Další ze závodů skončil. Zřetelně a nahlas to oznámili sirény. Byl čas na přestávku, úpravu tratě a dalších příprav, včetně vstupu neodbytných novinářů a kamer za závodníky, kteří projeli startem. Pohled na moje hodinky mi řekl, že zbývá poslední půlhodina do ryanova závodu. V tuhle dobu by měl být každý jezdec ve své kóji. Dlouhými kroky jsem mířila k vyhrazenému místu pro tátu. Dvě kóje, ale jedna byla prázdná kvůli Owensovi. Neuráčil se přijít na jediný závod, projevit podporu pro něj nebylo dost dobré. Ztratila jsem se cestou v myšlenkách, dokud jsem se za odbočkou nesrazila s cizím tělem. Zaklela jsem, když přede mnou stála osoba, kterou bych poslala do pekel.

„Ale, ale, ale... takže se znovu setkáváme."

Vybělený úsměv a dvě řady zubů, dokonale upravené vlasy a oči, které skenovaly moje tělo od shora až dolů. Rychle jsem se narovnala a čelila Nicovi Collinsovi.

„Jo, bohužel. Když dovolíš, tak projdu."

Pokus vzít to mírovou cestou nevyšel. Collins chytil moje zápěstí a jeho stisk nebyl dvakrát jemný. Nepustil mě a jeho pobavený křivý úsměv se roztáhl.

„Teprve jsme na sebe narazili, kam ten spěch?"

Všimla jsem si škrábance nad collinsovým obočím a až teď i jeho druhé ruky, která byla na zápěstí zafixovaná. Takže i v tomhle byly fámy pravdivé. Owens zmlátil Collinse. Aspoň něco dobrého udělal. Pokusila jsem se vyškubnout ze sevření.

„Pusť mě, nebo začnu křičet."

To nebyla plachá výhružka, ale krutý fakt. Collins nereagoval podle mých představ. Naklonil hlavu na stranu a zahýbal rameny. Jeho bílo-červená uniforma nesla jeho jméno a číslo.

„Proč takový agresivní přístup? Neměla bys být někde se svým otcem, Emmo?"

Jistě, takže věděl, kdo jsem. Nenávistně jsem zúžila oči jeho směrem.

„Proč nejdeš ven za těmi fanynkami, co křičí tvoje jméno? Počkej, nech mě hádat... nikdo nemá zájem o někoho, kdo je pořád na druhém místě."

Uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Má chvíle triumfu byla hodně krátká.Nico zvýšil tlak na mém zápěstí, skoro jsem si myslela, že ho rozdrtí a v obličeji se mu zračil vztek. Přehnala jsem to. V případě Collinse nebylo jasné nic a proto i má hladina adrenalinu dosáhla vrcholu. Nemohla jsem se pohnout, ale collinsův obličej byl blízko.

„Jsem si jistý, že bych i tebe donutil křičet moje jméno. Neříkej, že jsi propadla tomu chudákovi."

Collinsův dech jsem cítila mísit se s mým. Nenáviděla jsem jeho přístup. On neměl být tady. Pitomci jako on, na dráhu nepatřili. Můj otec tvrdil, že na dráhu patří každý, kdo má v srdci odvahu, ale Nico Collins měl v srdci jen peníze a popularitu.

„Jediný chudák, kterého tady vidím, jsi ty.... vypadni odsud, měl bys být na startu."

Collinsovi rty se roztáhly do úšklebku. Pustil mou ruku a vystřihl špičkovou úklonu.

„Zámávám ti z prvního místa vítězů."

Své záěstí jsem si třela před nepříjemným tlakem. Stále mi lehké brnění pulzovalo v místě, kde mě ten idiot držel. Chtělo se mi křičet na jeho záda a zničit jeho smích, který zmizel za rohem. Ryan bude ten, kdo bude stát na prvním místě. Byla jsem si tím jistá. S černými myšlenkami jsem procházela chodbami a ohlížela se po stěnách. Kamery, proč mě to nenapadlo... Ryan nebyl ani ve své kóji, ale jeho motorka ano. Zmateně jsem se rozhlížela a očima prohledávala hloučky kolem, až jsem uviděla široká ramena oděná do kombinézy se známým číslem i jménem. Nebyl sám. Kolem stál hlouček několika dalších osob. Rázným krokem jsem zamířila tím směrem. Alex byl jediný, kterého jsem z těch lidí znala.

Ryan

„Věděl jsem, že to špatně skončí, ale až tak... to nečekal nikdo. Owens to slušně podělal."

Musel jsem s Turnerem pouze souhlasit. Teprve před deseti minutami mě představil jeho kámošům. Letmo jsem znal Luka Reidna, ale tím ten přehled končil. Dále tu byla vysoká bruneta, která se odmítala příliš zapojit do konverzace. Skoro jakoby tady byla z donucení, Alex jí představil jako Kim. To se nedalo říct o dalších dvou holkách, které skupinu doplňovaly. Ta mladší mohla být podobně stará jako má sestra a jen z mého pohledu tady neměla, co dělat. Blondýnka, která zabírala místo po její pravici vypadala na pravý opak odměřené brunety. Měla úsměv na tváři celou dobu a velice dobře se hlásila ke jménu Lisa. Luke byl v pohodě, aspoň na mě udělal dobrý první dojem.

„Hej, dáš mi autogram? A k tomu mám otázku: Podepsal ses někdy některý z nich tam venku na prsa?"

Zůstal jsem zírat na to malý děcko, které ke mně mluvilo s naprosto vážnou tváří. Nenapadlo mě, co odpovědět.

„Emily, to fakt nemůžeš myslet předtím, než něco řekneš?"

Bruneta strčila mobil do svojí kapsy a nenávistně se podívala na nejmladšího člena skupiny. Překvapilo mě, když to puberťačka, teď už jmenovaná Emily odmávla rukou.

„No, co? Jen se snažím zjistit nakolik jsou ty řeči pravdivý."

Byl to Luke, kdo mě strčil do boku.

„A teď si představ, že tyhle dvě jsou sestry."

Nemožný... Přeskakoval jsem pohledem mezi těma dvěma a naprosto nechápal, jak může být genetika natolik rozdílná? Vážně mi v hlavě šrotovalo do doby, než jsem na svém lokti ucítil dotek. Ztuhl jsem a otočil se, připravený seřvat jakéhokoliv kreténa nebo ze sebe dostat jakoukoliv holku, až na osobu, která tam stála doopravdy - Emmu. Nečekal jsem, že tu bude, ale taky mě ani nenapadlo stěžovat si. Vzal jsem emmersonovou do kruhu. Postavil jsem jí těsně před sebe. Turner se okamžutě ujal představovací role.

„Fajn, takže lidi tohle je Emma, Emmo představuju ti Luka, Emily, Lisu a Kim."

Emma

Tahle skupinka vypadala dost nesourodě. Dobře jsem poznala Luka Reidna, ale nedala jsem nic znát. Zbylé osoby mi byli neznámé. Mladší dívka - Emily i Lisa si se mnou potřásly rukou zatímco rezervovaně stojící Kim si mě prohlížela očima. Bylo trapné stát jen v tichu, takže jakákoliv otázka byla na místě.

„Vy, všichni jste tady spolu?"

Dobře, podle výrazů a úsměvů , kterých se mi dostalo to byla hloupá otázka. Stejně mě znervózňovaly oči nejmladšo člena malého kroužku. Skoro se mi dívala, až do žaludku. Cukla jsem sebou, když se Ryanova ruka obtočila kolem mého zápěstí.

„Co s tím máš?"

Perfektní. Neuvědomovala jsem si, že své zápěstí stále držím i když teď jej Ryan zkoumal očima. Cukla jsem rukou k sobě.

„Nic to není, narazila jsem na Collinse. "

Oči všech se šokem rozšířily. Možná tušili, o kom je řeč. Jen tak tak se mi podařilo chytit Ryana u sebe. Vypadal naštvaně, ne byl vzteklý.

„Pusť mě, najdu toho bastarda nebo to ještě líp můžeš říct Aaronovi. Vsadím se, že dostane nicovu prdel z dráhy."

Převrátila jsem očima v sloup. Neuvěřitelný. Možná bych i docela ráda viděla Collinse ze hry, ale už se mi nelíbilo, jak Ryan zareagoval. Až moc majetnicky, až moc otravně, moc... fajn, divně roztomile a příliš ochranitelsky.

„Ty půjdeš v první řadě na start, jasný? Svoje věci si řeším sama, takže díky, ale zvládla jsem to. Nemusíš si nic dokazovat."

Ryan vypadal, že se z části uklidnil. Stejně jako já. Překvapením byl hlas, který se ozval kousek ode mě.

„Neleze ti někdy na nervy?"

Promluvila ta vysoká bruneta s krátkou bundou, která jí sahala k pasu a pod ní skrývala košili. Její oči mě zvědavě pozorovaly. Netušila, jsem co si myslet. Zaujala jsem svůj neutrální a obranný postoj při mluvení s cizinci.

„Má své temné chvilky. Ty s tím máš zkušenosti?"

Pravé obočí v její tváři se zvedlo v pobaveném úsměvu. Skoro jakoby mě posuzovala.

„Otoč se a uvidíš, kdo leze na nervy mně. No nic, já půjdu... Kevin ode mě potřebuje prácičku a myslím, že zvednout ego už tady nikdo nepotřebuje. Ráda jsem vás poznala."

Tohle bylo divný... Dívka - Kim se klidně otočila zády a jedoduše odešla. S povzdechem se na mě otočila malá brunetka.

„Nevšímej si jí, ségra není moc společenský typ."

Všichni, až na mě a Ryana se zasmáli jakoby sdíleli nějaký tajný vtip nebo co. Zvenku se ozvala jedna z posledních sirén. Jako poslední oznámení před začátkem startu. V hlavě mi vyskočila slova ryanovi sestry. Počkala jsem, až se nová skupinka rozplyne a popřeje Ryanovi štěstí, až pak jsem se s nádechm na otočila k tváři, která byla za mnou.

„Vážně musíš závodit?"

Ryan se posumál tím sexy způsobem, ale vráska se mu vytvořila mezi očima.

„Co je to za otázku? Víš, že musím. A teď pohni zadkem. Dostanu tě na start. Co říkal, Aaron? Mluvila jsi s ním?"

Následovala jsem Ryana do kóje, kde vzal do pevných rukou svůj stroj a stejně jako několik jezdců kolem se vydal směrem z budovy. Kráčeli jsme pomalu. Koutkem oka se mi dařilo Ryana pozorovat. Vypadal klidně, uvolněně. Nebylo fér stresovat ho před velkým závodem, proto jsem si svůj rozhovor s tátou nechala na později. Nazvětě mě naivní, či cokoliv jiného. Předtím, než Ryan vstoupil na světlo médiím a fanouškům mi stačil krátký polibek, který byl vážně pro štěstí. Napadlo mě, zda by to tak bylo vždy. Pokaždé bych zůstala v ústraní před kamerami, možná by to fungovalo. Ozval se obrovský pokřik, větší než předtím. S propustkou, kde stálo, žejsem výkonná asistentka mého otce jsem se prohnala kolem ochranky a ocitla se venku na světle. Spěchala jsem k tátovi a ke startovní čáře přímo pro VIP osoby. Blízko dráhy, tak jak je jen povolené se dostat. Zadýchaná jsem se postavila k Marcusovi a otci. Oba vypadali docela pobaveně.

„Uklidni se, Emmo. Dýchej."

Uklidnila jsme svůj dech a očima vyhledala Ryana. Stál na startovní čáře ale stále před motorkou. Lidé křičeli jeho jméno. Bože, žárlivost se do mě zakousla kvůli větám, které si některé mrchy nemohly nechat pro sebe. Zvládla bych to poslouchat? A pak tam byl ale i Ryan. Zatraceně on tohle miloval. Vím, že Ryan Reed byl víc, než někdo, kdo se nechával fotit na obálky časopisů. Nikdy by mě to nenapadlo a má cesta sem to akorát vyvrátila. Ryan Reed měl v sobě víc, včetně velkého srdce pro jeho sestru. Ano, zbláznila jsem se. Přidala jsem se k velkému ječení všech. Přímo jsem řvala Ryanovo jméno a můj otec to komentoval jen jednoduchým.

„Jen doufám, že ten kluk přiveze zlato."

Zaregistrovala jsem jak Ryanovi oči míří sem. Byla to vzdálenost, ale přísahám, že se usmíval. Měl důvod. Jeho sestra měla před sebou dlouhou cestu, ale měla také naději a doufala jsem, že sleduje tenhle závod. Siréna zazněla znova. Závodnící se odebraly na své stroje, publikum ztichlo a na tabulích naskočili seznamy s pořadovými čísly, časy a počtem kol. Dusivá atmosféra byla skoro hmatatelná. Začalo odpočítávání, světla se rozsvítila. Motory a zápach pneumatik se vznášel ve vzduchu. Napětí mi stoupalo v žilách. Zelená, závod začal. Všichni jezdci vystartovali. Publikum znovu ožilo a atmosféra vyskočila k řevu a nadšení. Ryan se na své pozici přesného středu probral klidně přes první kolo, pak se začal drát dopředu. Tabule se měnila komentátoři informovali z věže o každém kroku a závodníkově pohybu.

„Ryan Reed předjíždí dalšího soupeře a dostává se do první desítky. Ach ano, je to tady, přátelé! Znovu vidíme Ryana Reeda na scéně, nikdo netuší proč se neúčastnil minulého závodu, ale dnes je ve výborné formě... je v první pětici!"

Srdce se mi rozbušilo, až hrozilo, že vyskočí z mého hrudníku. Ryan projel druhé kolo na čtvrtém místě a já věděla, že bude mířit výš.

„A dámy a pánové máme tu dojezd na stálého rivala Nico Collins se snaží setřást své protivníka. Blíží se ostrá zatáčka, tohle je nebezpečná zóna, bude snad Collins poprvé na jiném než stříbrném místě?!"

Skákala jsem nahoru a dolů. Mé oči nespustily pohled z tabule, kde kamera vysílala detailní záběr jezdců v první desítce. Extra záběr byl na Ryana a Collinse, kteří byli ve vedení.

No, tak Ryane...prosím. Všechno bylo perfektní. Blížili se do zatáčky, která byla velmi ostrá. Drtila jsem svě pěsti a pak se to stalo. Stalo se to rychle, ale moje oči zaregistrovaly jen ten velký smyk. Motorka klouzala po asfaltu a narazila do mantinelu. Né! Nedošlo, mi, že to křičím nahlas. Srdce s emi zastavilo stejně jako ustal povyk v publiku.

„Ryan Reed dostal smyk! Rychle, vypadá to vážně! Záchranáři přibíhají pro první pomoc!"

Můj otec zaklel tak , jak ještě nikdy. Já nespustila oči z obrazovky. On se nehýbal, ale ostatní motorky kolem projely do cíle. Trvalo nějakou chvíli, než se k němu dostali zdravotnící. Vlhkost smáčela moje tváře. Škubla jsem sebou, instinkty mě vedly. Potřebovala jsem se tam dostat a rozběhla se.

„Ne, ty nikam nepůjdeš!"

Silné ruce mě držely a já se zmítala v tátově náruči. Tiše a urputně jsme sledovala zábět, kde ošetřovatelé odnášejí Ryana na nosítkách. Byl v pořádku?! Táta mě vedl u sebe, ale ve správné chvílí jsem se mu vyškubla. Zdravotnící nesly nosítka sem. Všude byly kamery, fotoaparáty. Všechno šlo stranou. Vrazila jsme do hloučku zdravotníků.

„Tady nemůžete být, slečno! Emmo!"

Zděsila jsem se při pohledu na Ryanovu tvář. Sundali mu helmu, na jeho pravém spánku byla krev a jeho krk zdobil fixyční límec. Nehýbal se. Volala jsme jeho jméno, dokud mě k němu na tátův příkaz nepustili.

„Ryane!"

Stála jsem vedle těch nosítek a netušila, co udělat.Držela jsem jeho tvář v dlaních a přitom mi moje vlastní slzy smáčely tvář. Neměla, neměla jsem mu to dovolit.

„Emmo?"

Zaostřila jsem na jeho tvář. Měl otevřené oči, ale vypadal zmateně. Zkusila jsem pohladit jeho mírně zarostlou tvář.

„To bude dobrý, všechno bude v pohodě. Jsi v pořádku."

Tyhle věty možná byly pro moje uklidnění. Ryan se usmál a já nechápala proč. Ani jsem nezaregistrovala, kdy se jeho pravá ruka zvedla. Přitáhl mě dolů, poznávala jsem ten šílený úsměv a okolí úplně uniklo.

„Srát na ně všechny."

Tohle byla jediná slova, než přitiskl ústa na moje. Rychlý a lehký navíc mokrý polibek bylo všechno. Odnesly ho zachránáři a vezli ho rovnou do nemocnice. Mlhavě jsem si uvědomovala všechny ty kamery kolem a novináře, kteří mě fotili. Fotily nás. Stačilo mi vzlykat do tátovi hrudi a dostat se odtud. To mi táta splnil. Zavezl mě, kam jsem chtěla.. do nejbližší nemocnice.

Už je fakt pozdě a chce se mi spát :P Stejně víte, co psát. Těším se na vaše komentáře xD Kdo mě chce zabít nechť zvedne ruku :P Jinak, co by jste řekly na to, kdyby si to teď Ryan s Mel tak trochu vyměnil, hmmm? Přeju dobrou noc ;)