Suzannah

Všechno kolem se slilo do jedné čmouhy, jak mě Izzy nějakým zázrakem dostala do autobusu. Moje prvotní myšlenka byla: „Tohle není správný autobus." Ale opak byl pravdou, hloupě jsem očima vyhledala danteho autobus. Izzy nemohla tušit, že jsem noc strávila tam. Posadila mne do bílého čalounění z kůže a já si bláhově myslela, že začne s výslechem. V obraně jsem zatnula dlaně do pěstí a napjala se v ramenou... nádech, výdech... nic nepřišlo. Izzy klouzala pohledem po interiéru, vsakovala do sebe všechno kolem a dokonce nechyběla ani prohlídka koupelny a náhlednutí do jednoho z pokojů.

„Páni, tohle je vážně luxus. Hned bych to měnila."

Napětí v mém těle povolilo, ale jen na chvíli. Izzy se posadila na protější stranu pohovky, jediným pohybem skopla své vysoké boty a promnula si bolavé kotníky. To všechno jsem sledovala a obávala se dalších událostí. Klid, Suze. Jsi klidná, nic se nestalo...

„Fajn, teď když jsme ve více sterilním prostředí řekneš mi, o co tu jde?"

Kecy, nejsem vůbec klidná... Izzy mě pozorovala podezíravýma očima zatímco ve mně vzrůstala panika. Hledala jsem nějaký pevný bod, kterého bych se chytila. Alespoň už byl zažehnán prvotní šok. To zvládneš, Suze...

„O nic nejde Izzy, jen mi nebylo moc dobře a..."

Nikdy jsem svoje vysvětlení nemohla doříct. Trvalo asi dvě vteřiny, než Izzy vypustila salvu smíchu a skoro se začala válet po koženém potahu.

„Ale noták, Suze. Nejsem jako ty naivní holky, co řvou „Vezmi si mě!" tam venku. Znám lidi, umím v nich číst a v tobě můžu číst jako v otevřený knize. Jsi jako princezna nevinnosti uprostřed sexklubu Suze, takže mi prosím neříkej takový kraviny. Jsou dvě možnosti... buď si tady sednem a ty mi všechno od začátku vysvětlíš a nebo vezmu mobil a zavolám Emmě. Po dobrém nebo po zlém. Vyber si."

Ztuha jsem polkla. Izzyinu rozesmátou tvář nahradila studená maska. Pokrčila rameny jakoby se nic nedělo a nonšalantně se v její ruce objevil mobil. Určitě nežertovala a ve mně se začala míchat nervozita s porážkou. Nemůže to zavolat Emmě... Emma by vyšilovala, podrobila by mě tříhodinovému zkoumání a dřív než by to udělala, tak by určitě provedla nějakou pitomost. Ne, byla to celé moje chyba, že jsem podlehla a dovolila povolit řetězy. Máma vždycky říká, že je třeba poučit se ze svých chyb a pak vyjít se vztyčenou hlavou. S dlouhým nádechem jsem zvedla bradu přímo k Izzy.

„Dobře, řeknu ti to, ale je to hloupé."

Na izzyině čela se zformovala vráska, jak se zamračila a posunula se blíže ke mně. Natáhla se natolik aby mě mohla obejmout.

„Suze, žádná věc není hloupá. Jsem tu pro tebe, takže mi řekni všechno od začátku, ať pak vím čí zadek Brandon nakope a když už jsme u toho mohly by jsme si k tomu dramatu dát něco k jídlu, co myslíš?"

Dante

„Z cesty! Pozor! Nechce mě projít!"

Adrenalin mi stále protékal žilami, když závod skončil. Umístění nehrálo roli, stačil mi pocit vítězství, touha konečně vypadnout odtud a najít Beauty. Na ničem jiném nezáleželo, ale média si myslela něco jiného. Chtěl jsem zabíjet při pohledu na ten nesourodý dav. Dotazy padaly ze všech stran, blesky taktéž a všechno mi lezlo příšerně na nervy. Stačilo mi vypadnout z tohohle kraválu.

„Dante Owensi, poskytnete rozhovor ohledně vašeho umístění? Jaké jsou vaše pocity? Proč se závodu neúčastnil váš partner Ryan Reed?! Zúčastníte se oslavné párty?! Kde se bude konat?!"

Cítil jsem jak mi pulzují žíly na krku a měl jsem chuť zvracet jakmile na mě kdokoliv sáhnul. Ruce všech byly odporné. Byl jsem v pokušení tvrdě odstrčit stranou celou řadu mikrofonů bránící mi projít uličkou. Mí bodyguardi měli, co dělat a já bych to udělal, pokud by se tam neobjevil Aaron.

„Je mi líto, Dante nemá čas odpovídat na vaše dotazy. Veškeré otázky směřujte na našeho managera a výkonné pracovníky."

Aaronova přítomnost měla jen minimální účinek na ten běsnící dav. Kormidloval mě celým davem a jeho osobitým způsobem zvládal všechny média. Já byl na pokraji výbuchu.

„Uklidni se chlape, budeš vypadat děsně na fotkách."

Byl jsem kousek od toho abych se po Brandonovi neohnal pravým hákem. Obsadil místo po mém pravém boku a usmíval se na kamery. Debil... Nesnažil jsem se skrýt svoje podráždění.

„Víš, kde jsou?"

Ten idiot mrknul do davu a vyvolal salvu nesnesitelnýho ječení. Izzy by ho za to pravděpodobně zabila.

„Vím, ale jen z bezpečnostního důvodu ti to neřeknu. Věci by se pak podle mě podělaly ještě víc."

Cítil jsem jak mě zrovna zasáhl blesk fotoaparátu jak se Aaron zapojil do debaty. Nikdo kromě nejbližšího okolí by z jeho výrazu nepoznal, co říká. Aaron mohl být nasraný a přitom se klidně nechat točit kamerami.

„Oba zmlkněte. Brandone, drž ho dál od problémů a s tebou si později promluvím a bude to vážný rozhovor. Zítra večer tě chci vidět v baru, ať chceš nebo ne... a samotného."

Zastavil jsem jakoby do mě narazila nárazová vlna. Nepůjdu na tu stupidní párty.

„Ne, nechci tam jít. Zůstávám."

Aaron i přes kamery nasadil chladnou masku.

„Projel jsi cílovou rovinkou na pátém místě, máš povinnost tam jít, pokud jsi nechtěl, mohl jsi na to myslet dřív, měl jsi možnost... teď už vypadni. Brandone?"

„Ano, pane."

Brandon mě poplácal po zádech a odváděl davem. Všechno se slilo do jedné rozmazané skvrny jak se mi pod kůží shromažďoval vztek. Brandon mě odvedl do VIP zóny. Malá místnost byla narvaná ostatními jezdci, ale já jim nevěnoval pozornost. Chtěl jsem do něčeho udeřit.

„Je to ok, vypusť to kámo."

Brandon stál v bezpečný vzdálenosti. Kouřil cigaretu a dělal jakoby nic. Potřeboval jsem ten vztek někde vybít a nejbližší možností bylo... udeřit. Má pěst se o moment později setkala ze zdí. Kurva!...Přál jsem si vrátit zpátky dnešní ráno.

„Jsi v pohodě?"

Sesunul jsem se po zdi na zem a přitom ignoroval ty, kteří odcházeli z místnosti. Složil jsem hlavu do dlaní. Do prdele...

„Tohle se opravdu hodně posralo."

Musel jsem s Brandonem jenom souhlasit. Za všechno mohla ona, Brittany. Beauty to neměla nikdy vidět.

„Víš, ještě nikdy jsem neviděl aby se z tebe stalo tohle za pár minut. Ta holka s tebou zamávala hodně rychle. Co se tam vůbec stalo? Kdo byla ta mrcha?"

Zaklonil jsem hlavu o zeď. Sakra, doufal jsem, že nemám na tváři žádnou brittaninu rtěnku. Hnus.

„Brittany Huxová, poslední zábava do postele, nevzala konec moc dobře. Zatraceně, ty jsi odborník, co mám udělat?"

Skvělý, fakt úžasný, ptám se Brandona jak v nějaký podělaný psychoporadně. Brandon se začal smát, jak vypustil kouř z úst a přitom mu oči cestovaly pryč.

„Neptej se mě, ty jsi ten, kdo to posral. Pokud by se jednalo o Izzy, tak by situace byla jiná, ale ty mlluvíš o Suzannah, že jo?"

Přikývl jsem.

„Jak hluboko v tom vůbec jsi? A co se stalo s tvojí sázkou? Média budou po tomhle zuřit. Připrav se na nejméně měsíční teror."

To mi nikdo nemusel připomínat. Ksakru vždy jsem byl středem pozornosti, ale nikdy jsem nechtěl být v týhle situaci. Tohle bylo moc i na mě.

„Já nevím, kámo. Je to složitý ksakru... nevím, vůbec o co jde. Britt je šílená, šílená zlatokopecká mrcha. Nastražila to na mě."

Brandon vypadal utopený někdy ve vlastních myšlenkách, jak pořád kouřil cigaretu. Na jeho tváři se v jeden okamžik ukázalo zamračení.

„V tom případě je čas ukázat tý mrše, o co tady jde. Jsi DAnte Owens, neměl bys nějakou děvku nechat mávat tvým světem. Pokud to chápu správně, tak se dost věcí změnilo... ty jsi tady se Suzannah a Ryan je..."

„... odjel s Emmou. Nemám moc zpráv, ani jsem mu nevolal od té chvíle, co jsem tady, ale měl by se brzo vrátit."

Brandon se hluboce zasmál.

„No, rád bych to viděl. Aspoň jsi vyhrál tu lepší výhru. Vybral bych si Suzannah místo Emmy. Brzo bych přišel o svoje nádobíčko."

Strčil jsem do toho pitomce.

„Kreténe. Jak to, že jsi vůbec tady?"

Litoval jsem svojí otázku, kdy Brandon okamžitě típnul cigaretu. Věci u něj asi taky nevyšly podle plánu.

„Odjel jsem. Věděl jsem, že se to stane, ale Izzy to chtěla zkusit. Řekněme, že jeden z psycho-záchvatů mé matky překročil hranici. Sbalil jsem Izzy a odjeli jsme."

Zatraceně... U jeho rodičů se muselo stát něco hodně hnusnýho. Nicméně i tak Brandon měl na tváři ten divně pošahanej výraz. Když se na mě Bradon otočil s tím divným výrazem, začal jsem pochybovat.

„I přes to jaký kraviny se staly mi to nezbránilo v plánu. Až si Izzy určí termín, tak tě zvu na svatbu. Hledám Ryana, aby mi mohl jít za svědka."

No, sakra... Vzpomněl jsem si na odpoledne o bazénu. Tenrát jsem si dělal z Brandona srandu, ale teď nezbylo nic jinýho než pogratulovat.

„Není to trochu nepraktický? Víš kolik stresu bude z příprav něčeho jako je svatba?"

Brandon zakroutil hlavou.

„Je mi to u prdele. Kdyby to bylo Izzy jedno, tak bych jí vzal do Vegas a tam jí to přísahal před Elvisem, ale nechal jsem to na ní. Víš jaký holky ohledně toho jsou."

Složitý, neexistuje na světě složitějšího hlavolamu, než je ženská. Obrátil jsem se na Branodna, tohle muselo skončit.

„Brandone, řekni mi kde je tvoje snoubenka."

Emma

Tak už to zvedni, zvedni, zvedni, zvedni!...

„Dobrý den, dovolali jste se na soukromou linku Aarona Emmersona bohužel je teď nedostupný, pokud chcete zanechat..."

Argghhh! Vztekle jsem mrskla svým mobilem na postel. Na ten mechanický hlas jsem začínala být alergická. Nemohla jsem usnout, nemohla jsem se ani na nic soustředit protože mě užíralo to všechno. Táta mi neodpovídal na telefony. Jistě, musel být zaneprázdněn, ale mě to dohánělo k šílenství. Pokoj pro hosty v ryanově domě se proměnil ve spoušť. Musela jsem se nějak odreagovat a organizační plány pro přípravy závodu byly naprosto všude. Byly na posteli, byly na koberci, nočním stolku a všechno to bylo doplněno mými věcmi. Nervózně jsem pochodovala po pokoji sem a tam aniž bych ignorovala stmívání za oknem. Čas 22:00 přesně tolik hlásil digitální budík u postele a já ne a ne usnout.

Na jednom z těch papírů byla dokonce vypsaná fakta. V jednom jsem měla jasno. Dante se zbláznil a mělo to něco společného s blbcem Nicem, já to jen potřebovala nějak spojit a taky se dovolat Suze. Něco se muselo dít tam venku, zatímco já si málem ukousala nehty nervozitou. A dost!... Posadila jsem se na postel do tureckého sedu a zaměřila se najednoduché výpočtu výdajů. Brýle mi sklouzly z nosu a já přistrčila ke kořeni nosu. Takže třicet procent z původního celku vyjde...

„Emmo?"

Moje plíce opustil všechen vzduch, jak moje oči dopadly na postavu ve dveřích. Byl to Ryan. Stále měl na sobě ty stejné tepláky a tričko, co předtím. Uvažovala jsem, co tady dělá a taky, o čem přemýšlí, když se prohlíží po pokoji, který se z uklizeného proměnil na království chaosu. Pokud mi řekne, ať to uklidím, tak ho vypakuju.

„Co?"

Ryan se mračil při zkoumání pokoje než jeho pohled přistál na mně. Fajn viňte mě, ale nebylo mi příjemné, jak přejel očima po mém pyžamu složené z dlouhých kalhot a tílka. V tu chvíli jsem děkovala, že jsem si nechovala podprsenku. Musel si toho všimnout. Přísahám, že se očima u mého hrudníku zastavil a to mě donutilo překřížit ruce na hrudníku. Typický... Ryanovi muselo dojít prč se mračím a odkašlal si.

„Ehm, viděl jsem že svítíš. Nemůžeš spát?"

Zvláštní, že kdybych měla porovnat Ryana a mě tak bych řekla, že je to on, kdo potřebuje spánek více, než já. Na tom ale nezáleželo. Očima jsem prošla po papírech rozházených kolem a pokrčila rameny.

„Tak nějak. Co tvá sestra? Už spí?"

Ryan se zadíval do tmy chodby a protáhl si ramena krouživým pohybem. Rozhodně tam byl znak únavy.

„Jo, už dávno usnula. Mohu dál?"

Otevřela jsem ústa na prázdno? Co to řekl? Jak dobrý je napád pustit si k tělu a do soukromého prostoru právě jeho? Reed nečekal na odpověď. Prostě vstoupil do pokoje a přivřel za sebou dveře. V té chvíli se pokoj určitě o polovinu zmenšil. Zatajila jsem dech, když Ryan zvedl několik papírů z koberce.

„No, je vidět, že pozvání nepotřebuješ."

Neodpustila jsem si kousavou poznámku. Znervóznila jsem. A když jsem nervózní dělám zvláštní věci. Ryan k mému údivu poznámku ignoroval a sebral dalších několik papírů. Zběžně pohlédl na obsah.

„Netušil jsem, že je toho tolik. Všechno se týká organizace?"

Zvažovala jsem, co odpovědět. Všechno?!... v žádném případě. Když porovnám kolik dalších telefonátů budu muset vyřídit, kolik faktur a papírů se vším souvisí a to nemluvím o věcech, které už jsem udělala.

„Emmo, odpověz mi."

Zvedla jsem hlavu abych se setkala s jeho vážným pohledem. Neřertoval. Pokrčila jsem rameny a předstírala velkou zaujatost věcmi přede mnou.

„Ne, tohle jsou možná dvě desetiny práce. Co sis myslel? Že to bude za hodinu hotové?"

Dobře, tu poslední poznámku jsi si mohla odpustit Emmo... Počítala jsem vteřiny, kdy Ryan odejde a podle mého očekávání to i udělal. Položil papíry zpět na postel a šel ke dveřím. Klidný výdech se chystal opustit můj hrudník, ale nic takového se nestalo. Ryan dveře zavřel. K mému překvapení se ujistil, že je zavřeno a pak se vrátil zpět k posteli.

„Posuň se."

Co to sakra?!... Papír mi vypadl z ruky a snesl se na povlečení. Ani jsem se nemohla připravit, když si Ryan povzdechnul a začal sbírat okolní papíry, které kolem mě tvořily jakousi ochranou bariéru. Jakmile vyklidit dostatečný prostor posadil se na prázdné místo proti mně. Papíry svíral ve štosu v rukou.

„Co to děláš?"

Konečně. Chtěla jsem říct aleluja, když jsem našla svůj hlas. Nelíbilo se mi mít Ryana tak blízko, zvlášť pod dnešku a jeho zvláštní uvolněná a bezproblematická a nearogantní nálada ten pocit jen posilovala. Ryan vzhlédl od papírů.

„Pomáhám ti, není to očividné?"

Zamračila jsem se. Tohle pčeci muselo mít nějaký skrytý význam. Prohlížela jsem si každý ryanův kousek, prostě tu muselo být něco špatně.

„Tohle jsou telefonní čísla všech agentur, bude potřeba tam zavolat, co nejdřív."

No, dost pozdě. Ryan studoval seznam, ale jen do doby, než jsem mu jej vytrhla z ruky. Schovala jsem ho podrážděně za záda.

„No, to je skvělý, ale já už to udělala. Kdybys ses zeptal, tak bys to možná věděl."

Začala jsem se věnovat dalším výpočtům a přitom na sobě cítila ostrý pohled.

„Fajn, jsi naštvaná, chápu... ale mohla bys překousnout svoje kraviny a pochopit, že jsem měl na starosti větší věci, než tohle. Teď jsem tady, tak mi řekni, co udělat. Nabízím se."

Urputně ale opravdu pečlivě bych ráda věnovala pozornost číslům. Nebylo to možné. Oh, sakra nesnášela jsem, když měl pravdu. Fajn, fajn, tohle je na mě vážně trochu moc. Několika pohyby jsem sebrala označené papíry a natáhla je v ruce k ryanovi.

„Tohle jsou ceníky prací, které bude třeba udělat. Jnutné z toho udělat průměry a vypočítat základ. Popřípadě určit, nejvyšší možnou cenu, kterou to bude Emmerson industries stát."

Ryan si ode mě převzal papíry a studoval je. Koutkem jsem pozorovala jak se jeho oči pohybují, ale stále zůstával sedět.

„Ty zůstáváš?"

Ryan zastavil a vzhlédl.

„Myslel jsem, že ano. Máš s tím problém?"

Mezi mnou a Ryanem se vedla válka pohledů, ani jeden z nás nechtěl ustoupit a já cítila, že budu muset kapitulovat. Vyhrál, uhnula jsem očima.

„Ne, je mi to jedno. Jen jsem myslela, že jsi vyčerpaný, měl bys jít spát."

Co to kruci melu?!... Ryan se tiše usmál.

„Je fajn, vědět, že o mě máš aspoň starost, ale i kdybych chtěl, tak bych nedokázal usnout. Proč nespíš ty?"

První polovina ryanových slov proplula mým systémem jako voda, bez povšimnutí.

„Asi z podobného důvodu jako ty, dnes se toho stalo až příliš."

Když mi došlo, co jsem řekla, tak jsem hlasitě polkla. Podle zajiskření v hnědých očích se ryanovi určitě vybavila jiná vzpomínka, než jsem myslela já. Bylo to jasné okamžikem, kdy očima sklouzl na moje rty. To nebyla ta nejlepší cesta.

„Um, prostě jsem jen zmatená. Šílím, když nevím, co se stalo chápeš? Měla bych tam být."

Svírala jsem list se svými výpočty tak křečovitě, že jsem byla v pokušení jej roztrhat. Ryan mi papír jemně vytáhl z rukou.

„Vím, co myslíš. Mám stejný pocit, když jsem na závodech... nevím, co se děje tady a šílím z představy, že je tu Mel a má matka samotná. Pokud ti jde ale o tvojí kamarádku, tak vím, že je v pohodě. Je těžký tomu uvěřit, ale Dante dodrží slovo."

V krku se mi tvořila obrovská hrudka. Byla tohle nějaká chvíle porozumění mezi mnou a Ryanem? Měli jsme něco společné? Nějaká má malá část tomu chtěla věřit. Odložila jsem propisku na stranu.

„Co si myslíš, že se tam stalo? Tím myslím s Dantem a Collinsem. "

Ryan odložil i své vlastní papíry a bylo vidět, že i on o tom už přemýšlel. Ve chvilce slabosti si můj zrak dělal, co chtěl a klidně cestoval po vypouklých svalech pod ryanovým tričkem.

„Rozhodně to spolu nějak souvisí. Snažil jsem se dantemu dovolat, ale nebere to. Collins znamenal vždycky problém... a dnešní závod byl prostě šílený. Aaron se ti snad brzo ozve."

Zamračila jsem se na mobil ležící na polštáři. Kéž by to byla pravda. Už tolikrát jsem čekala po nocích na hovor od táty, že jsem to ve čtrnácti vzdala a omezila hovory na jednou, dvakrát týdně. Nemohla jsem se spoléhat na každodenní rozhovor s jediným rodičem, jakého jsem měla.

„Hej, jsi v pohodě?"

Zamrkala jsem abych odehnala pálení v očích při ryanově otázce. Poplašeně jsem sáhla po prvním papíru a předstírala, jak je důležitý.

„Jo, jasně... taky si myslím, že se snad táta brzo ozve."

Potom, co si přečte tu desítku vzkazů, které má ve schránce a objeví těch tucet zmeškaných hovorů...

„Emmo, víš, že tě tvůj otec miluje, že jo? Nevím, jak ti to vysvětlit, ale od chvíle, co Aarona znám, tak nikdy nezářil tolik jako když mi tě představoval. Musíš pochopit, že tvůj táta je významná osobnost a..."

O co se tu asi snaží?...

„Myslíš to setkání, kdy sis myslel, že jsem tátova milenka? To mi nemusíš připomínat a pokud jde o to druhé, tak jsem si toho dobře vědoma, jasný?! Můj táta je známý, ale to nic nemění na roli otce."

Nenáviděla jsem sama sebe za to, že se sesypávám jako domeček karet a snažím se kontrolu udržet na hrazdě. Osoba, která tohle dokázala jen pár slovy seděla v tureckém sedu naproti mě s nečitelným výrazem ve tváři. Dokonce zavrtěl hlavou.

„Ne, tak to není. Vím jaké to je vyrůstat s jediným rodičem. Otec nás opustil, když Mel onemocněla. Pro mě je mrtvý, umřel, když se proti nám obrátil zády."

Zmlkla jsem. Jakoby tohle prohlášení naplnilo vzduch emocemi. Ryan měl na tváři chladnou masku a já se snažila polknout nepříjemnou překážku v krku.

„To je mi líto Ryane, nevěděla jsem to."

Pravdou je, že víckrát mou hlavu naplnila myšlenka, kde otec této rodiny je.

„Nevadí, jsem zvyklý na ty stejné předsudky."

Z jeho tónu jsem vyčetla výčitku a sklopila jsem pohled pohled do polštářů. Opravdu bylo spoustu předsudků nepravdivých, to ale změnilo jen něco z mého názoru. Stále se Ryan Reed dokázal chovat jako prvotřídní pitomec.

„Kdo je vůbec tvoje matka?"

Ryanova otázka mě překvapila a donutila mě zvednout hlavu. Vypadal zvědavě, jak tam tak seděl bez hnutí stejně jako já. Možná jsme se oba báli o narušení chvíle pohybem. Odkašlala jsem si.

„Nemusíš odpovídat pokud nechceš."

Přikývla jsem, i když už se na mám jazyku formovala odpověď.

„Ne, to je v pořádku je to jenom fér. táta byl na vysoké když mámu poznal. Víš, že už v té době přišel se začátkem firmy, začal si menší románek s dívkou, která také studovala. Byli spolu šťastní, aspoň tak to říká táta, věřila jsem mu... bohužel, čím byl táta slavnější tím horší to bylo. Soukromí a schovvání se bylo stále horší. Má matka Sylvia to nenesla moc dobře. Zůstala s tátou běhemm těhotenství, ale když jsem se narodila, odešla. Nezvládla ten tlak."

Zvláštní, že při vyprávění tohoto příběhu mi neukápla jediná slza a byla jsem klidná.

„Takže si svojí matku nikdy nepoznala. Aaron tě vychovával sám."

Ryan pronesl myšlenku, která mu visela v hlavě. Pomalu jsem zavrtěla hlavou.

„Není to tak úplně pravda. Bylo to před dvěma roky. Tátu by složilo, kdyby to věděl, ale vyhledala jsem si jméno své matky na internetu..."

V živých barvách se mi v hlavě vyjevila vzpomínka na ten den. Ryan vedle mě zpozorněl. Pokračovala jsem.

„Koupila jsem si letenku a dostavila se na správnou adresu. Otevřela mi právě ona. Žena ve středním věku, Sylvia, ale nevěděla, kdo jsem... vdala se, dokonce měla děti. Neviděla jsem ani jedno z nich, ale když jsem jí řekla, kdo jsem přijala mne. Bylo tozvláštní, ale příjemné. Dala mi šanci jí poznat, odpovědět na otázky a nechala mě nahlédnout do jejího života. Žije si dobře, omluvila se mi za to, že mě opustila... a pak jsem se vrátila do Sydney. Vím, kdo je má matka a to mi stačí."

S kldiným a vyrovnaným dechem, jsem ukončila svůj emoční výlev a podívala se na Ryana. Seděl na stejném místě a nic neřekl. Abych roztrhla nepříjemné ticho a atmosféru pozvedla jsem obočí.

„No? Takže, co na to řekneš?"

Ryan si dlaní promnul bradu. Stále mě pozoroval.

„Jen jedno... Emmo? Omlouvám se."

I ta dvě jednoduchá slova mě nechala bez dechu. Očekávala jsem kousavou poznámku, jednu za arogantních stránek slavného Ryana Reeda, ale ne omluvu. Za co se vlastně omlouval? Za dnešek? Za to všechno? Tak za co? Snažila jsem se to rozluštit, ale Ryan si jen prohlížel papír, který mi předtím vzal.

„To je všechno?"

Otázka mi vyletěla z úst a já viděla, jak i ryanovo obočí vystřelilo nahoru v pobaveném úsměvu.

„Ne, máš pravdu, ještě jedna věc... jsi celkem dobrá v matice."

Zamrkala jsem jak mi došel význam těch slov. Starý Reed byl zpátky. Ten, který totálně zkazil usmiřovací chvilku. Vyškubla jsem mu papír z ruky.

„Být blond neznamená být blbá, Reede!"

K mojí smůle jsem zjistila, že se taky usmívám jako nějaký blázen při pohledu na ten potrhaný papír.

Suzannah

Před třiceti vteřinami jsem dokončila vyprávění o událostech posledních dní. Snažila jsem se říct vše podstatné a přitom vynechat trapné detaily o kterých Izzy nemusela vědět. Bohužel jsem ale teď uvažovala zda není Izzy ve fázi nějakého záchvatu. Seděla s napůl otevřenými ústy na pohovce s nohama pod sebou už tak dlouho, že jsem se bála o její krevní oběh.

„Abych to shrnula jsi si jistá, že bylcelou dobu s tebou ten samý Dante Owens? Není možnost, že by ho během chvilky nahradily mimozemšťanem, osvětlila ho radiace nebo ho nekouslo nějaký zvíře?"

Zmateně jsem zamrkala a těkala očima po okolí, protože jsem si nebyla jistá, zda rozumím otázce.

„Um, cože? Ne, já ti říkám pravdu."

Izzy vyletěla z pohovky jak čertík z krabičky.

„U všech svatých, zatraceně byla jsem řipravená na hodně, ale tohle je moc.Říkáš, že zmlátil idiota Collinse jen tak? A pak tě nechal spát ve svém autobuse? Uff, počkej doufám, že jsi vyměnila povlečení!"

Ztuhla jsem a cítila, jak mi ruměnec stoupá nahoru po krku.

„Uh, no vlastně jsem spala v ryanově pokoji."

Izzy otevřela pusu, ale nic z nevyšlo. Vsadím se, že kdybych chtěla, tak bych mohla slyšet jak se jí kolečka v hlavě otáčejí.

„Ale vždyť jsi říkala, že Dante měl možný otřes mozku a tys ho musela kontrolovat, ledaže... o, zatraceně, je jednom jediná možnost. Přiznej se... spali jste v jedný posteli!"

Málem mi vypadli oči z důlků a chtěla jsem aby mě pohltila zem. Z mého krku nic nevyšlo a Izzy to brala jako souhlas.

„Páni, Suze beru to zpátky. Ty se jen tak nezdáš! Nemůžu tomu uvěřit. Nejdřív tě vezme do galerie?! Do galerie! Owens a galerie! Pak se semele to s tím blbcem a přitom ti ještě dá přezdívku. Měli by přepsat vědecký publikace, zázraky jsou možný."

Izzy pochodovala po stísněném prostoru sem a tam, skoro vypadala, že je v jiném světě. Dovolila jsem si vyčistit krk.

„Um, to ale nic neznamená, navíc mi jsme spolu nespali, teda tím myslím, že jsme neměli..."

Tak to řekni Suze...

Izzy zastavila a zkoumala, jak se trapně topím ve vlastních slovech. Přísahala bych, že se trochu bavila.

„Klid Suze, je to jenom slovo. Hej, dívej... sex! Je to jednoduchý , sex! S-E-X! Nemusíš se toho bát a pro tvojí informaci, mě tohle ani nenapadlo. Budeme muset zapracovat na tvém sebevědomí."

Ponížením jsem nebyla schopná jakéhokoliv slova, když Izzy předváděla vítezný tanec a skákala nahoru a dolů ve vítězném tanci.

Svěsila jsem červenou tvář do dlaní.

„Hej, není proč se hrotit. Svět se nezbořil. Je přirozený, že se ti Dante začal líbit. Možná, že kdyby ukazoval ty kladný stránky častěji, tak by nebyl takovej pitomec, ale jedno je jasný. Musela jsi ho nějak zaujmout. Možná mu dlužím omluvu, když jsem ho viděla naposled vypadal hrozně."

Moje hlava vystřelila nahoru. Co je s Dantem?!... Izzy se na mě mila usmívala.

„Hej, uklidni se. Měl strach o tebe. Musí existovat vysvětlení proč líbal tu mrchu před kamerama, nějak to zjistím."

Začala jsem vrtět hlavou a potlačovat slzy. Znova byl ten obrázek v mém mozku.

„Ne, to je dobrý. Alex mi to řekl, je to jeho přítelkyně.. ex-přítelkyně."

„Chceč říct holka do postele, kamarádka z nudy, jednorázovka. Obě víme, že Dante neznal význam slova přítelkyně. Hele ty jsi obarvená? Trochu ti odrůstají konečky."

Z reflexu jsem si sáhla po izzyiných slovech do vlasů. Asi měla pravdu, už potřebovaly dobarvit. Němě jsem kývla.

„Fíha, jsi samý překvapení, jaká je tvoje přírodní barva?"

Přešel mě můj záchvat a konečně jsem byla schopná fungovat.

„Zrzka."

Izzy nad mojí odpovědí vyvalila oči.

„No to je vysvětluje ty pihy, ani nevíš kolik holek by pro takový vlasy zabíjelo. Proč jsi změnila barvu?"

Při vzpomínce na tu událost jsem zuřivě zavrtěla hlavou.

„To není důležitý, potřebovala jsem změnu. Jak vůbec dopadl závod?"

Izzy mírně zvedla její obočí v nedůvěřivém gestu a nakonec pokrčia rameny.

„Nevím, ale můžeme to jednoduše zjistit."

Izzyina ruka se jen tak tak natahovala po dálkovém ovládání k televizi, když série zaklepání dopadla na dveře autobusu. Naše pohledy se střetly a oběma nám bylo jasné, kdo je na druhé straně.

Dante

„Hlavně po ní nesmíš hned skočit."

Hodil jsem na Brandona, který se opíral o stěnu autobusu naštvaný pohled. Tohle mi vážně nepomáhalo. Vím, že byla uvnitř, že byly uvnitř obě dvě a já potřeboval aby mě vyslechla. Udělám všechno proto aby mě poslouchala, odtáhnu jí kamkoliv do soukromí, jen když mě Beauty bude poslouchat. Z klepání se za chvíli stalo bušení.

„Otevři ty zasraný dveře Isabello!"

Bylo mi jasný, že u Beauty nebude žádný problém. Jen jsem se obával o čem jí přesvědčila Izzy během holčičího rozhovoru, který určitě museli mít. Brandon se vedle mě zasmál.

„Jen do toho s tímhle přístupem ti Izzy akorát neotevře nikdy."

Skvělý, rozumím, že pro Brandona to musí být ohromná sranda. Klepal jsem dál.

„Beauty já vím, že jsi tam. Musím s tebou mluvit, tak otevři ty dveře! Prosím!"

Byl jsem podělaný strachy při tom čekání, z vteřin byly najednou minuty, dokud se dveře nerozletěly a v nich nestála malá černovlasá fůrie.

„Jsi vážně děsně otravnej Owensi! Nemůžeš řvát ještě víc nahlas? Ty stěny jsou zvukotěsný, ale nezvládnou všechno!"

Snažil jsem se nahlédnout do autobusu, ale Izzy plně blokovala vchod svým tělem.

„Jdi mi z cesta Izzy, musím s ní mluvit."

O hlavu menší Izzy mi dala smrtící pohled.

„Jasně a nejsi taky neandrtálec? Proč by s tebou měla mluvit? Neměl bys jít zahřívat postel té strč-mi-jazyk-až-do-krku holce?"

Zevnitř autobusu se ozvalo přiškrcené volání slova: „Izzy!", které mohlo patřit jen Beauty, tohle mě už vážně začínalo pěkně srát. Obrátil jsem se na Brandona. Samozřejmě mu nedělalo nejmenší problém sledovat jak jeho snoubenka nakopává něčí zadek.

„Sorry kámo, ale na tohle nemám čas."

Brandon se zatvářil nechápavě, ale to už jsem nevnímal. Zvednout izzyinu váhu. Popadl jsem jí v bocích a zvedl. Zaječela a jistě na můj účet bylo několik nadávek. Ovšem v rychlosti jsem jí postavil na zem a vběhl do autobusu. Tam jsem jí našel. Stála s široce otevřenýma očima uprostřed autobusu, pravou rukou si zakrývala ústa, kolem očí měla stále viditelné kruhy od pláče. Zatraceně ona brečela...

„Beauty."

„Ty jeden psychicky narušenej a pomatenej pitomče. Co to mělo být?"

Do autobusu vběhla rozzuřená Izzy a s ní i Brandon. To byla poslední kapka. Nemůžu řešit ještě tyhle kraviny. Beauty se ani nehnula, když jsem se k ní blížil. Jemně jsem vzal její předloktí a vedl jí krátkou chodbou k pokoji, který byl její, vůbec neprotestovala. S Izzy se můžu vypořádat potom, ale ne teď.

„Hej, kam si myslíš, že jdeš?!"

Děkoval jsem všem svatým, když zavřené dveře oddělily mě a Beauty od toho kraválu tam uvnitř. Několikrát jsem dlouze vydechnul, než jsem se obrátil k Suze. Stála nehnutě na místě a oči upírala k zemi. Ne, tohle bylo hodně špatný.

„Beauty."

Bez reakce. Přiblížil jsem se a opatrně zvedl palcem beautinu bradu.

„Beauty, hej."

Konečně se na mě podívala.

„To, co se tam stalo mě mrzí. Neměla jsi to vidět..."

Ne, to jsem neměl říkat. Kruci.

„Tím chci říct, byla to léčka. Brittany to na mě nastražila, skončil jsem to s ní, už dávno. Mezí a mnou nic není, musíš mi to věřit. Já jí nelíbal, odstrčil jsem jí. Beauty prosím."

Zvedla její nádherný oči vzhůru a usmála se. Bohužel to nebyl ten druh úsměvu, který rozzáří oči a roztáhne rty do úsměvu.

„To je v pořádku. Mně to vysvětlovat nemusíš, vždyť je to tvoje věc. Jak dopadl závod?"

Teď jsem to byl já, kdo se mračil. Nebylo to až příliš jednoduché? Přijala to až moc pokorně, skoro jakoby jí na tom nezáleželo. Proč na tom vlastně tolik záleželo mně? Užíval jsem si pocit její kůže proti mým prstům a neubránil se kreslení malých kroužků po její bradě.

„Páté místo. Předjel jsem toho pitomce Nica."

Stejně jako na mé tváři, tak i na té její byl malý úsměv. Konečně ten pravý úsměv. Už se mi tolik nelíbilo, když sundala mojí ruku.

„To je dobře. Gratuluju. Je pozdě,nemyslíš? Měli bychom jít spát."

Ztuhnul jsem jak se mi Beauty vyhýbala pohledem. Objímala svoje tělo pažemi a její oči putovaly po prázdné posteli.

„Doufal jsem, že budeš spát u mě v autobuse. Co když mám stále otřes mozku?"

Poslední věta byla vtip, který jí měl na tvář vnést malý úsměv. Nezabralo to. Obrátila se a položila prsty na můj levý spánek. Nehty přejela po strupu a zavrtěla hlavou.

„Jsem si jistá, že budeš v pořádku. Přespím tady."

Odtahovala se a já začínal pomalu zuřit.

„Máš u mě věci, je zbytečný to vláčet zase sem."

Navíc tě chci zase u sebe v posteli... Beauty se smutně usmála.

„To je v pořádku, mám tu náhradní věci, na jednu noc mi budous tačit. Zítra si u tebe věci vyzvednu.Myslím, že jen vzhledem k okolnostem by to bylo lepší."

Byl jsem jen kousek od výbuchu.

„Chceš být sama?"

i moje otázka zněla rozzuřeně, ale má kontrola byla na hraně.

„Nebude sama! Zůstávám tady!"

Vztekle jsem mrštil do dveří, když se protivný hlas Izzabelly ozval přes dveře. Divil jsem se, že dveře zůstaly na místě.

„Barbare!"

Ztěžka jsem dýchal. Izzy šla stranou. Posral jsem to a všechno, co jsem s Beauty měl během těch několika hodin, dnů šlo do háje.

„Dante, budu v pořádku. Slyšel jsi Izzy, nebudu sama. Zítra se uvidíme."

Naposledy jsem se podíval na Beuty, bál jsem se dokonce i pohnout, ale když otevřela svojí tašku a vytáhla věci na spaní roztrhla to oficiálně.

„Fajn, dobrou noc, Suzannah."

Otevřel jsem prudce dveře a našel tam stát Izzy. Neskrývala její odposlouchávání. Kráčel jsem s rukama v kapsách odsud. Chtěl jsem vypadnout.

„Dobrou noc, Dante!" To bylo poslední, co jsem slyšel, když jsem vyšel za autobusu do nočního vzduchu. Následoval mě pár dalších kroků.

„To se ti teda povedlo, vole... fakt díky."

Byl to Brandon, kdo mě pronásledoval. Všiml jsem si taška přes jeho rameno a zmateně se zatvářil. Brandon prošel kolem mě a uštědřil mi ránu do ramene.

„Izzy se rozhodla hrát si na novou BFF tvojí holky, takže místo toho abych oslavoval se svojí snoubenkou to vypadá na případ modrých koulí, díky moc chlape."

Následoval jsem Brandona do mého autobusu. Dnes se to podělalo, hodně.

Ryan

Chtěl jsem se přetočit, ale místo toho jsem rukou zavadil o něco zvláštního. Zamrkal jsem a nahmatal kolem sebe desítky papírů. Co to sakra?...Vzpomněl jsem si, emmin pokoj, spoustu výpočtů, organizece, a sakra matika. Spoustu matiky. Trvalo nějakou dobu,než jsem svůj zrak přizpůsobil minimálnímu světlu, které šlo z venka oknem dovnitř. Rozeznal jsem ležící siluetu ležící o kus vedle. Byla to Emma, kdo vytuhnul jako první nebo já? Už jsem si nevzpomínal. Ležela natažená na polovině postele, hrudník se jí zvedal pravidelnými nádecha výdech, její brýle ležely vedle její ruky v kupě papírů. Právě teď nevypadala jako ta nebezpečná kočka, ale spíš jako kotě. Mýlil jsem se. Dnes v noci mi to došlo. Emma byla chytrá, chytrá tím inteligentním způsobem a když se přestala kontrolovat a chovat jako mrcha tak působila úplně jinak. Jak jsem jí tak pozoroval, tak se něco změnilo. Možná, že až se zítra vzbudí tak nastane nějaká změna, nebo zůstane pořád stejně odtažitá. Jisté je, že ta přitažlivost je vzájemná, tahle kočka si to jen nechce přiznat. Pomalu a opatrně jsem se vykradl z pokoje pro hosty, dával jsem pozor abych nevydával žádnů zvuk, ale při cestě do pokoje jsem se zastavil. To byl pláč?... Bez hnutí jsem naslouchal a vyčkával dokud se ten zvuk neozval znova. Podruhé byl zvuk hlasitější a zřetelnější. Vyrazil jsem, bral schody po dvou a nedbal na hluk. Šlo to z melaniina pokoje a podle světla, které prosvítalo na chodbu byla vzhůru a plakala. Doprdele...

Odsunul jsem dveře a nic mě nemohlo připravit na to, co jsem viděl.

„Ryi."

Mel se krčila v grimase na posteli, její obličej byl celý od slz a nepřestával plakat dál. Vrhnul jsem se v panice k posteli. Tohle nebylo dobrý. Chytil jsem tvář mé malé sestřičky do dlaní.

„Co je? Co se děje? To bude ok. Ššššš..."

Prohlížel jsem její nohy ve snaze najít příčinu tohohle zmatku.

„Ryi, to bolí. Tak moc to bolí, moje záda, nohy... auuu, břicho. Všechno mě bolí."

Přál jsem si vzít její bolest na sebe, jak jsem se snažil jí vzít do náruče ale vypadalo to, že každý můj dotek jí působí ještě více bolesti. Jak dlouho byla takhle vzhůru? Proč nezavolala nebo nezmáčkla jedno z těch tlačítek pro alarm?

„Ššššš, to bude dobrý princezno, vezmeme tě do nemocnice."

„Co se tu děje?!"

Poznal jsem Emmy vydšený hlas a poté i matčino volání, jak se blížila.

„Melanie, zlatíčko, jsi v pořádku?! Ryane!"

Nedbal jsem na to. Emma stála nejblíže. S Mel, která se mi bolestí zmítala v náručí jsem se na ní otočil. Možná mohla vidět šok v mých očích a děs, já byl vyděšený k smrti.

„Jdi pro auto."

Emminy oči byly fixovány na mojí sestru a po tvářích jí tekly první slzy. Ne, ona neměla brečet, ona se nezmítala křečemi od bolesti jako Mel.

„Jdi sakra pro to zkurvený auto!"

Zařval jsem z plných plic a z části můj šok opadl, když Emma zmizela. Mé matce stačil jediný pohled aby věděla, co dělat. také brečela ale ona to nezažila poprvé. Dokázala udělat, to nejnutnější a přes rozmazené vidění . Hlavní prioritou pro mě bylo dostat Mel do nemocnice.

„Ššššš princezno, to bude dobrý, všechno bude ok."

Tak tohle bylo dlouhý psaní XD Byla bych ráda za názory ke kapče a nezabíjet pls ;) Jinak má menší dotaz:

Kdo čte jen části s Emmou a Ryanem? Kdo se Suzannah a Dantem? A kdo obojí? Je to pro můj přehled a zvědavost ;)

Jinak přeju všem pěknou dobrou noc ;)