Emma

„Mělo by tam být všechno. Seznam kontaktů na společnosti a firmy k tomu veškeré nadace, které přijaly. Sepsala jsem všechny, které vznesly nárok na reklamu a ty, které nebudou platit částkuna náklady z dopravy... někde by měl být taky hrubý odhad sumy, kterou musíš investovat."

Znovu mi došel dech po dlouhém monologu a já se víc než šťastně svalila do pohodlného kůží potaženého křela. Můj otec a strýc Marcus studovali desítky papírů, které jsem přinesla a z jejich tváří se nedalo nic odhadnout.

„Dobrá práce, Emmo vážně tohle hodně pomůže i když toho zbývá udělat ještě spousty."

Věnovala jsem Marcusovi malý úsměv a posunula si obroučky brýlí po nose. Kdyby se neozvalo to hloupé svědomí, tak bych mlčela.

„Vlastně polovina z toho je Ryanova práce."

Tak a je to venku... Marcus si s tátou vyměnil ten pohled ve stylu, který náležil jen dvěma. Opravdu mě nezajímalo, co ten pohled znamená. Dalo mi dost práce dát všechny podklady dohromady, ale cítila jsem se dobře. Stále mě uchvacoval nápad benefičního závodu. zvlášť, když jsem si představovala ryanovu sestru. Pro mě se stala motivací. Moje oči skenovaly prostor tátova a marcusova autobusu a už jen koutkem oka vnímala šustění papírů a skládání do komínků.

„Dobrá, tak já dojdu zkontrolovat, jak jdou přípravy. Pomalu se tu začínají srocovat první fanoušci."

Strýc Marcus se zvedl ze sedačky a oblékl si své pracovní sako přes bílou košili. Poslal mi jeho slavný úsměv a v rychlosti opustil autobus. Zůstala jsem s tátou sama a atmosféra byla dusivá. Věděla jsem to jen z pozorování svého otce. Měl spoustu starostí a přihlédnu-li k minulým událostem, tak se toho stalo příliš. Owens po včerejšku odmítl vše. Ještě večer musel můj otec podepsat jeho neúčast v zítřejším závodu. To znamenalo také hlavně to, že média se vyzbrojí a půjdou po Emmerson industries jako roj včel. Proto mě překvapilo, když můj otec vpustil do vzduchu právě jeho otázku.

„Jak je na tom ryanova sestra?"

Zaskočilo mi v krku, jak se moje oči překvapením rozšířily. Nehty se mi zaryly do potahu křesla. Pohled mého táty byl vážný, vrásky kolem očí se mu stáhly a jeho ruce sepjaté v klíně vypadaly klidně, zaujatě. Dlouho jsme přemýšlela, co říct.

„Nevím, jestli bych o tom měla mluvit. Je to ryanova věc, tati... jen ti můžu říct, že podle mě není správné aby Ryan závodil, není ve stavu, kdy by mohl. "

I já držela své ruce křečovitě v klíně a hlavou mi probíhaly myšlenky na malou Melanii. Neměla jsme o ní žádné zprávy, nic o jejím stavu a přišlo mi ubohé volat do nemocnice, kde by mi stejně nic neřekli kvůli rodinné příslušnosti nebo dokonce trapně kontaktovat paní Reedovou. A zeptat se Ryana?... to mi nedovolila má hrdost. Ruce mého táty se propletly na stole mezi námi.

„Ano, také si to myslím, ale je to jeho volba. Musím do závodu nasadit alespoň jednoho jezdce a Billy ještě není připravený na takovou akci. Ryan je jediná možnost."

Podle tátova hlasu bylo zřetelné, že i on dost možná hledal východisko, jak odstavit Ryana z trati, aletahle situace byla jeden začarovaný kruh. Ani jsem si nedokázala představit ten druh tlaku,pod kterým Ryan řídil, co všechno jej právě teď musí tížit, když je myšlenkami u jeho sestry. Zavrtěla jsem se na koženém potahu a tajně doufala, že se Ryan o téhle konverzaci nikdy nedozví.

„Tati, já vím, že plat a odměny tvých závodníků jsou dost, ale co kdyby jsi Ryanovu rodinu finančně podpořil?"

„Beruško, je to těžší než se zdá. Nebýt mých zdrojů, tak bych o ryanově situaci nevěděl nic. Jeho matku jsem viděl asi třikrát v životě a o jeho sestře bych nevěděl vůbec. Ryan je tvrdohlavý, nepřijme pomoc a víš, jak jsme na tom ohledně závodu. Někdo nás reprezentovat musí, ztratily bychom cenné body."

Jistě, situace okolo závodů mi byla víc, než objasněná. Zklamání muselo být čitelné v mojí tváři.

„Můžeš ho zkusit přemluvit nebo jsou vztahy mezi vámi dvěma stále ve váléčném stavu?"

Hlavně udrž kamennou tvář, hlavně nedej znát, že jsi s tátovým závodníkem měla něco víc, než bylo nutné... Člověk by nevěřil kolik myšlenek mu proletí hlavou během takových dvou vteřin. Já myslela na hodně věcí a některé z nich nebyly moc slušné. Doufala jsem, že se mi příliš nepotí ruce.

„Uhm, pochybuju, že by mě poslouchal. Znáš Ryana."

Táta musel přijmout mojí odpověď. Papíry a celá má práce putovala do jedné obří složky, kterou táta umístil na kraj stolu.

„Co, Suzannah... ozvala se ti?"

Uf, to taky nebylo nejlepší téma ke konverzaci. Zaklonila jsem hlavu na opěradlo a zavřela oči. Pravda byla takové, že ne. Suze neodpovídala na moje telefonáty, textovky prostě nic. Dočasně jsem to vzdala a rozhodla se čekat, dokud se Suze neozve sama. Jen mi bylo líto jejího odjezdu. Strávit léto sama bude otrava.

„Ne, nic... žádná zpráva, nezvedá mobil. Je odpojená a ignoruje mě. Tati, stále to nechápu. Udělala jsem něco špatně, že jo? Kdybych tu zůstala tak by Owens neměl šanci udělat tohle."

„Nedívej se na to takhle. Suzannah především musela vědět, co dělá. Dej jí čas, sama se ti ozve. kromě toho, když jsi zpátky... rád bych s tebou o něčem mluvil."

O-ou... Tahle tátova slova spadaly do kategorie zvedni-se-a-raději-vypadni, to nikdy nebylo dobré. Celé moje tělo se napjalo už jen kvůli tátově nejistému výrazu. A opakuji, můj táta nebývá nejistý, prostě ne.

„Už ses nějak rozhodla o té nabídce. Víš, že se musíš rozhodnout a možná by nebylo na škodu tenhle zmatek trochu využít."

Má ústa by v animovaném seriálu padla až na zem. Oh můj bože... tátova nabídka, jeho plán. Plán zasvětit mě do rodinného podniku, ukázat mě světu. Najednou se mi udělalo nevolno jistěže moje odhalení by zastínilo malý problém s Owensem i hádky s médii. Napřímila jsem se rychlostí světla a jen tak tak, jsem zůstala stát rovně. Tohle chtělo rozdýchat.

„Tati, já potřebuju čas. Prostě, necítím se na to, omlouvám se. Potřebuješ ještě něco? Chci na vzduch."

Drtil mě pohled na tátovu zklamanou tvář. Já to chápala, vážně.Tolik let mě ukrývá před všemi, dává mi možnost a ani on nechce své impérium, svou kariéru, svůj život předat do rukou někomu jinému nebo nechat společnost rozprodat konkurenci. Jeho jemnými vráskami orámovaný úsměv byl stejně falešný jako mé lži.

„Ne, to je vše. Jdi si odpočinout, zítra jsou závody... možnost spánku nebude v úvahu."

Pokud táta pokračoval dalšími slovy, tak já je neslyšela. Přímo jsem se vyřítila z autobusu během okamžiku. Skryla jsem se do bezpečí svého autobusu a zírala do stropu. Bylo neuvěřitelné jaká nuda a otrava tu byla. Někdo by měl vzít moje myšlenky a roztřídit je. Z toho, co mi Izzy řekla předtím, než s Brandonem ještě včera odjeli mi nic nedávalo smysl. Nesedělo to na dívku, kterou jsem znala ani na závodníka, kterým Dante Owens byl.

Ryan

Dostal jsem infarkt, když jsem zvedl hovor od mojí matky a první, co jsem slyšel byl pláč. V ten moment moje srdce přestalo být, čas se zastavil a já čekal ty nejhorší zprávy. Ale právě teď?... Cítil jsem se jako zasraný král. Hysterický pláč, který jsem slyšel se změnily na slzy štěstí. Povedlo se to. Zatraceně se to povedlo. Mel ucítila dotek na dolních končetinách a pokud jsem to dobře pochopil, tak dokonce pohnula prsty na levé noze. Ano, ty zprávy byly perfektní. Cítil jsem se volně, znovu mohl normálně dýchat a byl hrdý na svojí sestru. Jen vzadu v mé hlavě se krčilo něco jako vykřičník. Mel bude potřebovat terapie po operaci, spoustu nových kravin které jí budou podporou při návratu na nohy nemluvě o terapeutech, kteří se budou snažit vytáhnout tisíce z mojí kapsy. Odstrčil jsem tohle všechno stranou. Nechápu proč jsem stál venku jen tak a právě před emminým autobusem. První instinkt mě vedl sem, abych Emmě řekl o pokroku mé sestry, ale až tady nastoupily obavy. Proč by jí to vůbec zajímalo? Dala mi dost jasně najevo, co má za problém. Do hajzlu, bylo to šílený.. srát na to. Autobus nebyl zamčený, měl jsem volný přístup do autobusu a Emma nebyla daleko.

„Hej, co tu?... aha, to jsi ty."

Stála před tou titěrnou kuchyňskou linku v mini šortkách a tričku s krátkými rukávy. Její vlasy držely v chaotickém spletenci na vrcholu jjeí hlavy a černé obroučky rámovaly její oči. Ostražitě jsem vstoupil do autobusu. Emma nevypadala moc nadšeně. Vlastně mračila se na linku, kde ležely plátky chleba a kolem nebylo dvakrát uklizeno. Zajímavé...

„Přišel jsi pro něco konkrétního nebo na mě budeš jen zírat?"

Už jen její navztekaný tón nebyl dobrým znamením. Byl jsem nadšený ohledně zprávy od mámy, a nehodlal si to zkazit. V autobuse nebylo moc čisto. Podle notebooku na konferenčním stolku, polštářů po podlaze a balíčkem chipsů a láhve dr. peppera na stole se Emma přestěhovala sem. Navíc jsem překvapeně zamrkal na zrzavé stvoření, které se mi otíralo o nohy. Ten stejný kocour. Vlastně jsem na něj od příjezdu ani nepomyslel. Zvedl jsem tu malou šelmu do dlaní.

„Vlastně můžu obojí, myslel jsem, že bys ráda slyšela, že Mel je v pohodě. Vlastně dokázala pohnout prsty na levé noze, zákrok byl úspěšný, vrací se jí cítění do nohou."

Ani jsem se nenamáhal skrýt nadšení v hlase, jak jsem drbal kocoura za uchem. Byl to úžasný pocit cítit se tak jako teď. Ostrý cinkavý zvuk se rozezněl místností. Kočka v mých rukách polekaně zasyčela, stejně jako já, když se mi drápky otřely o loket. Mohla za to Ema. Lesklý nůž spadl s rachotem na zem.

„Zatraceně!"

Emma pohotově zvedla nůž a já dostal perfektní výhled na její zadek. Jo, možná jsem parchant. Nechával jsem Emmě čas a podrobně studoval jjeí reakci, když se kocour uklidnil. Oči upírala na jeden bod jakoby byla myšlenkami jinde a možná to byl můj mylný dojem, ale oči se jí zaleskly za tlustými skly. Nůž položila velice opatrně.

„Ryane, to je... wau, jsem moc ráda. Vážně to tvé sestře přeju. Nevím, co jiného říct. Co, to teď bude znamenat? Co jí čeká?"

Mohl bych tvrdit, že její zájem byl skutečný. Kousala si spodní ret tím nejlepším způsobem, který na mě působil, ne moc dobrým způsobem. Shodil jsem kocoura na zem a netrvalo douho, než skočil na pohovku a uvelebil se v polštářích. Rozmýšlel jsem, kolik toho emmě řeknu. Možná že, čím méně toho věděla, tím lépe pro mě. Z myšlení mě vytrhl divná vůně, ne to nebyla vůně, spíš smrad. Začichal jsem ve vzduchu a nakrčil nos.

„Oh, ksakru to néé!"

Emma vyskočila jak čertík z krabičky, jak otevřela trhnutím mikrovlnku. Vyvalilo se malé oblaka kouře a příšerný zápach. Její ruka zmizela v nitru stroje a vytáhla cosi na talíři. Připomínalo to rozteklý kus, kdovíčeho. Já jen zvědavě přihlížel. To bylo k jídlu?... Emma mávala utěrkou ve vzduchu a kašlala. Chtělo to vyvětrat.

„No, co?Hej, nemůžu za to, ok? Suze je ta, co umí vařit. Otevři dveře a okna."

Neváhal jsem ani minutku a uvolnil otevíratelné části oken. I dveře zůstaly dokořán a netrvalo to dlouho, než odtud světelnou rychlostí vyběhla čtyřnohá a chlupatá koule. Emma vyběhla s voláním kocouřího jména na štěrk až se s nadávkami vrátila dovnitř.

„Fakt skvělý. Teď zase zmizí na kdoví jak dlouho."

Jen jsem se pousmál. Byl to kocour a hodně lstivý kocour, prohnaný. Neměl jsem péči o to, že už by se nevrátil. Místo toho jsem zase zkoumal rozteklou věc na talíři. Mohl to být chleba a sýr možná nějaké kusy zelených věcí, což mohl být salát.

„Co to mělo být?"

Emma rychlostí blesku smetla nechutně vypadající obsah do koše. Poprvé jsem viděl červeň na jejích tvářích a užíval jsem si to, hodně.

„Moje svačina, takový pokus s ohřívanými tousty... nevyšlo to."

Sledoval jsem, jak Emma balí věci z linky a provádí rychlý úklid. Vlastně s tím bych mohl pomoct. Nenápadně jsem se přiblížil za její záda. Překryl jsem její dlaně. Zalapala po dechu, jak jsem si pamatoval. Stejně jako na naší zahradě u stromu.

„Dovolíš?"

Skryl jsem úsměv, když se Emma odlepila od linky světelnou rychlostí. Pořád na mě reagovala, takže ta přitažlivost nezmizela.

Emma

Dobře udělat jednoduchý toust není umění, ale byl to možná jen mylný dojem. Ryan se v kuchyni uměl otáčet. O necelých deset minut později jsem ukusovala z výborného toustu. Ryan narozdíl ode mě nastavil přiměřenou teplotu a všechnu zeleninu nakrájel na malé kousky, které šly dobře spolknout.

„Umíš vařit?"

Na chvíli byla mezi námi klidná atmosféra. Většina mých věci byla právě taky, kde jsem se necítila tak úplně ztísněně. Ryanovi nepořádek nevadil, teda doufala jsem. Kvůli němu, bych nešla uklízet.

„Máma trvala na tom, abych se naučil vařit, pokud odejdu z domu. Takže ano. Podle toho, co vidím, tak ty ve vaření zdatná nejsi."

Trefa do černého... Ignorovala jsem kousavou poznámku a převrátila očima. Zápěstím se mi podařilo zachytit drobečky od úst. Ryan po mně plný smíchu hodil ubrousek. S plnou pusou se nedalo mluvit.

„Ne. Od mala mi vždy vařila Greta, nic jiného si nepamatuju a na škole to přebírá Suze. Miluje vaření a já se ke kuchyni nepřibližuju. Ona vařila, já uklízela."

Tohle prohlášení s nepořádkem, který tu právě byl asi nebyl úplně nejlepší nápad. Ryanovi oči cestovaly po koberci a stolku, který obléhal můj notebook a taky prázdný balíček od sušenek, chipsů a nesmím zapomenout na dr. peppera. Spoustu cukru a kaloriií, které jsem slíbila vyběhat. Přihodila jsem ke všemu ještě ubrousek.

„Fajn, nevypadá to, ale vážně uklízím."

Ryan zavrtěl hlavou ale vypadal, že uvěřil. Nastal druh trapného ticha. Ošívala jsem se na tom hloupém potahu pohovky. Napadla mě tátova slova o tom, že by Ryan mohl přijmout finanční pomoc. Nejsem pitomá a internet psal o další nákladné terapii, která musí malou Melanii následovat. Potřebuje masáže nohou, terapeuty, cvičení a já nevím, co všechno... Nebo bych se ho mohla zeptat na zítřejší závod. Nepůsobil, že by se staral a co třeba vyřešit, to, že bych ho nejraději políbila?

„Dej mi její adresu a číslo mobilu."

Cože?!... Šokovaně jsem zamrkala na Owense, který stál ve dveřích. Kde ten se tu vzal? Přiznávám, že mě napadlo zavolat ochranku. Owens vypadal hrozně. Dokonce měl i stejnou košili jako včera a vsadím se , že i kalhoty. Jeho oči tvrdě propalovaly mě.

„Kdo ti dovolil jít dovnitř?"

Owens si pohrdavě odfrknul a já cítila jak se moje ústa stahují do úzké linky.

„Bylo otevřeno. Nemám na to, celý den. Dej mi její číslo a taky adresu."

To je ale kretén... Svaly na těle se mi napnuly. Koutkem oka jsem viděla Ryana, která kroutil hlavou.

„Tohle není dobrej nápad, kámo."

To bych mohla jen souhlasit. Nebyla možnost abych dala Owensovi Suzahnino číslo. Pokud ho neměl, tím lépe. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Owens vypadal šíleně, skoro posedle a hlavně příšerně. Doufala jsem, že pokud byly izziiny řeči pravdivé, tak Owens trpí. Trpí víc, než má nejlepší kamarádka. Určitě pro něj nebude těžké hodit vše za hlavu a najít si náhradu do jeho postele.

„Ne, nedám ti nic. Ublížil jsi jí dost a pokud si myslíš, že ti dovolím ještě všechno zhoršit, tak zapomeň. Dostaň svůj sobecký zadek odtud!"

Maličká část mě doufala, že Owens není takový idiot aby chytil záchvat vzteku právě tady a teď. Žíla na krku mu nebezpečně tepala a když přiblížil jeho tělo ke mně, tak jsem cukla.

„Ty nemáš ani nejmenší ponětí, co se stalo. Potřebuju s ní mluvit."

Ne, a prostě ne! Dante Owens mohl vypadat prosebně zoufaleji ale já nehodlala ustoupit. Vlastně byl konečně na místě, kde měl být včera, abych si s ním promluvila pěkně od plic. Věděla jsem, že Ryan nezvládne nic.

„No, máš smůlu. Měl jsi s ní mluvit, než odjela. Hledala tě, víš?! Měl jsi zatracenou možnost a ty jsi byl v háji! Kde jsi byl? Nech mě hádat... v posteli s nějakou courou! A víš, co ještě?.. nedám ti suzahnino číslo a neznám její adresu!"

V pozadí volal Ryan moje jméno. Ani mi nedošlo, že stojím na nohou a vyhrožuju Dantemu přede mnou, který rudnul vzteky.

„Sereš mě, Emmersonová! Tak moc, že..."

Owensův hlas odumřel do prázdna, což mě šokovalo. Naprosto strnul a v obličeji zbledl. Následovala jsem jeho pohled a zjistila, že očima hypnotizuje můj notebook. Tohle bylo vážně dost divný. Trhla jsem celým tělem, jak Owens zavrčel a s nadávkami vyběhl z autobusu stejně jako to udělal Quinton. Právě teď jsem byla víc, než přesvědčená, že tu někdo potřeboval cvokaře a já to nebyla.

„Kurva, to si ze mě děláš srandu! Ona je zrzka!"

S výrazem plným zmatení jsem se otočila na Ryana. Seděl před mým notebookem a s očima velkýma skoro jak pivní tácky sledoval obrazovku. Podíval se na mě s otázkou, jak ukázal na tapetu spořiče. Zamračila jsem se a dopadla zpět do polštářů s pokrčením ramen.

„Jo, ta fotka je z jara. Je to v městkém parku nedaleko od internátní koleje."

Usmála jsem se při vzpomínce na to odpoledne. Je to jediná fotka, která mi přijde naprosto úžasná. Suze tenkrát vtipkovala o špatném testu z angličtiny i když dostala A- , bylo tozábavné odpoledne. Nechápu, proč byl Ryan tak překvapený a už vůbec se nedala chápat owensova reakce.

„Vysvětlíš mi, o co tady jde?"

Ryna se opřel do sedačky, až příliš blízko mě. Mohla jsem cítit teplo jeho těla, které mě přitahovalo.

„Fajn, pokusím se. Pamatuješ si ještě na párty u bazénu u vás doma?"

Nakrčila jsem čelo jak mi hlavu zaplnilo spoustu představ. hlavně tedy hlasití hudba, spoutu lidí a no... Ryan. Zavrtěla jsem prudce hlavou.

„Jo, ale nechápu proč vytahuješ zrovna tohle."

Ryan se nenechal tak lehko odbýt. Pokračoval jakobych nic neříkala.

„Teď to do sebe docela zapadá. Dante se o té noci potkal s nějakou zrzkou, která mu dala facku, pak už jí neviděl, ale jestli to dobře chápu tak v herně byla i Suzannah, chápu to dobře?"

Ústa se mi otevřela naprázdno, jak vzduch opustil moje plíce.

„Ty chceš říct, že Owens a Suze se museli setkat už tam? Proč mi o tom neřekla?! Jak to, že o tom nevím?!"

Teď to dávalo docela smysl. To, jak měla Suze panickou hrůzu při setkání s ním a obarvila si vlasy konečně do sebe zapadly díly skládačky. Právě teď jsem měla velkou chuť vzít mobil a zaplnit suzahninu hlasovou schránku. Ona mi lhala, Suzannah Bayerová věděla až moc dobře, kdo je Dante Owens a navíc způsobila, že jeden z nejlepších závodníku Emmerson industries naprosto zmagořil Pěkně děkuju, Suze.

VŠEM PŘEJI KRÁSNÝ NOVÝ ROK A JEN TO NEJLEPŠÍ DO ROKU 2016 :3 DOUFÁM, ŽE SE VÁM SPLNÍ VŠECHNY VAŠE PŘEDSEVZETÍ A NĚJAKÉ TY SNY :D

Další kapča za námi. Zítra bych chtěla zvládnou další část, kde se podíváme na velký závod :D Bude to napínavé, těšte se. Jinak všem díky za podporu, kterou mi dáváte je obrovská motivace. Oslavuju první rok na wattpadu což je super :D Všem vám moc děkuju :3 Zasloužíte si to :)