Ryan

Po víc jak dvou hodinách jízdy byl čas dát si pauzu. Před sebou jsem u silnice zahlédl odpočívadlo, které bylo druhou zastávkou k odpočinku. Odpojil jsem se od kolony a zaparkoval u okraje. Emma se ještě neobjevila, ale neměl jsem starosti. Musela být o takových pět minut pozadu za mnou. Poklidně jsem sejmul přilbu z hlavy a zkontroloval mobil. Matka mi posílala zprávy každých pět hodin o Melaniině stavu. Operace proběhla podle doktorů úspěšně, ale všechno záleželo na Mel. Bude muset odpočívat a pak jí čeká terapie. Pevně jsem doufal, že to moje malá sestra zvládne, musí.

Zvuk motoru, který jsem dobře znal se přiblížil k odbočce frekventované silnice. Emma pevně seděla v sedle. Zatraceně, nikdy jsem neviděl holku řídit s takovou lehkostí a divokostí jakoby se na motorce narodila. Schoval jsem mobil do kapsy a užíval si pohled na Emmu, která sesedala z motorky. V poslední době se toho hodně změnilo, sám sebe jsem nepoznával, ale nestěžoval jsem si díky výhledu na emmin zadek. Sejmula svojí helmu a culík blond vlasů jí spadl k ramenům a límci bundy. Obroučky brýlí jí chyběly, ale přesto mi bylo jasné, jaké jsou její oči. Pamatoval jsem si to ze včerejší noci. Do prdele... Přesně tyhle myšlenky na její tělo způsobily, že mé kalhoty se stávaly těsnější.

„Děje se něco?"

Sakra... Doufal jsem, že Emma si nevšimla mojí nevšímavosti nebo ztuhlosti. Otírala si pot z čela a její oči mě pozorovaly. Příliš nepromluvila od chvíle, co jsme odjeli z domu. Vlastně se mi spíše vyhýbala. Štvalo mě to, hodně. Pomalými kroky jsem se blížil k jejím zádům. Čekal jsem dokud nedopije a pak si láhev převzal.

„Všechno je v pořádku. Mel je v režimu odpočinku, čekají až se probere."

Moje nervy nebyly jediné, které dostávaly zabrat. Byl jsem v šoku a překvapen, že Emma má pravý zájem o mojí sestru. Živé vzpomínky vyplývaly na povrch o tom jaká chyba to byla s Trishou a já přísahal, že takovou chybu, už nikdy neudělám, nikdy. Dopil jsem zbytek vody z láhve několika polknutími.

„Máš často ve zvyku brát mi moje věci?"

Kousavá odpověď. Zvedl jsem obočí a stlačil pet láhev v ruce. Její tvar se zformoval pod mojí silou. Emma byla napružená už od rána a čím víc jsme se blížili k cíli, tím byla její nálada horší. I teď po mně házela smrtící pohledy a její pohyby byly trhané. Nebyla šance, abych se jí dotkl. Vyhýbala se mým rukou jako nějaký zatracený had, jen nesyčela.

„Co tě žere?"

Pokud mi mě čas strávený s touhle vznětlivou blondýnkou něčemu naučil, tak jen to, že má několik naštvaných výrazů. Rty stažené do úzké linky, smrtící pohled a řeč těla, která křičí: nepřibližuj se! Právě teď tam byl ten výraz a neodpověděla.

„Pokud tě to zajímá, tak Aaron ví, kdy přesně se vrátíme. Poslal jsem mu zprávu. Brzo tam budeme, čeká nás poslední půl hodina jízdy."

Moje slova, která měla amazonku uklidnit nepůsobila, tak jak jsem myslel. Batoh jí vypadl z rukou a rozplácl se na zemi. Emma toho nedbala.

„Jo, chápu jsi šťastný. Všechno se vrátí do normálu. Ty si budeš závodit a nafukovat tvé ego zatímco já se vrátím ke svému života. Nakreslíme za tím vším tlustou čáru, mělo mi to dojít dřív, jaká jsem byla husa. Do háje se mnou!"

I ve mně vybuchl vztek a to hlavně proto, že jsem nerozuměl těm sračkám o kterých mluvila. Jsem přímý, vždy jednám na rovinu a právě teď mi nepřicházelo k rozumu žádný slovo, které Emma řekla. Je šílená? Vztekle házela věci do batohu a přitom si pod nos mumlala spoustu nadávek, spoustu z nich na mojí adresu. Jednal jsem instinktivně. Nikdo se mnou prostě nebude vyjebávat. Chytil jsem Emmu za ruce a nepustil i když sebou neuvěřitelně škubala.

„Pusť mě!"

Do háje, pokud nás teď někdo pozoroval, tak to muselo vypadat pěkně šíleně. Určitě by mi nikdo neuvěřil, že to není napadení. Stále jsem držel její ruce a snažil se vyhýbat jejím pokusům o útěk. Stálo mě to několik kopanců na moje nohy.

„Ne, zatraceně nepustím! Co má tohle divadlo být?"

Chvíle nepozornosti, kdy jsem Emmě vrčel slova do ucha mě stála rovnováhu. Emma sebou škubla dozadu a strhla naše těla stranou. Jen tak tak se mi podařilo na zemi zareagovat a přetočit nás oba. Emma se vzpouzela pode mnou v prachu. Lákavá kombinace. Naštvaný výraz, umazané tváře. Nebyl to zlý pohled.

„Víš, že by sis měl zajít k doktorovi?! Máš problém se zvládáním vzteku! Slez ze mě!"

Dařilo se mi plně využít svojí váhy a přitom se usmíval. Cítil jsem jak mi pohled na ni, jak se vzteká a barví její tváře do růžova zvedá koutky úst. Do háje s pozorností, měl jsem jí pod sebou a přesně na místě, kde jsem jí potřeboval. Její pěsti byly malé ale nebezpečně blízko mého obličeje, bylo jistější, když se mi je podařilo upevnit nad její hlavou. Kdo by řekl, že tak sladká ústa znají tolik nadávek.

„Říká ta, co mě srazila na motorce."

Došlo mi, že tahle věta posunula emmin vztek o další level.

„Ta k za prvé: Nemůžu uvěřit, že to zase vytahuješ a za druhé: Ty jsi ten, kdo mě srazil, pamatuješ?"

Tělo pode mnou sebou přestalo škubat, což byl dobrý signál. Z bezpečnostních důvodů se mi ale nechtělo přijít o značnou převahu. Její ústa jsem měl těsně na dosah, jen se naklonit, ale zdravý rozum mi radil, že jestli nechci krvácet, tak se nepohnu.

„O tom by jsme se mohli hádat dlouho, ale pro tuhle chvíli fajn. Můžeš mi vysvětlit o čem ten tvůj výbuch byl? A srozumitelně."

Emma trucovala jako malé dítě a v jiné situaci by to mohlo být k popukání. Skoro jsem mohl vidět, jak upouští páru a v hlavě jí šrotují kolečka, než promluvila, ale předtím si neodpustila převrátit oči v sloup.

„Fajn, takže ještě jednou pro tvůj nechápavý zadek. Užili jsme si spolu a jo, přiznávám nebylo to nejhorší. Tímhle to končí. Tady se naše cesty rozdělí, protože jak víš, tak nám to okolnosti moc neulehčují. Jako v tom dramatu Montekové a Kapuleti, znáš to?"

Kurva... Tohle bylo tvrdý. Přemýšlel jsem zda si dělá srandu. Přitlačil jsem její drobnou váhu do země a neodolal, abych nepolíbil ty tvrdohlavé rty. Potřebovala dostat všechny kraviny, které si vymyslela z hlavy.

„Nedělej z tohohle zasranou Julii a Romea, Emmersonová."

Oplatila mi polibek, ale odtáhla se. Mrška mě kousla do rtu.

„Přeber si to, je to tak, až na to, že naše rody nejsou znesvářené. Já mám své geny a ty máš kariéru společně s bulvárním tiskem. Nikdo o mě nemůže vědět a pokud vím, tak ty máš za zády vždy více párů očí. Nechci být na stránkách novin jako tvůj nový přívěsek na klíče!"

Tak tohle měla v hlavě celou tu dobu. Nic z toho mě nenapadlo. Bože, možná jsem byl sobec. Aaron udělal hodně proto aby nikdo netušil o jeho dceři a Emma zjevně nestála o popularitu. Karma byla mrcha... první holka, kterou jsem si vybral prahla po popularitě a ta druhá o ní vůbec nestála. Možná Emma nestála ani o mě. Její slova: Užili jsme si a tohle byl konec. Stiskl jsem zuby, jak se mi na jazyk dostal hořká pachuť.

„Ryane, proč nemluvíš?"

Shlédnul jsem dolů na Emmu. Ležela na tvrdé zemi, prach jí zanechal čmouhy na tvářích a čele. Právě teď se mračila mým směrem. Vypadala lákavě. Fajn. Nahnul jsem se a zachytil její ústa. Znovu řekla moje jméno, když jsem jí vjížděl jazykem do úst. Dovedl bych si představit i jiné věci, které bych s Emmou mohl dělat a ona to chtěla, cítil jsem to. Kousnutím do jejího rtu, kdy zasyčela mi nic nevynahradilo. Uvolnil jsem její tělo a postavil se na nohy. Emma stále ležela na zemi trochu omámená.

„Vstaň, musíme vyrazit, abychom se stihly vrátit dřív, než po tobě Aaron vyhlásí pátrání. Nechci aby si myslel, že jsem mu unesl dceru."

Nedokázal jsem potlačit hořký tón v mém hlase. Ani jsem se neohlédl za sebe a už si nasazoval helmu.

„Pitomče, co takhle mi pomoct vstát?"

Emma a její drzý jazyk. Ignoroval jsem to ale slyšel šumění a šustot, jak se zvedala na nohy. Spěšně jsem přehodil nohu přes stroj a nastartoval. Podařilo se mi vjet na silnici a zařadit se do jízdního pruhu. Ve zpětném zrcátku jsem stále kontroloval druhou motorku, kterou řídila tvrdohlavá dcera mého šéfa.

Suzannah

Zamrkala jsem a zaostřila na věci před sebou. Stejně jako jsem se probudila mi i můj mozek ukázal obrázky posledních událostí. Okamžitě mi vstoupila červeň do tváří a ani nepomohlo, když se mi na záda nalepila cizí váha. Dante byl také vzhůru a jeho polibek na mé odhalené rameno dokázal, že hodně vzhůru.

„Je mezi námi všechno v pohodě, Beauty?"

Zadržela jsem dech, jak se mi udělalo nevolno. V očích mě štípaly slzy při vzpomínce na poslední slova, která jsem slyšela. Pod přikrývkou se sunula Danteho ruka, která stiskla můj bok a cítila jsem jeho dech i to, jak mě hladí ve vlasech. Zamrkala jsem abych odehnala bolest v srdci a otočila se k Dantemu pro lehký polibek. Netušila jsem ani kolik je hodin, ale uvědomění emmina příjezdu byl jako šok elektrickým proudem. Strhla sem přikrývku stranou a hned toho zalitovala, když jsem se dívala na svoje nahé tělo. Ou... Dante se tiše usmíval.

„Tohle si po ránu rozhodně nechám líbit."

Rozhlížela jsem se po zemi, abych našla svoje věci. Sebrala jsem svojí podprsenku, šaty a kalhotky bleskovou rychlostí. Potřebovala jsem si něco ujasnit.

„Co to děláš?"

Látka šatů se mi usadila na bocích a já se dívala do Danteho tváře. Páni, byl úžasný. Možná jsem si ho ani nezasloužila. Měl rozcuchané hlasy, chraplavý hlas a kompletně nahý hrudník nezakrývala žádná přikrývka. V jeho očích byla tichá otázka, před kterou jsem se chtěla schovat. Posadila jsem se zpátky na postel a pak si to rozmyslela. Ranní dech nebyl pěkný. Ohlížela jsem se po svých lodičkách.

„Uch, já jen potřebuju sprchu. Navíc  nějaké své věci a taky se připravit až se Emma vrátí."

Boty se mi nepodařilo nalézt a Dante navíc přerušil moje blábolení.

„Lituješ toho, co se stalo?"

Má hlava vystřelila nahoru jako šipka. Pozornost od hledání bot šla pryč.

„Co? Ne!"

Potřeba zmizet se zvětšovala a zvětšovala každou vteřinou, jak se mi svíral krk a mé dýchání se omezovalo. Jak bych mohla litovat? Dante kývl.

„Fajn, jen doufám, že emmin návrat nic nezmění. Chápu, že bude zuřit, ale musíš vědět, že to přejde, ok? Zvládneme to spolu. Je mi jasný, že pro tebe Emma hodně znamená."

Překvapila mě bolest v mém hrudníku. Moje srdce se lámalo na kousky. On myslel na všechno, Emma byla jediná kamarádka, jediná a Danteho Owense neměla příliš v lásce a stejně mi tady právě sliboval, něco jako budoucnost... společnou budoucnost jako pár. Byl by perfektní, jen kdyby mě nemiloval. Zatřásla jsem hlavou a nechala oponu vlasů skrýt mé oči dokud nebezpečí slz pominulo. Narovnala jsem se s plachým úsměvem.

„Dobře, tak já si dám u sebe sprchu a pak se sejdeme?"

Pozorovala jsem líný úsměv, který se rozlil po Danteho tvář jak padl zpátky do polštářů s rukama za hlavou. Jeho potetované paže ožily.

„Fajn, to beru. Ještě chvíli zůstanu v posteli, protože nejsem ranní ptáče jako ty."

Při jeho výrazu jsem se opravdově usmála. Byl neuvěřitelný. Pomalu jsem vzala za dveře, ruka se mi třásla a napětí ze mě neopadlo ani, když se za mnou dveře zavřely. Očima jsem mapovala kuchyni, na koberci moje boty a už tam se mi nedařilo zastavit hráze slz. Vyběhla jsem z autobusu jako šílená, mé tváře byly od slz. Lidé se za mnou otáčeli jako za bláznem, ale mně stačilo dostat se do autobusu. Díky bohu, byla Izzy i Brandon pryč. Nemohly vidět můj ubohý stav. Proč musel říct ta slova, proč?! Nezvládala jsem tuhle situaci, nezvládala sama sebe. Byla jsem hrozný zbabělec, ale slova: Miluju tě v mém světě neznamenaly nic dobrého. Jakmile jsem se podívala kolem sebe na luxus a přepych, který se mi vysmíval, nebylo to fér. Tohle byl svět, kam jsem já nepatřila a živě se mi v paměti vybavil odsuzující pohled Brittany. Ona viděla do mojí duše, věděla, že nejsem pro Danteho a měla pravdu.

Jako v záchvatu jsem balila veškeré své věci, střádala je do kufru během okamžiku. Za pár minut už snad nebylo nic, co by mi patřilo někde venku. S třesoucími prsty jsem vytáčela mobilní číslo a nechala telefon vyzvánět. Odraz v zrcadle odrážel můj příšerný stav. Oteklé tváře, rozcuchané vlasy, co to bylo? Já?

„Dobrý den, dovolali jste se na letiště, jak vám mohu pomoci?"

Nasála jsem nosem vzduch a uklidňovala svůj hlas, snažila se zamaskovat pláč.

„Dobrý den, žádám o letenku do Chicaga, první let, který máte."

Svíralo se ve mně napětí, jak mě ženský hlas nabádal k trělivému vyčkávání. Z vteřin se staly dlouhé hodiny a nebát pevného rámu dveří, který jsem drtila v rukou určitě bych něco rozbila.

„Ano, první let do Chicaga odlétá za necelé tři hodiny, vyhovuje vám to?"

„Ano!"

Slova ze mě vyletěla stejně rychle jako mé jméno a číslo kreditní karty. Zbytek už šlo mimo mé vnímání. Sesunula jsem se na podlahu a kontrolovala hodiny. Necelé tři hodiny, tolik jsem měla. Emma mě bude nenávidět a Dante?... Na to jsem nenašla odpověď. Pod dlouhé době jsem vytočila známou číselnou kombinaci a netrpělivě vyčkávala. Zvedni to, zvedni to...

„Suzannah, zlatíčko? Jak se máš?"

Hlas mojí mámy mě rozbrečel po druhé, natolik, až bych si nejraději pěstí zacpala ústa.Skoro mi nešlo mluvit.

„Mami, já volám... protože, protože se vracím domů."

Dante

Rozvaloval jsem se na posteli a cítil se jako král celýho světa. Skoro jako bych se znovu narodil. Vůně kokosu se ještě stále vznášela na polštářích a přísahám ten pocit byl lepší, než kterákoliv droga. Jediný co mlj mozek zvládl bylo myslet na včerejšek. Kurva, nevěřil jsem a přitom jsem byl naprosto v prdeli. Malá amazonka bude zuřit až se vrátí ale čeho jsem se obával víc, byla Beauty. Působila nejistě, musela se obávat návratu Emmy. Kdyby to byla má volba, tak celý den nevylezla z postele. Zíral jsem do stropu s kreténským úsměvem, když můj mobil zavibroval na nočním stolku. S nechutí jsem ho vzal a přečetl textovku od Ryana. Brzo se měli vrátit. Můj úsměv se ještě víc rozšířil, jak se mi chtělo zařvat. Jedna věc tu byla sázka. Vyhrál jsem nebo prohrál? Přemýšlel jsem o tom, tak dlouho, až mě napadla šílená věc. Perfektní věc, důkaz aby nepochybovala, že to myslím vážně.Ve spěchu jsem se převlékl a dal si sprchu. S klíčky od motorky jsem vyběhl z autobusu a jen o deset minut později opustil areál s propustkou ochranky. Doufal jsem, že můj plán přesvědčí Beauty o tom, jak moc vážně to s ní myslím.

Suzannah

Mračila jsem se na dveře autobusu. Mačkala jsem na knoflík dokola a dokola, ale neotvíraly se. Dante neodpovídal ani na bušení prostě na nic, jakoby v autobuse nebyl. Polkla jsem a chlácholila samu sebe, že je to tak lepší. Ve sprše jsem vymýšlela jednoduchou výmluvu o náhlém telefonátu od mé mámy a mém odjezdu, takhle jsem jí nemusela použít. Kde vůbec byl?... Bodnutí žárlivosti mi ukazovalo hrozné nápady, které šly stranou. Ubíhal mi čas s každou minutou a proto jsem se vrátila zpět do autobusu. Moje oči byly pořád oteklé a brýle skryly aspoň většinu. Nikdo nebyl zvědavý na mé slzy. S obřím kufrem jsem se dostala před autobus, snad desetkrát kontrolovala i toho otravného kocoura. Po stopadesáté vysvětlovala čtyřnohému stvoření, že musí zůstat v téhle plechovce do příjezdu paničky. Jen zelené oči se na mě dívaly bez zájmu. Já to vzdávám...

„Suze?"

Panebože!... Otočila jsem se abych uviděla Emmu. Mračila se už od vzdálenosti těch několika metrů a rychle se přibližovala. Její oči skenovaly mě i můj kufr stojící na štěrku.

„Co je to? Ty odjíždíš?"

Mohutný knedlík se vytvořil v mém krku, jak jsem si přistrčila brýle na nose. Kontrolovala jsem hodinky a nemohla uvěřit, proč jsou tady. Bylo brzo. Ryan stál pár kroků od Emmy, která mě objala a já její objetí opětovala.

„Emmo, moc mě to mrzí. Je to nečekané, ale musím se vrátit domů, máma mě potřebuje. Vážně mě to mrzí, že jsem to takhle pokazila."

Lež mi sklouzla ze rtů až moc lehce. Nenáviděla jsem se za to.Emma zkoumala do podrobna každou maličkost a tvář se jí stáhla smutkem, když mě drtila ve svém stisku.

„To je v pořádku, můžeme to naplánovat jindy. Vím, že to pro tebe hodně znamená. Kde je Owens?"

Bolest zabránila mým slzám přetéct, jak jsem se kousla do jazyka a pokrčila rameny.

„Nevím, asi pryč."

V momentě, kdy tato slova opustila má ústa Emma s Ryanem naráz zaklely. Jejich výrazy, když se na sebe podívaly byly zvláštní a Emma sekla po Ryanovi ošklivým pohledem.

„Říkala jsem ti to."

Ryan něco zabručel a vytáhl svůj mobil. Koutkem oka mi došlo, že vytáčí danteho číslo.

„Suze, tolik mě to mrzí. Jak se dostaneš domů? Máš odvoz? Co letadlo?Proplatím ti to všechno."

Chtělo se mi brečet, ale z jiného důvodu. Emma byla skvělá kamarádka.

„To není nutné. Taxi by mělo přijet každou chvíli a letenku mám zarezervovanou, nemusíš to dělat."

Emma popadla mojí ruku a vypadala pevně rozhodnutá. Ryan mezitím odložil s barvitými nadávkami jeho telefon, zjevně bez úspěchu. Jeho výraz prozrazoval vztek.

„Pojď, odvezu tě na letiště. To je to nejmenší, co můžu udělat. Ryan nám určitě pomůže, že ano?"

Tón, který Emma k Ryanovi použila byl tak nenávistný, že bych se skrčila pod stolem a já jí nehodlala odporovat. Ještě větším překvapením bylo, když Ryan Reed převzal s lehkostí můj kufr a jen o necelých pět minut později jsem seděla v autě. Ryan za volantem a Emma vedle mne. Vládlo nepříjemné napětí.

„Emmo, vážně ti děkuju."

Emma mé díky odmávla rukou, byla neúprosná. Cesta na letiště až moc dlouhá. Vyptávala se na můj týden a já jen často jednoslovně odpovídala. Škubala jsem sebou při každé zmínce o Dantem či čemkoliv, co jsme spolu udělali. Ve všem byl on. Má snaha stočit konverzaci jinak byla naprostý propadák a Emma nepřestala do poslední minuty, než jsem musela nastoupit na letadlo. Pevně jsem jí objala a znovu poděkovala za úžasné léto, které mi dala možnost prožít. U Ryana jsem váhala. Vypadal jako medvěd, který je naštvaný. Zvolila jsem emtodu lehkého popřání štěstí v závodech a s tím spoelčně s falešným úsměvem zmizela v davu. Ani dvě minuty jsem nevydržela bez slz.

Emma

„Zabiju ho, vážně ho zabiju!"

„Nejdřív se zařaď do fronty, já toho magora varoval."

Došlo mu, že jsme svojí myšlenku vyslovila nahlas, když má nejlepší kamarádka zmizela v davu. Byla pryč, prostě zmizela a já s tím nemohla nic udělat. V první řadě jsem neměla odjíždět. Tupou myšlenku přehlušilo Ryanovo vrčení. zjevně byl taky naštvaný, ale ne tolik jako já. Dante Owens mi za tohle zaplatí, tvrdě mi to podepíše, jak jsem slíbila. Přísahám, bude litovat čehokoliv, co udělal Suze. Vzpomínka na její škubání a ztuhnutí těla pokaždé, kdy jsem se na něj zeptala nebo to jak oteklé oči schovávala pod brýlemi byly hodně velkou motivací.

Ti co mě teď nenávidí ať odloží ostré předměty z dosahu, děkuju pěkně :P Fakt mi neubližujte :P Nevím zda čekat vote, ale rozhořčené komentáře určitě. xD Takže, zamotalo se to, zamotalo, Suze je pryč a kam myslíte, že zmizel Dante? Není to úplně těžký uhodnout. :P Jinak nahoře vidíte koláž tří obálek tady z wattpadu. Víte tyhle příběhy se tak trochu proplétají právě s tímhle příběhem a točí se kolem podobné tématiky. obě autorky vám doporučuju navštívit ;)

Jednou závodnice, navždy závodnice - makena16 (pamatujete si na Luka? Alexova přítele, který se u mě v příběhu objevil? Je to postava z příběhu makeny, tak na to jukněte, já ten příběh ♥♥♥)

Automechanička - belka2511 (belka pro vás přichystala menší překvápko. Nico u mě není příliš oblíbený, a většina z vás by mu asi rozmlátilo hubu, ale i on má rodinu a má taky pěkně tvrdohlavou sestru :P)