Jelikož vás nechci umučit čtením :P Tak tu máte první kousek a možná by byl i zítra hned další, to uvidím podle toho, jak se mi bude chtít. Aby jste věděli, tak v médiích máte na přání vloženou ukázku představy Ryana xD Tak co holky, docela sedí ne? xD Hlavně neslintat! :D

Ryan

Moje matka milovala ten malý altán, který postavil otec na zahradě. Stejně tak jak ho má matka milovala jsem si já přál, abych jej mohl zničit. Bílé sloupky a nalakované dřevo společně se sametově bílým stolem a židlemi byl připomínkou na někoho, kdo byl minulostí. Pro měl byl ten člověk mrtvý. Mrtvý, sobecký a zbabělý.

„Ryane!"

Od sledování Mel a toho, jak společně s Emmou připravují stůl mě odtrhl hlas mé matky. Stála na zadní verandě a po jejím zavolání zmizela uvnitř. Znamenalo to jedno. Oklepal jsem si trávu z tepláků a vydal se do kuchyně. Smích se ze zahrady nesl až do domu. Postřehl jsem ho jak já, tak i matka. Skláněla se nad kuchyňskou linkou a energickými pohyby krájela zeleninu na tenké plátky. Jejím dnešním úborem byla jednoduchá halenka spolu s domácími tepláky. Na jejím hubeném těle byly znát stopy únavy. Už je to dlouho, co vypadala zdravě...

„Buď tak hodný Ryane a zamíchej salát. Stačí jemně, támhle na stole."

Opravdu stála na mramorové lince skleněná mísa se salátem. Neochotně jsem se postavil k míse a za pomocí tch dvou věcí na salát začal míchat. Zaujatě jsem pozoroval, jak se listy salátu nasekané zeleniny prolévají s dresinkem a kořením. Nebylo to něco, co bych jedl ale na Melanině jídelníčku byly věci jako tohle, včetně vitamínů pro její systém.

„Takže když máme chvíli čas osamotě, cokdybys mi řekl víc o našem hostu. Jaký byl vůbec váš výlet do města?"

Tušil jsem to. Uvnitř jsem zaúpěl. Výslech, obyčejný výslech mé matky. Mohl jsem to tušit, když se potutelně usmívala a krájela zeleninu, kterou pak jediným plynulým pohybem shrnula do mísy se salátem.

„Mami, musíme to vážně rozebírat?"

Žena za mnou by nemohla být mou matkou, pokud by se jan tak lehko vzdala. Prostě mojí otázku ignorovala.

„Je milá, líbí se mi... vlastně mě docela okouzlila a Mel je s ní taky spokojená. Studuje?"

Kdyby to bylo tak jednoduché nechal bych zemi aby mě pohltila. Nestávalo se často aby se má matka blíže zajímala o společnost. Faktem ale bylo, že u nás nikdo nebyl. Vůbec se mi nelíbil směr jejích otázek. Z okna kuchyně byl perfektní výhled na altán. Celý jsem se napnul, jakmile můj mozek zpracoval obrázek přede mnou. Mel seděla ve vozíku u stolu a Emma poklekla vedle ní. I zté vzdálenosti jsem mohl hádat, že Emma bojuje s přezkami a popruhy. Sakra... Mel se vždycky držela stranou, trvalo jí nejméně tři týdny, než si zvykla na nové ošetřovatele nebo cizí ruce, které by se k ní příbližily a přesto se právě teď smála a vypadalo to, že ty dvě o něčem vtipkují.

„Ryane posloucháš mě?"

Má matka držela moje rameno a mluvila dál, ale jen chvíli než zahlédla stejný obrázek. Vyšlo z ní jen překvapené „och", ale to už jsem setřásl její drobnou paži, obrátil se na patě a společně i s tou mísou salátu vyběhl z verandy. Překonal jsem svižnými kroky vzdálenost mezi altánem a domem ve chvíli, kdy Emma uvolnila poslední přezku přes Melaniin pas.

Emma

Um, fajn tohle jsem zvládla dobře... Podařilo se mi nějakým zázrakem rozepnout přezky, které Mel jistiy ve vozíku. Celou dobu jsem se jí snažila rozptýlit už od chvíle, co mě její matka poprosila prostřít stůl v zahradním altánu. Melanie se učí doma, miluje čtení a motocross, je velká fanynka všech závodů a nesnáší metalovou hudbu. Bavilo mě vyptávat se jí a dozvědět se víc o její osobě. Možná neviděla jak je hezká a zábavná. Byla chytrá a na její věk velice vyspělá. Měla jsem podezření, že to má, co dočinění s jejím postižením. Usmála jsem se do rozesmátého obličeje.

„Tak, co bude teď?"

Po zádech mi přejel mrazivý pocit, chloupky na krku se mi postavily a zamračení proběhlo přes mojí tvář, jak jsem zkoumala proč se Melanie dívá tak zvláštně za moje záda a pak zase na mě.

„Teď jí zvednu, když dovolíš."

Ou, ups... Tohle vysvětlovalo ten nepříjemný pocit. Narovnala jsem se v zádech jako pravítko a zastrčila si pramen vlasů, který mi sklouzl do zorného pole za ucho. Bála jsem se otočit a pro jistotu jsem ukročila stranou. Pozorovala jsem, jak se Melanniina tvář rozzářila v milém úsměvu a stejně tak i to, jak se k ní Ryan sklání.

„Fajn Mel, jako vždycky, jasný?.... Podrž to, kotě."

Skoro jsem nezereagovala, když ke mně Ryan natáhl velkou skleněnou mísu plnou něčeho, co vypadalo jako zeleninový salát. Zavrávorala jsem s mísou v rukách, dokud jsem nenašla ztracenou rovnováhu. Ryan udělal hladce to, co už jsem viděla předtím. Sehnul se natolik, aby mu jeho sestra mohla obtočit ruce kolem silného krku, zatímco on vsunul levou ruku pod obě její nohy a pravou podpíral záda. Mel zvedl z vozíku jakoby nic nevážila a co jsem dělala já?... Pitomosti. Doufala jsem, že nikdo neviděl jak hodnotím reedův zadek v teplákách.

„Emmo?"

Červenala jsem se, já kruci cítila to teplo, které mi stoupalo po krku a tiskla jsem ledovou mísu ke svému břichu. Melanie se tajemně uculovala přes ryanovo rameno.

„Um, jo?"

Jo?! Emmo začni myslet!... Ryan stál zády ke mně s jeho sestrou stále v náručí a jen letmo se podíval dozadu na mě. Skoro to vypadalo, že velmi přemýšlí a přemáhá se, než promluvil.

„Dej ten pitomej krám na stranu, ať můžu Mel posadit."

Vystřelila jsem ze svého místa jako nějaká raketa. Postavila jsem mísu na stůl a vrhla se kolem stolu k vozíku. Bylo to těžko dostat se kolem Ryana s Melanií a ještě do ničeho nevrazit. Altán byl prostorný, ale přeci jen chybělo místo. Po malém zkoumání, kdy si Ryan musel Melanii nadhodit na rukách jsem byla úspěšná a nechala vozík v rohu altánu. Ryan pohotově posadil dívku do židle. On i jeho sestra si vyměnily jeden z těch tajných úsměvů a já si nemohla pomoct abych se neusmívala. Kde byla zakopaná tahle stránka Ryana Reeda? Jak hluboko bych jí musela hledat?

„Dobrá práce děvčata, zvládly jste to perfektně! Ryane, můžeš prosím dojít dovnitř pro tác s pitím?"

Vylekal mě příchod paní Reedové. Tahle žena mě prostě jen překvapovala, ale bylo zábavné sledovat, jak Ryan nic nenamítá a pohotově sbíhá schody, aniž by se jedinkrát otočil a mizí v domě. Nejistě jsem postávala u jednoho z dřevěných sloupů, dokud si mě pár hnědých očí, orámovaný vráskami nevšiml.

„Emmo! Pojď si sednout k nám. Ještě jsme neměli příležitost se blíže seznámit. Pojď, řekni nám něco o sobě."

A v ten moment se můj mozek odkrvil i přes milý výraz a energickou náladu jsem nikdy nebyla typ na svěřování. Divíte se mi?... Myslím, že z mých úst nikdy nevyšla slova: Jsem Emma Emmerson a můj otec vede obrovskou světovou společnost. Co chcete slyšet?...

„Mami, měla bys jí nechat být. Třeba jí to není příjemné."

Opravdu jsem chtěla tu bystrou dívku obejmout, ale byla jsem tady hostem. To já tu byla prakticky nevítaný návštěvník. Proto jsem se pokusila uvolnit svojí tvář, usmát se a posadit se na místo, které mi ryanova máma přichystala.

Ryan 

Opravdu dobrý tah, mami... vážně dobrý. Nesl jsem tác na kterém byl skleněný džbán s vodou a několika papírovými kelímky k altánu. Neunikla mi skutečnost, že matka posadila Emmu na mé obvyklé místo a pokud její nevinné mrknutí po mém příchodu něco znamenalo, měl jsem se na co těšit. Mel ke mně vysílala soucitné a obezřetné pohledy. Oba jsme věděli, že máma má něco v plánu.

„Takže Ryane, proč jsi nám neřekl, že Emma studuje až v Austrálii. Dokonce studuje podnikání a zároveň dělá i nějakou uměleckou školu pokud to chápu správně, že Emmo?"

Opřel jsem se do křesla a zapřel se zády o opěradlo. Bylo tu tolik jídla a přitom se ještě nikdo nedotkl žádného z nich. Má matka mě probodávala očima a Emma zase nevěděla, kam s jejím pohledem. Dal jsem si odpovědí na čas. Austrálie, až tak daleko jí Aaron schoval a její umělecké sklony vysvětlovalo, jak dokázala draka na mé motorce, měla talent... ale o něčem jako podnikání? Nikdy by mě to nenapadlo. Znovu jsem se setkal s pohledem mé matky.

„Vlastně jsem nic z toho nevěděl mami, slyším to poprvé."

Má matka se zatvářila překvapeně a jsem si víc, než jistý, že by mě nakopla pod stolem, kdyby mohla. Ignoroval jsem to, sváděl jsem oční bitvu s párem zelených očí. Proč něco předstírat? Bůhví proč se mi v paměti vynořila právě její slova. Nic o mně nevíš... Asi nastal čas něco zjistit. S klidem jsem vzal svůj talíř a hodil na něj, co mi přišlo pod ruku. Mel následovala mého příkladu a natahovala se po nejbližším plátku domácího chleba.

„Dobře, to je nemilá situace. Och a co tvoje prázdniny Emmo, jsi spokojená?"

Má matka nedala pokoj a myslím, že podle emmy výrazu si to i ona přála ze všech sil. Snažila se oddálit odpověď pitím vody.

„Ano jsem spokojená, je léto, mám volno... opravdu jsem ráda, že jste mě tady nechali zůstat."

Uniklo mi menší protočení očí. Kdyby bylo po mém, tak by se sem ona nikdy nedostala.

„To je maličkost. Nestává se často aby si Ryan někoho přivezl domů, takže jsi v našem domě jen vítána. Jak dlouho tady plánuješ zůstat?"

Tady nastal kámen úrazu. Zaskočilo mi sousto v mém krku a stal jsem se středem pozornosti u stolu. Do prdele, emmy motorka... zapomněl jsem. Emma se nervózně ošívala a má matka hledala smysl mezi tím vším.

„Odjet?! Tak brzo?! Myslela jsem, že zůstaneš alespoň na sledování dnešního závodu."

Skleslý hlas mé sestry přitáhl mojí pozornost. Mel seděla se sklopenou hlavou nad jejím jídlem a mlčky se snažila působit neviditelně.

„No, možná by Emma mohla zůstat alespoň do zítřka. Nemá přeci žádné povinnosti, nebo ano?"

Já i Emma jsme se na sebe podívali. jen my dva jsme věděli, že povinnosti má. Organizaci benefičního závodu, část práce spočívala i na mně, ale já moc dobře věděl, že jsem veškeré materiály nechal bez povšimnutí, to byl problém číslo jedna, dalším problémem byla emmy kamarádka Suzannah.

„No, já vlastně tak nějak nevím zda by to bylo vhodné abych zůstala."

Opravdu to byla nejistota, co jsem viděl v její tváři?...

„Vhodné? Drahoušku nikomu z nás tady nevadíš. Jsem si jistá, že to nebude problém, že ano Ryane? Pokud vím, tak si se máš vrátit až pozítří."

Má matka měla pravdu. Posílal jsem Aaronovi zprávu o mém příjezdu na příští závod. Neodepsal mi.

„Jasně, Emma by se navíc mohla dnes dívat na závod v televizi s námi, ne?"

Jen Mel mohla za to, že jsem zvažoval celou nabídku. Neuhnul jsem pohledem a zkoumal Emmu. Ani ona neuhnula, ale za těmi jejími brýlemi skrývala nejistý lesk.

„Chceš tu zůstat?"

Má otázka jí zaskočila, nepochybně jí vyvedla z míry. Ale tohle bylo mezi námi dvěma. Královna sebekontroly mohla dokázat nakolik je schopna věci ustát. Má matka byla hned vedle o pár centimetrů, a ani to mi nezabránilo prohlédnout si Emmu pozorněji. Okatě jsem se pozastavil na jejích rtech, které nechala překvapením mírně pootevřené.

„Myslela jsem, že tohle rozhodnutí je spíš na tobě."

Zavřela pusu a zkřížila si ruce na hrudi. Mel má Emmu očividně ráda, má matka vidí v téhle blondýně něco, co tam není a já zas tušil, žě mě tohle přivede do pořádnýho maléru. Naklonil jsem se přes stůl a vhodil si do úst kousek zeleniny.

„Ne,je tvoje. Pokud zůstaneš, tak budeš spát v pokoji pro hosty, nikdo z nás ti v odjezdu nebrání a tvá motorka je opravená."

Spokojeně jsem se opřel do křesla. Matka mlčela a já taktéž. Emma těkala očima po celé zahradě. Přál jsem si vidět do její hlavy.

„Prosím Emmo, ráda bych kdybys tu zůstala... mám ještě hromady otázek."

Obrátil jsem se na Mel, na tu malou šmíračku, které brzy vyjasním věci mezi čtyřma očima. Teď akorát využívala jejího vlivu. Znal jsem emmy odpověď dříve, než se natáhla pro ovocný kompot.

„Dobře, ráda zůstanu."

Tadá xD Tak hlasování bylo extra těsně ohledně toho zda budete mít kapitolu na části nebo celou až v neděli, ale je to tady xD  mimochodem díky za ty boží minulé komentáře, ani nevíte jak mě to dostává :D A taky musím poděkovat za parádní umístění ve wattpad awards :3 Nádherný třetí místo, asi už jsem možná děkovala, ale opakování matka moudrosti xD No nic, doufám, že se vám tahle část líbila ;) v té další se podíváme k Dantemu a Suze a na jejich přípravy na závod ;) Objeví se tam jedna nemilá známá a dvě zamilované hrdličky, tak můžete hádat kdo ;) Zatím paa :*