Dean a Sam rozmlouvají.

„Deane? Jsi tam v pořádku?" Sam zaklepal na dveře koupelny. Bratr už tam byl přes půl hodiny a on si dělal starosti. „Deane?"

Nedočkal se odpovědi, proto vzal za kliku a byl překvapen, když se dveře otevřely.

„Deane?" vešel dovnitř a spatřil bratra stát před zrcadlem, jen v boxerkách, dívajíc se na sebe. „Co se děje?" položil mu ruku na záda a snažil se ignorovat skutečnost, že pod ní cítí kosti jeho páteře.

Dean zíral na svůj odraz. Pokožku měl bledou a vypadala jak tenká vrstva papíru přetažená přes obličej a tělo, přichycená přímo ke kostem, protože to bylo to jediné, na čem mohla skutečně držet. Oči měl mírně propadlé a obrovské, kůže kolem nich měla nádech tmavých šmouh.

„V-vypadám jak..." odmlčel se, slza mu sklouzla po tváři. „Já... neuvědomil jsem si, co dělám... Ale..."

„Pššt, to bude dobrý. Tvý starý já se za pár měsíců se vrátí ... pokud budeš pokračovat v tom, s čím si právě začal," Sam mu konejšivě kroužil dlaní po zádech.

„Vždyť já už vůbec nevypadám jako já... jsem hnusnej!"

„To nejsi! Pořád si to ty... jen trochu... nebo o hodně tenčí."

„Vypadám jak kostra s kůží. Jsem jedna velká kost. Dívej," přejel si rukou po celém těle, přes svá nápadná žebra, dolů po propadlém žaludku, přes vystupující kyčle. „Můj obličej... je tak vyzáblej. Mohl bych hrát Skeletenovo dvojče. Jsem šerednej."

Sam mu položil ruce na ramena. „Deane, poslouchej... nejsi šerednej. Nikdy jsi nebyl, nikdy nebudeš!"

Bratr se na něj díval skrze zrcadlo několik sekund, než se zaměřil zpět na sebe. „Jsem tak bledej. A taky mám černý kruhy pod očima...přísahám, že pokud se to ještě zhorší, začnu vypadat jako Beetlejuice."

„Vždycky si říkal, že ho máš rád. A co se týče jeho - kdyby věděl, že se mu chceš podobat, bral by to jako kompliment."

„Ale já nechci vypadat jako on! Je to mrtvej, 600 let starej chlap, kterej nenávidí čistotu! A já nenosím proužky!" Dean zavrtěl hlavou. „Chci vypadat jako já... ale není to tak."

„Poslouchej mě. Zlepší se to a ty se zase vrátíš k normálu. Bude to sice chvíli trvat, ale ty se tam dostaneš."

„Jak jsem tohle sám sobě mohl udělat?" Deanovy zelené oči putovaly po odraze jeho tenkého těla v zrcadle.

„Ale tohle není tvoje chyba! To deprese a porucha příjmu potravy... není to tvoje vina, nemůžeš si pomoc. Jsi nemocný," Sam se k němu pokoušel promluvit, tisknouc mu jemně rameno.

Dean mu ale přestal věnovat pozornost, prsty se mu rozeběhly po kostnaté tváři. Trhl sebou, když jediné co pod bříšky cítil, byly vystupující lícní kosti. Poprvé po měsících si konečně uvědomil, jak teď vypadá.

„Moje oči jsou obrovský. Nesnáším svý pihy, zapomněl jsem, že je mám, ale teď, whoa,... fakt tam jsou!"

„Čím bledší jsi, tím výraznější tvý pihy budou. Myslím, že tě dělají mladším."

Dean si povzdechl a pozvedl k obličeji i svou druhou ruku. „Vypadám jako jedno z těl, které jsme spálily a které se vrátilo k životu. Lidi, který znám z minulosti, by mě právě teď asi nepoznali."

Sam se kousl do rtu a mírně s bratrem zatřásl. „Jen proto, že jsi hubenější, neznamená, že jsi úplně jiný člověk."

„Nezáleží na tom, co říkáš, Same. Nezmění to nic na tom, co si o sobě myslím. Vypadá to, že jsem odvedl sakra dobrou práci s tou 'chci umřít'akcí. A byl jsem..." Dean se roztřeseně nadechl a zlomeně popotáhl. „Vždyť už mrtvý skoro jsem."

Samovy oči se zalily slzami a pevně ho sevřel. „Pssst."

Stále Deana držel, když spolu klesli uprostřed koupelny na kolena.

„Jsem tu," šeptal k němu, s tváří opřenou do jeho vlasů. Uklidňoval ho hlazením po zádech, byl opatrný kvůli všem těm vystouplým kostem. Začal se s ním pohupovat sem a tam, ve snaze to rozrušení ukonejšit.

Po dalších dvacet minut jediné zvuky, které byly slyšet v malé koupelně, byly Deanovy tiché vzlyky a Samovo zklidňující šeptání.

* * *

Konečně Deanovo lkaní přešlo do pouhého popotahování. „Promiň," otřel si tvář třesoucí se rukou.

„Není potřeba se omlouvat. Jsi ready se zvednout?"

Dean se k němu přisunul blíž. „Jen potřebuju..."

„V pohodě. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ. Já nikam nejdu."

„Jestli o tomhle někomu cekneš, nakopu ti zadek!"

„Nechám si od tebe nakopat, až ti bude líp."

Dean ho štípl do ruky. „NECHÁŠ? Nepotřebuju, abys mě nechal! Mohl bych to udělat klidně uprostřed svýho nejhlubšího spánku."

„Vsadím se, že mohl. A taky si vsadím na to, že bys klidně nakopal zadek i samotnýmu ďáblovi," Sam se na něj zadíval s hrdým úsměvem.

„Hm, právě teď bych nenakopal ani ten svůj," Dean zavtipkoval, než náhle zvážněl, dívajíc se nahoru. „Hej, Same?"

„Jo? Co se děje?" sklonil k němu mírně hlavu, aby mu viděl do obličeje.

Bratr se na chvíli odmlčel a pak mu položil otázku, která ho trápila už několik týdnů. „M-myslíš si, že je táta v pekle?"

„Ehm... já nevím, Deane."

„Já si myslím, že je. A je to moje vina, měl bych tam bejt místo něj."

Sam se pokusil zadržet slzy, ale dvě mu přeci jen sklouzly po tváři. „Ne, Deane. Víš, že jsem měl tátu svým způsobem rád, ale on není ty. Nikdy bych nepřežil, kdybych místo něj ztratil tebe. A pokud bych si měl vybrat mezi ním a tebou, vždycky a napořád bys to byl ty. Já a táta - pokaždý, když jsme byli sami, jsme se dokázali během vteřiny zhádat. Ale my dva? Jsme nejlepší přátelé, stejně tak, jako jsme bratry. Ani nedokážu říct, jak šťastnej jsem byl, když ses konečně vzbudil."

„Ty velká holko! Začnu ti říkat Samantho," Dean ho škádlil, ale oči se mu koupaly v slzách.

„Hej, přestaň šikanovat!"

Dean se zasmál a vytřel si vodu z očí. „Díky, Same."

„Za co?"

„Za to, že jsi tu se mnou. Že mi přes všechno to pomáháš. Myslím tím... pokud by nebylo tebe... už bych to vzdal. Ale tys mi dal..." Dean si povzdechl a skousl si ret. „Tys mě nechal si uvědomit, že mi... bude líp tady." Odmlčel se, aby popadl dech. „Ale pořád je tu ten hlas, který mi říká, abych to udělal, abych to tu zabalil. Snažím se ho ignorovat. Kvůli tobě."

Sam zavřel oči a objal bratra tak pevně, jak se jen odvážil. „Jsi silnější, než si myslíš, Deane."

„Zrovna teď nemám pocit síly," zašeptal a otřel si nos do rukávu jeho košile.

„Ty? Ty jsi ten nejsilnější člověk, kterého znám. Ve srovnání s tebou i Superman vypadá jako normální člověk."

„Jenže právě teď se cítím jako Twigman," Dean hravě plácl Sama po hlavě. „A víš moc dobře, že Supermana nesnáším. Batman je nejlepší!"

Sam protočil oči. „Omlouvám se. Zapomněl jsem, kdo je tvůj kluk." Mírně pohnul nohami. Měl je necitlivé od dlouhého sezení na studené podlaze, ale on se nezvedne dříve, dokud Dean nebude připraven.

„Taky jsem býval cool," bratr si znovu otřel nos do jeho košile.

„Pořád jsi. Vedle tebe Fonzie vypadá geekovsky. Všichni o něm mluví jako o nejúžasnějším borcovi, ale to ještě nepotkali tebe. A hele... dovolíš?" otřel si z rukávu bratrovy nudle.

„Ne, smrknu."

Sam se musel usmát. Takhle se nechovali věky.

Dean opět zvážněl. „Hej, Same? Co se týká mý ošklivosti - jsi si tím jistej? Vím, co jsi říkal, ale jsi můj brácha, měl bys takhle mluvit."

„Deane, kdybych si myslel, že jsi šerednej tak bych ti to řekl. Ale nejsi. TY si to snad myslíš?"

„Uhm, vždycky jsem se považoval za fešáka," odpověděl Dean s malým úsměvem. „Ale teď? Jsem... ukrutně kostnatej a to není moc atraktivní. Vsadím se, že kdybysme šli do baru, nikdo by o mě ani nezavadil. Myslím tím, že...můj vzhled byl něco jako moje supersíla, chápeš?"

„Pro mě si se vůbec nezměnil... kromě úbytku váhy. A tvůj obličej vypadá stejně jako dřív. Když se na tebe podívám, vidím svýho velkýho bráchu... jen tenčího, než býval. Furt si můj Dean a ne někdo s depresí a poruchou příjmu potravy. A vsadím se, že až dostaneme na tvý kosti nějaké to maso, budeš schopnej ty dostat všechny ty holky zpátky."

„Jo. Přísahám, že až mi bude líp, první věc, kterou udělám, bude, že půjdu do nejbližšího baru a sbalím tolik holek, kolik budu moct."

Sam se usmál. Bylo skvělé vidět, jak se k bratrovi vrací důvěra. „To už je lepší. Tohle je Dean, kterého znám a mám rád."

Ten se na sebe podíval a odkašlal si. „Hej, Same? Právě jsem si všimnul, že tu sedím uprostřed koupelny jen ve spodním prádle. Kruci, budu teď muset udělat něco siláckýho," otřel si veškeré stopy po pláči a narovnal se. „Sammy? Uhm... díky."

„To nestojí za řeč." Sam sáhl do kapsy. „Zapomněl jsem na důvod, proč jsem přišel. Nevzal sis tohle," podal mu pilulku. „Na."

Dean ji podržel na dlani."Jenom díky ní se necítím úplně špatně, že jo? Jsou to antidepresiva."

Sam se kousl do rtu a neochotně přikývl. „Jo. Nechtěl jsem ti říct pravdu v případě, že bys svou depresi popíral a přestal je kvůli tomu brát. Je mi líto, že jsem ti lhal."

Dean jen přikývl a prášek nasucho spolkl. „Podle mě je to v pohodě. Pomáhají mi, takže si prakticky nelhal. Chvíli mi to trvalo, ale doktor, ty a Bobby... konečně mi došlo, že jste měli pravdu. Nechtěl jsem si přiznat, že jsem v depresi a že mám... tohle," mávl rukou kolem svého těla, poukazujíc na svůj stravovací problém.

Sam se usmál. Alespoň Dean konečně uznal, že má problémy.

Když vstali, vzal ho kolem ramen a vedl ho do pokoje, aby se oblékl.

Věděl, že to bude chvíli trvat, ale s Bobbyho pomocí věřil, že dají Deanovy roztříštěné části znovu dohromady.

TBC