Emma

6:20.....Teprve 6:20 a všechno šlo tak pomalu. Už jsem byla připravená, oblečená, nasnídaná prostě všechno. Snad tisíckrát jsem kontrolovala mobil a prohlížela pokoj pro Suze, jestli je všechno v pořádku.

„Jsi vzhůru brzo, Emmo."

Nadskočila jsem leknutím, jak jsem nevnímala, že je někdo v kuchyni se mnou. Seděla jsem u stolu a popíjela to nejsilnější kafe, co jsem zvládla.

„Jo, Greto...nemohla jsem spát."

Greta byla v naší kuchyni jako doma. Pohybovala se bez potíží úplně všude, otvírala skříňky a zásuvky...rychle připravovala snídani.

„Je to kvůli tvojí kamarádce, že ano?"

Ani mi nechybělo, to jak do mě každý viděl....Upila jsem ze svého kafe aušklíbla se, jak příšerný jsem si ho udělala.

„Není to jen kvůli tomu, ale je to hlavní důvod."

Ten druhý důvod je kočičí chrápání, kdo tvrdí, že kočky nechrápou, tak v životě neměl perskou kočku....

„Jsem si jistá, že to pochopí.....snídala jsi?"

„Myslím, že si dám až něco po cestě nebo na letišti..."

Představa, že bych teď něco snědla byla moc děsivá.....

„Dobře, mně to nevadí.....dělám snídani pro tvého otce a Viktora a taky pro sebe. Nechceš říct tvému otci, že snídaně bude za 45 minut hotová?"

Podívala jsem se dolů na hrnek s kávou v mých rukách a zavrtěla hlavou.

„Nechci ho budit...je ještě brzo."

Napila jsem se. O bože, proč jsem si udělala takovýhle kafe?....Polkla jsema zašklebila jsem se. Pak mi došlo, že mě Greta pozoruje.

„Děje se něco, Greto?"

Greta se usmála a věnovala se dál svojí práci.

„Ale nic, jen jsem si myslela, že víš, že pan Aaron vstává už několik let hodně brzo a pracuje dole v garáži."

Nic takového jsem nevěděla. Od kdy?...Můj otec býval ten největší spáč, žádné ranní ptáče, pokud si pamatuju. Tohle stálo za prozkoumání. Vstala jsem a obešla Gretu ke dřezu, kam jsem velice ráda vylila celý zbytek mého ranního životabudiče. Greta se usmála, ale nic na to neřekla.

„Jdu se podívat za tátou...snídaně za 45 minut, ano?"

Mířila jsem ke dveřím a ke schodišti dolů do garáže.

„Ano! A řekni panu Aaronovi aby jsi vzpomněl na nějaký vzkaz, který dostal!"

„Jistě, Greto!"

Za ta léta, co u nás Greta pracovala se stala součástí rodiny, ale nikdy tátovi nezačala tykat i když jí to mnohokrát nabízel. Táta říkal Gretě Greto, ale ona zůstavala vždy u oslovení pane Aarone, nebo pane Emersone. Bylo to zvláštní, ale zvykla jsem si.  Dveře do tátovy garáže a zároveň i dílny byly  znovu otevřené a já šla už rovnou do vnitř hned dozadu. Našla jsem tátu, jak v pracovních věcech, což pro někoho byly staré potrhané kalhoty a vesta z jeho mladých let a začátků kariéry. Motal se u podstavce na kterém měl nějaký model motorky. Byl zabraný do práce.

„Dobré ráno, tati...nevěděla jsem, že už budeš vzhůru."

Táta se na mě s úsměvem na tváři otočil a odložil barevné spreje. Musel vytvářet nějaký vzor. Můj otec byl v tomhle nejlepší. Motorky byly jeho život hned po mámě.

„Dobré, Beruško.....no, tohle je můj ranní rituál. Jak ses vyspala?"

Nechala jsem si dát od táty pusu a objala ho, abych se ale vyhnula jeho rukám, které byli od barvy.

„Šlo to. Mám ti od Grety vyřídit, že snídaně bude asi tak teď už za půl hodiny a připomenout ti nějaký vzkaz co ti ráno přišel."

„Oh, ano....už si vzpomínám. Děkuji, už mám na snídani docela chuť. Jen to chci tady dodělat."

Nakoukla jsem tátovi přes rameno, ale zahlédla jsem jen kousek jeho práce.

„Opravdu?..a na čem pracuješ?"

Tátův obličej se rozzářil. Byl rád, když měl někdo zájem o jeho práci. Táta mi uhnul z cesty a vzal mě blíž k jeho práci. Kolem celého podstavce se povalovaly nástroje, barevné spreje, laky a ještě spousta další věcí. Jenže pak jsem se teprve podívala na jakém modelu táty pracuje. A do prdele.... Tak tuhle motorku bych poznala vážně kdekoliv..motorka Ryana Reeda. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a zírala na motorku. Táta si můj údiv vyložil trochu jinak.

„Je úžásná viď? Dělám na ní už od včerejška, potřebovala drobnější opravy, ale teď je tahle Kráska jako nová."

Táta přešel k motorce a opatrně přejel po laku. Jak jsem říkala, motorky jsou pro mého otce životem. Zamrkala jsem a prohlížela si motorku ze všech stran. Předtím jsem neměla možnost, ale teď ano. Rozhodně to byla silná motorka, ale měla i starší součásti v zachovalém stavu a všimla jsem si i několik zcela nenápadně zakomponovaných tátových moderních částí. Pak jsem i viděla na jakém vzoru pracoval...nebylo to hotové ale ten zlatý drak,  kterého vytvářel po lakovaných částech byl úžasný. Táta musel udělat úplně novou vrstvu černého laku po celé ploše a přidal k tomu i draka. Bylo jen málo lidí, kterým by táta udělal opravu úplně sám.

„Čekal jsem, že se zeptáš komu patří."

Trhla jsem pohledem k tátovi, který si nasazoval rukavice a hledal barvící pistoli.

„Cože?...Eh, hmm jasně. Čí je?"

Obcházela jsem pomalu celý podstavec a všímala si detailů na práci. Tahle motorka už toho musela mít dost za sebou.

„Patří Ryanu Reedovi našemu nejlepšímu jezdci, Zlato. Včera večer my jí přivezl, abych se mu na to podíval, protože měl menší nehodu, jak to tak nazval."

Tak menší nehodu, jo?....Konečky prstů jsem přejížděla po koženém sedle. Vážně to byl výstavní kousek.

„Nevypadáš moc překvapená..."

Odskočila jsem od motorky a těkala nervozně pohledem po garáži.

„Ech, vážně? Proč bych měla být překvapená?....Myslím, že už jsem tu motorku viděla s Ryanem Reedem někde v magazínu nebo v televizi, už nevím....proto mě to nepřekvapilo."

„Zvláštní...myslel jsem, že na téhle motorce si Ryan dost zakládá. Neviděl jsem ho o ní ani s nikým mluvit a před novináři ani náhodou...no, asi už stárnu. Nechceš mi pomoct dokončit to? Aspoň by jsi mi mistrovskou práci ukázala v praxi."

Přeskakovala jsem pohledem mezi tátou, který už měl v ruce připravenou pistoli, barevné laky a speciální pera.

„Já ti nevím, tati...nemyslím si, že by byl dvakrát odvázaný, kdybych se dotkla jeho motorky. Jo, třeba by šílel z toho, co jsem viděla byl na té motorce závislý...Navíc, je to tvoje práce, ten drak je vážně perfektní."

Prosím, prosím ať jsem z toho venku....

„Ale no tak, Beruško...chci vidět tvojí práci tady a teď. Navíc si myslím, že by jsi to mohla zvládnout ještě líp. Prosím, rád bych to viděl.....Tvoje nákresy jsou perfektní, vždycky jsem dělal vzory podle některých z nich. Ryanovi to vadit nebude, pokud se to nedozví.

Táta mrknul ne mě a mě došlo, že už si navlékám pár rukavic. Musím uznat, že mě lákalo si po delší době zase něco nakreslit. Automaticky jsem si začala připravovat stínovací pero a nalila do něj zlatou barvu.

„Ty si s Ryanem Reedem tykáš, tati?"

Táta klečel v podřepu u motorky a soustředil se na kresbu.

„No, ano...vlastně si tykám skoro se všemi. S Ryanem jsme byli několikrát na objížďce dráhy a dokonce mi pomáhal s přípravami na turné....řekněme, že je moje spojka, když potřebuju něco vzkázat všem jezdcům."

Neuvěřitelné....Přiklekla jsem si k tátovi, který mi udělal místo a pustila jsem se do dokreslování šupin a drápů.

„Ty máš o Ryana zájem?"

Pero mi málem vypadlo z ruky ze šoku. Rozkašlala jsem se a pak vrhla pohled po tátovi.

„Tati! Jak si tohle můžeš myslet..já a Ryan Reed? V žádném případě raději bych si vyšla ven s Thomasem Parkerem, který věř mi tati byl ten nejpříšernější kluk na škole, než být v blízkosti Ryana Reeda."

Táta na mě chvíli civěl a pak protřepal se smíchem barevné spreje.

„Páni, dobrá můžeš se uklidnit nevěděl jsem, že Ryan je pro tebe takovou bombou. Myslel jsem, že ho neznáš."

„To taky neznám. Ale už jen z jeho vystupování se mi dělá zle tati, nechci se o něm bavit."

Pokračovala jsem v práci za chvíli jsem byla do kresby, tak zabraná, že mi došlo, jak táta už se mnou nepracuje a dívá se za mým ramenem. Obkreslovala jsem podruhé některé zlaté šupiny a nejvíce se věnovala dračí hlavě.

„To je nádherné Emmo. Máš opravdu talent...aby ne, jsi moje dítě."

Odložila jsem pero a stříkací pistoli, stáhla jsem si rukavice a hodila je na nejbližší stůl. Zvedla jsem se až jsem cítila, jak mi ze sedu ztuhly nohy. Byla jsem se svojí prací celkem spokojená, i když mít na to více času, tak by se mi to snad povedlo i lépe. Došla jsem k tátovi a dala mu pero do ruky.

„Ani náhodou, je to dokonalé díky tobě, dej tam svůj podpis."

Táta mi pero vrátil a já zamrzla na místě. Podepsat se na motorku Ryana Reeda?....

„Tati to nejde nechci se tam podepsat."

Táta se na mě zamračil a nasměroval k motorce.

„Vždycky se podepiš pod svoje dílo, to vás na škole neučili?"

Převrátila jsem oči v sloup. Jasně, že učili, ale ještě nikdy jsem nedělala na ničem takovémhle.

„Tati.....ty jsi udělal celý návrh, je to.....

„Bez řečí. Ty jsi tomu návrhu vdechla život podepiš."

S povzdechem jsem vzala pero zpátky do ruky a ohnula se abych se dostala pod motorku a mohla se podepsat. Našla jsem celkem zakryté místo u dračího ocasu a podepsala se zdobnými iniciály ETE...Emma Teresa Emerson.....

„Věděla jsem, že zapomenete..už tam čekáme s Viktorem na snídani!"

Já i táta jsme se otočili k hodinám na zdi..ups 07:10...Ve spěchu jsem očistila pero a položila ho na stůl. Táta si mezitím sundal věci od barvy a pak jsme se ve spěchu vydali nahoru za Gretou. V kuchyni už u stolu seděl Viktor a skoro celou snídani už snědl.

„Dobré ráno, Viktore!"

Viktor chtěl vstát od stolu, ale zastavila jsem ho. Nebylo potřeba takových formálností.

„Dobré ráno, Emmo..Aarone."

Táta se posadil ke stolu a pustil se do svojí snídaně.

„Ty nebudeš jíst, Zlato?"

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, najím se až později na letišti nebo cestou."

V tu chvíli vstal Viktor od stolu a odnesl špinavé nádobí Gretě do dřezu.

„Bylo to vynikající Greto, jako vždy......můžeme vyrazit. Dojdu pro limuzínu a počkám před vchodem."

Oběhla jsem tátu i Gretu a každému dala pusu na rozloučenou.  Viktor šel napřed pro auto a já ještě vyběhla po schodech nahoru do pokoje pro svojí tašku a taky abych si umyla ruce od barvy. V pokoji mě přivítal rozvalující se Quinton ve svém pelechu..tohle bylo poprvé, co jsem ho tam viděla.

„Tak co, Quintone..poprvé ve svém? Jedu pryč a vrátím se se Suze, jasný? Žádný hlouposti buď hodný kocour rozumíš? A nezlob Gretu....."

Quinton zamňoukal , ale nevím, jestli to byl souhlas nebo taky ne. Z koupelny jsem vyběhla rychle a popadla svojí tašku. Schody jsem brala po dvou....7:20....obula jsem se do bot a zavřela za sebou. Na cestě před schody už stála limuzína. Seběhla jsem schody a otevřela si. Vklouzla jsem do sedadel a ve spěchu dveře od auta zabouchla.

„Jen buď klidná Emmo...stihneme to."

Viktor nechal přepážku otevřenou a já jsem se na něj podívala přes zrcátko.

O to obavy ani nemám....

„Díky, Viktore....prosím už jeď."

Opřela jsem si hlavu do sedaček a v hlavě si přehrávala, co se teď stane. Na letiště jsme dorazili 7:43, což bylo tak akorát. Viktor zaparkoval opět až vzadu za letištěm a ochranka letiště, jak jsem poznala byl Sebastian  mě chodbou, která vypadala, jako pro personál odvedla do haly. Plán byl jasný. Vyzvednout Suze, dostat jí do limuzíny a všechno jí vysvětlit.  Jo, jak jednoduchý..... Stála jsem v přeplněné letištní hale  a očekávala, až se oznámí přílet správného letu. Nemusela jsem čekat dlouho, ale mně to přišlo, jako hodiny čekání. Lidé kolem mě procházeli, někdo čekal jako já postávající někde v koutě, až do chvíle, kdy konečně letadlo ze Sydney přistálo na rampě. Sledovala jsem,  jak zástupy lidí vystupují z letadla, ale Suze nikde...už mě i napadlo, že do letadla nenastoupila, ale to by mi nenapsala, a pak konečně scházela po schodech dolů. Měla na sobě zase jednu z jejích elegantních módních kombinací.  Na rozdíl ode mě byla Suze zrzka s vlasy až k pasu a zelené oči, které jsem jí občas záviděla. Jediné, co nás snad lišilo ještě víc, byla naše výška. Suze byla optimálně vysoká, ale s porovnání se mnou byla skoro o půl hlavy bez podpatků menší. Suze sešla po schodech a rozhlížela se kolem po mě. Tak, a je to tady....Snažila jsem se nahodit úsměv a šla přes dav lidí přímo k ní. Všimla si mě a šla mi naproti. Měla jen svojí kabelku, takže kufr musela mít ještě v zavazadlech.

„Em? Em, konečně..neuvěříš, co se stalo. Museli to splést, ale tvrdili mi, že mám objednanou VIP sekci, no chápeš to? Nakonec jsem je nechala přitom, a řeknu ti...užívala jsem si to."

Co? Vím jistě, že jsem žádnou VIP sekci neobjednávala.....arghhh, táta.....

„Ale, no tak Em, tváříš se jak kaktus. Trochu úsměvu...zvládla jsem to ne, jsem tady takže trochu optimismu. A teď celou cestu nad tím přemýšlím, co jsi mi to chtěla říct, tak ven s tím....."

Přešlápla jsem si z nohy na nohu a rozhlédla se kolem. Tohle nebude konverzace, kterou bych chtěla jen tak vést na veřejnosti. Vzala jsem Suze za loket a nasměrovala ji ke dveřím jen pro personál.

„Hou, hou..Emmo, no tak. Nejsem žádný nákupní vozík. Tam nemůžeme, navíc nemám svoje věci."

Prošla jsem kolem Suze a otočila klikou. Dveře se otevřeli a já vtáhla Suze dovnitř.

„Fajn, Em...děsíš mě. Nic proti ale tohle vypadá, že jsi v pěkně velkým maléru, nebo......hej! To je můj kufr!...."

Ohlédla jsem se dopředu, kde opravdu stál zděšený Sebastian, který za sebou táhl Suzannin kufr ještě spolu s dalšími dvěma menšími zavazadly. Jen, tak tak jsem Sebastiana zachránila od toho, aby na něj Suze neskočila.

„To je v pořádku, Sebastiane...odneste to prosím do auta."

„Cože, Em co to krucinál je?"

Ajaj, když začne Suze klít, tak je to už potom špatný...

Suze mi vyhrožovala míň, než jsem si myslela, než jsem jí dostala až nakonec ke dveřím ven a pryč z celého letiště. Sebastian je pro nás otevřel a Suze zůstala stát venku s otevřenou pusou nedivím se jí. Viktor nechal limuzínu na stejném místě, jako jsem jí opustila a ještě k tomu držel otevřené jedny dveře na straně limuzíny.

„Račte si nastoupit dámy...."

„Skvělý, tohle je jenom bláznivý sen, určitě musela jsem v tom letadle usnout....."

Dostala jsem Suza do limuzíny dřív než to mohlo dojít až příliš daleko. Vklouzla do pohodlných sedaček a nemohla uvěřit tomu co vidí. Viktor za námi zavřel dveře a pak na mě Suze spustila.

„Okamžitě mi vysvětli, co se teď  stalo nebo přísahám, že skončíš špatně!"