v po..." znovu se odmlčel, aby nasál doušek vzduchu. Ostrá bolest v hrudi byla krátkým varováním před tím, než začal prudce kašlat.

Sam se k němu v okamžiku vrhl, když se znenadání schoulil do sebe a chrmlal do ohbí své paže. „V klidu," konejšil ho jemnými kruhy dlaní po zádech. „Jsem tu."

Přesunul svou druhou ruku na jeho hruď a ve stejném krouživém rytmu mu ji začal třít. „Snaž se dýchat pomalu, Deane. Ne moc hluboko, dobře? To je ono," koučoval a pokusil se ignorovat skutečnost, že cítil pod svými prsty bratrova jednotlivá žebra.

Dean se snažil soustředit na Samův hlas a dělat to, co mu říkal. Po několika minutách tlak kolem jeho plic povolil a kašel pomalu odezněl.

Bobby popadl prázdnou sklenici a v kuchyni ji naplnil malým množstvím vody, aby se Dean mohl napít.

Sam mezitím podepřel bratrovi záda a zamrkal, když se mu jeho ostré lopatky zaryly do dlaně, posadil ho a opřel o sebe, aby mu pomohl vzít si sirup proti kašli.

„A je to," uklidňujíc ho, odložil kalíšek na stůl a podal mu sklenici s vodou. „Díky."

„Bude v pořádku?" zeptal se ustaraně Bobby, když ho sledoval, jak mu dává napít, pomáhajíc tak zchladit jeho bolavý krk a hruď.

Když si Dean několikrát usrkl, vrátil mu sklenici zpátky. „Bude," odpověděl Sam s roztřeseným úsměvem. Jemně usadil bratra do polštářů a položil mu ruku na tvář. Byla horká a on znovu namočil žínku do chladné vody.

Dean si povzdechl a opřel se do bratrovy dlaně. „Hezky studí," zašeptal nakřáplým hlasem, že to bylo sotva slyšet.

„Je to několik hodin, cos naposledy jedl. Chceš ještě trochu polívky? Nebo můžeme zkusit toust."

„Ehm..." Dean se odmlčel po dobu několika sekund. „P-polívku."

„Dobře. Ještě jí spousta zbyla od posledně. Ohřeju ji. Vrátím se za pár minut, dobře? Potřebuješ ještě něco?"

„N-ne." Slyšíc vedle sebe zašoupání, otevřel oči a nadskočil překvapením poté, co spatřil Bobbyho, který nad ním stál a pozoroval ho. „Co?"

„Můžu ti něco přinést?"

„B-budu v pohodě, Bobby. Relaxuj."

Starší muž jen přikývl a učinil tak. Popadl dálkový ovladač, procházel programy, než našel známý film.

Dean se otočil, aby zjistil, na co se Bobby dívá a musel se usmát, když se na obrazovce objevil John Wayne. „Skvělý. Miluju Honda," zachraptěl slabě, opatrně se přesunul na bok a podložen kupou polštářů sledoval jednoho ze svých oblíbenců.

Nespustil oči z televize, dokud Sam nepřišel s miskou polévky a nepoložil mu ji opatrně do rukou.

TBC